Systémové upozornění
Hlavní informace

Spaceyho americká krása

4. 11. 2017
Glosa

Aféra kolem 65letého producenta Harveyho Weinsteina není jen největším hollywoodským skandálem letošního roku, ale nejspíš celé této dekády, a dokonce možná změní fungování celého filmového průmyslu. Svým způsobem je dobře, že se problém sexuálního obtěžování zviditelnil právě u Harveyho Weinsteina, šéfa společnosti Miramax a jednoho z nejmocnějších mužů v showbyznysu, jenž měl po tři desetiletí největší lobbistický vliv na udílení Oscarů. Protože jedině tak mohly začít padat další hlavy, respektive méně vlivní „hráči“ na poli sexuálního predátorství.

Brzy se k odhaleným agresorům zařadil Bob Weinstein (bratr Harveyho), zakladatel populárních internetových stránek Honest Trailers a Screen Junkies Andy Signore či šéf Amazon Studios Roy Price – ti už přišli o své posty. U režiséra Romana Polanského, odsouzeného už před lety za zneužití 13leté dívky, vyšla najevo další aféra, tentokrát s focením nahé desetileté školačky. O Dustinu Hoffmanovi jsme se zase dozvěděli, že v 80. letech hrubě zacházel se svou 17letou asistentkou. Herec a režisér Ben Affleck, který Weinsteina hájil, se dočkal rychlé reakce, že sám patří mezi „osahávače“, přičemž nešlo o nějaké zpochybnitelné nařčení, neboť některé nevyžádané doteky prováděl běžně i před televizními kamerami.

Zdaleka nejvíce obvinění bylo vzneseno proti 72letému režisérovi a scenáristovi Jamesi Tobackovi, poměrně málo známému tvůrci, který se specializoval na uondané nezávislé snímky o různých druzích závislostí – od gamblerství, přes drogy až po sex, čemuž odpovídají názvy jako Gambler, Prsty, Láska a peníze, Sukničkář, Rošťák, Milenka, Život moderní ženy apod. Při čtení synopsí a prohlížení ukázek člověk snadno dospěje k závěru, že autor si ve filmech ukájel všechny své chtíče, ale rozhodně si jimi neléčil své komplexy.

la-norman-mailer-center-s-fifth-annual-benefit-gala-sponsored-by-van-cleef-arpels-inside-20171022

Tobacka v krátké době v rámci kampaně MeToo, během níž se ženy veřejně hlásí ke zkušenostem s různými druhy sexuálního obtěžování, obvinilo kolem tří stovek(!) žen a nyní je společně s Harveyem Weinsteinem vyšetřován policií. Nestane se, že by – podobně jako moderátor stanice Fox a fanatický křesťanský moralista Bill O´Reilly – mohl dosáhnout mimosoudního vyrovnání, neboť na to mu chybí potřebné desítky milionů dolarů, jimiž by mohl uplácet. Ledy se pohnuly, mlčení bylo prolomeno.

Nyní však přichází skutečný zlom a testování toho, co je veřejnost ochotná tolerovat. Dvojnásobný držitel Oscara a divadelní ceny Tony, 58letý Kevin Spacey, byl 46letým hercem Anthony Rappem obviněn, že se jej před jednatřiceti lety coby nezletilého pokusil svést. Z nejpodrobnějších popisů nevyplývá nic víc, než že Spacey držel Rappa v sevření na posteli, z něhož po chvíli unikl, aniž by došlo k něčemu dalšímu. Jenomže to posouzení situace nezlehčuje. Nelze říct, že se nic nestalo, věc je promlčená a že jde o tvrzení proti tvrzení. V souvislosti se Spaceym se dostáváme mnohem dále a nutí nás to klást si nepříjemné otázky. A zdaleka nejen ty, zda kampaň MeToo nezašla příliš daleko a neproměnila se v novodobý hon na čarodějnice.

Boj strážců umění s popkulturou

26. 9. 2017
Glosa

Pokud jsi filmový kritik, musíš mít automaticky rád hlavně Felliniho, Bergmana a Tarkovského, zavděk vezmeš ještě Jarmuschem a občas Woody Allenem. Je jasné, že se ti nesmí líbit nejenom Zdeněk Troška, ale ani jakákoli komedie; komiksy jsou podle tebe brak pro teenagery a u hororů můžeš maximálně zapříst debatu o tom, že nejlepší byl Alfred Hitchcock, protože neukazoval moc krve a střev.

Kinematografie skončila někdy v šedesátých, maximálně v sedmdesátých letech, od té doby se všechno jen opakuje a nikdo nic nového nevymyslel. A umění je vymýšlení nových forem, takže je to jasné. Žijeme v posthistorii; vyprázdněném, neustálém opakování téhož. Smysl má dívat se jenom na filmy, které zobrazují soumrak světa a všech hodnot, co jsme znali. Ještě můžeme obdivovat Bélu Tarra a Michaela Hanekeho, ale to už nejsou ti velcí vypravěči ani duchovní mistři, ale pouze smuteční řečníci za celou kinematografií, která již zemřela.

V této litanii bych dokázal pokračovat ještě nějakou dobu, napodobit apokalyptický tón není tak těžké. Nicméně, je mi z duše protivný. Vím, že sice modeluji jen jakousi karikaturu snobského intelektuála, kterých není zase tak mnoho, nicméně existují. A největší problém je, že existují v myslích těch, kteří neznají nic jiného než popkulturu. Pro ně je tento mytický intelektuál obětním zvířetem, prolévají jeho krev v každé možné internetové diskusi. Jakmile má někdo jakékoli nároky na nějaký film, automaticky je mu vytknuto, že chce sledovat jen čtyřhodinové černobílé íránské filmy o pěstitelích sukulentů. Nejlépe homosexuálních pěstitelích, protože nic si nezaslouží větší odsouzení a nepochopení než pomalé, bezdějové, nebarevné umění o gayích. Je potřeba umět nenávidět všechno, co je jiné.

Umí Češi točit erotiku?

5. 9. 2017
Glosa

Po zběžném prolétnutí zahraničních encyklopedií a učebnic bychom mohli nabýt dojmu, že co se týče filmové erotiky, Česko patří k velmi pokrokovým, ba dokonce průkopnickým zemím. Téměř nikdy v nich nechybí zmínka o němém Erotikonu a raně zvukové Extasi od Gustava Machatého-Hanbatého. Velmi často bývá v této souvislosti uváděna i Valérie a týden divů od Jaromila Jireše; veleslavný obrazový výřez z Lásek jedné plavovlásky, kde má Vladimír Pucholt hlavu položenou v klíně nahé Hany Brejchové a scéna z Ostře sledovaných vlaků s razítkováním dívčího zadečku (který se musí vždy uvést zdrobněle, protože se pak rýmuje se jménem výpravčího Hubičky).

Méně světovou, víceméně jen domácí auru má ještě scéna koupání paní sládkové v podání Magdy Vášáryové v Postřižinách a mnozí cítí pýchu za to, že jsme měli kdysi svou playmate a hvězdičku pozapomenutých zahraničních filmů Olinku (Scho)Berovou, z níž se padouši v tuzemských filmech neustále snažili strhávat šaty.

Ale jakmile odhlédneme od těchto několika málo případů, zjistíme, že v Česko-Slovensku jsme měli naopak s filmovou erotikou značný problém. Vždy tu působila nějaká cenzura, ať už prvorepubliková, protektorátní, komunisticko-budovatelská nebo normalizační. Krátká období tání v 60. letech, kdy se zkracovaly sukně, a postupný podivný rozklad v době socialistické přestavby v 80. letech nemohly saturovat dlouhodobé potřeby publika. Dalo by se jistě oponovat, že právě cenzura má vliv na to, jak něco sdělovat mezi řádky, čímž mimoděk přispívá i k tomu, že se erotika rozvíjí jako hra náznaků, nikoli zcela explicitní pornografie. Jenomže v české kinematografii to nevedlo k žádnému typu rafinovanosti.

Z tváře žiletky, z penisu vrták

12. 8. 2017
Glosa

Japonský film Tetsuo z roku 1989 patřil a vlastně dodnes patří k těm filmům, o nichž se vyprávějí legendy. Ten, kdo ho viděl, se stal členem jakéhosi spikleneckého „bratrstva, které ví“. Jak praví jedno z internetových meme mouder: „Co bylo jednou viděno, nemůže být odviděno.“ A tak si lidé se směsicí pobavení, znechucení, lehké hrůzy a možná i erotického vzrušení povídají o scéně, kde se hlavnímu hrdinovi promění penis v obří kovový vrták, jímž následně rozšmelcuje rodidla své přítelkyni, která to už nikdy nerozchodí. Jestli vás překvapuje, že autor článku má na Československé filmové databázi přezdívku Tetsuo, nyní už by nemělo...

Věčný Kinoautomat

9. 8. 2017
Glosa

O Kinoautomatu dost lidí slyšelo, ale málokdo ho viděl, protože mnozí pamětníci již zemřeli. Jedná se přitom o jeden z tuzemských velezáslužných příspěvků světu, jako jsou hromosvod, silonky, kontaktní čočky, kostkový cukr nebo trhavina semtex. Nebýt Kinoautomatu, nevěděli bychom dnes, co je to interaktivita, mrk mrk. Ale bodejť by si Kinoautomat někdo pořádně pamatoval, když měl premiéru už před padesáti lety na EXPO v kanadském Montrealu. Filmově-scénické představení Radúze Činčery, Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka umožňovalo rozhodnout, jakým směrem se bude vyvíjet komediální příběh s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli. Slibovalo se celkem 32 variant příběhu, přičemž ale řada linek skončila ve stejném bodě a často ani nebylo možné mluvit o variantách dvou.

Brazil totalitě políček vrazil

3. 8. 2017
Glosa

Existují umělecké filmy očištěné od všeho nepodstatného, jednoduché, přímočaré. Někdy je očištění tak velké, až přechází do abstrakce a něčeho mysteriózního, takže se zdá, že se více zatajuje, než odhaluje. A pak jsou tu naopak filmy přebujelé, opulentní a zkrátka tak nějak barokní. Baroko nebylo v dějinách jen jedno, vrací se vždy, když se kultura přesytí množstvím podnětů, když si umělci neumějí říct „dost“ a nekladou si žádná zásadní omezení, která by mohla nakonec podněcovat jejich kreativitu. (V případě českého podnikatelského baroka to platí i v architektuře.) Sci-fi tragikomedie Brazil z roku 1985 je toho příkladem. Její režisér Terry Gilliam se nikdy neuměl držet na uzdě.

Zbavovat se nadbytečného

31. 7. 2017
Glosa

Letos přišla do kin akční sci-fi Ghost in the Shell, v níž Scarlett Johansson hraje kyborgickou ženu, která neví, čí je, tedy kromě toho, že je supertajná policistka. Film brutálně propadnul a nejvíce se o něm mluvilo hlavně před premiérou kvůli tomu, že japonskou postavu představuje běloška (přesněji poloviční Židovka) a že se tudíž jedná o další rasistický případ hollywoodského „whitewashingu“ – vybělování etnicky odlišných postav. Poněkud vykonstruovaná kauza brzy vyšuměla, když z příběhu vyplynulo, že daná postava různě mění identitu podle toho, jak je její mozek a „duch“ přesazován do jiných schránek. Což se svým způsobem týká celého díla, i jeho duch byl několikrát přesazen do jiného média.

Malé lži o velkých problémech

30. 7. 2017
Glosa

V loňském roce a v první polovině toho letošního bylo těžké odkoukat všechny dobré americké televizní seriály, o čemž svědčí i našlapané nominace na ceny Emmy: sci-fi western Westworld, právnické drama Better Call Saul, politický thriller House of Cards, špionážní drama The Americans, sci-fi dystopie Příběh služebnice, retro sci-fi Stranger Things, třetí řada Farga, minisérie s právnicko-vězeňskou zápletkou The Night Of...

Najít si svou zónu

29. 7. 2017
Glosa

Andrej Tarkovskij zemřel už před jednatřiceti lety a stal se legendou. Režisérským mučedníkem, jemuž sovětské úřady nekonečně ztrpčovaly tvorbu i uvádění jeho děl a nakonec ho vyhnaly do emigrace, kde podlehl rakovině. Martyrem, který vždy točil tak dlouho a kterému se několikrát zničila velká část hotového materiálu nebo klíčové scény. Prorokem, jenž údajně předpověděl jadernou havárii v Černobylu i datum vlastní smrti. Je považován za největšího básníka filmového obrazu a „sochaře času“, vynálezce jedinečné estetiky, kterou mohou mnozí napodobovat, ale nikdo se jí nevyrovná.

České vzdorování hororům

28. 7. 2017
Glosa

Česká kinematografie není hororu moc zaslíbená. Zdejší krajina vybízela umělce vždy spíš k malebným kresbám, a přestože by mnoho míst mohlo vyvolávat hrůzu, vlivem národního obrození v 19. století jsme si navykli vymezovat se vůči „temnému grimmovskému Německu“. I zdejší pohádky jsou poměrně málo děsivé a krvavé, spíše počítají s vykutáleností hrdinů. Když děti v perníkové chaloupce šoupnou bábu do pece, rozhodně to není začátek procesu, v němž se z ní stane Freddy Krueger, a popis děje se nevyžívá v tom, jak se jí škvaří kůže, ale jde jen o trik, jak nebezpečnou osobu posadit na lopatu. Ze vší hrůzy se vylhat, rychle přelstít hrozbu, hlavně se moc neráchat v bolesti a obavách.