Arnold jako žánr

Tento text jsem se pokusil napsat pro ty, co nikdy na žádném filmovém festivalu nebyli, a zároveň jím neurazit zkušené matadory.

Po loňské covidové pauze bylo filmové publikum řádně vyhládlé, takže i o téměř dva měsíce posunutý festival v Karlových Varech, jenž obvykle startuje na přelomu června a července, byl lákadlem pro 9267 akreditovaných návštěvníků a návštěvnic. Z toho 7851 se standardními festivalovými pasy, 338 filmových tvůrců, 601 akreditovaných filmových profesionálů a 477 novinářů. V průběhu festivalu se uskutečnilo 456 filmových představení a bylo prodáno celkem 111 203 vstupenek, z čehož vyplývá, že průměrně viděl každý účastník nebo účastnice dvanáct filmů. (Mnohem pravděpodobnější je, že hosté trávící na festivalu jeden dva dny vidí filmů velmi málo a možná i žádný, zatímco lačný „baťůžkář“ jich za celou dobu trvání akce zvládne mezi 25 až 40.)

Uvedeno bylo celkem 144 titulů: 122 hraných a 22 dokumentárních. Z toho 29 mělo na festivalu světovou, dvanáct mezinárodní a dva evropskou premiéru. (Právě světovými premiérami v soutěži si festival zasluhuje kategorii A a patří mezi zhruba deset nejvýraznějších filmových akcí na světě.) Tolik základní statistiky.

Byl nejspíš největší evropskou filmovou hvězdou všech dob. Co do počtu filmů, množství hlavních rolí i mezinárodní obliby. Připadal nám až nesmrtelný. Snad také proto, že jeho filmy pořád běžely v televizi, i když už zhruba třicet let skoro nic nenatáčel. Hvězdnou slávu zažíval od pozdních dvaceti do pozdních padesáti. V nich si prošel proměnou od bezstarostného hejska po lehce zachmuřeného tvrďáka. Prakticky hrál vždy sám sebe, s nenapodobitelnou lehkostí a bezprostředností. Milovali ho stejně muži i ženy, děti i dospělí.

Letošní karlovarský festival nabídl opět nespočet filmů; na některé jsem se těšil a stály za to, některé dost překvapily a jiné zase zklamaly. V tomto článku proto shrnu hodnocení toho, co jsem měl možnost vidět.

Chyby jsou asi nejméně povedeným filmem etablovaného režiséra Jana Prušinovského, který si zaručil svou pevnou pozici v české kultuře pomocí seriálů Okresní přebor, Trpaslík a Most či celovečerním filmem Kobry a užovky. Označit film za povedený či nepovedený je samozřejmě subjektivní, ale řekněme, že povedenost se snadněji určuje u žánrových filmů s jasně definovaným cílovým publikem. Umělecké filmy mohou dráždit, vydávat se netušenými cestami a posunovat estetické normy. U žánrového filmu bychom ale měli vědět, na čem zhruba jsme a mělo by z něj být odhadnutelné, komu je určený a jaký efekt má vyvolávat.