• LFŠ: Staříci přesvědčují autenticitou a syrovostí

    Recenze
    lfs-starici-presvedcuji-autenticitou-a-syrovosti

    Věční spolurežiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník se narodili ve stejném roce, vystudovali spolu televizní žurnalistiku a letos se přehoupli k jednačtyřicítce. Mají za sebou řadu dokumentů a mírných provokací v mezích zákona; některé získaly i ocenění, jako třeba Ženy SHR v Jihlavě nebo K oblakům vzhlížíme na Českých lvech. Dušek z této dvojice tíhne spíš ke komice a mystifikaci (viz jeho Mein kroj nebo Mufíme si pomáhat, různé díly Ano, šéfe!), Provazník naopak spíše k dramatu (kriminální seriály Mamon a Dáma a král), a i vzhledem a projevem jsou černá a bílá. Zkrátka jinjanoušci, spolu chyceni, spolu pověšeni.

    Snímek Staříci, který prezentovali před oficiální kinopremiérou v Karlových Varech a na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kombinuje obojí naturel: smrtelnou vážnost i trapnou směšnost. Dva (asi) osmdesátníci, kteří byli oběťmi perzekuce v 50. letech, se někdy po roce 2000 rozhodnou pomstít se soudci, jehož zvůle je stála roky v kriminálu a postihla hrdelními tresty i další nevinné lidi. Tento soudce přitom po revoluci unikl justiční spravedlnosti. Vzhledem k jejich věku už ale tato pomsta nemá tak akční průběh jako ve většině jiných mstitelských filmů a plouží se šnečím tempem jako jedna z nejpomalejších road movie všech dob.

    Dušek s Provazníkem tu vlastně najednou odvážně tematizují hned dvě v současnosti nepopulární věci – vykonstruované soudní procesy v 50. letech za socialismu a dožívání starých lidí v reálném kapitalismu. Málokdo by si asi vsadil na to, že z toho vyjde jeden z nejlepších tuzemských snímků tohoto roku.

  • Tenkrát v Tarantinově mysli

    Komentář
    tenkrat-v-tarantinove-mysli

    Šestapadesátiletý scenárista a režisér Quentin Tarantino přichází se svým devátým filmem v kariéře, jenž má 162 minuty a asi nejvíce ze všech ostatních se blíží jeho průlomovému Pulp Fiction z roku 1994. Uplynulo čtvrtstoletí a Tarantino se stal klasikem, stejně často citovaným a vzývaným, jako on cituje a skládá poctu jiným dílům a tvůrcům. Snímek Once Upon a Time in... Hollywood (Tenkrát v Hollywoodu) se podobá Pulp Fiction i tím, že se skládá z více dějových linií, které se na konci očekávaně a zároveň překvapivě protnou. Tarantino s ním po letech soutěžil v Cannes a upřímně, s takto laděným filmem tam nemohl vyhrát, notabene když s ním soupeřil jihokorejský multižánrový Parazit, jenž má více šokujících zvratů.

    Tenkrát v Hollywoodu je na progresivní umělecký festival příliš pohodový, relaxovaný, nostalgický a elegický snímek. Tarantino je v něm vypravěčsky dokonale sebevědomý a uvolněný, ale nepůsobí naléhavě. Méně než dřív sází na efekt a na hlášky, mnohem víc pak na postavy a atmosféru. Ukotvuje ho do svých vzpomínek na dětství v Los Angeles, které má spojené s tím, že hodně jezdil s mámou v autě a poslouchal písničky z rádia. Jezdí a poslouchá se tu opravdu hodně, v soundtracku zazní hned 22 písní, a tentokrát mezi nimi nejsou ani tak zapomenuté kousky jako spíš poměrně známé melodie, například Hey, Mrs. Robinson nebo California Dreamin'.

    MV5BOGViZTY0ZmItODMyNS00NzMyLTljYjctMjVkYjAxZjdkYjFjXkEyXkFqcGdeQXVyNjQ4ODE4MzQ. V1

    Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův první snímek bez producenta Harveyho Weinsteina, pod hlavičkou Sony (Columbia Pictures) a zároveň první kousek v jeho filmografii, jenž vychází z konkrétních historických událostí. Právě před padesáti lety, v srpnu 1969, čtyřčlenná banda sektářských fanatiků z tzv. Manson Family zavraždila nesmírně brutálním způsobem těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě spolu s dalšími čtyřmi přáteli. Případ znamenal osobní tragédii pro jejího manžela, režiséra Romana Polanského, na jehož další život a dílo se začalo pohlížet jako na „prokleté“, a vzbudil totální odpor veřejnosti k hnutí hippies, z nějž Manson Family vzešla. Jednalo se o oficiální konec nevinných 60. let; definitivní ránu, kdy se labutí písní této éry stal o týden později festival Woodstock.

    Jak z tohoto udělat černou komedii Tarantinovského střihu? Od počátku kontroverzní a téměř nenaplnitelné ambice se naštěstí podařilo ukočírovat dokonalým směrem. Peter Bradshaw z Guardianu napsal, že je to film „brilantní ve své nezodpovědnosti“, což je výraz, jehož plná síla nám dojde až po zhlédnutí snímku. Autora totiž víc než příběh Sharon Tate, Romana Polanského a Manson Family zajímají osudy dvou fiktivních postav, herce Ricka Daltona a jeho kaskadéra Cliffa Bootha, kteří bydlí o dům vedle a uvědomují si, že jejich kariéra jde pomalu ke dnu.

    Hlavním tématem filmu tak není vražda nevinných či situace uvnitř sekty. Tarantinův film se dotýká především mužského přátelství a statusu filmových hvězd v 60. letech. O tom, jakým způsobem parodicky zpracovává odkaz Bruce Leeho, jak pietně či nepietně nakládá s odkazem Sharon Tate a jaký vztah zaujímá k hnutí hippies, pojednává následující megačlánek, kde se spoileruje ostošest.

    Ostatně všichni to už viděli, nebo alespoň 127 tisíc diváků v českých kinech za první víkend, což je pro Tarantina absolutní rekord, jímž se dostal do společnosti hitů typu Pána prstenů.

  • Co čekat od Matrixu 4?

    Glosa
    co-cekat-od-matrixu-4

    Asi jste se už dočetli, že příští rok se bude točit Matrix 4. Opět tam bude hrát Keanu Reeves jako Neo a Carrie-Anne Moss jako Trinity. Režírovat ho bude jenom jedna ze sester Wachowských, Lana (dříve Larry), ale nápady si bere i z dlouhých debat s Lilly (dříve Andym).

  • Noir Festival – novinky

    Tip
    noir-film-festival-novinky

    Plejádu amerických filmů 40. a 50. let, které tvoří jádro klasického filmu noir a tudíž i programu našeho festivalu, na Křivoklátě každoročně doplňují snímky místní provenience, které vznikaly buď paralelně v téže době či o pár let později a jež vykazují noirové tendence.

Systémové upozornění
Hlavní informace
nejvic-oscarovy-la-la-film

Muzikál La La Land mi při recenzování nějak proklouznul mezi prsty. Přitom je to hlavní oscarový favorit a sluší se k němu napsat článek. Naštěstí tu byla prosba studentky Lucie Jurčové pro časopis Generace 20, jestli bych neodpověděl na pár otázek, což je obvykle nejlepší způsob, jak stimulovat mozkové závity. Nevím, v jaké podobě rozhovor vyšel (nebo vyjde), původně mělo jít jen o podklady pro článek, do nějž měli přispět nejspíš i další respondenti. Na Ještě větším kritikovi uveřejňuji odpovědi tak, jak jsem je odeslal e-mailem.

La La Land je komerčně nejúspěšnější film z letošní oscarové nabídky (bereme-li v potaz náklady a celosvětové tržby), má nejvíce nominací a velice vřelé přijetí u běžného publika i kritiky. Tento článek půjde za hezkou fasádu Ryana Goslinga (kterým bychom skoro všichni, my muži, aspoň občas na krátkou chvíli chtěli být) a podívá se teoretičtěji na žánr muzikálu a dějiny oscarových filmů. Berte ho jako předběžný komentář k nedělnímu udílení cen Akademie, ať už dopadnou jakkoli.

Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.

Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account