Systémové upozornění
Hlavní informace

Och, Kolečko? Míň!

5. 9. 2019
Komentář

Pětatřicetiletý scenárista Petr Kolečko má za sebou 38 divadelních her, 7 celovečerních filmů a 11 seriálů, z nichž mnohé mají i druhou sérii. V 25 letech už byl uměleckým ředitelem v divadle A studio Rubín a do povědomí veřejnosti se dostal před devíti lety díky seriálu Okresní přebor. Za drama Masaryk má Českého lva (spolu s Alexandrem Koenigsmarkem a Juliem Ševčíkem), což byla také jeho jediná nominace za jakýkoli film, jenž dělal. V roce 2007 získal Cenu Evalda Schorma za divadelní hru Láska, vole a v roce 2008 byl nominovaný na Cenu Alfréda Radoka jako talent roku.

V jistém ohledu oslňující bilance však těžko může zastřít celkovou nadprodukci. A stejně tak je snadné vidět, že autor v nějakou chvíli pochopil, jak může být sice kreativní v divadle, kde se ale nedá moc dobře vydělávat, a tak se vrhnul do filmového a televizního průmyslu. Zatímco dříve byla některá jeho divadelní díla moralizující a angažovaná (určitě proti něčemu, ne snad pro něco), filmová a televizní tvorba se bez korekce silných spoluscenáristů a režisérů sváží k něčemu jinému, co není snadné pojmenovat.

1098cf5 226793 43731188 264079710979666 6254844 2048x0 shrink

Ostatně i loňský seriál MOST!, na jehož výslednou podobu měl velký vliv Jan Prušinovský, se dá těžko klasifikovat. Je to hodně uvolněná komedie, ironická sociální kritika, snůška rasistických a sexistických stereotypů, dobře maskovaná humanistická agitka? (Pokus o odpověď najdete v následujícím textu.) U filmů, které Petr Kolečko napsal sám, se nejednoznačnost rozplývá: Padesátku nebo Bajkery nebude opravdu nikdo podezírat z toho, že mají vypovídat něco o současné společnosti, příběhy se vezou jen na vlně prvoplánových vtipů se sexuální tematikou. Můžeme to brát jako čistě komerční zakázky a „odskok jinam“, ale prakticky jde o něco jiného.

Pozice Petra Kolečka je nyní natolik silná, že si svůj poslední scénář Přes prsty, „romantickou komedii“ odehrávající se v prostředí ženského beach volejbalu, mohl i sám zrežírovat, ačkoli nestudoval FAMU, ale DAMU. Tímto filmem se tak definitivně stává kompletním a výhradním autorem, nikoli jen „nájemním libretistou“. Návštěvnost za první víkend byla téměř 80 tisíc diváků a divaček, což je výborný výsledek. Je Petr Kolečko hitmaker za každou cenu a chce nám svou komedií něco sdělit?

Více

Tenkrát v Tarantinově mysli

21. 8. 2019
Komentář

Šestapadesátiletý scenárista a režisér Quentin Tarantino přichází se svým devátým filmem v kariéře, jenž má 162 minuty a asi nejvíce ze všech ostatních se blíží jeho průlomovému Pulp Fiction z roku 1994. Uplynulo čtvrtstoletí a Tarantino se stal klasikem, stejně často citovaným a vzývaným, jako on cituje a skládá poctu jiným dílům a tvůrcům. Snímek Once Upon a Time in... Hollywood (Tenkrát v Hollywoodu) se podobá Pulp Fiction i tím, že se skládá z více dějových linií, které se na konci očekávaně a zároveň překvapivě protnou. Tarantino s ním po letech soutěžil v Cannes a upřímně, s takto laděným filmem tam nemohl vyhrát, notabene když s ním soupeřil jihokorejský multižánrový Parazit, jenž má více šokujících zvratů.

Tenkrát v Hollywoodu je na progresivní umělecký festival příliš pohodový, relaxovaný, nostalgický a elegický snímek. Tarantino je v něm vypravěčsky dokonale sebevědomý a uvolněný, ale nepůsobí naléhavě. Méně než dřív sází na efekt a na hlášky, mnohem víc pak na postavy a atmosféru. Ukotvuje ho do svých vzpomínek na dětství v Los Angeles, které má spojené s tím, že hodně jezdil s mámou v autě a poslouchal písničky z rádia. Jezdí a poslouchá se tu opravdu hodně, v soundtracku zazní hned 22 písní, a tentokrát mezi nimi nejsou ani tak zapomenuté kousky jako spíš poměrně známé melodie, například Hey, Mrs. Robinson nebo California Dreamin'.

MV5BOGViZTY0ZmItODMyNS00NzMyLTljYjctMjVkYjAxZjdkYjFjXkEyXkFqcGdeQXVyNjQ4ODE4MzQ. V1

Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův první snímek bez producenta Harveyho Weinsteina, pod hlavičkou Sony (Columbia Pictures) a zároveň první kousek v jeho filmografii, jenž vychází z konkrétních historických událostí. Právě před padesáti lety, v srpnu 1969, čtyřčlenná banda sektářských fanatiků z tzv. Manson Family zavraždila nesmírně brutálním způsobem těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě spolu s dalšími čtyřmi přáteli. Případ znamenal osobní tragédii pro jejího manžela, režiséra Romana Polanského, na jehož další život a dílo se začalo pohlížet jako na „prokleté“, a vzbudil totální odpor veřejnosti k hnutí hippies, z nějž Manson Family vzešla. Jednalo se o oficiální konec nevinných 60. let; definitivní ránu, kdy se labutí písní této éry stal o týden později festival Woodstock.

Jak z tohoto udělat černou komedii Tarantinovského střihu? Od počátku kontroverzní a téměř nenaplnitelné ambice se naštěstí podařilo ukočírovat dokonalým směrem. Peter Bradshaw z Guardianu napsal, že je to film „brilantní ve své nezodpovědnosti“, což je výraz, jehož plná síla nám dojde až po zhlédnutí snímku. Autora totiž víc než příběh Sharon Tate, Romana Polanského a Manson Family zajímají osudy dvou fiktivních postav, herce Ricka Daltona a jeho kaskadéra Cliffa Bootha, kteří bydlí o dům vedle a uvědomují si, že jejich kariéra jde pomalu ke dnu.

Hlavním tématem filmu tak není vražda nevinných či situace uvnitř sekty. Tarantinův film se dotýká především mužského přátelství a statusu filmových hvězd v 60. letech. O tom, jakým způsobem parodicky zpracovává odkaz Bruce Leeho, jak pietně či nepietně nakládá s odkazem Sharon Tate a jaký vztah zaujímá k hnutí hippies, pojednává následující megačlánek, kde se spoileruje ostošest.

Ostatně všichni to už viděli, nebo alespoň 127 tisíc diváků v českých kinech za první víkend, což je pro Tarantina absolutní rekord, jímž se dostal do společnosti hitů typu Pána prstenů.

Více

Tarantino: mizogyn, feminista?

14. 8. 2019
Komentář

Nad králem černočerných a extrakrvavých komedií Quentinem Tarantinem se začínají vznášet mračna pochyb, zda je jeho filmová poetika nadále únosná a jestli je oceněníhodná na filmových festivalech či Oscarech. Začalo to tím, že se reportérka New York Times Farah Nayeri zeptala na tiskové konferenci v Cannes, proč Tarantino ve svém novém filmu Tenkrát v Hollywoodu nedal představitelce hlavní ženské role Margot Robbie více řádek dialogu, když je přece známo, o jak talentovanou herečku jde.

Skutečná událost z roku 1969, kdy banda zfanatizovaných vyznavačů kultu Charlese Mansona zavraždila těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě, zatímco byl její manžel, režisér Roman Polanski, pryč, znamenala symbolicky konec 60. let a éry nevinnosti hnutí hippies, z jehož řad původně vrazi a vražedkyně pocházeli. Pro Tarantina je to poprvé, co kdy ve svém filmu vychází z historických reálií a většina děje snímku s maximální pečlivostí sleduje poslední hodiny a minuty, které dělí Sharon Tate od zavraždění. Režisér však reportérčinu otázku odbyl velmi stroze jedinou větou: „No, prostě odmítám vaši hypotézu.“

Působilo to jako facka, navíc odpověď nedávala příliš smysl, protože reportérka autorovi díla nepodsouvala žádnou hypotézu. Kdybychom v dějinách tiskových konferencí v Cannes chtěli najít největší projevy filmařské arogance, tahle by se s přehledem umístila v top 5. Sama Margot Robbie, známá z upovídaných filmů typu Vlk z Wall Street nebo Já, Tonya, za nějž byla nominovaná na Oscara, se snažila situaci zachránit prohlášením: „Všechny momenty, kdy jsem na plátně, jsou poctou Sharon. Tragédie se týká ztráty nevinnosti. Chtěli jsme ukázat její skvělé stránky beze slov. Málokdy dostávám příležitost strávit tolik času v kůži postavy a považuji za zajímavé, že jsem ji mohla prozkoumat bez dialogů.“

Následovala smršť negativních reakcí na Twitteru, jakým způsobem Tarantino mluví s novinářkami, v Guardianu pak publicista Roy Chacko napsal sloupek Proč je načase zrušit Tarantina, kde tvrdil, že to, jak se autor vyžívá v zobrazování násilí na ženách, by nás mělo donutit odmítnout jeho filmy, nedívat se na ně a nenominovat je na jakékoli ceny. Vrcholem pak byl minulý týden kolektivní článek jednoho redaktora a dvou redaktorek v magazínu Time, kteří v názorné infografice spočítali, kolik procent času v Tarantinových filmech tvoří a mluví muži, a kolik ženy.

Více

Moc tmavá Malá mořská víla?

8. 8. 2019
Komentář

Téma barvy kůže se stalo v Hollywoodu ožehavějším než kdy dřív. Hned tři případy vzbudily spoustu vášní a každý z nich nastoluje jiné téma. Nejprve je tu snímek King Richard, jenž má pojednávat o otci a trenérovi tenisových hvězd, sester Williamsových. Richarda Williamse měl hrát Will Smith, jenomže se proti tomu zvedla vlna nevole, neboť odstín jeho pleti je velmi světlý, zatímco Williams patří mezi velmi tmavé černochy. Pak je tu nová hraná verze disneyovky Malá mořská víla, již má ztvárnit devatenáctiletá afroamerická zpěvačka Halle Bailey. Pamětníci původního snímku z roku 1989 však často namítají, že víla Ariel byla bílá zrzka. A naposledy přišlo oznámení, že v nové bondovce převezme kódové označení 007 ženská černošská agentka v podání Lashany Lynch.

Každý z těchto případů má jiné pozadí, jinak závažný rozměr a jinou míru opodstatnění. Ve všech případech jde určitě o snahu rozšířit rozmanitost v obsazování rolí. Tyto důvody jsou v současnosti stejnou měrou důsledkem politické korektnosti, která vyzdvihuje dosud marginalizované menšiny, jako prostého komerčního kalkulu. Drahé hollywoodské filmy necílí na jednotné, ale velmi rozrůzněné globální publikum, u nějž lze předpokládat vysoký podíl „menšin“. Celkově se pak chodí na značku určitého příběhu (bondovka, disneyovka, Hvězdné války, Avengers) a v něm zabalený pestrobarevný ansámbl tak, aby to částečně odpovídalo dnešnímu rozložení společnosti.

Kdyby to nebylo dobře propočítané, tak by už takové snímky mnoho let značně prodělávaly. Místo toho ale dobývají stále větší trhy. Tyto snímky proto nevznikají proti přání většiny diváků a divaček, ale naopak na jejich poptávku, proto je nutné brát to pragmaticky. Samozřejmě, že někdy jde primárně o průzkum trhu, co publikum přijme, jako je tomu třeba u nové Malé mořské víly.

Více

Co se děje chudáku Bondovi?

16. 7. 2019
Komentář

Poslední bašta pravověrného bílého heterosexuálního muže padla. Agenta 007 bude hrát v novém filmu černoška. Výsměch dějinám, převracení všech hodnot na hlavu ve jménu politicky korektní totality. Tak zhruba tento myšlenkový průjem může projít hlavou komukoli, kdo čte v médiích jenom titulky a hlavně moc nezná dějiny a pravidla bondovek.

Svým způsobem je to nejlepší oficiální polokachna, jakou letos vypustil nějaký filmový producent do veřejného prostoru. Je jasné, že téměř žádné médium si nenechá ujít příležitost vytvořit titulek k této zprávě tak, aby to vypadalo, že v nové, pětadvacáté bondovce bude hrát Jamese Bonda černošská herečka. Těch klikanců, těch hejtů! A přitom je to chyták.

Jediné, co se stane, je, že James Bond v podání Daniela Craiga odchází oficiálně ze služby a předá své kódové označení 007 kolegyni jménem Nomi, kterou hraje Lashana Lynch, momentálně známá z vedlejší role ve filmu Captain Marvel. Scéna se odehraje v některé z prvních scén filmu, ale hlavním hrdinou bude až do konce stále původní Craigův Bond. Nomi získá značku 007 a nejspíš bude ve snímku jezdit elektromobilem s povolením nabíjet, jak praví jeden z internetových vtipů dnešního dne. Dějový půdorys zůstává klasickým soubojem Bonda s padouchy, které ztvární Rami Malek (známý jako Freddie Mercury z Bohemian Rhapsody) a Christoph Waltz, jenž se vrací jako Blofeld.

Více

Proč jsou filmové triky horší?

23. 6. 2019
Komentář

Znáte hezké nové české slovíčko „digibordel“? Na webu Čestina 2.0 ho definují jako „nadměrné a chaotické využívání počítačových triků ve filmu, často na úkor kvality příběhu“, což pokrývá jen část používaného významu. Digibordel bývá třeba ten moment, kdy to kolem hrdinů začne rychle létat (případně i hrdinové začnou létat), pozadí se rozostří, ve vzduchu protkaném lasery a ozářeném ohnivými výbuchy se objeví mnoho neforemných asymetrických trosek a prachových částic, postavy se často zredukují do tmavých kontur, případně se celá scéna zahalí do temnoty či mlhy. Nejhorším autorem je v tomto ohledu nejspíše Zack Snyder s titulem Batman vs. Superman, ale týká se to třeba i nejúspěšnější komiksové série všech dob Avengers.

Tyto scény pochopitelně mají představovat největší intenzitu akce a přenést na nás dojem chaosu zvládnutelného jen nadlidmi nebo stroji. Transformers, kde neustále morfují autoboti a deceptikoni z robotů do aut, zvířat a zpět, připomínají svým míháním tvarů a barev něco mezi muzikálovým číslem s piruetami volánových sukní a abstraktním uměním, kde někdo veze na korbě náklaďáku plátna s geometrickými vzory od Kazimira Maleviče, na něž dělá svým štětcem skvrny Jackson Pollock. Nebo něco v tom smyslu.

Jinými slovy, u nejdražších hollywoodských i indických bollywoodských filmů jsme dospěli do stádia, kde běžný lidský zrak nestíhá vidět, co se děje na plátně. Odpovídá tomu třeba i mnohoznačný reklamní slogan Transformers „more than meets the eye“. Zdaleka přitom nejde jen o nestíhatelnost smyslů. Proč se vlastně počítačové triky vyvíjejí tak, že ty nejepičtější filmy nenabízejí „hezké obrázky“, ale cosi, co může způsobovat bolení hlavy a co je různě subjektivně, ale dost možná i objektivně ošklivé? Kdy se vědecko-technický a umělecký pokrok zastavil a obrátil směrem k horšímu? Případně, jsou takové názory a dojmy oprávněné?

Více

Dequeerizovaní Queeni

11. 6. 2019
Komentář

Životopisné hudební drama Bohemian Rhapsody, zaměřené na frontmana skupiny Queen Freddieho Mercuryho, vyhrálo v roce 2019 ve dvou kategoriích Zlaté glóby a rovněž získalo čtyři Oscary. Jedná se o fenomén, jaký tu už dlouho nebyl a který na sebe efektem sněhové koule nabaluje další významy, úspěchy a vliv. Už nyní je jasné, že díky němu začala nová vlna hudebních životopisných snímků, ať už je to právě uváděný Rocketman o Eltonu Johnovi či chystaný příběh skupiny U2, nebo dokonce pokračování samotného Bohemian Rhapsody. Co zapříčinilo tuto vlnu retrománie a jaký obraz kapely Queen se ve filmu opečovává? Vše se dozvíte v jednom z nejdelších článků, jaké kdy na tomto webu vyšly.

Více

Svůdnost filmových robotek, fembotek a gynoidek

16. 4. 2019
Komentář

Chápání technologií se ubírá po mnohoznačných trajektoriích. V něčem jsou zcela neosobní, prázdné, bezpohlavní a nelidské. Můžeme je ale také chápat jako prodloužení lidských orgánů. A to nejenom tak, že vám internet nabízí reklamy na prodloužení penisu. Databáze slouží coby rozšíření aktuální paměti mozku, pistole předčí jakékoli bojové umění, automobil zase rychlé nohy nebo koně, rentgenové paprsky nám umožní vidět věci a těla nejen na povrchu, ale i uvnitř. Zároveň ale máme sklony technologie polidšťovat, uspořádávat mediální rozhraní podobně jako naši domácnost, proto máme třeba v počítači koš, kam odhazujeme smazané soubory.

Dlouho jsme se báli, že čím více techniky vstoupí do našich životů, tím odlidštěnější budeme. Možná se to děje, ale vedle toho jsme začali polidšťovat a vyloženě antropomorfizovat (tvarovat dle lidského vzoru) nejmodernější vynálezy kybernetiky. Kdo má iPhone, tak si občas popovídá s velmi milou Siri, která umí odpovědět skoro na všechny otázky. Čtyřletá robotka Sophie, vyrobená v Hongkongu, má lidskou tvář, umí rozpoznávat lidské obličeje a konverzovat na předem stanovená témata. Předloni získala občanství v Saudské Arábii a stala se tak první umělou bytostí se státní příslušností.

Ve stejné době Matt McMullen uvedl na trh hyperrealistickou silikonovou sexuální pannu nazvanou Harmony, která se umí smát, mrkat, vést konverzaci a pamatovat si nejen vaše jídelní a sexuální preference, ale i třeba jména vašich sourozenců. Stojí pouhých 15 tisíc dolarů. V Praze si zatím můžete zajít do podniku Naughty Harbor, kde na vás čekají tři němé panny Rebecca, Yasmine a Lucy, jež jsou nikoli na pohled, ale na dotek zvenčí i zevnitř téměř nerozeznatelné od živých žen a musíte do patřičných poloh si je musíte nastavit sami. Letos si v Hongkongu 42letý amatér Ricky Ma sestavil za 35 tisíc liber robotickou ženu, jež vypadá přesně jako Scarlett Johansson.

Ani jeden z těchto případů zatím neodpovídá tomu, jak si filmoví tvůrci představovali budoucnost sexu, ale blížíme se tomu pomalými a nezvratnými krůčky; někde softwarem, někde materiálem, někde tvarem. Virtuální sexchatování ani dotýkání se na dálku přes digitální rukavice lidstvu zjevně nebude stačit. Možná vás až udiví, kolik umělých žen sloužících k uspokojení pudů v kinematografii najdeme. Určitě si vzpomínáte aspoň na několik dílů seriálů Zóna soumraku, Krajní meze, Dr. Who, Futurama nebo Star Trek. Čím filmaře tolik fascinují? Proč chce tolik mužů umělé ženy a proč je ve filmech i v realitě tak málo mužských sexrobotů, kromě robotického gigola ve Spielbergově A.I. umělé inteligenci?

Více

12 nejkultů z Japonska

10. 4. 2019
Komentář

Japonsko je zemí, v níž se téměř vše dělalo či dělá jinak než v euroamerické civilizaci. Papírové domy, v nichž neexistují dveře, postele a židle, jak je známe; zahrady z kamenů; syrové jídlo; absence jednoho boha, ale víra v obrovské množství duchů a démonů; nejuznávanější sportovci jsou ti nejtlustší; manželky manželům povolují chodit do bordelu a nechávají si odtamtud nosit účtenky; na ulicích stojí automaty s použitými dívčími kalhotkami pro fetišisty a tak dále. Nemusíme podléhat všem stereotypům, že Japonsko je navždy zemí samurajů a letců kamikaze, ani že by celá tamní kultura byla totálně nesrozumitelná a bláznivá. Nicméně můžeme ho poznávat i přes filmy, které jsou mnohdy nesmírně bizarní.

Zapomeňte nyní na Akiru Kurosawu, který se snažil o vznešené umění, jež se bude líbit i západnímu publiku, a často se inspiroval Shakespearem, Dostojevským a westerny. Podívejte se, kterých dvanáct filmů musíte vidět, abyste si mohli říct: „Znám to nejdůležitější z japonské popkultury.“ Kultovní snímek neznamená nesmírně populární a známý film, ale spíše divný, oblíbený úzkou skupinkou znalců. Něčím je kontroverzní a podvratný, poskytující zábavu jak tím, že je něčím výjimečně zvládnutý, tak tím, že je v jakémsi ohledu nedokonalý a vyvolává nezamýšlený smích. Kultovní je takové dílo, které nás nutí klást si otázku, jestli vůbec rozumíme tomu, co je kvalitní film. Je to kategorie „mimo dobro a zlo“.

Článek byl původně psán pro magazín ForMen, nicméně nakonec se v něm počet filmů musel zmenšit a nebylo možné přidávat ukázky. Díky nim můžete tuto verzi textu brát jako takový seminární podklad pro případnou zkoušku na filmových studiích :)

Více

Kdo je tady gentleman?

25. 3. 2019
Komentář

Letní (údajně) romantická komedie Léto s gentlemanem, jež velmi volně navazuje na 43 let starý snímek Léto s kovbojem, se již stačila stát nejvysmívanějším českým filmem prvního čtvrtletí tohoto roku a možná jí to vydrží až do silvestra.

To je tak, když se 71letý herec, který nikdy předtím nenapsal scénář, rozhodne ušít si roli tzv. na tělo, a režíruje ho 71letý tvůrce, který nikdy netočil nic pro kina a v posledních dvaceti letech se rozmělňuje v televizních estrádách a řiďounkých seriálech. Společné dílo Jaromíra Hanzlíka a Jiřího Adamce mělo deklarovaný záměr stát se komediálním hitem typu Babovřesky s potenciálem na další díly.

227762

Nakonec je jedno, že se z vyloženě lidové řachandy stalo při přepisování scénáře a ve střižně cosi vážnějšího. I průměrně cvičené oko už z ukázek pozná, že tady nebude něco v pořádku. Tvůrci totálně zaspali dobu a nepochopili, že i nostalgická ohlédnutí a filmy, co „mají pohladit po duši“, se dnes točí úplně jinak. Když chcete letní pohodu, nemůžete udělat něco horšího, než je Dobrý ročník (2006) s Russellem Crowem, a nemůžete si myslet, že stejnou funkci splnily Prázdniny v Provence (2016).

V Létě s gentlemanem nefunguje ani základní kontinuita děje. Žena vychází z domu nejspíš v brzkém odpoledni za dokonale slunečného dne a říká manželovi, že jde nakoupit okurky, pročež v následující scéně přichází za tmy k rybníku, kde ji čeká šedovlasý svůdník. Tentýž švihák ukazuje téže ženě překrásnou přírodní vyhlídku na meandrující řeku z kabiny džípu s otevřenou střechou, jakmile se ale záběr vrátí k nim, nachází se auto v pozici, z níž by vyhlídka v žádném případě nebyla takto vidět. Na závěr filmu svůdce s prokvetlými vlasy odchází za světla zahrádkářskou kolonií a vnukovi své vyhlédnuté oběti vzkazuje: „Běž spát, chlapče.“ I po střihu v následující scéně je stále světlo, seladon nasedá do kamiónu, jenž řídí mladá žena, a poté, co oba odjedou švitořit, sledujeme na pozadí obrazu fekální vůz, jak hnojí pole. Titulky.

Je to jakési sémantické gesto celého díla. Dobře jsme to pohnojili přízemním humorem, vlastně víme, co jsme natočili. Přitom právě močůvka se tu jako motiv objeví několikrát, dokonce se jí manžel hlavní hrdinky i naloká. Ovšem jaksi nedává smysl, že kravská moč vypadá jako čistá voda a pohoršení lidé tekuté přírodní hnojivo cítí silněji stovky metrů daleko než člověk, který si vypouští před domem jímku, a kupodivu mu to nevadí.

725088 top foto1 sqzxj

Při obsazování rolí se rovněž mávlo rukou nad tím, že by si někdo mohl klást otázku, jak by matka, již hraje 46letá Alena Antalová, mohla mít dceru, kterou je 39letá Lucie Vondráčková, přičemž obě nikdo nenamaskoval tak, aby neodpovídaly svému skutečnému věku. Léto s gentlemanem je řemeslně odfláknutý snímek nehodný pláten kin. Nicméně jeho děj v sobě obsahuje tolik témat, otázek a poselství, že by neměly být úplně opomenuty. Někdo se nám tu totiž snažil cosi sdělit…

Více

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account