Spaceyho americká krása

Pětatřicetiletý scenárista Petr Kolečko má za sebou 38 divadelních her, 7 celovečerních filmů a 11 seriálů, z nichž mnohé mají i druhou sérii. V 25 letech už byl uměleckým ředitelem v divadle A studio Rubín a do povědomí veřejnosti se dostal před devíti lety díky seriálu Okresní přebor. Za drama Masaryk má Českého lva (spolu s Alexandrem Koenigsmarkem a Juliem Ševčíkem), což byla také jeho jediná nominace za jakýkoli film, jenž dělal. V roce 2007 získal Cenu Evalda Schorma za divadelní hru Láska, vole a v roce 2008 byl nominovaný na Cenu Alfréda Radoka jako talent roku.

V jistém ohledu oslňující bilance však těžko může zastřít celkovou nadprodukci. A stejně tak je snadné vidět, že autor v nějakou chvíli pochopil, jak může být sice kreativní v divadle, kde se ale nedá moc dobře vydělávat, a tak se vrhnul do filmového a televizního průmyslu. Zatímco dříve byla některá jeho divadelní díla moralizující a angažovaná (určitě proti něčemu, ne snad pro něco), filmová a televizní tvorba se bez korekce silných spoluscenáristů a režisérů sváží k něčemu jinému, co není snadné pojmenovat.

Ostatně i loňský seriál MOST!, na jehož výslednou podobu měl velký vliv Jan Prušinovský, se dá těžko klasifikovat. Je to hodně uvolněná komedie, ironická sociální kritika, snůška rasistických a sexistických stereotypů, dobře maskovaná humanistická agitka? (Pokus o odpověď najdete v následujícím textu.) U filmů, které Petr Kolečko napsal sám, se nejednoznačnost rozplývá: Padesátku nebo Bajkery nebude opravdu nikdo podezírat z toho, že mají vypovídat něco o současné společnosti, příběhy se vezou jen na vlně prvoplánových vtipů se sexuální tematikou. Můžeme to brát jako čistě komerční zakázky a „odskok jinam“, ale prakticky jde o něco jiného.

Pozice Petra Kolečka je nyní natolik silná, že si svůj poslední scénář Přes prsty, „romantickou komedii“ odehrávající se v prostředí ženského beach volejbalu, mohl i sám zrežírovat, ačkoli nestudoval FAMU, ale DAMU. Tímto filmem se tak definitivně stává kompletním a výhradním autorem, nikoli jen „nájemním libretistou“. Návštěvnost za první víkend byla téměř 80 tisíc diváků a divaček, což je výborný výsledek. Je Petr Kolečko hitmaker za každou cenu a chce nám svou komedií něco sdělit?

Šestapadesátiletý scenárista a režisér Quentin Tarantino přichází se svým devátým filmem v kariéře, jenž má 162 minuty a asi nejvíce ze všech ostatních se blíží jeho průlomovému Pulp Fiction z roku 1994. Uplynulo čtvrtstoletí a Tarantino se stal klasikem, stejně často citovaným a vzývaným, jako on cituje a skládá poctu jiným dílům a tvůrcům. Snímek Once Upon a Time in... Hollywood (Tenkrát v Hollywoodu) se podobá Pulp Fiction i tím, že se skládá z více dějových linií, které se na konci očekávaně a zároveň překvapivě protnou. Tarantino s ním po letech soutěžil v Cannes a upřímně, s takto laděným filmem tam nemohl vyhrát, notabene když s ním soupeřil jihokorejský multižánrový Parazit, jenž má více šokujících zvratů.

Tenkrát v Hollywoodu je na progresivní umělecký festival příliš pohodový, relaxovaný, nostalgický a elegický snímek. Tarantino je v něm vypravěčsky dokonale sebevědomý a uvolněný, ale nepůsobí naléhavě. Méně než dřív sází na efekt a na hlášky, mnohem víc pak na postavy a atmosféru. Ukotvuje ho do svých vzpomínek na dětství v Los Angeles, které má spojené s tím, že hodně jezdil s mámou v autě a poslouchal písničky z rádia. Jezdí a poslouchá se tu opravdu hodně, v soundtracku zazní hned 22 písní, a tentokrát mezi nimi nejsou ani tak zapomenuté kousky jako spíš poměrně známé melodie, například Hey, Mrs. Robinson nebo California Dreamin'.

Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův první snímek bez producenta Harveyho Weinsteina, pod hlavičkou Sony (Columbia Pictures) a zároveň první kousek v jeho filmografii, jenž vychází z konkrétních historických událostí. Právě před padesáti lety, v srpnu 1969, čtyřčlenná banda sektářských fanatiků z tzv. Manson Family zavraždila nesmírně brutálním způsobem těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě spolu s dalšími čtyřmi přáteli. Případ znamenal osobní tragédii pro jejího manžela, režiséra Romana Polanského, na jehož další život a dílo se začalo pohlížet jako na „prokleté“, a vzbudil totální odpor veřejnosti k hnutí hippies, z nějž Manson Family vzešla. Jednalo se o oficiální konec nevinných 60. let; definitivní ránu, kdy se labutí písní této éry stal o týden později festival Woodstock.

Jak z tohoto udělat černou komedii Tarantinovského střihu? Od počátku kontroverzní a téměř nenaplnitelné ambice se naštěstí podařilo ukočírovat dokonalým směrem. Peter Bradshaw z Guardianu napsal, že je to film „brilantní ve své nezodpovědnosti“, což je výraz, jehož plná síla nám dojde až po zhlédnutí snímku. Autora totiž víc než příběh Sharon Tate, Romana Polanského a Manson Family zajímají osudy dvou fiktivních postav, herce Ricka Daltona a jeho kaskadéra Cliffa Bootha, kteří bydlí o dům vedle a uvědomují si, že jejich kariéra jde pomalu ke dnu.

Hlavním tématem filmu tak není vražda nevinných či situace uvnitř sekty. Tarantinův film se dotýká především mužského přátelství a statusu filmových hvězd v 60. letech. O tom, jakým způsobem parodicky zpracovává odkaz Bruce Leeho, jak pietně či nepietně nakládá s odkazem Sharon Tate a jaký vztah zaujímá k hnutí hippies, pojednává následující megačlánek, kde se spoileruje ostošest.

Ostatně všichni to už viděli, nebo alespoň 127 tisíc diváků v českých kinech za první víkend, což je pro Tarantina absolutní rekord, jímž se dostal do společnosti hitů typu Pána prstenů.

Nad králem černočerných a extrakrvavých komedií Quentinem Tarantinem se začínají vznášet mračna pochyb, zda je jeho filmová poetika nadále únosná a jestli je oceněníhodná na filmových festivalech či Oscarech. Začalo to tím, že se reportérka New York Times Farah Nayeri zeptala na tiskové konferenci v Cannes, proč Tarantino ve svém novém filmu Tenkrát v Hollywoodu nedal představitelce hlavní ženské role Margot Robbie více řádek dialogu, když je přece známo, o jak talentovanou herečku jde.

Skutečná událost z roku 1969, kdy banda zfanatizovaných vyznavačů kultu Charlese Mansona zavraždila těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě, zatímco byl její manžel, režisér Roman Polanski, pryč, znamenala symbolicky konec 60. let a éry nevinnosti hnutí hippies, z jehož řad původně vrazi a vražedkyně pocházeli. Pro Tarantina je to poprvé, co kdy ve svém filmu vychází z historických reálií a většina děje snímku s maximální pečlivostí sleduje poslední hodiny a minuty, které dělí Sharon Tate od zavraždění. Režisér však reportérčinu otázku odbyl velmi stroze jedinou větou: „No, prostě odmítám vaši hypotézu.“

Působilo to jako facka, navíc odpověď nedávala příliš smysl, protože reportérka autorovi díla nepodsouvala žádnou hypotézu. Kdybychom v dějinách tiskových konferencí v Cannes chtěli najít největší projevy filmařské arogance, tahle by se s přehledem umístila v top 5. Sama Margot Robbie, známá z upovídaných filmů typu Vlk z Wall Street nebo Já, Tonya, za nějž byla nominovaná na Oscara, se snažila situaci zachránit prohlášením: „Všechny momenty, kdy jsem na plátně, jsou poctou Sharon. Tragédie se týká ztráty nevinnosti. Chtěli jsme ukázat její skvělé stránky beze slov. Málokdy dostávám příležitost strávit tolik času v kůži postavy a považuji za zajímavé, že jsem ji mohla prozkoumat bez dialogů.“

Následovala smršť negativních reakcí na Twitteru, jakým způsobem Tarantino mluví s novinářkami, v Guardianu pak publicista Roy Chacko napsal sloupek Proč je načase zrušit Tarantina, kde tvrdil, že to, jak se autor vyžívá v zobrazování násilí na ženách, by nás mělo donutit odmítnout jeho filmy, nedívat se na ně a nenominovat je na jakékoli ceny. Vrcholem pak byl minulý týden kolektivní článek jednoho redaktora a dvou redaktorek v magazínu Time, kteří v názorné infografice spočítali, kolik procent času v Tarantinových filmech tvoří a mluví muži, a kolik ženy.

Téma barvy kůže se stalo v Hollywoodu ožehavějším než kdy dřív. Hned tři případy vzbudily spoustu vášní a každý z nich nastoluje jiné téma. Nejprve je tu snímek King Richard, jenž má pojednávat o otci a trenérovi tenisových hvězd, sester Williamsových. Richarda Williamse měl hrát Will Smith, jenomže se proti tomu zvedla vlna nevole, neboť odstín jeho pleti je velmi světlý, zatímco Williams patří mezi velmi tmavé černochy. Pak je tu nová hraná verze disneyovky Malá mořská víla, již má ztvárnit devatenáctiletá afroamerická zpěvačka Halle Bailey. Pamětníci původního snímku z roku 1989 však často namítají, že víla Ariel byla bílá zrzka. A naposledy přišlo oznámení, že v nové bondovce převezme kódové označení 007 ženská černošská agentka v podání Lashany Lynch.

Každý z těchto případů má jiné pozadí, jinak závažný rozměr a jinou míru opodstatnění. Ve všech případech jde určitě o snahu rozšířit rozmanitost v obsazování rolí. Tyto důvody jsou v současnosti stejnou měrou důsledkem politické korektnosti, která vyzdvihuje dosud marginalizované menšiny, jako prostého komerčního kalkulu. Drahé hollywoodské filmy necílí na jednotné, ale velmi rozrůzněné globální publikum, u nějž lze předpokládat vysoký podíl „menšin“. Celkově se pak chodí na značku určitého příběhu (bondovka, disneyovka, Hvězdné války, Avengers) a v něm zabalený pestrobarevný ansámbl tak, aby to částečně odpovídalo dnešnímu rozložení společnosti.

Kdyby to nebylo dobře propočítané, tak by už takové snímky mnoho let značně prodělávaly. Místo toho ale dobývají stále větší trhy. Tyto snímky proto nevznikají proti přání většiny diváků a divaček, ale naopak na jejich poptávku, proto je nutné brát to pragmaticky. Samozřejmě, že někdy jde primárně o průzkum trhu, co publikum přijme, jako je tomu třeba u nové Malé mořské víly.