Systémové upozornění
Hlavní informace
kvarteto-se-nevyladilo-na-tricatniky

Stoický projev šestašedesátiletého režiséra, scenáristy a herce Miroslava Krobota vyvolává téměř automaticky sympatie. Posloucháte-li třeba rozhovor s ním pro DVTV, máte dojem, že jeho nový film Kvarteto, který přichází tři roky po debutové Díře u Hanušovic, bude zcela výjimečné dílo. Krobot genezi scénáře líčí vzhledem k zájmu o teorii subpersonalit, podle níž má v sobě každý více osobností, které se v průběhu dní projevují s různou intenzitou. Dále zmiňuje kvantovou mechaniku, kterou by rád použil jako formální princip pro stavbu vyprávění, a to, že charaktery jednotlivých postav daného hudebního kvarteta by mohly dohromady složit jednoho harmonického člověka.

Kdyby takto intelektuálně vzletně mluvil v televizi někdo jiný, dočkal by se hrubého výsměchu, případně nenávistných odsudků, že se vytahuje na obyčejné lidi. Krobot to ale umí i přes použité pojmy podat tak obyčejně, že pak máme dokonce tendenci určité významy v dotyčném filmu hledat. A někteří je tam dokonce i naleznou.

Třeba 81letý pedagog JAMU Pavel Švanda na svém facebookovém profilu napsal: „Krobotovo Kvarteto: konečně zas jednou český film ,o něčemʽ. Skupinka lidí mladšího středního věku (kolem 35) už má zmeškáno. Dávno měli skákat kolem svých dětí, od rána do večera by se nezastavili. Avšak v únavě by si odpočinuli od sebe samých. Jenže oni se skuplovali s vrcholovým kumštem, o komorní muziku teď zápolí společně, ale taky každý ve své samotě. Poctivá estetická existence není žádná pohodička, jak si myslí amatéři. Je to všednodenní hašteření s démony, především s narcismem. S věkem neurózy neubývá jako u konvenčnějších jedinců, spíše naopak. A překonání okamžité krize neznamená nic jiného než ještě hlubší zabřednutí do denního dělného rizika. O tom všem je Kvarteto, řádově hlubší než Slámovy filmy o ztracencích, jež se zajímají spíše o povrchové fenomény. Kromě toho se Krobotovi podařil obraz Olomouce, jak ji většinou neznáme. Ale měli bychom o ní vědět. Kvarteto stojí za vidění."

download

A podobně se rozplývá i psycholog Petr Hroch na svém blogu: „Je to film o štěstí, který tam nikde moc vidět není (a když se objeví rodiče dvou hlavních mužských protagonistů, tak je jasný proč). Jenže to štěstí je tam furt. Já ho našel ve vnitřní svobodě postav, protože chtít žít svobodně je štěstí. Já to štěstí cítil v trápení postav, protože se trápí jen ten, kdo cítí, a cítit, to je štěstí. Já to štěstí cítil sám v sobě, protože jsem si asi v půlce filmu uvědomil, že je znám. (...) Protože Ponorka. Ta kultovní hospoda, která se ve mně nadosmrti otiskla, ta byla vždycky azylem pro přesně takový postavy. Jako je Tomáš, Bátrflaj nebo Simona. Jako jsem byl já sám. Ponorka je prostě pro ten film určující stejně jako samotná Olomouc, kterou brázdí tramvaje jak bludní Holanďani, ale jinak jste tam na ulicích jakoby sami. Ty prázdný ulice i prázdný náměstí si vybavuju z osmdesátejch i devadesátejch let a jsem si jistej, že autoři je tak znaj z dekád dřívějších v ještě syrovější podobě. V tom olomouckým osamění maj vztahy víc intenzity, víc hloubky. Ale míň slov. Míň zbytečných, sladkých či vtipných slov.“

Podobně pozitivních ohlasů ale jinak najdeme málo, většinou se spíš objevují povzdechy, že film je naopak totálně o ničem, recenzent Aktuálně.cz Martin Svoboda na ČSFD napsal dokonce: „Kvarteto nabízí zajímavý paradox filmu, který stráví většinu času polopatickými monology, vysvětlujícími veškeré záměry všech, přesto na konci nechápete, o čem to bylo, a především proč někdo chtěl, abyste to viděli. Krobot zkouší, kam až to český chcípácký film dotáhne, než z vyprodukované antihmoty vznikne černá díra, která pohltí a rozloží celý vesmír. A už je fakt blízko.“

Pomineme-li, že každý z nás si dokáže z filmů něco vzít a promítnout do nich něco jiného, nejspíš se v převažujících odmítavých reakcích projevují generační rozdíly a popuzení, že o generaci třicátníků někdo pojednává optikou mnohem starších pozorovatelů. Svůj díl na výsledku nese i to, že Krobotův spoluscenárista, olomoucký psycholog Lubomír Smékal, ve scénáři používá příhody ze svých terapeutických sezení, kdy mu ovšem klienti říkají jen to, co je trápí, přičemž zbytek jejich životů nevidí. V tomto obraze „pozdních Samotářů“ se pak dotyční opravdu nemusí moc vidět. Ne snad, že by si nechtěli přiznat své chyby a tápání, ale proto, že je jim celková stylizace hodně cizí.

Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.

Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit



Facebook komentáře