Systémové upozornění
Hlavní informace
belmondo

Byl nejspíš největší evropskou filmovou hvězdou všech dob. Co do počtu filmů, množství hlavních rolí i mezinárodní obliby. Připadal nám až nesmrtelný. Snad také proto, že jeho filmy pořád běžely v televizi, i když už zhruba třicet let skoro nic nenatáčel. Hvězdnou slávu zažíval od pozdních dvaceti do pozdních padesáti. V nich si prošel proměnou od bezstarostného hejska po lehce zachmuřeného tvrďáka. Prakticky hrál vždy sám sebe, s nenapodobitelnou lehkostí a bezprostředností. Milovali ho stejně muži i ženy, děti i dospělí.

Jean-Paul Belmondo zemřel v pondělí 6. září v Paříži v 88 letech obklopený svými blízkými. Poslední léta už byl upoután na vozík. Naposledy hrál, když se zotavoval po mozkové mrtvici v roce 2008, ve snímku Muž a jeho pes starého pána, jenž pomalu odchází ze světa. Sledovat ho v této roli, kdy se pohybuje pomalu a mluví s námahou, bylo srdcervoucí. V roce 2015 s ním jeho syn Paul natočil dokument Belmondo, kde spolu probrali celou jeho fascinující kariéru i naplněný život; zbylé jiskřičky energie v osmdesátiletém muži stále ještě probleskovaly. Byl sympatický tím, že se dokázal věnovat svým čtyřem dětem v létě o prázdninách, kdy zásadně nenatáčel, vařil jim a trávil s nimi veškerý čas, aby jim vynahradil chvíle, kdy většinu roku doma chyběl. Velkou ranou pro něj bylo, když nejstarší ze tří dcer Patricie zemřela v roce 1994 při požáru ve svém bytě. O pět let později dostal infarkt na jevišti.

27712936

Jeho domovy byly většinou hotely, kde od mládí prováděl svým spolubydlícím i hoteliérům kanadské žertíky. Běžně se po chodbách a ve výtahu pohyboval nahý, ve vaně choval malé krokodýly, které pak roznášel do pokojů jiným členům štábu, tu a tam byly večírky tak bujaré, že musel po odjezdu vypsat tučný šek za zdemolované zařízení pokoje. Okouzloval své partnerky na place (Claudia Cardinale, Ursulla Andress, Marlene Jobert, Jacqueline Bisset, Rachel Welch, Marie Laforet či Sophie Marceau), s některými z nich měl romantické aférky či delší vztahy. Všichni vždy zmiňovali jeho schopnost rozesmávat druhé. Ve svém životopise k tomu napsal: „Přiznávám, že jsem opravdu nikdy nebyl nadaný pro tragédii. Bylo pro mne těžké rozplakat se ve filmu. Život se mi zdál snadný a zářivý i přes všechna dramata a kruté ztráty, po nichž se člověku zdá, že mu byl kus těla amputován.“

A skutečně, na filmovém plátně plakal jenom jednou, ve snímku Clauda Lelouche Cesta zhýčkaného dítěte o bývalém cirkusovém artistovi. Tímto filmem z roku 1988, za nějž dostal svého jediného Césara, se také symbolicky rozloučil s érou velké hvězdy. Od té doby hrál už jenom vedlejší role nebo v menších filmech. V posledních letech pak sbíral ocenění za celoživotní dílo, ačkoli jednotlivé snímky z většiny jeho kariéry nepatřily k tomu druhu produkce, jež vyhrává umělecké ceny.

Pozoruhodné na tom je, že jeho slávu zažehly právě umělecky novátorské filmy Jeana-Luca Godarda U konce s dechem (1960), Žena je žena (1961) a Bláznivý Petříček (1965) i snímky jako Horalka (1960) od Vittoria De Sicy, Kněz Leon Morin (1961) a Práskač (1962) od Jeana-Pierra Melvilla nebo Muž jménem La Rocca (1961) od Jeana Beckera. Vskutku, onen uvolněný klaun se zpočátku profiloval v dramatických rolích intelektuálů a pouličních grázlíků.

merlin 184313073 1e5b8ba8 e552 4824 bb91 f6caef2cf6d8 articleLarge

Přerod v krále komedie a neohroženého dobrodruha se odehrál ve snímku Cartouche (1962), kde se potkal se svým dvorním režisérem Phillipem De Brocou, s nímž pak spáchal tituly Muž z Ria (1964), Muž z Hongkongu (1965), Muž z Acapulca (1973) a Nenapravitelný (1975). Často ale točil i s Henrim Verneuillem (100 tisíc dolarů na slunci, Strach nad městem, Mrchožrouti), Georgem Lautnerem (Policajt nebo rošťák, Profesionál, Veselé Velikonoce) a Jacquesem Derayem (Dobrodruh, Samotář). Překvapivě, jeden z jeho nejoblíbenějších filmů Zvíře (1977) je výsledkem jediné spolupráce s Claudem Zidim, který točil více se skupinou Bažanti a Pierrem Richardem.

Belmondovy občasné návraty k uměleckým filmům končily komerční katastrofou, ať už to byla Siréna od Mississippi (1969) Francoise Truffauta či životopisný Stavisky (1975) Alaina Resnaise, do nějž Belmondo vložil velké peníze jako producent. Mohl mít na kontě i jiné klasiky: původně měl v Posledním tangu v Paříži hrát místo Marlona Branda, ale roli odmítl, protože mu snímek připadal „pornografický“, jen zvláštním řízením osudu nebyl Harmonikou ve westernu Tenkrát na Západě, takže nakonec role přistála Charlesi Bronsonovi.

 Co Belmonda činilo natolik výjimečným? Jednak to byl intuitivní přístup k hraní. Sám říkal, že „autor scénáře nemyslel nic víc, než napsal“, takže své postavy hlubinně nezkoumal a speciálně se na ně nepřipravoval. Přitom ale není možné říct, že by k nim nic nepřidával. Naopak, často průměrně napsané figury rozsvítil svou existencí. Belmondo byl nesmírně fyzický typ herce, hrál celým svým tělem, a to zdaleka neplatilo jen u výkonů, kdy odmítnul zastoupení kaskadérem. Jeho diskutabilní „ošklivost“ byla průlomem do světa krásných filmových lidí, těch, kteří kráčeli důstojně. Belmondo běhal nebo se ploužil u konce s dechem, v Bláznivém Petříčkovi hopká jako srnka.

Uměl mluvit téměř nesrozumitelnou pouliční hantýrkou, ale také pohrávat si s tónem hlasu. Kdybychom ho měli popsat jako herecký typ, vymezil se vůči klasickému filmovému herectví, kdy je herec položen do role a slouží příběhu. Jeho rané role v sobě mají mladistvou modernost, kdy herec nevystupuje přímo z role, ale z příběhu – jeho promluvy jsou zdánlivě zbytečné a neposunují děj, ale o to více působí autenticky jako skutečný člověk, ne herec. Belmondo však během krátké chvíle přešel rovnou do postmoderního modu – začal mírně vystupovat z rolí, pomrkávat na diváky. „Vidíte, co dokážu? Teď si trochu zapřeháním. Nesledujete postavu, sledujete hvězdu. Možná jsem trochu náfuka a frajer, ale nejsem pohlcený sám sebou, odstup mám i od sebe.“ Belmondo v evropském kontextu překlenul typ rolí, jaké ztvárňovali Steve McQueen a Paul Newman, k tomu, jak na plátně působil Harrison Ford a dnes třeba bývalý wrestler The Rock. Byl jakýmsi Chuckem Norrisem, který vypráví vtipy o Chucku Norrisovi. Vyplnil mezeru či absenci typu, který ztělesňovali různí herci představující Jamese Bonda – byl fyzicky zdatnější než Sean Connery a sebeironičtější než Roger Moore.

Vše se zkoncentrovalo ve filmu Muž z Acapulca. (Mimochodem, originální titul v sobě neobsahuje Acapulco, ale zní Le Magnifique, mezinárodní titul v angličtině byl How to Destroy a Reputation of the World Greatest Secret Agent.) Zde se různými způsoby narušuje iluzivnost fikce, když zjišťujeme, že dobrodružné vyprávění někdo píše a vzniká z něčí hlavy jako druh kompenzačního mechanismu. O nuzném spisovateli a jeho brakových románech hodlá studentka psát odbornou práci a stává se předmětem výsměchu jeho samého i svých akademických kolegů. Muž z Acapulca je výrazem sebeuvědomělosti braku, kdy je všem, tvůrcům i publiku, zřejmé, že zápletky, postavy i rekvizity jsou přehnané, ale přesto se jich nedovedou vzdát. Nejde pouze o parodii, kdy je nadsazená samotná fikce, ale zpochybňuje se i způsob její produkce.

7192855

Jean-Paul Belmondo byl herec, který hrál hereckou hvězdu, uměl kolem sebe vytvořit mytickou auru supermana, jenž uniká smrti, prochází se po římsách výškových budov a balancuje na křídle letadla, ale především působí jako nejlepší kamarád, který se rád sází a s nímž je vždy legrace. Zatímco jiní herci jsou v našich očích lidé, kteří hrají nadživotné role, Belmondo byl nadživotnou figurou, která hraje, že je normální chlapík odvedle, co čirou náhodou umí boxovat, plavat, skákat, jezdit na koni a šermovat.

V reálu Belmondo své kaskadérské kousky odskákal mnoha zraněními – zlomenou nohou, vymknutým kotníkem, stehnem pořezaným skleněnými střepy, uchem prokousnutým od tygra a tak dále. Zároveň není pravda, že by všechny kaskadérské výkony prováděl sám – minimálně zpočátku mu pomáhal, zaskakoval za něj a trénoval ho legendární kaskadér Gil Delamare. Obecně platí, že dodnes občas někteří herci dokážou za přísně střežených podmínek předvést nějaký velmi efektní kousek, ale u mnoha drobností, jako je řízení auta nebo naskakování na koně, je dublují kaskadéři. Počáteční pomoc však legendě nic neubírá na lesku. Belmonda nesráží ani to, že se postupně z nerozvážného mladíka přehrál do role poněkud nerudných mužů středního věku, kteří se chovají dost nevybíravě k ženám.

Belmondo pro Evropany suploval Hollywood tím, že jej chtěl překonávat právě fyzickými výkony, ale přitom se publiku jako by omlouval, že míří na naše přízemní pudy. Pořád to byla spíše klukovská hra než plnohodnotné naplnění něčího snu. V zásadě neexistoval vzor, který by Belmondo parodoval. Sám stvořil svůj typ a sám si ho shazoval. Jistěže tu byl o něco starší Fanfán Tulipán, ale ten byl jenom jeden.

cast 02

V bývalém Československu měl Belmondo ještě unikátnější postavení. Publikum ho tu nemohlo porovnávat s bondovkami nebo Brucem Lee, byl tím největším z největších. Největší akční hvězdou i největším rošťákem, který nehraje podle pravidel a jehož každé gesto je tak ležérní, že provokuje k nápodobě. Mentálně nestárnul a dával naději obyčejným mužům s přibývajícími lety, že si v sobě můžou uchovat mládí a výkonnost. Příběhy, v nichž se objevoval, obsahovaly základní poselství, že z každého problému se dá vysekat, že jde uniknout zodpovědnosti. Výhodou bylo, že jeho filmy v zásadě neměly politický náboj, byly čirým dobrodružstvím bez přívlastků. Je pravda, že třeba v Sovětském svazu byl jeho film Profesionál (1981) nejprve zakoupen do distribuce a následně zakázán, protože kritizoval režimy třetího světa, ale v Československu tento motiv nevadil.

Nejde opomenout, že Belmondo byl pro české publikum stvořen i dabingem. Stejně jako Louis de Funes byl u nás neodlučitelně spjatý s hlasem Františka Filipovského, je Belmondo definovaný hlasy Jana Třísky (do roku 1977) a Jiřího Krampola (po Třískově emigraci). Naprosto nelze zpochybnit, že oba kongeniálním způsobem vystihli Belmondovu náturu, energii a esprit. Možná ale nejlepší poctou, kterou teď můžeme zesnulému herci vzdát, je pustit si dva tři filmy, kde Belmondo mluví francouzsky. Beztak je známe nazpaměť.

K závěru článku bych si dovolil podotknout, že velmi krásný Belmondův dabing pořídil i Miroslav Moravec (v Policajtu nebo rošťákovi), který se dokázal vzdát svého tradičního hlasového projevu a použít kvůli Belmondovi úplně jiný rejstřík.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account