• LFŠ 202: Žáby bez kauzality

    Recenze
    zaby-bez-kauzality

    Trochu neprozřetelně jsem česko-slovenské Žáby bez jazyka režisérky Miry Fornay zařadil mezi tipy, co si na Letní filmové škole 2020 nenechat ujít. Večer po premiérové projekci mě u výčepu zastavil mladý muž (student filmové vědy a fanoušek surrealismu!) s tím, zda jsem to myslel vážně, a že musel odejít před koncem, protože se to nedalo vydržet. Opakuju, že jsem to myslel jako „tip naslepo“ a „divácký risk“ a že jsem nezaručoval, že půjde o příjemný zážitek.

    Upřímně, ani den poté si nejsem úplně jistý, co jsem to viděl a co si o tom myslím. Podobné kognitivní zmatení v sále šlo po skončení titulků téměř krájet a potvrdila to i první otázka z publika: „Paní režisérko, můžete nám vysvětlit, o čem to celé bylo? Já jsem z toho nepochopil vůbec nic.“ A režisérčina odpověď, že mu nepomůže, nebude vysvětlovat celý film a že by se měl sám trochu snažit, působila trochu arogantně, byť byla vyřčena nejspíš z pocitu zoufalství.

    U Žab bez jazyka jsem se necítil až tak dezorientovaně, že bych nechápal vůbec nic. Spíš pro mě bylo těžké oddělit od sebe samotný koncept a potom způsob provedení. Zároveň si myslím, že se vyplatí vědět o filmu dopředu co nejvíc, protože se tím předejde značné frustraci. Pustit nepřipravenému publiku takový narativní experiment bez jakéhokoli vysvětlení, znamená riskovat, že ho mnoho lidí nebude ochotno dokoukat nebo v něm hledat jakýkoli vzorec.

    Ve zkratce řečeno, Žáby bez jazyka jsou mírně snový příběh o domácím násilí. Snový nikoli ve smyslu ideální, ale naopak noční můra, která paradoxně uklidňuje svou letní slunečnou atmosférou – něco jako nedávný hororový majstrštyk Slunovrat – a úplně ideální titul pro Letní filmovou školu.

  • Vesničko má potěmkinovská

    Komentář
    vesnicko-ma-potemkinovska

    Vytknuto před závorku: režisér, scenárista a herec Jiří Menzel bude navždy neopominutelnou osobností českých filmových dějin. Nedá se z nich odmyslet, nelze ho přehlédnout a těžko ho přecenit co do významu, jaký měl u nás i v zahraničí.

    Kdyby se dělala anketa deseti českých nejdůležitějších autorů od 60. let do současnosti, vždy se umístí pohodlně v každé dekádě. Gustav Machatý, Martin Frič, Otakar Vávra, Karel Zeman, Oldřich Lipský, Miloš Forman, Věra Chytilová, Jan Švankmajer a Jan Svěrák by nejspíš byli ti další do „all time top 10“. Do světa příliš nepronikli Frič a Lipský, o ostatních, spolu s Menzelem, se píše v každé velké encyklopedii filmových dějin nebo publikaci o evropské kinematografii či fenoménu nových vln 60. let.

    Střílet jmény bychom mohli i dále – Vojtěch Jasný, Ivan Passer, Juraj Herz, Karel Kachyňa, přivlastnit si můžeme slovenského Juraje Jakubiska, zmínit dokumentaristického esejistu Karla Vachka, Helenu Třeštíkovou s jejími unikátními časosběry, překvapit nás může, jak často je zmiňovaný v odborných publikacích třeba Jaromil Jireš s Valérií a týdnem divů a Žertem. Na Oscarech se byl podívat i Jan Hřebejk, nemůžeme opomenout Jána Kadára s Elmarem Klosem. Z populární kinematografie bychom pak měli jmenovat Václava Vorlíčka nebo Zdeňka Trošku – právě oni a Menzel jsou zosobněním pro většinu české populace, kdo to je filmový režisér, jak mluví, přemýšlí a točí, jak spojuje lidi ve štábu a kolik má v rukávu zábavných historek.

  • Čeká nás konec kin?

    Glosa
    ceka-nas-konec-kin

    Stále se vtírá otázka, jak dlouho potrvá, než budou kina převálcována VOD službami na internetu. Stejně jako nikdy nezmizela divadla a knihovny a fotografie nikdy úplně nenahradily malbu, i kina tady budou nadále s námi, jen se stanou svátečnější záležitostí. Multiplexy už nebudou hrát prim a pandemie covid-19 tento proces změny dominance jednotlivých mediálních platforem výrazně uspíší.

  • Přehlídka filmů P. T. Andersona

    Tip
    prehlidka-paula-thomase-andersona

    Nabité filmové léto v kině Aero završí přehlídka Paula Thomase Andersona. Od 27. do 30. srpna se na velkém plátně představí všech osm autorových celovečerních titulů. Jejich mistrovství spočívá mimo jiné i v žánrové a tematické rozmanitosti. Ve čtvrtek 27. srpna diváky čekají dva výlety do žánru komedií s filmy Opilí láskou a Skrytá vada. Druhý den bude možné nahlédnout na odvrácenou stranu amerického snu s tituly Gambler a Hříšné noci. Sobota se odehraje na vlně vztahových peripetií s dramaty Nit z přízraků a Magnolia. V neděli 30. srpna s Mistrem a Až na krev bude možné kontemplovat nad tematikou víry.

Systémové upozornění
Hlavní informace
pat-a-mat-v-roce-2016

Pomalu ale jistě se stávám odborníkem na dětskou tvorbu. S čtyřletou dcerou chodíme do kina na cokoli, co jen trochu zavání tím, že by to mohlo být pro děti. Prozatím to Adina má tak, že co je animované, je „pohádka, hulá!“, a co je hrané, je „zase nějaká leklama, achjo“. Takto jsme prakticky nemohli dokoukat Řachandu, protože „pohádka eště nezačala a požád je tam leklama, pudeme domu“.

Naposledy jsme zkusili Pata a Mata ve filmu. (Tak se jmenuje oficiální sestřih devíti epizod vznikajících od roku 2005, pouštěných v kinech za sebou jako dlouhometrážní snímek.) O těchto dvou postavičkách Adina už ve třech letech věděla, že „oni jsou blbáci a šechno jim to dycky spadne“, takže nehrozilo ptaní, kdo je kdo a proč to dělají.

Naopak, přestože jí to nikdo neřekl, byla si zcela jistá, který z těch pajduláků se jmenuje Pat a který Mat. Což, jak si můžete ověřit, nikdo na internetu nevěděl pět let a otázka byla odložena ad acta. Mimochodem, i samotný plakát je pro rozklíčování identit trochu oříšek. Pod panáčkem v červeném svetru je žlutě napsáno Pat a pod panáčkem ve žlutém svetru je červeně napsáno Mat. Nad nápisy jmen se ale zároveň objevují ikonky odlišných čepiček, takže se až pak ukazuje, že barva jména souvisí s barvou svetru a ikonkou čepičky. Čili Mat má červený svetr a pruhovaného kulicha, zatímco Pat má žlutý svetr a jednobarevnou rádiovku. Nevím, jestli jde po 40 letech o definitivní ozřejmění, a dokonce si myslím, že plakát může řadu lidí na další roky zmást.

plakat PM

Beze jmen a mimo čas

Jména ovšem nakonec nejsou důležitá. Vždyť postavičky dlouho byly beze jména a seriál se uváděl pod názvy jako Kuťáci, Šikulové, A je to! nebo (v Nizozemí) Soused a soused. Obecnost názvů, prostředí, řešených problémů i vzhledu obou hrdinů působil nadčasově a byl zárukou toho, aby se mohl vysílat v mnoha zemích Evropy.

Při sledování celovečerního Pata a Mata ve filmu ale člověka napadá, jestli ona zdánlivá nadčasovost přece jen nemá prošlou záruční lhůtu. Ne snad proto, že by jednotlivé epizody nebyly zábavné, ale proto, že Pat a Mat se pohybují ve světě, který už téměř nepřipomíná současnost. Nejmodernější vynálezy jsou tu rotoped, motorová pila či lisovač na ovocné šťávy (ale žádný moderní nutribullet, pouze primitivní přístroj se stlačovací pákou) a na chvilku se ve filmu objeví i nakládací robot. Pat a Mat samozřejmě ani nijak nezměnili oblečení, které je bohužel tak nevýrazné, že by ho nešlo označit ani za hipsterské. Veškerý děj se odehrává na venkovské chalupě, kde je potřeba předělávat koupelnu či podlahu, ale opět spíše v rustikálním stylu.

pat a mat 4

Celý film je postaven na tom, že si Pat a Mat pouští své příhody z domácí kotoučové promítačky a celuloidových filmových pásů na bílé plátno. Nemá pochopitelně cenu řešit, kdo by je při jejich akcích točil, notabene v barvě (a nikoli černobílou šestnáctkou nebo osmičkou), a v tak promyšlených kompozicích, které vždy přesně ukazují jen to, co má být vidět, aby vzápětí vynikla překvapivá pointa. Významné je pouze to, že tu nefiguruje videokamera nebo mobily. Tímto se dobová vykořeněnost či zamrzlost Pata a Mata stává příznačnou.

Když jsme pak šli s Adinou z kina a potkali náhodně v parku kolegu publicistu Michala Kašpárka, ptal se nás: „Tak co, instalovali tam aspoň Windows desítky?“, aby si dokázal udělat představu o aktuálnosti dotyčného dílka. A v tu chvíli se mi vše propojilo. Chtít po Patovi a Matovi, aby pracovali s počítačem a adaptovali se na dnešní dobu, nedává vůbec žádný smysl.

Ok, existuje sice

, kde se objeví Commodore 64 (nedělal ho nikdo z rodiny animátorů Benešových, ale stojí za ním norští tvůrci Tom Idland a Knut Arne Lindeland). Jak popisuje Wikipedie, „tato neoficiální epizoda je o tom, že Pat uvidí ve své televizi reklamu na počítač Commodore 64 a ta ho inspiruje k vytvoření své herní konzole (pravděpodobně osmibitové s arkádovou skákačkou). Pak zavolá Mata, ale ten po nezájmu o jeho konzoli vyrobí svou s promítačkou a pistolí (něco jako Nintendo Zapper ke konzoli NES). Hra je ale zase přestane bavit, a tak se vyzbrojí útočnou puškou Sturmgewehr Stg44 a dvouhlavňovou brokovnicí, vyjdou ven a začnou střílet po lidech.“ Jenomže právě vyšinutost a nepříliš velká povedenost této epizody potvrzuje, že Pat a Mat jsou navždy principiálně spojeni se světem ruční práce – analogovým, fyzicky hmatatelným prostředím.

pat a mat

Proměna organického v mechanické

Pat a Mat představují unikátní ztělesnění principů grotesky (tedy správně burlesky): jejím základem je proměna organického v mechanické. To, co je živé, celistvé, kontinuální a „tekuté“, se změní v cosi, co nemá vlastní vůli a do pohybu se uvádí setrvačností, veškerá akce je mechanicky rozfázovaná. Organické bytosti a kontinuální děje se stávají chvílemi strnulou a křečovitou a chvílemi zase příliš zkratkovitou loutkohrou. Kdykoli se Pat a Mat pokusí něco dělat nestandardně, vzápětí se věci proti nim spiknou a žijí si vlastním mechanickým životem. A dokonce i sami hrdinové jsou jimi pak různě vláčeni, smýkáni a padají vyvedeni z rovnováhy.

Burleska se evidentně spojuje s věkem modernity, ale spíše s onou ranou fází, továrenským pásem a jednoduchým mechanickým nářadím. Burleska je trochu cynickou oslavou vítězství věcí nad lidmi, kdy nefunkčnost triumfuje nad lidským záměrem. Proto jsou Pat a Mat tak intuitivně pochopitelní i pro děti, jelikož děti chápou základy fyziky už od velmi raného věku a jakékoli porušení pravidel je překvapí či rozesměje. Všechno to mechanické stavění a kutění představuje jasně oddělené kroky, které lze pochopit, mít „v ruce“ i „v oku“, lze je zvládnout samostatně, naučit se je i předvídat.

V digitálním věku většina těchto možností mizí. Děje se odehrávají v neviditelné rychlosti a simultánně. Výpočetní procesy, jakmile jsou spuštěny, běží samy od sebe, nelze je ovládat či napodobit. Práce a vykonávání úkolů jsou skryté, vidíme pouze výsledky. Případné chyby v procesu nechápeme, neodhalíme a připadají nám podobně magické, jako když proces dopadne dobře. Tyto procesy nejde lidskými silami nijak ovládat nebo napodobit, nelze je opravovat. Celá sekvence se musí nastavit a spustit znovu či je potřeba restarovat celý systém. Jako běžní uživatelé nemůžeme být kreativní. Existují jistě počítačoví kutilové, ale jejich akcím nikdo nezasvěcený nerozumí. Počítačovým procesům a vůbec práci procesorů a programů chybí univerzální sdělnost, nejsou snad ani zobrazitelné. Při nakládání s digitální technikou zakoušíme frustraci ze „zvůle vyšší moci“.

Při řezání prken, zatloukání hřebíků, vázání uzlů, tahání za kladky a podobně se zdá, že jsme pány svého osudu. Můžeme zaznamenat, kdy se nám něco nepovede, bod zlomu, kdy se „věci spiknou“, ale dovedeme to většinou napravit nebo zopakovat, dokud se vše definitivně nerozbije.

Jinými slovy – pravděpodobně nelze vymyslet burlesku, která by mohla využívat prvky počítačového digitálního světa nebo i virtuální reality. Alespoň moje představivost u toho selhává, přiznávám se. Že by za deset let vznikaly komedie o tom, jak někdo neumí tweetovat, lajkovat nebo že kliknul na nevhodný emotikon? Je tak ohromně legrační, že někdo někam zadal špatně obrázek nebo že odeslal e-mail jinému příjemci? Dá se z toho udělat jasně srozumitelný několikasekundový gag? Určitě se na tom dá vystavět komediální zápletka, kterou bude třeba opisovat mnoha slovy, ale bezeslovný gag nikoli.

normal Pat a Mat titulka 3

Do určité míry jsme přestali být tvůrci a stali se pouhými uživateli. Není tedy nijak špatné a matoucí, že se děti dívají na tradiční a trochu obstarožní burlesku, protože žádné jiné ani být nemohou. Jen si u Pata a Mata více uvědomujeme, jak je jejich svět vzdálený tomu našemu. Nadčasovost se tu ukázala být dočasnou.

Moje dcera dnes například nechápe rozdíl mezi prací a hraním si, protože jí moje ťukání na klávesnici připadá stejné. Nevidí, kdy jsem udělal chybu a předpokládá, že vždy je možné vrátit se o krok zpět. Nic není definitivně pokažené. Nic se doopravdy nerozbije a ze světa zmizela možnost omylu. Samozřejmě – bavíme se pořád o dětském, naivním, trochu magickém způsobu myšlení. I ten ale dokáže v burlesce založené na mechanických pádech a ničení odhalit chybu, která vedla k nepovedenému výsledku.

Dřívější podvratná nešikovnost

Pat a Mat zůstanou navždy uzavřeni ve svém bezčasí, jakési nekonečné loutkové normalizaci, kdy lidem pro získání pociut osobního naplnění nezbývalo nic jiného, než být kutily na chalupách. Beztak je na jejich poetice něco zvláštního. Možná to není viditelné hned, ale velká část humoru Pata a Mata vychází z podvratného způsobu prezentace „zlatých českých ručiček“.

Přičinliví, obyčejní lidé zde vycházejí ze všeho jako neschopní blbci, jako Sisyfové, kteří se cosi snaží postavit a vybudovat, ale nevychází jim to. Což samo o sobě stačilo k tomu, aby národ odchovaný „receptářem Přemka Podlahy“ byl usvědčen z toho, že kutilství je rovněž druhem marného chytráctví, zbytečného pokusu „přelstít realitu“ a dělat si věci po svém.

Těžko říct, nakolik vědomě byl seriál takto kdysi chápán. Ale zpětně vidíme, že dnes o své kouzlo zčásti přišel. Velká část jeho vtipu spočívala v tom, že Pat a Mat si prostě museli pomáhat různými fígly a „zlepšováky“, protože jim chybělo určité zboží nebo nářadí. Dnes se jen můžeme ptát, proč si ho nekoupí v Hornbachu, Bauhausu nebo v Obi či kdekoli jinde a vůbec, proč si nenechají poradit od Bédy Trávníčka?

teplí PM

Jediné vysvětlení pro tuto situaci nabízí jiné, podvratné „queer čtení“: Pat a Mat jsou dva gayové, kteří projevy sexuality potlačili a nahradili prací. Vyvíjejí zkrátka jakoukoli činnost, aby spolu nezůstali sami jen tak nečinně a nemuseli projevit svou pravou touhu.

Tuto interpretaci samozřejmě nemyslím úplně vážně. Snažím se jí jen přikrýt skutečnost, že fenomén Pat a Mat ztratil v současnosti jakýkoli vnitřní smysl. Baví nás jen při nostalgické vzpomínce na dobu, kdy zmechaničtění existence bylo více zdrojem humoru a méně zdrojem hrůzy. Jistě, pořád si ještě můžou koupit Total Gym od Chucka Norrise a Adina i další děti se jim budou smát jako ztřeštěné. Ale doba, kdy Pat a Mat byli ztělesněním průměrného Čecha, který chce uniknout šedi normalizace vlastní kreativitou, je nenávratně pryč.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account