Systémové upozornění
Hlavní informace
basnici-prichazeji-o-vsechno

Být s jednou postavou skoro 35 let se nepodařilo ani Heleně Třeštíkové. A to se bavíme o časosběrných dokumentech. Francoisi Truffautovi nebylo dopřáno tolik času, aby filmy s postavou Antoina Doinela natáhl na delší dobu než na jednadvacet let. Richard Linklater věnoval natáčení Chlapectví dvanáctiletou lhůtu. 

Pokud nepočítáme Sylvestera Stallona a jeho Rockyho, tak největšími vytrvalci i ve světovém měřítku jsou 74letý režisér Dušan Klein, 76letý scenárista Ladislav Pecháček a 55letý Pavel Kříž s 54letým Davidem Matáskem, jejichž první díl „básnické“ série byl po půlročním zákazu uveden do českých kin v roce 1982.

Během 80. let se stihly další dva díly, na začátku 90. let se objevil čtvrtý a na začátku nultých let pátý. Nyní, s třináctiletým a jednoznačně nejdelším odstupem přichází díl šestý. Jeho název Jak básníci čekají na zázrak svádí k tomu dělat si z něj žerty, že se o žádný zázrak nejedná, a k tomu přidat nějakou žurnalistickou frázi o nastavované kaši.

Přitom víceméně všechny díly a názvy „básnických filmů“ v sobě mají ukrytou skepsi, vyjadřují ztrátu iluzí a nemožnost vést naplněný život. Nikdy to není žádné terno, citlivá básnická existence pořád naráží na institucionální, byrokratická nebo režimní omezení. I ono „vychutnání si života“ vetknuté do názvu třetího dílu znamenalo spíš „pořádně si to vyžrat“. „Čekání na zázrak“ dobře popisuje stav, v němž se nachází značná část lidí od určitého věku, dokonce by v tom mohlo být i doufání v nějaký nový převrat, který přinese humánnější režim. Překlopit se z reálného socialismu do reálného kapitalismu dá člověku přece jen duševně zabrat.

bioscop-basnici-zazrak-nadenicek galerie-980

Pátý díl se sice jmenoval Jak básníci neztrácejí naději, ale je vidět, že v šestém díle zoufalství dosáhlo progrese. Žádné neztrácení naděje, které vyžaduje i trochu aktivity, ale odevzdaně pasivní čekání na zázrak. Jistě nelze filmy interpretovat jen podle názvů, nicméně právě ony z velké části předurčují, jak se na dotyčná díla díváme.

Něco málo přidají k uvažování publika i veřejná vyjádření tvůrců. Pavel Kříž a David Matásek například v rozhovoru pro časopis Instinkt říkají, že „zázrak je každý nový den“, „že jsme zdraví“, „že jsme se vůbec narodili“ a podobné ptákoviny, které je nutné říkat do lifestylových časopisů, i když vůbec nic nevysvětlují (opravdu je film o tom, že čekáme na každý další den a to je ten zázrak?).

Zazní tu nicméně třeba stanovisko, že básnická série nikdy nebyla vážným uměním, ale lehkými filmy pro zasmání. A možná ne ani tak pro hlasitý smích, ale spíš pro vyvolání jemného, trvalejšího úsměvu na tváři. Takových filmů prý vzniká málo, a proto mají smysl.

To je docela zajímavý postřeh, který v něčem tyto snímky vystihuje a zároveň na nich popírá něco důležitého. První tři filmy totiž byly jasně kritické vůči tehdejšímu režimu. A to nejen v přímých narážkách typu „bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru, zbavíme se tak břemene vyhledávání kádrů“ či oficiálně vystřižené hlášky Zapoj se, chlapče, zapoj se zvesela, posudek nedostane ten, kdo nic nedělá.‘ (což jsou, mimochodem, věty, jimž dnes těžko rozumí někdo, kdo se narodil později než v 80. letech).

249788 45d922

Celé tyto filmy totiž poukazováním na kariérismus, prospěchářství, byrokracii, úplatky, „kradení pro rodinu“ a dalšími motivy vypovídaly o tom, že režim není v pořádku. Přitom tehdy filmy nikdy nebyly čteny ve smyslu „každý systém má své nevýhody“ (u nás máme tohle, v Americe zas bijí černochy), naopak zobrazování určitých věcí jasně podrývalo autoritu vládnoucí třídy a zpochybňovalo oficiální propagandu. Nebyly to žádné odstranitelné kosmetické vady, ale důkazy, že se režim hroutí, respektive oslabuje i ve svém dohledu.

Humor těchto filmů byl postavený na pomrkávání „hele, co ještě můžu říct“ a posouvání hranic možného. Básníci jsou základními díly osmdesátkové perestrojky, zamýšlené přestavby socialismu, která právě kvůli uvolnění poměrů vedla k rozpadu celého východního bloku. Obrovské množství vtipů z těchto filmů nemá nadčasovou podobu, byly vtipné jen tehdy, respektive dnes jsou vtipné, jen když si vzpomeneme, jaké to tehdy bylo. Samozřejmě, je tu pořád humor týkající se studentského života, pití alkoholu, dobývání dívek a útoků protivných starších konkurentů.

Básníci by ale nikdy nebyli tak populární, kdyby nebyli zároveň kritičtí, kdyby ve Štěpánkovi Šafránkovi nebyl ukrytý „rebel bez příčiny“ a jakási bezelstná naivita, kdy ho neustále překvapuje pragmatismus ostatních. Štěpánek byl čistší a nevinnější duše než většina ostatních. Jednalo se o archetyp básníka jako někoho neposkvrněného, citlivého pozorovatele a svědka, které může nejcitelněji zasáhnout nespravedlnost. Na něm jako na nepopsaném plátně se lépe promítaly „nešvary doby“.

2454428 basnici-v3

Zajímavé na tom je, že Básníci sice byli cenzurováni a napoprvé i krátce zakázáni, ale pak se z nich staly filmy, které režim naopak chtěl a podporoval (byť ne okatě), protože jimi potřeboval saturovat touhu lidí „trochu si zanadávat“. Spekulovat o tom, že tehdejší nomenklatura pak byla překvapena, že to s tou kritikou trochu přehnala a moc se jim rozsypala pod rukama, nebo se naopak předem počítalo, že režim musí krachnout, už jde nad rámec této úvahy.

Není však divu, že Básníci mohli snadno navázat na svůj úspěch i po listopadovém převratu. Rozdíl mezi érou perestrojky a érou privatizace nebyl zase tak velký. Revoluční nadšení a radost ze svobody vyprchaly a v roce 1993 se už zase hlavně bojovalo o koryta. Proto se Štěpánek smutně usmívá na všechnu tu podnikatelskou snaživost, proto zapadá stejně špatně do společnosti jako dřív. Humor sice lehce zhrubnul, hrdina maličko zestárnul, ale jinak vše zůstává při starém.

Skutečné problémy se svou existencí začne prožívat až o deset a dvacet let později. Jeho nepraktičnost přestává být roztomilá. Slábne jeho odpor vůči nátlaku přizpůsobit se. Jeho nahánění mladších žen a pokukování po ještě mladších holkách získává nádech slizkosti. Jeho všednodenní oslavování prostých ošuntělých věcí začíná působit mimózně. Jeho ustavičné měření si tlaku a ordinování si prášků z něj dělá páprdu s nulovým sex-appealem.

bioscop-basnici-zazrak-basnici-2015-09-23-134 galerie-980

Když pak tento padesátník za vrchol romantiky považuje dát si v nádražní špeluňce pivo a dršťkovou polévku a svézt svou výrazně mladší vyvolenou na starém kole podloubím maloměsta, je nám jasné, že tento člověk už ve skutečnosti na žádný zázrak ani na nic nového nečeká. Štěpánek dokonce celkem bez velkého váhání vezme místo na soukromé klinice, aby měl více peněz a méně papírování, s dokonalou lhostejností, zda jeho práce bude mít nějaký smysl a zda vlastně chce pomáhat zazobaným cizincům.

Nikdo v Básnících nikdy nebyl ani vzdáleně disident, androš nebo pankáč. Ústřední dva hrdinové se vždy pohybovali na okraji šedé zóny a poměrně vesele a lehkomyslně udržovali styky s různými veksláckými typy. Ztělesňovali tím ideál všech diváků a divaček, kteří se nikdy nechtěli dostat do velkých problémů, ale vždycky si chtěli trochu postěžovat na poměry a zároveň si trochu polepšit. Snad žádné jiné postavy než Štěpánka a Kendyho nepotkala v dějinách české kinematografie tak hluboká ztráta „vnějšího nepřítele“, kdy najednou nemůžou poukazovat na to, že kdosi nad námi určuje naše osudy a omezuje naše sny. Nebo vlastně můžou, ale nevědí na koho ukázat a co s tím.

Humor Básníků nikdy nebyl vyloženě břitký, vždy šlo hlavně o studentské historky a vtipy na úrovni Švandrlíka a Neprakty, občas proložené jakýmsi melancholickým tónem, ale nikdy ničím existenciálně drásavým, kafkovsky absurdním a podobně. Kdyby takové byly, těžko by se z nich staly kultovní záležitosti – střípkovité mozaiky rozložitelné, reprodukovatelné na jednotlivé hlášky a scénky. Vlastně nic proti.

KRR612cf7 Basnicitrailer

Dokonce pro mě osobně byly dost podstatné, protože jsem v idealismu hlavního hrdiny a trestání ranami shůry za neposlušnost či pouhé vyčnívání z řady viděl osudy svého táty, doktora, který rovněž jako student hrál divadlo i v různých kapelách a který byl převelen z městské nemocnice na (tehdy) hnusnou příhraniční vesnici, kde jsem strávil většinu dětství. Takže Štěpánek Šafránek byl pro mě něco mezi tátou a starším bratrem a poskytoval mi část „citové výchovy“, včetně přípravy na to, co by mě tak v budoucnu mohlo čekat. (Zvláštní je, že pro mého tátu „básnické“ filmy určující nejsou a nijak se v nich nevyžívá.)

Možná i proto poněkud nelibě nesu, když vidím, že nynější polistopadoví Básníci přišli o jakoukoli hnací energii. A to přesto, že Štěpánek ve své poctivosti a snaze o humanistický pohled na věc byl mnohem autentičtější a nezištnější „socialistický člověk“ než ti na vysokých pozicích, co o tom jen pokrytecky mluvili.

Ale je v tom i něco víc. Sám filmový trh se proměnil. A Básníci namísto toho, že jsou o něco drzejší oproti standardu, se zcela záměrně rozhodli být těmi nejmilejšími kousky v nabídce kin. Tvůrci chtěli dokonce namísto snímků pro náctileté a dvacátníky v souladu se stárnutím hlavních postav udělat nostalgický rodinný film. Proto se tu i poprvé objeví děti (fascinující je, že předtím nikdy nehrály významnou roli). Tvůrci tak sklouzli k léty prověřenému dementnímu modelu Marie Poledňákové. I ten Filip Antonio, který tu tatínkovi hledá nevěstu přes internet, začínal u Poledňákové a dorostl v to nejnesnesitelnější přemoudřelé filmové dítě, jaké si lze jen představit. (Abych tedy nekřivdil dvanáctiletému klukovi, za to, jak jeho postava vypadá, může scenárista. Ladislav Pecháček zjevně rozumí jen dospělým mužským hrdinům, děti a ženy se vymykají jeho schopnostem popisu.)

filip antonio

Každopádně i na Štěpánkovi juniorovi se projevuje bezzubost nynějšího básnického humoru. Jeho třídní učitelka má totiž obrovskou potřebu zvát tatínka na pohovor, protože syn píše říkanky a písemné úlohy, které by měly být čímsi pobuřující, ale je zjevné, že scenárista už minimálně třicet ne-li čtyřicet let nebyl na žádné třídní schůzce. Pořád si ale v sobě uchovává představu, že české školství tu není od ničeho jiného, než aby ubíjelo v žácích kreativitu a humor. A humorná má být učitelkovská upjatost, která se přitom nijak neslučuje s dalším chováním dotyčné ženy.

Toto je ovšem pouhá dezorientovanost tvůrců-starců, které již současná doba nezajímá. Film se tak neodehrává v roce 2016, ale v jakémsi neurčitém území post-devadesátek. Nemusíme to ani nazvat únavou, spíše jde o maximální odpočatost, jakési umělecké leháro, spokojenost se stavem světa, kdy už opravdu jen vychutnáváte přítomné dny, ale jinak máte oči zatmělé oponou. Občas si všimnete, že týmové školení doktorů je podobné minulému režimu, ale to je tak všechno.

Podstatné na posledních Básnících ale je, že se poprvé hlásí k tomu, že nebudou ničím závažní. Není pro to signifikantnější scény než té v restauraci, kam docházejí tři kamarádi (Štěpánek, Kendy a Lukáš Vaculík coby hodný podnikatel) a dávají si vždy jen řízek a zcela zbytečně přitom otálejí s prohlížením jídelního lístku. Jednou, když sem znovu přijdou, tu nad výčepem visí cedule, že se zakazují řeči o politice, umění a sportu. Nikdo se nemá o ničem hádat, nikdo nemá nic řešit, jen se má potichu chlemtat pivo a sledovat polétání much. A Štěpánek, čuráček, to ocení jako skvělou věc, poetickou možnost usebrání.

bioscop-basnici-zazrak-basnici-2015-09-29-023 galerie-980

Tato rezignace na cokoli se projevuje ve filmu i dále. Kendy, jenž ani v padesáti stále neudělal celovečerní film a má za sebou jen řadu reklam a klipů, by přece jen chtěl točit, ale neví o čem. Jediné, co ho pohání, je touha mít zářez v portfoliu, ale neví, co by mělo být jeho tématem. Stěžuje si, že přece nebude dělat nic o druhé světové válce a koncentrácích, ani že nezná nikoho z bývalého disentu, ani že opravdu nestojí o romskou či jakoukoli jinou menšinovou problematiku. Chce totiž, aby lidé na jeho film chodili. Pod uměním si neumí představit nic jiného než nekoukatelný experiment nebo vnucenou ušlechtilost. Je naštvaný, na co se to rozdávají granty, ale má svou hrdost rádoby-hitmakera a ani by je vlastně nechtěl.

Málokdy se vidí takto v kostce vyjádřený omezený světonázor, představa, že umění je opět jen cosi, „co vám schválí ti nahoře“. Nakonec přijde se scénářem historek z mládí a v podstatě se z toho stane meta-film, kdy se v potenciálním sedmém díle bude natáčet první díl.

V rámci (zdánlivé) nadsázky je tak možné vykolíkovat si prostor pro vlastní dílo, které přitom samo přišlo o prvotní energii, jež mu zajistila existenci. Bez toho, aniž by tu byly ony polo-zakázané, trpně tolerované, lehce zlobivé filmy z 80. let, nevznikly by ani další díly Básníků. Ti se však momentálně nevzmůžou na víc, než rýmovat reklamní slogany pro sponzory, kteří si zaplatili product placement. Šestí Básníci jsou svým způsobem smutná podívaná, ale dost nezáměrně. Nevěřím tomu, že by se ze Štěpánka s Kendym mohli stát kritici novodobého konzumerismu, spíš jde o to, že po převratu ztratili definitivně cíl své ironie či sarkasmu a už je zajímají jenom ty mladší holky.


Jak šel čas:
Jak svět přichází o básníky (1982)
Jak básníci přichází o iluze (1984)
Jak básníkům chutná život (1987)
Konec básníků v Čechách (1993)
Jak básníci neztrácejí naději (2003)
Jak básníci čekají na zázrak (2016)

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account