Systémové upozornění
Hlavní informace

Umí Češi točit erotiku?

5. 9. 2017
Glosa

Po zběžném prolétnutí zahraničních encyklopedií a učebnic bychom mohli nabýt dojmu, že co se týče filmové erotiky, Česko patří k velmi pokrokovým, ba dokonce průkopnickým zemím. Téměř nikdy v nich nechybí zmínka o němém Erotikonu a raně zvukové Extasi od Gustava Machatého-Hanbatého. Velmi často bývá v této souvislosti uváděna i Valérie a týden divů od Jaromila Jireše; veleslavný obrazový výřez z Lásek jedné plavovlásky, kde má Vladimír Pucholt hlavu položenou v klíně nahé Hany Brejchové a scéna z Ostře sledovaných vlaků s razítkováním dívčího zadečku (který se musí vždy uvést zdrobněle, protože se pak rýmuje se jménem výpravčího Hubičky).

Méně světovou, víceméně jen domácí auru má ještě scéna koupání paní sládkové v podání Magdy Vášáryové v Postřižinách a mnozí cítí pýchu za to, že jsme měli kdysi svou playmate a hvězdičku pozapomenutých zahraničních filmů Olinku (Scho)Berovou, z níž se padouši v tuzemských filmech neustále snažili strhávat šaty.

Ale jakmile odhlédneme od těchto několika málo případů, zjistíme, že v Česko-Slovensku jsme měli naopak s filmovou erotikou značný problém. Vždy tu působila nějaká cenzura, ať už prvorepubliková, protektorátní, komunisticko-budovatelská nebo normalizační. Krátká období tání v 60. letech, kdy se zkracovaly sukně, a postupný podivný rozklad v době socialistické přestavby v 80. letech nemohly saturovat dlouhodobé potřeby publika. Dalo by se jistě oponovat, že právě cenzura má vliv na to, jak něco sdělovat mezi řádky, čímž mimoděk přispívá i k tomu, že se erotika rozvíjí jako hra náznaků, nikoli zcela explicitní pornografie. Jenomže v české kinematografii to nevedlo k žádnému typu rafinovanosti.

Z tváře žiletky, z penisu vrták

12. 8. 2017
Glosa

Japonský film Tetsuo z roku 1989 patřil a vlastně dodnes patří k těm filmům, o nichž se vyprávějí legendy. Ten, kdo ho viděl, se stal členem jakéhosi spikleneckého „bratrstva, které ví“. Jak praví jedno z internetových meme mouder: „Co bylo jednou viděno, nemůže být odviděno.“ A tak si lidé se směsicí pobavení, znechucení, lehké hrůzy a možná i erotického vzrušení povídají o scéně, kde se hlavnímu hrdinovi promění penis v obří kovový vrták, jímž následně rozšmelcuje rodidla své přítelkyni, která to už nikdy nerozchodí. Jestli vás překvapuje, že autor článku má na Československé filmové databázi přezdívku Tetsuo, nyní už by nemělo...

Věčný Kinoautomat

9. 8. 2017
Glosa

O Kinoautomatu dost lidí slyšelo, ale málokdo ho viděl, protože mnozí pamětníci již zemřeli. Jedná se přitom o jeden z tuzemských velezáslužných příspěvků světu, jako jsou hromosvod, silonky, kontaktní čočky, kostkový cukr nebo trhavina semtex. Nebýt Kinoautomatu, nevěděli bychom dnes, co je to interaktivita, mrk mrk. Ale bodejť by si Kinoautomat někdo pořádně pamatoval, když měl premiéru už před padesáti lety na EXPO v kanadském Montrealu. Filmově-scénické představení Radúze Činčery, Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka umožňovalo rozhodnout, jakým směrem se bude vyvíjet komediální příběh s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli. Slibovalo se celkem 32 variant příběhu, přičemž ale řada linek skončila ve stejném bodě a často ani nebylo možné mluvit o variantách dvou.

Brazil totalitě políček vrazil

3. 8. 2017
Glosa

Existují umělecké filmy očištěné od všeho nepodstatného, jednoduché, přímočaré. Někdy je očištění tak velké, až přechází do abstrakce a něčeho mysteriózního, takže se zdá, že se více zatajuje, než odhaluje. A pak jsou tu naopak filmy přebujelé, opulentní a zkrátka tak nějak barokní. Baroko nebylo v dějinách jen jedno, vrací se vždy, když se kultura přesytí množstvím podnětů, když si umělci neumějí říct „dost“ a nekladou si žádná zásadní omezení, která by mohla nakonec podněcovat jejich kreativitu. (V případě českého podnikatelského baroka to platí i v architektuře.) Sci-fi tragikomedie Brazil z roku 1985 je toho příkladem. Její režisér Terry Gilliam se nikdy neuměl držet na uzdě.

Zbavovat se nadbytečného

31. 7. 2017
Glosa

Letos přišla do kin akční sci-fi Ghost in the Shell, v níž Scarlett Johansson hraje kyborgickou ženu, která neví, čí je, tedy kromě toho, že je supertajná policistka. Film brutálně propadnul a nejvíce se o něm mluvilo hlavně před premiérou kvůli tomu, že japonskou postavu představuje běloška (přesněji poloviční Židovka) a že se tudíž jedná o další rasistický případ hollywoodského „whitewashingu“ – vybělování etnicky odlišných postav. Poněkud vykonstruovaná kauza brzy vyšuměla, když z příběhu vyplynulo, že daná postava různě mění identitu podle toho, jak je její mozek a „duch“ přesazován do jiných schránek. Což se svým způsobem týká celého díla, i jeho duch byl několikrát přesazen do jiného média.

Malé lži o velkých problémech

30. 7. 2017
Glosa

V loňském roce a v první polovině toho letošního bylo těžké odkoukat všechny dobré americké televizní seriály, o čemž svědčí i našlapané nominace na ceny Emmy: sci-fi western Westworld, právnické drama Better Call Saul, politický thriller House of Cards, špionážní drama The Americans, sci-fi dystopie Příběh služebnice, retro sci-fi Stranger Things, třetí řada Farga, minisérie s právnicko-vězeňskou zápletkou The Night Of...

Najít si svou zónu

29. 7. 2017
Glosa

Andrej Tarkovskij zemřel už před jednatřiceti lety a stal se legendou. Režisérským mučedníkem, jemuž sovětské úřady nekonečně ztrpčovaly tvorbu i uvádění jeho děl a nakonec ho vyhnaly do emigrace, kde podlehl rakovině. Martyrem, který vždy točil tak dlouho a kterému se několikrát zničila velká část hotového materiálu nebo klíčové scény. Prorokem, jenž údajně předpověděl jadernou havárii v Černobylu i datum vlastní smrti. Je považován za největšího básníka filmového obrazu a „sochaře času“, vynálezce jedinečné estetiky, kterou mohou mnozí napodobovat, ale nikdo se jí nevyrovná.

České vzdorování hororům

28. 7. 2017
Glosa

Česká kinematografie není hororu moc zaslíbená. Zdejší krajina vybízela umělce vždy spíš k malebným kresbám, a přestože by mnoho míst mohlo vyvolávat hrůzu, vlivem národního obrození v 19. století jsme si navykli vymezovat se vůči „temnému grimmovskému Německu“. I zdejší pohádky jsou poměrně málo děsivé a krvavé, spíše počítají s vykutáleností hrdinů. Když děti v perníkové chaloupce šoupnou bábu do pece, rozhodně to není začátek procesu, v němž se z ní stane Freddy Krueger, a popis děje se nevyžívá v tom, jak se jí škvaří kůže, ale jde jen o trik, jak nebezpečnou osobu posadit na lopatu. Ze vší hrůzy se vylhat, rychle přelstít hrozbu, hlavně se moc neráchat v bolesti a obavách.

Oklamaný jednonohý patriarchát

16. 7. 2017
Glosa

Snímek Oklamaný (The Beguiled), který natočila Sofia Coppola, si zasluhuje genderově vyvážený dialog. Ještě větší a trochu pochybující kritik se ptá své editorky, socioložky Ivy Baslarové, která se tématu intenzivně věnuje.

Blog z Varů 2017

1. 7. 2017
Glosa

Bruno Dumont byl dříve autor, který dělal vážné filmy, v nichž humor vyvěral snad jenom z toho, že hlavní postavy nebyly zrovna nejostřejší tužky v penále. Dumont je intelektuál, který miluje ukazování debilních lidí. Zdálo se, že dříve to od něj bylo humanistické gesto (nebo to aspoň očekáváte, když natočí snímek s názvem Lidství). V poslední době, kdy začal dělat věci jako Malej Quinquin a Líná zátoka, to spíš vypadá, že chce budit méně soucitu a více trollit publikum.

Pohybuje se na podobně nezřetelné hranici mezi empatií a provokací jako třeba dokumentarista Ulrich Seidl nebo třeba Vít Klusák s Filipem Remundou. Napadá mě jen minimum autorů, jejichž pohled na proletariát (jak se tomu říkalo dřív a dnes už kupodivu ne) je pozitivní a vroucný. Možná bratři Dardennové nebo z jiné pozice Pier Paolo Pasolini a Rainer Werner Fassbinder.