• Padesát odstínů hnědi

    Recenze
    padesat-odstinu-hnedi

    Kdyby byla v pornograficko-romantické sáze spisovatelky E. L. James nějaká logika a posloupnost, asi by se jmenovala Padesát odstínů šedi, hnědi a temnoty. Nicméně hněď byla přeskočena, asi aby se zbytečně neupozorňovalo na kvalitu díla, a namísto toho tu máme napotřetí odstíny svobody. Tento název signalizuje, že hlavní hrdinka Ana se postupně emancipuje od majetnického a manipulativního manžela. Jinými slovy si ale hlavně zvyká na bohatství. Sice by už na něj po dvou dílech mohla být zvyklá, a tak by nemusela pořád naivně vydechovat věty: „Tohle ti patří taky?“, jenomže právě naivita je to, co ji dostalo až sem. Před oltář s miliardářem Christianem Greyem, který má rád pouta, biče a anální kolíky. Jakoukoli rozumnější bytost by už dávno napadlo, že pan Šedivý rozhodně není pan Božský; že ji doopravdy nemiluje, ani se o ni nebojí; ale že ji zneužívá, stalkuje a omezuje téměř v jakémkoli sebeurčení.

    Trochu stereotypně se z generace na generaci předává vousatý vtip, že ženy se koukají na porno proto, aby se dozvěděly, jestli se ti dva na konci vezmou. Tady se tedy vezmou hned na začátku a vyrazí na líbánky do Francie. Christian Aně přikazuje, aby ani na pláži, kde se skoro všechny ženy opalují nahoře bez, neodkládala vrchní díl plavek, a pokud by odložila i ten spodní, asi by ji v kajutě soukromé jachty nečekalo jen decentní naplácání na zadek. Jestli ale v něčem 50 odstínů svobody naplňuje zcela tradicionalistické prvky pornografie, pak v tom, že všechno je tu jenom naoko a že součástí sexuální rozkoše jsou i kulisy „sultánského přepychu“, jak kdysi postřehl už Karel Čapek ve svých esejích Marsyas. Tak jako v běžné pornografii pošťáci, instalatéři, poslíčci pizzy, policisté či vojáci nevykonávají žádnou reálnou činnost, která k jejich povolání patří, ani pan Grey není miliardář, jací bývají. Opravdu, i seriály Dallas a Dynastie poskytují mnohem autentičtější obraz života boháčů a jejich ustavičný boj o majetek a vliv. Pan Grey se nevěnuje evidentně žádné činnosti, která by zaváněla prací, zjevně vynaleznul perpetuum mobile nebo si bez omezení tiskne peníze.

  • Typy trapna a zoufalství

    Glosa
    typy-trapna-a-zoufalstvi

    Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Například Klára Issová hraje ve filmu Filipa Renče. Halina Pawlowská píše knihy a podle nich pak scénáře. A holky z kanclů na tyto filmy chodí v domnění, že se ohromně zasmějí a uvolní. Vypadá to na skvělý tah, dokonale propočítaný obchod. Ano, snímek po dvou víkendech od premiéry vidělo více než 120 tisíc diváků a divaček, ale zatím má také ze všech děl Filipa Renče nejhorší hodnocení a pamětníci mohou se slzou v oku vzpomínat na Díky za každé nové ráno, kdy Halina Pawlowská dostala za scénář Českého lva.

    Ne že by šlo o automatickou známku kvality, ale z tohoto snímku byla cítit silná osobnost a autorský postoj. Ze svérázu Haliny Pawlowské se ale stala značka, podobná například té, kterou ze sebe vytvořila kuchařka Dita P.: bezčasá, zasněně obžerná vzpomínka na dětství, která nás smiřuje s tím, že socialismus byl celkem fajn, když jste moc nevylézali/y z kuchyně. Ženský odboj spočívající v zabarikádování se u plotny za hrnci, mužů za sklenkami chlastu u stolu; hlavně se do ničeho neplést. U Pawlowské si pouze víc uvědomujeme, že lidé mají zpocené podpaží.

    PUR706748 FOTO Schmiedberger 277967

    Film Zoufalé ženy zdánlivě vytváří jakýsi univerzální obraz „věčného údělu žen“, kterým je „lovit a udržet si svou kořist“ = muže. Jde o typický převrácený obraz zjednodušené evoluční teorie, podle níž jsou lovci muži. Tím se naoko dává najevo, že ženy jsou silnější, zatímco muži se stávají oběťmi. Popdarwinisté se nějakou představou složitější kooperace mezi partnery nezabývají. Stejně jako tím, že se ženám onou metaforou lovu nedává žádná svoboda, ale že je naopak nutí dosahovat něčeho předem nadiktovaného. Ve filmu dokonce ďábel hlavní hrdince Olze říká: „Selhalas, když jsi nechala kořist uniknout.“

    Olga tedy vůbec není silnější, ale naopak oslabená, i když je vše líčeno její čistě subjektivní perspektivou, kdy disponuje zároveň i jakýmsi božským nadhledem, díky němuž přebíhá různě v čase, vznáší se na obláčku, má vidiny budoucnosti, zří nadpřirozené bytosti a podobně. Ale přitom se tu zpětně dokazuje, že ženy nejsou nic jiného než hysterické, nesebejisté uzlíčky nervů, jimž je vzdělání úplně k ničemu. Olga, která vystuduje psychologii, si beztak vybírá samé trubce a hrubce. (Opět – ne každá psycholožka musí mít zvládnutý soukromý život, ale zde se film vyloženě vysmívá jejímu vzdělání jako něčemu, co se ženám historicky přihodilo omylem.)

    PUR706749 FOTO Schmiedberger 279862

    Spojení Haliny Pawlowské s Filipem Renčem však vede ještě k tomu, že zkušenost 62leté ženy, která založila svou image na sebeshazování (a shazování váhy s karnitinem, jenž na spalování tuku nefunguje), překládá do filmové podoby 52letý muž, který ženami pohrdá. Pawlowská svým hrdinkám navzdory všemu fandí, Renč je líčí jako otravně upištěné a uštěbetané bytosti, které si zaslouží „ohnout a ojet“, aby konečně sklaply. V jeho filmografii ostatně téměř nejde najít jedinou plnohodnotnou ženskou postavu, herečky navíc často preferuje podle vzhledu, nikoli talentu.

    Výjimkou byly televizní snímek Sebemilenec (2013) o ženě středního věku, která podléhá línému manipulátorovi, a Lída Baarová (2016) o mladé herečce, která propadá německému ministrovi propagandy, což s ohledem na pasivitu postav vlastně není tak velký rozdíl oproti ostatním ženským figurám v režisérově filmografii, i když se představitelky hlavních rolí pokoušejí něco hrát. Představa, že Zoufalé ženy jsou film věnovaný ženám pro potěšení a identifikaci, znamená ponížit sebe sama na hroznou slepici. Zhruba v tom duchu, jak o sobě některé blondýny rády říkají, že jsou přece „blondýny“, a čekají, že jim bude vše odpuštěno.

    Problém také je, že Renč kromě snaživě rozjuchaných Rebelů (2001) a velmi toporného Románu pro ženy (2004) nikdy nenatočil nic, co by mělo být záměrně vtipné, a je otázka, jestli vůbec chápe, jak se dělají filmové komedie. Humor Pawlowské stojí jednak na slovních hříčkách, které se nedají převést do obrazu, pokud popisují nějaký stav a nejedná se o dialogy a monology, dále na jisté exaltovanosti chování, které je svou mentalitou velmi nečeské (spíše východní v případě filmu Díky za každé nového ráno nebo latinskoamerické v případě Zoufalých žen), a konečně na vysoké míře absurdity, s níž je potřeba pracovat hodně citlivě. Renčovo „režírování kladivem“ tomu nenapomáhá. Tam, kde by pomohlo jemné ťuknutí, musí mlátit vší silou, aby i nejposlednější dylině došlo, že se jedná o humor.

    O jaký typ trapna se tedy pokouší Pawlowská a jaké trapno nám nabízí Renč?

  • Festival otrlého diváka 2018

    Tip
    festival-otrleho-divaka-2018

    Kino Aero slaví na začátku února dvacáté narozeniny. Při té příležitosti připomene některé highlighty své existence a "Otrlec" samozřejmě nemůže chybět. Festival otrlého diváka letos zastupí dvojice filmů, která ho činí unikátním.

Systémové upozornění
Hlavní informace