• Moderní fotr je hravý, byť poněkud outdated

    Recenze
    denicek-moderniho-fotra

    Šlo se obávat, že výsledek bude horší. České romanticko vztahové komedie jsou černá díra filmařské kreativity. Muži a ženy se tu povinně musí chovat hloupě, aby bylo z čeho ždímat humor, protože zdejším tvůrcům obvykle nejde vymyslet scénář postavený na zábavné zápletce. Deníček moderního fotra má tu výhodu, že prapůvodně vychází z reálných zkušeností otce na rodičovské dovolené, což je motiv na české poměry dost nezvyklý. Blog Dominika Landsmana se stal v roce 2014 tak populárním, až se postupně přetavil v šest již fiktivněji stylizovaných knih.

  • Utopit se ve varu filmů

    Komentář
    utopit-se-ve-varu-filmu

    Tento text jsem se pokusil napsat pro ty, co nikdy na žádném filmovém festivalu nebyli, a zároveň jím neurazit zkušené matadory.

    Po loňské covidové pauze bylo filmové publikum řádně vyhládlé, takže i o téměř dva měsíce posunutý festival v Karlových Varech, jenž obvykle startuje na přelomu června a července, byl lákadlem pro 9267 akreditovaných návštěvníků a návštěvnic. Z toho 7851 se standardními festivalovými pasy, 338 filmových tvůrců, 601 akreditovaných filmových profesionálů a 477 novinářů. V průběhu festivalu se uskutečnilo 456 filmových představení a bylo prodáno celkem 111 203 vstupenek, z čehož vyplývá, že průměrně viděl každý účastník nebo účastnice dvanáct filmů. (Mnohem pravděpodobnější je, že hosté trávící na festivalu jeden dva dny vidí filmů velmi málo a možná i žádný, zatímco lačný „baťůžkář“ jich za celou dobu trvání akce zvládne mezi 25 až 40.)

    Uvedeno bylo celkem 144 titulů: 122 hraných a 22 dokumentárních. Z toho 29 mělo na festivalu světovou, dvanáct mezinárodní a dva evropskou premiéru. (Právě světovými premiérami v soutěži si festival zasluhuje kategorii A a patří mezi zhruba deset nejvýraznějších filmových akcí na světě.) Tolik základní statistiky.

  • Johnny měl zůstat doma

    Glosa
    johnny-mel-zustat-doma

    V České republice se v uplynulém týdnu nestalo nic významnějšího než mezinárodní filmový festival ve Varech. Zcela vážně jde o jednu z mála akcí, díky níž o nás ví okolní svět. Vary stále fungují jako most mezi západní a východní Evropou, přinášejí nám turismus, výměnu kulturních informací i filmový byznys. Není žádná nadsázka, že se tu filmové hvězdy cítí nejpříjemněji v porovnání s jinými velkými festivalovými akcemi. Méně je otravují novináři a mají lepší kontakt s obyčejnými fanoušky. 

  • FUTURE GATE FESTIVAL

    Tip
    future-gate-festival

    Osmý ročník festivalu Future Gate proběhne v září a a říjnu 2021. Ve čtyřech filmových sekcích nabídne přes 30 filmů. Tradiční filmovou soutěž, sekci legend a dokumenty nově doplní studentské filmy. Osmý ročník festivalu reaguje na současnou korona krizi a představí postapokalyptický žánr.

Systémové upozornění
Hlavní informace
valka-s-drogami-jako-byznys

Proč se snímek o „válce s drogami“ jmenuje Dům, v němž bydlím, dojde především lidem zasvěceným do dějin americké popkultury. Ve stejnojmenné písni, jež zazní v závěrečných titulcích, totiž na sklonu 40. let zpíval černošský zpěvák Paul Robertson o Americe a demokracii – o tom, že ji tvoří všechny rasy a náboženství. V jeho podání šlo o mnohem silnější vyznání než v originálu od Franka Sinatry, který si nikdy nemusel dělat starosti, ze by USA nebyly „jeho země“.

Film režiséra Eugena Jareckiho začíná vzpomínkou na dům jeho dětství, kde žil spolu s černošskou chůvou. Její rodina a její dům i celý blízký svět však během let podlehly zkáze zapříčiněné drogami a ona teď smutně sleduje televizi, kde právě probíhají prezidentské volby, v nichž Barack Obama obhajuje svůj post. Změnilo se po zvolení černošského prezidenta něco? Jareckiho film ukazuje, že některé změny přicházejí pomalu.

Mnoho Američanů bere termín „válka s drogami“ jako cosi, co bylo aktuální naposledy v 80. letech za Ronalda Reagana. Válka, vedená z jakýchkoli pohnutek, by měla někdy skončit, zazní ve filmu z úst jednoho z aktérů. Jenomže USA se této své války nechtějí vzdát. Dávno už nejde o to, jak vyhlašoval prezident Richard Nixon, že by drogy byly veřejným nepřítelem číslo jedna. Což tvrdil hlavně proto, že subkultura emancipovaných Afroameričanů a později celého hnutí hippies, která byla v 60. letech s drogami spojovaná, tvořila zároveň i hnutí proti establishmentu. Nutnost očernit své kritiky jako nepřátele státu však vedlo k závažnějším důsledkům.

USA mají natolik přeplněné věznice kvůli drobným drogovým deliktům, že vyrůstají další a další generace dětí bez otců a mužských vzorů, a tito otcové postrádají možnost navrátit se do normálního života. Když dojde na krácení dotací, jako první přijde řada na nápravné programy pro vězně, aby měli šanci začlenit se zpět do společnosti. Za mnoho neštěstí může i nesmyslná legislativa, která za přechovávání levnějšího cracku dává stonásobně větší sazby než za přechovávání dražšího kokainu. Crack, jenž ničí černošskou komunitu, zažil ústup s vlnou metamfetaminu, jenž zase bere bělošská chudina a gay komunita, každopádně tak vznikají kasty „zbytečných lidí“. No a na těchto nezaměstnaných se dá vydělávat jedině tím, že se dají uvěznit.

Jak vznáší provokativní hypotézu kanadský lékař Gabor Maté: Co když „válka s drogami“ není selhání, ale úspěch? Co když přetrvává tak dlouho, protože umožňuje držet dostatečně zaměstnanou policii, politikům dává příležitost v sebeospravedlňování a umožňuje vznik a chod soukromých věznic? Vězni coby levná pracovní síla znamenají novou éru otroctví, a jak ještě provokativněji tvrdí historik Richard Lawrence Miller, možná tu sledujeme jakousi obdobu holocaustu ve slow-motion. Ten již není postavený vyloženě na jedné rase, ale na třídě.

house-i-live-in-inmate-led-through-courthouse-1000x679

Stačí označit jistou skupinu lidí za viníky všeho, postupně je zbavovat práv a majetku a nakonec je nahnat do nějakého typu koncentračního tábora a zotročit je prací. Posledním krokem už je pak jenom fyzické vyhlazování. O těchto lidech se pak donekonečna z médií ústy politiků dozvídáme, že jsou pro nás hrozbou, nejsou jako my a doslova nejsou „my“, neměli by tedy ani bydlet s námi v jednom domě. Byznys v podobě masového uvězňování vede ke kultuře beznaděje a motání se v bludném kruhu.

Jareckiho film v jeho naléhavosti, s jakou vznáší velkou veřejnou obžalobu amerického politického, soudního a ekonomického systému, může vyvolat jak dojetí nad miliony zničených životů, tak odmítavé rozhořčení, že se jedná o „liberální propagandu“ a emocionálně dotěrný maglajz spojující věci, jež spolu nesouvisejí. Problém je, že přitvrzováním trestů se situace evidentně nezlepší a apel na osobní zodpovědnost každého člověka, zda drogy začne užívat či prodávat, působí značně hloupě, když předtím hodinu a tři čtvrtě sledujeme, že mnohým lidem se jiná perspektiva moc nenabízí.

Pokud bychom Jareckiho film mohli v něčem kritizovat, pak v tom, že nemá hodnotu uměleckého díla, ale pouhého kvalitního zpravodajství. To ovšem na mediálním trhu citelně chybí, a proto jsou filmy typu The House I Live in stále potřebné. Filmaři, kteří nechápou dokumenty jako pouhé informování a agitování, budou méně tezovití a pokusí se být blíže jednotlivým lidským osudům. Bohužel, o některých tématem víme asi tak málo, až to filmaře tlačí k tomu být aktivistickým zasvěcovatelem.

 

 

Děkuji ministru zdravotnictví Svatopluku Němečkovi, který film prezentoval před setkáním UNGASS na půdě OSN, a společnosti ResAd, která mi film zprostředkovala k recenzi.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account