Systémové upozornění
Hlavní informace
vlna-ceskych-debutu-2016

Mluvit kdykoli znovu o české nové vlně znamená pohybovat se na hranici nadsázky nebo rovnou šarlatánství. Podmínky produkování filmů se ani zdaleka nepodobají těm, jaké panovaly v 60. letech. Ani mezinárodní ohlas na nové české filmy není tak velký a nadšený. Ale že se v naší kinematografii něco děje, je zjevné. Alespoň posledním divákům, kteří ji ještě sledují.

Optimismus se tu mísí s pesimismem. Na jednu stranu přibývají odvážnější, modernější díla – jen letos měly premiéru snímky Rodinný film, Polednice, Rudý kapitán nebo Já, Olga Hepnarová (skoro všechno celovečerní debuty). Všechny jsou řemeslně na výši a stylově koncepčnější, než bývá celkový průměr české produkce. A navíc radikálnější, než bývá divácky úspěšný mainstream. 

Na druhou stranu se na české filmy stále méně chodí do kina, lhostejno na jaké. Dnes na milion diváků nedosáhne ani Jan Svěrák, Jan Hřebejk, Jiří Vejdělek nebo Marie Poledňáková. Nedosáhnou ani na půl milionu diváků. I Zdeněk Troška klesá k necelému čtvrt milionu. Dnes se masově chodí jen na hollywoodské trháky typu Hvězdných válek a Jurského světa, dospělí pak víc na Padesát odstínů šedi a děti na Mimoně.

V kinech se hraje celkově více filmů; českých, pokud počítáme i dokumenty, je zhruba dvojnásobek, než bývalo třeba v 90. letech. Celkové množství lidí, kteří přijdou za rok do českých kin, ale dlouhodobě kolísá mezi 10 a 11 miliony. Znamená to, že se zhruba stejný zájem rozprostře mezi více titulů, a to vede k celkově nižší návštěvnosti u 80 až 90 % filmů, co jdou do distribuce.

 

Tři typy filmů v českých kinech

Momentálně můžeme podle velikosti diváckého zájmu mluvit o třech kategoriích filmů: hollywoodské megahity; české pseudohity, které sice mají statisícovou nebo dvousettisícovou návštěvnost, ale z kin se nepokryjí náklady na výrobu; a pak „vše ostatní“. (Dlouhodobě se tvrdí, že snímek s průměrným rozpočtem 25 milionů korun potřebuje zhruba půlmilionovou návštěvnost, aby se investice do něj vložené vrátily všem investorům. Pak těžko říct, jak nakonec vypadala účetní uzávěrka u největších českých loňských „hitů“ Život je život či Fotograf, na něž přišlo 260 a 200 tisíc lidí.) V poslední, třetí kategorii by ještě bylo možné rozlišovat filmy, na něž přijde pár desítek tisíc lidí (např. 30 tisíc na Ztraceni v Mnichově), a pak filmy, na něž přijdou pouhé tisíce (7 tisíc u Schmitkeho nebo 3 tisíce u Nenasytné Tiffany) nebo necelá tisícovka (jako u některých dokumentů). Ale tyto rozdíly už prakticky nic neznamenají.

kapitan

Mohli bychom z toho vyvozovat úvahy o hluboké krizi české kinematografie. A kdybych k sobě poskládal recenze a jednotlivé výroky, které jsem za posledních zhruba deset let napsal o tuzemských filmech, v souhrnu by vyzněly jako nekonečná lamentace. K té však nechci sklouznout. Chtěl bych naopak říct, že teprve teď se česká kinematografie začíná trochu dostávat do normálu a že ona nízká návštěvnost u artových titulů nijak nevadí.

Česko totiž bylo v Evropě dlouhodobě anomálií. Na domácí filmy se chodilo až příliš mnoho. Konkurenceschopnost hloupých a špatných lidových komedií s hollywoodskými hity působila neúnosně a ostudně a vypovídala o zakonzervovanosti zdejšího vkusu, který můžeme označit i za nostalgický patriotismus. Natočení jakéhokoli filmu, který se vymykal a nepřišlo na něj mnoho lidí, bylo bráno jako důkaz, že nemá smysl točit „pro pár intelektuálů“.

Nyní se tyto rozdíly setřely. Je v zásadě jedno, zda se z levného uměleckého filmu nevrátí 10 – 20 milionů korun, nebo jestli se z drahého komerčního filmu nevrátí 20 – 30 milionů. (Pro zájemce ohledně produkční typologie odkazuju na loňskou studii Petra Szczepanika.) Přestalo mít jakýkoli smysl vyčítat „nezávislým a nezodpovědným umělcům“, že utrácejí peníze z grantů, když největší grant získá komerční Lída Baarová a když si milionové investice na neúspěšné komerční filmy odepisují z daní různé podnikatelské subjekty.

 

Krize? Ne, normální stav

Dostáváme se do normálního stavu typického pro západní Evropu, kdy doma publikum příliš nechodí na své nejlepší filmaře, kteří vyhrávají festivaly a občas bojují i o Oscary. Béla Tarr je v maďarských kinech přehlížený, Ulrich Seidl nebo Michael Haneke (byť tedy natáčí většinou ve Francii) nejsou v Rakousku žádnými diváckými magnety, na filmy Larse von Triera v Dánsku přijde pár desítek tisíc lidí. A je až komické, že jeho Nymfomanka měla větší návštěvnost v Česku než v Dánsku.

Když jsem kdysi dělal před lety rozhovor s typicky menšinovým autorem Brunem Dumontem, říkal mi, že jeho filmy navzdory tomu, že na ně do francouzských kin nepřijdou davy, nepředstavují žádné finanční riziko. Jsou totiž celkově nepříliš nákladné a financují se z velkého množství zdrojů, takže nikdo netratí velké peníze, pokud vůbec nějaké. Jeho filmy mají dlouhý festivalový život a objedou celý svět, prodají se do sítě artových kin v několika zemích, dostanou se do televizní sítě artových kanálů a nakonec si je přes internet nebo někde v japonských obchodech kupují fajnšmekři na DVD.

olga

A k tomuto momentálně konečně směřuje i česká kinematografie. Konečně se zdá, že jsme zlomili prokletí, kterému pracovně říkám „pro trošku vejdělku navíc“, tedy pocit, že pokud bude film o něco konvenčnější, přijde na něj o deset nebo možná o padesát i sto tisíc lidí víc. Ve skutečnosti jsou ale tyto rozdíly nakonec bezpředmětné a filmům pouze škodí. Okrádají je o originalitu, vyhraněnost, důslednost a energii. K tomtu ochuzení dochází u filmařů, kteří můžou mít vyšší ambice, ale nakonec se zbytečně podřídí požadavkům beztak nefungujícího zdejšího showbyznysu. Nepochybně je tu i řada těch, kterým dosavadní stav vyhovoval a nic lepšího by se nevzmohli.

Ano, české kinematografii se stalo to, že „žánr“ „český film“ (u obojího se hodí uvozovky) přestal být značkou. Několik masivních diváckých zklamání a zřejmě i vliv komentářů na Československé filmové databázi přispěl k tomu, že domácí publikum postupně přeřadilo díla tuzemské výroby do kategorie druhořadého zboží. Už ne „naše, domácí, poctivé, nám blízké“, ale „odfláknuté, nehodné našich peněz, odtržené od reality“. Jistě jsou na tom bity právě ty české filmy, které zobrazují současnou českou realitu velmi autenticky. Ale opět, jestli jim ubylo pár desítek tisíc diváků v kině, je to jedno. Podstatné je, zda si vedou dobře na zahraničních festivalech, zda se o nich dobře a podnětně píše v médiích, jestli vyhrají nějaké zahraniční či tuzemské ceny a zda při jejich uvedení televize nepokazí a nepodcení jejich promo. Nic jiného a lepšího si vlastně nemůžeme přát. Nemyslím to nijak ironicky.

Za posledních pět let, možná víc, jsem opakovaně psal, že je nesmysl očekávat, že se ohromně zvedne úroveň zdejší žánrové kinematografie, tedy že by se vrátila éra Macourka, Vorlíčka, Lipského a spol., a že tyto filmy zachrání česká kina a odvody z jejich vstupenek budou financovat „nové Markéty Lazarové“. Různé podobné nápady jsem slyšel a četl mnohokrát a nikdy jim nevěřil. Už dlouho jsem přesvědčený, že jediná možná cesta pro skutečnou obnovu české kinematografie je co nejvíce podporovat nepříliš nákladné, ale umělecky vyhraněné filmy, které mají šanci zaujmout v zahraničí.

Nechtěl bych v tom být ale nijak dogmatický. Věřím, že pokud se najde dobrý scénář a tvůrčí tým pro klasickou pohádku, ať klidně vznikne. Stejně tak nevidím žádný problém v tom, aby se u nás dělaly například hororové filmy. A třeba Jan Pachl nám s dvojicí filmů Ganster Ka dokázal, že Česko může mít i slušné gansterky.

Jenom mám radost z postupného naplňování vize, že dílo, které dokáže překročit naše hranice, musí mít už v jádru něco, co přesahuje zdejší osvědčený standard. Musí na něm být znát inspirace něčím zvenku, hodí se, pokud to je mezinárodní koprodukce. A nesmí to být klasicky hladivý, hezký český film („HEČ“, jak jim říká můj učitel Jaromír Blažejovský).

 

Letošní nálož

Letošní rychle po sobě jdoucí nálož – Rodinný film, Polednice, Rudý kapitán, Prach nebo Já, Olga Hepnarová – nejsou dokonalé snímky. Nejsou historicky převratné a „dechberoucí“. Mají význam v našem úzkém kulturním kontextu a ve světovém měřítku můžou sloužit maximálně jako zpestření festivalové nabídky než „velká událost“. O každém z nich se dá vést polemika, co přesně představují, nakolik jsou dramaturgicky soudržné, nakolik chtějí jen demonstrovat určitou schopnost nebo touhu být jiný a nakolik se jim daří komunikovat s nějakým předpokládaným náročným divákem. Ostatně, to je úkol pro budoucí recenze na tomto webu...

Podstatné je na nich nyní pouze to, že vznikly bez prvotního ohledu na zdejší divácké návyky. Dokonce až pobaví, že například tvůrce Polednice překvapuje, že na ni přišlo už přes 50 tisíc lidí (případně tvůrce Rodinného filmu těší, že na něj přišlo kolem 20 tisíc diváků), protože s takovým množstvím ani nepočítali. Můžeme spekulovat, že jim k tomu pomohly tváře známých herců na plakátech (Rodinný film má Karla Rodena, Polednice zase Aňu Geislerovou) a může nás uklidňovat, že to s domácím publikem také není tak špatné.

Stálo by za to podrobněji rozebrat, jak moc kompromisní nebo nejisté jsou jednotlivé zmiňované tituly (zatím můžu jenom říct, že můj favorit je žánrově nejčistší a nejméně experimentální Rudý kapitán), ale v rámci této glosy postačí poznámka, že jsme svědky nástupu nové éry.

Pamatujte si, začátkem roku 2016 nepřišla vytříbená a předem na FAMU léta piplaná „nová nová vlna“ (dějiny se neopakují). Ale z různých zdrojů a samovolně vyrašily zárodky nové české kinematografie, která odmítla být provinční. Za celou dobu, co píšu, jsem nikdy neměl pocit, že se v české kinematografii děje nějaká podstatná změna. Po letošním lednu a únoru se tento očekávaný pocit rovnou mění v jistotu.

polednice

Částečně to bylo poznat už loni v debutech jako David, Nenasytná Tiffany, Cesta do Říma či Furiant. Ale letos, obzvlášť proto, že Rodinný film a Já, Olga Hepnarová mají za sebou úspěšnou festivalovou túru a Rudý kapitán se stal hitem přinejmenším ve slovenských kinech, můžeme říct, že si snah českých (a také slovenských a polských autorů, kteří navzájem spolupracují) začínají všímat v různých zemích. Začínáme být opravdu někde jinde než u počítání „trošky vejdělku navíc“.

Dorostla totiž nová generace absolventů FAMU, formovaná od dob působení děkanů Michala Breganta a Pavla Jecha, již podporovali právě tuto uměleckou individualitu (sem spadají Olmo Omerzu, Tomáš Weinreb, Petr Kazda, Ondřej Hudeček), dorostla i nová generace filmařů samouků nebo filmařů studujících v zahraničí (viz dvojice Matěj Chlupáček a Michal Samir) a podařilo se rozhýbat skutečně ve velkém i zapomenutým talentům (jako nyní Viktor Tauš coby producent Rudého kapitána a režisér seriálu Modré stíny.)

Neznamená to, že se mění kompletní profil české kinematografie. Dokonce se zdá, že po Lídě Baarové zesiluje u etablovaných tvůrců touha dělat historické životopisné tituly, viz Jan Žižka psanec od Petra Jákla ml. nebo Zátopek od Davida Ondříčka. Ale toto napětí mezi velkými domácími a malými mezinárodními (a přitom stále našimi) projekty naopak utvrzuje pozici těch menších filmů, které mají jiné ambice, než bylo dosud zvykem.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account