Systémové upozornění
Hlavní informace
nepochopeni-marilyna-mansona

Zní to jako zdánlivě nepřekvapivé zprávy. 52letý hudebník Marilyn Manson měl zneužívat a týrat třináct svých bývalých partnerek a počet obvinění rozhodně nemusí být konečný. Vše spustilo oznámení nyní 33leté herečky Evan Rachel Wood, která s ním žila přes tři roky a po deseti letech od rozchodu jej označila za mučitele, jenž jí vymýval mozek a nutil ji k totální podřízenosti.

Mansonova image se přitom už od první půlky 90. let zakládala na tom, že působí hrozivě, dekadentně a démonicky. Byl ztělesněním představy životního stylu sex, drogy a rokenrol, hlásil se k satanismu a jeho videoklipy vždy obsahovaly prvky násilí a podivné sexuality. Svou mediální personu a obchodní značku vystavěl na tom, že vypadá jako monstrum z hororu a děsí strážce tradiční křesťanské morálky – ostatně jednu svou desku nazval Antichrist Superstar. Není zase až tak nepochopitelné, že část veřejnosti na zprávy o tom, že se měl v soukromí chovat ke svým partnerkám odporně, reaguje až s jistým posměchem: „A co jste vlastně čekaly, že bude romantický chlapec zahrnující vás květinami?“ Přidruží se k tomu často i pochyby: „A proč si vzpomněly až po deseti či kolika letech? “ Samozřejmě s dovětkem, že „za tím budou určitě peníze“.

Jenomže toto myšlení v sobě skrývá řadu chyb. Co si vlastně kdo nalhával?

Mnohonásobný omyl začíná už v tom, že v Mansonově děsuplné image je něco silně romantického a že romantika je dokonce jejím základem. Možná, ale je to pouze romantika gotického, expresionistického, burleskního či punkerského typu. Není to romantika kýče, ale queeru a campu. Pověst zlého chlapce může být zcela nepochybně přitažlivá pro mnohé ženy (ale i muže), neboť představuje způsob osvobození od toho, co si myslí jejich okolí. Romantikou je bezpochyby útěk od každodennosti vstříc jistému nebezpečí, odevzdání se vášni, která se jiným třeba jeví nepochopitelná. Tento útěk a překračování hranic ale nemusí nutně vést k ponížení a horším stavům, než byly zakoušeny dřív, v prostředí konformity, nudy, předsudku a oprese. Žádná taková nevyhnutelná logika neexistuje. Jinými slovy, rocker nerovná se násilník, brutálně znějící hudba muže být spíše stěnou a ochranou před fyzickým i symbolickým násilím okolí.


Záměrná směs protikladů

Druhý problém je, že často směšujeme mediální roli a soukromí. Představa, že Marilyn Manson je 24 hodin denně videoklipový upír, kybernetický androgyn nebo vládce sadomaso salonu, vyznívá nesmyslně. Přesně naopak, Manson se v různých rozhovorech projevoval jako klidný, tichý a přemýšlivý člověk, který ví, že si hraje s náboženskými symboly a různými popkulturními znaky. Jeho pseudonym vznikl ze spojení jmen herečky Marilyn Monroe a vůdce vražednické sekty Charlese Mansona jako protipólů absolutní čistoty a zla. I Mansonova hudba střídá běsnění a něhu, kakofonii a melodičnost, hněv, naříkání a šepot, ostrou artikulaci i záměrně neartikulovaná citoslovce; stojí na jejich záměrném prolínání a neodlučitelnosti různých, zdánlivě protichůdných emocí a rovin výrazu.

Manson není ztělesněním čirého zla, nestojí na jednom pólu, jeho vlastní tělo a hlas jsou důkazem zápasu temnoty a světla, agrese i sebepoškozování, mužských a ženských znaků, extrémní sebeobnažující se upřímnosti i pozérské autostylizace do někoho úplně jiného. Hudebník ve starších rozhovorech přesně popisoval, že ztvárňuje úzkosti a strachy naší kultury, čímž mnohým lidem pomáhá zbavovat se depresí a přijímat se ve své jinakosti a outsiderství. Jeho drásavé skladby zazněly ve 140 filmech a seriálech a spolutvoří atmosféru posledního čtvrtstoletí. Vypadalo to tedy, že se za halloweenskou maskou skrývá spíše nesmělý chlapec, jehož v dětství šikanovali, a on si utvořil schránku, která ho má chránit před nelítostným světem; výstražné válečné malování na obličeji, jež odradí potenciální nepřátele od útoku.

Dodnes nezapomenu na jeho vystoupení v dokumentu Michaela Moora Bowling for Columbine (2001) o masakru na střední škole, kde dva studenti postříleli dvanáct lidí, dalších dvacet čtyři zranili a nakonec obrátili zbraně proti sobě. Vzhledem k tomu, že rádi poslouchali, mimo jiné, i Mansonovu hudbu, bylo snadné jej obvinit z toho, že na ně měl negativní vliv. Manson přitom zní v celém filmu jako nejpříčetnější a nejcitlivější osoba ze všech zpovídaných a jeho diagnóza americké kultury založené na koloběhu strachu a konzumu tne dokonale do živého. Po zhlédnutí této scény muselo být všem jasné, že Manson není blázen, není strašák a není ani původce problému. Jestli má být dekadent a deviant, pak bychom se měli střežit spíš těch, co se okázale prezentují jako normální.

„Co byste jim vzkázal?“ „Neřekl bych jim jediné slovo, jen bych naslouchal. Což nikdo neudělal,“ odpovídá nakonec na otázku, jak by mohl využít své popularity, a vzdá se tím i potřeby mnoha slavných lidí kázat ostatním. Nakonec i skladbu Nobodies z roku 2000 můžeme chápat jako jeho komentář k pocitům bezvýznamnosti mladé generace (We are the nobodies, wanna be somebodies. When we're dead, they'll know just who we are. – Nejsme nikým, chceme být někým. Budou vědět, kým jsme byli, teprve až zemřeme.) Podobné poselství nese skladba Disposable Teens.


Ošklivost jako výraz vzdoru

Přiznám se, že pro mě Marilyn Manson v době mého dospívání hodně znamenal. Jako dítě z katolické rodiny jsem hledal jakoukoli příležitost k alespoň soukromé symbolické vzpouře vůči autoritám a nacházel jsem ji v „zakázaných“ knihách, filmech a hudbě. Fakticky jsem žádné tvrdé zákazy nezažíval, můj otec naopak hodně tíhnul k rockové hudbě a zákazy se týkaly spíše oblbujících disko odrhovaček a socialistických filmů a seriálů. Ale hudební rebelské idoly mého otce ze 60. a 70. let jsem mohl překonat jen někým mnohem extrémnějším, stejně jako jsem alternativu k humanistickým filmům hledal u hororů a akčních filmů či počítačových her. Získal jsem obdiv k hrdé a záměrné ošklivosti, jež pro mě ztělesňovala odpor vůči kýči, líbivosti, podlézavosti a estetickému hlazení po srsti. Přesně v období, kdy člověk začne rozlišovat, co je mainstream a co alternativa, se pro mě zjevil Manson společně s některými dalšími (těsně jsem totiž minul vlnu grunge a kult Nirvany).

Akcent na určitou nemelodičnost, distorzi zvuků či vizuální špínu a neladné asymetrie, to vše jsem chápal jako vzpouru proti dávným klasickým kánonům i novodobému průmyslu krásy. Byla v tom snaha vymezit se proti rodině, škole a její potřebě normalizace a disciplinace, proti strážcům morálky a dobrého vkusu, jichž bylo všude plno. Devadesátá léta znamenala pro českou společnost šok z přílivu západních děl, která se k nám do té doby nedostávala, a média byla plná nářků a občas i volání po obnovení cenzury. Instinktivně jsem těmito hlasy pohrdal a potřeboval si svůj vnitřní svět stvořit přesně z toho, před čím nás varovali.

2 1005297 73090

Manson byl pro mě spolu se Skinny Puppy, Nine Inch Nails, Prodigy, Rammstein a Björk mým nejoblíbenějším bubákem – poslouchat a sledovat ho pro mě znamenalo zhruba toto: když zvládnu přijmout jeho, zvládnu i zbytek světa se vším jeho hnusem a nebezpečím. On a jemu podobní mě učí se nebát, ukazují mi věci, jichž se bojí masová média a tzv. slušní lidé, a tím odhaluje jejich slabost a pokrytectví. EBM, industrial i Mansonův přece jen hitovější rock (přiznávám s plným vědomím, že je spíš talentovaný epigon než originální umělec) pro mě byly v opozici i k čistě siláckému metalu a machistickému rokenrolu. Líbilo se mi, že mí milovaní strašáci nechtěli stát nad světem jako jeho páni a vítězové, ale nalézají si svůj autonomní outsiderský prostor. Ani potenciální sláva je neměla změnit, vždy budou jiní, vždy promlouvají z globálního hlediska jen k úzké skupině lidí.

Zpětně mi dochází, že mě Manson provázel životem, aniž bych ho sledoval podrobně a vztahoval se k němu jako k idolu. Jeho život a soukromí mě nezajímaly, byl pro mě simulakrem ze surrealisticky laděných videoklipů. Podstatné bylo, že jeho skladby zazněly v Lost Highway (1996), jednom z nejvíc matoucích filmů všech dob, nad nímž jsem přemýšlel deset let, než jsem to dokázal sepsat do diplomky o Davidu Lynchovi. Mansonova hudba byla v i Matrixu (1999), filmu, který totálně ovlivnil mou generaci a oddělil nás od generací předchozích – šlo o uvědomění si, že žijeme v noční můře umělého blahobytu, z níž se dá probudit jen do dystopické pustiny.

Částečně přes Mansona jsem pro sebe hodně zpozdile objevil Davida Bowieho, Killing Joke nebo muzikál The Rocky Horror Picture Show (1975), jehož jednu z hlavních postav, Fran-N-Furthera, mimozemšťana z planety Transylvania oblečeného v krajkovém prádle, nejde s jeho pansexuální všežravostí a nenasytností označit jednoduše ani za kladnou, ani za zápornou postavu. Naplňoval ale ideál filosofů, jako jsou Friedrich Nietzsche a Michel Foucault, že se můžeme přetvořit v někoho úplně jiného, než nám bylo původně dáno. Je v naší vůli stávat se neustále někým jiným a nemít žádnou podstatu. Marylin Manson zašel ve vyprázdnění esence a přebírání stále nových forem mnohem dále než Madonna a po něm třeba Lady Gaga, u nichž taky funguje pozitivní program „milovat všechny naše příšerky“. Bezpohlavnost u něj zašla ještě dál než u Bowieho, zároveň nebyl jen oním smutným mimozemšťanem, co spadl na Zem, či duchem nepřítomným kosmonautem, co opouští zeměkouli a letí do vesmíru. Mansonovy písně se zjevně obracejí nejen k těm, co se cítí vyloučení, ale i k těm, co je nenávidí, a zpěvákův zvláštně pohrdlivý tón hlasu slouží i jako plivanec.

Roli, již hraje nejlépe, je hudební verze komiksového Jokera, nepředvídatelného anarchisty, kterému se líbí rozpoutávat samoúčelný chaos. Jeho cílem, na rozdíl od Madonny, Lady Gaga nebo Peaches, není univerzální inkluze, ale sveřepá touha stát na okraji. Jak se vyjádřil jeden jeho fanoušek na YouTube: „Tomu chlapovi je padesát, ale díky němu, dokud bude stále živý, budu i já pořád teenagerem,“ což je jedno z nejděsivějších vyznání lásky, jaké jsem kdy četl. Věřím ale, že tyto moje subjektivní vzpomínky odrážejí pocity řady jiných lidí, kteří se s Mansonovou tvorbou a personou potkali kdykoli v citlivém období svého dospívání v průběhu devadesátých a nultých let.

 
Jak vzniká slepota

Snad taková dlouhá odbočka dává smysl. Ve skutečnosti totiž je a má být překvapením, že Mansonova image není pouhou rolí, ale že fakticky byl oním upírem, který vysával krev ze svých uhranutých obětí. Jeho image nebyla pevná a navždy přiléhavá k tváři, ale plovoucí a měňavá a jeho masky nezobrazovaly agresi vůči někomu konkrétnímu, ale vztek na svět. Jsou to nekonečné nánosy make-upu, které nevyjadřují celistvou osobnost. Jde o povrch, nikoli o hloubku. Není sice možné dostat se k nějakému původnímu podloží a základu, ale je v našich silách vidět mezery mezi těmito vrstvami. Pro mnoho fanoušků je jeho chování v soukromí zklamáním, protože to znamená, že coby umělec nezvládl sublimovat svou temnou, pudovou stránku, ale naopak jí propadal s rostoucí drogovou a alkoholovou závislostí. Měli jsme důvod se domnívat, že Manson hraje show pro reflektory médií, ale jinak je kultivovaný a přemýšlivý introvert. Může pít alkohol, brát drogy, mít zálibu v sadomasochismu, ale nic ho automaticky nepředurčovalo být tyranem.

article main yix7dv32uoa95cxn

Je naopak naivní myslet si z pouhého poslechu hudby a sledování videoklipů, že Manson má být narcistní psychopat, který systematicky ubližuje lidem a neumí se k nim chovat jinak, než že je využívá a zneužívá. Producent jeho dvou raných alb Trent Reznor s odstupem potvrzuje, že Mansonův talent a původní citlivost se utopily v moři otupujících substancí a že již dávno není člověkem, jenž by nad sebou měl kontrolu, zatímco v počátku tu byl vždy rozdíl mezi Brianem Warnerem v soukromí a Marilynem Mansonem v médiích a na pódiu.

Zároveň je ale nutné říct, že se fanoušci v této nevědomosti udržovali spíše schválně, a jistá dávka naivity a neochoty vidět pravdu byla i na jejich straně. Byla to spíš typická slepota vůči znepokojujícím náznakům. Manson totiž v různých rozhovorech i ve své autobiografické knize Dlouhá a trnitá cesta z pekla mnohokrát naznačoval či přímo popisoval své násilné sklony – přiznal se například, že má ve svém domě malou odhlučněnou místnost, kam zavírá „zlobivé holky“. Mluvil třeba též o tom, že po své matce kdysi hodil láhev, způsobil jí obří nezacelitelnou jizvu na rtech a nijak toho nelitoval.

evan rachel wood manson

Nyní již není věcí dohadů, jestli svým bývalým partnerkám způsoboval utrpení. Jejich výpovědi potvrdili Mansonovi spolupracovníci, od jeho služebnictva až po bývalého kytaristu z jeho kapely Wese Borlanda, který po devíti měsících odešel, protože už nedokázal dál snášet jeho chování. Mansona nyní opustil jeho manažer Tony Ciulla, jenž s ním vydržel prakticky celou kariéru, a nahrávací firma Loma Vista Recording ním rozvázala smlouvu, jeho scény v seriálech American Gods a Creepshow budou vystřiženy. Není potřeba zdržovat se s presumpcí neviny, neboť přesnou míru viny určí až případné soudy, není ani podstatné, kdy a zda na ně dojde. I jako nezasvěcení do detailů už musíme mít jasno přinejmenším v tom, že se stalo něco, co je natolik v nepořádku, že Manson nemůže pokračovat v kariéře tak jako dosud. Výše uvedené kroky udělaly zasvěcené strany, které vědí více než my, a zjevně také vědí, že to tentokrát neuhrají a svého klienta neochrání a neočistí.

Může zaznít, že to dělají ze strachu nebo že jsou sami viníci, protože Mansona doposud kryli a mlčeli. Ale to ničemu nepomáhá, protože to nic nevyvrací. Hudební průmysl je nepochybně horší než třeba filmový, kde už MeToo proběhlo v silné vlně. Závislost kariéry zpěvaček na producentech je mnohem větší než u hereček a u obdivu a podřízenosti gruppies vůči hudebníkům je někdy těžké rozlišit, co je a co není dobrovolné, neboť mysl fanynek bývá ovlivněna davovou psychózou i patologickým zbožštěním. Mansonův modus operandi je každopádně popsaný tak detailně, že můžeme těžko pochybovat, že se dané věci staly. U jednotlivých žen se pouze liší délka období, kdy si vše nechaly líbit.


Kdo ho zná lépe?

Opakované tvrzení, že dotyčné dívky a ženy měly vědět, do čeho jdou, naráží na spoustu limitů. Možná se tato situace jeví jasnější nám, kteří jsme Mansona sledovali z odstupu a přes filtr médií. Osobní kontakt mohl být ale úplně jiný. Musíme přistoupit na to, že Mansonovy bývalé partnerky naopak v první fázi mohly mít pocit, že vidí „za masku“, znají „pravější skutečnost“ a že povrchní jsou všichni ostatní, kteří se řídí jen obrazem shock rockera z videoklipů a pódiových vystoupení. Jejich osobní zkušenost se s tímto obrazem zprvu rozcházela a ony si mohly myslet, že se mýlí právě povrchní média; tedy nikoli ony, ale ostatní se pletou. Přičemž i to musela být v různých ohledech pravda, právě proto je tak těžké říct, jak „bystré“ a „pohotové“ měly být. Poznat někoho zabírá čas, a pokud vás přesvědčí, že je i někým jiným než personou z médií, vidíte jeho charisma, inteligenci a talent, snadněji pak přistoupíte na jeho zvláštnosti, jež se postupně nejeví tak zvláštní.

Základním Mansonovým přístupem k většinou mnohem mladším partnerkám navíc bylo, že na ně působil svou empatií: „Jsi jiná a já pro tebe mám pochopení.“ Manson si nevybíral „panensky čisté nezkažené dívky“, ale „ztracené duše“, s nimiž spoluprožíval únikové mezaliance před okolním „nepřejícím světem“. Většinu žen v jeho blízkosti také tvořily umělkyně z alternativní scény, byly mezi nimi bývalé dětské hvězdičky jako právě Evan Rachel Wood nebo pornoherečky jako Jenna Jameson, zvyklé na různé hrubé zacházení při natáčení, tudíž s velmi posunutými měřítky.

dleiw11voaeasua 171117 101200 jgr

Nepochopení pravého stavu věcí vyvěrá i z falešného předpokladu, že Mansonovy partnerky o jeho sklonech musely vědět a sadomasochistický sex s ním měly dobrovolně. Jak ale vyplývá z jejich líčení, jejich vztahy měly daleko ke konsensuálnímu BDSM. Manson nerespektoval žádná „záchranná slova“, která mají zastavit bolest. Své partnerky navíc nejenom zavíral přes noc ve zmiňované místnůstce, ale často je trápil hlady, udržoval je ve stavu nevyspání, případně jim nutil drogy, aby byly co nejovladatelnější. Některé prožily měsíce až roky ve stavu, kdy nebyly úplně příčetné, ale trpěly spánkovou deprivací a stavy halucinace. Několika způsobil krvavá řezná poranění a ustavičně kontroloval, jak vypadají či jak se oblékají. Tuto svou pygmalionskou patologii dotáhl tak daleko, že je zbavil osobnosti hůř než hrdina Hitchcockova thrilleru Vertigo, který si do své nebohé oběti promítal své fetiše.

To nemá se sadomasochismem vůbec nic společného a jde o stejnou záměnu s kriminálním zneužíváním jako u slavné knižní a filmové série 50 odstínů šedi. Ani zde hrdina Christian Gray není sadistou, který hledá submisivní ženu, ale predátorem, agresorem a psychopatem, který omezuje zcela normální ženu. Sadomasochismus je náročné hraní sexuálních rolí, které vyžaduje oboustrannou, komplementární touhu, toleranci a jasná pravidla. Nic z toho neplatilo u Mansona a žen, které se nyní konečně nebály ozvat. Dobrovolná bolest jako druh rozkoše a omezování osobní svobody jsou něco úplně jiného.


Už nejde o peníze, ale o pravdu

Nejhorší nepochopení celé kauzy, jež v sobě naplňuje všechny zneužívací techniky groomingu (postupného vychovávání k obrazu svému) a gaslightingu (nakukávání zneužívaným, že se jim nic neděje, aby se cítily vinné ony), spočívá v tvrzení, že se nyní po letech pouze mstí zneuznané ženy, jimž došly finance. Jednak se tím podceňuje Mansonova manipulativní inteligence (údajně má IQ 148), dále velké, často více než dvacetileté věkové rozdíly a mocenská nerovnováha. Setkat se ve dvaceti nebo těsně před dvacítkou se superhvězdou dovede člověka snadno zbavit ostražitosti, zamávalo by to i s mnohem staršími a ukotvenějšími osobnostmi.

Je také zcela běžné, že se ženy, které přežily podobné násilné vztahy, dávají dohromady mnoho let a jedno desetiletí k tomu nemusí stačit. Především ale musejí získat zpět pocit sebehodnoty, což zabere mnoho úsilí. Evan Rachel Wood se naštěstí stala velmi úspěšnou herečkou (překonala stigma dětské hvězdičky) a od rozchodu s Mansonem získala dokonce tři nominace na Zlatý globus, tři nominace na televizní Emmy a za seriál Westworld, v němž hraje jednu z hlavních rolí, dostávala honorář 250 tisíc dolarů za jeden díl, takže finanční nouzí opravdu netrpí a je naopak na vrcholu své kariéry. O Mansonově chování přitom mluvila dávno předtím, v roce 2018, pouze ho přímo nejmenovala. Její nynější vystoupení mělo čistě za cíl, aby Manson dál neubližoval jiným ženám, nic zištného v tom není. Měli bychom se tedy odnaučit mluvit o ní pouze jako o jeho bývalé přítelkyni a „oběti“.

Neustále opakovaný oblíbený omyl, že MeToo existuje primárně jako strategie, jak se snadno dostat k penězům, úplně opomíjí, že se ženy v jeho rámci schválně ozývají veřejně a nenechávají se umlčovat mimosoudními vyrovnáními, což byl předešlý úzus. MeToo existuje jako nikým neřízené spontánní hnutí víceméně jenom proto, abychom o problému zneužívání začali mluvit veřejně, ne jenom za zavřenými dveřmi. Je jedno, s jakým se přichází časovým odstupem, podstatné je umět pojmenovat různé činy, které se klidně dříve mohly zdát neproblematické. K tomu nejhoršímu totiž dochází, pokud se smlčují malé věci, na nichž se buduje všeobecná společenská otrlost. Manson může zkusit svou obhajobu uhrát na to, že příliš nevnímá realitu, jako to ukazuje v až roztomilé kreaci sebe sama v seriálu Nový papež, ale neměli bychom mu to věřit.

 
Vepsat se do díla

Jak to s ním ale bude dál, je velká neznámá. Velmi pravděpodobně nebude moct natočit další album nebo absolvovat větší turné minimálně pět let a je otázkou, zda v pozdějším věku dovede naskočit na ujíždějící káru znovu, když nyní sám ztratí hybnost. Jeho čtyřoktávový baryton může vyjít ze cviku a touha nacházet nové alternativní identity může vychladnout. V jistém ohledu s Mansonem odchází i devadesátá léta a její dravá postmoderní estetika. Za dobu Mansonovy kariéry pokročilo přijímání outsiderů do většinové společnosti zásadními kroky, na jinakost a divnost jsme si už dost zvykli. Jako provokativního umělce ho tato doba proto už příliš nepotřebuje.

Ve zvláštní shodě náhod zní jeho poslední loňská deska We Are Chaos mnohem klidněji než cokoli, co natočil předtím. Má spíš sound jako David Bowie nebo The Strokes; Manson dokonce jako inspiraci zmiňuje i Eltona Johna. Deska obsahuje i vyloženě příjemně znějící skladby s vyznáními lásky, o nichž fanoušci říkají, že by si je klidně nechali zahrát na svatbě. Jako by se Manson očistil od některých nánosů vzteku, temnoty a pozérství a dospěl. Co je mu to ale teď platné? A hlavně už víme ještě lépe, že si nemůžeme spojovat umělce s jeho dílem. Dílo může stejnou měrou vyjadřovat něco vnitřního i to zastírat. Určitě lze slyšet jakési doznání v titulní písni: „Maybe I am just the mystery, I could end up your misery. We are sick, fucked up and complicated, we are chaos, we can´t be cured.“ (Možná jsem prostě záhadou, mohl bych ukončit tvé utrpení. Jsme nemocní, zkurvení a komplikovaní, jsme chaos, nemůžeme být vyléčeni.) Tato slova mohl Manson říkat ve svém životě mnohokrát mnoha ženám. I kdyby, nic ho neomlouvá. Je to v nejlepším případě záznam nebo ventilace vlastních chyb, které uměním napravit nejde. Může to být ale soundtrack našich životů.

Uvědomuju si, že Mansona nejspíš nikdy nepřestanu poslouchat. Ne snad proto, že bych dokázal tak hladce a bezstarostně oddělit autora od díla, ale spíš proto, že mi přijde zajímavé vidět naopak jeho promítání se do díla. To se jistě neodehrává 1:1, ničí život není uměleckým dílem a je jednou z největších chyb umělců si to myslet, protože takto sebestylizované kompozice lemují řady použitých a zničených životů jiných lidí. Ale na rozdíl třeba od Michaela Jacksona, kde mi dílo a život přijdou v přímém rozporu, respektive dílo vnímám jako způsob sebepotlačení, u Mansona mi nevadí vepsání toho negativního do hudby. Nedokážu říct, zda je Manson v onom sochání negativity stoprocentně upřímný, ale k vlastnímu prožitku, fantazijnímu sebepromítnutí nebo katarzi to vědět nepotřebuju.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account