Snowdenova nečitelnost

Životopisné hudební drama Bohemian Rhapsody, zaměřené na frontmana skupiny Queen Freddieho Mercuryho, vyhrálo v roce 2019 ve dvou kategoriích Zlaté glóby a rovněž získalo čtyři Oscary. Jedná se o fenomén, jaký tu už dlouho nebyl a který na sebe efektem sněhové koule nabaluje další významy, úspěchy a vliv. Už nyní je jasné, že díky němu začala nová vlna hudebních životopisných snímků, ať už je to právě uváděný Rocketman o Eltonu Johnovi či chystaný příběh skupiny U2, nebo dokonce pokračování samotného Bohemian Rhapsody. Co zapříčinilo tuto vlnu retrománie a jaký obraz kapely Queen se ve filmu opečovává? Vše se dozvíte v jednom z nejdelších článků, jaké kdy na tomto webu vyšly.

Chápání technologií se ubírá po mnohoznačných trajektoriích. V něčem jsou zcela neosobní, prázdné, bezpohlavní a nelidské. Můžeme je ale také chápat jako prodloužení lidských orgánů. A to nejenom tak, že vám internet nabízí reklamy na prodloužení penisu. Databáze slouží coby rozšíření aktuální paměti mozku, pistole předčí jakékoli bojové umění, automobil zase rychlé nohy nebo koně, rentgenové paprsky nám umožní vidět věci a těla nejen na povrchu, ale i uvnitř. Zároveň ale máme sklony technologie polidšťovat, uspořádávat mediální rozhraní podobně jako naši domácnost, proto máme třeba v počítači koš, kam odhazujeme smazané soubory.

Dlouho jsme se báli, že čím více techniky vstoupí do našich životů, tím odlidštěnější budeme. Možná se to děje, ale vedle toho jsme začali polidšťovat a vyloženě antropomorfizovat (tvarovat dle lidského vzoru) nejmodernější vynálezy kybernetiky. Kdo má iPhone, tak si občas popovídá s velmi milou Siri, která umí odpovědět skoro na všechny otázky. Čtyřletá robotka Sophie, vyrobená v Hongkongu, má lidskou tvář, umí rozpoznávat lidské obličeje a konverzovat na předem stanovená témata. Předloni získala občanství v Saudské Arábii a stala se tak první umělou bytostí se státní příslušností.

Ve stejné době Matt McMullen uvedl na trh hyperrealistickou silikonovou sexuální pannu nazvanou Harmony, která se umí smát, mrkat, vést konverzaci a pamatovat si nejen vaše jídelní a sexuální preference, ale i třeba jména vašich sourozenců. Stojí pouhých 15 tisíc dolarů. V Praze si zatím můžete zajít do podniku Naughty Harbor, kde na vás čekají tři němé panny Rebecca, Yasmine a Lucy, jež jsou nikoli na pohled, ale na dotek zvenčí i zevnitř téměř nerozeznatelné od živých žen a musíte do patřičných poloh si je musíte nastavit sami. Letos si v Hongkongu 42letý amatér Ricky Ma sestavil za 35 tisíc liber robotickou ženu, jež vypadá přesně jako Scarlett Johansson.

Ani jeden z těchto případů zatím neodpovídá tomu, jak si filmoví tvůrci představovali budoucnost sexu, ale blížíme se tomu pomalými a nezvratnými krůčky; někde softwarem, někde materiálem, někde tvarem. Virtuální sexchatování ani dotýkání se na dálku přes digitální rukavice lidstvu zjevně nebude stačit. Možná vás až udiví, kolik umělých žen sloužících k uspokojení pudů v kinematografii najdeme. Určitě si vzpomínáte aspoň na několik dílů seriálů Zóna soumraku, Krajní meze, Dr. Who, Futurama nebo Star Trek. Čím filmaře tolik fascinují? Proč chce tolik mužů umělé ženy a proč je ve filmech i v realitě tak málo mužských sexrobotů, kromě robotického gigola ve Spielbergově A.I. umělé inteligenci?

Japonsko je zemí, v níž se téměř vše dělalo či dělá jinak než v euroamerické civilizaci. Papírové domy, v nichž neexistují dveře, postele a židle, jak je známe; zahrady z kamenů; syrové jídlo; absence jednoho boha, ale víra v obrovské množství duchů a démonů; nejuznávanější sportovci jsou ti nejtlustší; manželky manželům povolují chodit do bordelu a nechávají si odtamtud nosit účtenky; na ulicích stojí automaty s použitými dívčími kalhotkami pro fetišisty a tak dále. Nemusíme podléhat všem stereotypům, že Japonsko je navždy zemí samurajů a letců kamikaze, ani že by celá tamní kultura byla totálně nesrozumitelná a bláznivá. Nicméně můžeme ho poznávat i přes filmy, které jsou mnohdy nesmírně bizarní.

Zapomeňte nyní na Akiru Kurosawu, který se snažil o vznešené umění, jež se bude líbit i západnímu publiku, a často se inspiroval Shakespearem, Dostojevským a westerny. Podívejte se, kterých dvanáct filmů musíte vidět, abyste si mohli říct: „Znám to nejdůležitější z japonské popkultury.“ Kultovní snímek neznamená nesmírně populární a známý film, ale spíše divný, oblíbený úzkou skupinkou znalců. Něčím je kontroverzní a podvratný, poskytující zábavu jak tím, že je něčím výjimečně zvládnutý, tak tím, že je v jakémsi ohledu nedokonalý a vyvolává nezamýšlený smích. Kultovní je takové dílo, které nás nutí klást si otázku, jestli vůbec rozumíme tomu, co je kvalitní film. Je to kategorie „mimo dobro a zlo“.

Článek byl původně psán pro magazín ForMen, nicméně nakonec se v něm počet filmů musel zmenšit a nebylo možné přidávat ukázky. Díky nim můžete tuto verzi textu brát jako takový seminární podklad pro případnou zkoušku na filmových studiích :)

Letní (údajně) romantická komedie Léto s gentlemanem, jež velmi volně navazuje na 43 let starý snímek Léto s kovbojem, se již stačila stát nejvysmívanějším českým filmem prvního čtvrtletí tohoto roku a možná jí to vydrží až do silvestra.

To je tak, když se 71letý herec, který nikdy předtím nenapsal scénář, rozhodne ušít si roli tzv. na tělo, a režíruje ho 71letý tvůrce, který nikdy netočil nic pro kina a v posledních dvaceti letech se rozmělňuje v televizních estrádách a řiďounkých seriálech. Společné dílo Jaromíra Hanzlíka a Jiřího Adamce mělo deklarovaný záměr stát se komediálním hitem typu Babovřesky s potenciálem na další díly.

Nakonec je jedno, že se z vyloženě lidové řachandy stalo při přepisování scénáře a ve střižně cosi vážnějšího. I průměrně cvičené oko už z ukázek pozná, že tady nebude něco v pořádku. Tvůrci totálně zaspali dobu a nepochopili, že i nostalgická ohlédnutí a filmy, co „mají pohladit po duši“, se dnes točí úplně jinak. Když chcete letní pohodu, nemůžete udělat něco horšího, než je Dobrý ročník (2006) s Russellem Crowem, a nemůžete si myslet, že stejnou funkci splnily Prázdniny v Provence (2016).

V Létě s gentlemanem nefunguje ani základní kontinuita děje. Žena vychází z domu nejspíš v brzkém odpoledni za dokonale slunečného dne a říká manželovi, že jde nakoupit okurky, pročež v následující scéně přichází za tmy k rybníku, kde ji čeká šedovlasý svůdník. Tentýž švihák ukazuje téže ženě překrásnou přírodní vyhlídku na meandrující řeku z kabiny džípu s otevřenou střechou, jakmile se ale záběr vrátí k nim, nachází se auto v pozici, z níž by vyhlídka v žádném případě nebyla takto vidět. Na závěr filmu svůdce s prokvetlými vlasy odchází za světla zahrádkářskou kolonií a vnukovi své vyhlédnuté oběti vzkazuje: „Běž spát, chlapče.“ I po střihu v následující scéně je stále světlo, seladon nasedá do kamiónu, jenž řídí mladá žena, a poté, co oba odjedou švitořit, sledujeme na pozadí obrazu fekální vůz, jak hnojí pole. Titulky.

Je to jakési sémantické gesto celého díla. Dobře jsme to pohnojili přízemním humorem, vlastně víme, co jsme natočili. Přitom právě močůvka se tu jako motiv objeví několikrát, dokonce se jí manžel hlavní hrdinky i naloká. Ovšem jaksi nedává smysl, že kravská moč vypadá jako čistá voda a pohoršení lidé tekuté přírodní hnojivo cítí silněji stovky metrů daleko než člověk, který si vypouští před domem jímku, a kupodivu mu to nevadí.

Při obsazování rolí se rovněž mávlo rukou nad tím, že by si někdo mohl klást otázku, jak by matka, již hraje 46letá Alena Antalová, mohla mít dceru, kterou je 39letá Lucie Vondráčková, přičemž obě nikdo nenamaskoval tak, aby neodpovídaly svému skutečnému věku. Léto s gentlemanem je řemeslně odfláknutý snímek nehodný pláten kin. Nicméně jeho děj v sobě obsahuje tolik témat, otázek a poselství, že by neměly být úplně opomenuty. Někdo se nám tu totiž snažil cosi sdělit…