• Neumělá scenáristická demence

    Recenze
    neumela-scenaristicka-demence

    Když chce autor nezávazných teenagerských blbin Snowboarďáci, Rafťáci a Ro(c)k podvraťáků předvést, jak filmařsky a mentálně dospěl, mohl by nejprve začít nějakým lehčím žánrem než technothrillerem o nebezpečí umělé inteligence. Klidně by stačila i obyčejná romantická komedie, ale vlastně ani ta se mu nepovedla. Snímek Důvěrný nepřítel, v němž Vojtěch Dyk marně předstírá, že umí programovat, a Gabriele Marcinkové nezbývá než se neustále svlékat, abychom neusnuli nudou, se tak stává spíš příkladem scenáristické demence.

    Kromě toho, že plagiátorsky připomíná zápletku speciálního čarodějnického dílu 13. řady seriálu Simpsonovi, „půjčuje“ si absurdní motiv ze zastaralého devadesátkového snímku Síť se Sandrou Bullock a supermoderní počítač nechá komunikovat pomocí obstarožního fontu, selhává především v základní věrohodnosti děje. Pokud to shrnu velmi jednoduše, jde o to, že mladý pár – český programátor Andrej a slovenská sochařka Zuzana – se nastěhuje do experimentálního domu kdesi v horách a lesích, který se má svým majitelům co nejvíce zavděčovat; načež on se rozhodne, že nejlepší bude ošukat zanedbávanou manželku a zabít manžela. A minimálně v tom prvním neselže, protože jí do vany pustí hodně bublinek… Nejsme náhodou zpátky u teenagerské komedie? Akorát že u toho hřímá orchestrální hudba Ondřeje Gregora Kuchaře Hanse Zimmera Brzobohatého.

    I pro chytré hlavičky sci-fi spisovatelů či hollywoodské scenáristické týmy bývá problematické představit si, co by dělala artificial intelligence, kdyby dosáhla stavu tzv. singularity. Od chvíle, kdy je A. I. schopnější než lidský mozek, nedokáže naše mokrá mozková hmota emulovat tento vyšší systém, jenž provedl kvantový skok do jiné dimenze myšlení. Proto je také většina zápletek technothrillerů a kyberthrillerů dost hloupá (nejlepším příkladem bude Transcendence) nebo konce podivná (Oko dravce, Lucy, Ex Machina). Notabene, když scénář píšou dva lidé, z nichž jeden dostal ránu snowboardem do hlavy a druhý stojí za nejhorším slovenským filmem všech dob Cinka Panna.

  • Sirénina zkouška

    Komentář
    sirenina-zkouska

    Už dávno to není jen sportovní událost. Ocitli jsme za hranicí, kdy se dá mluvit o jednoduchých faktech, a jsme na rozcestí interpretací, které se zásadně rozcházejí. Letošní finále ženské části tenisového US Open z 9. září, v němž 20letá japonská hráčka Naomi Osaka porazila 36letou Američanku Serenu Williams, si většina z nás nebude pamatovat jako sportovní senzaci, kdy outsiderka předčila šampionku. Budeme si ho pamatovat hlavně proto, že se velká hvězda pohádala s rozhodčím Carlosem Ramosem, rozbila raketu a na tiskové konferenci po zápase ze svého zkratu udělala druh boje za ženská práva. Vzápětí se v australském deníku The Herald Sun objevila karikatura kreslíře Marka Knighta, na níž Serena Williams skáče po raketě jako vzteklé dítě a vedle ní se na zemi válí dudlík. V pozadí pak rozhodčí z umpiru říká soupeřce: „Nemohla byste ji prostě nechat vyhrát?“ Poselství vypadá zdánlivě jasně – jsou lidé, kteří neumějí prohrávat a dělají okolo toho hrozné divadlo.

    Jenomže emoce budí další emoce a humor neslouží většinou jako racionální kritika, ale dráždidlo. Proti Knightově karikatuře vznesla námitku řada lidí, včetně vlivných osobností, jako je spisovatelka J. K. Rowling, autorka Harryho Pottera: „To se opravdu povedlo – redukovat jednu z největších žijících sportovkyň na sexistické a rasistické tropy a proměnit druhou skvělou tenistku v rekvizitu bez tváře.“ Reakcí bylo podstatně víc. Například herec Ron Perlman, známý hlavně jako Hellboy, napsal na svůj profil na Twitteru, že by Marka Knighta neměli zaměstnávat v žádných novinách.

    V českém prostředí jsme se dočkali především zpochybňování v duchu, že nakreslit svalnatou řvoucí černošku monstrózně velkou s obřími rty a odulým polovyplazeným jazykem, je zcela v souladu s tím, co mají karikatury plnit. Tedy zdůraznit něčí individuální zvláštnosti. Kdybychom to řekli odbornějším jazykem, pracuje se tu pouze s pojmem hyperbolizace (zveličení), tedy hodnotící figurou, která přímo souvisí se zobrazovaným objektem nebo popisovanou situací.
    Oproti tomu lidé, v nichž daná karikatura vyvolává nepříjemné pocity, mluví o tropech, tedy nepřímých, obrazných pojmenováních skutečnosti, v nichž ale už dochází k přenesení významu. Jde tu o metafory, symboly, alegorie a tak dále. (Je to rozlišení, které by měli údajně zvládat maturanti, obávám se ale, že to jen tak z hlavy nedovede provést ani řada vysokoškoláků. Osobně mi to došlo také až s odstupem času.)

    Pokusím se teď onu karikaturu z The Herald Sun, za niž se deník razantně postavil, číst co nejpodrobněji, vrstvu po vrstvě, s vědomím, že takové čtení může někomu připadat přehnané, detailistické, hnidopišské a kdoví co ještě. Ještě předtím bych vás ale měl trochu zpravit o názorové pozici, kterou zastávám. Podle mě nás křik Sereny vystavil náročné zkoušce. Je v našem zájmu zachování spravedlivého úsudku chápat jednotlivé složky oné kauzy ne tak, že jedna popírá druhou (a tudíž se nějaké stížnosti dají smáznout), ale že paradoxně platí všechny naráz.

  • Volání po institucionálním pořádku

    Glosa
    volani-po-institucionalnim-poradku

    Suspendovaný policajt Asger sedí nedobrovolně u telefonu na lince tísňového volání. Ozývají se mu pánové, které okradla prostitutka, nebo slečna, která spadla z kola a bůhvíproč si neumí zavolat záchranku nebo taxík. Když začne do sluchátka plakat žena, kterou kdosi unesl a ona se snaží předstírat, že mluví se svou dcerkou, aby si únosce vedle ní ničeho nevšimnul, Asger zmobilizuje všechny své síly a pokusí se do případu zapojit i bývalé kolegy, ačkoli tím dalece překračuje svoje současné pravomoci.

    Dánský pětaosmdesátiminutový thriller Tísňové volání vyhrál letos v lednu diváckou cenu na festivalu Sundance, v červnu byl v Karlových Varech mezi deseti nejoblíbenějšími snímky a v tuto chvíli se nachází také v TOP žebříčku nejlépe hodnocených titulů na ČSFD. Debut třicetiletého režiséra Gustava Mollera je vlastně dílem spolužáků z Národní filmové školy v Dánsku a působí jako ideální absolvenťák s minimálními náklady, obsazením i lokacemi.

  • Zhejiang film festival

    Tip
    zhejiang-film-festival

    Festival čínských filmů z provincie Zhejiang se koná od 18. do 21. 9. v Praze a v Karlových Varech. Na festivalu bude uvedeno 6 celovečerních filmů, v Praze se na ně diváci mohou vydat do kina Evald, v Karlových Varech do Lázní III. Vstup na projekce je zdarma.

Systémové upozornění
Hlavní informace
pat-a-mat-v-roce-2016

Pomalu ale jistě se stávám odborníkem na dětskou tvorbu. S čtyřletou dcerou chodíme do kina na cokoli, co jen trochu zavání tím, že by to mohlo být pro děti. Prozatím to Adina má tak, že co je animované, je „pohádka, hulá!“, a co je hrané, je „zase nějaká leklama, achjo“. Takto jsme prakticky nemohli dokoukat Řachandu, protože „pohádka eště nezačala a požád je tam leklama, pudeme domu“.

Naposledy jsme zkusili Pata a Mata ve filmu. (Tak se jmenuje oficiální sestřih devíti epizod vznikajících od roku 2005, pouštěných v kinech za sebou jako dlouhometrážní snímek.) O těchto dvou postavičkách Adina už ve třech letech věděla, že „oni jsou blbáci a šechno jim to dycky spadne“, takže nehrozilo ptaní, kdo je kdo a proč to dělají.

Naopak, přestože jí to nikdo neřekl, byla si zcela jistá, který z těch pajduláků se jmenuje Pat a který Mat. Což, jak si můžete ověřit, nikdo na internetu nevěděl pět let a otázka byla odložena ad acta. Mimochodem, i samotný plakát je pro rozklíčování identit trochu oříšek. Pod panáčkem v červeném svetru je žlutě napsáno Pat a pod panáčkem ve žlutém svetru je červeně napsáno Mat. Nad nápisy jmen se ale zároveň objevují ikonky odlišných čepiček, takže se až pak ukazuje, že barva jména souvisí s barvou svetru a ikonkou čepičky. Čili Mat má červený svetr a pruhovaného kulicha, zatímco Pat má žlutý svetr a jednobarevnou rádiovku. Nevím, jestli jde po 40 letech o definitivní ozřejmění, a dokonce si myslím, že plakát může řadu lidí na další roky zmást.

plakat PM

Beze jmen a mimo čas

Jména ovšem nakonec nejsou důležitá. Vždyť postavičky dlouho byly beze jména a seriál se uváděl pod názvy jako Kuťáci, Šikulové, A je to! nebo (v Nizozemí) Soused a soused. Obecnost názvů, prostředí, řešených problémů i vzhledu obou hrdinů působil nadčasově a byl zárukou toho, aby se mohl vysílat v mnoha zemích Evropy.

Při sledování celovečerního Pata a Mata ve filmu ale člověka napadá, jestli ona zdánlivá nadčasovost přece jen nemá prošlou záruční lhůtu. Ne snad proto, že by jednotlivé epizody nebyly zábavné, ale proto, že Pat a Mat se pohybují ve světě, který už téměř nepřipomíná současnost. Nejmodernější vynálezy jsou tu rotoped, motorová pila či lisovač na ovocné šťávy (ale žádný moderní nutribullet, pouze primitivní přístroj se stlačovací pákou) a na chvilku se ve filmu objeví i nakládací robot. Pat a Mat samozřejmě ani nijak nezměnili oblečení, které je bohužel tak nevýrazné, že by ho nešlo označit ani za hipsterské. Veškerý děj se odehrává na venkovské chalupě, kde je potřeba předělávat koupelnu či podlahu, ale opět spíše v rustikálním stylu.

pat a mat 4

Celý film je postaven na tom, že si Pat a Mat pouští své příhody z domácí kotoučové promítačky a celuloidových filmových pásů na bílé plátno. Nemá pochopitelně cenu řešit, kdo by je při jejich akcích točil, notabene v barvě (a nikoli černobílou šestnáctkou nebo osmičkou), a v tak promyšlených kompozicích, které vždy přesně ukazují jen to, co má být vidět, aby vzápětí vynikla překvapivá pointa. Významné je pouze to, že tu nefiguruje videokamera nebo mobily. Tímto se dobová vykořeněnost či zamrzlost Pata a Mata stává příznačnou.

Když jsme pak šli s Adinou z kina a potkali náhodně v parku kolegu publicistu Michala Kašpárka, ptal se nás: „Tak co, instalovali tam aspoň Windows desítky?“, aby si dokázal udělat představu o aktuálnosti dotyčného dílka. A v tu chvíli se mi vše propojilo. Chtít po Patovi a Matovi, aby pracovali s počítačem a adaptovali se na dnešní dobu, nedává vůbec žádný smysl.

Ok, existuje sice

, kde se objeví Commodore 64 (nedělal ho nikdo z rodiny animátorů Benešových, ale stojí za ním norští tvůrci Tom Idland a Knut Arne Lindeland). Jak popisuje Wikipedie, „tato neoficiální epizoda je o tom, že Pat uvidí ve své televizi reklamu na počítač Commodore 64 a ta ho inspiruje k vytvoření své herní konzole (pravděpodobně osmibitové s arkádovou skákačkou). Pak zavolá Mata, ale ten po nezájmu o jeho konzoli vyrobí svou s promítačkou a pistolí (něco jako Nintendo Zapper ke konzoli NES). Hra je ale zase přestane bavit, a tak se vyzbrojí útočnou puškou Sturmgewehr Stg44 a dvouhlavňovou brokovnicí, vyjdou ven a začnou střílet po lidech.“ Jenomže právě vyšinutost a nepříliš velká povedenost této epizody potvrzuje, že Pat a Mat jsou navždy principiálně spojeni se světem ruční práce – analogovým, fyzicky hmatatelným prostředím.

pat a mat

Proměna organického v mechanické

Pat a Mat představují unikátní ztělesnění principů grotesky (tedy správně burlesky): jejím základem je proměna organického v mechanické. To, co je živé, celistvé, kontinuální a „tekuté“, se změní v cosi, co nemá vlastní vůli a do pohybu se uvádí setrvačností, veškerá akce je mechanicky rozfázovaná. Organické bytosti a kontinuální děje se stávají chvílemi strnulou a křečovitou a chvílemi zase příliš zkratkovitou loutkohrou. Kdykoli se Pat a Mat pokusí něco dělat nestandardně, vzápětí se věci proti nim spiknou a žijí si vlastním mechanickým životem. A dokonce i sami hrdinové jsou jimi pak různě vláčeni, smýkáni a padají vyvedeni z rovnováhy.

Burleska se evidentně spojuje s věkem modernity, ale spíše s onou ranou fází, továrenským pásem a jednoduchým mechanickým nářadím. Burleska je trochu cynickou oslavou vítězství věcí nad lidmi, kdy nefunkčnost triumfuje nad lidským záměrem. Proto jsou Pat a Mat tak intuitivně pochopitelní i pro děti, jelikož děti chápou základy fyziky už od velmi raného věku a jakékoli porušení pravidel je překvapí či rozesměje. Všechno to mechanické stavění a kutění představuje jasně oddělené kroky, které lze pochopit, mít „v ruce“ i „v oku“, lze je zvládnout samostatně, naučit se je i předvídat.

V digitálním věku většina těchto možností mizí. Děje se odehrávají v neviditelné rychlosti a simultánně. Výpočetní procesy, jakmile jsou spuštěny, běží samy od sebe, nelze je ovládat či napodobit. Práce a vykonávání úkolů jsou skryté, vidíme pouze výsledky. Případné chyby v procesu nechápeme, neodhalíme a připadají nám podobně magické, jako když proces dopadne dobře. Tyto procesy nejde lidskými silami nijak ovládat nebo napodobit, nelze je opravovat. Celá sekvence se musí nastavit a spustit znovu či je potřeba restarovat celý systém. Jako běžní uživatelé nemůžeme být kreativní. Existují jistě počítačoví kutilové, ale jejich akcím nikdo nezasvěcený nerozumí. Počítačovým procesům a vůbec práci procesorů a programů chybí univerzální sdělnost, nejsou snad ani zobrazitelné. Při nakládání s digitální technikou zakoušíme frustraci ze „zvůle vyšší moci“.

Při řezání prken, zatloukání hřebíků, vázání uzlů, tahání za kladky a podobně se zdá, že jsme pány svého osudu. Můžeme zaznamenat, kdy se nám něco nepovede, bod zlomu, kdy se „věci spiknou“, ale dovedeme to většinou napravit nebo zopakovat, dokud se vše definitivně nerozbije.

Jinými slovy – pravděpodobně nelze vymyslet burlesku, která by mohla využívat prvky počítačového digitálního světa nebo i virtuální reality. Alespoň moje představivost u toho selhává, přiznávám se. Že by za deset let vznikaly komedie o tom, jak někdo neumí tweetovat, lajkovat nebo že kliknul na nevhodný emotikon? Je tak ohromně legrační, že někdo někam zadal špatně obrázek nebo že odeslal e-mail jinému příjemci? Dá se z toho udělat jasně srozumitelný několikasekundový gag? Určitě se na tom dá vystavět komediální zápletka, kterou bude třeba opisovat mnoha slovy, ale bezeslovný gag nikoli.

normal Pat a Mat titulka 3

Do určité míry jsme přestali být tvůrci a stali se pouhými uživateli. Není tedy nijak špatné a matoucí, že se děti dívají na tradiční a trochu obstarožní burlesku, protože žádné jiné ani být nemohou. Jen si u Pata a Mata více uvědomujeme, jak je jejich svět vzdálený tomu našemu. Nadčasovost se tu ukázala být dočasnou.

Moje dcera dnes například nechápe rozdíl mezi prací a hraním si, protože jí moje ťukání na klávesnici připadá stejné. Nevidí, kdy jsem udělal chybu a předpokládá, že vždy je možné vrátit se o krok zpět. Nic není definitivně pokažené. Nic se doopravdy nerozbije a ze světa zmizela možnost omylu. Samozřejmě – bavíme se pořád o dětském, naivním, trochu magickém způsobu myšlení. I ten ale dokáže v burlesce založené na mechanických pádech a ničení odhalit chybu, která vedla k nepovedenému výsledku.

Dřívější podvratná nešikovnost

Pat a Mat zůstanou navždy uzavřeni ve svém bezčasí, jakési nekonečné loutkové normalizaci, kdy lidem pro získání pociut osobního naplnění nezbývalo nic jiného, než být kutily na chalupách. Beztak je na jejich poetice něco zvláštního. Možná to není viditelné hned, ale velká část humoru Pata a Mata vychází z podvratného způsobu prezentace „zlatých českých ručiček“.

Přičinliví, obyčejní lidé zde vycházejí ze všeho jako neschopní blbci, jako Sisyfové, kteří se cosi snaží postavit a vybudovat, ale nevychází jim to. Což samo o sobě stačilo k tomu, aby národ odchovaný „receptářem Přemka Podlahy“ byl usvědčen z toho, že kutilství je rovněž druhem marného chytráctví, zbytečného pokusu „přelstít realitu“ a dělat si věci po svém.

Těžko říct, nakolik vědomě byl seriál takto kdysi chápán. Ale zpětně vidíme, že dnes o své kouzlo zčásti přišel. Velká část jeho vtipu spočívala v tom, že Pat a Mat si prostě museli pomáhat různými fígly a „zlepšováky“, protože jim chybělo určité zboží nebo nářadí. Dnes se jen můžeme ptát, proč si ho nekoupí v Hornbachu, Bauhausu nebo v Obi či kdekoli jinde a vůbec, proč si nenechají poradit od Bédy Trávníčka?

teplí PM

Jediné vysvětlení pro tuto situaci nabízí jiné, podvratné „queer čtení“: Pat a Mat jsou dva gayové, kteří projevy sexuality potlačili a nahradili prací. Vyvíjejí zkrátka jakoukoli činnost, aby spolu nezůstali sami jen tak nečinně a nemuseli projevit svou pravou touhu.

Tuto interpretaci samozřejmě nemyslím úplně vážně. Snažím se jí jen přikrýt skutečnost, že fenomén Pat a Mat ztratil v současnosti jakýkoli vnitřní smysl. Baví nás jen při nostalgické vzpomínce na dobu, kdy zmechaničtění existence bylo více zdrojem humoru a méně zdrojem hrůzy. Jistě, pořád si ještě můžou koupit Total Gym od Chucka Norrise a Adina i další děti se jim budou smát jako ztřeštěné. Ale doba, kdy Pat a Mat byli ztělesněním průměrného Čecha, který chce uniknout šedi normalizace vlastní kreativitou, je nenávratně pryč.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account