Systémové upozornění
Hlavní informace
zoolander-a-hollywoodska-zavist

Pokračování komedie Zoolander přichází po dlouhých patnácti letech. Podobný rozptyl má momentálně snad jenom Moje tlustá řecká svatba a v minulých letech Mad Max a Tron. S oblibou tyto návraty provádí Sylvester Stallone s postavami Johna Ramba a Rockyho Balboy.

Pokračování vzniklá s takovým odstupem mohou být buď zoufalou snahou podojit známou značku, nebo konceptuálnějším krokem, což je mnohem zřídkavější případ.

Nebudeme podezírat tvůrce Zoolandera dvojky, že jim šlo o čisté umění nebo filantropii. Na druhou stranu, už hodně dlouho tu nebyla komedie, která stojí na tak promyšleném designu, pravidlech vlastního umělého světa a natolik slastném parodování filmových klišé a chování celebrit. Zoolander není běžnou řadovou komedií, je to metakomedie, humor obrácený vůči celebritám a zpovykanému životnímu stylu společenské smetánky – tedy i vůči lidem, s nimiž se tvůrci filmu často potkávají a v zásadě mezi ně i patří.

Pro herce, scenáristu, producenta a režiséra Bena Stillera představuje Zoolander jistý únik od toho být nájemnou silou v Hollywoodu, kde na základě různých smluv musí dabovat animáky Madagaskar, utíkat před digitálními dinosaury v Nocích v muzeu nebo stále dostávat nakládačku od tchána ve Fotr je lotr.

Zoolanderem se vrací ke svým srdcovkám – totálně střeleným, parodicky laděným komediím, jejichž základním stylovým určením je „camp“ – okázalý, hrdý a vytříbený nevkus, cosi, co už překračuje hranice primitivního kýče nebo béčkového filmu a míří mnohem výš. Patra vkusu neexistují jen směrem nahoru k Olympu umění, ale zavrtávají se ZL2-05370Ri hluboko pod zem. Ben Stiller byl králem mainstreamového campu ve Vybíjené a Starsky a Hutchovi v roce 2004 a nepřekonatelné Tropické bouři (2008). Zoolander z roku 2000 byl však nejlepší camp už proto, že se věnoval světu módy, v němž je vše přehnané již z principu.

Druhý díl Zoolandera stojí na tom, že si hlavní postavy, vysloužilí modelové Derek Zoolander a Hansel (Jeníček), uvědomují svou zastaralost a „vyšlost“ z módy. Vracejí se do bitvy a světel reflektorů podobně jako Rocky nebo Rambo, ale chybí jim k tomu předpoklad základní důstojnosti. Nevracejí se totiž jako zasloužilí šampióni, ale jako kdosi, kdo vyšel z módy. Nejde zdaleka jenom o to, že se na postavách (i na obou hercích) podepisuje jejich věk, ale i o to, že jsou stále příliš jasně genderově vyhranění a že své poslání berou příliš seriózně.

Nyní sestupují po dlouhé pauze z mola do světa a věku totální hipsterské ironie, kde už je vše jen jako, nad vším se mává rukou, protože to nikdo nebere vážně. Každý chce být zároveň aspoň na chvíli středem pozornosti, proto cituje něco staršího, k čemu ani nemá pozitivní, ale naopak distancovaný vztah. Setkání Zoolandera a nové módní ikony, která si říká All (Vše) a není ani jasné, co má mezi nohama, ale každopádně už uzavřela registrované partnerství sama se sebou, nabourává poslední zbytky sebedůvěry heterosexuálů v prostředí módního průmyslu.

Problémy prvního světa

Není nakonec moc podstatné, o čem Zoolander dvojka je. Točí se kolem nesmyslné falešné mytologie o prapůvodním modelovi Stevovi, který byl v ráji spolu s Adamem a Evou a jehož srdce je zdrojem věčného mládí a krásy. Samozřejmě, že i tato zápletka je stylotvorná a umožňuje tvůrcům pohrávat si s prvky new age kýče. Sem patří i Hanselovo hledání identity a problém s chybějícím otcem, jímž se ukáže být zpěvák Sting.

Zoolander je opět neuvěřitelně nabitý popkulturními odkazy, které v titulcích ani nelze všechny předkládat a musí se k nim hledat známější varianty. Film přesně a zcela živě zachycuje proměnu společnosti po přechodu většiny komunikace na sociální sítě a zapojuje do děje veškerou moderní techniku i zálibu v retru.

Je skvělé vidět padesátiletého tvůrce, jak dokonale stíhá všechny trendy a ještě se jim dovede s nadhledem vysmát (ok, možná za to může i o pár let mladší hlavní scenárista Justin Theroux). Zoolander dvě naplňuje ideál totální ptákoviny, na niž se nelze v nejmenším zlobit a u níž opravdu – jako u málokteré jiné komedie – platí pravidlo, že umožňuje oddechnout si od starostí. Celý film je totiž o lidech, kteří žádné skutečné starosti nikdy nezažili, a dokonce i jejich údajné existenciální krize jsou úplné prkotiny. Zoolander je film o „first world problems“; film o tom, že některým lidem není umožněno ani opravdově trpět.

Pointou této glosy je ale něco jiného než vyjádření radosti nad tím, že komerční film ZL2-12440R2s hvězdami vyžaduje od publika značné popkulturní znalosti a schopnost rychle chápat. V Zoolanderovi je zároveň i něco nevyřčeného. Stojí na jistém bodě, který nemůže odhalit naplno, protože by veškerá legrace skončila. Zoolander totiž – na rozdíl od Tropické bouře, Vybíjené nebo Starskyho a Hutche – neparoduje ani tak nějaký konkrétní žánr nebo filmové dílo. Jedná se o stále dost drahý hollywoodský film, který si střílí z jiného průmyslu než ryze zábavního.

Závist k originalitě

Hollywood a svět vysoké módy se zdají být na jistých úrovních propojeny, ale ve skutečnosti stojí spíše proti sobě. Hollywood je nucený být stále stejný, případně musí pracovat se stárnutím svých hvězd. Stojí hodně na opakování a nostalgii. Vysoká móda naopak závisí na novosti a pomíjivosti, neustálém nahrazování starých tváří mladšími. Ve vysoké módě se velice oceňuje experimentování a originalita, zatímco u hollywoodských filmů je tomu z devadesáti procent naopak.

Můžeme tedy říct, že Zoolanderové, kromě toho, že jde o vynikající komedie, zároveň  nefunkčně ventilují špatné svědomí Hollywoodu, neboť se obrovský kreativní potenciál jeho pracovníků podřizuje výrobě předvídatelných produktů. Jde o zdánlivě parodické, ale přitom intenzivní vyjádření závisti „vy si můžete dělat něco jiného než my“.

Není jasné, zda by Ben Stiller byl ochotný oddávat se naplno však filmovým experimentům. Naopak, jeho poslední vážný, umělecky ambicióznější film, v němž chtěl předvést své dospění a zmoudření – smutný Walter Mitty a jeho tajný život (2013) –, je dílo hluboce konzervativní, navíc stejně naivně přesvědčené o možnosti transcendence každodennosti jako je třeba meditující Jeníček.

Stiller vlastně není schopný sám nabídnout životaschopnou alternativu hollywoodské konvenčnosti. (Možná někdy opravdu dávno v Reality Bites nebo Cable Guyovi se objevily nějaké slepé uličky odporu.) Dovede se vyblbnout u filmů, které parodují žánrové konvence, dovede se vysmívat (jinak jistě šibnutým) návrhářským experimentátorům, ale jeho Zoolanderové zůstávají v posledku symptomem tvůrčí závisti. Stillerova jasnozřivost se zároveň potkává s absolutní nemohoucností zrušit své prokletí hvězdy lidových taškařic. Uniknout může jen na chviličku tím, že se přiblíží světu, který si nepotrpí na názory většiny společnosti a slastně se rochní v jeho šílenosti.

Přitom Stillerův scenárista Justin Theroux díky spolupráci s Davidem Lynchem na Mullholand Drive mohl okusit, jaké to je vydat se cestou do neznáma. Stiller se k němu ovšem asi nikdy nepřipojí. 

Celou tuto úvahu ale těžko zakončit něčím jiným než vyjádřením smutku, že o zestárlé modely Dereka a Hansela opravdu moc lidí nestojí, ani reálné filmové publikum. Tomu zatím ve velké míře připadá druhý díl jaksi mdlý, ochablý a bez šťávy. Zamrzli tvůrci, změnili se k horšímu, nebo jsme se víc změnili my a co vlastně chceme od filmů, jež mají být totálně nezávazné?

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account