Systémové upozornění
Hlavní informace

Smrt superhrdinům!

16. 3. 2017
Glosa

Desátý x–menovský film od roku 2000 a zároveň třetí, závěrečný díl wolverinovské trilogie s názvem Logan má až neuvěřitelně nadšené ohlasy. Na ČSFD se momentálně drží na 90 % coby 32. nejlepší film všech dob a na IMDb.com (kde uživatelé znají přece jen více děl) se jedná o 41. nejoblíbenější film všech dob. Databáze Rottentomatoes eviduje 92 % kladných recenzí, v databázi Metacritic jde o momentálně nejvíce diskutovaný snímek tohoto roku. Dostáváme se do klasické sinusoidy: „děláme hype – věřte hypu – nevěřte hypu“, kdy neustále větší očekávání občas někoho zklamou a pak přijde odmítnutí, „nezblázněte se z toho všichni“ a „jsem jediný, kdo si myslí, že to není super?“

Logan každopádně zapadá do kategorie snímků, které jsou považovány za nejlepší, protože je v nich maximum negativních jevů – hrdinové jsou na dně, svět před kolapsem, dřívější pravidla a ideály postavené na hlavu. Vypovídá to něco i o tom, jak se díváme na naši současnost, respektive blízkou budoucnost.

V následujícím textu bude spousta spoilerů od začátku až do konce...

Kráska a gay

10. 3. 2017
Glosa

Filmový odbor ministerstva kultury v Rusku rozhodnul, že nová hraná disneyovka Kráska a zvíře bude přístupná až od 16 let, protože se ve snímku vyskytuje postava s homosexuální orientací. Poslanec vládnoucí strany Jednotné Rusko Vitalij Milonov po ministru kultury Vladimiru Medinském původně požadoval úplný zákaz. Podle Milonova film „beze studu propaguje hřích“ a odporuje zákonu zakazujícímu propagaci homosexuality, který je v Rusku tvrdě uplatňován od roku 2012. Šéf odboru filmu ruského ministerstva kultury Vjačeslav Telnov po pár dnech, kdy kauza čeřila média, zdánlivě smířlivě prohlásil: „Vydáme licenci pro šíření filmu bez jakýchkoli potíží. Nejnižší věk je šestnáct let. To samozřejmě zamezí tomu, aby ho vidělo dětské publikum a rodiny, jimž není určen.“

Veřejná debata se teď točí okolo dvou témat. Zaprvé, zda je přípustné, aby v pohádkách vystupovaly homosexuální postavy. A zadruhé, zda je v pořádku, aby o distribuci nějakého filmu, jenž chce uvádět soukromá distribuční společnost, mohl rozhodovat stát.

Nejvíc oscarový La La Film

24. 2. 2017
Glosa

Muzikál La La Land mi při recenzování nějak proklouznul mezi prsty. Přitom je to hlavní oscarový favorit a sluší se k němu napsat článek. Naštěstí tu byla prosba studentky Lucie Jurčové pro časopis Generace 20, jestli bych neodpověděl na pár otázek, což je obvykle nejlepší způsob, jak stimulovat mozkové závity. Nevím, v jaké podobě rozhovor vyšel (nebo vyjde), původně mělo jít jen o podklady pro článek, do nějž měli přispět nejspíš i další respondenti. Na Ještě větším kritikovi uveřejňuji odpovědi tak, jak jsem je odeslal e-mailem.

La La Land je komerčně nejúspěšnější film z letošní oscarové nabídky (bereme-li v potaz náklady a celosvětové tržby), má nejvíce nominací a velice vřelé přijetí u běžného publika i kritiky. Tento článek půjde za hezkou fasádu Ryana Goslinga (kterým bychom skoro všichni, my muži, aspoň občas na krátkou chvíli chtěli být) a podívá se teoretičtěji na žánr muzikálu a dějiny oscarových filmů. Berte ho jako předběžný komentář k nedělnímu udílení cen Akademie, ať už dopadnou jakkoli.

České dějiny na plátně

12. 2. 2017
Glosa

Následující rozhovor vyšel v časopise Tajemství české minulostí. Rozhovor vedl Marek Vlha.

Historie to ve filmovém umění nemá vůbec jednoduché. Na jedné straně působí historická témata atraktivně a tvůrci se k nim rádi uchylují, na druhé se dopouštějí nejrůznějších chyb a manipulací, nechtěných i úmyslných. Jeden příklad za všechny. V těchto týdnech ČT vysílá nový seriál Bohéma, zasazený na Barrandov v období od roku 1938 po nástup komunismu. Hned první díl sklidil spoustu kritiky za odchylování se od skutečnosti. Scenáristka Tereza Brdečková se obhajovala tím, že Bohéma není dokudrama ale televizní román. V pozdějších dílech prý najdeme nesrovnalostí ještě mnohem víc. A také poznamenala, že zrovna pracuje na scénáři zasazeném do 13. století, což je prý velmi obtížné, protože o tehdejší každodennosti nic nevíme. Medievalisté by zaplakali.

Znásilnění jako humor

27. 1. 2017
Glosa

Romantická komedie Všechno nebo nic vznikla v koprodukci Slovenska a Česka. Vychází z knižní předlohy slovenské bestseleristky Evy Urbaníkové, která napsala scénář společně s režisérkou Martou Ferencovou. Ta má zatím na kontě hlavně slovenskou verzi seriálu Ordinace v růžové zahradě a loni natočila hodně nepovedenou pohádku s názvem Řachanda. Obsazení filmu je svým způsobem hvězdné, i když ho skutečně docení jen někteří diváci či divačky v některé ze tří zemí, odkud pocházejí herci a kde se odehrála premiéra. U nás a na Slovensku málo známe polské hvězdy Michala Žebrowského a Pawla Delaga, v Polsku naopak nejsou dost proslulí Táňa Pauhofová, Klára Issová, Ondřej Sokol, Luboš Kostelný nebo Luděk Sobota a Zuzana Kronerová. Snímek sesadil z čela žebříčku dokonce i megahit Anděl Páně 2 a odhady předpovídají, že tam zůstane zřejmě až do únorové premiéry erotického thrilleru Padesát odstínů temnoty. To spojení není náhodné. Všechno nebo nic také líčí násilnický přístup mužů k ženám jako určitý druh romantiky. Tedy vlastně humoru... To je specialita zdejšího kulturního prostředí.

Snowdenova nečitelnost

12. 12. 2016
Glosa

Životopisný film Snowden zapadá v díle Olivera Stonea do řady podobných kousků jako JFK (1991), Nixon (1995), W. (2008, o Georgi Bushovi) a vlastně i The Doors (1991) a Alexandr Veliký (2004). Příští rok má takhle do sbírky přibýt projekt o Martinu Lutheru Kingovi. Sedmdesátiletý autor si vybírá výrazné osobnosti a známé kauzy amerických dějin a v hávu vzrušujících dramat se pokouší vzdělávat publikum o událostech, činech a myšlenkách, které jinak mohou zapadnout prachem. K tomu, aby se to povedlo, musí být „surová data“ přeměněna v něco vzrušujícího a pochopitelného, ideálně filtrovaná přes osobně zaangažovaného a zasaženého hrdinu.

Kosmo a humor vacui

28. 11. 2016
Glosa

Rozmohl se nám tady v poslední době takový nešvar. Recenzovat seriály po zhlédnutí jednoho dvou dílů a pak to na závěr neshrnout v pořádném bilančním textu. Nebudu ukazovat prstem, ale ty, ty, ty! Česká televizní minisérie Kosmo byla dlouho dopředu „hajpovaná“, po uvedení prvního dílu solidně „hejtovaná“ a její hlavní tvůrce Tomáš Baldýnský si průběžně rituálně lehce sypal popel na hlavu v rozhovorech pro DVTV či Lidovky. Takže, jako by už skoro nebylo co říct. Anebo ano, nebojte...

Od nerda k intelektuálovi

17. 11. 2016
Glosa

Následující text vznikl poté, co mě oslovila spisovatelka Petra Hůlová, jestli bych nepřispěl do 105. čísla revue Prostor s velmi širokým tématem, a sice jak chápu (svou) úlohu intelektuála ve společnosti. Časopis je v prodeji od 15. listopadu. Téma bylo nakonec formulováno do titulku České trápení, což možná popisuje i stav Petry Hůlové coby hostující editorky. Do daného čísla přispěli rovněž Roman Joch, Apolena Rychlíková, David Zábranský, Tereza Stöckelová, Radka Denemarková, Roman Týc, Roman Rops, Marika Pecháčková, Ondřej Slačálek, Daniel Prokop či Marek Šindelka. Nabízím vám o něco delší verzi textu, než jakou najdete v Prostoru.

Trump z popkultury zrozený

9. 11. 2016
Glosa

Vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách může být nazíráno z mnoha úhlů pohledu. Necítím se být kompetentní objevit v sobě svého „vnitřního politologa“, tak jako se většina Čechů čas od času cítí být odborníky na fotbal a cokoli dalšího. Není v mých silách popsat, proč se tak zásadně spletly sebekomplexnější předpovědi expertů, ani není mou snahou opakovat poznatek, že Trump je hlasem „nevyslyšené naštvané většiny“, respektive chudnoucí střední třídy či bigotních rasistických bělochů, kteří se náhle cítili ve vlastní zemi cizinci a menšinou. Chtěl bych jen přispět pár poznámkami k tomu, že Trump byl zrozen z pěny popkultury a že jde o mediální typ, jenž tu s námi byl již poměrně dlouho.

Sexistické prasátečko 2016

6. 11. 2016
Glosa

Tento komentář se chystám ještě aktualizovat, až se 11. listopadu v Brně vyhlásí oficiální výsledky, ale o celkovému letošnímu výběru i smyslu podobné ankety a anticeny lze psát už teď, po uzavření hlasování. Sexistické prasátečko je tady s námi již osm let, což je doba vhodná k bilancování. (Doposud jsem o něm nikdy nepsal, ani se neúčastnil hlasování.) Co se tedy z Prasátečka dozvídáme o sexismu v českém veřejném prostoru a v médiích a nakolik může být upozorňování na sexismus produktivní? A proč by měl vůbec sexismus vadit, jak ho rozpoznat a proč se na něj zaměřovat? Všechno to zní velmi oficiálně a ušlechtile, až z toho mizí zábava a nastupuje zaujímání pozic na barikádách.