Systémové upozornění
Hlavní informace

Po zhlédnutí snímku Čertova nevěsta člověka napadne, že je až s podivem, odkud se bere pověst Zdeňka Trošky jako klasika české filmové pohádky. A jde o natolik zásadní otázku, že jí stojí za to rozebrat dříve, než se dostaneme k filmu samému. V tomto případě se totiž zdá, že klasikem se stal někdo, kdo vydržel dlouho dělat totéž a zavalil nás kvantem produkce.

Když se podíváte na Troškovu filmografii od roku 1987, kdy natočil O princezně Jasněnce a létajícím ševci, nenajdete další pohádku, která by měla právo řadit se do nějakého pomyslného kánonu.
Popularita u mlčící většiny

Dokonce i jeho další filmy, tedy hlavně série Slunce, seno…, kvůli nimž je brán jako král lidových komedií, vznikaly v půli 80. let - čili pověst „nejúspěšnějšího českého filmaře" se s ním táhne už čtvrt století, aniž se kterýkoli novější počin vyrovnal těm starším jak komerčně, tak co do množství pozitivních ohlasů.
Pochopitelně pojmy „klasika" a „kánon" mají neostré definice - mohou vznikat na základě shody tzv. odborné obce nebo vzejít z lidového hlasování, některé filmy mohou být do pozice klasiky protlačeny reklamou. V Česku v současnosti nemáme lidovější fórum než CSFD.cz (290 tisíc registrovaných uživatelů) a zde si Troškovy filmy vedou neobyčejně špatně; od průměrného hodnocení první Princezny ze mlejna (1994) se dospěje na úplné dno u Z pekla štěstí 2.
Těžko tedy nařknout autora článku, že je osamocen v názoru na slaboduchost, přeplácanost, uvřeštěnost a nevkusnost Troškových pseudopohádek. Jenomže zároveň se na CSFD koncentruje ta část populace, která má filmy jako koníček (skutečně jde o asi nejrozšířenější hobby současnosti) a je ochotna se o nich bavit.
Popularita Zdeňka Trošky však vychází od mlčící většiny, kterou filmy nezajímají, neorientuje se v nich a spoléhá na to, co jim naservíruje televize. Právě tato skupina si proto pamatuje čtvrt století staré snímky a autorova další díla bere, jako by přímo a bezeztrátově navazovala na onu slavnou éru.

Přitom nechce brát v potaz, že svět se změnil a nároky na filmovou podívanou a trefnost humoru se posunuly. Tímto způsobem v povědomí existuje a účinkuje i sám žánr „klasické české pohádky" - vždy se zjeví na obrazovkách v „hájeném" vánočním čase a „pohodovost" této etapy velí přijímat vše s otevřenou náručí jako dar.
Troškovi tak s jeho filmovými pohádkami nad těmi televizními stačí vítězit tím, že jsou točené v exteriérech. Pokud bychom uplatnili jen trochu střízlivější pohled - například z hlediska dramaturgie, hereckých výkonů, či, nedejbože, estetiky výpravy - těžko dojdeme k jinému závěru, než že jde o rozbředlé kýče, které nepřinášejí nic pozitivního ani dětem, natožpak dospělým.

Vize líbezné české kultury

Útěk k pohádkám znamená v Troškově podání nejen útěk do bezpečí žánru, který je „zakázáno kritizovat", ale je svým způsobem i útěkem od současné kultury. Znechucen vývojem dnešní společnosti Troška nachází útočiště v české literatuře a hudbě 19. století. Hrozně rád by točil opery nebo životopisné filmy o skladatelích, případně poetické snímky jako Václav Krška. Ale realita mu nepřeje, a tak se propracovává k vážné hudbě, dobovým kostýmům a poezii svého druhu právě skrze pohádky. Jeho vize hodnotné a líbezné tradiční české kultury je ovšem natolik idylická a přeslazená, až jí chybí živé jádro.

O princezně Jasněnce a létajícím ševci je Troškova nejlepší pohádka právě proto, že na svou dobu byla nebývale krutá a strašidelná. Nyní se „ochránce české kultury" cítí povinen být v opozici vůči „ošklivým Harry Potterům a Pánům prstenů", které nemá rád, nerozumí jim a nebyl by schopen je natočit, ani kdyby na ně dostal sumu ve výši schodku státního rozpočtu. A vymezuje se vůči nim tak, že všechnu drsnost změkčuje a uhlazuje.
To nejlepší, k čemu se pak dokáže vybičovat, je strojená nuda - film, který naplňuje představu, že „peníze na plátně mají být vidět". Takže v záběru musí být kůň, lokny, krinolíny a na mísách koláče a misky s ovocem, jako by se šla návštěva podívat, jak to máme doma hezké a dobře si tam žijeme. Takto se tedy k nám divákům chovají postavy. My se zase jdeme se podívat na výstavní skříň rekvizit, které mají být ve správné pohádce, aniž se tu děje cokoli pozoruhodného, napínavého nebo zábavného.
U Čertovy nevěsty tyto sklony ukuchtit film do vizuální podoby obřího a barevného máslového dortu jdou navíc i proti duchu předlohy - pohádky Spravedlivý Bohumil od Boženy Němcové. Jde o poměrně temný, až hororově laděný text prozrazující, že kořeny toho, čemu dnes říkáme pohádka, leží mimo jiné i ve starodávných baladách.

Pokus dát příběhu o prokleté princezně, která trhá na kusy strážce své hrobky, jakýsi „veselejší a civilnější úvod", je perverzní. Zvláště proto, že ona hodinová (!) expozice, než na princeznu přijde kletba, spočívá v tom, že královna nemůže mít děti (nebo neví, jak se dělají), a kolem létají kameňácké vtipy typu „čáp, nebo vrána, pták jako pták". Ha ha ha.

Král na gauči

Troška tu opět konstruuje utopický svět, v němž šlechta i poddaní mluví stejným hovorovým jazykem a běžně se spolu stýkají různé společenské vrstvy. Pak ale najednou přicházejí zákazy: „Ne, Štěpáne, princeznu si nesmíš vzít, i když jsi byl už u její kolébky, dal jí jméno, trávíš s ní osmnáct let každý den spoustu hodin a nejspíš už jsi ji i dávno defloroval někde na louce nebo ve stáji." Na vině je rozkolísaná dramaturgie, kdy se každých pár minut postavy chovají jinak a nikdy se jasně nestanoví pravidla.
Královna, která hystericky chce dítě, podepíše s čertem smlouvu, jejíž znění nikdy není objasněno, a v průběhu filmu pak okolo toho různé osoby chytračí. Jakmile dceru má, není schopna ji vychovávat a přenechá ji synovi své poddané (tedy malému Štěpánovi). Není vidět, že by k dceři měla jakýkoli vztah, chová se odtažitě a panovačně, přesto jí princezna Štěpánka říká „mamičko moje zlatá".

Král zase vypadá jako zchudlý kníže, nosí několikadenní strniště, mluví jako čeledín a působí dojmem burana, kterého nezajímá nic než lov. Kdyby měl možnost, dá si lahváče a sedne si na gauč k fotbalu; ovšem do chvíle, kdy má na základě autority potrestat Štěpána za jeho drzost. Náhle se na rozdíl od manželky projeví jako citlivý, chápavý a osvícený.
Čert, s nímž královna uzavřela smlouvu, v přestrojení za lokaje působí mnohem inteligentněji a drsněji než ve své pravé podobě, kdy už jen chybí, aby zašišlal „Šem malej, ale šikovnej". Proč má čert v pravé podobě o několik desítek bodů nižší IQ, čert ví.
Tedy neví. Zdeněk Troška to totiž chce hrát na obě strany. Zároveň stále upomínat na Princeznu ze mlejna, ale přitom se i výslovně odkazuje k filmu s Čerty nejsou žerty od Hynka Bočana z roku 1984. Jenomže právě s ním absolutně prohrává.
Troškovo přesvědčení, že „hlavní pohádkové postavy mají být krásné", nenachází oporu v korpusu jiných děl. Lidé nemají rádi a nezajímají je „postavy krásné jako obrázek", ale postavy sympatické, aktivní a bystré. Takový byl Petr Máchal v Čertech, s nimiž nejsou žerty, takový byl vysloužilec Martin Kabát v Hrátkách s čertem. A můžeme pokračovat. Je až překvapivé, že „pohádkový klasik" může dlouhá léta žít v takovém omylu.

Ona „krásná neživotnost" je ale pro jeho tvorbu typická. Troška jednoduše neumí napsat ženské postavy a herečky nutí do zlých karikatur (hysterky, tchýně, pavlačové drbny, svíčkové báby) nebo unyle líbezných výrazů. Princezna Štěpánka má být živá a „šít s ní čerti", což je znázorněno tak, že pořád běhá a hihňá se jako praštěná. Nemá osobnost, vlastní tvář, spontaneitu; je to „abstrakce princezny". Pod živou aktivní ženskou postavou, která budí zalíbení v heterosexuálních mužích, si většina představí spíš Popelku v podání Libuše Šafránkové.

Nezájem a zívání

Podobný případ zosobňuje hlavní hrdina Štěpán s nevinným chlapeckým výrazem. Nedovedu si představit, že by se našel kdokoli jakékoli sexuální orientace a věku, kdo by se s ním cítil identifikován, sdílel s ním jeho strasti a fandil mu. Jeho krása bez výrazu a odvaha bez důvodu budí nezájem a zívání. Troškovi se do hlavní role v pohádce podařilo jen jednou vybrat si herce, který měl víc než pohlednou fyziognomii - Jana Dolanského do Nejkrásnější hádanky. Dokonce i Jan Potměšil v Jasněnce hrál spíše svým fyzickým typem.

Příležitost natočit „klasickou pohádku", což je sám o sobě dost marný přístup v dnešní době, kdy pohádky na plátně přestávají účinkovat, promarnil tím, že namísto akce nabídl jen hádání. Uznejte, že „film Zdeňka Trošky založený na důvtipu" zní jako oxymóron.
A stejně nezáživnou zábavu nabízí Čertova nevěsta. Štěpán má splnit tři úkoly, které mu zadají čerti, aby vysvobodil princeznu; jenomže splnění těchto úkolů popírá elementární logiku a pravděpodobnost (programátorskou analýzu ne/funkčnosti zápletek najdete např. zde).
Chápu, že pohádky nejsou žánr postavený na racionalitě. Uznávám, že mnoho starých pohádek, bájí a mýtů nedrží pohromadě, protože v ústní tradici vyprávění panovala jiná pravidla. Problém je, že máme rok 2011 a filmy nemůžou být tak naivní a nesmyslné. Právě proto se dnes ve světě netočí pohádky, ale fantasy, které mají složitější psychologii, komplexněji definované fikční světy a nejsou tak černobílé. A pokud mají jednoduché schéma, musí být poměrně akční, viz nedoceněný a u nás málo známý Hvězdný prach.
V Čertově nevěstě není přes veškerou dětinskost a zdánlivou jednoduchost ani dobře rozděleno dobro a zlo. Čerti jsou instance spravedlnosti, nikoli negativní postavy; pouze tu spravedlnost nedovedou dobře naplnit, protože se sami neřídí danými zákony.
Pokud by někdo chtěl, může v tom vidět odraz české společnosti a všeobecného slovanského bordelu i v nejvyšších institucích, podobně jako v postavě dítětechtivé královny může vidět kritiku „umělého oplodnění". Ale spíše jsou tu všechny podobné podtexty mimoděčné a zastřené.
Týká se to i nebývale pánbíčkářského slovníku a jednání postav. Troška nepochybně nechtěl vyjádřit poselství o síle či nutnosti víry, přestože ideologie filmu k tomu svádí. Jen se mu to tak semlelo a ideálním divákem se stává nikoli pověstná novácká bába Dymáková, ale bába Kelišová ze Slunce, sena…, která se na bývalé jezeďácké vesnici pořád u něčeho křižuje, aniž ví proč. Ano, to je možná nejlepší metafora pro Čertovu nevěstu: Jde o film s mentalitou báby Kelišové.

bodytest

 

datova zurnalistika

Zdroj: Aktuálně.cz




Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account