Snowdenova nečitelnost

Skončil momentálně nejsledovanější seriál České televize Most! Osm dílů mělo postupně rostoucí sledovanost kolem 1,9 milionů diváků a divaček u obrazovek a na internetu jej dále sledovalo až 680 tisíc diváků, což je víc než u hlavní zpravodajské relace. Seriál, u nějž si ČT ze začátku nebyla ani jistá, zda ho vysílat na prvním kanále, a pro jistotu odsunula jeho premiéru až daleko za původně plánovaný říjen 2018, neboť se zdálo, že by nějakým způsobem mohl narušovat důstojnost oslav 100. výročí republiky. (Toto se skutečně řešilo!)

Hlášky ze seriálu ihned zlidověly a fotomontážníci na internetu si mohli ufotomontážovat ruce, aby do jednoho obrázku nashromáždili co nejvíce různých aktuálních paralel. V jednu chvíli jste mohli v trafikách najít tři až čtyři časopisy najednou, které měly na titulní stránce některého z hereckých představitelů seriálu, nebo se na základě něj snažily vytěžit témata, jako jsou transsexualita, rasismus, chudoba nebo české buranství. Scenárista Petr Kolečko dostal příležitost v rozhovorech nakopnout politickou korektnost jako „zbytečnou blbost“. Herci Erika Stárková a Vladimír Škultéty se zase zapojili do kampaně Greenpeace proti těžbě hnědého uhlí. Na příkladu romského nestudovaného, ale talentovaného herce Zdeňka Godly jsme se mohli dočíst, jak snadno se i bystrý člověk dostane nespravedlivě na základě barvy pleti do zvláštní školy.

Je zjevné, že máme co do činění s kulturním a společenským fenoménem, jaký tady od revoluce v roce 1989 ještě nebyl. Jak sdělil jeden uživatel na Facebooku: „Jsem stejně jako zbytek diváků ohromen, že ČT natočila seriál, který není úplná slátanina, a nevím, jak na to reagovat. Je to nová situace, se kterou nikdo nepočítal.“ Dokonce ani žádný filmový počin nevzbudil tolik diskusí, tolik rozdílných ohlasů a intenzitu vášní, s jakou se k němu divácky přistupovalo. Most! je víc než oscarový Kolja, „je nejvíc“, jak se říká v současné hovorové češtině. Kdo se nevyjádřil k Mostu!, jako by nebyl. Dycky Most!, ergo sum. Ve snaze o moudrý konejšivý hlas se pak vždy od někoho, kdo chtěl stát nad ostatními, ozývalo: „Ale vždyť je to jen zábava, neberte to tak vážně.“ Jenomže na tomto hlasu není nic moudrého. Most! překročil bariéru pouhé zábavy. Zasáhnul určité citlivé body ve společnosti, byť třeba nezáměrně, a mluví se o něm jako o díle, jemuž se podařilo spojit různé, dříve nekomunikující vrstvy české společnosti – je pro „lopaty“ i „intoše“, pro obyvatele chudých regionů i pro pražské hipstery.

Opravdu ale Most! přemosťuje různé břehy a je tak „pro všechny“, jako to o sobě tvrdí třeba hnutí ANO? V čem spočívá jeho nekorektnost a co je na něm zvláštního z hlediska zábavy?

„Konzumuj, poslouchej, žádné nezávislé myšlenky.“ Kultovní filmař do svých akčních filmů jako Oni žijí! ukryl kritiku reaganovských USA, kde se zvětšovala propast mezi bohatými a chudými. Vytvořil vlastní osobitý rukopis „béčka“: exploatační film je v jeho podání především o vykořisťování lidí.

John Carpenter vždy pracoval s nízkými náklady a minimalistickými vyjadřovacími prostředky – jeho akční filmy jako Přepadení 13. okrsku (Assault on Precinct 13, 1976), Útěk z New Yorku (Escape from New York, 1981) nebo Útěk z L.A. (Escape from L.A., 1996) nestojí přímo na choreografii akčních scén dané schopnostmi herců, nehraje se zde na kameramanskou poezii pohybu či syrovost ani na střihové navozování dojmu chaosu. Akce je vynucená, postavy se snaží uniknout z bezvýchodné situace. Základní prvek jeho stylu tedy tvoří mizanscéna, kterou tvoří většinou klaustrofobní záběry, ale bez jakýchkoli extravagancí a expresionistických deformací. Carpenterovy vize nestojí na tom, co se k realitě přidá navíc, ale naopak na tom, co zbude, když se každodennost začne rozpadat. Prototypickými kulisami jsou ruiny a poškozené fasády, což poměrně přesně koresponduje s tím, jak modeluje psychologii postav.

Pod povrchem akčních filmů Carpenter skrýval svoji osobní filosofii v nejkoncentrovanější podobě. Tento vznešený pojem se možná příliš nehodí k béčkově působícím střílečkám, jenomže to bychom podceňovali „béčka“ jako něco automaticky bezmyšlenkovitého. Přitom od zlaté éry Hollywoodu, kdy „B-film“ bylo v zásadě produkční označení nákladově levnějšího filmu, platí, že v této oblasti panuje zároveň mnohem menší dohled či dokonce cenzura. „Béčkové“ snímky pak spíše tematizují různá tabu a působí podvratně, v případě Carpentera až kontrakulturně.

Utopie, antiutopie a dystopie jsou překvapivým druhem politického uměleckého díla podobně jako agitky, propagandy, konspirace či životopisy významných vládců či disidentů. Politické jsou proto, že líčí nějakou správu obce (polis). Utopie pocházejí z kořene slova u-topos – místo nikde – a dávají šanci představit si dokonalý svět, případně jeden ze způsobů, jak zaplnit prázdno.

V dějinách měly utopie důležitý kulturní význam – od biblického ráje a křesťanského nebe, přes starobylou potopenou Atlantidu až po pozemský či vesmírný komunismus nebo technooptimistické vize virtuální reality v 90. letech minulého století, jak je zvěčnil ve své knize Kyberie spisovatel Douglas Rushkoff.

Čím se utopie liší od jiných žánrů fantastiky? Spousta sci-fi či dřívějších podobenství se zabývá ohrožením a proměnou jednotlivce (od Kafkovy Proměny až po Mouchu), nezamýšlenými důsledky nějakého vynálezu či objevy neznámých prostředí díky novým dopravním prostředkům. Utopie je ale komplexnější, vidí společnost jako celek, velmi často pracuje s psychologií masy, nikoli individua.

Databáze IMDb.com eviduje přes 500 filmů s klíčovým slovem „dystopian“. Velmi často se zde přitom nerozlišuje mezi utopií, antiutopií a dystopií. Pod pojmem „utopian“ najdeme asi jen 30 filmů, přičemž některé z nich ani neodpovídají původní definici. V první části článku se tedy pokusím o co nejlepší rozlišení oněch tří pojmů a ve druhé to pro změnu zkomplikuji. Především se pokusím odpovědět na otázky, proč taková díla vznikají, co chtějí říct a jaká jsou jejich omezení.

Nové poselství značky, která ještě před pár lety oblékala modelky do latexu, zvedlo ze židle miliony lidí. Proč se jednoduchý vzkaz budoucím mužům stal nástrojem kulturní války?

Jedná se o zhruba stosekundový reklamní spot. Muži v něm na začátku naznačují plácání ženám po zadku, skáčou jim povýšeně do řeči, dělají sexuální narážky, chlapci se navzájem mezi sebou šikanují a perou a otcové stojící u grilů to všechno omlouvají slovy: „Kluci budou vždycky kluci“. Do toho zaznívají útržky z televizních zpráv o hnutí MeToo a o toxické maskulinitě a slyšíme hlas božského vypravěče, který říká, že „něco se změnilo a už to nepůjde vrátit“. A pak přichází pointa: „My věříme v to nejlepší, co se v mužích ukrývá.“ „Musíme říkat a dělat správné věci“, protože „z chlapců, kteří se dnes dívají, budou v budoucnu muži“.