Systémové upozornění
Hlavní informace

Oklamaný jednonohý patriarchát

16. 7. 2017
Glosa

Snímek Oklamaný (The Beguiled), který natočila Sofia Coppola, si zasluhuje genderově vyvážený dialog. Ještě větší a trochu pochybující kritik se ptá své editorky, socioložky Ivy Baslarové, která se tématu intenzivně věnuje.

Blog z Varů 2017

1. 7. 2017
Glosa

Bruno Dumont byl dříve autor, který dělal vážné filmy, v nichž humor vyvěral snad jenom z toho, že hlavní postavy nebyly zrovna nejostřejší tužky v penále. Dumont je intelektuál, který miluje ukazování debilních lidí. Zdálo se, že dříve to od něj bylo humanistické gesto (nebo to aspoň očekáváte, když natočí snímek s názvem Lidství). V poslední době, kdy začal dělat věci jako Malej Quinquin a Líná zátoka, to spíš vypadá, že chce budit méně soucitu a více trollit publikum.

Pohybuje se na podobně nezřetelné hranici mezi empatií a provokací jako třeba dokumentarista Ulrich Seidl nebo třeba Vít Klusák s Filipem Remundou. Napadá mě jen minimum autorů, jejichž pohled na proletariát (jak se tomu říkalo dřív a dnes už kupodivu ne) je pozitivní a vroucný. Možná bratři Dardennové nebo z jiné pozice Pier Paolo Pasolini a Rainer Werner Fassbinder.

Znásilnit publikum filmem

21. 6. 2017
Glosa

Ženské filmy, ženské autorky, ženská témata... Často se hodí dávat tyto výrazy do uvozovek, protože se jimi ani ne tak neutrálně popisuje, jako spíš dál předepisuje, jak co chápat a co si třeba muži nemají přisvojovat, protože ženy to mají zdánlivě zabráno pro sebe. Spousta autorek při jakémkoli dotazu na „ženský film“ zařazuje zpátečku, aby se často vyhnula nařčení z „jednostranného feminismu“. Na tom, že by témata dospívání, sexuálního probouzení a také třeba zneužívání měla být univerzální, a to jak srozumitelná, tak i diskutovaná v celé společnosti, se nakonec nějak „moudře“ shodneme všichni.

Potíž je, že v Česku tomu dosud tak není. Proto je takovým zjevením psychologické drama Špína devětadvacetileté režisérky Terezy Nvotové, jež nejen pro koprodukční povahu jeho vzniku můžeme pokládat i za tuzemské dílo. Nikdo se dosud nepustil do tématu znásilnění s takovou otevřeností a nemilosrdností (nikoli vůči hlavní postavě, ale spíše vůči publiku).

V dějinách české kinematografie každopádně vyznívá lehce podivně, že o dospívání mladých dívek a žen točili filmaři jako Karel Kachyňa (Robinsonka, Pavlínka, Sestřičky, Vlak dětství a naděje), Vít Olmer (Sonáta pro zrzku, Skleněný dům) či Otakar Vávra (Panenství). Možná je to nějaká moje podezíravost, ale vždycky jsem v tom cítil spíš mužskou vilnost. Nikoli jednoduše citlivost, ale zájem o „mladé masíčko“. Nevidím v těch filmech prožitou subjektivní zkušenost, snahu o maximální přiblížení se druhému nebo jinému, ale jakýsi druh paternalismu. V lepším případě otcovsky chápavý, ale pořád vzdálený pohled, v horším spíš dohlížení, kárání či celkovou nadřazenost.

Roccova penetrace emocemi

10. 6. 2017
Glosa

Umělecký dokument o pornohvězdě Roccovi Siffredim? Dá se vůbec něco takového natočit? Nebude to vždy jen senzacechtivá rádobyartová hloupost? Každopádně chodit do kina na pornografii není na Západě zvykem od 70. let a na Východě jsme to nedělali nikdy. A nelze než dát za pravdu pamětníkům, že když se určité věci na plátně zvětší, vytvářejí v pozorovatelích až magický zážitek. Možná nejde ani tak o to, oddat se individuální slasti na základě vizuálních podnětů, ale překvapeně sdílet s ostatními, že opravdu vidíme společně totéž.

Přitom není nic sobě vzdálenějšího než umění a porno. Umění má vést k hlubšímu pochopení lidských vztahů, rozvíjet fantazii a duchovní stránky člověka. Porno sice nabízí jisté hlubší ponory, ale jen do fyzického nitra, fantazii úplně neguje a slouží k přímé potěše smyslů. Porno se – s výjimkou čistě sadomasochistických filmů – nikdy nedostane za smyslovou stránku. Paradoxně sice ukazuje nahotu a sugeruje, že vidíme víc než obvykle, ale lidské bytosti přitom redukuje.

Často natrefíme na hraniční díla, kdy nevíme, jestli jde o umění, či pornografii, přičemž dělicí čára je vždy jasná. Nespočívá v tom, co se zobrazuje, ale co v nás má daný film vyvolávat, zda má ještě – kromě vzrušení – nějaký jiný účel. Řada uměleckých děl, obviňovaných z pornografičnosti, vzrušení spíš zabíjí, neboť ukazuje ošklivou, deziluzivní stránku sexu.

Rodinný kozel zahradníkem

5. 6. 2017
Glosa

Trilogie Zahradnictví má být životním opusem či přinejmenším produkčně nejnáročnějším společným dílem Jana Hřebejka a Petra Jarchovského, i když tuto náročnost asi nejvíce pocítil producent Viktor Tauš. Poskytnout podmínky pro natočení a uvedení tří filmů během jednoho roku byl herculovský úkol. Pro Petra Jarchovského nešlo možná o nejtěžší, ale jistě o nejosobnější dílo, neboť v něm zpracovává osudy vlastní rodiny. Zahradnictví – avizované jako „předpokračování“ Pelíšků – totiž nevychází z knih Petra Šabacha, jako tomu bývalo dřív, ale z rodinné historie samotného scenáristy. Zatímco u Šakalích let, Pelíšků, Pupenda a U mě dobrý šlo o smontované historky z různých zdrojů, nyní jde o souvislý dramatický příběh ze zdroje jediného.

Tvůrci slibují, že každý díl Zahradnictví bude jiný, v což lze jen upřímně doufat. První část s podtitulem Rodinný přítel totiž svou natahovaností pokouší hranice divácké snášenlivosti. A těžko si lze představit více odrazující vstup do trilogie, která má být sice v dalších dílech víc komediální, když se nás v tom prvním snaží unudit k smrti. Rodinný přítel však vykazuje nejenom problémy s tempem, ale celkově s nejasnou koncepcí – především co má být zač onen titulní muž. Notabene, když ho hraje Ondřej Sokol...

Lynchova temnota bytí

27. 5. 2017
Glosa

V pondělí brzo ráno mi u dveří zvoní poslíček a podává mi tajemnou červenou krabici s nápisem "Mají tu třešňový koláč, který vás zabije", a s úklonem mizí. Otvírám víko a skutečně je v ní třešňový pie. Je poživatelný, trochu suchý, spíš perník než česká bublanina. Něco takového jsem nesnídal už léta. Nebo nikdy. Ti, kdo mi ho poslali, určitě chtěli, aby sousto z tohoto koláče působilo, jako když polknete proustovskou madlenku nebo pixarovský ratatouille, a před očima se vám spolu s chutí a vůní vybaví i celá situace z minulosti, dávného dětství, kdy jste se ještě cítili bezpeční, celiství, nevinní a dokonale propojení se světem. Kéž bych jen v raných 90. lech jedl třešňové koláče a koukal na Twin Peaks!

Kdy je zábava odvážná?

23. 5. 2017
Glosa

V posledních týdnech se do kin dostaly dva blockbustery, avizované jako netradiční zábava. Strážci galaxie 2 představují „jinou komiksovou týmovku“ a Král Artuš: Legenda o meči zase „jinou mytologickou fantasy“. V mnoha ohledech přitom nemůžeme najít odlišnější filmy: Strážci galaxie stojí na kolektivní souhře několika postav, jsou extrémně ohňostrojově barevní a příběh v nich slouží hlavně jako záminka pro exhibice vtipů a triků. Naproti tomu Král Artuš vypráví o cestě jediného hrdiny a vše se odehrává ve světě, z nějž byly desaturovány barvy. O Strážích galaxie 2 předem víme, že má jít o komedii až parodii, u Krále Artuše tyto prvky spíše překvapí.

Mohli bychom jistě hledat spojitost i v tom, že hlavní hrdinové obou filmů pátrají po své minulosti a vyrovnávají se s tíhou otcovské figury, jíž je v jednom případě král s magickými schopnostmi a ve druhém dokonce cosi jako bůh (byť s malým b). Cílem tohoto srovnání však není najít nějaký společný archetyp a říct, že každá zábava má v sobě hlubinně vážné jádro, spočívající v procesu individuace hrdiny, který objevuje své pravé já. Naopak, soustředím se na to, v čem je zábava skutečně zábavná a nakolik si může dovolit být podvratná, pokud chce být masově úspěšná. Strážci galaxie 2 totiž splnili předpoklad megahitu a Král Artuš bude jedním z největších letošních propadáků. Nezbývá než ptát se proč.

V Bulharsku taky točí filmy

2. 5. 2017
Glosa

Nedávno napsal na Facebooku specialista na sociální sítě Josef Šlerka, že Toni Erdmann je vlastně hodně přeceněná věc: „Rád jsem to viděl, ale trochu si myslím, že to maj lidi hlavně rádi, protože jsou ve stejný prdeli a tenhle film je neuráží, nezesměšňuje, ani jim nedává hraběcí rady. S trochou cynismu Amélie z Montmartru pro ty, co vystřízlivěli.“

Pravda, Toni Erdmann je natolik všeobecně oblíbeným filmem, že je to až podezřelé a evidentně se mnoha lidem musí líbit různými způsoby. Někdo v něm vidí spíš příběh o vztahu otce a dcery, někdo zhruba v důchodovém věku způsob existence ve stáří (jak přes hranou trapnost přestat být trapný pro své děti), někdo kolem třicítky a čtyřicítky možnost vykoupení z práce v korporátu. A někdo kritickou satiru a metaforu o tom, že žádné takové vykoupení nemůže v reálu nastat a naplnit se může jen ve filmu, v němž chodí třímetrová bulharská folklorní gorila. (Nepletu se, snímek se odehrává v Rumunsku, ale ten kostým pochází z Bulharska.)

Smrt superhrdinům!

16. 3. 2017
Glosa

Desátý x–menovský film od roku 2000 a zároveň třetí, závěrečný díl wolverinovské trilogie s názvem Logan má až neuvěřitelně nadšené ohlasy. Na ČSFD se momentálně drží na 90 % coby 32. nejlepší film všech dob a na IMDb.com (kde uživatelé znají přece jen více děl) se jedná o 41. nejoblíbenější film všech dob. Databáze Rottentomatoes eviduje 92 % kladných recenzí, v databázi Metacritic jde o momentálně nejvíce diskutovaný snímek tohoto roku. Dostáváme se do klasické sinusoidy: „děláme hype – věřte hypu – nevěřte hypu“, kdy neustále větší očekávání občas někoho zklamou a pak přijde odmítnutí, „nezblázněte se z toho všichni“ a „jsem jediný, kdo si myslí, že to není super?“

Logan každopádně zapadá do kategorie snímků, které jsou považovány za nejlepší, protože je v nich maximum negativních jevů – hrdinové jsou na dně, svět před kolapsem, dřívější pravidla a ideály postavené na hlavu. Vypovídá to něco i o tom, jak se díváme na naši současnost, respektive blízkou budoucnost.

V následujícím textu bude spousta spoilerů od začátku až do konce...

Kráska a gay

10. 3. 2017
Glosa

Filmový odbor ministerstva kultury v Rusku rozhodnul, že nová hraná disneyovka Kráska a zvíře bude přístupná až od 16 let, protože se ve snímku vyskytuje postava s homosexuální orientací. Poslanec vládnoucí strany Jednotné Rusko Vitalij Milonov po ministru kultury Vladimiru Medinském původně požadoval úplný zákaz. Podle Milonova film „beze studu propaguje hřích“ a odporuje zákonu zakazujícímu propagaci homosexuality, který je v Rusku tvrdě uplatňován od roku 2012. Šéf odboru filmu ruského ministerstva kultury Vjačeslav Telnov po pár dnech, kdy kauza čeřila média, zdánlivě smířlivě prohlásil: „Vydáme licenci pro šíření filmu bez jakýchkoli potíží. Nejnižší věk je šestnáct let. To samozřejmě zamezí tomu, aby ho vidělo dětské publikum a rodiny, jimž není určen.“

Veřejná debata se teď točí okolo dvou témat. Zaprvé, zda je přípustné, aby v pohádkách vystupovaly homosexuální postavy. A zadruhé, zda je v pořádku, aby o distribuci nějakého filmu, jenž chce uvádět soukromá distribuční společnost, mohl rozhodovat stát.