Systémové upozornění
Hlavní informace
vsechno-zrusit

V posledních dnech se nám tu rozmohl takový nešvar – odstraňování filmů a seriálů z dosavadní nabídky velkých poskytovatelů audiovizuálního obsahu, jimž se ve zkratce říká VOD (video on demand). Nejprve jsme se dozvěděli, že britská veřejnoprávní BBC vyřadila ze svého online archivu komediální seriál Little Britain (Malá Velká Británie), postavený na karikaturních skečích, jenž se původně vysílal v letech 2003 až 2006. Poté přišlo oznámení, že mezinárodní komerční kabelovka HBO vyřadila z nabídky filmovou klasiku Gone with the Wind (u nás známou jako Jih proti Severu) z roku 1939. A nakonec americká placená televizní stanice Paramount Network upustila od 33. sezóny reality show Cops (u nás na Primě jako Policie v akci USA).

Všechno jako reakce na to, že ve Spojených státech amerických poslední týdny probíhají pouliční nepokoje na protest pro policejní brutalitě, jež se podle statistik snáší nejvíce na Afroameričany. Spouštěčem byla surová vražda 46letého recidivisty George Floyda při rutinním zatýkání v Minneapolis, kdy policista klečel zadrženému na krku nekonečných osm minut.

Odůvodnění, s nimiž přišly jednotlivé audiovizuální společnosti, byla následovná. V Little Britain komici Matt Lucas a David Walliams opakovaně hráli namaskovaní jako černoši nebo černošky, ačkoli jsou oba bílí. Tento druh zesměšňování, známý jako „blackface“, patří k tomu typu privilegií bělochů, která nikdy nebyla ani vzdáleně symetrická. (Jakmile budeme chtít najít protipříklady, kdy černoch hrál bělocha, najdeme jen málo titulů oproti stovkám na druhé straně.)

Pro pochopení fenoménu blackface stačí v rychlosti tato ukázka ze snímku Bamboozled od Spika Leeho. Nejedná se jen o „natírání bělochů načerno“, ale i o stereotypní kreslené karikatury naznačující jednak zvířeckost a jednak absolutní stejnost černochů a pak také některá klišé o údajné černošské povaze a chutích, kam patří pojídání melounů, smažených kuřat či bláznivý tanec a smích. Jakmile filmy neukazovaly nic jiného, byl převládající obraz afroamerické komunity deformovaný a podíleli se na tom i někteří černoši, kteří poslušně hráli taková „zvířátka“, jak je chtěla vidět bílá většina. Představme si, že by za Rakouska-Uherska existoval film a Češi tam byli zobrazovaní jen jako tlustí plešatci, ustavičně opilí pivem a ládující se výhradně zelím a vepřovou, neschopní jakéhokoli rozumového projevu, mluvící špatnou německou hatmatilkou – a takové zobrazování by trvalo desítky let bez alternativy. Určitě by se nikdo nebouřil, vždyť tak to v podstatě je, že?

Druhá, měkčí vlna „čistek“

Když dnes zažíváme novou vlnu protestů a s ní spojené stahování určitých děl z oběhu, většinou zapomínáme, že první, mnohem radikálnější kulturní čistka proběhla už zhruba před šedesáti lety, kdy po zrušení segregace v roce 1964 začaly nenávratně mizet filmy, v nichž se objevovala blackface. Jenom proto, že si to již téměř nikdo nemůže živě pamatovat, nám teď připadá, že se děje něco nevídaného, ačkoli současná praxe stahování filmů a seriálů z oběhu je mnohem jemnější a dočasná. Zatím se ale dotýkala jen filmů natáčených v Hollywoodu v posledním více než půlstoletí, ale nikdy nedopadla přísně na britskou televizní produkci. A obzvlášť nehorázné a nesmyslné nám pak může připadat zasahování do komediálních děl, jako právě Little Britain nebo Fawlty Towers (Hotýlek).

U Gone with the Wind jde zase o to, že zobrazuje stereotypně poslušné černošské otroky. A u Cops byla vyslyšena dlouholetá kritika, že pořad příliš výběrově líčí zásahy policie v černošských ghettech, neboť je to dostatečně akční, ale nijak se nevysvětlují příčiny zločinnosti a policie navíc měla právo upravovat finální střih pořadu tak, aby z něj vycházela co nejlépe.

cops

V prvním případě (Little Britain) jde tedy o to, že černošská identita může být pouze komická a chybí jí základní důstojnost; ve druhém (Gone with the Wind), že film zastírá skutečnou povahu konfliktu v americké občanské válce a reálnou nedůstojnost existence otroků; a ve třetím případě (Cops) jde zase o soustavné udržování představy, že zločinci jsou převážně chudí černoši, aniž by se ukazovala závažnost dopadů jejich kriminality v porovnání s jinými skupinami. Jedná se o různé závažné druhy rasismu, který pak ve svém celku znemožňuje vidět v Afroameričanech dostatečně hodnotné lidi – a odtud také vzchází protestní heslo Black Lives Matter (Na černých životech záleží).

Argumentovat, že „na všech životech záleží“, nedává v takové situaci příliš smysl, protože problémem je, že černošské životy jsou na základě mnoha mediálních obrazů skutečně chápány jako méně důležité. (K nesmyslnosti a tuposti reakčního hesla All Lives Matter si můžete přečíst něco zde.) Jako rychlé vysvětlení, v čem spočívá systematický, extrémně nespravedlivý rasismus, zase může posloužit toto video, které na základě výzkumů a statistik ukazuje, že i když se náhodou Afroameričanovi podaří dosáhnout stejného vzdělání jako bělochovi, bude dále stále znevýhodňován bankami, zaměstnavateli i dalšími institucemi.



Zneklidňující neexistence hranic

Přesto se v každém liberálně smýšlejícím člověku musí cosi bouřit, když jako vedlejší efekt narovnávání nespravedlností začnou ze světa, dějin, paměti či jednoduše datových úložišť mizet nějaká díla, která byla až doposud dostupná a dokonce považovaná za klasická, kultovní, populární, nebo prostě jen všudy a vždy přítomná. Jak budeme muset kulturu dále vyčistit, aby nebyla škodlivá či urážlivá? Existuje vůbec nějaká hranice, nebo odteď už navždy budeme žít uvnitř „cancel culture“, kultury postavené na rušení něčeho „nevyhovujícího“?

Zjevně na to neexistuje jasná odpověď, jelikož si nedovedeme představit, co všechno by mohlo být „zrušeno“. Zároveň není jasné, jak bychom se mohli vrátit zpět před éru, kdy už si všímáme, že různá díla v sobě obsahují nadřazenost jedněch vůči druhým. Nemůžeme to najednou nevidět a odmyslet si to nebo říct, že je to zcela v pořádku. Nejde si představit svět návratu ke „starým dobrým časům“, protože žádné nebyly. Černošská, ženská nebo homosexuální emancipace probíhají ve společnosti dlouhá desetiletí, některé kroky již více než století, jiné déle než půlstoletí. Není to záležitost posledních let, i když se to tak může jevit. Tuto dobu „před“ si opět prakticky již nikdo nepamatuje (v médiích nevystupují v takové míře starší lidé) a ti, co minulost zkoumají nebo naslouchají pamětníkům, vědí, že rozhodně nebyla „stará dobrá“ pro všechny.

Velkou otázku, kam až to může zajít, tedy nedokážeme futurologicky vyvěštit a já osobně si při vzpomínkách na to, co jsem četl před deseti nebo dvaceti lety, nevybavím žádnou kulturně katastrofickou předpověď, která by se naplnila. Určitě se ale dá říct, co vlastně reprezentují Little Britain a Gone with the Wind – žádný zjednodušený přístup k nim není správný.


Čemu se smějeme u blackface?

U Little Britain se nejde vyhnout tomu, že jde o komediální skeče. Má vůbec smysl omezovat humor? Není právě taková snaha příznakem toho, že někdo nemá smysl pro humor? Ne tak rychle. Tvrdí se, že smysl pro humor se projevuje tím, že se někdo umí zasmát sám sobě. Co to znamená ve chvíli, kdy se bělošský komik přemaskuje za černocha? Je to tak, že se jako běloši smějeme sami sobě, nebo se prostě smějeme „černošskosti“ jako něčemu divnému, „nepřirozenému“, „přehnanému“ (tolik pigmentu, tak silné rty a velké nosní dírky, to už je moc, to není normální…)? Nebo se smějeme tomu, že se běloch zoufale pokouší o něco, co nedovede napodobit a jeho hybridnost v černé masce vytváří něco zvlášť ohyzdného? 

Možná se v nás tyto pocity bleskurychle střídají, ale ať už převládá jakýkoli, co si má z takového výjevu odnést černošský divák? Je nějaká možnost, aby se i on zasmál sám sobě (dokáže si říct: „vidím se v tom“?) nebo zažil pocit nadřazenosti nad bělochem („ten ale vypadá ošklivě?“)? Nejde to nijak dobře rozhodnout, přičemž tato nerozhodnost nezesiluje účinek nebo bohatost vtipu.

maxresdefault

Podstatné je nakonec spíš to, co takový humor přináší, na co nebo proti čemu míří. Jeden ze dvou aktérů Little Britan Matt Lucas to před dvěma lety, ale i tak s odstupem více než dvanácti let od natáčení, popsal takto: „Kdybych se mohl k Little Britain znovu vrátit, nedělal bych vtipy o transvestitech a vyhnul bych se hraní černošských postav. Už bych tu show nedělal. Rozčilovalo by to lidi. Udělali jsme mnohem krutější komedii, než kterou bych dělal teď. Společnost se od té doby hodně posunula a i moje vlastní názory se vyvinuly. Nebyl v tom tehdy špatný úmysl – jediné, z čeho nás můžete obvinit, byla trocha hamižnosti. Chtěli jsme prostě ukázat, jak rozdílnou bandu lidí jsme schopní zahrát,“ řekl pro magazín Big Issue.

Skutečně, základem humoru mnoha scének Little Britain není nic jiného než čistý exhibicionismus obou aktérů; touha předvést, co všechno umí. Na podobném principu stálo svého času i tuzemské Tele Tele a nedávná Tvoje tvář má známý hlas. Z nějakého důvodu je pro publikum uspokojující vidět herce „podávat výkon“, improvizovat a pitvořit se, napodobovat a dát si práci s make-upem. Herectví se tu redukuje na trochu sebezesměšnění, smějeme se ochotě herců vypadat jinak a většinou nelichotivě pro sebe samé i pro ty, co napodobují.

Little Britain se v tomto liší třeba od skečů Monty Python Flying Circus, které byly založené na parodování samotného televizního média, šlo tu o narušení smysluplnosti jazyka a dadaistický útok na smysl, přičemž vše bylo podáváno velmi náznakově a symbolicky. Little Britain naproti tomu nemá tento avantgardní rozměr, a naopak klade důraz na maximální realističnost masek a výpravy, čímž nenechává divákům tolik prostoru k imaginaci.

Matt Lucas dodává i to, že bylo „líné a laciné pro bílé lidi smát se jen tomu, že někdo hraje černochy. Chtěli jsme bavit, nenést žádnou agendu. Jak jsem ale starší, tak se stávám empatičtějším a více se starám o to, abych nezraňoval lidi“. Toto jsou autentická slova jednoho z tvůrců pořadu, která pronesl před více než dvěma lety, nebyl tedy ovlivněný nynější kauzou. (Dlužno podotknout, že druhý aktér pořadu, David Walliams, s tím nesouhlasí a jakékoli omluvy mu nejsou po chuti.)

Není však zvláštní, že probuzení fanoušci Little Britain najednou chtějí být stejní a litují toho, že už podobné pořady nevznikají, když o to sami tvůrci (nejenom herci, ale i scenáristé a režiséři) nemají zájem? A zcela upřímně, kdo se v posledních pár letech díval vášnivě a opakovaně na Little Britain v archivu BBC? Byly to miliony, statisíce, tisíce, nebo jen pár lidí? Tento pořad v televizi neběží už čtrnáct let, z dnešního pohledu jde tedy o archaické retro. Chvílemi skvěle zahrané, s obrovským nasazením, citem pro načasování, absurditu i častou nechutnost a záměrnou nevkusnost, což jsou všechno legitimní kategorie a prostředky, ale chybí nám intenzivně, že nevzniká nic podobného? Tato věta neschvaluje zákaz či stažení, jen naznačuje, že Little Britain se sama již vyklidila z pole diváckého zájmu. Kdyby zájem byl, vždy se najde televize nebo web, který podobný typ pořadu zafinancuje; nejde to svádět na „diktaturu politické korektnosti“.

 

Stažení do „návratna“

Případ je také lehce zvláštní v tom, že bychom o stažení pořadu ani nemuseli vědět. Nešlo totiž o žádné oficiální oznámení, vyhlašované s s hrdostí. Jak prohlásil mluvčí BBC na veřejný dotaz, co se stalo, „na aplikaci BBC iPlayer je mnoho historických programů, které průběžně posuzujeme“. A z playlistu neustále něco vypadává. Ostatně, ani u nás nemá ČT online dostupné vždy vše. „Časy se změnily,“ uzavírá mluvčí. Podobně jako když show stáhnul Netflix či BritBox, pokaždé jde o to, že se playlisty obměňují. Každý měsíc nás Netflix upozorňuje nejenom na to, co bude za premiéry, ale také na to, co už jeho portfolio opustí, protože probírat se i tak nepřeberným videoobsahem je vyčerpávající. 

Jistě neplatí, že Little Britain zmizela zrovna teď náhodně a že jde pouze o výsledek nějakého neosobního algoritmu. Zmizení má své načasování, jde nepochybně o symbolické gesto. Pořad přitom ve věku internetu nikdy nemůže být zrušen a vymazán – na to je tu YouTube a nekonečné množství ilegálních úložišť, navíc si lze vždy koupit DVD nebo blu-ray, nyní se s nimi bude nepochybně obchodovat jako s raritami.

gonewiththewind hattiemcdaniel tyingdress 700x325


Rasismus, který není nenávistný 

Případ Gone with the Wind je asi o něco složitější. Dodnes nejúspěšnější film všech dob při přepočtu na inflaci a počet prodaných lístků do kin (dalece předstihuje Titanic, Avatara, Avengers či Hvězdné války) patří také k nejčastěji hraným filmům v televizi – alespoň tak tomu bylo v minulých desetiletích. V Česku tento status nemá, zná ho poměrně málo lidí (na ČSFD pro něj hlasovalo 4400 uživatelů, přičemž u nejoblíbenějších filmů najdeme běžně hodnocení od více než 100 tisíc lidí) a je obtížné vysvětlit jeho popularitu. Jeho poetika spadá hluboko do 30. let minulého století a jeho technicolorové barvy přesně vystihují kýčovitost melodramatické zápletky. Gone with the Wind je samozřejmě mistrovský kýč, je to velkofilm a veledílo románového epického střihu. 

Česká kinematografie žádný podobný počin nevyprodukovala a nemáme si tak zážitek ze sledování Jihu proti Severu k čemu vztáhnout. (Velmi vzdáleně bychom ho mohli porovnat s Vávrovou husitskou trilogií, která nám vsugerovala obrazy středověku ovlivněné komunistickým výkladem dějin. Ať chceme, nebo nechceme, nějak jsme ovlivněni filmovými husity tak, jak nám je podal Otakar Vávra.)

854081161001 6162991260001 6162989880001 vs

Nicméně právě onen důraz na lásku hlavní hrdinky Scarlett téměř dokonale zastírá, že je majitelkou plantáže. Scarlett je figura, která ani nechce chápat velké dějiny probíhající okolo ní, protože romanticky řeší jenom svoje nitro. Téměř zcela jí uniká utrpení lidí, kteří ji obklopují a udržují v blahobytu. A snímek nám v mnohém dává zapomenout na to, že občanská válka se vedla, mimo jiné, kvůli otroctví. Když pak po válce zůstává černošské služebnictvo stále oddaně se Scarlett, vytváří to falešnou idylu souručenství paní a poddaných. Gone with the Wind je produktem své doby a navíc respektuje ducha knižní předlohy. Rasismus toho díla není v povýšenosti nebo nenávisti, ale v ignoranci historické reality.

Poměrně chabý je argument, že Gone with the Wind zároveň přinesl hereckou příležitost pro Hattie McDaniel, která si za svůj výkon odnesla Oscara za vedlejší roli a stala se tak první Afroameričankou s tímto oceněním. Jako by tato cena byla vykoupením za celý příběh filmu. Spíše platí, že McDaniel byla znovu jen onou poslušnou loutkou, navíc při ceremoniálu seděla u odděleného stolu a nesměla jít na závěrečnou party, protože tam černoši neměli přístup. Hollywoodu a USA celkově trvalo ještě pětadvacet let, než byla zrušena segregace a než se skutečnou filmovou hvězdou stal Sidney Poitier.

Ale i od dob jeho slávy v 60. letech uplynulo dost času, než se další Afroameričané dostali do mainstreamových hitů. Byl tu Eddie Murphy v 80. letech a ocenění začali v 90. letech sbírat Morgan Freeman, Denzel Washington či Samuel L. Jackson. Další komerční superhvězdou byl až Will Smith. Whoopi Goldberg dostala Oscara v roce 1990. Nejslavnější moderátorkou se stala Oprah Winfrey. Ale třeba Halle Berry, která vyhrála Oscara v roce 2001, nedokázala zúročit svůj hvězdný status. Až po roce 2000 začíná množství nominací pro afroamerické umělce narůstat. Klíčovým byl asi snímek 12 let v řetězech, který natočil (ten druhý) Steve McQueen a napsal John Ridley.

download

Musíme se na to dívat právě teď?

Právě Ridley publikoval 8. června 2020 v LA Times sloupek, v němž Gone with the Wind kritizuje. Podle něj film "glorifikuje předválečný Jih, romantizuje Konfederaci a sentimentalizuje historii". Zdá se, jako by film tvrdil, že na boji za „právo“ vlastnit, prodávat a kupovat lidské bytosti bylo něco noblesního. Vyzval pak HBO, aby film stáhlo z rotace nabídky.

Zároveň dodává: „Rád bych řekl jasně – nevěřím v cenzuru. Nemyslím si, že by film měl být zavřen do trezoru. Jen bych požádal, až uplyne vhodné množství času, aby se film vrátil na platformu HBO s ostatními filmy, které dají širší a kompletní obraz toho, co to bylo otroctví a Konfederace. Anebo možná by mohl být snímek spárovaný s debatou o jiných perspektivách. Momentálně před filmem není ani upozornění.“ Zdá se, že právě to má HBO v úmyslu. Během pouličních nepokojů film stáhnout a pak ho vrátit s nějakým upozorněním, vysvětlením a v paletě jiných snímků, které o době a o tématu poskytnou lepší kontext. Je to opravdu výmaz z historie, nepřijatelné ideologické přepisování dějin, nebo jen praxe, která dává smysl? Dlužno podotknout, že zatímco HBO dotyčný film stáhlo, na Amazonu je stále k vidění.

Z naší středoevropské perspektivy je poměrně nesoudné radit Američanům, jak se mají dívat na svou historii a současnost nebo jak moc mají být nad věcí a nenechat se ničím urazit. Staré rány se otevřely a půjdou těžko zacelit, pokud nedojde k systémovým změnám v oblasti vzdělávání a omezení „red liningu“, kdy banky na základě dávného, skrytě rasistického úzu častěji půjčují bohatším a bílým občanům.

gone wind

John Ridley mluví ve zmiňovaném článku i o tom, jak se asi cítí Afroameričané, kteří přijdou domů z demonstrace Black Lives Matter, sednou si k televizi a na HBO na ně vykoukne Jih proti Severu. Zcela jistě mají právo rozhodnout se film si nepustit, nicméně sám titul uváděný jako nezpochybnitelná klasika je připomínkou toho, že téma otroctví není bráno dost vážně.

Možná se to dá připodobnit tomu, jako když se v Česku po listopadu 89 začal znovu s malým odstupem vysílat v televizi seriál 30 případů majora Zemana. Mnoho diváků mělo pocit, že jsme boj s minulým režimem již vyhráli a je nemyslitelné koukat se na dílo oslavující bolševiky a estébáky. Ke každému z třiceti dílů tak Česká televize uspořádala hodinovou vysvětlující debatu, která zasadila konkrétní příběh do dobového kontextu. Celá situace působila lehce absurdně a strojeně, ale zároveň nikoho nenapadlo nic lepšího. (Původní nápad, že ke každému dílu seriálu bude vyroben kvalitní hodinový dokument detailně vysvětlující estébácké lži o historii, nebyl dotažen do konce.)

Největším odpůrcem seriálu, který požadoval, aby se vůbec nevysílal, byl překvapivě ředitel komerční televize NOVA, Vladimír Železný. Ten tomuto tématu věnoval mnoho několikaminutových tirád ve svém pořadu Volejte řediteli, kde jinak obhajoval vysílání Novy, její bulvárnost, krvavost i erotičnost, a u Majora Zemana ho vůbec ani nezajímalo, že pořad má své diváky. Jde o velice zvláštní vzpomínku, kdy obhájce lidového vkusu a rádoby největší liberál měl zároveň nejstriktnější totalitářské požadavky a obviňoval Českou televizi, že páchá cosi amorálního.

Nejde samozřejmě říct pouze to, že u Vladimíra Železného šlo o názorovou nekonzistenci a pokrytectví. Důležité je, že každý člověk má svá slabá místa a dovede v určité situaci rozumět tomu, že by některá díla neměla být uváděna jen tak, bez jakéhokoli odborného vysvětlení, co reprezentují. Je ve světle porevolučního případu Majora Zemana opravdu tak nepochopitelný případ Jihu proti Severu na HBO a Netflixu?


Kdo jsou strany sporu

Za sebe můžu říct jedinou věc, která mě znepokojuje a neumožňuje mi stát jednoznačně na jedné straně sporu. Respektive, můj problém spočívá v tom, že váhám, kdo jsou strany sporu. V běžných internetových anketách vždy vítězí s 90 – 95 % ti, kteří jsou proti jakémukoli stahování filmů a seriálů z oběhu. Neřeší přitom, že jde o dočasný krok, mluví o cenzuře, totalitě a používají argumentační fauly se „šikmou plochou“, kdy podle nich chybí už „jen krůček k pálení knih“. Jako by tedy neexistoval prakticky nikdo, kdo omezení schvaluje, pouze nějací blázniví aktivisté, proti nimž stojí většina se „zdravým rozumem“.

Není přitom třeba nic zakazovat a vymazávat či rušit. Jenomže velké korporace nemají jemné algoritmy. Vše je „buď, anebo“. Z nějakých důvodů ani nedovedou například nenápadadně stáhnout jednu epizodu, ale musí celý pořad, čehož už si leckdo všimne. Mediální korporace vydělávají na tom, že něco zveřejní a promují, nebo vydělávají na tom, že s velkou pompou něco stáhnou z oběhu a tváří se u toho morálně. V obou dvou případech korporace jenom připoutávají pozornost a pěstují si publikum. Debata o hodnotách se přesouvá do diskusí na internetu, ale samotné korporace ji nevedou ani nedemonstrují ve své nabídce zařazováním dokumentů, diskusních pořadů nebo adekvátně naprogramovaných podobných snímků, které nám dají možnost poznat historický vývoj v zobrazování tématu otroctví, segregace a útisku.

Jestli něčemu čelíme, není to ani tak diktatura politické korektnosti, ale hra mediálních korporací na morálku, schopnost udělat zboží i ze symbolických gest, budovat si značku na „uvědomělosti“ a „zodpovědnosti“. Samozřejmě, že tomuto stavu nahrává, když někteří lidé bohužel opravdu volají po zákazech a bojkotech. Problém však není v tom, že lidé proti něčemu protestují. Problém je v tom, že systém se naučil z protestů dělat reklamu a budování značky. Namísto řešení velkých problémů se uzavíráme do malých kulturních válek, ale pohybujeme se jen v tom rámci, který nám vymezily korporace. Vyčerpáváme síly a řešení reálných potíží se tak odsouvá do nedohledna.

blackface 1024x568

Mohli bychom přijmout námitku, že korporace nelze oddělit od politicke sféry a tudíž nelze určit, kteří aktéři si na morálku jen hrají. Možná v tom klíčí zárodek paranoidního vidění světa, ve kterém stojí "autentičtí aktivisté" proti "švindlujícím korporacím". On tu ale nestojí někdo proti někomu, naopak jde o jednu linii, prodloužení a amplifikaci. Problém je, že potřebu kriticky myslících lidí bavit se o historicky problematických dílech artikulují korporace způsobem, který pak diskusi vylučuje. Obyčejní lidé nemají takovou moc, ale mají emoce a argumenty. Korporace se tváří, že naplňují potřeby lidí, ale v procesu jejich vykonávání celou situaci zhoršují. 

Jak to dělat jinak

Drobnou obranou současných praktik, kterým nemůžeme říkat přímo cenzura, protože nic nebylo přestříháno, vystříháno ani zakázáno, může být prostý fakt, že demonstrace Black Lives Matter probíhají právě teď, a ani pro velké korporace není snadné zprodukovat jakýkoli vysvětlující dokument, nebo rychle doplnit portfolio filmů, které rozšiřují historické reprezentace palčivých témat. Těžko říct, jak technicky (a právně) náročné je do filmů vložit krátké upozornění o jeho obsahu, případně, jak ho dostatečně stručně a věcně naformulovat. Jakékoli – byť dočasné – zmizení vyvolává dojem, že nám někdo krade historii a chce námi manipulovat.

Klouzat po argumentačním svahu s tím, že za chvíli se nebudeme moc dívat na nic a nade vším bude dohlížet jakási „ideopolicie“, je hysterické a neopodstatněné. V každé éře dějin byly určité motivy nepřípustné, neexistovala doba bez omezení. To, čeho se lze trochu obávat je, že v nastolené atmosféře nejistoty se budou napříště filmoví tvůrci vyhýbat složitým tématům a budou se bát zobrazovat postavy s problematickou osobností a názory.

Demonstrace Black Lives Matter by měly vést USA ke konkrétním politickým krokům, které umenšují či narovnávají systémové křivdy a nerovnosti. Musíme je umět vidět, aby se s nimi dalo něco dělat. Stejně jako bychom ale měli vidět kriticky všemožné filmy z minulosti a nedospět k tomu, že kulturu budeme „čistit“ do úplně beztvářného stavu. Při dostatečné pozornosti a citlivosti není těžké uznat, že i stereotypy jako blackface lze užívat tak, aby naopak působily proti rasismu.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account