Rodinný kozel zahradníkem

Reality shows jsou tady s námi již více než dvacet let. Přesněji, různé odrůdy se objevovaly už mnohem dříve, ale ona hardcore podoba, kdy se spojuje dohromady šmírování a izolace, začíná někdy v roce 1992 britskou soutěží Survivor o přežití na opuštěném ostrově. O pár let později, v roce 1999, přišla nizozemská soutěž Big Brother, kde byli soutěžící v uzavřené vile sledovaní 24 hodin denně kamerami. Hlavní sláva tohoto formátu trvala zhruba deset let, v Česku proběhla zhruba v letech 2005 – 2006, kdy Big Brothera na NOVĚ porazili ve sledovanosti VyVolení na Primě, a poprvé se tak prolomila hegemonie jednoho komerčního kanálu.

Mezitím se televizí globálně přehnala vlna talentových, kuchařských a tanečních soutěží, a dokonce i samotné reality show se vnitřně hodně proměnily a začalo se v nich dost experimentovat nejenom s obyčejnými lidmi, ale stále více i s jejich vlastním, reálným životním prostředím. Když letos v dubnu stanice Netflix nabídla sérii Too Hot To Handle (Příliš přitažliví na to, aby vydrželi), působilo to jako anachronismus.

V posledních dnech se nám tu rozmohl takový nešvar – odstraňování filmů a seriálů z dosavadní nabídky velkých poskytovatelů audiovizuálního obsahu, jimž se ve zkratce říká VOD (video on demand). Nejprve jsme se dozvěděli, že britská veřejnoprávní BBC vyřadila ze svého online archivu komediální seriál Little Britain (Malá Velká Británie), postavený na karikaturních skečích, jenž se původně vysílal v letech 2003 až 2006. Poté přišlo oznámení, že mezinárodní komerční kabelovka HBO vyřadila z nabídky filmovou klasiku Gone with the Wind (u nás známou jako Jih proti Severu) z roku 1939. A nakonec americká placená televizní stanice Paramount Network upustila od 33. sezóny reality show Cops (u nás na Primě jako Policie v akci USA).

Všechno jako reakce na to, že ve Spojených státech amerických poslední týdny probíhají pouliční nepokoje na protest pro policejní brutalitě, jež se podle statistik snáší nejvíce na Afroameričany. Spouštěčem byla surová vražda 46letého recidivisty George Floyda při rutinním zatýkání v Minneapolis, kdy policista klečel zadrženému na krku nekonečných osm minut.

Proběhl 35. ročník FAMUfestu, ačkoli letos hrozilo, že bude kvůli karanténě zrušený. Nakonec s jednoduchými omezeními, kdy návštěvníci nosili v sále roušky a dvojice sedadel byla vždy oddělena jeden a půl metru dlouhou mezerou, se dalo během pěti dnů odpromítat necelých padesát soutěžních filmů.

Jako jeden ze čtyř členů poroty bych chtěl jen krátce okomentovat, proč jsme v šesti kategoriích ocenili námi vybrané filmy. Nechci se pouštět do komplexního zhodnocení celého ročníku, byť jsem viděl kompletní soutěžní pole. Nechci ani tento ročník srovnávat s jinými a dedukovat něco o nové generaci nebo nové vlně. Nechci ani vést polemiku ohledně toho, jaký typ filmů vyhrává nad jinými nebo jaký je smysl soutěže studentů a studentek umělecké školy.

Řada oceněných se v přímém přenosu předávání cen vyjádřila v tom smyslu, že soutěžení je zbytečné, protože umění není sport a umělecká scéna je sama o sobě tak řevnivá, že ceny jen zvyšují neúnosný tlak na tvůrce. Nemám k tomu nic víc, než že takové výroky od lidí, kteří své filmy předtím přihlásili do soutěže, aniž by je k tomu někdo nutil, znějí poněkud absurdně. Navíc, každému je jasné, že ceny pomáhají s natáčením dalších filmů, což u cen FAMUfestu spojených s pronájmem techniky a studií platí doslova.

Zároveň mě podobné rebelské výroky nevedou k tomu, abych autorům zpětně upíral jejich talent. Účel tohoto článku je jediný. Popsat co, mimo jiné, vzniká na současné FAMU a dát čtenářům, kteří se FAMUfestu neúčastnili ani nesledovali průběh online, poslední možnost, jak se na oceněné snímky kouknout.