• Kvarteto se nevyladilo na třicátníky

    Recenze
    kvarteto-se-nevyladilo-na-tricatniky

    Stoický projev šestašedesátiletého režiséra, scenáristy a herce Miroslava Krobota vyvolává téměř automaticky sympatie. Posloucháte-li třeba rozhovor s ním pro DVTV, máte dojem, že jeho nový film Kvarteto, který přichází tři roky po debutové Díře u Hanušovic, bude zcela výjimečné dílo. Krobot genezi scénáře líčí vzhledem k zájmu o teorii subpersonalit, podle níž má v sobě každý více osobností, které se v průběhu dní projevují s různou intenzitou. Dále zmiňuje kvantovou mechaniku, kterou by rád použil jako formální princip pro stavbu vyprávění, a to, že charaktery jednotlivých postav daného hudebního kvarteta by mohly dohromady složit jednoho harmonického člověka.

    Kdyby takto intelektuálně vzletně mluvil v televizi někdo jiný, dočkal by se hrubého výsměchu, případně nenávistných odsudků, že se vytahuje na obyčejné lidi. Krobot to ale umí i přes použité pojmy podat tak obyčejně, že pak máme dokonce tendenci určité významy v dotyčném filmu hledat. A někteří je tam dokonce i naleznou.

    Třeba 81letý pedagog JAMU Pavel Švanda na svém facebookovém profilu napsal: „Krobotovo Kvarteto: konečně zas jednou český film ,o něčemʽ. Skupinka lidí mladšího středního věku (kolem 35) už má zmeškáno. Dávno měli skákat kolem svých dětí, od rána do večera by se nezastavili. Avšak v únavě by si odpočinuli od sebe samých. Jenže oni se skuplovali s vrcholovým kumštem, o komorní muziku teď zápolí společně, ale taky každý ve své samotě. Poctivá estetická existence není žádná pohodička, jak si myslí amatéři. Je to všednodenní hašteření s démony, především s narcismem. S věkem neurózy neubývá jako u konvenčnějších jedinců, spíše naopak. A překonání okamžité krize neznamená nic jiného než ještě hlubší zabřednutí do denního dělného rizika. O tom všem je Kvarteto, řádově hlubší než Slámovy filmy o ztracencích, jež se zajímají spíše o povrchové fenomény. Kromě toho se Krobotovi podařil obraz Olomouce, jak ji většinou neznáme. Ale měli bychom o ní vědět. Kvarteto stojí za vidění."

    download

    A podobně se rozplývá i psycholog Petr Hroch na svém blogu: „Je to film o štěstí, který tam nikde moc vidět není (a když se objeví rodiče dvou hlavních mužských protagonistů, tak je jasný proč). Jenže to štěstí je tam furt. Já ho našel ve vnitřní svobodě postav, protože chtít žít svobodně je štěstí. Já to štěstí cítil v trápení postav, protože se trápí jen ten, kdo cítí, a cítit, to je štěstí. Já to štěstí cítil sám v sobě, protože jsem si asi v půlce filmu uvědomil, že je znám. (...) Protože Ponorka. Ta kultovní hospoda, která se ve mně nadosmrti otiskla, ta byla vždycky azylem pro přesně takový postavy. Jako je Tomáš, Bátrflaj nebo Simona. Jako jsem byl já sám. Ponorka je prostě pro ten film určující stejně jako samotná Olomouc, kterou brázdí tramvaje jak bludní Holanďani, ale jinak jste tam na ulicích jakoby sami. Ty prázdný ulice i prázdný náměstí si vybavuju z osmdesátejch i devadesátejch let a jsem si jistej, že autoři je tak znaj z dekád dřívějších v ještě syrovější podobě. V tom olomouckým osamění maj vztahy víc intenzity, víc hloubky. Ale míň slov. Míň zbytečných, sladkých či vtipných slov.“

    Podobně pozitivních ohlasů ale jinak najdeme málo, většinou se spíš objevují povzdechy, že film je naopak totálně o ničem, recenzent Aktuálně.cz Martin Svoboda na ČSFD napsal dokonce: „Kvarteto nabízí zajímavý paradox filmu, který stráví většinu času polopatickými monology, vysvětlujícími veškeré záměry všech, přesto na konci nechápete, o čem to bylo, a především proč někdo chtěl, abyste to viděli. Krobot zkouší, kam až to český chcípácký film dotáhne, než z vyprodukované antihmoty vznikne černá díra, která pohltí a rozloží celý vesmír. A už je fakt blízko.“

    Pomineme-li, že každý z nás si dokáže z filmů něco vzít a promítnout do nich něco jiného, nejspíš se v převažujících odmítavých reakcích projevují generační rozdíly a popuzení, že o generaci třicátníků někdo pojednává optikou mnohem starších pozorovatelů. Svůj díl na výsledku nese i to, že Krobotův spoluscenárista, olomoucký psycholog Lubomír Smékal, ve scénáři používá příhody ze svých terapeutických sezení, kdy mu ovšem klienti říkají jen to, co je trápí, přičemž zbytek jejich životů nevidí. V tomto obraze „pozdních Samotářů“ se pak dotyční opravdu nemusí moc vidět. Ne snad, že by si nechtěli přiznat své chyby a tápání, ale proto, že je jim celková stylizace hodně cizí.

  • Lajka nedostane žádný lajk

    Glosa
    lajka-nedostane-zadny-lajk

    Pětačtyřicetiletý animátor Aurel Klimt bývá považovaný za největší talent své generace. Možná ale tato pověst přetrvává hlavně díky jeho dávno vytvořenému krátkému snímku Pád (1999) podle povídek Daniila Charmse. Ani následné dva díly Fimfára neprokázaly, že by udržel tempo, napětí či poetiku déle než zhruba čtvrthodinu, protože jednotlivé pohádky byly docela krátké. Celovečerní zkouška na něj teprve čekala.

    Mezi českými animátory po revoluci v roce 1989 neuspěl skoro nikdo. Jan Balej (1959) přišel se dvěma těžko snesitelnými podivnostmi Jedné noci v jednom městě a Malá z rybárny, Radek Beran si značně usnadnil práci v Malém pánovi tím, že příliš neanimoval a že hodně scén natočil v exteriérech. Jediný povedený či plnohodnotný celovečerní český animák za poslední čtvrtstoletí je Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny od veterána Jiřího Barty (1948). Mluvit v případě Aurela Klimta o nějaké generaci vlastně postrádá smysl – není s kým porovnávat. A ukazuje se, že je posledním dinosaurem, který odmítá přistoupit na to, že už měl dávno vymřít nebo se adaptovat na nové podmínky.

    Jeho snímek Lajka, na němž systematicky, téměř dennodenně pracoval po deset let, patří k tak bolestivým zážitkům, že to dokážou vyjádřit jenom některé memy, kde si Mickey Mouse vytrhává bulvy z očních důlků nebo kde kosatkám hoří oči. Více než osmdesát minut nás strýko Aurel napíná na skřipec svého nevtipu, protivné harmonikové hudby a vypravěčského slimáctví. Vleče se to tak, že má člověk spoustu času na přemýšlení, proč něco takového muselo vzniknout, co bylo oním hnacím tvůrčím motorem, jak podobné dílo mohlo dostat grant, případně zda se scénář v průběhu let nějak zásadně nezměnil či zda nedošlo k zásahu dramaturgů, protože něco takového nikdo při smyslech nemohl podpořit.

  • Kultovní filmy zabil marketing

    Text zdarma
    kultovni-filmy-zabil-marketing

    V nultých letech se fanouškovské záležitosti staly tím „nejprofláklejším a nejnudnějším mainstreamem“, říkají v rozhovoru pro rádio Wave Kamil Fila a Tonda Tesař. Příkladem může být tehdejší nástup komiksových adaptací. Kultovní filmy se prý přestaly točit. V Česku začal dokument vyvažovat hraný film, zabývající se pseudoproblémy. Oba filmoví kritici se v té době dívali hlavně na filmy z Asie.

  • FILMASIA 2017

    Tip
    filmasia-2017

    Festival asijských filmů oslaví kulaté výročí dvou dekád hongkongské kinematografie. Diváci se mohou těšit nejen na deset významných filmů v kolekci Hvězdy Hongkongu, ale i na spoustu inspirativních hostů. Nebude chybět ani to nejlepší z Jižní Koreje za uplynulý rok!

Systémové upozornění
Hlavní informace