Systémové upozornění
Hlavní informace
zle-publikum-dle-aronofskeho

Osmačtyřicetiletý Darren Aronofsky je jedním z mála filmařů současného Hollywoodu, kterého můžeme nazvat „auteurem“, tedy autorem s velkým A. Z různých důvodů dostává příležitost točit si za ne úplně malé peníze se slavnými herci, co chce, a skoro vždy je staví do poloh, které jsou pro ně netypické. Nikdo jiný nemá ve své filmografii tolik úletů jako on. Těžko říct, co je vlastně jeho standardní nebo normální film. Otázkou také je, proč mu studioví šéfové promíjí, že většina jeho filmů jsou propadáky. Možná se někdy schopnost vybudovat si okolo sebe auru génia počítá jako největší deviza.

Už černobílé Pí z roku 1998 dalo tušit, že jde o tvůrce velkých ambicí, který chce pojmout do svých děl veškerenstvo, v tomto případě pochopit matematické zákonitosti světa, kdy hlavní hrdina spatřoval všude určité symboly a vzorce. Za možná nepřekonatelný majstrštyk jeho kariéry bývá považováno následné Rekviem za sen (2000), vrcholně subjektivizovaný portrét závislosti na drogách a postupného fyzického i psychického rozkladu mileneckého páru. Už tehdy bylo patrné, že má Aronofsky sklony k patosu a hysterii, což se ale dalo omluvit tématem samotným a přisoudit tyto vlastnosti spíš postavám, než jejich tvůrci.

Následná Fontána v roce 2006 už ale ukázala limity jeho stylu, neboť toto new age podobenství o zřídle věčného života a opakování historie bylo svou snahou o myšlenkovou velikost nesnesitelné. Nejpozději odtud se začala lámat důvěra publika, jestli je Aronofsky spíš nadaný, nebo nabubřelý. (Mnoho uživatelů na ČSfD se přitom domnívá, že jde o „novou 2001: Vesmírnou odyseu“.)

Ještěže přišel za dva roky Wrestler, asi nejobyčejnější příběh, jaký kdy natočil – pohled na stárnoucího zápasníka, který už nezvládá svůj život. Největším hitem v Aronofského filmografii je však Černá labuť z roku 2010, drama na pomezí hororu o baletce, která je ochotná pro svůj umělecký výkon i zemřít. Nejdražším projektem byl pak Noe (2014), který zvláštním způsobem mixoval realistický pohled na legendu, jež na jednu stranu nahlížel jako psychologický portrét šílenství, na druhou stranu byl trikovou velkopodívanou, která svým rozměrem přesáhla i biblické popisy.

S letošním snímkem matka! (psáno přesně takto s malým „m“ a vykřičníkem), jenž neúspěšně soutěžil v Cannes, se Aronofsky vrací zpátky někam do období Rekviem za sen. Tedy ne že by byl tak přesvědčivý, ale minimálně je stejně hysterický. Navíc zde naplno tematizuje, co si myslí o samotném fenoménu autorství a také o publiku...

Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.

Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit

Komentáře   

# Vojtěch Jeřábek 2017-11-22 15:34
Poraženecká, všežerná, sebelítostivá apologetika narcistně vynucované pseudoumėlecké onanie, která vyčpěla už ve čtvrtině 8 a 1/2. Aronoffskyho auteurství je nejnespolehlivější kvalita dnešního filmového provozu
Odpovědět


Facebook komentáře