Systémové upozornění
Hlavní informace
neprekonatelna-propast-nostalgie

Následující text navazuje na již publikovaný rozhovor, který vyšel původně v týdeníku A2 (č. 16/2016) s podtitulem „Proč si už nemůžeme v kinech krásně zavzpomínat“. V rozhovoru na otázku, „jak se za posledních 25 let proměnil tzv. normální český divák“, jsem odpovídal, že se změnilo věkové složení. Ale zároveň, že jistí diváci se naopak vnitřně nemění: „K typu divácké a životní zkušenosti lidí, kteří přestali chodit do kina, a k tomu proč jim současná česká kinematografie připadá slabá, mám rozpracovanou teorii, která se nevejde do krátké odpovědi“. Tady ji přináším v rozvitější podobě (s vědomím, že i ta může vyvolat polemiku).

Následující komentář jsem na Facebooku zahlédnul náhodou, ale našel jsem v něm tolik postojů, které jsou pro určitou část českých filmových diváků typické (a slýchat je lze z mmnoha stran poslední dvě dekády), že jej můžeme brát jako reprezentativní:

„Český film za posledních pětadvacet let je přehlídka podivností. Skoro všichni točí o něčem nenormálním, výstřednostech, úchylkách, anebo natočí něco, co naopak nemá vůbec žádný děj. V podstatě se jen promítají dialogy a obrazy na plátno. A úplně nejhorší je, ze většina těch režisérů si myslí, ze zachytila něco originálního, něco, čeho si nikdo nevšiml anebo to nedokázal správně interpretovat. Na nové české filmy už se nedívám tak deset let. Ale když na mě přijde splín, rád se podívám třeba poosmdesáté na Smrt krásných srnců. Mám pocit, ze filmy tohohle typu už asi neumí natočit vůbec nikdo.“

Takový názor je v něčem až komický (autora nebudu uvádět jménem). Pochopitelně, má-li někdo jako etalon vynikajícího filmu Smrt krásných srnců (1986), což je krotká adaptace nenáročné literatury a v zásadě dílo, jež bylo zastaralé (a spíše televizně inscenované) už v době svého vzniku, nelze ho pokládat za znalce kinematografie ani za estetického hledače a objevitele. Ale elitářství teď nechme stranou. Citovaný komentář totiž zároveň velmi zřetelně odhaluje, co jistá skupina nostalgiků chce a co nechce sledovat za filmy.

 

Láska ke vzpomínkám

Následujících pár hypotéz nedává dohromady komplexní teorii o tom, jak se proměnila skladba českých filmů za poslední čtvrtstoletí, ani nepopisuje v úplnosti změnu očekávání publika, které chodí do kin nejvíce. A už vůbec nepopisuje, jestli jsou předlistopadové film nějak obecně lepší než ty polistopadové. Snaží se vystihnout jenom jistý typ konzervativní divácké zkušenosti, která se podle mého názoru již nedá replikovat. Frustrace jisté skupiny diváků, kteří už dnes do kina dávno nechodí, pramení právě z této, z jejich strany neuvědomělé, nemožnosti.

Co přesně nám tedy zmíněný facebookový komentář a jemu podobné postoje říkají? Vidíme v něm odklon padesátníků a starších lidí od současné domácí kinematografie. Nechci příčiny tohoto odklonu redukovat na jedinou, chci ale vyzdvihnout tu málo zjevnou. Pracovně si ji nazývám „nepřekonatelná propast nostalgie“.

Podívejme se například na žebříčky nejlépe (a také nevíce) hodnocených českých filmů v Československé filmové databázi (ČSFD.cz). Vezmeme-li pouze snímky posledního čtvrtstoletí, na prvních příčkách se objevují Obecná škola (1991), Pelíšky (1999), Kolja (1996), Musíme si pomáhat (2000), Tatínek (2004), Babí léto (2001), Rok ďábla (2002), Saturnin (1994), Teorie tygra (2016), Báječná léta pod psa (1997) či Občanský průkaz (2010). Samozřejmě, tyto retro nostalgické či obecně „hezké české filmy“ jsou proloženy i vážnými dramaty typu Hořící keř (2013), Je třeba zabít Sekala (1998), Ve stínu (2012), Želary (2003) či Zapomenuté světlo (1996) nebo časosběrnými dokumenty Heleny Třeštíkové.


Ale jestli u těchto titulů něco jednoznačně převládá, tak je to návrat do minulosti – ať už přímo v historickém zakotvení děje nebo v tom, že stárnoucí hrdinové chtějí být znovu trochu kluci. Filmy ze současnosti s mladými hrdiny všeobecnou oblibu nezískávají. (Například film Samotáři má na ČSFD sice vysoké hodnocení kolem 84 %, ale není to film, na němž se shodnou různé generace a ta starší pro něj většinou ani nehlasuje.)

Když zabrousíme do filmů z minulého režimu, tak z 80. let se v diváckém hodnocení nejvýše nacházejí Vesničko má, středisková (1985), Smrt krásných srnců, Vrchní, prchni! (1980) a Postřižiny (1980), v 70. letech Na samotě u lesa (1976), Marečku, podejte mi pero! (1976) a Páni kluci (1975). V celkovém historickém žebříčku stojí neuvěřitelně vysoko komedie z období protektorátu: Cesta do hlubin študákovy duše (1939), Škola základ života (1938), U pokladny stál (1939) či Přednosta stanice (1941). Jistou anomálii v hodnocení představují 60. léta, kde se objevuje mnoho dramat jako Vyšší princip (1960), Spalovač mrtvol (1968), Kladivo na čarodějnice (1969) či Obchod na korze (1965). I zde se pochopitelně vyskytují komedie, například Světáci (1969) či Svatba jako řemen (1967).

Jistě, ČSFD nedává dokonalý přehled, jaký vkus má 10 milionů českých diváků a divaček (o tomto jsem psal vícekrát). Dokonce spíš platí, že na ČSFD tvoří generace 50+ menšinu. Právě proto je ale zajímavé, že na výše uvedených filmech panuje mezigenerační konsensus. 

Nemožnost úniku ze současnosti

Co lze z takového provizorního přehledu vyvodit? Především to, že u lidí, kteří prožili velkou část aktivního života za socialismu, tvoří základ jejich filmových zážitků retro filmy odehrávající se v době padesát až osmdesát let předtím, než byly natočeny, nebo vyloženě tzv. pamětnické filmy, staré dnes sedmdesát až osmdesát let, které se v televizi donekonečna opakovaly již za normalizace. Jedinou výjimku tvoří snímky dvojice Smoljak–Svěrák, které se ve své době neohlížely do minulosti a „nostalgické zboží“ se z nich stalo zpětně až dnes.

Zkusme tuhle zálibu ve starých dobrých časech posunout do současnosti. Jako „filmy pro pamětníky“, kterými v době normalizace byly snímky natočené za protektorátu, by se dnes musela označovat díla z 50. let, tedy z období budovatelského socialismu a politických soudních procesů. V té době ale téměř žádné vnějškově apolitické filmy, které mohly dát zapomenout na skutečnou atmosféru strachu, nevznikaly. Dnešní „pamětníci“ tak mohou vzpomínat maximálně na hromadné podnikové dovolené s Andělem, což byla čistá propaganda „správného socialistického způsobu života“.

Stejně tak retro filmy vznikající v současnosti by se měly posunout někam k 60. až 80. létům, což by znamenalo přílišnou idealizaci reálného socialismu (ať už období tání, normalizace nebo přestavby). I oblíbené porevoluční snímky, které jsou o 60. až 80. letech (typicky Pelíšky, Občanský průkaz, Pupendo), v sobě obsahují jasně antikomunistický postoj a automatickou kritičnost, protože takové je základní ideové naladění tvůrců, kteří začali točit v 90. letech.

K tomu je nutné připočítat ještě jeden překvapivý a ne zcela zjevný fakt: pohled do minulosti v době 70. a 80. let znamenal nejen nostalgii, ale i odpor vůči tehdejšímu režimu, jakési pěstování kinematografické utopie. Nacházíme ho jak ve filmech „cimrmanovských“, tak u Brdečky, Macourka, Lipského nebo koneckonců i u Postřižin: vzpomínky na Rakousko-Uhersko nebo na první republiku pomáhaly udržovat snění o „starých dobrých časech“. 

Tyto filmy nebyly vůči „starým časům“ kritické, byly jen komické a nostalgické. Pod pláštíkem lehké kritiky „buržoazní společnosti“ (jak se nalhávalo tehdejším cenzorům) byl ve skutečnosti sen po úniku z šedi normalizace. Dokonce i výše zmiňovaná Smrt krásných srnců je sice film odehrávající se za druhé světové války, ale tato doba je vykreslena tak, že většina publika by se do ní víceméně chtěla vrátit. (Pokud by to nebyli Židé se zkušeností z koncentračního tábora...)

 

Svět bez zlatého věku  

Nyní už je snad jasnější, co míním onou „nepřekonatelnou propastí nostalgie“. Dnešní retro filmy o padesátých až osmdesátých letech by musely na základě stejné logiky být odporem proti nynějšímu režimu. Musely by nám říkat, že za socialismu bylo lépe než za nynějšího reálného kapitalismu. Ne, že by si to řada dnešních (potenciálních) diváků nemyslela. Naopak, ve společnosti se skutečně potýkáme s krizí důvěry v současný režim.

Problémem – pokud to tak chceme chápat – je, že současné generace aktivních filmařů nemají sebemenší zájem na tom, aby se 50. – 80. léta ukazovala jako období nevinnosti, zlatý věk a staré dobré časy. (Jediný žijící, přesvědčeně komunistický režisér je Jiří Svoboda, který sice v roce 1990 natočil kritický film o 50. letech – Jen o rodinných záležitostech, nicméně od té doby se věnuje tématům, jako je mafiánský kapitalismus 90. let či reinterpretace postavy Jana Husa.)

Ačkoli existuje drobná nostalgie například po normalizačním popu (viz letošní hit Padesátka) nebo swingujících a jinak roztančených šedesátkách (viz muzikál Rebelové, 2001), tyto filmy se neobejdou bez kritických odkazů k srpnové sovětské okupaci (která onu nevinnost a radost ukončí), případně se odehrávají z větší části v současnosti, kdy se lpění starších postav na minulosti ukazuje jako trapné.

Ona propast se nyní zdá být nepřekročitelná, a navíc čím dál větší částí publika odmítaná. Ukazují to například rozporuplné reakce na příliš hezoučkou adaptaci Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále (2006) nebo koneckonců i slabá návštěvnost Něžných vln (2013). Dříve zavedení hitmakeři Jiří Menzel a Jiří Vejdělek se tu potkali s nepochopením, a to si ani oni netroufli líčit minulé časy jako úplnou idylu.

Česká kinematografie se nyní nachází v období, kdy se nemá kam obracet za idylou a nostalgií. Velkou část naší nedávné národní historie dnes není možné interpretovat jako místo pro pouhou zábavu a úsměvné vzpomínky. Dlouho jsme žili zakonzervovaní v bezčasí a unikali za hranice dob před zavládnutím reálného socialismu. Nyní, v novém režimu, se na ono bezčasí náhle díváme naopak jako na příznačně problematickou dobu, v níž žádná zábava nemohla být nevinná a do níž nelze vnášet jednoduchá žánrová schémata. (Koneckonců, ani Michal David si nenechal natočit sebeoslavný film Decibely lásky zasazený do 80. let, ale do současnosti, přestože použitá hudba je osmdesátková.)

Tuto nostalgickou propast nejspíš nikdy nezaplní retro filmy umožňující nám denní snění o tom, jaké by to bylo vrátit se v čase. Současnost možná leckdy nesnášíme a neumíme se vyrovnat s její rychlostí a roztříštěností, ale zároveň víme, že si ani nemůžeme dovolit snít o nevinné minulosti. Možná ještě lpíme na starších filmech, u nichž si dovedeme leccos odmyslet, ale u nově vzniklých bychom to asi nedokázali. A chce se říct, že tentokrát ani neplatí heslo „čest výjimkám“.

Nostalgie se obvykle chápe jako touha po návratu do dětství či mládí, kdy historický kontext nehraje roli (přinejmenším ne takový, jaký mu přikládáme při "dospělém pohledu" na minulost). Obávám se, že jsme v současnosti dospěli do stádia, kdy to přestalo platit. Veškerá historická údobí se stala něčím dobově příznačná a problematická a už od toho nedokážeme odmyslet. Pro masově úspěšné filmy z toho vyplývá potíž, že obtížně mohou líčit dětství kohokoli z nás jako nevinné a návrat do něj jako žádoucí. A těžko si rovněž představit, že o naší době jednou vznikne zasněné něžné retro. 

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account