Systémové upozornění
Hlavní informace
o-ceske-a-slovenske-filmove-kritice

Rozhovor o slovenské a české filmové kinematografii i kritice se mnou vedl Matej Sotník.

Dva filmy slovenských režisérov sú súčasťou šiestich česko-slovenských koprodukcií (Baba z ľadu, Křižáček, Richard Muller: Nespoznaný, Červená, Špina, Masaryk) prítomných na zozname nominácii na Ceny českej filmovej kritiky 2017. Je to bezprecedentné. O čom to podľa teba vypovedá?

Za slovenské považuju jenom Nespoznaného a Špínu, mimochodem, líbí se mi i nejvíce. U ostatních snímků jde o nějakou formu nutné finanční výpomoci, aby mohly být snímky dokončeny. Na hlavních kreativních postech Slováci nefigurují, pokud se nemýlím.

Prečo sú medzinárodné koprodukcie dôležité pre jednotlivé národné kinematografie?

Tím dopovídám předchozí otázku. Národní kinematografie malých států jsou slabé. V současnosti je běžné, že vznikají snímky, na nichž se koprodukčně podílí několik zemí, většinou nějak kulturně a lokálně blízkých. Jakmile tato podmínka není dodržena, vzniká zpravidla dějový kočkopes, to, čemu se říká europuding – filmy s násilně zvýrazňovaným mezinárodním obsazením, lokalitami a zápletkami, které nemusejí být věrohodné a které vytvářejí jistý utopický časoprostor.

Sleduješ vývoj českej audiovizuálnej krajiny. Slovenskej filmovej úrode sa v súčasnosti, minimálne na medzinárodných filmových festivaloch zvučných mien, darí viac. Ktoré slovenské filmy z minulého roka si videl? Ktoré z nich ťa oslovili?

Špínu, Čáru, Mečiara a Všechno nebo nic. Neviděl jsem Out a Únos, což mě mrzí. Všechno nebo nic mi připadá jako film v nejhorším duchu spotřebních rádobyromantických a ve skutečnosti konzumeristických komedií, které ukazují vztahy mezi lidmi tak pokřiveně, že to ani není k smíchu. Špína mě zasáhla nejvíc, ve zdejším prostředí je to opravdu film otevírající nějaké tabu. To, že jde o krok Terezy Nvotové, dokazuje i velmi dobře zpracovaný Mečiar, dokument, který z odstupu ukazuje, jakým Absurdistánem Slovensko bylo a už naštěstí není, a naopak se k němu teď blíží Česko. Čáru hodnotím jako nadstandardně dobrou „balkánskou“ gangsterku, o dost lepší než český Příběh kmotra anebo o něco lepší než Ganster Ka.

V čom sú Ceny českej filmovej kritiky iné povedzme od tradičných Českých levov, ktorým tvorí táto platforma akúsi alternatívu? Aký dialóg vedie ich porota?

Z principu své profese vidíme více filmů. Také se každoročně dvakrát scházíme v co největším počtu a diskutujeme o tom, co jsme za daný rok viděli. Máme méně technických kategorií a snažíme se hodně vyzdvihnout nováčky, objevy a počiny mimo kino – televizní a internetové projekty a krátké filmy.

V akej kondícii je podľa teba česká filmová kritika? Sleduješ aj tú slovenskú?

Ze slovenských médií čtu hlavně Deník N a Aktuálně.sk. Kdykoli jsem na Slovensku, nakoupím si pár čísel časopisů Kinečko a Kino-Ikon. Nedokážu zobecnit, v jakém stavu je současná česká kritika, přijdu si momentálně trošku mimo hlavní scénu a jedu si na vlastním písečku. V zásadě vidím nějakou lehkou generační obměnu, ať jsou to lidé staří zhruba jako já – Jindřiška Bláhová, Antonín Tesař, Tomáš Stejskal –, ale všímám si i mladších. Čtu, co se dá, ale nějak jsem rezignoval na to dělat si o tom obecné závěry. Rozhodně ale ubylo psaní postaveného na osobních známostech, tito lidé přešli nyní přímo do produkce filmů, a více se prosazuje psaní postavené na znalostech fungování západního filmového průmyslu, s nímž se dá pak porovnávat situace v Česku. Ubylo ale i osobního esejistického psaní – tedy té oblasti, která bývala s filmovou kritikou jako posláním spojována nejvíce.

bodytest

 

datova zurnalistika

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit