• Měsíc Jupitera učí zvednout zrak

    Recenze
    mesic-jupitera-uci-zvednout-zrak2

    Občas nějaký film působí, jako by spadnul na Zem z jiné galaxie. A většinou stačí, aby se v něm mluvilo maďarsky. Natož když se na začátku objeví titulek, že Jupiter má 67 měsíců, ale jen na jednom z nich, Evropě, je možný život. Potom začíná být jasné, že půjde o kosmologické dílo. Fantazijní vyprávění, nahlížené z nebeské perspektivy, z níž se pozemské hemžení jeví nicotně a nepochopitelně. Obzvlášť, když se jedná o uprchlickou krizi a maďarské zdravotnictví.

    Mladý Syřan Aryan při ilegálním nočním přechodu hranice schytá několik kulek do hrudníku, ale po chvíli zázračně vstane z mrtvých a začne se vznášet k oblakům. Pak kouzlo přestane působit a on se opět zřítí korunami stromů k zemi. Když o několik hodin později své schopnosti zděšeně předvede v ordinaci uprchlického tábora cynickému doktoru Sternovi, začíná jejich zvláštní pouť za vykoupením. Nevěřící Tomáš se dotkne Ježíšových ran a možná uvěří v něco vyššího nad námi...

    Snímek Měsíc Jupitera od třiačtyřicetiletého režiséra Kornéla Mundruczóa provází pověst jednoho z vizuálně nejpůsobivějších filmů poslední doby. Západní recenzenti se většinou omezují na jeho přirovnávání k filmům Alfonsa Cuaróna Potomci lidí a Gravitace, občas někdo zmíní Inception od Christophera Nolana. Přitom autor svými dlouhými záběry navazuje spíš na domácí tradici, kterou určoval třeba Miklós Jancsó svými desetiminutovými scénami, v nichž se postavy pohybovaly ve dvou, třech i čtyřech plánech najednou.

    Vedle toho, že všichni oceňují hutnou atmosféru a výjimečně působivé trikové sekvence, u nichž i divák se cvičenějším okem často váhá, jak vlastně daný záběr vzniknul, panuje celkem výrazná shoda na tom, že film je obsahově slabý, respektive jaksi nedodělaný, nedořečený, roztříštěný na mnoho témat. Rád bych se pokusil tento názor vyvrátit.

    (Následující text obsahuje spoilery.)

  • Spalovač vlastního talentu

    Glosa
    spalovac-vlastniho-talentu

    Zpráva o smrti Juraje Herze člověka zaskočí. Patřil k těm, kteří i v pokročilém věku sršeli energií. Když jsem s ním dělal rozhovor v Karlových Varech někdy v roce 2009, přál jsem si umět zestárnout tak jako on. Zajímal se o všechno – o nové filmy, politiku, ženy, jídlo...

    Nejspíš jsem nikdy nepotkal tak dobře rozpoloženého bonvivána, který zároveň nebyl elitářským snobem. V něčem působil staromódně, a přitom nevypadal, že by ztratil orientaci a zájem o současnost, třeba že by se bál internetu a podobně. V paměti většiny lidí bude zapsaný jako autor ceněných uměleckých filmů Spalovač mrtvol a Petrolejové lampy, ale niterně měl blíže k čistokrevným hororům, často i „béčkovějšího“ ražení. Není moc přehnané říct, že kdyby dostal větší šanci v zahraničí, mohl se zařadit po bok tvůrců, jako jsou John Carpenter (Halloween, Věc, Mlha), George A. Romero (Noc oživlých mrtvol), Wes Craven (Noční můra v Elm Street, Vřískot) či Dario Argento (Suspiria, Tenebre, Phenomena). Rád se zmiňoval o tom, že se s nimi potkává na různých festivalech zaměřených na horor a fantastiku a rozumí si s nimi a s fanoušky těchto filmů lépe než s účastníky áčkových uměleckých festivalů.

    Měl v plánu ještě jeden film, který si mohl dovolit natočit jenom on: komedii z koncentračního tábora vyprávěnou z pohledu malého kluka. Sám koncentrák v tomto věku zažil a byl by k tomu proto mnohem kompetentnější než třeba Roberto Benigni, který jako první prolomil se svým snímek Život je krásný (1997) tabu, že holocaust nesmí být pojat jinak než tragédie (o rok později to byl film Rada Mihaileana Vlak života). Benigniho „chybou“ bylo, že svůj příběh pojal z perspektivy dospělého. Otce, jenž kvůli malému synkovi předstírá, že koncentrák je jenom taková bojovka, kterou jde vyhrát a získat za odměnu tank. Problém je, že dospělý nikdy nedovede plně potlačit vědomí, v jaké je situaci, zatímco dítě ji skutečně nechápe doopravdy. Herzův nesplněný film mohl ukázat koncentrák opravdu čistýma očima, zbavený určitého nánosu klišé, jež se nabalily na „holocaustový žánr“.

    514977-original1-1xn20

    Herz byl s tématem holocaustu spojen i jinak – v roce 1985 jako částečnou úlitbu režimu udělal snímek Zastihla mě noc o umučené komunistické novinářce Jožce Jabůrkové. Paradoxně v tomto snímku nesměli být žádní židé. Ale v konečném důsledku se mu podařilo stvořit několik scén, které člověku zalezou pod kůži, a jedna dokonce vešla zvláštní oklikou do dějin. Sekvenci, v níž jdou ženy do sprch a obávají se, že jde o plynovou komoru, a kdy pak zažijí nepopsatelnou úlevu, když se ze stropu spustí voda, okopíroval téměř záběr po záběru Steven Spielberg ve svém oscarovém Schindlerově seznamu (1993). Jde o natolik důsledné studium práce někoho jiného, že ho již není možné nazvat poctou, ale pouze plagiátem. Herz pak ještě na sklonku života litoval, že nemohl na Spielberga podat žalobu, protože jenom zahájení soudního řízení by ho vyšlo na částku, kterou si nemohl dovolit.

  • Proč jsem feminista

    Text zdarma
    proc-jsem-feminista

    Tento text vznikl původně pro časopis Moje psychologie. Děkuju šéfredaktorce Báře Šťastné, že mě s tímto tématem oslovila a svolila k uveřejněn textu i zde. Na svém webu uveřejňuji malinko delší verzi.

  • Murnauovy filmy s živou hudbou

    Tip
    murnauovy-filmy-s-zivou-hudbou

    Letos uplyne 130 let od narození filmového režiséra Friedricha Wilhelma Murnaua, jednoho z nejvýznamnějších tvůrců němé éry. Jeho dílo připomene přehlídka čtyř snímků, které patří mezi nejzásadnější v dějinách kinematografie a nejsou běžně na filmovém plátně k vidění. Filmy Upír Nosferatu, Fantom, Faust a Poslední štace promítá Kino Lucerna do 27. května 2018 a živě je doprovodí špičkoví čeští i zahraniční hudebníci.

Systémové upozornění
Hlavní informace