Komentáře

Poslední bašta pravověrného bílého heterosexuálního muže padla. Agenta 007 bude hrát v novém filmu černoška. Výsměch dějinám, převracení všech hodnot na hlavu ve jménu politicky korektní totality. Tak zhruba tento myšlenkový průjem může projít hlavou komukoli, kdo čte v médiích jenom titulky a hlavně moc nezná dějiny a pravidla bondovek.

Svým způsobem je to nejlepší oficiální polokachna, jakou letos vypustil nějaký filmový producent do veřejného prostoru. Je jasné, že téměř žádné médium si nenechá ujít příležitost vytvořit titulek k této zprávě tak, aby to vypadalo, že v nové, pětadvacáté bondovce bude hrát Jamese Bonda černošská herečka. Těch klikanců, těch hejtů! A přitom je to chyták.

Jediné, co se stane, je, že James Bond v podání Daniela Craiga odchází oficiálně ze služby a předá své kódové označení 007 kolegyni jménem Nomi, kterou hraje Lashana Lynch, momentálně známá z vedlejší role ve filmu Captain Marvel. Scéna se odehraje v některé z prvních scén filmu, ale hlavním hrdinou bude až do konce stále původní Craigův Bond. Nomi získá značku 007 a nejspíš bude ve snímku jezdit elektromobilem s povolením nabíjet, jak praví jeden z internetových vtipů dnešního dne. Dějový půdorys zůstává klasickým soubojem Bonda s padouchy, které ztvární Rami Malek (známý jako Freddie Mercury z Bohemian Rhapsody) a Christoph Waltz, jenž se vrací jako Blofeld.

Znáte hezké nové české slovíčko „digibordel“? Na webu Čestina 2.0 ho definují jako „nadměrné a chaotické využívání počítačových triků ve filmu, často na úkor kvality příběhu“, což pokrývá jen část používaného významu. Digibordel bývá třeba ten moment, kdy to kolem hrdinů začne rychle létat (případně i hrdinové začnou létat), pozadí se rozostří, ve vzduchu protkaném lasery a ozářeném ohnivými výbuchy se objeví mnoho neforemných asymetrických trosek a prachových částic, postavy se často zredukují do tmavých kontur, případně se celá scéna zahalí do temnoty či mlhy. Nejhorším autorem je v tomto ohledu nejspíše Zack Snyder s titulem Batman vs. Superman, ale týká se to třeba i nejúspěšnější komiksové série všech dob Avengers.

Tyto scény pochopitelně mají představovat největší intenzitu akce a přenést na nás dojem chaosu zvládnutelného jen nadlidmi nebo stroji. Transformers, kde neustále morfují autoboti a deceptikoni z robotů do aut, zvířat a zpět, připomínají svým míháním tvarů a barev něco mezi muzikálovým číslem s piruetami volánových sukní a abstraktním uměním, kde někdo veze na korbě náklaďáku plátna s geometrickými vzory od Kazimira Maleviče, na něž dělá svým štětcem skvrny Jackson Pollock. Nebo něco v tom smyslu.

Jinými slovy, u nejdražších hollywoodských i indických bollywoodských filmů jsme dospěli do stádia, kde běžný lidský zrak nestíhá vidět, co se děje na plátně. Odpovídá tomu třeba i mnohoznačný reklamní slogan Transformers „more than meets the eye“. Zdaleka přitom nejde jen o nestíhatelnost smyslů. Proč se vlastně počítačové triky vyvíjejí tak, že ty nejepičtější filmy nenabízejí „hezké obrázky“, ale cosi, co může způsobovat bolení hlavy a co je různě subjektivně, ale dost možná i objektivně ošklivé? Kdy se vědecko-technický a umělecký pokrok zastavil a obrátil směrem k horšímu? Případně, jsou takové názory a dojmy oprávněné?

Životopisné hudební drama Bohemian Rhapsody, zaměřené na frontmana skupiny Queen Freddieho Mercuryho, vyhrálo v roce 2019 ve dvou kategoriích Zlaté glóby a rovněž získalo čtyři Oscary. Jedná se o fenomén, jaký tu už dlouho nebyl a který na sebe efektem sněhové koule nabaluje další významy, úspěchy a vliv. Už nyní je jasné, že díky němu začala nová vlna hudebních životopisných snímků, ať už je to právě uváděný Rocketman o Eltonu Johnovi či chystaný příběh skupiny U2, nebo dokonce pokračování samotného Bohemian Rhapsody. Co zapříčinilo tuto vlnu retrománie a jaký obraz kapely Queen se ve filmu opečovává? Vše se dozvíte v jednom z nejdelších článků, jaké kdy na tomto webu vyšly.

Chápání technologií se ubírá po mnohoznačných trajektoriích. V něčem jsou zcela neosobní, prázdné, bezpohlavní a nelidské. Můžeme je ale také chápat jako prodloužení lidských orgánů. A to nejenom tak, že vám internet nabízí reklamy na prodloužení penisu. Databáze slouží coby rozšíření aktuální paměti mozku, pistole předčí jakékoli bojové umění, automobil zase rychlé nohy nebo koně, rentgenové paprsky nám umožní vidět věci a těla nejen na povrchu, ale i uvnitř. Zároveň ale máme sklony technologie polidšťovat, uspořádávat mediální rozhraní podobně jako naši domácnost, proto máme třeba v počítači koš, kam odhazujeme smazané soubory.

Dlouho jsme se báli, že čím více techniky vstoupí do našich životů, tím odlidštěnější budeme. Možná se to děje, ale vedle toho jsme začali polidšťovat a vyloženě antropomorfizovat (tvarovat dle lidského vzoru) nejmodernější vynálezy kybernetiky. Kdo má iPhone, tak si občas popovídá s velmi milou Siri, která umí odpovědět skoro na všechny otázky. Čtyřletá robotka Sophie, vyrobená v Hongkongu, má lidskou tvář, umí rozpoznávat lidské obličeje a konverzovat na předem stanovená témata. Předloni získala občanství v Saudské Arábii a stala se tak první umělou bytostí se státní příslušností.

Ve stejné době Matt McMullen uvedl na trh hyperrealistickou silikonovou sexuální pannu nazvanou Harmony, která se umí smát, mrkat, vést konverzaci a pamatovat si nejen vaše jídelní a sexuální preference, ale i třeba jména vašich sourozenců. Stojí pouhých 15 tisíc dolarů. V Praze si zatím můžete zajít do podniku Naughty Harbor, kde na vás čekají tři němé panny Rebecca, Yasmine a Lucy, jež jsou nikoli na pohled, ale na dotek zvenčí i zevnitř téměř nerozeznatelné od živých žen a musíte do patřičných poloh si je musíte nastavit sami. Letos si v Hongkongu 42letý amatér Ricky Ma sestavil za 35 tisíc liber robotickou ženu, jež vypadá přesně jako Scarlett Johansson.

Ani jeden z těchto případů zatím neodpovídá tomu, jak si filmoví tvůrci představovali budoucnost sexu, ale blížíme se tomu pomalými a nezvratnými krůčky; někde softwarem, někde materiálem, někde tvarem. Virtuální sexchatování ani dotýkání se na dálku přes digitální rukavice lidstvu zjevně nebude stačit. Možná vás až udiví, kolik umělých žen sloužících k uspokojení pudů v kinematografii najdeme. Určitě si vzpomínáte aspoň na několik dílů seriálů Zóna soumraku, Krajní meze, Dr. Who, Futurama nebo Star Trek. Čím filmaře tolik fascinují? Proč chce tolik mužů umělé ženy a proč je ve filmech i v realitě tak málo mužských sexrobotů, kromě robotického gigola ve Spielbergově A.I. umělé inteligenci?

Japonsko je zemí, v níž se téměř vše dělalo či dělá jinak než v euroamerické civilizaci. Papírové domy, v nichž neexistují dveře, postele a židle, jak je známe; zahrady z kamenů; syrové jídlo; absence jednoho boha, ale víra v obrovské množství duchů a démonů; nejuznávanější sportovci jsou ti nejtlustší; manželky manželům povolují chodit do bordelu a nechávají si odtamtud nosit účtenky; na ulicích stojí automaty s použitými dívčími kalhotkami pro fetišisty a tak dále. Nemusíme podléhat všem stereotypům, že Japonsko je navždy zemí samurajů a letců kamikaze, ani že by celá tamní kultura byla totálně nesrozumitelná a bláznivá. Nicméně můžeme ho poznávat i přes filmy, které jsou mnohdy nesmírně bizarní.

Zapomeňte nyní na Akiru Kurosawu, který se snažil o vznešené umění, jež se bude líbit i západnímu publiku, a často se inspiroval Shakespearem, Dostojevským a westerny. Podívejte se, kterých dvanáct filmů musíte vidět, abyste si mohli říct: „Znám to nejdůležitější z japonské popkultury.“ Kultovní snímek neznamená nesmírně populární a známý film, ale spíše divný, oblíbený úzkou skupinkou znalců. Něčím je kontroverzní a podvratný, poskytující zábavu jak tím, že je něčím výjimečně zvládnutý, tak tím, že je v jakémsi ohledu nedokonalý a vyvolává nezamýšlený smích. Kultovní je takové dílo, které nás nutí klást si otázku, jestli vůbec rozumíme tomu, co je kvalitní film. Je to kategorie „mimo dobro a zlo“.

Článek byl původně psán pro magazín ForMen, nicméně nakonec se v něm počet filmů musel zmenšit a nebylo možné přidávat ukázky. Díky nim můžete tuto verzi textu brát jako takový seminární podklad pro případnou zkoušku na filmových studiích :)

Letní (údajně) romantická komedie Léto s gentlemanem, jež velmi volně navazuje na 43 let starý snímek Léto s kovbojem, se již stačila stát nejvysmívanějším českým filmem prvního čtvrtletí tohoto roku a možná jí to vydrží až do silvestra.

To je tak, když se 71letý herec, který nikdy předtím nenapsal scénář, rozhodne ušít si roli tzv. na tělo, a režíruje ho 71letý tvůrce, který nikdy netočil nic pro kina a v posledních dvaceti letech se rozmělňuje v televizních estrádách a řiďounkých seriálech. Společné dílo Jaromíra Hanzlíka a Jiřího Adamce mělo deklarovaný záměr stát se komediálním hitem typu Babovřesky s potenciálem na další díly.

Nakonec je jedno, že se z vyloženě lidové řachandy stalo při přepisování scénáře a ve střižně cosi vážnějšího. I průměrně cvičené oko už z ukázek pozná, že tady nebude něco v pořádku. Tvůrci totálně zaspali dobu a nepochopili, že i nostalgická ohlédnutí a filmy, co „mají pohladit po duši“, se dnes točí úplně jinak. Když chcete letní pohodu, nemůžete udělat něco horšího, než je Dobrý ročník (2006) s Russellem Crowem, a nemůžete si myslet, že stejnou funkci splnily Prázdniny v Provence (2016).

V Létě s gentlemanem nefunguje ani základní kontinuita děje. Žena vychází z domu nejspíš v brzkém odpoledni za dokonale slunečného dne a říká manželovi, že jde nakoupit okurky, pročež v následující scéně přichází za tmy k rybníku, kde ji čeká šedovlasý svůdník. Tentýž švihák ukazuje téže ženě překrásnou přírodní vyhlídku na meandrující řeku z kabiny džípu s otevřenou střechou, jakmile se ale záběr vrátí k nim, nachází se auto v pozici, z níž by vyhlídka v žádném případě nebyla takto vidět. Na závěr filmu svůdce s prokvetlými vlasy odchází za světla zahrádkářskou kolonií a vnukovi své vyhlédnuté oběti vzkazuje: „Běž spát, chlapče.“ I po střihu v následující scéně je stále světlo, seladon nasedá do kamiónu, jenž řídí mladá žena, a poté, co oba odjedou švitořit, sledujeme na pozadí obrazu fekální vůz, jak hnojí pole. Titulky.

Je to jakési sémantické gesto celého díla. Dobře jsme to pohnojili přízemním humorem, vlastně víme, co jsme natočili. Přitom právě močůvka se tu jako motiv objeví několikrát, dokonce se jí manžel hlavní hrdinky i naloká. Ovšem jaksi nedává smysl, že kravská moč vypadá jako čistá voda a pohoršení lidé tekuté přírodní hnojivo cítí silněji stovky metrů daleko než člověk, který si vypouští před domem jímku, a kupodivu mu to nevadí.

Při obsazování rolí se rovněž mávlo rukou nad tím, že by si někdo mohl klást otázku, jak by matka, již hraje 46letá Alena Antalová, mohla mít dceru, kterou je 39letá Lucie Vondráčková, přičemž obě nikdo nenamaskoval tak, aby neodpovídaly svému skutečnému věku. Léto s gentlemanem je řemeslně odfláknutý snímek nehodný pláten kin. Nicméně jeho děj v sobě obsahuje tolik témat, otázek a poselství, že by neměly být úplně opomenuty. Někdo se nám tu totiž snažil cosi sdělit…

Skončil momentálně nejsledovanější seriál České televize Most! Osm dílů mělo postupně rostoucí sledovanost kolem 1,9 milionů diváků a divaček u obrazovek a na internetu jej dále sledovalo až 680 tisíc diváků, což je víc než u hlavní zpravodajské relace. Seriál, u nějž si ČT ze začátku nebyla ani jistá, zda ho vysílat na prvním kanále, a pro jistotu odsunula jeho premiéru až daleko za původně plánovaný říjen 2018, neboť se zdálo, že by nějakým způsobem mohl narušovat důstojnost oslav 100. výročí republiky. (Toto se skutečně řešilo!)

Hlášky ze seriálu ihned zlidověly a fotomontážníci na internetu si mohli ufotomontážovat ruce, aby do jednoho obrázku nashromáždili co nejvíce různých aktuálních paralel. V jednu chvíli jste mohli v trafikách najít tři až čtyři časopisy najednou, které měly na titulní stránce některého z hereckých představitelů seriálu, nebo se na základě něj snažily vytěžit témata, jako jsou transsexualita, rasismus, chudoba nebo české buranství. Scenárista Petr Kolečko dostal příležitost v rozhovorech nakopnout politickou korektnost jako „zbytečnou blbost“. Herci Erika Stárková a Vladimír Škultéty se zase zapojili do kampaně Greenpeace proti těžbě hnědého uhlí. Na příkladu romského nestudovaného, ale talentovaného herce Zdeňka Godly jsme se mohli dočíst, jak snadno se i bystrý člověk dostane nespravedlivě na základě barvy pleti do zvláštní školy.

Je zjevné, že máme co do činění s kulturním a společenským fenoménem, jaký tady od revoluce v roce 1989 ještě nebyl. Jak sdělil jeden uživatel na Facebooku: „Jsem stejně jako zbytek diváků ohromen, že ČT natočila seriál, který není úplná slátanina, a nevím, jak na to reagovat. Je to nová situace, se kterou nikdo nepočítal.“ Dokonce ani žádný filmový počin nevzbudil tolik diskusí, tolik rozdílných ohlasů a intenzitu vášní, s jakou se k němu divácky přistupovalo. Most! je víc než oscarový Kolja, „je nejvíc“, jak se říká v současné hovorové češtině. Kdo se nevyjádřil k Mostu!, jako by nebyl. Dycky Most!, ergo sum. Ve snaze o moudrý konejšivý hlas se pak vždy od někoho, kdo chtěl stát nad ostatními, ozývalo: „Ale vždyť je to jen zábava, neberte to tak vážně.“ Jenomže na tomto hlasu není nic moudrého. Most! překročil bariéru pouhé zábavy. Zasáhnul určité citlivé body ve společnosti, byť třeba nezáměrně, a mluví se o něm jako o díle, jemuž se podařilo spojit různé, dříve nekomunikující vrstvy české společnosti – je pro „lopaty“ i „intoše“, pro obyvatele chudých regionů i pro pražské hipstery.

Opravdu ale Most! přemosťuje různé břehy a je tak „pro všechny“, jako to o sobě tvrdí třeba hnutí ANO? V čem spočívá jeho nekorektnost a co je na něm zvláštního z hlediska zábavy?

„Konzumuj, poslouchej, žádné nezávislé myšlenky.“ Kultovní filmař do svých akčních filmů jako Oni žijí! ukryl kritiku reaganovských USA, kde se zvětšovala propast mezi bohatými a chudými. Vytvořil vlastní osobitý rukopis „béčka“: exploatační film je v jeho podání především o vykořisťování lidí.

John Carpenter vždy pracoval s nízkými náklady a minimalistickými vyjadřovacími prostředky – jeho akční filmy jako Přepadení 13. okrsku (Assault on Precinct 13, 1976), Útěk z New Yorku (Escape from New York, 1981) nebo Útěk z L.A. (Escape from L.A., 1996) nestojí přímo na choreografii akčních scén dané schopnostmi herců, nehraje se zde na kameramanskou poezii pohybu či syrovost ani na střihové navozování dojmu chaosu. Akce je vynucená, postavy se snaží uniknout z bezvýchodné situace. Základní prvek jeho stylu tedy tvoří mizanscéna, kterou tvoří většinou klaustrofobní záběry, ale bez jakýchkoli extravagancí a expresionistických deformací. Carpenterovy vize nestojí na tom, co se k realitě přidá navíc, ale naopak na tom, co zbude, když se každodennost začne rozpadat. Prototypickými kulisami jsou ruiny a poškozené fasády, což poměrně přesně koresponduje s tím, jak modeluje psychologii postav.

Pod povrchem akčních filmů Carpenter skrýval svoji osobní filosofii v nejkoncentrovanější podobě. Tento vznešený pojem se možná příliš nehodí k béčkově působícím střílečkám, jenomže to bychom podceňovali „béčka“ jako něco automaticky bezmyšlenkovitého. Přitom od zlaté éry Hollywoodu, kdy „B-film“ bylo v zásadě produkční označení nákladově levnějšího filmu, platí, že v této oblasti panuje zároveň mnohem menší dohled či dokonce cenzura. „Béčkové“ snímky pak spíše tematizují různá tabu a působí podvratně, v případě Carpentera až kontrakulturně.

Utopie, antiutopie a dystopie jsou překvapivým druhem politického uměleckého díla podobně jako agitky, propagandy, konspirace či životopisy významných vládců či disidentů. Politické jsou proto, že líčí nějakou správu obce (polis). Utopie pocházejí z kořene slova u-topos – místo nikde – a dávají šanci představit si dokonalý svět, případně jeden ze způsobů, jak zaplnit prázdno.

V dějinách měly utopie důležitý kulturní význam – od biblického ráje a křesťanského nebe, přes starobylou potopenou Atlantidu až po pozemský či vesmírný komunismus nebo technooptimistické vize virtuální reality v 90. letech minulého století, jak je zvěčnil ve své knize Kyberie spisovatel Douglas Rushkoff.

Čím se utopie liší od jiných žánrů fantastiky? Spousta sci-fi či dřívějších podobenství se zabývá ohrožením a proměnou jednotlivce (od Kafkovy Proměny až po Mouchu), nezamýšlenými důsledky nějakého vynálezu či objevy neznámých prostředí díky novým dopravním prostředkům. Utopie je ale komplexnější, vidí společnost jako celek, velmi často pracuje s psychologií masy, nikoli individua.

Databáze IMDb.com eviduje přes 500 filmů s klíčovým slovem „dystopian“. Velmi často se zde přitom nerozlišuje mezi utopií, antiutopií a dystopií. Pod pojmem „utopian“ najdeme asi jen 30 filmů, přičemž některé z nich ani neodpovídají původní definici. V první části článku se tedy pokusím o co nejlepší rozlišení oněch tří pojmů a ve druhé to pro změnu zkomplikuji. Především se pokusím odpovědět na otázky, proč taková díla vznikají, co chtějí říct a jaká jsou jejich omezení.

Nové poselství značky, která ještě před pár lety oblékala modelky do latexu, zvedlo ze židle miliony lidí. Proč se jednoduchý vzkaz budoucím mužům stal nástrojem kulturní války?

Jedná se o zhruba stosekundový reklamní spot. Muži v něm na začátku naznačují plácání ženám po zadku, skáčou jim povýšeně do řeči, dělají sexuální narážky, chlapci se navzájem mezi sebou šikanují a perou a otcové stojící u grilů to všechno omlouvají slovy: „Kluci budou vždycky kluci“. Do toho zaznívají útržky z televizních zpráv o hnutí MeToo a o toxické maskulinitě a slyšíme hlas božského vypravěče, který říká, že „něco se změnilo a už to nepůjde vrátit“. A pak přichází pointa: „My věříme v to nejlepší, co se v mužích ukrývá.“ „Musíme říkat a dělat správné věci“, protože „z chlapců, kteří se dnes dívají, budou v budoucnu muži“.