Systémové upozornění
Hlavní informace
klub-vykastrovanych-tygru

Většina textů vznikne v konzultaci s editorem, málokterá recenze nebo komentář jsou dílem jednoho člověka. V poslední době jsme s mou editorkou Ivou Baslarovou viděli několik hrozných českých filmů a řekli jsme si, že by byla škoda psát na ně jen recenze, protože dialog nad nimi bude obsažnější. Naší první obětí byla Strašidla od Zdeňka Trošky, druhou Teorie tygra od Radka Bajgara. Ačkoli většina recenzí a ohlasů na tyto dva filmy se dost liší a Teorie tygra je považována za podařenou smutnou komedii, nám připadala v něčem ještě víc alarmující než Strašidla. Zatímco u nich si člověk mnohých motivů ani nevšimne nebo je přejde jako komediální nadsázku, v Teorii tygra se řeší vše navážno a jen zdánlivě s nadhledem.

 

Kamil Fila: Teorie tygra je jeden z nejúspěšnějších českých filmů letošního roku a rozhodně nejlépe hodnocený na ČSFD. V kinech se drží od konce března, a to v běžném denním programu multiplexů, což je věc nevídaná už dlouho. Nelze popřít, že debutující 53letý režisér Radek Bajgar (mj. současný šéfredaktor Reflexu) našel způsob, jak oslovit nejhůře dosažitelnou cílovou skupinu – lidi 40+. Jde tak o velký comeback Jiřího Bartošky na filmové plátno poté, co překonal rakovinu. A pro Elišku Balzerovou zase další masový hit po Ženách v pokušení, který nám říká, „jak to spolu mají muži a ženy“. Film je většinou přijímán jako mnohem kultivovanější verze snímků, které točí Marie Poledňáková a Jiří Vejdělek, a spíše jako hořká než odpočinková komedie. Máš srovnání, abys mohla říct, jak si Teorie tygra stojí vedle Líbáš jako Bůh nebo Ženy v pokušení? Nebo pro tebe byl Tygr novým setkáním s žánrem „české lifestylové komedie pro starší a pokročilé“?

Iva Baslarová: No mně při sledování v paměti spíš naskakovaly některé Svěrákovy filmy, tedy firmy Svěrák & Svěrák. Asi je to tím, že jakmile se někde začne tematizovat tahle nedořečená či nedokonaná „válka pohlaví“, tak už se na moc jiného než na dané téma nesoustředím. Ono je zvláštní, jak dlouho se tohle v českých filmech drží. A jak se ho drží muži–autoři. To je samo o sobě dost signifikantní.

KF: Neřekl bych, že to jsou jen muži. Kromě Poledňákové tu máme Karin Babinskou (Křídla Vánoc), Alici Nellis (Perfect Days) a nejnověji Zitu Marinovovou (Seznamka). Ale chápu, že míříš ke specificky mužskému pojetí „války pohlaví“. Co tedy podle tebe mají společného páni Svěrákové (tenhle klausismus jsem si nemohl odpustit), Jiří Vejdělek a Radek Bajgar?

IB: Karin Babinská ale natočila i výborné Pusinky, které jsou právě v tomto směru dost podvratné. Samozřejmě, že takové filmy točí i ženy, ale u mužů je to dost specifické. Přemýšlela jsem nad tím, co mi tam vadí a proč mi to vadí, no a neustále se mi vrací především přívlastek „nespravedlivé“. Ty jejich filmy jsou prostě nespravedlivé a mužům straní. Tím neříkám, že by ženy měly stranit ženám nebo kdokoli stranit ženám, vůbec ne. Vlastně mě dost štve, že zase musíme používat tyhle dvě kategorie – byť analyticky –, protože jsou vlastně celkem nesmyslné. Připadá mi zkrátka, že tak trochu ukřivdění pánové vypráví příběh o tom, jak mohl být jejich život skvělý, kdyby se o ně pořád nechtěly starat nějaké ženy.

01

KF: Pamatuju si celkem dobře, jak jsem v roce 2006 viděl Vratné lahve a po celou dobu se strašně styděl, že mi ten film jako muži tak nadbíhá a omlouvá mi cokoli, protože jsem přece duší hravý kluk. Byl to možná úplně první film, u nějž mi něco takového došlo. Nedokázal jsem to brát jako příběh o vztahu dvou starých lidí, ale jako příběh o tom, že ten starý chlap zoufale nechce být starý a jeho snaha o má vyznívat roztomile. Přeskočím Líbáš jako Bůh a Ženy v pokušení, kde se k sobě chovají hnusně všichni a má to být legrace, a když jsem teď viděl Teorii tygra, připadalo mi to jako upgrade Vratných lahví. Muž je ve své dětinskosti nejen roztomilý, když například předstírá demenci a nechá se zavřít do blázince, ale dokonce je jenom jemu přiznán jakýsi důstojný smutek a také osvěžující svoboda.

IB: Ano, hlavně Vratné lahve, ale i Tatínek se mi tím připomenul, tedy ne fikce, ale některé reálie ze Svěrákova života. A také ta Svěrákova karlovarská znělka, o které jsi psal. To je přesně ono – hraví chlapci „trpí“ desítky let se ženami, které už hravé být neumí nebo ani nikdy neuměly, protože pořád otravují s domácími pracemi, jídlem apod. Takže ten jejich vztah je dost vyčpělý a iritující nejen pro ně, ale i pro jejich okolí. Chápu, že se to může stát a že se to určité generaci ve velké míře stalo. Ale copak může být řešením sobecká vzpoura, kdy si muž řekne: „A mám já to pořád zapotřebí? Co kdybych si teď prostě začal dělat, co budu chtít? Co kdybych jí chvíli dělal naschvály?“ To je řešení jako ze školky.

KF: Mainstreamovým českým tvůrcům se v jejich komediích vlastně podařilo převrátit patriarchální zřízení společnosti. Je to v něčem neuvěřitelně mazané. Češi nejsou moc hrdinný národ, čeští muži ani nejsou moc velcí machové (v porovnání s Italy, Latinoameričany nebo Araby), spíše je tu zvykem skuhrat a stěžovat si a cítit se ublíženě. Máme taky poměrně dlouhou tradici „chcípáckých filmů“ a muži se cítí být symbolicky vykastrovaní už někdy od dob Homolkových. Úplně fantasmagorickou vizi ženské nadvlády přinesla v roce 1998 Postel od Oskara Reifa. Vzpoura mužů v českých filmech je tedy něčím, co jde úplně proti tomu, kam se vyvíjí západní společnost. Zatímco tam si prožili éru „girl power“ a „podnikavých dívek“, které se v procesu emancipace vyrovnají mužům, u nás se tato fáze přeskočila a rovnou žijeme ve vyfabulovaném světě, kde se muži musí zachraňovat před útlakem. Zajímalo by mě, co se těm českým autorům honí hlavou, když takové scénáře píší a točí. Myslí si, že jsou revoluční, předběhli Západ a „prokoukli feministickou ideologii“?

IB: Myslím, že to souvisí s několika jevy v naší společnosti. Tím prvním je stále přetrvávající „strašák feminismu“, přičemž se ukazuje, že málokdo skutečně ví, jaké jsou jednotlivé cíle různých feministických modelů či kritik. Obzvlášť muži si stále připadají ohrožení „agresivními ženami“ a „militantními feministkami“, které je chtějí zadupat do země, vystřelit na Mars nebo vykastrovat. S tím souvisí i to, že u nás chybí určitá analogie k vývoji mužských rolí, které už jsou na Západě – ale hlavně ve Skandinávii – dost modifikované. A právě ono „chcípáctví“ a „ujařmenost“ se proti jakékoli kritice či změně brání tím, že si zdánlivě dělají samy ze sebe legraci, ovšem ve skutečnosti vlastně obviňují ženy.

V Teorii tygra to vidíme celkem jasně. Jsou tady tři generace mužů – zemřelý děda cyklista, veterinář Jan (Bartoška) a jeho zeť Erik. Všichni „trpěli“ či „trpí“ přehnaným zájmem svých manželek. Ono je samozřejmě otravné, když vám někdo říká, že ví mnohem lépe než vy, co vlastně chcete nebo co máte dělat. Ty ženské postavy jsou hrozně nesympatické. Ale to je právě to. Řešit tuhle nespokojenost útěkem či vzpourou bez ohledu na toho druhého je přece hrozně sobecké a ani trochu spravedlivé.

Teorie-tygra-53-1200x689

Pojďme se podívat na zkušenost těch žen a na to, co se po nich vždycky chtělo. Měly být manželkami a matkami, což jsou jejich tradiční role odedávna. V průběhu války a po ní se k tomu přidala „progresivní“ možnost pracovat. V pořádku, ženy se mohly alespoň do určité míry ekonomicky emancipovat a získat větší sebevědomí, protože si potvrdily, že umí víc než jen prát pleny. Nicméně s tím přišlo dvojí zatížení žen – práce v zaměstnání a práce v domácnosti. Odtud plyne určitá naštvanost a frustrace daná vytížením a společná zkušenost s tím, že muži s dětmi a domácností „nepomáhají“ (to je samo o sobě absurdní, neměli by pomáhat, ale podílet se). Ona je ta mužská pasivita vlastně hrozně sofistikovaná. Nedělat nic, ale zpětně vše kritizovat a předstírat, že nebyli k účasti na rozhodování „přizváni“, je jednoduché a zvnějšku dost uvěřitelné. Ženy pak nutně působí jako semetriky, které se snaží dosáhnout svého. I to je paradoxní, protože by určitě měly jiná přání a touhy, než přesvědčit manžela, „aby jim vysál v obýváku“.

Krom toho Olga reprezentuje skupinu žen, která je v naší společnosti vemi znevýhodněná. Ženy přes padesát jsou nejméně uplatnitelnou skupinou na trhu práce, často se kromě starých rodičů starají ještě o vnoučata, což je všechno neplacená práce a souvisí s tzv. sendvičovou generací, zahrnující ženy středního věku, které se starají o své nezaopatřené děti a rodiče. Krom toho „šarmantní“ Jan ve své šedesátce se „sexy prošedivělými vlasy a vousy“ poměrně snadno uloví mladou milenku či přítelkyni, zatímco Olga má šance podstatně menší, prakticky žádné.

KF: V Teorii tygra se k tomu připojuje jedna zvláštní věc. Hrdinova žena Olga své chování zaštiťuje „vědeckými“ poznatky. Sice vůbec nevíme, z jakého oboru jsou, i když přednáší na nějaké vysoké škole (ale nevíme na jaké), nicméně neustále má po ruce statistiky s údaji, jak dlouho žijí ženy a muži, jak dlouho žijí v manželství a po rozvodu. A dokonce se ohání poučkou „čím větší mu dáš svobodu, tím větší rebélie, to se učí už v prvním ročníku“. Kromě toho, že jsou ty scény bizarní a nijak nepřipomínají současné přednášky na vysokých školách (v duchu „mladé kolegyně, poradím vám, jak na chlapy“), zdá se, jako by film tuto vědeckost na jedné straně potvrzoval v duchu „muži jsou z Marsu a ženy z Venuše“, a přitom v závěru Olžiny teze zpochybňuje – její muž Jan se po odchodu z domova cítí mnohem šťastnější. Jak jsi tam chápala tu „vědeckou složku“ a nakolik ti ten film přišel „esencialistický“?

IB: On je celý esencialistický, tedy pojatý tak, že muži a ženy jsou opravdu rozdílné a nezaměnitelné entity, které mají (v rámci své skupiny díky jedinému společnému znaku, kterým je pohlaví) „přirozené“ schopnosti pro to či ono. Akademička Olga pro mě byla záhadou, tedy její vědní zaměření. To zapálení pro statistiky a tzv. tvrdá data by svědčila například o nějakém přírodovědním oboru, ale tam by zase nebyl ten kontext intencionálního lidského chování. Připadalo mi to jako nějaká vysoká rodinná škola. Naštěstí snad nic takového neexistuje. Tyhle „nalejvárny“ o tom, co mají či umí muži nebo ženy a na co si dát spolu pozor s univerzálními návody na použití ve mně vždycky vyvolávají vztek.

KRR61c3dd Teorietygra

Olga je vůbec postavou k politování. Je vidět, že to přece „myslí dobře“, ale všechno dělá hrozně nešťastně. Jenže tady se projevuje alibismus jejího muže Jana. Když si uvědomí, že není (a proč není) spokojený, nezachová se jako partner, ale jako jednotlivec. Takže je vidět, že nefungují spolu, ale vedle sebe. Když tvrdí, že „si myslel, když bude (čtyřicet let!) potichu a vyhoví jí, tak bude mít klid“, tak sice vlastně přiznává ono „chcípáctví a ujařmenost“, které však vzápětí odbourá a vychází z příběhu jako hrdina. Vadí mi zkrátka, že tady pořád funguje ten vzorec souboje. Jeden vyhraje, druhý prohraje. Jeden má pravdu, druhý ji nemá. Copak tohle je definice partnerství? A pokud ano, tak proč do toho ti lidé jdou? Vzpomněla jsem si, jak mi jedna psychiatrička vyprávěla o své službě v Bohnicích v centru krizové intervence. Přišla tam paní, která se jí svěřila, že se už pětadvacet let cítí být svým mužem utlačována a že už to nemohla vydržet. Lékařka pravila: "Pětadvacet let? To už není krize, to je vaše blbost."

KF: Zkusme si probrat další motivy. Mě třeba překvapilo, že svoboda = chlastat pivo a dát si na chleba víc šunky a trochu se projít venku. Jako kdyby to bylo normálně nedosažitelné. Ženská tyranie se projevuje tím, že manželky nutí muže jíst zeleninu a pohanku. Ve filmu není žádný sex, všichni chlapi se chovají impotentně, dokonce svou impotenci považují za dědičnou (paradox!) a na sex se nevzmůžou, ani když jim ho nabízí svolná žádoucí žena – pochopitelně, protože jsme v českém filmu mužského režiséra, musí to být smyslná Slovenka (bez tohoto fetiše naše kinematografie zahyne).

160491793 336038

V jednom rozhovoru Radek Bajgar říkal, že Jan přece Olgu miluje, jenom potřebuje občas klid. Obrazy jejich vztahu mi ale tak nepřipadaly. Vzpomínám si na scénu z jiného filmu, amerického Marley a já, což je takový zdánlivě blbý a kýčovitý film o tom, jak si mladý pár pořídí psa a pak děti. Přitom to byl mnohem jemnější příběh. Manžel tam po x letech manželství přijíždí domů na předměstí a ještě několik minut sedí v autě před domem, než načerpá sílu jít dovnitř. Tenhle moment mi utkvěl v paměti jako vyjádření krize středního věku, která není fatální. Samozřejmě, rozdíl oproti českému a americkému filmu je, že manželé spolu pořád řeší, co budou dělat a jsou zvyklí komunikovat. Jan v Teorii tygra nedělá nic. Když mu manželka znovu vylije „příliš silné kafe s lógrem“ s tím, že mu udělá „zdravější čaj“, ani ji neseřve. Přitom jako divák jsem to v sobě měl už natlakované. Proč jí to neřekne? Na Teorii tygra mi přijde hrozné, že se tváří a mnoha výroky nás utvrzuje v tom, že nám sděluje nějaké univerzální pravdy, a přitom líčí lokální obraz jisté generace, která neumí komunikovat.

IB: Ano, ta absence komunikace je patrná a smutná. Sama nevím, proč to tak je, ale vidím to i v reálu. Asi to souvisí s určitou slabostí, kterou je uhýbání konfliktům. Ale i konflikty přece patří ke každodennosti, k jakýmkoli vztahům v jakýchkoli skupinách, zakládá to dynamiku vztahu. Mně právě přišly tyhle scény s vylíváním kávy a vyměňováním chlebíčků s uherákem za tyčinku z okurky hrozně přehnané. Tady by už přece každý musel říct, že když ten manžel neprostestuje, je to kus vola a za všechno to „utrpení“ (rozuměj přehnanou péči, nicméně stále péči) si může sám.

S tou impotencí je to vůbec zajímavé. Film začíná a končí – aha, to je asi spoiler, no nevadí – lítostí veterináře Jana nad kastrací zvířat, což je dost symptomatické. Skutečně jsem při venčení psů mnohokrát zažila, že majitelé–muži nechtěli přistoupit na kastraci jejich psa, protože by tím zjevně utrpěla jejich (!) mužskost a mužnost. Překvapilo mě, že to může fungovat až takhle dalekosáhle. A to je právě ta „teorie tygra“. Tygr je dravý a akční, je to symbol nespoutanosti, divokosti a animální energie, je to predátor, ne kořist. Vykastrovaný tygr je tygr bez koulí, symbolicky tedy bez energie (sexuální a jiné), bez životní síly. Celý ten film je vlastně v symbolické rovině o představě kastrace mužů, kterou je podle nich určitá sterilita stereotypních, tradičních vztahů se ženami. Ubránit si koule znamená uniknout každodenní realitě. Vzbouřit se proti vylévání kávy s lógrem. Vzbouřit se proti pohance a čerstvé zelenině. Vzbouřit se proti pravidelnému hraní scrabble. To je přece směšné a smutné zároveň.

9201975a-0d18-11e6-af88-9c8e9959be16

Ve filmu mi vadilo i to, jak je zbabělé uhýbání diskusi s manželkou prezentováno jako něco kreativního a nebetyčně vtipného. Jana inspiruje papoušek (!) k tomu, aby předstíral stařeckou demenci. No ale vždyť je to hravé, ne? Lidé, co se tomu v kině smáli, zjevně nepomysleli na to, jak je to nefér vůči Olze, která si skutečně o svého muže dělala starosti. Na rozdíl od něj se ho nechtěla zbavit, ale pomoci mu. Jenže zkus se s ní identifikovat! Vždyť je to nezáživná stárnoucí megera, která se chová jako generál a – považ! – vůbec nepřemýšlí o tom, co by v životě chtěla, jaké byly její dětské sny.

A co mě vyloženě naštvalo, byla scéna, kdy naprosto příčetný Jan „vymění“ svou ženu s pacientem z psychiatrie za bundu, batoh a psa. Kde jsou patrioti, odpůrci přijímání migrantů? Vadí vám, že „muslimové“ přepočítávají hodnotu ženy na velbloudy? A nevadí vám, že v českém filmu český muž mění svou českou ženu za pár odrbaných svršků?

KF: Protože to bylo jen symbolické, přece, a ženu si koupil Arnošt Goldflam, nejroztomilejší nekňuba pod sluncem. (Mimochodem, Goldflamova postava se pak už naplnění kontraktu nikdy nedomáhá, divné...) Na to, jak je film mnohdy velmi doslovný, v něm nakonec ona „teorie tygra“ nikdy není úplně vysvětlena – tady se spoléhá na představivost diváků. Tys ji před chvílí vysvětlila.

Mně při sledování filmu nejvíc napadalo, že poslední známé dílo, které bojovalo proti symbolické kastraci mužů v moderní společnosti, byl Klub rváčů. Jenomže tam se prožitku něčeho skutečného dosahovalo skrze bolest a muži se necítili být vykastrováni příliš starostlivými ženami, ale lživými médii a celým kapitalistickým systémem. „Generaci X“ se slíbilo, že její příslušníci budou televizní hvězdy, přičemž většina z nich dělá nudnou posluhovací práci, v níž nenalézá smysl, a ani věci, které si mohou koupit, je nenaplňují.

teorietygra-1459260406-5d0e20e5 660x371

Český příběh o symbolické kastraci není o mladých nezadaných, ale o starších ženatých mužích. Určitý životní status a standard se bere za automatický – odchodem z „pasti jistoty“ se neklesá k chudobě, bezdomovectví nebo squaterství, ale ke kýčovitě romantické vizi života v maringotce a na hausbótu. Nevím, jak si to přesně vysvětlit, ale zdá se, že chudoba je v Česku takovou hrozbou a ostudou, že se nad ní ani nepřemýšlí. Hrdina prostě může ze dne na den nechat své veterinární praxe (co bude dělat chudák jeho sestřička?), odejít z domu a být pořád v pohodě. Peníze pro něj nejsou problém, protože... nejsou problém :)

IB: To je totiž hrozně důležitý aspekt toho filmu – vedle kategorie genderu a věku je velmi podstatná ještě třída. Celou dobu jsem si říkala, jak se tomu Janovi pěkně protestuje s tou obrovskou vilou, kvalitním autem a dozajista prosperující soukromou veterinární praxí. To je pak snadné být „hrdinou“ a „vzbouřencem“. Tím, že si vezme zaprášený batoh, kolo po dědovi a usadí se v maringotce u řeky, dává najevo či dokonce staví na odiv, jak opovrhuje materiální stránkou života. Ovšem s otevřenou brankou, kterou je kreditní kapsa s tučným kontem v kapse, je to strašně jednoduché. Ekonomické problémy jsou totiž často důvodem, proč spolu dva nespokojení partneři zůstávají. Obzvlášť pro ženy je těžké, když se mají o sebe a zpravidla ještě i o děti starat samy. V průměru vydělávají méně, s dětmi mají menší šanci na získání zaměstnání, zkrátka překážek jim stojí v cestě dost.

Dejme tomu v nižší střední a nižší třídě by ten příběh vypadal dost jinak. Jednak se v nich stále ještě maskulinita, femininita a s nimi spojené role příliš nevyjednávají, obecně jsou více tradiční. Takže tam pak paradoxně nevznikají ani takovéto problémy (ale vznikají jiné, jak jinak). A na druhou stranu tam spolu partneři a partnerky více „komunikují“, byť často dost nepříjemným způsobem. Ale prostě to v sobě nedusí. Souvisí to samozřejmě i s mírou vzdělání a životním stylem, ale když partneři řeší tak závažné problémy, jakými je chudoba a nutnost přežívat, nenapadne je přemýšlet nad tím, jestli jeden druhého neutlačuje, případně že si začnou dělat naschvály.

Teorie tygra DS4P9971

KF: Ono to může fungovat naopak i tak, že filmy mají být jakousi vysněnou verzí života, takže všichni bydlí trochu lépe, vypadají trochu lépe, jejich případné existenciální problémy je neuvrhnou do existenčních problémů. Do kina chce určité publikum chodit proto, aby ho nerušily nepříjemné věci, pocity nesvobody musí být ukázány „vtipně“ a „elegantně“.

IB: Tím jsem se mimo jiné zabývala ve svém výzkumu, který se týkal publika. A ukázalo se, že lidé sice chtějí vidět „o trochu lepší svět“, ale nesmí být lepší o vilu v Praze. Oni samozřejmě nejsou pitomí, neberou to, na co se dívají, jako realitu, ale pak jim to znemožňuje nějakou identifikaci, přirovnání k vlastní životní situaci, což je strašně důležité. A navíc tam naopak hledají různé logické lapsy, a to je ruší. Proč doktor, který má vilu se zahradou, stříhá sám túje, což je ve filmu ústředním konfliktem Jana a Olgy? Nebylo by lepší zaplatit si zahradníka a vyřešit tím problém ještě dříve, než vyeskaluje? Tam už diváci a divačky vidí nějaké pasti tvůrců filmů či seriálů a jsou hodně nedůvěřiví a ostražití.

KF: Čili ti ten film přijde nějak zásadně lživý, falešný, neautentický?

IB: V něčem ano. Ne v těch problémech ve vztazích určitých generací, tam je to naopak bohužel dost autentické, což potvrzoval i smích v sále. Diváci a divačky moc dobře rozuměli, co se jim říká, proto tak reagovali. Doma je to iritující, ale v kině? Oddechnou si, že tyhle problémy nemají jenom oni. Na druhou stranu moc nechápu, proč si čeští autoři tak často – pokud nevolí pravý opak – volí postavy z vyšší vrstvy hlavního města. Když jsem viděla, jak mladá rodina s jedním dítětem bydlí v dost luxusním a velkém bytě s nádhernou terasou na Žižkově, přišlo mi, že by ty postavy potřebovaly reality check a nějaké skutečné problémy, aby přestali řešit pičoviny. Nebo aby se semkli a začali spolupracovat. Byla tam podle tebe aspoň jedna sympatická ženská postava?

KF: Sympatická měla být asi manželka syna Josefa (Jakub Kohák), která mu nechává volnost a nebuzeruje ho, nicméně, vzhledem k tomu, že je neplodný, si nechá s jeho požehnáním udělat dítě od někoho jiného. Tento motiv mi přišel v celém filmu asi lidsky nejsilnější. Nicméně si nejsem jistý, že mi připadala sympatická ta postava.

teorie tygra3

IB: No právě, jediná poměrně dlouho působící sympatická žena, která uměla komunikovat se svým manželem a oba byli naprosto v klidu, se nakonec ukázala jako děvka. Protože pozor, on jí to oplodnění někým jiným schválil až po činu, zprvu mu přece lhala, aby ho utěšila, že má spermie–rychlíky. A nejméně uvěřitelná byla pro mě Olga mladší. Tahle postava prodělala eskamotérský vývoj, kdy se z naprosté megery proměnila v chápavou a vlídnou manželku takřka přes noc. Její manžel přitom nemusel měnit vůbec nic, naopak mu toho dost prošlo.

Asi rozumím tomu, co tím autor chtěl říct. První generace slouží jako odstrašující příklad, nicméně tam se to už vyřeší přirozenou cestou, na těch pár let, co dědovi a babičce zbývají, nemá cenu něco měnit. Generace jejich dětí, tedy dnešní zhruba šedesátníci, ukazují, jak patologické může být vydat se cestou svých rodičů a nereflektovat problémy, které se jim za tu dobu nakupily. Zatímco jejich děti, tedy dnešní zhruba třicátníci, můžou rázem všechno změnit a vyhnout se tak budoucí prázdnotě a utrpení. Nicméně kdo se změnil? Žena, protože byla nesnesitelná. Což si najednou v okamžiku prozření uvědomila a začala se k manželovi chovat méně majetnicky a nadřazeně. Ale věřím tomu, že slipy mu prala dál.

KF: No, „šéfredaktor velkého týdeníku Erik“ mi nepřipadal jako šéfredaktor, alespoň podle toho, jaké znám Eriky šéfredaktory, ale spíš jako elév. A hlavně – proč by se někdo v řídící pozici nechával doma tak utlačovat? To nejde vysvětlit žádnou teorií, že v práci sadističtí manažeři po nocích chodí k dominám dělat subíky. Tenhle vztah byl prostě neuvěřitelný po všech stránkách.

IB: Taky si myslím. Erik tam spíš fungoval jako komická figurka, která vždycky všechno věděla, protože „o tom jednou psali“.

KF: Líbilo se ti na tom filmu něco? Přišel ti lepší nebo horší než věci od Svěráků, Poledňákové a Vejdělka?

IB: Myslím si, že scénář byl celkem dobře napsaný a díky Ivě Janžurové se to dalo dokoukat. Ale musím ho prostě odmítnout jako celek. Není to pitomý film, není to odbytý film, je to v určitém smyslu nebezpečný film. Nebezpečný pro toho, kdo jeho obsah nedokáže reflektovat. Ale proč na něj pak chodit, když se člověk ani nezasměje, ani nedozví nic nového? Mně se tam líbil ten černý pes. Já mám pro černé psy slabost. Tobě se tam něco líbilo?

TEORIE TYGRA-11 foto Logline

KF: Pro mě to bylo jedno z největších utrpení za poslední dobu. Právě proto, že to je dílo, které působí na povrchu kultivovaně, které dokonce simuluje i jakousi hloubku a „prožitost“. Ale jestli Poledňáková a Vejdělek chtějí primárně pobavit, byť přitom postavy ponižují do nelidských karikatur, Bajgar podle mě chce hlavně rozdávat moudra. Ve filmu je mnohem více „mouder“ než vtipů a celé je to proložené pocitovými „videoklipy“ o „cowboys on the river“. Přišlo mi hrozné, jak se lidé chápavě smějí mizérii svých životů, jak se v tom poznávají, ale tak velmi bezpečně, aby je to nebolelo a aby se nemuseli měnit, aby zůstali u toho, že muži jsou esenciálně takoví a ženy jsou esenciálně takové. U blbého filmu člověk často pozná, že je blbý i tvůrce, že neví, co chce říct a neumí to podat. U filmařů jako Radek Bajgar je člověk nejvíc nervózní, když vidí, že autor dosáhnul svého.

 

(Úvodní fotomontáž pochází od TMBK. Děkujeme za laskavost, že nám ji vyrobil.)

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account