Systémové upozornění
Hlavní informace
typy-trapna-a-zoufalstvi

Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Například Klára Issová hraje ve filmu Filipa Renče. Halina Pawlowská píše knihy a podle nich pak scénáře. A holky z kanclů na tyto filmy chodí v domnění, že se ohromně zasmějí a uvolní. Vypadá to na skvělý tah, dokonale propočítaný obchod. Ano, snímek po dvou víkendech od premiéry vidělo více než 120 tisíc diváků a divaček, ale zatím má také ze všech děl Filipa Renče nejhorší hodnocení a pamětníci mohou se slzou v oku vzpomínat na Díky za každé nové ráno, kdy Halina Pawlowská dostala za scénář Českého lva.

Ne že by šlo o automatickou známku kvality, ale z tohoto snímku byla cítit silná osobnost a autorský postoj. Ze svérázu Haliny Pawlowské se ale stala značka, podobná například té, kterou ze sebe vytvořila kuchařka Dita P.: bezčasá, zasněně obžerná vzpomínka na dětství, která nás smiřuje s tím, že socialismus byl celkem fajn, když jste moc nevylézali/y z kuchyně. Ženský odboj spočívající v zabarikádování se u plotny za hrnci, mužů za sklenkami chlastu u stolu; hlavně se do ničeho neplést. U Pawlowské si pouze víc uvědomujeme, že lidé mají zpocené podpaží.

PUR706748 FOTO Schmiedberger 277967

Film Zoufalé ženy zdánlivě vytváří jakýsi univerzální obraz „věčného údělu žen“, kterým je „lovit a udržet si svou kořist“ = muže. Jde o typický převrácený obraz zjednodušené evoluční teorie, podle níž jsou lovci muži. Tím se naoko dává najevo, že ženy jsou silnější, zatímco muži se stávají oběťmi. Popdarwinisté se nějakou představou složitější kooperace mezi partnery nezabývají. Stejně jako tím, že se ženám onou metaforou lovu nedává žádná svoboda, ale že je naopak nutí dosahovat něčeho předem nadiktovaného. Ve filmu dokonce ďábel hlavní hrdince Olze říká: „Selhalas, když jsi nechala kořist uniknout.“

Olga tedy vůbec není silnější, ale naopak oslabená, i když je vše líčeno její čistě subjektivní perspektivou, kdy disponuje zároveň i jakýmsi božským nadhledem, díky němuž přebíhá různě v čase, vznáší se na obláčku, má vidiny budoucnosti, zří nadpřirozené bytosti a podobně. Ale přitom se tu zpětně dokazuje, že ženy nejsou nic jiného než hysterické, nesebejisté uzlíčky nervů, jimž je vzdělání úplně k ničemu. Olga, která vystuduje psychologii, si beztak vybírá samé trubce a hrubce. (Opět – ne každá psycholožka musí mít zvládnutý soukromý život, ale zde se film vyloženě vysmívá jejímu vzdělání jako něčemu, co se ženám historicky přihodilo omylem.)

PUR706749 FOTO Schmiedberger 279862

Spojení Haliny Pawlowské s Filipem Renčem však vede ještě k tomu, že zkušenost 62leté ženy, která založila svou image na sebeshazování (a shazování váhy s karnitinem, jenž na spalování tuku nefunguje), překládá do filmové podoby 52letý muž, který ženami pohrdá. Pawlowská svým hrdinkám navzdory všemu fandí, Renč je líčí jako otravně upištěné a uštěbetané bytosti, které si zaslouží „ohnout a ojet“, aby konečně sklaply. V jeho filmografii ostatně téměř nejde najít jedinou plnohodnotnou ženskou postavu, herečky navíc často preferuje podle vzhledu, nikoli talentu.

Výjimkou byly televizní snímek Sebemilenec (2013) o ženě středního věku, která podléhá línému manipulátorovi, a Lída Baarová (2016) o mladé herečce, která propadá německému ministrovi propagandy, což s ohledem na pasivitu postav vlastně není tak velký rozdíl oproti ostatním ženským figurám v režisérově filmografii, i když se představitelky hlavních rolí pokoušejí něco hrát. Představa, že Zoufalé ženy jsou film věnovaný ženám pro potěšení a identifikaci, znamená ponížit sebe sama na hroznou slepici. Zhruba v tom duchu, jak o sobě některé blondýny rády říkají, že jsou přece „blondýny“, a čekají, že jim bude vše odpuštěno.

Problém také je, že Renč kromě snaživě rozjuchaných Rebelů (2001) a velmi toporného Románu pro ženy (2004) nikdy nenatočil nic, co by mělo být záměrně vtipné, a je otázka, jestli vůbec chápe, jak se dělají filmové komedie. Humor Pawlowské stojí jednak na slovních hříčkách, které se nedají převést do obrazu, pokud popisují nějaký stav a nejedná se o dialogy a monology, dále na jisté exaltovanosti chování, které je svou mentalitou velmi nečeské (spíše východní v případě filmu Díky za každé nového ráno nebo latinskoamerické v případě Zoufalých žen), a konečně na vysoké míře absurdity, s níž je potřeba pracovat hodně citlivě. Renčovo „režírování kladivem“ tomu nenapomáhá. Tam, kde by pomohlo jemné ťuknutí, musí mlátit vší silou, aby i nejposlednější dylině došlo, že se jedná o humor.

O jaký typ trapna se tedy pokouší Pawlowská a jaké trapno nám nabízí Renč?

Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.

Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit



Facebook komentáře