Snowdenova nečitelnost

Lidé v dějinách neuvažují stylem: „Teď je nějaká dekáda, musíme něco změnit, abychom se odlišili od té předchozí.“ Většina historických procesů nemá žádné jasné ohraničení a vyložených událostí je málo. Stejně tak správné matematické počítání dekád je od jedničky do deseti, kdy musí uplynout celý poslední rok, nikoli od nuly do devíti, jenomže s bilancováním na vás dnes nikdo nepočká. Obsáhnout, co se stalo v kinematografii po umělecké stránce za deset let, v jednom článku nelze, takže je šance uchopit změny a vývoj jenom po stránce institucionální, technologické, komerční a žánrové.

Vzestup VOD, vzestup Číny, post-katastrofických filmů, digitálních herců, černošských filmů, live action Disneyovek, ženských hrdinek a tak dále. Račte kliknout...

V české kinematografii uplynulých třiceti let lze najít asi jenom tři „lokální žánrové vynálezy“. První se objevila kategorie „chcípáckých filmů“ ve druhé polovině devadesátých let, jak ji ve společné diskusi v časopise Tamto definovali Petra Hanáková a Jaromír Blažejovský. Hlavním hrdinou bývá osamocený bloumající muž (alter-ego režiséra), který se cítí být ubitý kapitalismem a nedoceněný coby svého druhu mesiáš a vizionář. Jeho utrpení má vyvolávat identifikaci u podobně stavěných mužů.

V poslední dekádě, zhruba od Žen v pokušení (2010), se mluví o tzv. lifestylových komediích, kde se jedná jak o produkční (nepojmenovanou) formulku, tak o divácky a kriticky identifikovaný žánr, který je komerčně úspěšný. Děj se točí kolem vícegeneračních rodin či skupiny kamarádů či kamarádek a hlavní zápletkou bývá komplikované párování a trávení volných chvil na dovolené či idylickém venkově. Žánr má široký zásah, chodí na něj páry i samostatné dámské jízdy, často babičky a matky s dcerami či vnučkami.

Posledním subžánrem specifickým pro domácí polistopadovou kinematografii jsou „privatizační komedie“ raných 90. let. Jedná se o zhruba dvacet snímků, které vznikaly převážně mezi lety 1991 až 1995, přičemž některé ozvuky přetrvávají až do roku 1999. Éra barevných sak, podnikatelského baroka, všudypřítomných obálek pornočasopisů, falešných léčitelů a pocitů, že nyní je možné vše a svoboda znamená urvat si, co můžu, nalezla svůj poněkud hořký výraz ve filmech, které ani nevědely, co vlastně chtějí sdělit.

Při sobotním udílení Cen české filmové kritiky byla vyhlašována i speciální kategorie nejlepší tuzemský film za poslední tři desetiletí. Z dodaných žebříčků jednotlivých filmových publicistů a publicistek, jichž je ve sdružení kolem padesáti, se na první místo se dostal Kolja (1996) Jana a Zdeňka Svěrákových.
Těsně druhý byl raně polistopadový satirický „rytmikál“ Kouř (1990) Tomáše Vorla a třetí pozdně rehabilitovaná satirická komedie Dědictví, aneb Kurvahošigutntag (1992) Věry Chytilové. V žebříčku se dále objevují, mimo jiné, i Pelíšky (1999) Jana Hřebejka.

Ankety jsou obecně zjednodušující cestou, jak něco reflektovat bez hloubky, pouhým výčtem a bodováním. A tak ani nemůžeme vědět, co přesně oněch třináct lidí, z nichž většina byla ochotná dát Kolju na přední místa, svých hlasováním zamýšlela. Mělo jít primárně o připomenutí toho, že jde o jediný český film, který za třicet let získal Oscara, a bylo by divné jej vynechat? Mělo jít o vyjádření, že se jedná o vzácný typ snímku, v němž se lidová obliba potkává s řemeslnou kvalitou a jde vlastně o český film hollywoodského ražení? Má to být poukaz, že v Koljovi dospěla poetika laskavého humoru Svěráků ke svému vrcholu a bez Svěráků si nelze českou kinematografii vůbec představit? Nebo si někdo z hlasujících myslí, že Kolja toho říká nejvíce nebo vypovídá nejlépe o sklonku minulého režimu a o vztahu Čechů a Rusů? Možná je v tom i něco jiného, ale k tomu později.

Byly doby, kdy televize představovala v našich životech úběžník šedivé pravidelnosti. V tuto denní hodinu jdou hlavní zprávy, nyní večerní seriál, jiný seriál zase sledujeme po návratu z práce, před zprávami běží krátká televizní soutěž nebo sitcom. Existují případy, kdy se kvůli vysílání jedné telenovely přesouval konec pracovní doby v různých částech Indie, aby ženy po návratu z pole stihly nový díl. Seriály byly nasazovány v určitý den a celý týden se čekalo na další epizodu. V Československu většinou neběželo několik nových seriálů proti sobě, už jen proto, že vysílací kanál byl pouze jeden, později dva, přičemž na druhém se dávaly reprízy starších pořadů a pamětnických filmů. Televize ani neměla přinášet mnoho vzrušení, být svátkem, nevyžadovala soustředěné sledování. Byla kulisou a pohyblivou tapetou v bytech. Celý její obsah a existence ukazovaly, že slouží každodennosti a poskytují jakési bezpečí, že naše životy jsou stejné a mají kontinuitu, že něco bude pokračovat a to bude reprízováno.

Co se tedy s televizí v posledních dvaceti letech stalo?