Snowdenova nečitelnost

Hádanka: „Víte, kdy byl naposledy český snímek v hlavní soutěži nějakého velkého filmového festivalu?“ Z hlavy na ni dokáže odpovědět málokterý profesionální historik. U Benátek to víme jistě – v roce 1994 se jich účastnil Jiří Menzel se svými Neobyčejnými dobrodružstvími vojáka Ivana Čonkina, což byl ovšem z produkčního hlediska víceméně ruský film. Ve francouzských Cannes, to se podržte, bylo v roce 1990 uvedeno trezorové Ucho od Karla Kachyni z 60. let, jinak se ale musíme vrátit až do roku 1972, kdy zde měly premiéru Petrolejové lampy od Juraje Herze.

Je pravda, že ve vedlejší paralelní soutěžní sekci tu v roce 1990 byl i Čas sluhů od Ireny Pavláskové, který si dokonce odnesl zvláštní uznání poroty. Jinak ale třicet let od změny režimu v listopadu 1989 nezaznamenala česká kinematografie žádný výraznější úspěch. Což by sice bylo možné rozporovat i některými dalšími fakty, k nimž se postupně dostaneme, ale stále platí, že jako země nejsme na světové filmové mapě. Není tu žádný tvůrce, od nějž by se čekalo, že se automaticky dostane do užšího výběru filmových cen; nemáme pověst země, v níž se rodí talenty.

Proto je takovým zjevením tříhodinové černobílé Nabarvené ptáče od Václava Marhoula, který si jej vydupával ze země dlouhých jedenáct let a na závěr odmítnul snadnou nabídku soutěžit v Karlových Varech. Místo toho si nejprve vsadil na Cannes, kde ho odmítli, a potom na Benátky, kam se dostal do neskutečně nabitého line-upu režisérských hvězd.

O hlasovém nadání Karla Gotta nikdy nebylo pochyb. Něco jiného je však hraní ve filmech. Na rozdíl třeba od Václava Neckáře, který zvládal i role, v nichž vůbec nezpíval, nedokázal být Gott nikdy nikým jiným než Gottem. Poprvé se objevil v protiválečném hudebním snímku Kdyby tisíc klarinetů (1964), ale i zde vynikli více Waldemar Matuška nebo Hana Hegerová. Gott byl bez mikrofonu najednou ani ne poloviční.

Režisér Jan Němec ho potom obsadil do hudebního filmu Mučedníci lásky (1966), což byl spíše soubor jakýchsi raných videoklipů, v nichž zářila především tehdejší Němcova manželka Marta Kubišová. Jak Klarinety, tak Mučedníci v sobě nesli něco z odkazu hnutí hippies, i když v typicky české opatrné podobě – všechno veselí vychází jen z toho, že se někdo rozhodne zpívat a tančit a nepotřebuje k tomu nic dalšího. I rebelie proti systému zůstává jen v nejobecnější rovině ve smyslu „buďme k sobě lidštější“. Vyznění je v podstatě apolitické, bez drog a sexuální revoluce. Zpívání a tančení už jenom není kolektivní, masové, budovatelské a na příkaz, ale individuální.

Do kin vstupuje psychologické drama Joker, v němž Joaquin Phoenix ztvárnil postavu, známou z komiksů s Batmanem. Ještě nikdy se ale nestalo, aby v základu komiksový film byl tak vážný a pojednával čistě o zrodu padoucha, který ani nemá žádného pozitivního nepřítele. Jenomže Joker je v rámci komiksového žánru natolik výjimečná postava, že si to zaslouží. Přitom není jen jeden pravý Joker, během let se z něj stává zločinec a šílenec mnoha tváří, takže se nejde k žádné z nich upínat jako k té správné.

Je to podobné jako s Jamesem Bondem, a dokonce ještě komplikovanější. U Jokera dokonce ani není jasné, kdo ho vymyslel. Uváděni jsou tři tvůrci z roku 1940 – Bob Kane, Bill Finger a Jerry Robinson, nicméně každý líčí proces vzniku postavy a své zásluhy jinak. Není také úplně jasné, kdo byl předobrazem, zda „karetní žolík“ (angl. Joker), nebo němý černobílý německý expresionistický film z roku 1928 Muž, který se směje podle románu Victora Huga, kde muže s tváří zdeformovanou do stálého obludného šklebu hraje Conrad Veidt.

Problémem je i to, že tento Joker sice byl sadistický psychopat s vražednými sklony, nicméně tohoto Batmanova ústředního protivníka bylo v 50. letech kvůli novému cenzurnímu zákonu nutné předělat do sice šíleného, ale spíš jen výstředního a vtipkujícího bankovního lupiče. Tehdejší Comics Code Authority totiž předpokládal, že mládež má tendenci napodobovat násilné činy. Podoba klauna s mnoha divnými hračkami Jokerovi vydržela natolik dlouho, že i barevný televizní seriál a na něj navazující film ze 60. let mu ponechávaly neškodnější tvář, již mu ikonicky propůjčil herec Cesar Romero.

Je to smutný příběh úpadku, který má mnoho příčin. Na zatím poslední, jednapadesátý film třiaosmdesátiletého Woodyho Allena vyšlo v Americe snad jen osm recenzí ve větších, sledovaných médiích. Běžně jich přitom bývá hodně přes dvě stě a někdy až kolem čtyř stovek. Romantickou komedii Deštivý den v New Yorku totiž hrálo zatím jenom několik festivalů a do kin byla uvedena pouze v několika evropských zemích včetně České republiky, kde má Allen stálou fanouškovskou základnu.

S režisérem totiž rozvázalo spolupráci studio Amazon, které se rozhodlo jeho film v USA vůbec neuvádět, a to jak v síti kin, tak na své internetové službě „domácího videa“. Snímek byl přitom dokončen již před více než půl rokem. Důvody pracovního rozchodu byly vágní a týkají se dávných obvinění z toho, že Allen měl před 27 lety sexuálně zneužít svou tehdy sedmiletou adoptivní dceru Dylan Farrow. Amazon si v éře zvýšené citlivosti k sexuálnímu násilí nepřeje být s Allenovým jménem spojován. Zkusme rozplést aspoň kousky stále nejasného případu, který se táhne už tak dlouho.