Systémové upozornění
Hlavní informace
novinky-standy-dvoraka

Způsob, jakým redaktor Novinek.cz Stanislav Dvořák informuje o nových filmech, nehledě na jeho recenze, má přímý vliv na vyvolávání veřejného zmatení a samonaštvávání.

Zůstává mírně nepochopitelné, proč si vyhledávač Seznam.cz nechává na své hlavní stránce zpravodajství Novinky.cz, když má už několik let své mnohem serióznější Seznam zprávy. Důvodem může být setrvačnost i vychytralost, která počítá s tím, že části internetového publika musí být servírovány zkratkovitě populistické texty, které píšou lidé, jejichž mentální obzor je natolik úzký, aby je netrápilo, jaké zhovadilosti tvoří. Člověka občas napadne, zda při při tom nejsou třeba opilí.

Králem pivního rozumbradovství, jež ale vůbec nezávisí na reálné konzumaci alkoholu, ale spíše na základní touze mluvit o všem jako u hospodského stolu, kde jeden druhého beztak moc neslyší, ale všichni jen reagují na osamocené signály a slova, se stal v poslední době redaktor Stanislav Dvořák, toho času schopný obsloužit obory hudba, film i literatura. Těmi vykřikovanými slovy, na něž mají pomyslní spolustolovníci kývat, jsou především „politická korektnost“ a k ní přidružené nálepky jako „agitka“.

Ve svém redakčním medailonu o sobě napsal: „Novinář a spisovatel, zaměřuje se na hudbu, film, východní filozofii a historii Sudet. Studoval FF UK a FSV UK v Praze, stáž na Universität Leipzig, Německo. Vydal novelu Ta léta pod psa, k vydání v roce 2021 se připravuje román z Krušných hor či historická publikace Sudetský tulák.“

Člověku se z toho chce věřit pouze poslední větě, k té totiž existuje fyzický důkaz v podobě knih i toho, že je někdo četl a náležitě ohodnotil. O jakémkoli vzdělání dotyčného pisatele nás však články na Novinkách přesvědčit nemohou. Většina textíků, které Stanislav Dvořák produkuje, působí jako plivance, při nichž mu ovšem schází i dost slin. Jako by i touha si zanadávat na současné poměry byla ochablá a bez energie. Jeho produkce nepřipomíná prakticky ničím profesionální novinařinu. Na to v ní není dost informací, použitých zdrojů, překlady pokulhávají a jde spíše o neobratné parafráze vynechávající cokoli složitějšího, jinak je to líný copypaste Četky. (Myslím, že tuto práci přitom dovedu posoudit, protože jsem se deníkařinou živil čtyři roky a mám představu o její náročnosti. A ne, takhle odfláknutě jsme si to na Aktuálně.cz nedovolili dělat, hanba by nás fackovala.)

Dvořákovy recenze pak stojí na nejomletějších frázích a nemají větší rozsah než průměrný facebookový status nebo komentář na ČSFD. Je možné, že třeba o novém seriálu Jana Hřebejka nejde mnoho napsat, ale proč publikovat podobné útvary se vskutku vzpírá pochopení.


Negramotný dělník slova, či oficiální redakční troll?

Kdyby byl Stanislav Dvořák pouhým dělníkem slova, jemuž je úplně jedno, co dělá, hlavně, že za to dostává peníze, nebylo by třeba věnovat mu jakoukoli pozornost. Ostatně, pochybuju, že mu reálně věnují pozornost i samotní čtenáři Novinek, že si kdokoli pamatuje jeho jméno nebo si vyhledává jeho názory. Jeho práce slouží pouze k tomu, aby pravidelnou publikací na homepage udržoval onu konstantní, mírně zvýšenou hladinu naštvanosti u lidí, kteří nechtějí být kulturní a kultura pro ně znamená jenom zdroj rozhořčení nad nejrůznějšími „moderními vymyšlenostmi“.

Standa je vlastně jen privilegovaný anonym z diskuse, který dostal šanci publikovat viditelně „nad čarou“. Strategie Novinek přibližovat se uživatelům, kteří nezvládají delší texty, tím, že je pro ně píše někdo, kdo je neumí psát, má v sobě něco až vizionářského, co vychází vstříc hloupnutí obyvatelstva jako ve sci-fi satiře Idiocracy. Pamatuju si, jak mi před nějakými patnácti lety jeden kolega vysvětloval, že po éře bulváru, který píšou gramotní lidé pro gramotné lidi, postupně přijde éra, kdy budou psát negramotní pro negramotné. A ejhle, je to tu!

2020241171236

Zdá se však, že úplně bezzájmové Dvořákovo písmenkování není. Mnoho měsíců je zřejmé, že má svou misi, již myslí vážně, a soustředí se specificky na určitá témata. Jen za jeden týden (od 12. do 16. dubna) měl potřůebu nás informovat o zásadních událostech, kdy se Herec ze Simpsonů omluvil, že si dovolil dabovat indickou postavičku (což vyvolalo přes 900 příspěvků pod článkem) a Nejí černošské jídlo, vytkla seriálu Luther manažerka diverzity (přes 1000 reakcí). Jen pro představu, nějaká čísla – celkový počet čtenářů Novinek je kolem 3 milionů a diskusí přispívají asi 2 promile z nich, což dělá něco kolem 6 tisíc lidí. 

V obou případech jde o něco, co lze pochopit jenom zevnitř a z hloubky cizí kultury, pokud v ní vyrůstáme a uvědomujeme si různé perspektivy. Není to nic, o čem by se dalo informovat na pár odstavcích, lze to pojmout pouze v delším kontextovém článku, který půjde nazpátek do historie, prokáže lingvistický cit a uvede více příkladů k porovnání. Takto se nám dostalo pouze ujištění v duchu, že „už ani ten dabing není, co býval“, což jako obyvatelé „dabingové velmoci“ musíme zákonitě nést velmi špatně a měli bychom se nad tím pohoršit. Stejně tak zjištění, že nová manažerka veřejnoprávní BBC uvádí jeden z mnoha příkladů, jak se v seriálech dříve zobrazovala etnicita, nemůže onomu průměrnému čtenáři Novinek nic dát. Nejenom, že nejspíš nezná seriál Luther, herce Idrise Elbu ani karibskou subkulturu v Londýně, a dost možná ani neví, jaký status má BBC. 

Jinými slovy, vytvářet zprávu na homepage, na niž chodí miliony lidí, z něčeho, co prostě nelze vysvětlit ve zkratce, je jasně populistická snaha vytvářet veřejné nepřátele, nenáviděné „progresivistické elity“. Kdosi chce ničit dabing, kdosi chce, aby se herci ponižovali, kdosi nám diktuje, jak má vypadat správný „sociální realismus“. Stanislav Dvořák přitom třeba zprávu o BBC rámuje úvodní větou, že „seriál Luther má problém“, aniž by z textu plynulo, zda tato krimi nebude nadále uváděna, či zda se o tom jen uvažovalo. Jenom se s odkazem na loňské mistrovské seriály Sekerka (Small Axe) a Můžu tě zničit (I May Destroy You) vysvětluje, že BBC chce zobrazování černošské kultury posouvat směrem k větší autenticitě. To se dozvíte i z pravicového britského bulváru The Sun, ale nikoli z Novinek.cz, které zatají asi polovinu příběhu, včetně noblesní Elbovy reakce. Zároveň je možné vést debatu o tom, zda autenticitu podporuje to, že postavy dělají určité typické věci, a kdy už se z toho znovu stává stereotyp. Tvorba i debata o ní jsou otevřené, ale Luther samotný žádný problém nemá. To je nám pouze falešně sugerováno.

BB1fIBW7

Už několikrát jsem se bavil se známými, kteří se věnují mediální kritice a výchově, jestli je možné, že v redakci Novinek.cz sedí nějací zavilí idioti, kteří celé dny sledují zahraniční agenturní zprávy nebo dokonce z delších článků jen preparují pasáže, které mohou správně rozdmýchat nenávist k současným kulturním změnám, už jenom tím, jak nekulturně tyto informace podávají svému cílovému publiku. Nevím, jestli si tito lidé, kteří rámují zprávy tak deformovaně, vůbec uvědomují, že nebojují proti žádné propagandě, ale sami jsou propagandisté non plus ultra, a že jejich práce nesplňuje kritéria solidní žurnalistiky, ale ubohého trollingu.

Opravdu se za tento týden nestalo nic jiného zajímavého nebo není možné k jednomu z daných témat vydat něco kvalitnějšího? Skutečně je to tak aktuální, že zveřejnění těchto z kontextu vytržených informací nesnese odkladu? A je ono vytržení dané pouze rychlostí, s jakou je „potřeba“ to zveřejnit, nebo je to kvůli hlouposti těch, co tuto práci dělají, nebo je v tom sofistikovanější záměr, kde je rychlost zástěrkou a hloupost nástrojem?


Nebude Indiana Jones zbytečně korektní?

Je však pravda, že oba zmiňované případy se staly a v původních článcích najdete stejné citované věty. Týdenním vrcholem zoufalého rozdmýchávání odporu se stal až text V Indianu Jonesovi 5 se Ford potká se slavným filmovým opilcem Mikkelsenem. Na textu nevadí titulek, který ještě zvládne rozlišit herce a roli. V obsahu sice Dvořák příznačně nepopíše nejdůležitější Mikkelsenovy role (Hon; seriál Hannibal; to, že převzal po Johnnym Deppovi roli v sérii Fantastická zvířata a že teď ho nejnověji můžeme vidět ve skvělé černé komedii Rytíři spravedlnosti), nezmíní vůbec, že hlavní ženskou roli bude hrát Phoebe Waller-Bridge (čímž by předešel mnoha stupidním spekulacím v následné diskusi pod článkem), a není schopný napsat, že režisér James Mangold natočil jiný, vynikající film o stárnoucím hrdinovi Wolverinovi, čímž by mohlo vzniknout očekávání, že je nač se těšit. Nebylo by ani třeba tak pochybovačně mluvit o tom, že Fordovi bude v době premiéry filmu osmdesát let. Zaprvé, film zcela nepochybně bude o stárnutí, a Ford je celkově ve výborné fyzické formě, jak ukazují záběry z posledních filmů, kde běžně absolvuje rvačky. Ano, musí tam být i kaskadéři a triky, ale v zásadě je herec nesmírně vitální.

Celý pidičláneček o ničem však v duchu „standologiky“ musí vrcholit pasáží: „Mangold a Spielberg si budou muset dávat pozor, aby byl nový film dokonale politicky korektní. Klasický Indiana Jones a chrám zkázy byl obviněn, že ‚stereotypně zobrazuje Indii a hinduistické zvyky‘.“

Jak lze očekávat, ze 66 komentářů pod textem se jich zhruba 60 rozhořčeně a štítivě dotýká právě politické korektnosti a asi jenom dva či tři Fordova věku. Přitom – pokud hledáte zdroj článku a kliknete na Hollywood Reporter, Variety, Deadline, Collider, Empire Online či People.com –, nikde se nic takového nezmiňuje. Spielberg ani Mangold nikdy nevyjádřili obavu, jak složitě budou muset přemýšlet, aby byl scénář politicky korektní. Nehledě na to, že scénář už v tuto chvíli musí být napsaný, pokud má velmi brzy začít natáčení, aby se příští léto stihla premiéra. Čili veškerá předstíraná Dvořákova starost vychází naprázdno. Obavu nevyjádřilo ani žádné médium a nikdo nepřemýšlí o tom, zda to režisér s producentem zvládnou. Je to čistě problém jen v našem zatuchlém rybníčku a hlavě jednoho tvůrce zpráv.


Ráj pro boomery

Po kliknutí na ikonku Diskuse (kde se nikdy žádná diskuse neodehrála) se před námi rozvinou hotové orgie toho nejpřízemnějšího boomer's humoru:

Dokud ho nebude hrát černý teplouš, tak Indiana Jones nikdy korektní nebude. (Vladimir Ruzicka)

Přesně, musí tam být přesně pět bělochů, pět černochů, pět Indů, pět indiánů, pět opic, pět mimozemšťanů a pět úředníků. Běda zda to bude jinak. A zelené pozadí pro efekty by také mělo být barevné! (Jarda Cipin)

Takže se můžeme těšit na další film plný všech ras a víc jak 2 pohlaví, který jen za tohle bude nominován na Oscara, zatímco příběh bude ještě horší jak u 4. dílu? (Pavel Polák)

A nesmi zapomenout na to, že Indiana musi byt homosexual a mit tam cernyho partaka a asijskou partacku, muslimskyho adoptovaneho syna,nesmi tam zabit nikoho jinýho nez belocha, a vse se musi odehravat na Marsu aby nahodou nekoho politicky neurazil, nebo nenatocil neco zakazaneho (Jan Racek)

Indiana Jones 5 - Harisson Ford natáčení jistě zvládne. Film po úvodních titulcích, ve kterých se všichni bílí muži, herci i členové štábu omluví za svou barvu kůže, rasismus a sexismus, nabídne tříhodinový monolog Harissona Forda, kde se omluví, že vždy hrál bílé muže a ani jednou si nevyzkoušel roli utiskovaného černocha. Dále se omluví za všechny jím ve filmu zabité menšiny, především pak za zotročení Chewbaccy, který neměl ve hvězdných válkách odpovídající prostor pro realizaci svých tužeb a cílů a navíc vypadal a mluvil jako opice (stereotyp). Na závěr filmu pak Harrison prohlásí, že se hodlá stát transsexuálním lesbickým černou ženou a bude bojovat za práva menšin až do úplného vítězství. Následovat budou závěrečné titulky s upozorněním, že film nemá podporovat gendrové a rasové stereotypy (Mar Zámečník)

95bfffef 6e7e 418b a88e 307fc020287d large16x9 1280x960 80404P00QJSCB

A tak dále a tak dále. V jednom momentu se dokonce zúročí Dvořákova týdenní práce a jeden jepičí pamětník článku o Simpsonových do toho zamontuje i téma dabingu:

Hlavně abychom pro dabovanou verzi do češtiny měli dost dabérů všech barev a vyznání aby to přesně kopírovalo herce ve filmu.... čert vem hlas... (Jan Šilhánek)

Uvědomme si, že toto vše bylo podníceno zcela z prstu vycucanou poznámkou, která s původní zprávou nijak nesouvisí. A tato poznámka vznikla jen a jen proto, že Standa nedokáže potlačit své obsesivně-kompulzivní sklony. Ve čtenářích to však vytváří pocity vzteku, lítosti, bezmoci a nutkání k proroctví.

Mám takovou obavu, že vzhledem ke korektnosti budou zpoza louže přicházet čím dál tím větší sra**y, které sice budou dostávat cenu za cenou, ale do kina na to nikdo nepřijde!! Hlavně být korektní že..??? (Horstakos Horský)

Říkám si jestli má Spielberg zapotřebí starat se o nějakou hyperkorektnost propagovanou nýmandy kteří mu nesahají ani po tkaničky u bot. (Jakub Konečný)


"Fandové", kteří neznají své údajně oblíbené filmy

Co na tom, že rozmanitost obsazení v posledním desetiletí stoupala a úspěšnost hollywoodských filmů v kinech neklesala. Co na tom, že Indiana Jones byl vždy koncipován jako komerční hit a nikdy přímo neusiloval o Oscary. (I když ve výsledku jich pár získal v technických kategoriích a Dobyvatelé ztracené archy svého času měli i nominaci za režii a nejlepší film roku.) Překvapující na tom je, jak málo toho tito čtenáři vědí o filmech a autorech, které údajně mají nebo do této doby měli mít rádi.

Indiana Jones byl vždy „plný všech ras“, protože hrdina cestoval po celém světě a se všemi jednal rovnocenně, a jediný, kdo ho strašlivě štve, jsou rasističtí náckové. Indiana Jones si dokonce občas uvědomí, že jednal nadřazeně jako běloch, který si chtěl uzmout nějaký artefakt pro sebe, ale pak ho vrátí lidem z původní kultury, jako to udělá v Chrámu zkázy. Spielberg byl překvapivě vždy korektní a antirasistický – tématu otrokářství věnoval Purpurovou barvu (1985), Amistad (1997) a Lincolna (2012), tématu holocaustu pak Schindlerův seznam (1997) a složitým izraelsko-palestinským vztahům drama Mnichov (2005).

40132ts

Můžeme debatovat, jak empatický je u jednotlivých děl jeho vhled, v čem je kýčovitý nebo omezený svou perspektivou, ale těžko ho obviňovat z neupřímnosti nebo náhlé konjunkturálnosti. Spielberg se danými tématy zabýval vždy, je čelním hollywoodským progresivistou mnoho dekád. A pokud bude mít pátý Indiana Jones náhodou menší úspěch než předchozí díly, nebude to kvůli jeho „přílišné korektnosti“, ale proto, že na něj naopak nebude tolik chodit mladší publikum, které sice korektnost a diverzitu spíš vítá, nicméně s indianajonesovskou sérií není tak silně emočně spřízněno jako starší publikum.


Co se stalo už v 80. letech

Steven Spielberg tedy právě kromě druhého dílu Indiana Jonese z roku 1984 nikdy nebyl obviňován z toho, že používá démonizující kulturní stereotypy. Tato kritika přitom přišla už v dobových recenzích v daném roce, a jak dokládá Spielbergův životopis z raných 90. let, autor bral tuto kritiku vážně, uznal ji a z odstupu označil tento film za svůj nejméně oblíbený. Přišlo mu, že se tu příliš opájel zlem a násilím a nejméně se věnoval postavám. Opět, neudělal to teď, v době pozdních omluv a pozdních prozření. Udělal to dávno a bez jakékoli vnější výzvy aktivistů a petic. Spielberg si velmi dobře uvědomoval, že Indiana Jones vychází z brakových románů a béčkových filmů, jež vznikaly v době, kdy byl základem západní kultury imperialismus a bělošská nadřazenost. Je to historický fakt, nejde s ním nějak polemizovat. Dobrodružná literatura je primárně o dobývání a podrobování nových území a „barbarů“.

Na Spielbergovi jenom bylo, jak z ideologicky zatížené zábavy udělat zábavu ideologicky odlehčenou. Nejde tvrdit, že dříve tam žádná ideologie nebyla a teď ji tam násilně vidíme. Ne, byla tam předtím a fungovala jako správná ideologie neviditelně a zdánlivě přirozeně. Nyní už ale nefunguje, a proto nám připadá násilná a mocensky nadřazená. Spielbergovi se ve většině případů podařilo ideologické vyprázdnění k dokonalosti. Dávné příběhy postavené na tom, že si běloch může brát cokoli (být doslova „raiderem“ – vykradačem hrobek minulosti jiných kultur), všichni ostatní mu mají sloužit a on všechny ostatní buď porazí, nebo zachrání, podal tak, aby to jako celek nepůsobilo nafoukaně. Proto se v Indianu Jonesovi – myšleno postavě – mísí nafoukanost (zdůrazní se tím nedokonalost charakteru) s mírnou otráveností (neochota dodržovat ani dobová pravidla) a také vždy dospívá k poučení, že důležité není něco materiálního, ale duchovního.

Dařilo se to tak, jak to jenom postmoderní popík využívající brakový základ dovede podat. Chrám zkázy má v sobě nicméně jak prvky xenofobie (strachu z podivné indické kultury), tak klišovité schéma „bílého zachránce“, který pomůže zaostalým vesničanům, ušlechtilým divochům. Navíc je součástí příběhu i vzorec vykořisťování chudých bohatými, jenom se tu Indové zvládnou vykořisťovat sami mezi sebou a podíl kolonizátorů na stavu země se úplně vymaže. K tomu je tu extrémně stereotypní postava upištěné „krásky v nesnázích“, která je hloupá a Indy se o ni musí pořád starat.

Indiana Jones a Chram zkazy 4 scaled


Umět přijmout problematickou zábavu

V mé dětské paměti je druhý díl tím nejlepším a nejzábavnějším, nejakčnějším, s největším spádem, nejbláznivějším humorem, je i správně zvrácený v různých nechutnostech, hrdina nejvíc bitý a musí se nejvíce překonávat. Navíc se mi líbilo, že ve filmu byl Indyho parťákem malý asijský kluk zhruba mého věku, čili jsem se cítil nejen divákem, ale i aktérem děje. Všechna rozkoš, kterou mi sledování Chrámu zkázy opakovaně přináší, nemůže popřít, že film je prostě o tom, že bílý muž reprezentující civilizaci bojuje s démonickými zvířecími divochy, kteří dokážou pomocí magie zbavovat lidi vůle, osobnosti a srdce. Platí obojí naráz – Chrám zkázy je nejlepší i nejhorší díl Indiana Jonese, je naprosto typicky dobový a neopakovatelný. Nejenom, že Harrison Ford stárne, nejenom, že se i akce točí jinak, nejenom, že děj musí pokročit do jiného desetiletí, nyní podle chronologické logiky do konce 60. let 20. století, ale neopakovatelné je to zkrátka proto, že dívat se, jak někdo likviduje desítky stejně vypadajících lidí v turbanech, je už hloupé a zbytečné. Je zajímavé, že všechny ostatní díly série se stereotypům víceméně vyhýbají. Vycházejí z toho, jak byl svět mocensky rozdělený, kdo byl kdo na ose zla (USA vs. nacisté nebo SSSR) a využívá určitý orientalistický exotismus, ale jenom v Chrámu zkázy jsou k obrazu nepřátel přidány divošství a zaostalost.

Od jeho premiéry ale uplynulo už 37 let a sugerovat, že až teď (!) Spielberg bude muset nějak intenzivně přemýšlet nad tím, zda nebudou v příběhu ze 60. let stereotypy jako ve vyprávění z roku 1935, notabene ve filmu, k němuž sám nepíše scénář (a nikdy je k této sérii nepsal), už zavání značnou imbecilitou.

Stačí si jen vzpomenout, jak Spielberg zvládnul natočil Tintinova dobrodružství v roce 2011. Původní komiksy jsou zatížené imperialistickým rasismem, ale ve filmu po něm není ani památky. Samo dobrodružství a akce nemizí, jen už nejde stavět vyprávění na tom, že „malý kolonista“ vyřeší všechny problémy v „zemi divochů“. Ti už netvoří ani kolorit. Jádrem konfliktu je osobní souboj, ne souboj kultur či civilizace a přírody (jak ukazuje ošklivá scéna, kdy Tintin rozmetá nosorožce dynamitem). Představa, že bychom dávným figurám měli zachovávat všechny atributy, by vedla k tomu, že by kladnou postavu měli nosit na nosítkách černošští otroci a slouhové, což by bylo obtížně skousnutelné a samotné zábavě by to nic nepřidalo.

maxresdefault


Spekulace z Variety brané příliš vážně

Vraťme se ale zpátky ke Stanislavu Dvořákovi, i když chápu, že jeho jméno a přínos novinařině jste už stačili mezitím zapomenout. Celá jeho závěrečná poznámka v textu o Indianu Jonesovi přitom vychází jen z toho, že v červnu 2020 časopis Variety vydal čistě spekulativní článek, jaké filmy by v době zvýšené citlivosti mohly být označeny v nabídce VOD služeb jako „problematické“ a zasloužily by si vysvětlující komentář. Nešlo o zakazování a stahování z programové nabídky, nešlo ani o návrh dotyčných služeb, co s filmy reálně udělat, a nešlo hlavně o nic, o čem by se nemluvilo desítky let předtím. Všechny uvedené výtky nejsou ničím nové, kolují s filmy od dob jejich vzniku a patří ke vzdělání filmových publicistů o tom vědět. (Speciálně poznámky k Forrestu Gumpovi si pamatuju dokonce z česky přeložené publikace Malé dějiny filmu od Jarka Kupśće, která vyšla v roce 1999.)

Článek Tima Graye z Variety je pochopitelně nešťastně formulovaný (podle mého názoru neměl být v této podobě vůbec vydán) a zavdal příčinu k nechápavému přežvýkání, jakého se dopustil Stanislav Dvořák na Novinkách. Fascinující nicméně je, že on sám svému polo-hoaxu podlehnul a nechal se jím vést o téměř rok později ve zprávě, která s článkem ve Variety nemá nic společného. Ukazuje se, že hlavními oběťmi dezinformací bývají ti, co je sami šíří, protože prostě nejsou schopní chápat složitější věci.

Western Pátrači s Johnem Waynem, kriminálka Dirty Harry s Clintem Eastwoodem, Indiana Jones a chrám zkázy, Forrest Gump, Mlčení jehňátek nebo Pravdivé lži jsou bezpochyby diskutabilní filmy, ale tím právě volají po debatě a vysvětlování. Gray píše doslova: „Všechny filmy by měly být viděny kritickým okem, ale to neznamená je zakazovat. Tyto filmy reprezentují éru, v níž byly vyrobeny, a je důležité pamatovat si historii a lidskou bigotnost a necitlivost, abychom tyto věci neopakovali. Nemusí se vám líbit samotná idea varovné nálepky, ale zabrání to extremistům, aby byl film přímo zakázán.“ Tímto se jde proti klasickému argumentačnímu klamu „kluzké plochy“, který zde nabývá podoby „jakmile to označí, budou to chtít i zakázat“, což byla nejčastější (až téměř unisono) reakce stovek komentářů pod článkem na Novinkách, kde opět chyběl jakýkoli kontext. Ve Variety denně vyjdou zhruba dvě desítky článků a jakýmsi zázrakem se zrovna tento dočkal zavádějícího převyprávění. Jiný důvod než záměrné naštvávání čtenářů to mít nemohlo. Z hypotetické hry se tu totiž významovým osekáním udělala varovná zpráva.


Jak je to s Apuem ze Simpsonových

Součástí Dvořákova psaní není jistě otevřený rasismus, nicméně jakékoli ústupky jiným kulturám u něj vytvářejí potřebu je popírat, zesměšňovat a prezentovat jako přehnané nároky. Přitom vezmeme-li si třeba jen případ dabingu prodavače Apua v Simpsonových – co je tak zvláštního na tom, že by indický přízvuk neměl emulovat židovský komik Hank Azaria? Opravdu jde jen o herecký výkon a není v tom vždycky něco falešného? Představme si to v našem prostředí – kdykoli bílí Češi napodobují romský přízvuk, je to vždy parodie a jen trapné přiblížení se nebo spíš přehánění spojené s neschopností zachytit akcent správně. Hrát si na Roma je skoro vždy zlá hra, založená na agresi a pohrdání.

Můžeme samozřejmě tvrdit, že celí Simpsonovi přehánějí všechny přízvuky a hlasy, „nikdo není ušetřen“ a že celková reprezentace bílých, žlutých, pětiprstých i čtyřprstých lidí je nepřesná a zesměšňující, o což v karikatuře vždy jde. Něco nepřiměřeně vypíchnout, něco posunout, něco odmyslet. Ale to nijak nepřebíjí jednoduchý fakt, že pro seriál, který reprezentuje USA v jejich celku a komplexnosti, nebyli do dabingu přizváni všichni a většinu postav namluvilo pár komiků, kteří nemají menšinový etnický backround. Nakonec se vždy vracíme k tématu zaměstnanosti a poskytování příležitostí. Vládu nad reprezentacemi všech má v moci malá menšina. Opakovaný argument, že jeden herec dovede zahrát více typů postav, vždy prohraje s tím, že máte na trhu obrovské množství herců, kteří dokážou být lepší než onen jeden, jenž byl zvýhodněný svým původem a sociálními kontakty. Znovu si to převeďme do Česka, ať vysvitne celá absurdita této záležitosti – proč by měli vůbec existovat romští herci, když to Marián Labuda a Bolek Polívka zvládnout za ně? A ostatně, kdo se chce dívat na nějaké opravdové cigány, stačí je jenom trochu napodobit, však to nikomu nebude vadit…

Můžeme donekonečna tvrdit, že Homer Simpson přece je stereotypní karikatura obtloustlého hloupého bílého Američana, tak proč protestovat proti stereotypnímu zobrazení indického prodavače s legračním přízvukem, jemuž rodiče dohodli svatbu a on se musí starat o příliš mnoho dětí? Rozdíl je jednoduchý – Homer má obrovské množství vlastních příběhů, které mu různým způsobem umožňují unikat z jeho omezené existence podřadného dělníka. Zažije si mnoho rolí, vyzkouší si mnoho poloh – a ano, vždy selže kvůli své omezenosti. Ale je trestán za svou vlastní hloupost a činy, za konkrétní věci. Apu je uvězněn v jedné roli, je vězněm kastovního systému i „vězněm kapitalismu“, protože nikdy nemůže ani opustit svůj obchod, aniž by si cokoli z toho způsobil a byl hlupákem hodným potrestání. Je hloupý jenom proto, že pořád poslušně pracuje. Nikdy není úplně Američanem, nikdy se nestává nikým jiným než stereotypním Indem. A pokud jste Ind v USA a nevidíte v televizi nikoho jiného než Apua nebo Raje Koothrappaliho z Teorie velkého třesku, můžete se právem cítit, že vaše existence je pro vaše okolí jenom vtip. V případě Apua se na tom vtipu a možnosti zasmát se sami sobě ani nepodílí nikdo z vaší komunity.

A vždycky, když pochybujete, zda něco na někoho nějak působí, není nic lepšího než zeptat se:

Vysvětlit tvůrcům Simpsonových „neuzurpujte si všechnu reprezentaci a všechnu práci jen pro sebe“ není nic děsivého ani omezujícího, pokud to dotyční – tak jako Hank Azaria – vstřebají a dobrovolně se určité části práce vzdají. Vidět v tom totalitu znamená být slepý a mít sklony k hysterii. Postava Apua může ze seriálu zmizet nebo dostat komplexnější příběh, obojí dává smysl. Ale v současné situaci, kdy seriál má stovky epizod a stovky příběhů, kdy už skoro všichni dostali svůj prostor a jiný úhel pohledu, je poněkud podivné, aby někdo zůstával pouhou karikaturou v pozadí. To fungovalo možná deset sezón, ale ne třicet. Ostatně, Simpsonovi už poněkud „kulturně přesluhují“. Jejich provokativní náboj, kdy ukazují ne úplně dokonalou americkou rodinku a tím stojí v kontrastu vůči většině komediálních seriálů, se víceméně vyčerpal a mezitím nastoupila mnohem ostřejší díla jako Městečko South Park nebo Family Guy. Hodně způsobil i nástup reality shows jako Osbournes nebo Kardashians, kde se mísí luxus, glamour a mentální úpadek.

Součástí psaní Stanislava Dvořáka je tedy přehlíživý rasismus vedený v duchu: „Jak si někdo může myslet něco jiného než já, dřepící na zadku v Česku.“ Pro nás je kauza s Apuem útokem na naši českou identitu „nejlepších dabérů“ a obecně národa, kde je zvykem dabovat téměř všechno a málokdo se zajímá o originál. Nicméně, stačí si představit, že by všechny postavy Čechů v amerických filmech a seriálech vypadaly jako v tomto skeči Saturday Night Live a asi bychom to velmi rychle přestali brát jako pouhou legraci. Nikoli právě v tomto jednom, kde vás pobaví, že si v Americe vůbec někdo v 80. letech vzpomněl na Československo a jak bizarně si nás představují, ale kdyby zhruba takto vypadali všichni Češi v amerických filmech.


Ženy na Grammy diskriminují muže

Dvořákovy texty pak vynikají nejen nechápáním a opakováním různých lehčích forem rasismu, ale zcela mu zůstalo utajeno i to, v čem spočívá sexismus. Minimálně dva případy z poslední doby ukazují až alarmujícím způsobem jeho nedůvtipnost. 15. března vydal článek s úderným názvem Diskriminace jako řemen. Už podruhé získaly všechny hlavní Grammy ženy (který vyvolal 187 souhlasně nenávistných příspěvků). V něm používá tuto drtivou argumentaci:

„Léta čteme zejména v americkém a britském tisku, jak hrozně jsou v pop music diskriminovány ženy, prý jim všichni házejí klacky pod nohy. Jen realita má tu drzost, že se tvrzením aktivistů poněkud vzpírá. Psal se rok 2020 a nejslavnější hudební ceny ovládla žena, americká zpěvačka Billie Eilish. Vysbírala všechny hlavní kategorie (nejlepší album, nejlepší píseň, nejlepší nahrávku a objev roku a ještě popové vokální album). O rok později vyhlašují další Grammy: album roku Folklore (Taylor Swiftová), píseň roku I Can't Breathe (H.E.R.), objev roku Megan Thee Stallion a nahrávka roku Everything I Wanted (Billie Eilish). Podíl žen dělá 100 %.“

Pozoruhodné na tom je, jak se laciným cherry-pickingem, neboli zavádějícím vyďobáváním třešniček ze složitějších statistik vzpírá realitě především Stanislav Dvořák. Ceny Grammy se udělují už 63 let a považte, dva roky po sobě vyhrály ženy! To je opravdu převaha a diskriminování mužů! Ale podívejme se na čísla dále. Opravdu si nejde vzít jeden „token“, zpěvačku Beyoncé, a říct, že má víc Grammy než Beatles. Nejde totiž o jednotlivce. Jakmile se totiž podíváme na podrobnější statistiky, a to i za poslední léta, kde se hlasující snaží odčinit dosavadní přehlíživost, vychází nám, že ve VŠECH kategoriích ženy mezi lety 2013 až 2020 získaly pouze 9,3 % nominací. Pokud se díváme na nominace na album roku, dělá to pouze 7,6 % ženských umělkyň, a pokud sledujeme producentky alb, ty tvoří dokonce jenom 2,3 %. Hudební průmysl je tedy zcela jednoznačně ovládán muži, a to jak ekonomicky, tak z hlediska ocenění. Může být taková slepota jen výsledkem náhodného omylu a totální lenosti, nebo Stanislav Dvořák lže schválně?

Jiný článek odhaluje, že pětinu nominovaných songů napsalo za dané období pouze devět mužů. Vybírat si na důkaz opaku dva výjimečné roky a jenom několik kategorií je učebnicově zavádějící čarování s jinak zcela jasnými a objektivními statistikami. Britské studie tamních hudebních cen a průmyslu vyznívají ještě mnohem hůře a například z 25 kategorií vyhraje ročně cenu třeba jenom jedna žena. Hudební průmysl je zkrátka pořád pánský klub, kam ženy nemají moc přístup.

Tvrdit opak znamená odporovat tvrdým faktům. A agresivně pobrekávat v internetových diskusích, že ženy beztak neumějí dělat dobrou hudbu, je mimořádně trapné. Články Stanislava Dvořáka, které nejenže nejsou analýzami, ale za svou pahýlovitou podobu si nezaslouží být nazývány ani glosami, slouží jako čistý podnět k hejtování pro uražená mužská ega, jež – zvláště v Česku – spojují hudbu primitivně s rockovým hoblováním kytar.


Středoškolské feministky jako z Orwella

Nicméně úplně nejostudnější text, jaký Standa za dlouhou dobu stvořil, je jakási imitace recenze na snímek Ranařky (Moxie). Vyšel 17. března pod názvem Mladý Schwarzenegger obtěžuje ženy v politicky korektní agitce a je nutné číst ho celý. Slovo za slovem se drží slovníku 50. let a sugeruje, že Amerika roku 2021 (knižní předloha je z roku 2019) má prakticky identické rysy jako období stalinské diktatury v Sovětském svazu. Filmu je vyčítána ideologičnost a sama „recenze“ působí jako ideologické blouznění. Pokud byste nečetli jiné ohlasy, mohli byste nabýt dojmu, že film například primárně ani není o sexuálním obtěžování a dvojím metru, kdy dívky je třeba umravňovat, zatímco u kluků se vše omlouvá stylem „boys will be boys“.

Moxie

Dvořák není schopný popsat kulturu amerických středních škol, ale líčí primárně pouze svou hrůzu, že mu jisté praktiky ve filmu v krkolomných analogiích připomínají román 1984 od George Orwella. Vzhledem k tomu, že poslední rok píšu knihu o filmových utopiích, anti-utopiích a dystopiích, můžu celkem zodpovědně prohlásit, že téměř kdykoli někdo vytáhne paralelu Orwella k dnešku, nemá to daleko ke Goodwinově zákonu, že lidé nevydrží do diskusí netahat Hitlera a tím zcela rozbíjí smysluplnou komunikaci. Asi nejnesmyslnější je paralela s Velkým bratrem, který reprezentuje jednoznačně centralizovanou moc a dohled shora, zatímco aktivita ranařek v dotyčném snímku je typicky decentralizovanou guerillovou aktivitou zdola. Velkým bratrem je tedy naopak patriarchát a jeho strážkyně a služebnice, jakou je ředitelka dané střední školy. 

Stručně řečeno, Orwell nepředpověděl skoro vůbec nic, „pouze“ mistrně literárně popsal jinak známé skutečnosti o Stalinově režimu, a pokud současnost něco přebírá ze známých literárních antiutopií a dystopií, tak převážně od Aldouse Huxleyho (Brave New World), J. G. Ballarda (Mýty blízké budoucnosti) a Williama Gibsona (Neuromancer). Orwell je z nich nejslabší a nejvíce zavádějící vizionář. Většina problémů dnešní doby je však nepopsaná v románech či filmech a musíme se obrátit spíše k různým nekonvenčním myslitelům – začít můžete třeba u Yuvala Noaha Harariho a jeho Homo Deus nebo u Temných zítřků Jamese Bridlea a pak hledat východiska třeba u Rutgera Bregmana.

„Před případným zhlédnutím Ranařek na Netflixu se přečtení Orwella důrazně doporučuje“, hřímá otřeseně závěr článku, který nenese parametry recenze, kritiky, glosy či fejetonu a připomíná spíš náhodný generátor slov vzniklých při panické atace. Já bych Stanislavu Dvořákovi důrazně doporučoval přečíst si možná i něco jiného než Orwella. Začít může třeba recenzí Kateřiny Horákové na stejný film, z něhož se dozvíme třeba to, že základním referenčním bodem filmu není 1984, ale kultura tzv. jocks, mladých mužů na střední, kteří jsou zvyklí objektivizovat a známkovat své spolužačky. Možná pak bude pochopitelnější i jednání dívek. Napovědět nám, jak jsme za čtyřicet let společensky moc nepokročili, může třeba osmidílná série Mrs. America na HBO.

ST 20210303 ADLAUREN03 6369036


Kapesník před obličejem

Stanislava Dvořáka jistě nechci předělávat, aby si myslel něco jiného a měnil svůj vkus. Nejde o rozdíly v názorech, ale o neprofesionalitu a odbytost jeho textů. Na jeho jinak systematickém boji a alarmisu mě překvapuje jediné. Moje dosavadní zkušenost s lidmi, kteří odmítají různé kritické poznámky ke starším, dosud nezpochybňovaným klasikám, nebo jim nevoní mnohé dnešní filmy, je, že jde o vášnivé staromilské fandy. Ti bývají neradi, když jim někdo šťourá do jejich oblíbených fetišů a mají pocit, že jim někdo bere potěšení z nich. Tím se ostatně nekritičtí fandové liší od kritiků a jiných dospělých lidí, jimž rozebírání filmů dělá dobře a každý objev, který rozšiřuje vidění, zmnožuje i potěšení z dalšího sledování. Jak už jsem uvedl výše, Indiana Jonese je možné na základě kritických podnětů možné vidět znovu a užít si ho zase jinak.

Ale u Stanislava Dvořáka není poznat ani to, že by byl čehokoli fanda, že by ho filmy zajímaly, bavily, něco o nich věděl, rád se o něco podělil a něco chtěl zpropagovat. Jeho psaní je zarážejícím způsobem unylé, bezkrevné, bezzájmové, hnané jenom těžce definovatelným odporem k modernímu světu. Na což se chce říct: „Když tě to tak nezajímá, běž se toulat do Sudet a už se nevracej, nikomu tvoje psaní chybět nebude.“

Uvědomuju si rovněž, že jsem tomuto jednomu publicistovi věnoval až příliš mnoho pozornosti. Problém je, že podobných umpa-lumpů, kteří pracují na díle zkázy současných médií, jež se z hlasu analytického rozumu proměňuje v pouhou zeď nářků, přibývá každý rok. Nejsou sami a i ve své osobní bezvýznamnosti se mohou cítit silně, protože zrcadlí názory totální lůzy, která dominuje v „diskusích“. Pokud každý týden vyprodukují dva, tři, čtyři texty, které se snaží vytvářet iluzi, že "svět se zbláznil", je téměř nemožné vydávat k nim neustále opravníky faktografických omylů a dodávat kontext, který situaci uklidňuje a říká "ne, svět se nezbláznil, mnoho změn dává velmi racionální smysl" a "ne, často nejde o žádné novinky, ale řeší se to už dlouho". 

Jedinou drobnou zbraní, kterou proti umpa-lumpům a jejich dílu zkázy máme, je upozornit na to argumentací a sarkasmem a vzkázat jim: „Nejsme tak blbí jako vy. Vidíme, co děláte. A opravdu nemáte právo považovat se za kulturní jedince. Nežijete v kultuře. Jen si ji držíte před obličejem jako posmrkaný kapesník.“

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account