Systémové upozornění
Hlavní informace
nespolehliva-vypravecka-lida-baarova

Lída Baarová nikdy neměla štěstí na muže. Nejprve Joseph Goebbels, teď Filip Renč. Ani jeden jí nedali to, co potřebovala, a kvůli nim se na ni veřejnost dívá deformovanou optikou. Jednou ji po válce z falešných důvodů ostouzeli, nyní ji z falešných důvodů litují.

Z Renčova filmu se za několik dní od premiéry stalo politikum a příznivci a odpůrci snímku se mezi sebou navzájem rozlišují a nálepkují jako příznivci nebo odpůrci Miloše Zemana. Což je ale zjednodušující dělba, kterou bychom neměli přijímat. Zkusme se na Lídu Baarovou podívat opravdu coby na filmové dílo.

Své přijetí si film zdánlivě prorocky, ale přitom neprozíravě připravuje už v úvodní větě traileru: „Teď se ti smějou, ale jednou se ti budou klanět!“ – You wish!
Problém s celovečerní Lidkou tkví totiž v tom, že se jí nepřestaneme smát nikdy. Co taky dělat, když při sexuální scéně přes obraz šlehají plameny a při orgasmu obou aktérů se z digitálně animovaného ohně vytvoří obličeje v extázi? Jak zachovat soucitnou tvář při scéně, kdy Goebbels pláče do telefonu: „Vůdce na mě strašně řval!“ a nepředstavovat si přitom Viktora Preisse, jak při dabování Karla Markovicse mluví s jednou zacpanou nosní dírkou? A museli byste mít srdce z kamene, aby vás nepobavilo, kdykoli promluví nebo umírá Simona Stašová. Uživatelsky shrnuto: jestli si chcete tak nějak roztomile zkazit den, tak se na Lídu Baarovou můžete jít podívat, a dostanete vydatnou porci nechtěné parodičnosti. I s nášupem zdarma, který už nečekáte.

Doposud neodolalo více než 200 tisíc diváků, neb reklamní kampaň byla mocná a vlastně se ani nedalo nic jiného čekat. Lída Baarová byla předurčena k vysoké návštěvnosti, stejně jako jí jedna potměšilá sudička přála hned u developmentové kolébky neštěstí: „A scénář o tobě napíše Hubač! Ovšem ne ten starší, ale ten mladší, jablko, co padlo hodně daleko od stromu…“

Jak básníci přicházejí o divize

A pak už to jelo – Bezprecedentně vysoký grant ze Státního fondu pro rozvoj kinematografie, kde část hlasujících musela v tajné volbě podpásově potopit všechny ostatní projekty nulovým podhodnocením a projekt Baarová nadhodnotit stem procent, což silně zavání korupcí. První fotky z natáčení, kde Pavel Kříž hraje Hitlera a básníci přicházejí o divize. Autentické příspěvky na Facebooku o tom, jak si svou roli užívá neonacista Jaromír Pytel, hajlující ve scéně nacistického sjezdu. Vstup Daniela Landy jako producenta, věštící, že se posouváme na půdu patafyziky. Klip Lucie Bílé, kde tančí smrtky z Draculy a zpívá se o lajně koksu. Táňa Pauhofová se distancuje od výsledku a raději si na den premiéry v Praze nechá přeložit divadelní premiéru v Bratislavě, aby se toho bizár panoptika nemusela účastnit. Premiéra ve Slovanském domě připomíná finále Hanebných panchartů s výjimkou požáru.

Filip Renč vítající hosty v kolotočářsky polozlaté košili, jíž by nepohrdnul ani Michal David nebo Daniel Nekonečný, na klopě připnutou Landovu runu, kterou nosili esesáci. Jiří Ovčáček tweetující ihned po skončení nadšenou recenzi. Tohle všechno se opravdu stalo.

Lida Baarova dsc 2182-2 - kopieDovětek obstaral Vít Olmer s blogem, v němž popisuje strašlivou zkušenost s natáčením pod stejnými producenty ze společnosti NOGUP, popřál Filipu Renčovi upřímnou soustrast a vyjádřil hluboké lidské pochopení, že to vskutku nemohlo dopadnout lépe. O tom, že práce na filmu musela být kvalitním masochismem, odhalil leccos i rozhovor se střihačem Luďkem Hudcem.

Poslední střípek mozaiky pak dotvořil rozhovor s ministrem kultury Danielem Hermanem, podle nějž „film ukazuje temné okolnosti našich dějin v trochu specifickém a nezvyklém světle a negativní osoby ukazuje v lidském světle. Byli to také lidé, a to je určité novum.“
Po roční propagační kampani, před níž nebylo úniku, a po nasazení do kin ve více kopiích než měla poslední bondovka označil Filip Renč snímek za „nekomerční historické drama“, s odůvodněním „Vždyť kdo předtím znal Baarovou?“ Jistě, vždyť tu o ní vyšlo jen několik knih ve statisícových nákladech, několik dokumentárních filmů se pořád hraje v televizi, a pamětnické černobílé snímky se uvádějí jen párkrát do roka. To přece na Mimibazaru.cz, odkud se rekrutuje nejmasovější cílovka, nemůže nikdo vědět.

Naivní hrdinka, nebo naivní film?

Vše dosud uvedené bychom však měli uzávorkovat a v následujícím rozboru nebrat v potaz. Půjde to? Ano, ale ztuha. Jen je potřeba vědět, čeho chtěl Filip Renč dosáhnout a nepodsouvat mu něco cizího. „Nic v tom nehledejte, chtěli jsme natočit jen milostný příběh“, uvedl výslovně na premiéře. Chvíli ho v tom lze následovat.

Nejdéle to vydržela Mirka Spáčilová v Mf DNES, která ve své ostýchavě formulované recenzi tvrdí, že „snímek by se Baarové nejspíš líbil. Přejímá Lida Baarova dsc 1987-2 - kopiejejí výklad ději. A jistě by ji těšilo, že se nemusí hájit. (…) Film se pohybuje v symbolech prokleté osudové lásky.“ A jistým způsobem totéž pak píše i Petr Fischer v Hospodářských novinách: „Jak jinak by měl takový ´film života´ oběti dějin vypadat než jako soubor vzpomínek a historek, jako filmový kýč tehdejší doby, kde i lidé plačící, trpící a hroutící se působí docela hezky?“ Podle Fischera je potřeba překonat osobní škodolibost vůči Filipu Renčovi a k jeho snímku přistupovat „empaticky, s vědomím sebemytizace“ (kterou si Baarová vykonstruovala v dokumentech o sobě a všichni jí na to skočili). „Pak si divák může všimnout i toho, jak se taková mýtotvorná cenzura dělá, jak moc tomu pomůže hudební a obrazový obal, s nímž režisér umí pracovat“, říká tradičně mnohoznačně Fischer.

Takový výklad mi ale připadá až příliš sofistikovaný a vyžaduje od publika mnohem větší odstup, než jaký projevili jeho tvůrci. Nevěřím alespoň tomu, že Filip Renč volil naivní formu proto, aby tím adekvátně předvedl hrdinčino naivní vidění světa. Nevěřím tomu, že by jeho cílem mělo být, aby si diváci tuto naivitu diváci uvědomovali jako hrdinčinu zhoubu nebo morální vadu anebo snad přímo jako důkaz její ochoty líčit sebe sama ve falešných barvách.

Podobnou hru s kýčem provádí, občas vyhraje a občas prohraje třeba Baz Luhrmann v Moulin Rouge, Austrálii nebo ve Velkém Gatsbym, ale vždy přitom pracuje s několika rovinami reprezentace, takže skoro vždy chápeme, kdy si z kýče dělá legraci a kdy se jím nechá dojímat na druhou. Motiv, kdy hrdinka příběhu vidí svůj život v rámci určitého romantického žánru, ale její omyl je tragický, zpracovává třeba Lars von Trier ve svých titulech Prolomit vlny či Tanci v temnotách. Je rovněž součásti wu-xia fantasy Tygr a drak, kde hrdinku postupně opouští bojová schopnost létat a nakonec v pádu páchá sebevraždu. Jenomže Lída Baarová svůj omyl v Renčově filmu neprohlédne ani neprožije naplno nějakou tragédii, na to je pořád příliš v zajetí svého dokonalého obrazu.

Postavy tragédie a estetičtí zločinci

Jestli je na místě empatie, pak proto, že skutečná Baarová za svůj omyl a sázku na svou krásu zaplatila ve stáří tragicky samotou a prázdnotou. A postavou nové tragédie se nyní stává i Filip Renč. Natruc a zároveň příliš narychlo a nepromyšleně natočil drahý nepovedený film, jenž mu bude navždy připomínán jako selhání při jednání s producenty, od nichž si například nechal vnutit zbytečný dabing, který zplošťuje výraz postav i národnostní napětí mezi nimi. Patnáct let příprav vyšlo vniveč, čachrování s miliony v rozpočtu uměle před radou Fondu nahoru a reálně pak dolu (nikdo dnes neví, jestli reálné náklady byly 80, nebo 40 milionů, a kam ta případná půlka zmizela), přispělo k tomu, že nevznikl ani řemeslně solidní film, neboť jeho trikové sekvence působí jako z roku raz dva.

Na výsledek nemůže vzpomínat v dobrém kameraman Petr Hojda, protože obrazy vypadají na plátně televizně ploše a řídce. Laik, který nebyl u Lida Baarova dsc 5122-copy-2 - kopiecelého procesu, těžko odhadne, jestli za to může technika, jejímž prostřednictvím se snímalo, nebo podceněné a odbyté postprodukční úpravy. Ať tak či tak, v kinosálech se promítá cosi, co i přes dobově věrné kostýmy vyhlíží jako laciná telenovela. (Tento podivný vizuální dojem přitom neposkytují trailery, kde obraz vypadá v pořádku.)

Každopádně, hlavním estetickým zločincem a prapůvodcem oné příšernosti je scenárista Ivan Hubač – nechvalně proslulý dramaturg ČT, který si schvaluje své vlastní scénáře napsané pod pseudonymy, a jenž s Filipem Renčem spáchal již Sanitku 2. Panuje mezi nimi vzácné komplementární srozumění v jejich netalentovanosti a nevkusu, z něhož se rodí scény, kdy Hitler na romantické schůzce přehrává na gramofonu Jízdu valkýr (zřejmě podle hesla „Miluji vůni Baarové po ránu!“), děvčata, jež vůči sobě cítí sesterskou rivalitu, se v noci tlučou polštáři (co jiného by taky mohly dělat, že?), lidé v úleku nad špatnými zprávami pouštějí zpomaleně papíry na zem a před smrtí všichni začnou kašlat.

Cokoli musí být totálně doslovné a nikdy si nic nemáme domýšlet sami, takže matka musí říkat Lídě: „Já jsem se slavnou herečkou nikdy nestala, tak mi ten sen teď splníš ty.“ Křišťálová noc znamená, že se hodně tříští sklo a vyloženě musí být vidět, jak se na kusy rozbíjí židovská hvězda namalovaná na výloze. Baarová sleduje celý výjev z okna automobilu, což je vypravěčská licence, která ovšem popírá údajnou nevědomost hrdinky, co se v Německu děje.

Je to podobně „geniální“, jako když filmový Kajínek, který měl obhajovat nevinu hlavního hrdiny, obsahuje dvakrát zopakovanou (imaginární) scénu, jak Kajínek rozstřílí auto s oběťmi obouručně z pistolí ve stylu hongkongských akčních filmů – a to jenom proto, že tvůrce baví točit přestřelky, ohně a tříštící se sklo a komparzisty baví nosit náckovské uniformy. Nad vypravěčskou logikou vyhrává efektnost a touha „natočit si scénu určitého typu“.

I zarámování děje jako rozhovoru stařičké Baarové se studentkou žurnalistiky je znehodnoceno motivem, podle nějž se dívka s dredy a macintoshem přijela pomstít za smrt svých prarodičů v koncentráku. Naštěstí motiv zjevně připadal přepálený a blbý i Hubačovi s Renčem, takže na něj pak vzápětí milosrdně zapomenou. Jistě, asi tam nechtěli mít postavu Heleny Třeštíkové, Stanislava Motla nebo Otakara Vávry, kteří s Baarovou natočili před její smrtí hodně dokumentárního materiálu, ale jejich fiktivní náhradnice se jako tazatelka moc neosvědčí.

Vune Baarove po ranu - kopie


Hledá se milostný příběh, zn: spěchá

Mnoha těchto nešvarů, laciností a klišé si všímají i diváci a divačky, jimž se film jinak líbí a kteří si vsugerují, že jde o dojemný milostný příběh. Jenomže toto už je jenom pokus o poslední záchranu, který neobstojí, jakmile se na film podíváme pořádně. Aby Lída Baarová mohla být aspoň jímavé melodrama – a nemusí jít hned o propracované psychologické válečné melodrama, jaká zvládal třeba Rainer Werner Fassbinder (Lili Marlen, Touha Veroniky Vosové), jakým je osmioscarový muzikál Kabaret od Boba Fosseho nebo špionážní drama Paula Verhoevena Černá kniha – , muselo by mezi dvěma protagonisty probíhat cosi jako láska. Ve všech uvedených filmech je nám jasné, kdo koho proč miluje, nebo už nemiluje, a co je na jejich vztahu bolestné.

Z Renčova a Hubačova filmu ovšem nijak nevyplývá, čím byla Baarová výjimečná, ani čím byl výjimečný Goebbels a jakým způsobem na Baarovou zapůsobil. Goebbels byl vždy ten „lidštější, kulturní nacista“ a ví se o něm, že ze všech čelních představitelů třetí říše nejvíc pochyboval o svém dějinném poslání. Měl být vtipný a šarmantní – jenomže to by ho tak Hubač musel umět napsat. Kdyby to byl někdo jako plukovník Hans Landa z Hanebných panchartů (nebo aspoň jako Daniel Landa, jeden z producentů tohoto filmu), bylo by podlehnutí jeho temnému a zlověstnému charismatu pochopitelnější. Ale tenhle loudil a nekňuba, o němž Marcel Kabát v Lidových novinách trefně napsal, že připomíná nikoli děsivého satana, ale českého přitroublého čerta z pohádky?. 

Renč s Hubačem ve svém Goebbelsovi neodhalili ani démonickou stránku až nadpřirozeně děsivého zla, ani naopak reálné „obyčejné“ zlo, jak se k nacistům přistupuje od dob procesu s Eichmannem. Namísto toho tu máme podřízeného troubu, který se bojí, že na něj zařve a poprská ho slinami od hlavy až k patě pán pekel Karel Heřmánek nebo Štěpánek Šafránek s malířskou štětkou pod nosem, a jehož jedinou nadpřirozenou schopností je umět telepaticky přijet autem k domu zrovna ve chvíli, kdy se Lída rozchází se svým milencem Gustavem Frohlichem. Ten má být mimo jiné vysněným princem, a skutečný Frohlich tento ideál svými jemnými rysy naplňoval, zatímco ostře řezaný Gedeon Burkhard se tváří spíš strašidelně jako Joker z Batmana.

Kdo je v roli

Problém ale není v hercích, kteří v rámci možností dělají maximum, nýbrž ve scénáři. Nevytváří se tu napětí z nedořečenosti, jak to nakonec mezi Baarovou a Goebbelsem bylo, nic se tu neproblematizuje, jen se podává jako „hodně nepochopitelná láska“, při jejíž tělesných projevech slabší povahy odvracejí zrak. Nepodaří se tu vybudovat nic, co by mělo vězet za Goebbelsovou povrchovou odpudivostí, dokonce ani zobrazit ho jako zdatného manipulátora duší davu či duše hlavní hrdinky. Zcela vážně, Joffey de Peyrac z Angeliky je psychologicky propracovanější a přesvědčivější postava než zdejší Goebbels, kterého kvůli primitivnímu scénáři nedokázal oživit ani tak dobrý herec, jakým je Karl Markovics.

Ostatně, i Táňa Pauhofová je coby titulní Lída nucena tvářit se téměř výhradně sošně, což v Renčově záměru přiblížit nám Baarovou nikoli jako Lida Baarova dsc 4434-copy-2 - kopieideál tehdejší, ale současné krásy znamená, že většinu času na plátně špulí rty do selfíčkové duckface. Zjistit ze scén, jež jí byly přisouzeny, zda se jednalo o talentovanou herečku, nebo přihlouplou krásku využívající výhradně svého vzhledu, čistou naivku, či chladně kalkulující kariéristku, ani není možné. Opět tu nepanuje žádná vzrušující nebo znejisťující dvojznačnost, pozvolný vývoj nebo dramatické zlomy, ale ozařuje nás nekonečně prázdný povrch, stejnost a snaha o „hezké retro“.

Při sledování ostatních herců se zdá, že „v roli“ jsou pouze Karel Dobrý coby režisér Bernard Lamprecht, Martin Huba jako Lídin otec a Lenka Vlasáková ztvárňující Magdu Goebbelsovou. Ostatní jako by se vyskytli na place omylem, dostali špatné instrukce nebo hráli proti svému přesvědčení. Zvláštní, ale pro Renčovy filmy typická dutost zvukové stopy (nejsilněji přítomná asi v pseudoakčním dramatu Na vlastní nebezpečí) dovádí odcizení se vůči postavám na úroveň, kdy je takřka nemožné vidět v nich něco jiného než panáky na šaty.

Momenty, kdy tatínek přichází o nohu a s berlemi přichází za dcerou do vězení, nebo když paní Goebbelsová navrhuje své rivalce, aby zůstala milenkou jejího manžela a pouze se pokoušela neotěhotnět, by pak v jiném filmu, kde by logicky a emocionálně navazovaly jiné scény, mohly i přirozeně dojmout. Takto spíš trčí jako ojedinělý jev a „vybočení ze stylu“.Typičtěji renčovská je naopak dokonale necitelná, estétsky ritualizovaná scéna sebevraždy Lídiny sestry Zorky, která ze všeho nejvíc připomíná reklamu na sprchový šampón, v níž je nejdůležitější ukázat hereččiny bradavky.

Zhasnout lampičku a nechat se pohltit černou dírou

Filip Renč a Ivan Hubač rozhodně nejsou romantičtí umělci, ale typičtí kariérističtí pragmatici. O co méně chápou reálnou lásku, o to více svým filmem sugerují, že Baarová byla do Goebbelse osudově zamilovaná. Dovádějí to do takového extrému, podle kterého měl zanechat v jejím srdci navždy tak hlubokou stopu, až musel přijít „zhasnout lampu jejího života“, jak ukazuje doslova teatrální závěrečná scéna. Stará paní sedí v křesle na jevišti a k ní kráčí elegán v bílém obleku, jenž blikne vypínačem a odvádí ji kamsi do nebe.

Lida Baarova dsc 3530-2 - kopieScéna v původní verzi scénáře byla ještě efektnější, kýčovitější a tak překrásně nablblá, až je škoda, že se toho tvůrci zalekli, nebo že jim to producenti z finančních důvodů zatrhli. Ocitujme aspoň kousek:

Baarová se Goebbelsovy ruky chytne, ale z křesla už nevstává vrásčitá stařena,nýbrž krásná mladá žena, tak jak jsme ji znali v dobách její největší slávy. Stěny pokoje se začnou
rozestupovat, pokoj se proměňuje, až se octneme v jakémsi obrovském ateliéru svět, který se podobá mraveništi. (celé trik UPP!!!).
Lidé kmitají sem a tam, probíhá hektická přestavba, osvětlovači mají napilno, ale to už se rampa s reflektory rozzáří a na scénu přitančí girls v krátkých sukýnkách. Natáčení jakéhosi
revuálního pořadu je v plném proudu Goebbels vede Lídu za ruku, provází ji, tak jako Danteho provázel v Božské komedii peklem Vergilius. Ateliér je alegorií světa - ráje na jedné straně a pekla na druhé. (celé trik UPP)
Vlevo vrcholí radost, veselí a vybuchuje barevná show… Vpravo vybuchují hrůzy války a před očima nám defilují otřesné scény z koncentračních táborů… Goebbels Lídu vede po tomto pomyslném předělu mezi rájem a peklem směrem k černému tunelu, do kterého všechno směřuje a ústí… Dojdou k němu i oni dva a černá díra je pohltí.
KONEC

Baarová přitom epizodku s Goebbelsem fatálně nebrala – což lze zjistit z knih i televizních dokumentů. Přinesla jí a její rodině mnoho trápení, ale pravou lásku našla až později, v 50. letech v Salzburku, u lékaře Kurta Lundwala. Výjev s jevištěm, kam přijde Goebbels zhasnout, je svým způsobem efektním filmařským nápadem, ale úplně se míjí s pravostí emocí a vzpomínek. Nejde tu vůbec o nějakou „objektivní historii“, ale právě naopak o „pravdu srdce“, hlavní hodnotu melodramatického žánru.

Baarová v mládí hluboce milovat neuměla, střídala muže velkou rychlostí, a teprve ve zralém věku objevila opravdové city. (I svůj vztah s Frohlichem prožívala spíš jako repliku romantického filmu a vciťovala se do hrdinek a zápletek, které sama kdysi hltala v kině.)

Renčův a Hubačův počin však dělá z Baarové osobu, která kýčovitě řečeno „podlehla ďáblu“, a jíž máme ještě kýčovitěji odpustit, „protože to přece jenom byla životní láska“. I když různé knihy a dokumenty popisují vztah Baarové a Goebbelse rozdílně, nejpřesněji se jeví krátký okamžik sebereflexe staré paní „Byla jsem zamilovaná do jeho lásky ke mně“. Šlo tedy o krátkodobě narcistní opojení mladé dívky, že ji uhání mocný muž, který se navíc ve svých projevech lásky náhle projevuje jako bezbranný. Ze svého opojení ale Baarová po pár měsících navždy vystřízlivěla. Takový emocionální proces je bohužel natolik jemný a zrelativněný, že to Renčův humpolácký film nedokáže vystihnout.

Kolik toho chybí a co přebývá

Nikdy přitom nejde o pedantské vyžadování dokumentární věrnosti, tedy posuzování fikce, zda se přesně drží známých historických pramenů. Jde o to, kam se posune celkové vyznění, v jaké poselství se složí dohromady použité prvky, a co způsobí vynechání jiných. Renč s Hubačem v příběhu Baarové letem světem přeskočí období první republiky, což by ještě bylo obhajitelné. Ale potom se po útěku z Německa překlenou podobnýn rychloposuvem období Protektorátu, a pak zase vynechají hereččiny osudy po útěku z republiky po druhé světové válce. Přitom dále hrála v Itálii, například i u Felliniho, a později nalezla klid v Rakousku a jako největším smutkem po zbytek života zakoušela to, že jí zemřel manžel.

Vytváří se tak zřejmě záměrné zmatení, kdy to vypadá, že Baarová byla vyšetřována a uvězněna za styky s Goebbelsem, čímž se reprodukuje Lida SS - kopiestarý mýtus. Vyšetřovatele přitom zajímali její styky s nacisty v Československu a obviněna (a zproštěna obvinění) byla z toho, že měla udat jednoho člověka gestapu. Čili celé drama, které Renč s Hubačem šlehají s vehemencí výrobců sněhových pusinek, je úplně mimo. Omyl, že zločinem Baarové byly styky s Goebbelsem (i když se s ním stýkala jen před válkou a tudíž se na ni nevztahoval Benešův dekret týkající se kolaborace) se stal příznačným pro obyčejné, špatně informované lidi v poválečném Československu. Právě tento nesmysl pak vyvracejí všechny pozdější knihy a dokumenty o Baarové od 80. let až do současnosti. A ejhle, pro zvýšení dramatičnosti, nám to v roce 2016 zas někdo láduje do hlavy. Nejspíš ne s podlým úmyslem, ale zkrátka jako vedlejší efekt vlastní neschopnosti udělat rozměrný a vrstevnatý životopisný příběh.

Do tohoto řádu „neumím vyjádřit, co chci“ spadá i nejčastěji kritizovaná scéna na popravišti. Baarová totiž nikdy nebyla odsouzena, natožpak k smrti, nikdy nestála u šibenice a rozhodně jí prezident nebo ministr nemusel udělovat milost. Filip Renč však scénu obhajuje s tím, že „chtěl její strach vizuálně dohnat do úplného extrému, že u té šibenice stojí a bojí se smrti“. Opět tak dokazuje, jak málo jemnosti má v arzenálu svých výrazových prostředků. Baarová jistě ve více pramenech popisovala, jak ji jednoho dne vedli ve vězení dlouhou chodbou, ona si myslela, že ji jdou pověsit (protože za mnoho měsíců vazby již ztrácela ponětí o realitě), a namísto toho pak následovalo překvapivé propuštění na svobodu. Ale takovouto scénu s vyjádřením šílené vnitřní hrůzy lze natočit i bez doslovnosti – bez toho, aby Baarová v řadě čekala u šibenic, dívala se, jak vedle ní věší další odsouzenkyně a na poslední vteřinu ji zachránil doběhnuvší poslíček mávající telegramem, „že to nepla“. Nejde opět o historickou věrnost, ale o rozdíl mezi tím navodit na plátně nějaký subjektivní duševní stav a ukázat vše objektivně a pak to obhajovat, že to vlastně mělo být subjektivní. Škoda, že to nebylo poznat, takže to taky „nepla“.

Přestože Filip Renč tvrdí, že všechny dialogy ve filmu jsou fikce (a musely se do scénáře vymyslet), překvapivě mnoho scén je slovo od slova a větu po větě převzato z knihy Josefa Škvoreckého Útěky a z vlastních memoárů Baarové Života sladké hořkosti (například audience u Hitlera je v obou knihách zcela identická; rovněž rozhovor s Magdou Goebbelsovou je téměř shodný, včetně gest a mimických hnutí v obličeji). Renč si tím ale hlavně připravuje půdu pro to, aby se mohl odvolat na poslední slova Baarové ve filmu: „Nelamte si se mnou hlavu. Možná to, co jsem vám řekla, není pravda. Možná právě jen hraju svou poslední roli.“ Helemese, podívejme se, sofistikovanost! Kdo by to byl řekl?

Nespolehliví vypravěči v zahraničních a domácích filmech

Zdá se, že poslední roky jsou čeští filmaři fascinováni instancí takzvaného nespolehlivého vypravěče. Ať už hlavní postava filmu nebo její kronikář vykládají cosi dvě až tři hodiny, ale předznamenají, nebo to na konci smetou s tím, že „historii píšou vítězové“, „lidi nechtějí vidět pravdu, ale fantasii!“ a podobně. Juraj Jakubisko takto s jistou postmoderní hravostí pojal svou Bathory, Irena Pavlásková dala loni prostor bájivosti Jana Saudka ve Fotografovi. Renčova a Hubačova Lída Baarová pokračuje v této linii a podivným způsobem míjí dosavadní způsob užívání „nespolehlivého vypravěče“.

V amerických ale i v jiných filmech jimi bývají převážně negativní postavy, lháři, zločinci, kteří líčí odlišné verze kriminálních případů (jako v Obvyklých podezřelých), svůdci, manipulátoři nebo temné stránky já hlavního hrdiny jako třeba v Klubu rváčů. Součástí vyprávění, v němž figuruje „nespolehlivý vypravěč“, je tedy i šokující moment odhalení, prozření, že všechno je jinak, pochopení, že jsme se nechali svést našeptáváním někoho, kdo to s námi nemyslí dobře. To, co s „nespolehlivými vypravěči“ dělají výše uvedení čeští autoři, je ale něco úplně jiného. Jejich filmy mají být obhajobou hlavních postav, jejich očištěním.

Ať si klidně lžou, ať nás svádí k čemukoli, ať si klidně zamlčují cokoli. Podstatné je přežít a vnutit lidem svůj pohled na věc. Jan Saudek coby scenárista využívá film Fotograf k tomu, aby očerňoval svou bývalou partnerku Sáru Saudkovou, Juraj Jakubisko líčí hraběnku Alžbětu Bathory nikoli jako vražedkyni, ale samaritánskou léčitelku, Filip Renč a Ivan Hubač dávají Lídě Baarové možnost říct: „Milovala jsem zločince, to ale není zločin.“

Lida Baarova dsc 3558-2 - kopieJakubisko, Renč a překvapivě i Saudek s Pavláskovou přitom své hrdinky líčí jako silné ženské osobnosti, jako někoho, kdo se o sebe „dokázal postarat“. V každém ze tří případů se jedná o jiný druh vychýlení pravdy. Naznačuje se navíc docela zákeřně zdánlivá složitost reality – „třeba to bylo všechno i jinak“ – , ale je to do pléna hozeno tak lehkovážně, jako pouhý dovětek, že už se k tomu pak nechce nikomu vracet, a rozhodně se alternativám nevěnují samotné filmy. (Pouze u Jakubiska se vyskytují nějaké náznaky, ale všechny potvrzují jen „hrdinčinu pravdu“.) Téma pravdy jako úhlu pohledu, který s sebou vždy nese i nějaký mocenský aspekt, se tu neřeší od kořenů, ze „středu“, jako neuralgický bod, ale jen se jím zamává na rozlučku. Třeba to bylo jinak, no a co, vlastně…

Renčova a Hubačova Lída Baarová zachází mnohem dál, než jak si skutečná Lída Baarová vylepšovala svůj profil v memoárech. V nynějším hraném hitu je stará Baarová velmi nepokorná a výrazně jiná, než jak ji známe ze zachovaných dokumentů coby rozechvělou ženu plnou pochyb, v závoji vzpomínek, plačtivou a sebelítostivou. Renč s Hubačem přicházejí s verzí, kdy si Baarová ani v tónu hlasu nepřipouští selhání a vzpomíná na nepravděpodobnou, ale vnitřně naplněnou lásku ke Goebbelsovi, zlobí se a peskuje mladou novinářku, že něčemu takovému nemůže rozumět a že „taková byla doba“. Vzhledem k tomu, jak málo film ukazuje z nacistického Německa, jde v podstatě o bagatelizaci onoho režimu. Ok, rozbilo se pár výloh, ale pak se střepy zametly…

Kouřová clona a omluvenka

Lída Baarová mohla být za jiné konstelace filmem typu Mefisto od Istvána Szabóa, kde se slavný herec mylně domnívá, že lze za Třetí říše žít v divadelní oáze umění, aniž by si zadal s režimem. Mohla to být rekonstrukce dobové atmosféry v německém studia UFA, kde byli autoři jako Veit Harlan donuceni natáčet antisemitské filmy typu Žid Suss. Vznikl ale dokonale amorální film, který je amorální ne v tom smyslu, že by vědomě a cíleně propagoval špatné věci, ale proto, že vůbec nechápe, co to je morálka, a tím pak v důsledku rozmazává veškeré morální hranice. Je to dílo vypouštějící kouřovou clonu nad dějinami, které údajně popisuje.

Problém otázky „je zločin milovat zločince?“ spočívá ve zbytečné exaltovanosti. Z právního hlediska o zločin nejde, ale právo neobsahuje veškerou lidskou morálku. Z Lídy Baarové se tak v novém filmu stala figura, kterou si můžeme maskovat jakékoli své osobní, lidské selhání v jakémkoli režimu. Dokud neudáváme a nehajlujeme, je vše v pořádku. A ano, Lída ve filmu nikdy nehajluje, protože to už je opravdu fuj. Přitom nezajímat se a nevšímat si, co se děje okolo mě patří k nejhůře prominutelných hříchům za všech režimů. Vzhledem k tomu, že Baarová vždy nejvíc litovala své zmařené kariéry, nelze se nad jejím případem dojímat, že na chvíli podlehla špatnému muži. Svou sebezahleděnost si ponechala až do smrti.

Renčovi nicméně, tak jak pojal její životopis, dává Lída Baarová příležitost k tomu, aby se nestyděl za své poklonkování bohatým producentům a mocným politikům. A kdokoli by chtěl něco namítat, má pro něj ve filmu přichystanou odpověď předávanou ústy Lídiny sestry Zorky: „Úspěch se u nás neodpouští.“

Tuto větu se poslední dobou naučilo používat až podezřelé množství lidí. Především těch, kteří dovedou přesvědčit davy, aby si kupovaly exkrementy zabalené v čokoládě a dobrovolně jim říkaly nugát.

Hodnocení:
negativní

bodytest

 

datova zurnalistika

Lída Baarová
DramaHistorickýRomantickýŽivotopisný
Česko
, 2016, 110 min
Režie: Filip Renč
Scénář: Ivan Hubač
Kamera: Petr Hojda
Hudba: Ondřej Soukup
Hrají: Táňa Pauhofová, Karl Markovics, Gedeon Burkhard, Simona Stašová, Martin Huba, Pavel Kříž

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit

Komentáře   

# Johana Chylíková 2016-02-09 10:34
Jaktože si ten článek můžu celej přečíst, když ještě nedošla moje platba? posílala jsem e bankingem asi před půlhodinou, to k tobě ještě nemohlo dojít....
Odpovědět
# Jaroslav Vávra 2016-02-09 21:14
Kamil lidi, které zná osobně, pouští hned.
Odpovědět
# Johana Chylíková 2016-02-09 21:27
jé, ahoj! :-) fakt? tak to je Kamil móc hodnej :-)
Bug info: Kdyby si to tady náhodou čet někdo zodpovědnej za programming, tak bych jen chtěla informovat, že mi nejde komentovat z tabletu - opíšu kód a systém ho nevidí a chce po mně další opakování. A co je zajímavý - na tabletu nevidím celé články přístupné pod předplatným, na kompu je vidim celý. Taky se nemůžu přihlásit, na kompu ani na tabletu, ale to asi půjde, až Kamilovi dojde platba...?
Odpovědět
# pawouczech 2016-02-11 15:41
Asi máte Android :-D
Odpovědět
# Jaroslav Vávra 2016-02-09 21:58
K samotnému filmu: Jsem rád, že jsem měl volňásek, jakákoli cena by bolela. Od začátku do konce to byla nechtěná komedie, kterou jsem celou prochechtal. Takový bizár se zkrátka jen tak nevidí. :)
Odpovědět
# Vít Zapletal 2016-02-11 10:58
Je opravdu skvělé, že teď K. F. může psát vyčerpávajícím způsobem, bez omezení délky textu. Je radost to číst. Snad tento projekt najde dost čtenářů a obstojí. Hodně štěstí přeju.
Odpovědět
# Jan Krčmář 2016-02-12 20:52
Strihac filmu se jmenuje LUDEK Hudec, nikoli Zdenek
Odpovědět
# Zdenek 2016-02-26 12:37
Dočetl jsem si to po "estetického zločince" a dostal jsem pocit že číst to dál bude stejná marnost jako ten film vidět
Odpovědět
# Kamil Fila 2016-02-28 11:32
Naopak, teprve pak to začne být zajímavé :)
Odpovědět
# Martin F. 2016-02-26 22:18
Kamile, opravte si křestní u Hudce, to je jinej ;-)
Odpovědět
# Kamil Fila 2016-02-28 11:24
Tak děkuju za upozornění, opravoval jsem to hned při prvním upozornění.:)
Odpovědět
# Jan Krčmář 2016-03-05 16:48
.. Dneska je 5.brezna a Ludek je tam porad za Zdenka
Odpovědět
# Kamil Fila 2016-03-09 10:30
To je šílenství, opravoval jsem to už několikrát.:( Musím si promluvit s programátorkou, proč to nefunguje.
Odpovědět
# Docetl 2016-02-28 12:09
Chybí mi tam hodnocení herectví Pavla Kříže.

Jinak palec nahoru.
Odpovědět
# Alena Orten 2016-02-28 18:50
Boží! Dekuji, pane Fialo, za Vaši, dle mého názoru skvělou, recenzi! Opravdu diky. Alena Orten
Odpovědět
# Eva Zajíčková 2016-02-29 20:12
Trochu si zapsychologizuju: skutečné lásce i morálce nerozumí například narcistická osobnost. Pokud se bude věnovat nějaké umělecké disciplíně, hra s kýčem je pak něco nemyslitelného - chybí jí schopnost odstupu od sebe sama i od sentimentálního prožívání.
Odpovědět
# Kamil Fila 2016-03-09 10:31
Snažil jsem se to naznačit.:)
Odpovědět
# Klara Mann 2016-03-01 13:55
Díky, moc jsem se při čtení bavila. Dokonalé!
Odpovědět
# Ondrej Capek 2016-03-12 19:58
Výborná recenze. A věta s Hanebnými parchanty pobavila moc. Dotaz na trailer: nezdá se trochu zavádějící zdůrazňování jak herečka z MALÉ země se dostala do VELKÉHO světa? Přijde mi, že elity ČSR tímto mindrákem vůči Německu netrpěly. Možná by to bylo snesitelný, kdyby šlo o Francii nebo Hollywood.
Odpovědět
# Eva Kavková 2016-03-17 11:02
To ilustrační foto s plameny a tváří Lídy Baarové opravdu pochází z filmu???? To vypadá ještě hůř, než jsem si to představovala ;-)
Odpovědět
# Honza 2016-03-17 14:36
Ví někdo jak to vlastně ve skutečnosti mezi Goebbelsem a Baarovou bylo? O nacismu hodně čtu a myslím, že u nás je celý tento "románek" přeceňuje. V 500 stránkové biografii JG byly autorem Baarové věnovány 2 věty. A tento film je "posledním očkem" absurdního řetězu lží/mýtů kolem vztahu G a B, které šířila poválečná komunistická propaganda. Z dokumentů mám pocit, že se to té Baarové snad i líbilo, že z ní dělali milenku Geobbelse.
Odpovědět
# Pavel Kratochvil 2016-03-26 19:40
tak takhle je to s tou návštěvností :)
BABYBIO rulez

http://kino.kolin.cz/images/soubory/plakatbrezen.pdf
Odpovědět


Facebook komentáře