Komentáře

Reality shows jsou tady s námi již více než dvacet let. Přesněji, různé odrůdy se objevovaly už mnohem dříve, ale ona hardcore podoba, kdy se spojuje dohromady šmírování a izolace, začíná někdy v roce 1992 britskou soutěží Survivor o přežití na opuštěném ostrově. O pár let později, v roce 1999, přišla nizozemská soutěž Big Brother, kde byli soutěžící v uzavřené vile sledovaní 24 hodin denně kamerami. Hlavní sláva tohoto formátu trvala zhruba deset let, v Česku proběhla zhruba v letech 2005 – 2006, kdy Big Brothera na NOVĚ porazili ve sledovanosti VyVolení na Primě, a poprvé se tak prolomila hegemonie jednoho komerčního kanálu.

Mezitím se televizí globálně přehnala vlna talentových, kuchařských a tanečních soutěží, a dokonce i samotné reality show se vnitřně hodně proměnily a začalo se v nich dost experimentovat nejenom s obyčejnými lidmi, ale stále více i s jejich vlastním, reálným životním prostředím. Když letos v dubnu stanice Netflix nabídla sérii Too Hot To Handle (Příliš přitažliví na to, aby vydrželi), působilo to jako anachronismus.

V posledních dnech se nám tu rozmohl takový nešvar – odstraňování filmů a seriálů z dosavadní nabídky velkých poskytovatelů audiovizuálního obsahu, jimž se ve zkratce říká VOD (video on demand). Nejprve jsme se dozvěděli, že britská veřejnoprávní BBC vyřadila ze svého online archivu komediální seriál Little Britain (Malá Velká Británie), postavený na karikaturních skečích, jenž se původně vysílal v letech 2003 až 2006. Poté přišlo oznámení, že mezinárodní komerční kabelovka HBO vyřadila z nabídky filmovou klasiku Gone with the Wind (u nás známou jako Jih proti Severu) z roku 1939. A nakonec americká placená televizní stanice Paramount Network upustila od 33. sezóny reality show Cops (u nás na Primě jako Policie v akci USA).

Všechno jako reakce na to, že ve Spojených státech amerických poslední týdny probíhají pouliční nepokoje na protest pro policejní brutalitě, jež se podle statistik snáší nejvíce na Afroameričany. Spouštěčem byla surová vražda 46letého recidivisty George Floyda při rutinním zatýkání v Minneapolis, kdy policista klečel zadrženému na krku nekonečných osm minut.

Proběhl 35. ročník FAMUfestu, ačkoli letos hrozilo, že bude kvůli karanténě zrušený. Nakonec s jednoduchými omezeními, kdy návštěvníci nosili v sále roušky a dvojice sedadel byla vždy oddělena jeden a půl metru dlouhou mezerou, se dalo během pěti dnů odpromítat necelých padesát soutěžních filmů.

Jako jeden ze čtyř členů poroty bych chtěl jen krátce okomentovat, proč jsme v šesti kategoriích ocenili námi vybrané filmy. Nechci se pouštět do komplexního zhodnocení celého ročníku, byť jsem viděl kompletní soutěžní pole. Nechci ani tento ročník srovnávat s jinými a dedukovat něco o nové generaci nebo nové vlně. Nechci ani vést polemiku ohledně toho, jaký typ filmů vyhrává nad jinými nebo jaký je smysl soutěže studentů a studentek umělecké školy.

Řada oceněných se v přímém přenosu předávání cen vyjádřila v tom smyslu, že soutěžení je zbytečné, protože umění není sport a umělecká scéna je sama o sobě tak řevnivá, že ceny jen zvyšují neúnosný tlak na tvůrce. Nemám k tomu nic víc, než že takové výroky od lidí, kteří své filmy předtím přihlásili do soutěže, aniž by je k tomu někdo nutil, znějí poněkud absurdně. Navíc, každému je jasné, že ceny pomáhají s natáčením dalších filmů, což u cen FAMUfestu spojených s pronájmem techniky a studií platí doslova.

Zároveň mě podobné rebelské výroky nevedou k tomu, abych autorům zpětně upíral jejich talent. Účel tohoto článku je jediný. Popsat co, mimo jiné, vzniká na současné FAMU a dát čtenářům, kteří se FAMUfestu neúčastnili ani nesledovali průběh online, poslední možnost, jak se na oceněné snímky kouknout.

Arnold Schwarzenegger nikdy nebyl největší kinohvězdou. Byl však jedním z králů videa. Soukromá fantazie malých obrazovek. Pro plátno příliš velký. Stal se klasikou a na jeho filmy dá se nahlížet jako na samostatný žánr. 140 minut, stovky fotek, výkladů a souvislostí, které jste dosud nevěděli, některé neví ani Wikipedie či Arnoldova Encyklopedie moderní kulturistiky.

1. část (25 minut) - Množství mrtvol v Arnoldových filmech, tržby v porovnání s ostatními filmy té doby, základní biografické údaje

2. část (25 minut, do cca 0:50:00) - Kulturistická éra, trénink, steroidy, soutěže, soupeři, vývoj kulturistiky po Arnoldově éře, optické klamy pro kameru, porovnání tělesného a hereckého typu se Sylvesterem Stallonem

3. část (60 minut, do 1:48:00) - Barbar Conan, Terminátor, Komando, Běžící muž, Rudé horko, Total Recall, Terminátor 2 - výklad nejvýraznějších filmů; doprovodně používány tzv. honest trailers a muzikálové DIY verze  

4. část (30 minut) - Predátor jako svým způsobem nejdůležitější, nejzajímavější a nejvrstevnatější film ve Schwarzeneggerově kariéře. Interpretační orgie pro náročné publikum!

Utopie, anti-utopie a dystopie jsou překvapivým druhem politického uměleckého díla, podobně jako agitky, propagandy, konspirace či životopisy významných vládců či disidentů. Politické jsou proto, že líčí nějakou správu obce (polis).

Pojem utopie se dnes používá spíše jako nadávka nebo diskreditace. Velká část filmových dějin byla prosycena anti-utopickými příběhy, jež slouží jako varování přes různými totalitami. V poslední době začaly převládat dystopie, kde už lidem nikdo nelže, že žijí v nejlepším z možných světů, ale všichni vědí, že je všechno špatně.

Chybí nám utopické myšlení a proč? Musí být utopie kýčovitá? Proč se naopak nechceme vzdát dystopických světů? A v čem selhávají anti-utopické vize?

Snad nikdy v dějinách nebylo najednou tolik lidí negativně zasaženo jedním nebezpečím jako v případě nového koronaviru způsobujícího nemoc COVID-19. Byl tu AIDS v 80. a 90. letech, byl tu SARS (2002), ptačí chřipka (2005), prasečí chřipka (2009), MERS (2012), ebola (2014) či zika (2015). Tyto a jiné epidemie propukávaly často i dříve než v uvedených letech a můžou se kdykoli vrátit stejně jako například i dávno vymýcené spalničky v důsledku odmítání očkování. Nicméně, kromě HIV se žádný virus nerozšířil masově v západním světě a také k tomu nikdy předtím nebylo tak silné pokrytí online a real-time.

V posledním desetiletí do toho zažíváme se zvyšující se frekvencí velká tornáda; povodně; vlny tsunami; občas se přidá výbuch sopky jako v roce 2010 islandská Eyjafjallajökull, která na šest dní omezila leteckou dopravu; nebo mnohatýdenní požáry v celé Austrálii. Klimatická změna je předmětem veřejné debaty, ale obtížně se dostává do povědomí, protože ji způsobuje mnoho faktorů najednou a sama má mnoho projevů, nejde o izolovaný jev.

Nyní žijeme ve stavu, který by se dal částečně přirovnat k situaci v katastrofických filmech, ale v mnohém jsme spíše zklamaní. Pokud jsme čekali zombie apokalypsu a rabování v chaosu, můžeme se divit, že místo toho máme home office, chybí nám toaletní papír a dezinfekce a všeobecná nuda připomíná spíše vyprázdněný způsob vyprávění v uměleckých snímcích.

Velkorozpočtové katastrofické filmy nás dlouhodobě připravovaly na apokalypsu a fungovaly jako trenažéry na zvládání extrémního stresu. To, v čem žijeme, připomíná spíše agónii a nástup nějaké totalitní antiutopie. Bez velkých efektů, ale potichu a plíživě, jak popisuje třeba magazín Vice, jednotlivé státy omezují stále víc osobní svobodu, aniž by to často jakkoli souviselo s hygienou a nešířením viru.

Tento článek, na jehož zbytek se dostanete za paywallem, se snaží odpovědět na otázky: Čím se katastrofické filmy liší od klasického dramatu? Jak vypadaly katastrofické filmy v průběhu dějin kinematografie? Co nás tak fascinuje na obrazech zkázy? A proč poslední dobou začaly převládat postkatastrofické filmy?

Na sklonu reálného socialismu, v němž probíhala marná „přestavba“, byli obyvatelé tehdejšího východního bloku zásobováni nekonečnými filmovými a televizními obrazy úpadku civilizace i hroutícího se přírodního ekosystému. V koronakrizi se hroutíme už asi úplně všichni, mezi prvními se v karanténě ocitly kulturní instituce. V dočasně uzavřené Venuši ve Švehlovce na pražském Žižkově jsem proto zavzpomínal na to, jak strach z konce světa a „environmentální žal“ vypadaly před zhruba čtyřiceti lety.

Přednáška má stravitelných 93 minut a opět obsahuje atmosférické světelné a scénografické řešení. Oproti předcházející přednášce Velká filmová nákaza, je tato o hodně osobnější a o něco žertovnější. 

První videopřednáška vytvořená ve spolupráci s divadlem Venuše ve Švehlovce.

162 minut o epidemických filmech, ať už se věnují historickým morovým ranám či futuristické zombie apokalypse, pojednávají nemoc metaforicky, anebo velmi realisticky.

Desítky komentovaných ukázek, statistiky, interpretace, komické vsuvky, kostýmy, speciální efekty a špatně vycpaná zvířátka. Žižekův perverzní průvodce filmem hadr!

Česká kinematografie je až přehlcená komediemi – za první republiky a protektorátu byly hlavně romantické a crazy, někdy od 60. let vzrůstá množství satir, hořkých komedií a tragikomedií. Z komediálních subžánrů je však u nás dlouhodobě nejméně frekventovaná parodie. Jsme sice hrdí na těch pár vynikajících titulů, které máme, ale celkově je samotná existence parodie v našem prostředí spíš příznakem nějaké krize nebo nedostatku. Schválně, kolik českých parodií jste schopní vyjmenovat a kolik jich podle vás vzniklo za posledních pár desetiletí? A bylo Česko nějak výjimečné oproti jiným východoevropským státům?

První část megačlánku…