Komentáře

Vytknuto před závorku: režisér, scenárista a herec Jiří Menzel bude navždy neopominutelnou osobností českých filmových dějin. Nedá se z nich odmyslet, nelze ho přehlédnout a těžko ho přecenit co do významu, jaký měl u nás i v zahraničí.

Kdyby se dělala anketa deseti českých nejdůležitějších autorů od 60. let do současnosti, vždy se umístí pohodlně v každé dekádě. Gustav Machatý, Martin Frič, Otakar Vávra, Karel Zeman, Oldřich Lipský, Miloš Forman, Věra Chytilová, Jan Švankmajer a Jan Svěrák by nejspíš byli ti další do „all time top 10“. Do světa příliš nepronikli Frič a Lipský, o ostatních, spolu s Menzelem, se píše v každé velké encyklopedii filmových dějin nebo publikaci o evropské kinematografii či fenoménu nových vln 60. let.

Střílet jmény bychom mohli i dále – Vojtěch Jasný, Ivan Passer, Juraj Herz, Karel Kachyňa, přivlastnit si můžeme slovenského Juraje Jakubiska, zmínit dokumentaristického esejistu Karla Vachka, Helenu Třeštíkovou s jejími unikátními časosběry, překvapit nás může, jak často je zmiňovaný v odborných publikacích třeba Jaromil Jireš s Valérií a týdnem divů a Žertem. Na Oscarech se byl podívat i Jan Hřebejk, nemůžeme opomenout Jána Kadára s Elmarem Klosem. Z populární kinematografie bychom pak měli jmenovat Václava Vorlíčka nebo Zdeňka Trošku – právě oni a Menzel jsou zosobněním pro většinu české populace, kdo to je filmový režisér, jak mluví, přemýšlí a točí, jak spojuje lidi ve štábu a kolik má v rukávu zábavných historek.

Můj bývalý milý kolega z Respektu Marek Švehla ve facebookovém statusu, zveřejněném dva dny po oznámení úmrtí Jiřího Menzela, napsal k předposlední slavné scéně z Postřižin, kdy správce pivovaru sešlehá gumovým šlauchem svou manželku, protože si ostříhala vlasy, toto: „Netrpělivě čekám na debatu o téhle scéně, třeba mezi znalcem Menzela, Kamilem Filou a znalcem Hrabala, Jiřím Peňásem. Osobně tu scénu nemůžu vystát, i když jsem se vždycky snažil ji chápat tak, že komplikovaný vztah mezi upjatým, pedantským, frustrovaným, křečovitě ukázněným panem správcem a jeho požitkářskou manželkou musel dostat finále, kde se frustrace naplno projevila a přelila se do toho, o co tam šlo zřejmě především, do lásky. Že tedy jde spíš o sexuální a voyeurskou scénu než domácí násilí. Stejně ale Menzela podezírám, že do toho dal něco navíc, něco v duchu: ženuška si mohla užívat, projevit svůj naturel, ale když překročila hranice, zasloužila výprask. (Ale Menzela mám samozřejmě rád.)“

Pakliže se Jiří Peňás bude chtít zapojit do takové debaty, vykopávám nejdříve svým příspěvkem.

Občas se objeví nějaký nový pojem, o jehož smysluplnosti člověk musí pochybovat. Patří mezi ně i pojem „cancel culture“. Má jít o kulturní situaci, v níž se momentálně nacházíme, kdy není možné vyjádřit svobodně jakýkoli jiný názor, než jaký zastává (jindy) liberální levice, ale spíše radikální levice, případně tzv. woke culture, kultura „probuzených“ a politicky-korektních. Pokud tedy někdo vzbudí dojem, že se projevil rasisticky, xenofobně, homofobně nebo transfobně, zažije jednak prudkou internetovou šikanu, jednak může přijít o svou práci, nebude nadále zvaný do masových médií, případně pro něj nebude místo u diskusního stolu na různých veřejných akcích či na akademické půdě. Bude vypískaný či rovnou „deplatformovaný“, zbavený platformy pro vyjádření. Součástí cancel culture má být i zakazování či stahování filmů a seriálů z oběhu. 

Málokterý pojem z filmové oblasti je tak nepochopený a zneužívaný jako „kultovní“. Někdy od poloviny 90. let s příchodem Pulp Fiction se začalo intenzivně mluvit nejenom o postmoderně, kdy se kříží styly, žánry, brak i výrazové prostředky náročnějšího umění, jako jsou hrátky s časovými liniemi vyprávění. Oživil se ale i termín „kultovní film“, odkazující především k tomu, že diváci mají po jeho zhlédnutí používat „hlášky“ z něj v reálném životě. A řada filmařů začala Pulp Fiction napodobovat, čímž chtěli také dosáhnout statusu kultovnosti.

Krátce nato se po dvaceti letech vrátily do kin Hvězdné války s novými epizodami. A opět bylo všechno okolo nich kultovní, k čemuž přispívá i to, že jistým druhem kultu je i celá mytologie a náboženství rytířů Jedi. S příchodem Pána prstenů se pak pojem kultovní definitivně uchytil pro označení téměř jakéhokoli díla, které má nějakou populární předlohu a předem připravenou fanouškovskou základnu, jež s nadšením uvítá filmovou adaptaci.

Problém s pojmem kultovní spočívá v tom, že prvotně v 60. letech neoznačoval žádné masové hity, ale přesně naopak snímky, které měly sice velmi menšinové, ale oddané publikum, jež bylo ochotné dívat se na ně opakovaně.

Dostali jsme se do téměř předrevolučních časů, kdy se kácejí modly. Pomníky slavných bílých mužů se stávají symbolem kolonialismu a rasismu. S trochou nadsázky můžeme říct, že sochy státníků, vojevůdců a objevitelů však budou ve veřejném prostoru reálně chybět pouze holubům. Málokdy jde o hodnotná umělecká díla a koneckonců celá lidská civilizace se vyznačuje tím, že nějaké sochy boří a jiné vztyčuje. Nikdo nemá zajištěno trvalé místo v dějinách, notabene pomníkové, čistě oslavné. Jednotlivci možná časem nebudou mít vůbec žádné pomníky a zbydou jenom památníky nevinným obětem různých genocid a totalitních režimů.

Zmizením pomníku se však nevymazává historie. Právě naopak, nikdy jsme se o historii nedozvídali více než ve chvílích, kdy se proti zobrazeným historickým figurám vzedme vlna odporu. Najednou díky veřejné diskusi vidíme jejich složitost a problematičnost a uvědomíme si, co všechno jsme v minulosti přehlíželi. Winston Churchill nepochybně pomohl porazit hitlerovské Německo, ale zároveň byl zodpovědný za hladomor v Indii, kde zemřely tři miliony lidí, jejichž smrt cynicky schvaloval. Platí oboje, jedno bez druhého je historická lež.

Se sochou slavného herce Johna Waynea, která stojí na letišti třímilionového Orange County v Kalifornii, se však otevírá další kapitola. Zatím šlo vždy o lidi, kteří konali reálná politická rozhodnutí, někoho zachránili či něco vybojovali. John Wayne byl však „pouze“ herec westernů a válečných snímků. Hrál zhruba ve 170 titulech, tři desítky let patřil k nejvýdělečnějším hvězdám, jednou byl nominovaný na Oscara a jednou ho i získal.

Zároveň se stal v průběhu své kariéry předmětem štiplavých kritik, že jeho filmy idealizují Divoký západ a že on sám je republikánský propagandista obhajující válku ve Vietnamu nebo zlehčující případy cenzury a sepisování „černých listin“ nežádoucích umělců. Ne všechny slavné osobnosti jsou kontroverzní, vícetvářné a jejich odkaz nenutí k zásadní revizi, nicméně Marion Michael Morrison, jak zní původní jméno Johna Waynea, mezi ně rozhodně patří. Jaké hodnoty tedy reprezentoval dříve, a jaké dnes?

Reality shows jsou tady s námi již více než dvacet let. Přesněji, různé odrůdy se objevovaly už mnohem dříve, ale ona hardcore podoba, kdy se spojuje dohromady šmírování a izolace, začíná někdy v roce 1992 britskou soutěží Survivor o přežití na opuštěném ostrově. O pár let později, v roce 1999, přišla nizozemská soutěž Big Brother, kde byli soutěžící v uzavřené vile sledovaní 24 hodin denně kamerami. Hlavní sláva tohoto formátu trvala zhruba deset let, v Česku proběhla zhruba v letech 2005 – 2006, kdy Big Brothera na NOVĚ porazili ve sledovanosti VyVolení na Primě, a poprvé se tak prolomila hegemonie jednoho komerčního kanálu.

Mezitím se televizí globálně přehnala vlna talentových, kuchařských a tanečních soutěží, a dokonce i samotné reality show se vnitřně hodně proměnily a začalo se v nich dost experimentovat nejenom s obyčejnými lidmi, ale stále více i s jejich vlastním, reálným životním prostředím. Když letos v dubnu stanice Netflix nabídla sérii Too Hot To Handle (Příliš přitažliví na to, aby vydrželi), působilo to jako anachronismus.

V posledních dnech se nám tu rozmohl takový nešvar – odstraňování filmů a seriálů z dosavadní nabídky velkých poskytovatelů audiovizuálního obsahu, jimž se ve zkratce říká VOD (video on demand). Nejprve jsme se dozvěděli, že britská veřejnoprávní BBC vyřadila ze svého online archivu komediální seriál Little Britain (Malá Velká Británie), postavený na karikaturních skečích, jenž se původně vysílal v letech 2003 až 2006. Poté přišlo oznámení, že mezinárodní komerční kabelovka HBO vyřadila z nabídky filmovou klasiku Gone with the Wind (u nás známou jako Jih proti Severu) z roku 1939. A nakonec americká placená televizní stanice Paramount Network upustila od 33. sezóny reality show Cops (u nás na Primě jako Policie v akci USA).

Všechno jako reakce na to, že ve Spojených státech amerických poslední týdny probíhají pouliční nepokoje na protest pro policejní brutalitě, jež se podle statistik snáší nejvíce na Afroameričany. Spouštěčem byla surová vražda 46letého recidivisty George Floyda při rutinním zatýkání v Minneapolis, kdy policista klečel zadrženému na krku nekonečných osm minut.

Proběhl 35. ročník FAMUfestu, ačkoli letos hrozilo, že bude kvůli karanténě zrušený. Nakonec s jednoduchými omezeními, kdy návštěvníci nosili v sále roušky a dvojice sedadel byla vždy oddělena jeden a půl metru dlouhou mezerou, se dalo během pěti dnů odpromítat necelých padesát soutěžních filmů.

Jako jeden ze čtyř členů poroty bych chtěl jen krátce okomentovat, proč jsme v šesti kategoriích ocenili námi vybrané filmy. Nechci se pouštět do komplexního zhodnocení celého ročníku, byť jsem viděl kompletní soutěžní pole. Nechci ani tento ročník srovnávat s jinými a dedukovat něco o nové generaci nebo nové vlně. Nechci ani vést polemiku ohledně toho, jaký typ filmů vyhrává nad jinými nebo jaký je smysl soutěže studentů a studentek umělecké školy.

Řada oceněných se v přímém přenosu předávání cen vyjádřila v tom smyslu, že soutěžení je zbytečné, protože umění není sport a umělecká scéna je sama o sobě tak řevnivá, že ceny jen zvyšují neúnosný tlak na tvůrce. Nemám k tomu nic víc, než že takové výroky od lidí, kteří své filmy předtím přihlásili do soutěže, aniž by je k tomu někdo nutil, znějí poněkud absurdně. Navíc, každému je jasné, že ceny pomáhají s natáčením dalších filmů, což u cen FAMUfestu spojených s pronájmem techniky a studií platí doslova.

Zároveň mě podobné rebelské výroky nevedou k tomu, abych autorům zpětně upíral jejich talent. Účel tohoto článku je jediný. Popsat co, mimo jiné, vzniká na současné FAMU a dát čtenářům, kteří se FAMUfestu neúčastnili ani nesledovali průběh online, poslední možnost, jak se na oceněné snímky kouknout.

Arnold Schwarzenegger nikdy nebyl největší kinohvězdou. Byl však jedním z králů videa. Soukromá fantazie malých obrazovek. Pro plátno příliš velký. Stal se klasikou a na jeho filmy dá se nahlížet jako na samostatný žánr. 140 minut, stovky fotek, výkladů a souvislostí, které jste dosud nevěděli, některé neví ani Wikipedie či Arnoldova Encyklopedie moderní kulturistiky.

1. část (25 minut) - Množství mrtvol v Arnoldových filmech, tržby v porovnání s ostatními filmy té doby, základní biografické údaje

2. část (25 minut, do cca 0:50:00) - Kulturistická éra, trénink, steroidy, soutěže, soupeři, vývoj kulturistiky po Arnoldově éře, optické klamy pro kameru, porovnání tělesného a hereckého typu se Sylvesterem Stallonem

3. část (60 minut, do 1:48:00) - Barbar Conan, Terminátor, Komando, Běžící muž, Rudé horko, Total Recall, Terminátor 2 - výklad nejvýraznějších filmů; doprovodně používány tzv. honest trailers a muzikálové DIY verze  

4. část (30 minut) - Predátor jako svým způsobem nejdůležitější, nejzajímavější a nejvrstevnatější film ve Schwarzeneggerově kariéře. Interpretační orgie pro náročné publikum!