Komentáře

Karel Janeček pro Českého slavíka 2021 natočil propagační klip, kopírující reklamu Applu z roku 1984, kterou režíroval Ridley Scott, tehdy relativně čerstvě autor sci-fi Blade Runner. Někdo by to mohl nazvat „poctou“, ale v tom bychom měli být opatrní, protože není jasné, kdo má být vlastně poctěn. Orwell ani Scott určitě ne, možná jen paměť některých lidí, kteří onen odkaz rozpoznají. A těm z toho bude spíš úzko. Nakládá se tu totiž tak bezmyšlenkovitě s mnoha symboly, až není jasné, zda jde o pouhou patetickou trapnost, nebo o úplně vykloubenou frašku. Udělat totiž z Českého Slavíka symbol svobody vyžaduje ztrátu historické paměti.

Tento text jsem se pokusil napsat pro ty, co nikdy na žádném filmovém festivalu nebyli, a zároveň jím neurazit zkušené matadory.

Po loňské covidové pauze bylo filmové publikum řádně vyhládlé, takže i o téměř dva měsíce posunutý festival v Karlových Varech, jenž obvykle startuje na přelomu června a července, byl lákadlem pro 9267 akreditovaných návštěvníků a návštěvnic. Z toho 7851 se standardními festivalovými pasy, 338 filmových tvůrců, 601 akreditovaných filmových profesionálů a 477 novinářů. V průběhu festivalu se uskutečnilo 456 filmových představení a bylo prodáno celkem 111 203 vstupenek, z čehož vyplývá, že průměrně viděl každý účastník nebo účastnice dvanáct filmů. (Mnohem pravděpodobnější je, že hosté trávící na festivalu jeden dva dny vidí filmů velmi málo a možná i žádný, zatímco lačný „baťůžkář“ jich za celou dobu trvání akce zvládne mezi 25 až 40.)

Uvedeno bylo celkem 144 titulů: 122 hraných a 22 dokumentárních. Z toho 29 mělo na festivalu světovou, dvanáct mezinárodní a dva evropskou premiéru. (Právě světovými premiérami v soutěži si festival zasluhuje kategorii A a patří mezi zhruba deset nejvýraznějších filmových akcí na světě.) Tolik základní statistiky.

Byl nejspíš největší evropskou filmovou hvězdou všech dob. Co do počtu filmů, množství hlavních rolí i mezinárodní obliby. Připadal nám až nesmrtelný. Snad také proto, že jeho filmy pořád běžely v televizi, i když už zhruba třicet let skoro nic nenatáčel. Hvězdnou slávu zažíval od pozdních dvaceti do pozdních padesáti. V nich si prošel proměnou od bezstarostného hejska po lehce zachmuřeného tvrďáka. Prakticky hrál vždy sám sebe, s nenapodobitelnou lehkostí a bezprostředností. Milovali ho stejně muži i ženy, děti i dospělí.

Letošní karlovarský festival nabídl opět nespočet filmů; na některé jsem se těšil a stály za to, některé dost překvapily a jiné zase zklamaly. V tomto článku proto shrnu hodnocení toho, co jsem měl možnost vidět.

Chyby jsou asi nejméně povedeným filmem etablovaného režiséra Jana Prušinovského, který si zaručil svou pevnou pozici v české kultuře pomocí seriálů Okresní přebor, Trpaslík a Most či celovečerním filmem Kobry a užovky. Označit film za povedený či nepovedený je samozřejmě subjektivní, ale řekněme, že povedenost se snadněji určuje u žánrových filmů s jasně definovaným cílovým publikem. Umělecké filmy mohou dráždit, vydávat se netušenými cestami a posunovat estetické normy. U žánrového filmu bychom ale měli vědět, na čem zhruba jsme a mělo by z něj být odhadnutelné, komu je určený a jaký efekt má vyvolávat.

Způsob, jakým redaktor Novinek.cz Stanislav Dvořák informuje o nových filmech, nehledě na jeho recenze, má přímý vliv na vyvolávání veřejného zmatení a samonaštvávání.

Zní to jako zdánlivě nepřekvapivé zprávy. 52letý hudebník Marilyn Manson měl zneužívat a týrat třináct svých bývalých partnerek a počet obvinění rozhodně nemusí být konečný. Vše spustilo oznámení nyní 33leté herečky Evan Rachel Wood, která s ním žila přes tři roky a po deseti letech od rozchodu jej označila za mučitele, jenž jí vymýval mozek a nutil ji k totální podřízenosti.

Mansonova image se přitom už od první půlky 90. let zakládala na tom, že působí hrozivě, dekadentně a démonicky. Byl ztělesněním představy životního stylu sex, drogy a rokenrol, hlásil se k satanismu a jeho videoklipy vždy obsahovaly prvky násilí a podivné sexuality. Svou mediální personu a obchodní značku vystavěl na tom, že vypadá jako monstrum z hororu a děsí strážce tradiční křesťanské morálky – ostatně jednu svou desku nazval Antichrist Superstar. Není zase až tak nepochopitelné, že část veřejnosti na zprávy o tom, že se měl v soukromí chovat ke svým partnerkám odporně, reaguje až s jistým posměchem: „A co jste vlastně čekaly, že bude romantický chlapec zahrnující vás květinami?“ Přidruží se k tomu často i pochyby: „A proč si vzpomněly až po deseti či kolika letech? “ Samozřejmě s dovětkem, že „za tím budou určitě peníze“.

Jenomže toto myšlení v sobě skrývá řadu chyb. Co si vlastně kdo nalhával?

Následující rozhovor, který se mnou vedl Miloš Krekovič, vznikl pro slovenský Děník N.

Nabídka televizních kanálů ve vánočním čase neobsahuje zdaleka jenom pohádky a biblické příběhy, ale i civilní romantické snímky ze současnosti odehrávající se v období a v kulisách Vánoc. Právě nabídka americké televizní stanice Hallmark a jejích filmů, v nichž vystupují naklonovaní Kenové a Barbie, vyvolává v médiích již několik let po sobě silnou reakci.

Zpráva z minulého týdne, že hollywoodské studio Warner Bros. uvede příští rok všechny své chystané velkofilmy na internetové placené službě HBO, znamená definitivní zlom v dějinách filmového průmyslu. Nejde zkrátka jen o výpravnou sci-fi Duna, čtvrtý díl Matrixu, adaptaci videohry Mortal Kombat, souboj monster Godzilla vs. Kong, napůl hraného a napůl animovaného Toma a Jerryho či superhrdinský The Suicide Squad. Jde o budoucnost všech hollywoodských filmů, a to nejen těch od Warner Bros. Neznamená to, že kina skončí úplně. Znamená to ale, že končí určitý způsob chození do kina. Jednou provždy se mění naše kulturní návyky. Stejně jako nikdy nezmizela a nespíš nikdy nezmizí divadla, koncerty živé hudby nebo knihovny, budou tu kina i nadále. Změní se však jejich podoba jako institucí, programová nabídka a kdo, kdy, jak často a z jakých důvodů do nich bude chodit.