Systémové upozornění
Hlavní informace
bornova-identita

Ve věku 85 let zemřel na konci května ilustrátor, karikaturista a animátor Adolf Born. Jak pravil internetový mem: „Adolf Born (12. června 1930) – Adolf Died (22. května 2016).“ Jiní zase přispěchali se starším memem „Adolf Reborn“, kde stařeček vstává coby rozkuchaná zombie na pitevním stole. Byl to vzkaz internetové generace světu: tento umělec tu bude pořád s námi, budeme ho milovat až za hrob – nejen jeho, ale i náš.

Kondolencí bylo mnoho, jednu dokonce trochu tragikomicky postnul na Twitter předseda Strany svobodných občanů Petr Mach, načež mu „upřímnou soustrast, hlavně vám a paní Šebestové“ složil teoretický superstrunový fyzik Luboš Motl a bylo z toho hodně smíchu a retweetů a trocha mrzení. Nějakých zevrubnější nekrologů se Adolf Born ale nedočkal. Nejzajímavěji se o něm rozepsal Lukáš Senft ve sloupku Deníku Referendum, který nazval provokativně Adolfova politická bornografie. Dočkal se především reakcí, že jde o text „neuctivého mládí“.

Adolf Mach a Šebestová


Trochu ageismu a kádrování?

Skoro mě to mrzí, protože hlavním ageistou mezi kulturními publicisty bych měl být já (pracuji na této pozici již mnoho let, až jsem se přehoupl z mládí do středního věku), takže se to pokusím ještě trochu napravit. Senftův text mi připadá trefný v tom, jak popisuje Bornovo hodnotové zmatení – zdánlivou konzervativní ukotvenost, která ale ve skutečnosti nemá žádnou konzistenci.

„Člověk, který už za reálného socialismu jezdil do Paříže, varoval před uprchlíky. (...) Toužil být součástí mocné říše, před kterou se skloní každý z Východu, podobně jako se Neruda vytahoval v Egyptě a v Turecku svým rakousko-uherským pasem. Zároveň srovnával Evropskou unii, která jeho milované cestování umožňuje, s okupací německou a komunistickou. (...) Za vzor politického odporu mu sloužili bajkaři a vrcholem odboje tak bylo zvíře ve fraku, které se možná, opravdu jen možná – v tom byla ta rafinovanost – podobalo nějakému potentátovi. (...) Jako ortodoxní katolík lamentoval na osiřelé kostelní lavice. Ovšem oblíbený papež František pro něj byl jen komunista a pouhá módní hvězda ovlivněná svou jihoamerickou mentalitou. (...) Miloval Turecko, ale muslimy považoval za rychle se množící sílu, která převálcuje Evropu a ta přestane existovat. (...) Tahle groteskní skrumáž vyvrcholila právě ve zmíněném televizním dokumentu: výtvarník, který se proslavil prací pro státní film za socialismu, vypráví v dokumentu natočeném během kapitalismu, jak strašně moc se mu líbí monarchie.“ (Většina materiálu pochází z medailonu na ČT a z rozhovoru pro Parlamentní listy, které nebudeme linkovat, neboť za každé linkování PL bůh zabije koťátko.)

Připočítejme k tomu, že výtvarník na sklonku života trpěl vírou v konspirační teorie a někteří jeho známí z 50. a 60. let vzpomínají, že se mu líbily německé nacistické uniformy a jak z recese rád hajloval. Ne zrovna něco, co by člověk očekával u autora Večerníčků...

Coby dokonalá ironie dějin působí, že Born v roce 2003 hájil Václava Klause těmito slovy: „Jak lidé říkají, že je arogantní, tak já mu vyčítám jediné: že byl málo arogantní. Češi potřebují vychovávat a vychovávat. Je to netolerantní národ, naivně nacionalistický a veskrze neslušný. Zvláště na ulicích, v dopravě, na úřadech bije naše nekulturnost do očí. Bude trvat několik generací, než se naučíme být příjemní jako praví Evropané!“ S ohledem na to, že se Václav Klaus stal předním netolerantním českým nacionalistou, si Born nemohl vybrat horší vzor pro budoucnost.

I celoživotní Bornovo nostalgické velebení rakousko-uherské monarchie v sobě mělo v jádru faleš, protože se narodil až dvanáct let po jejím zániku a všechno, co si do ní projektoval, měl k dispozici jenom zprostředkovaně. (Právě mi došlo, že to je stejné, jako bych já básnil o pražském jaru 1968 jako o nejlepším z možných světů.)

Oddělení života a díla

Lukáš Senft toto vše ale uvádí tezí, že někdy je zkrátka nutné oddělovat umělce a jeho dílo. Právě proto, že si z díla chceme zachovat to nejlepší a vidět v něm naše vzpomínky a naši dětskou nevinnost (kdy se, vzletně řečeno, potkává dětská duše s duší umělce oproštěného od nánosů dospěláckých předsudků), není výše uvedený výčet Bornovských názorových obskurností žádným kádrovým posudkem, který nás nutí zavrhnout naše milované knihy, filmy a večerníčky. Naopak, jde o zoufalou potřebu ponechat dílům jejich genialitu a krásu, nezávislou na dobovém kontextu.

Dokonce je nejlepší vysvětlit to celé s pochopením, že z turbulentního 20. století, kdy se tak rychle střídaly režimy (Born zažil reálně čtyři a mentálně žil v pátém), nemohl nikdo vyjít bez poskvrnky a bez názorového pokřivení. Chtít po někom, kdo musel neustále skrývat své názory, až je nakonec neměl jak a s kým tříbit, aby měly nějakou logickou soudržnost, nejspíš nejde.

Adolf Born v tomto patří k těm prokletým generacím Čechů, kteří neměli možnost svobodně diskutovat, a proto se od určitého věku navždy stáhli do svých soukromých idiosynkrazií. (Vždycky jsem si přál to slovo použít, i s odkazem na Wikinu...) Vystoupit z těchto omezení se podařilo málokomu a je jenom škoda zjistit, že se to nepodařilo zrovna tvůrci, který měl vliv na imaginaci tolika diváků.

Born Identity

Když už má článek název Bornova identita (s narážkou na film o tajném agentovi bez paměti), zajímají mě na ní nikoli zmatečně vyjadřované umělcovy politické názory, ale jeho poetika. Tento jeho umělecký svět totiž má koherenci i samostatnou výpovědní hodnotu.


Born, Cimrmani, Saudkové a Hapka

Je samozřejmé, že Bornův styl i témata kresby nevzešly z ničeho a z velké části pracoval podle předem daného textu, ať už ilustroval starší knihy jako Sherlocka Holmese od Artura C. Doylea či Robinsona Crusoea od Daniela Defoa, nebo Dickense, Poea, Dumase či tehdejší texty Miloše Macourka. Podstatné je, že vždy tvořil retro, ještě „before it was cool“. V podstatě i nejčastěji zmiňovaní Mach se Šebestovou (a hlavně lidé okolo nich) nevyhlíželi jako děti ze 70. let, ale časově neurčitě, a klidně by tak mohli vypadat i za první republiky (jenom by neměli džíny).

Bornova nostalgie po Rakousko-Uhersku, období velkých impérií, případně prvorepublikové náladě a úzu, kdy se ještě chodilo ve fraku, není v české kultuře od 60. let a v době normalizace nijak neobvyklá. Podstatné je, že tato nostalgie nesměla být vyjadřována přímo, od srdce a navážno, ale vždy oklikou, jemnou ironií až parodičností, s pouhým povzdechem nad uplynulým časem.

Adolf Reborn

V nejsilnější formě láskyplného shazování „starých pořádků“ se to projevuje u Cimrmanů, Born se v míře znevažování pohybuje jen kousek za nimi, a později podobnou auru oprašované veteše šířili dál třeba Petr Hapka s Michalem Horáčkem či Kája a Jan Saudkové. Jára Cimrman zdánlivě umožňoval vysmívat se dávné době, případně angažovanosti vědeckého bádání, ale přitom šlo i o možnost úniku z normalizační šedi k něčemu, co mělo ještě noblesu a styl.

Born pak svými ilustracemi literárních klasiků (kteří se občas pohybovali i na hraně „brakových žánrů“), jenž lehounce, ale vskutku jen zlehýnka znevažoval, umožňoval únik nejenom hlouběji do minulosti, ale ještě dále za různé hranice, geografické i ty povolené, žánrové. Na rozdíl od Káji Saudka to nikdy nepřehnal natolik, aby mu jeho díla byla zakazována. A Hapka s Horáčkem a Janem Saudkem nás zas naučili mít oprýskané venkovní i vnitřní zdi, poslední upomínky na to, že tu dříve byla i jiná architektura než ta paneláková.


Poškozené žánry

Je to zvláštní druh poetiky, který nás naučil přijímat populární žánry jen v uvozovkách jako karikaturu. Bylo možné vnášet si dovnitř na chvíli i něco opravdového, ale v zásadě jsme všichni museli dávat najevo, že to chápeme jako legraci. Umělci Bornova typu pro nás byli posledním pojítkem a prostředníky mezi estetickým světem uvnitř a estetickým světem za železnou oponou. Bez nich bychom možná úplně zapomněli, jaká jsou mušketýrská, detektivní, pirátská, hobití či hororová dobrodružství.

Ale zároveň naši citlivost k žánrům v něšem poškodili. Jejich veškerá bohatost se smrskla do ilustrací, anekdot, večerníčků a bajek, u Cimrmanů pak do skečů a u Káji Saudka do reklamních plakátů. Žádné dlouhé formáty, žádné eposy, žádné propracované mytologie, žádné vážné motivace. (Snad jedinou výjimku v celé socialistické kultuře představuje Macourkova a Saudkova Muriel a andělé a Muriel a oranžová smrt, které jsou ale také v zásadě naivní a nepříliš epické.)

Sám Born to komentoval: „Život je groteska. Tak to cítím, asi proto jsem také nikdy nemohl ilustrovat romantickou poezii. Zapadající slunce a opuštěná srdce, to je mi na hony vzdálené. Miluju bajkaře: Krylova, La Fontaina, Ezopa. Mám rád, jak míchají říši zvířat a lidí. Věděli, že mocní nikdy neřeknou: ,Vy myslíte, že ten kozel, to jsem jako já?ʻ" Jako by v každém kousku, který dělal, musel být malý výsměch nějakému úřednímu šimlovi, někomu zapšklému, kdo chce omezovat něčí fantazii. Sama Bornova fantazie se však upínala jen k nejbanálnější metafoře moci létat. Ani epos, ani romantika, ani próza, jenom grotesky. Born uměl odsoudit nejen sám sebe, ale i nás jako publikum k neustálému povznesenému výsměchu, malému cynismu, krátké nostalgii či melancholii, ale nikdy k plnému, opravdovému citu.

V roce 1974 dostal v Montrealu cenu Karikaturista roku. Bylo to zřejmě poslední období, kdy mu někdo mohl rozumět jako aktuálnímu či nadčasovému. S každou další dekádou síla Bornových obrazů slábla, jako by vycházelo na světlo, že jsou jen nedokonalým odrazem jakési pomyslné říše dokonalých idejí, nedosažitelného dávnověku, vysněné utopie, která už neexistuje.


Svoboda škodí umění?

V Právu ve čtyři roky starém rozhovoru Born k časovosti a společenské determinaci umění řekl: „Každému umění, ať jde o literaturu, film, hudbu, vždycky prospěje diktatura – viz Rusko. A nejhůř se mu daří za absolutní svobody. Lidi o něj ztrácejí zájem, tvůrci si myslí, že musejí jen urážet a provokovat.“

Skoro to vypadá jako hluboké zamyšlení a přísný názor. Bohužel vychází ze dvou ne moc dobře obhajitelných předpokladů. Zaprvé, že umění reaguje výhradně na útisk, a čím je útisk větší, tím je umění lepší. Zadruhé, že existuje cosi jako stav absolutní svobody, a ten plodí pouze prázdné provokace. Těžko pak podle této logiky říct, jestli třeba Sixtinská kaple vznikla jako reakce na útisk, nebo zda byla výsledkem velkodušnosti mecenášů, kteří poskytli Michelangelovi volný prostor. Těžko si také na základě oněch premis představit, že v USA nebo ve Velké Británii, které byly pro Borna jistým vzorem svobody, nikdo ve 20. století nevyprodukoval dobré umělecké dílo. Ale hlavně se v tom ukrývá hádanka: znamená to, že po roce 89 už sám Born nikdy nevyprodukoval nic dobrého? Máme to chápat jako přiznání vlastní vyhořelosti?

V Bornově nastíněném náhledu chybí nejen rozumný relativismus („vždycky je to nějak namícháno, za všech podmínek vznikají dobré i špatné věci, z útlaku i ze svobody“), ale především základní povědomí o povaze moci jako ničivé, regulující i tvořivé síle. Moc není pouhá nadvláda diktátorů a otrocké podřízení slabých. Moc je síť vyjednávání, přičemž různé interakce mohou plodit cokoli. Podstatné je pouze uvědomit si, k čemu nás naše pozice vedou.

Borna zavedlo jeho alegorické vyjednávání s vládnoucí mocí za socialismu k obratu do zcela iluzorního zlatého věku. Z něj mu pak nešlo nahlédnout nic, co by přesahovalo zánik jím nenáviděného systému, dokonce ani tehdy, když už dávno padl. Z malého vyhasínajícího světélka naděje, že dříve bylo lépe, se stal jen prázdný fetiš. Svým způsobem také dokonalá, čistá forma – Bornovy volné umělecké grafiky mají rozhodně vysokou řemeslnou hodnotu a vyvolávají značnou estetickou libost.


Jací by byli potomci Macha a Šebestové?

Jenom si nejde představit, jakou moderní knížku by si Born dokázal vybrat k ilustrování (případný Harry Potter se svou staromilskou poetikou se nepočítá) a jak by vypadaly příhody potomků Macha a Šebestové. Macourek s Bornem svým způsobem předpověděli svým utrženým sluchátkem mobilní telefony. Ale právě Mach a Šebestová se nedokázali adaptovat v tržním systému (stačí se podívat na strašlivý hraný film z roku 2001, který vznikl v koprodukci s Čínou) a zničil by je jakýkoli poukaz k dnešní době.

Chlast kokain šlapky

Namísto toho, aby děti chtěly křídla nebo být zmenšené na mikroskopickou úroveň, aby mohly nezištně bojovat s bacily ve spolužákově krku, by chtěly, jak pravil zas jiný mem, „chlast, kokain a šlapky“. Za socialismu, kdy se nedalo skoro nic dělat, ani se o tom nesmělo svobodně mluvit, jela fantazie na plné obrátky, bylo téměř nutné žít ve snu a pohádkách. S kapitalismem se tužby a jejich vyjadřování stalo přízemnější. Možnost létat, být zmenšený anebo vyčarovat milión koček v sobě mělo poezii nesplnitelnosti.

Doopravdy si naplnit své tužby bez ohledu na jakoukoli cenzuru, jak nám to umožňuje dnešní svobodný systém, však neničí umění jako celek, jak tvrdil Born. Ničí pouze umělce, jakým byl Adolf Born. Ne, že by to něco umenšovalo na našem smutku. Něco nenávratně skončilo. Sice již před čtvrtstoletím, ale teprve s Bornovým odchodem si to uvědomujeme naplno.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account