Komentáře

Zní to jako zdánlivě nepřekvapivé zprávy. 52letý hudebník Marilyn Manson měl zneužívat a týrat třináct svých bývalých partnerek a počet obvinění rozhodně nemusí být konečný. Vše spustilo oznámení nyní 33leté herečky Evan Rachel Wood, která s ním žila přes tři roky a po deseti letech od rozchodu jej označila za mučitele, jenž jí vymýval mozek a nutil ji k totální podřízenosti.

Mansonova image se přitom už od první půlky 90. let zakládala na tom, že působí hrozivě, dekadentně a démonicky. Byl ztělesněním představy životního stylu sex, drogy a rokenrol, hlásil se k satanismu a jeho videoklipy vždy obsahovaly prvky násilí a podivné sexuality. Svou mediální personu a obchodní značku vystavěl na tom, že vypadá jako monstrum z hororu a děsí strážce tradiční křesťanské morálky – ostatně jednu svou desku nazval Antichrist Superstar. Není zase až tak nepochopitelné, že část veřejnosti na zprávy o tom, že se měl v soukromí chovat ke svým partnerkám odporně, reaguje až s jistým posměchem: „A co jste vlastně čekaly, že bude romantický chlapec zahrnující vás květinami?“ Přidruží se k tomu často i pochyby: „A proč si vzpomněly až po deseti či kolika letech? “ Samozřejmě s dovětkem, že „za tím budou určitě peníze“.

Jenomže toto myšlení v sobě skrývá řadu chyb. Co si vlastně kdo nalhával?

Následující rozhovor, který se mnou vedl Miloš Krekovič, vznikl pro slovenský Děník N.

Nabídka televizních kanálů ve vánočním čase neobsahuje zdaleka jenom pohádky a biblické příběhy, ale i civilní romantické snímky ze současnosti odehrávající se v období a v kulisách Vánoc. Právě nabídka americké televizní stanice Hallmark a jejích filmů, v nichž vystupují naklonovaní Kenové a Barbie, vyvolává v médiích již několik let po sobě silnou reakci.

Zpráva z minulého týdne, že hollywoodské studio Warner Bros. uvede příští rok všechny své chystané velkofilmy na internetové placené službě HBO, znamená definitivní zlom v dějinách filmového průmyslu. Nejde zkrátka jen o výpravnou sci-fi Duna, čtvrtý díl Matrixu, adaptaci videohry Mortal Kombat, souboj monster Godzilla vs. Kong, napůl hraného a napůl animovaného Toma a Jerryho či superhrdinský The Suicide Squad. Jde o budoucnost všech hollywoodských filmů, a to nejen těch od Warner Bros. Neznamená to, že kina skončí úplně. Znamená to ale, že končí určitý způsob chození do kina. Jednou provždy se mění naše kulturní návyky. Stejně jako nikdy nezmizela a nespíš nikdy nezmizí divadla, koncerty živé hudby nebo knihovny, budou tu kina i nadále. Změní se však jejich podoba jako institucí, programová nabídka a kdo, kdy, jak často a z jakých důvodů do nich bude chodit. 

V den, kdy Amerika prožívala prezidentské volby, v nichž se rozhodovalo mezi obhajujícím Donaldem Trumpem a vyzývajícím Joem Bidenem, v Česku vrcholila poslední řada kuchařské soutěže MasterChef, kde se utkali Roman Staša a Pavlína Lubojatzky. Soudě podle ohlasů na sociálních sítích šlo o klání nikoli podobné důležitosti, ale rozhodně podobné intenzity emocí. MasterChef by se dal označit za hybridní formát na pomezí reality show a soutěžního pořadu, kde ovšem nerozhodují hlasy diváků, ale tří porotců.

Vývoj reality show jsem nedávno popisoval na příkladu pořadu Too Hot To Handle z Netflixu. Posloupnost kroků, jakými na sebe reality show nabalují různé vlastnosti, však nemá jasně daný plán, mnoho producentů najednou vyvíjí spoustu různých pořadů a mnoho trendů jde pozorovat až z odstupu.

Vytknuto před závorku: režisér, scenárista a herec Jiří Menzel bude navždy neopominutelnou osobností českých filmových dějin. Nedá se z nich odmyslet, nelze ho přehlédnout a těžko ho přecenit co do významu, jaký měl u nás i v zahraničí.

Kdyby se dělala anketa deseti českých nejdůležitějších autorů od 60. let do současnosti, vždy se umístí pohodlně v každé dekádě. Gustav Machatý, Martin Frič, Otakar Vávra, Karel Zeman, Oldřich Lipský, Miloš Forman, Věra Chytilová, Jan Švankmajer a Jan Svěrák by nejspíš byli ti další do „all time top 10“. Do světa příliš nepronikli Frič a Lipský, o ostatních, spolu s Menzelem, se píše v každé velké encyklopedii filmových dějin nebo publikaci o evropské kinematografii či fenoménu nových vln 60. let.

Střílet jmény bychom mohli i dále – Vojtěch Jasný, Ivan Passer, Juraj Herz, Karel Kachyňa, přivlastnit si můžeme slovenského Juraje Jakubiska, zmínit dokumentaristického esejistu Karla Vachka, Helenu Třeštíkovou s jejími unikátními časosběry, překvapit nás může, jak často je zmiňovaný v odborných publikacích třeba Jaromil Jireš s Valérií a týdnem divů a Žertem. Na Oscarech se byl podívat i Jan Hřebejk, nemůžeme opomenout Jána Kadára s Elmarem Klosem. Z populární kinematografie bychom pak měli jmenovat Václava Vorlíčka nebo Zdeňka Trošku – právě oni a Menzel jsou zosobněním pro většinu české populace, kdo to je filmový režisér, jak mluví, přemýšlí a točí, jak spojuje lidi ve štábu a kolik má v rukávu zábavných historek.

Můj bývalý milý kolega z Respektu Marek Švehla ve facebookovém statusu, zveřejněném dva dny po oznámení úmrtí Jiřího Menzela, napsal k předposlední slavné scéně z Postřižin, kdy správce pivovaru sešlehá gumovým šlauchem svou manželku, protože si ostříhala vlasy, toto: „Netrpělivě čekám na debatu o téhle scéně, třeba mezi znalcem Menzela, Kamilem Filou a znalcem Hrabala, Jiřím Peňásem. Osobně tu scénu nemůžu vystát, i když jsem se vždycky snažil ji chápat tak, že komplikovaný vztah mezi upjatým, pedantským, frustrovaným, křečovitě ukázněným panem správcem a jeho požitkářskou manželkou musel dostat finále, kde se frustrace naplno projevila a přelila se do toho, o co tam šlo zřejmě především, do lásky. Že tedy jde spíš o sexuální a voyeurskou scénu než domácí násilí. Stejně ale Menzela podezírám, že do toho dal něco navíc, něco v duchu: ženuška si mohla užívat, projevit svůj naturel, ale když překročila hranice, zasloužila výprask. (Ale Menzela mám samozřejmě rád.)“

Pakliže se Jiří Peňás bude chtít zapojit do takové debaty, vykopávám nejdříve svým příspěvkem.

Občas se objeví nějaký nový pojem, o jehož smysluplnosti člověk musí pochybovat. Patří mezi ně i pojem „cancel culture“. Má jít o kulturní situaci, v níž se momentálně nacházíme, kdy není možné vyjádřit svobodně jakýkoli jiný názor, než jaký zastává (jindy) liberální levice, ale spíše radikální levice, případně tzv. woke culture, kultura „probuzených“ a politicky-korektních. Pokud tedy někdo vzbudí dojem, že se projevil rasisticky, xenofobně, homofobně nebo transfobně, zažije jednak prudkou internetovou šikanu, jednak může přijít o svou práci, nebude nadále zvaný do masových médií, případně pro něj nebude místo u diskusního stolu na různých veřejných akcích či na akademické půdě. Bude vypískaný či rovnou „deplatformovaný“, zbavený platformy pro vyjádření. Součástí cancel culture má být i zakazování či stahování filmů a seriálů z oběhu. 

Málokterý pojem z filmové oblasti je tak nepochopený a zneužívaný jako „kultovní“. Někdy od poloviny 90. let s příchodem Pulp Fiction se začalo intenzivně mluvit nejenom o postmoderně, kdy se kříží styly, žánry, brak i výrazové prostředky náročnějšího umění, jako jsou hrátky s časovými liniemi vyprávění. Oživil se ale i termín „kultovní film“, odkazující především k tomu, že diváci mají po jeho zhlédnutí používat „hlášky“ z něj v reálném životě. A řada filmařů začala Pulp Fiction napodobovat, čímž chtěli také dosáhnout statusu kultovnosti.

Krátce nato se po dvaceti letech vrátily do kin Hvězdné války s novými epizodami. A opět bylo všechno okolo nich kultovní, k čemuž přispívá i to, že jistým druhem kultu je i celá mytologie a náboženství rytířů Jedi. S příchodem Pána prstenů se pak pojem kultovní definitivně uchytil pro označení téměř jakéhokoli díla, které má nějakou populární předlohu a předem připravenou fanouškovskou základnu, jež s nadšením uvítá filmovou adaptaci.

Problém s pojmem kultovní spočívá v tom, že prvotně v 60. letech neoznačoval žádné masové hity, ale přesně naopak snímky, které měly sice velmi menšinové, ale oddané publikum, jež bylo ochotné dívat se na ně opakovaně.

Dostali jsme se do téměř předrevolučních časů, kdy se kácejí modly. Pomníky slavných bílých mužů se stávají symbolem kolonialismu a rasismu. S trochou nadsázky můžeme říct, že sochy státníků, vojevůdců a objevitelů však budou ve veřejném prostoru reálně chybět pouze holubům. Málokdy jde o hodnotná umělecká díla a koneckonců celá lidská civilizace se vyznačuje tím, že nějaké sochy boří a jiné vztyčuje. Nikdo nemá zajištěno trvalé místo v dějinách, notabene pomníkové, čistě oslavné. Jednotlivci možná časem nebudou mít vůbec žádné pomníky a zbydou jenom památníky nevinným obětem různých genocid a totalitních režimů.

Zmizením pomníku se však nevymazává historie. Právě naopak, nikdy jsme se o historii nedozvídali více než ve chvílích, kdy se proti zobrazeným historickým figurám vzedme vlna odporu. Najednou díky veřejné diskusi vidíme jejich složitost a problematičnost a uvědomíme si, co všechno jsme v minulosti přehlíželi. Winston Churchill nepochybně pomohl porazit hitlerovské Německo, ale zároveň byl zodpovědný za hladomor v Indii, kde zemřely tři miliony lidí, jejichž smrt cynicky schvaloval. Platí oboje, jedno bez druhého je historická lež.

Se sochou slavného herce Johna Waynea, která stojí na letišti třímilionového Orange County v Kalifornii, se však otevírá další kapitola. Zatím šlo vždy o lidi, kteří konali reálná politická rozhodnutí, někoho zachránili či něco vybojovali. John Wayne byl však „pouze“ herec westernů a válečných snímků. Hrál zhruba ve 170 titulech, tři desítky let patřil k nejvýdělečnějším hvězdám, jednou byl nominovaný na Oscara a jednou ho i získal.

Zároveň se stal v průběhu své kariéry předmětem štiplavých kritik, že jeho filmy idealizují Divoký západ a že on sám je republikánský propagandista obhajující válku ve Vietnamu nebo zlehčující případy cenzury a sepisování „černých listin“ nežádoucích umělců. Ne všechny slavné osobnosti jsou kontroverzní, vícetvářné a jejich odkaz nenutí k zásadní revizi, nicméně Marion Michael Morrison, jak zní původní jméno Johna Waynea, mezi ně rozhodně patří. Jaké hodnoty tedy reprezentoval dříve, a jaké dnes?