Systémové upozornění
Hlavní informace

České filmy na festivalech

15. 10. 2019
Komentář

Hádanka: „Víte, kdy byl naposledy český snímek v hlavní soutěži nějakého velkého filmového festivalu?“ Z hlavy na ni dokáže odpovědět málokterý profesionální historik. U Benátek to víme jistě – v roce 1994 se jich účastnil Jiří Menzel se svými Neobyčejnými dobrodružstvími vojáka Ivana Čonkina, což byl ovšem z produkčního hlediska víceméně ruský film. Ve francouzských Cannes, to se podržte, bylo v roce 1990 uvedeno trezorové Ucho od Karla Kachyni z 60. let, jinak se ale musíme vrátit až do roku 1972, kdy zde měly premiéru Petrolejové lampy od Juraje Herze.

Je pravda, že ve vedlejší paralelní soutěžní sekci tu v roce 1990 byl i Čas sluhů od Ireny Pavláskové, který si dokonce odnesl zvláštní uznání poroty. Jinak ale třicet let od změny režimu v listopadu 1989 nezaznamenala česká kinematografie žádný výraznější úspěch. Což by sice bylo možné rozporovat i některými dalšími fakty, k nimž se postupně dostaneme, ale stále platí, že jako země nejsme na světové filmové mapě. Není tu žádný tvůrce, od nějž by se čekalo, že se automaticky dostane do užšího výběru filmových cen; nemáme pověst země, v níž se rodí talenty.

Proto je takovým zjevením tříhodinové černobílé Nabarvené ptáče od Václava Marhoula, který si jej vydupával ze země dlouhých jedenáct let a na závěr odmítnul snadnou nabídku soutěžit v Karlových Varech. Místo toho si nejprve vsadil na Cannes, kde ho odmítli, a potom na Benátky, kam se dostal do neskutečně nabitého line-upu režisérských hvězd.

Více

Proč byl Gott špatný herec

12. 10. 2019
Komentář

O hlasovém nadání Karla Gotta nikdy nebylo pochyb. Něco jiného je však hraní ve filmech. Na rozdíl třeba od Václava Neckáře, který zvládal i role, v nichž vůbec nezpíval, nedokázal být Gott nikdy nikým jiným než Gottem. Poprvé se objevil v protiválečném hudebním snímku Kdyby tisíc klarinetů (1964), ale i zde vynikli více Waldemar Matuška nebo Hana Hegerová. Gott byl bez mikrofonu najednou ani ne poloviční.

Režisér Jan Němec ho potom obsadil do hudebního filmu Mučedníci lásky (1966), což byl spíše soubor jakýchsi raných videoklipů, v nichž zářila především tehdejší Němcova manželka Marta Kubišová. Jak Klarinety, tak Mučedníci v sobě nesli něco z odkazu hnutí hippies, i když v typicky české opatrné podobě – všechno veselí vychází jen z toho, že se někdo rozhodne zpívat a tančit a nepotřebuje k tomu nic dalšího. I rebelie proti systému zůstává jen v nejobecnější rovině ve smyslu „buďme k sobě lidštější“. Vyznění je v podstatě apolitické, bez drog a sexuální revoluce. Zpívání a tančení už jenom není kolektivní, masové, budovatelské a na příkaz, ale individuální.

Více

Lidský, ale nepřitažlivý Joker

3. 10. 2019
Komentář

Do kin vstupuje psychologické drama Joker, v němž Joaquin Phoenix ztvárnil postavu, známou z komiksů s Batmanem. Ještě nikdy se ale nestalo, aby v základu komiksový film byl tak vážný a pojednával čistě o zrodu padoucha, který ani nemá žádného pozitivního nepřítele. Jenomže Joker je v rámci komiksového žánru natolik výjimečná postava, že si to zaslouží. Přitom není jen jeden pravý Joker, během let se z něj stává zločinec a šílenec mnoha tváří, takže se nejde k žádné z nich upínat jako k té správné.

Je to podobné jako s Jamesem Bondem, a dokonce ještě komplikovanější. U Jokera dokonce ani není jasné, kdo ho vymyslel. Uváděni jsou tři tvůrci z roku 1940 – Bob Kane, Bill Finger a Jerry Robinson, nicméně každý líčí proces vzniku postavy a své zásluhy jinak. Není také úplně jasné, kdo byl předobrazem, zda „karetní žolík“ (angl. Joker), nebo němý černobílý německý expresionistický film z roku 1928 Muž, který se směje podle románu Victora Huga, kde muže s tváří zdeformovanou do stálého obludného šklebu hraje Conrad Veidt.

image

Problémem je i to, že tento Joker sice byl sadistický psychopat s vražednými sklony, nicméně tohoto Batmanova ústředního protivníka bylo v 50. letech kvůli novému cenzurnímu zákonu nutné předělat do sice šíleného, ale spíš jen výstředního a vtipkujícího bankovního lupiče. Tehdejší Comics Code Authority totiž předpokládal, že mládež má tendenci napodobovat násilné činy. Podoba klauna s mnoha divnými hračkami Jokerovi vydržela natolik dlouho, že i barevný televizní seriál a na něj navazující film ze 60. let mu ponechávaly neškodnější tvář, již mu ikonicky propůjčil herec Cesar Romero.

Více

W. Allen na sklonku kariéry

26. 9. 2019
Komentář

Je to smutný příběh úpadku, který má mnoho příčin. Na zatím poslední, jednapadesátý film třiaosmdesátiletého Woodyho Allena vyšlo v Americe snad jen osm recenzí ve větších, sledovaných médiích. Běžně jich přitom bývá hodně přes dvě stě a někdy až kolem čtyř stovek. Romantickou komedii Deštivý den v New Yorku totiž hrálo zatím jenom několik festivalů a do kin byla uvedena pouze v několika evropských zemích včetně České republiky, kde má Allen stálou fanouškovskou základnu.

S režisérem totiž rozvázalo spolupráci studio Amazon, které se rozhodlo jeho film v USA vůbec neuvádět, a to jak v síti kin, tak na své internetové službě „domácího videa“. Snímek byl přitom dokončen již před více než půl rokem. Důvody pracovního rozchodu byly vágní a týkají se dávných obvinění z toho, že Allen měl před 27 lety sexuálně zneužít svou tehdy sedmiletou adoptivní dceru Dylan Farrow. Amazon si v éře zvýšené citlivosti k sexuálnímu násilí nepřeje být s Allenovým jménem spojován. Zkusme rozplést aspoň kousky stále nejasného případu, který se táhne už tak dlouho.

Více

Dobro, zlo a apatie

16. 9. 2019
Komentář

Nabarvené ptáče devětapadesátiletého scenáristy, režiséra a producenta Václava Marhoula je z hlediska svého vzniku nejspíš nejnáročnější počin v dějinách polistopadové české kinematografie. Ostatně o jeho výjimečnosti byla Česká filmová a televizní akademie po pár dnech od premiéry přesvědčena tak jasně, že jej poslala do nominačního klání na Oscary. Jedenáct let trvající snažení o získání autorských práv na stejnojmennou celosvětově proslulou knihu Jerzyho Kosińského z roku 1965, psaní sedmnácti verzí scénáře, shánění velkorysého rozpočtu ve výši 175 milionů korun a natáčení ve třech zemích během několika ročních období. To vše s postupně rostoucím dětským nehercem v hlavní roli, mezinárodním štábem, za použití černobílého širokoúhlého materiálu a s výsledkem o délce 169 minut, během nichž se úhrnně mluví sotva devět minut a jediná hudba zazní až při závěrečných titulcích. Krásný námět na faktografickou knihu nebo na celosemestrální přednášku na FAMU na katedře produkce.

K tomu nutno připočíst, že jde o první tuzemský snímek, jenž se po pětadvaceti letech objevil v hlavní soutěži filmového festivalu v Benátkách, a to navíc v mimořádně silné konkurenci několika oscarových držitelů. K uvedení na festivalu se pak váže i legenda o tom, že ze sálu během jednoho promítání odešly na dvě stovky diváků, údajně kvůli nesnesitelně krutým výjevům, mezi něž patří upalování zvířat i lidí, vydloubávání očí lžící, znásilnění skleněnou lahví, sekvence různých druhů mučení a bití, střílení civilistů včetně dětí a také náznaky pedofilie a zoofilie. V zahraničních recenzích se potom objevovaly přehnané výrazy jako „torture porn“ (mučitelská pornografie) a ohlasy se rozštěpily na hodnocení „krutě krásné“ a „prázdně násilné“.

Jak chápat poselství snímku, z nějž oproti knižní předloze zmizel hodnotící vnitřní komentář hrdiny? Václav Marhoul v rozhovorech mluví o nadčasovosti tématu, kdy příběh putování snědého sedmiletého židovského chlapce během druhé světové války napříč nejmenovanými slovanskými zeměmi získal na aktuálnosti kvůli pár let staré migrační vlně. Najednou to tedy není film o druhé světové, o holocaustu nebo antisemitismu, ale o všech dětech, které dodnes přicházejí ve válkách o život, rodinu a domov; příběh o tom, že ve válce se nechovají brutálně jenom vojáci, ale i civilisté, kteří se zaštiťují „ochranou tradic a komunity“ před kýmkoli, kdo se liší.

Více

Och, Kolečko? Míň!

5. 9. 2019
Komentář

Pětatřicetiletý scenárista Petr Kolečko má za sebou 38 divadelních her, 7 celovečerních filmů a 11 seriálů, z nichž mnohé mají i druhou sérii. V 25 letech už byl uměleckým ředitelem v divadle A studio Rubín a do povědomí veřejnosti se dostal před devíti lety díky seriálu Okresní přebor. Za drama Masaryk má Českého lva (spolu s Alexandrem Koenigsmarkem a Juliem Ševčíkem), což byla také jeho jediná nominace za jakýkoli film, jenž dělal. V roce 2007 získal Cenu Evalda Schorma za divadelní hru Láska, vole a v roce 2008 byl nominovaný na Cenu Alfréda Radoka jako talent roku.

V jistém ohledu oslňující bilance však těžko může zastřít celkovou nadprodukci. A stejně tak je snadné vidět, že autor v nějakou chvíli pochopil, jak může být sice kreativní v divadle, kde se ale nedá moc dobře vydělávat, a tak se vrhnul do filmového a televizního průmyslu. Zatímco dříve byla některá jeho divadelní díla moralizující a angažovaná (určitě proti něčemu, ne snad pro něco), filmová a televizní tvorba se bez korekce silných spoluscenáristů a režisérů sváží k něčemu jinému, co není snadné pojmenovat.

1098cf5 226793 43731188 264079710979666 6254844 2048x0 shrink

Ostatně i loňský seriál MOST!, na jehož výslednou podobu měl velký vliv Jan Prušinovský, se dá těžko klasifikovat. Je to hodně uvolněná komedie, ironická sociální kritika, snůška rasistických a sexistických stereotypů, dobře maskovaná humanistická agitka? (Pokus o odpověď najdete v následujícím textu.) U filmů, které Petr Kolečko napsal sám, se nejednoznačnost rozplývá: Padesátku nebo Bajkery nebude opravdu nikdo podezírat z toho, že mají vypovídat něco o současné společnosti, příběhy se vezou jen na vlně prvoplánových vtipů se sexuální tematikou. Můžeme to brát jako čistě komerční zakázky a „odskok jinam“, ale prakticky jde o něco jiného.

Pozice Petra Kolečka je nyní natolik silná, že si svůj poslední scénář Přes prsty, „romantickou komedii“ odehrávající se v prostředí ženského beach volejbalu, mohl i sám zrežírovat, ačkoli nestudoval FAMU, ale DAMU. Tímto filmem se tak definitivně stává kompletním a výhradním autorem, nikoli jen „nájemním libretistou“. Návštěvnost za první víkend byla téměř 80 tisíc diváků a divaček, což je výborný výsledek. Je Petr Kolečko hitmaker za každou cenu a chce nám svou komedií něco sdělit?

Více

Tenkrát v Tarantinově mysli

21. 8. 2019
Komentář

Šestapadesátiletý scenárista a režisér Quentin Tarantino přichází se svým devátým filmem v kariéře, jenž má 162 minuty a asi nejvíce ze všech ostatních se blíží jeho průlomovému Pulp Fiction z roku 1994. Uplynulo čtvrtstoletí a Tarantino se stal klasikem, stejně často citovaným a vzývaným, jako on cituje a skládá poctu jiným dílům a tvůrcům. Snímek Once Upon a Time in... Hollywood (Tenkrát v Hollywoodu) se podobá Pulp Fiction i tím, že se skládá z více dějových linií, které se na konci očekávaně a zároveň překvapivě protnou. Tarantino s ním po letech soutěžil v Cannes a upřímně, s takto laděným filmem tam nemohl vyhrát, notabene když s ním soupeřil jihokorejský multižánrový Parazit, jenž má více šokujících zvratů.

Tenkrát v Hollywoodu je na progresivní umělecký festival příliš pohodový, relaxovaný, nostalgický a elegický snímek. Tarantino je v něm vypravěčsky dokonale sebevědomý a uvolněný, ale nepůsobí naléhavě. Méně než dřív sází na efekt a na hlášky, mnohem víc pak na postavy a atmosféru. Ukotvuje ho do svých vzpomínek na dětství v Los Angeles, které má spojené s tím, že hodně jezdil s mámou v autě a poslouchal písničky z rádia. Jezdí a poslouchá se tu opravdu hodně, v soundtracku zazní hned 22 písní, a tentokrát mezi nimi nejsou ani tak zapomenuté kousky jako spíš poměrně známé melodie, například Hey, Mrs. Robinson nebo California Dreamin'.

MV5BOGViZTY0ZmItODMyNS00NzMyLTljYjctMjVkYjAxZjdkYjFjXkEyXkFqcGdeQXVyNjQ4ODE4MzQ. V1

Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův první snímek bez producenta Harveyho Weinsteina, pod hlavičkou Sony (Columbia Pictures) a zároveň první kousek v jeho filmografii, jenž vychází z konkrétních historických událostí. Právě před padesáti lety, v srpnu 1969, čtyřčlenná banda sektářských fanatiků z tzv. Manson Family zavraždila nesmírně brutálním způsobem těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě spolu s dalšími čtyřmi přáteli. Případ znamenal osobní tragédii pro jejího manžela, režiséra Romana Polanského, na jehož další život a dílo se začalo pohlížet jako na „prokleté“, a vzbudil totální odpor veřejnosti k hnutí hippies, z nějž Manson Family vzešla. Jednalo se o oficiální konec nevinných 60. let; definitivní ránu, kdy se labutí písní této éry stal o týden později festival Woodstock.

Jak z tohoto udělat černou komedii Tarantinovského střihu? Od počátku kontroverzní a téměř nenaplnitelné ambice se naštěstí podařilo ukočírovat dokonalým směrem. Peter Bradshaw z Guardianu napsal, že je to film „brilantní ve své nezodpovědnosti“, což je výraz, jehož plná síla nám dojde až po zhlédnutí snímku. Autora totiž víc než příběh Sharon Tate, Romana Polanského a Manson Family zajímají osudy dvou fiktivních postav, herce Ricka Daltona a jeho kaskadéra Cliffa Bootha, kteří bydlí o dům vedle a uvědomují si, že jejich kariéra jde pomalu ke dnu.

Hlavním tématem filmu tak není vražda nevinných či situace uvnitř sekty. Tarantinův film se dotýká především mužského přátelství a statusu filmových hvězd v 60. letech. O tom, jakým způsobem parodicky zpracovává odkaz Bruce Leeho, jak pietně či nepietně nakládá s odkazem Sharon Tate a jaký vztah zaujímá k hnutí hippies, pojednává následující megačlánek, kde se spoileruje ostošest.

Ostatně všichni to už viděli, nebo alespoň 127 tisíc diváků v českých kinech za první víkend, což je pro Tarantina absolutní rekord, jímž se dostal do společnosti hitů typu Pána prstenů.

Více

Tarantino: mizogyn, feminista?

14. 8. 2019
Komentář

Nad králem černočerných a extrakrvavých komedií Quentinem Tarantinem se začínají vznášet mračna pochyb, zda je jeho filmová poetika nadále únosná a jestli je oceněníhodná na filmových festivalech či Oscarech. Začalo to tím, že se reportérka New York Times Farah Nayeri zeptala na tiskové konferenci v Cannes, proč Tarantino ve svém novém filmu Tenkrát v Hollywoodu nedal představitelce hlavní ženské role Margot Robbie více řádek dialogu, když je přece známo, o jak talentovanou herečku jde.

Skutečná událost z roku 1969, kdy banda zfanatizovaných vyznavačů kultu Charlese Mansona zavraždila těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě, zatímco byl její manžel, režisér Roman Polanski, pryč, znamenala symbolicky konec 60. let a éry nevinnosti hnutí hippies, z jehož řad původně vrazi a vražedkyně pocházeli. Pro Tarantina je to poprvé, co kdy ve svém filmu vychází z historických reálií a většina děje snímku s maximální pečlivostí sleduje poslední hodiny a minuty, které dělí Sharon Tate od zavraždění. Režisér však reportérčinu otázku odbyl velmi stroze jedinou větou: „No, prostě odmítám vaši hypotézu.“

Působilo to jako facka, navíc odpověď nedávala příliš smysl, protože reportérka autorovi díla nepodsouvala žádnou hypotézu. Kdybychom v dějinách tiskových konferencí v Cannes chtěli najít největší projevy filmařské arogance, tahle by se s přehledem umístila v top 5. Sama Margot Robbie, známá z upovídaných filmů typu Vlk z Wall Street nebo Já, Tonya, za nějž byla nominovaná na Oscara, se snažila situaci zachránit prohlášením: „Všechny momenty, kdy jsem na plátně, jsou poctou Sharon. Tragédie se týká ztráty nevinnosti. Chtěli jsme ukázat její skvělé stránky beze slov. Málokdy dostávám příležitost strávit tolik času v kůži postavy a považuji za zajímavé, že jsem ji mohla prozkoumat bez dialogů.“

Následovala smršť negativních reakcí na Twitteru, jakým způsobem Tarantino mluví s novinářkami, v Guardianu pak publicista Roy Chacko napsal sloupek Proč je načase zrušit Tarantina, kde tvrdil, že to, jak se autor vyžívá v zobrazování násilí na ženách, by nás mělo donutit odmítnout jeho filmy, nedívat se na ně a nenominovat je na jakékoli ceny. Vrcholem pak byl minulý týden kolektivní článek jednoho redaktora a dvou redaktorek v magazínu Time, kteří v názorné infografice spočítali, kolik procent času v Tarantinových filmech tvoří a mluví muži, a kolik ženy.

Více

Moc tmavá Malá mořská víla?

8. 8. 2019
Komentář

Téma barvy kůže se stalo v Hollywoodu ožehavějším než kdy dřív. Hned tři případy vzbudily spoustu vášní a každý z nich nastoluje jiné téma. Nejprve je tu snímek King Richard, jenž má pojednávat o otci a trenérovi tenisových hvězd, sester Williamsových. Richarda Williamse měl hrát Will Smith, jenomže se proti tomu zvedla vlna nevole, neboť odstín jeho pleti je velmi světlý, zatímco Williams patří mezi velmi tmavé černochy. Pak je tu nová hraná verze disneyovky Malá mořská víla, již má ztvárnit devatenáctiletá afroamerická zpěvačka Halle Bailey. Pamětníci původního snímku z roku 1989 však často namítají, že víla Ariel byla bílá zrzka. A naposledy přišlo oznámení, že v nové bondovce převezme kódové označení 007 ženská černošská agentka v podání Lashany Lynch.

Každý z těchto případů má jiné pozadí, jinak závažný rozměr a jinou míru opodstatnění. Ve všech případech jde určitě o snahu rozšířit rozmanitost v obsazování rolí. Tyto důvody jsou v současnosti stejnou měrou důsledkem politické korektnosti, která vyzdvihuje dosud marginalizované menšiny, jako prostého komerčního kalkulu. Drahé hollywoodské filmy necílí na jednotné, ale velmi rozrůzněné globální publikum, u nějž lze předpokládat vysoký podíl „menšin“. Celkově se pak chodí na značku určitého příběhu (bondovka, disneyovka, Hvězdné války, Avengers) a v něm zabalený pestrobarevný ansámbl tak, aby to částečně odpovídalo dnešnímu rozložení společnosti.

Kdyby to nebylo dobře propočítané, tak by už takové snímky mnoho let značně prodělávaly. Místo toho ale dobývají stále větší trhy. Tyto snímky proto nevznikají proti přání většiny diváků a divaček, ale naopak na jejich poptávku, proto je nutné brát to pragmaticky. Samozřejmě, že někdy jde primárně o průzkum trhu, co publikum přijme, jako je tomu třeba u nové Malé mořské víly.

Více

Co se děje chudáku Bondovi?

16. 7. 2019
Komentář

Poslední bašta pravověrného bílého heterosexuálního muže padla. Agenta 007 bude hrát v novém filmu černoška. Výsměch dějinám, převracení všech hodnot na hlavu ve jménu politicky korektní totality. Tak zhruba tento myšlenkový průjem může projít hlavou komukoli, kdo čte v médiích jenom titulky a hlavně moc nezná dějiny a pravidla bondovek.

Svým způsobem je to nejlepší oficiální polokachna, jakou letos vypustil nějaký filmový producent do veřejného prostoru. Je jasné, že téměř žádné médium si nenechá ujít příležitost vytvořit titulek k této zprávě tak, aby to vypadalo, že v nové, pětadvacáté bondovce bude hrát Jamese Bonda černošská herečka. Těch klikanců, těch hejtů! A přitom je to chyták.

Jediné, co se stane, je, že James Bond v podání Daniela Craiga odchází oficiálně ze služby a předá své kódové označení 007 kolegyni jménem Nomi, kterou hraje Lashana Lynch, momentálně známá z vedlejší role ve filmu Captain Marvel. Scéna se odehraje v některé z prvních scén filmu, ale hlavním hrdinou bude až do konce stále původní Craigův Bond. Nomi získá značku 007 a nejspíš bude ve snímku jezdit elektromobilem s povolením nabíjet, jak praví jeden z internetových vtipů dnešního dne. Dějový půdorys zůstává klasickým soubojem Bonda s padouchy, které ztvární Rami Malek (známý jako Freddie Mercury z Bohemian Rhapsody) a Christoph Waltz, jenž se vrací jako Blofeld.

Více

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account