Systémové upozornění
Hlavní informace
br-no

Tento týden do kin přichází nový film se Sachou Baronem Cohenem s názvem Grimsby, kde hraje blbého fotbalového fanouška. Je to po Alim G, Boratovi, Brunovi a Diktátorovi další totální Cohenova převtělovačka. O tom, jaký měl Cohen status v době Bruna, se můžete dočíst v této archivní recenzi.

Popíšu vám, jak vypadají projekce Brüna v kinech. Na plátně se rozsvítí logo studia Universal a pod ním běží raveová skladbička zpívaná na heliu. Sál se začíná pochechtávat, aniž Sacha Baron Cohen ještě řekl jediné slovo nebo provedl jedinou grimasu.

Hřejivě teplá stylizace je tak nakažlivá a do posledního depilovaného chloupku důsledná, až to vypadá, že směšné bude odteď už cokoli, úplně automaticky. Jenomže za chvilku se všeobecná zábava zadrhává. Muži většinou sedí trochu zaražení, dívky se smějí na celé kolo.

Občas nastane davový výbuch smíchu u něčeho, co nebylo v traileru, který všichni znají už měsíce dopředu - je to skoro výraz vděku za překvapení. Tu a tam se parta mladých kluků směje způsobem, že nevíte, zda si spíš jen nedodávají sílu, aby se vyhnuli pocitům studu. Na tváři většiny ostatních, těch starších (a zaprděnějších), se objevuje rozporuplný úsměv, dílem pobavení, dílem zhnusení, dílem otrávenost.

Film končí, Brüno se nepolepšil a zůstává pořád strašná buzna, přestože si dal na začátku za úkol být světová celebrita přijatelná pro všechny, což ve výsledku mělo znamenat, že se odbuzní. A že se snažil. Ale marná Milli Vanilli snaha.

Diváci a divačky vycházejí ze sálu a říkají si, že to tentokrát bylo slabší než Borat. Ale zároveň, že to bylo fákt hustý a že teda nikdy předtím neviděli, že by si nějaký komik nechal bělit anál nebo strčil penis do vysavače. A pak si začnou přehrávat scénky znovu. Některé výjevy a výroky jim straší v hlavě ještě několik dní. Dalo by se to popsat sloganem, že Brüno je film s chuťovým ocasem.

Metody performance a konceptu

Dlouhodobé působení Brüna je dáno i tím, že tenhle rakouský gay módní reportér tady s námi je už několik měsíců a penetroval různé talk show, ceremonie i sociální sítě, MeinSpassem počínaje a Facebuchem konče. Nedávno uplynulo čtyřicet let od toho, co Neil Armstrong přistál na Měsíci, a čtyřicet dní od toho, co Brüno přistál na Eminemovi.

A tak si myslím, že názory, že "Brüno vlastně ani není film", buď vyjadřují banální pravdu, nebo jsou naprostým nepochopením tohoto fenoménu. Ano, Brüno nerespektuje podmínky toho, co považujeme za celovečerní film, ale nikoli proto, že by šlo o primitivní televizní zábavu. V projevu jeho stvořitele a představitele se zračí hlavně metody performance, využívání principů reality show - a maloměšťácký světe, div se, konceptuálního umění.

Skutečně, akce Brüna (a před ním méně Borata a úplně nejméně Aliho G) vycházejí ze stejného principu, jako když David Černý smontuje Entropu a udělá z celé Evropy i z Česka idioty, jako když Ztohoven namontují do ranního vysílání České televize atomový výbuch, nebo streetwriter Banksy vytvoří mystifikační a krajně urážlivý booklet k cédéčku Paris Hilton a tajně ho rozšíří po obchodech.

Nejhorší možný přístup k Brünovi je vzít celý film a rozdělit scénky z něj na "dobré" a "špatné", "vkusné" a "nevkusné", "inteligentní" a "primitivní" a vypočíst z toho nějaký průměr, tedy vše hodnotit kritérii "správného smyslu pro humor".

Nic není Brünovi (a Cohenovi) vzdálenější než středostavovské principy uměřenosti, nikdy víc a beznadějněji na sebe neprásknete, že nejste schopni chápat umění jako podvratnou a záškodnickou akci.

Brüno jen zveličuje už existující poměry

Objeví-li se námitka, že Brüno už ani nikoho nedovede šokovat a nevyvolává skandály, že "nachytaní" ani výjimečně nereagují a některé hvězdy šoubyznysu jsou za Brünův zájem vlastně rády, pak se tím pomíjí, že Brüno přece je hlavně o integraci homosexuality a všemožných výstřelků do chodu dnešní popkultury.

Brüno nic nepřevrací, jen zveličuje už existující poměry a poukazuje na to, že homosexualita už v zásadě je přijatelná, ale přese všechno něčím dráždí i ty nejtolerantnější lidi, kteří nejsou homosexuální (či queer).

Jistě že Cohen rád konfrontuje Brüna i s různými homofoby, a že je dokonce možné nahlížet na snímek jako skrumáž homofobních předsudků. K plnému pochopení Cohenova humoru je ale třeba nebýt homofob a smát se až tomu, že vidíme ne přímo násilný konflikt, ale pouhou koexistenci Brüna s někým, kdo ho nepobírá a nikdy nebude, ať se tváří sebevíc neutrálně.

Stejně jako se komplexní uměleckou situací nestává to, že se umělec vykálí do plechovky, ani to, že ji umístí do galerie, ale vtipná je až fotografie babičky, která na výstavu omylem zabloudila a s podezřením k ní čichá. Teprve když se protnou všechny světy, které spolu obvykle ani nesousedí, je koncept naplněn. A jeho vtipnost oceníte až s časovou prodlevou.

Úplně převrácené chápání základních relací se objevuje i v tom, že Brüno je prý bezpečnější a mělčí zábava než Borat; přitom je to naopak. Borat je bezpečnější, protože je imaginární a taky trošku sympatický.

Nikoho takového nikdy nepotkáte. Borat je naše zdivočelá představa o lidech z Východu a zároveň něco rudimentárního v nás samých. Borat oslovuje vnitřního burana, který se skrývá pod civilizační slupkou západních lidí.

Brüno vyznívá jako úplně jiná jódlovačka. Dnes a denně, pokud žijete v trochu větším městě, potkáte několik takových Brünů. A nikdy se nedaří navázat s nimi nějaký normální kód komunikace, protože není možný - pokud nejste taky takový Brüno. Právě tyto důvody vedou k tomu, že se lidé v převážné většině nesmějí přímo při sledování samotného brünofilmu, protože tenhle gay není hravý, veselý a roztomilý, ale zkrátka osina v zadku.

Někomu určitě připadá více než queer, aby se hrubozrnná komedie titulovala nálepkou konceptuálního či jakéhokoli jiného umění. Ale Cohen se opravdu obětuje na oltáři umění tím, že z vlastního těla učinil estetický objekt.

Dost často zapomínáme, že největší obrodná síla lidové a populární kultury spočívá v principu karnevalu - nasazování si masek, záměrně hloupé oslavě povrchu a upřednostňování spodní částí těla nad tou horní (hlavou). Přitom se ale ani statisticky nedá říct, že by se Brüno utápěl v genitálním a fekálním humoru.

Cohenovým přínosem, který mnozí zdánlivě povznesení, ale přitom prohrávající diváci nedovedou docenit, je, že ve svých filmech zabral úplný komediální rejstřík - je tu místo pro pokleslé blbosti i sofistikované nápady s kulturně-politickým přesahem. A dohromady je tmelí absolutně vychytaný styl.

Výsledkem štěpné zábavy musí být i rozštěpené publikum. Brüno není a nemá být skandální, jen názorně a záměrně ukazuje a testuje neřešitelnou otázku, kam až sahají meze tolerance. Stejně jako dráždí obvyklé nazírání na to, co je reálné, fiktivní, inscenované a spontánní.

Brüno rozrušuje mnohé tyto zdánlivě snadno odlišitelné kategorie nikoli kvůli revoluci, ale
proto, že takový útok na jistoty nabízí. Skutečný problém s Brünem nemají odpůrci homosexuálů či židů (protože ti ho budou bojkotovat), ale lidé, kteří chtějí všechno vměstnávat do jasných žánrových škatulek.

bodytest

 

datova zurnalistika

Zdroj: Aktuálně.cz




Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account