Spaceyho americká krása
- 04.11.2017
- Komentář
Aféra kolem 65letého producenta Harveyho Weinsteina není jen největším hollywoodským skandálem letošního roku, ale nejspíš celé této dekády, a dokonce možná změní fungování celého filmového průmyslu. Svým způsobem je dobře, že se problém sexuálního obtěžování zviditelnil právě u Harveyho Weinsteina, šéfa společnosti Miramax a jednoho z nejmocnějších mužů v showbyznysu, jenž měl po tři desetiletí největší lobbistický vliv na udílení Oscarů. Protože jedině tak mohly začít padat další hlavy, respektive méně vlivní „hráči“ na poli sexuálního predátorství.
Brzy se k odhaleným agresorům zařadil Bob Weinstein (bratr Harveyho), zakladatel populárních internetových stránek Honest Trailers a Screen Junkies Andy Signore či šéf Amazon Studios Roy Price – ti už přišli o své posty. U režiséra Romana Polanského, odsouzeného už před lety za zneužití 13leté dívky, vyšla najevo další aféra, tentokrát s focením nahé desetileté školačky. O Dustinu Hoffmanovi jsme se zase dozvěděli, že v 80. letech hrubě zacházel se svou 17letou asistentkou. Herec a režisér Ben Affleck, který Weinsteina hájil, se dočkal rychlé reakce, že sám patří mezi „osahávače“, přičemž nešlo o nějaké zpochybnitelné nařčení, neboť některé nevyžádané doteky prováděl běžně i před televizními kamerami.
Zdaleka nejvíce obvinění bylo vzneseno proti 72letému režisérovi a scenáristovi Jamesi Tobackovi, poměrně málo známému tvůrci, který se specializoval na uondané nezávislé snímky o různých druzích závislostí – od gamblerství, přes drogy až po sex, čemuž odpovídají názvy jako Gambler, Prsty, Láska a peníze, Sukničkář, Rošťák, Milenka, Život moderní ženy apod. Při čtení synopsí a prohlížení ukázek člověk snadno dospěje k závěru, že autor si ve filmech ukájel všechny své chtíče, ale rozhodně si jimi neléčil své komplexy.
Tobacka v krátké době v rámci kampaně MeToo, během níž se ženy veřejně hlásí ke zkušenostem s různými druhy sexuálního obtěžování, obvinilo kolem tří stovek(!) žen a nyní je společně s Harveyem Weinsteinem vyšetřován policií. Nestane se, že by – podobně jako moderátor stanice Fox a fanatický křesťanský moralista Bill O´Reilly – mohl dosáhnout mimosoudního vyrovnání, neboť na to mu chybí potřebné desítky milionů dolarů, jimiž by mohl uplácet. Ledy se pohnuly, mlčení bylo prolomeno.
Nyní však přichází skutečný zlom a testování toho, co je veřejnost ochotná tolerovat. Dvojnásobný držitel Oscara a divadelní ceny Tony, 58letý Kevin Spacey, byl 46letým hercem Anthony Rappem obviněn, že se jej před jednatřiceti lety coby nezletilého pokusil svést. Z nejpodrobnějších popisů nevyplývá nic víc, než že Spacey držel Rappa v sevření na posteli, z něhož po chvíli unikl, aniž by došlo k něčemu dalšímu. Jenomže to posouzení situace nezlehčuje. Nelze říct, že se nic nestalo, věc je promlčená a že jde o tvrzení proti tvrzení. V souvislosti se Spaceym se dostáváme mnohem dále a nutí nás to klást si nepříjemné otázky. A zdaleka nejen ty, zda kampaň MeToo nezašla příliš daleko a neproměnila se v novodobý hon na čarodějnice.
Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.
Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.
Další články z této rubriky
-
Vesničko má potěmkinovská
Vytknuto před závorku: režisér, scenárista a herec Jiří Menzel bude navždy neopominutelnou osobností českých filmových dějin. Nedá se z nich odmyslet, nelze ho přehlédnout a těžko ho přecenit co do významu, jaký měl u nás i v zahraničí.
Kdyby se dělala anketa deseti českých nejdůležitějších autorů od 60. let do současnosti, vždy se umístí pohodlně v každé dekádě. Gustav Machatý, Martin Frič, Otakar Vávra, Karel Zeman, Oldřich Lipský, Miloš Forman, Věra Chytilová, Jan Švankmajer a Jan Svěrák by nejspíš byli ti další do „all time top 10“. Do světa příliš nepronikli Frič a Lipský, o ostatních, spolu s Menzelem, se píše v každé velké encyklopedii filmových dějin nebo publikaci o evropské kinematografii či fenoménu nových vln 60. let.
Střílet jmény bychom mohli i dále – Vojtěch Jasný, Ivan Passer, Juraj Herz, Karel Kachyňa, přivlastnit si můžeme slovenského Juraje Jakubiska, zmínit dokumentaristického esejistu Karla Vachka, Helenu Třeštíkovou s jejími unikátními časosběry, překvapit nás může, jak často je zmiňovaný v odborných publikacích třeba Jaromil Jireš s Valérií a týdnem divů a Žertem. Na Oscarech se byl podívat i Jan Hřebejk, nemůžeme opomenout Jána Kadára s Elmarem Klosem. Z populární kinematografie bychom pak měli jmenovat Václava Vorlíčka nebo Zdeňka Trošku – právě oni a Menzel jsou zosobněním pro většinu české populace, kdo to je filmový režisér, jak mluví, přemýšlí a točí, jak spojuje lidi ve štábu a kolik má v rukávu zábavných historek.
-
Šlauškem přes zadničku, analýzou přes Menzela
Můj bývalý milý kolega z Respektu Marek Švehla ve facebookovém statusu, zveřejněném dva dny po oznámení úmrtí Jiřího Menzela, napsal k předposlední slavné scéně z Postřižin, kdy správce pivovaru sešlehá gumovým šlauchem svou manželku, protože si ostříhala vlasy, toto: „Netrpělivě čekám na debatu o téhle scéně, třeba mezi znalcem Menzela, Kamilem Filou a znalcem Hrabala, Jiřím Peňásem. Osobně tu scénu nemůžu vystát, i když jsem se vždycky snažil ji chápat tak, že komplikovaný vztah mezi upjatým, pedantským, frustrovaným, křečovitě ukázněným panem správcem a jeho požitkářskou manželkou musel dostat finále, kde se frustrace naplno projevila a přelila se do toho, o co tam šlo zřejmě především, do lásky. Že tedy jde spíš o sexuální a voyeurskou scénu než domácí násilí. Stejně ale Menzela podezírám, že do toho dal něco navíc, něco v duchu: ženuška si mohla užívat, projevit svůj naturel, ale když překročila hranice, zasloužila výprask. (Ale Menzela mám samozřejmě rád.)“
Pakliže se Jiří Peňás bude chtít zapojit do takové debaty, vykopávám nejdříve svým příspěvkem.
-
Jak zrušit „kulturu rušení“
Občas se objeví nějaký nový pojem, o jehož smysluplnosti člověk musí pochybovat. Patří mezi ně i pojem „cancel culture“. Má jít o kulturní situaci, v níž se momentálně nacházíme, kdy není možné vyjádřit svobodně jakýkoli jiný názor, než jaký zastává (jindy) liberální levice, ale spíše radikální levice, případně tzv. woke culture, kultura „probuzených“ a politicky-korektních. Pokud tedy někdo vzbudí dojem, že se projevil rasisticky, xenofobně, homofobně nebo transfobně, zažije jednak prudkou internetovou šikanu, jednak může přijít o svou práci, nebude nadále zvaný do masových médií, případně pro něj nebude místo u diskusního stolu na různých veřejných akcích či na akademické půdě. Bude vypískaný či rovnou „deplatformovaný“, zbavený platformy pro vyjádření. Součástí cancel culture má být i zakazování či stahování filmů a seriálů z oběhu.
-
Existují české kultovní filmy?
Málokterý pojem z filmové oblasti je tak nepochopený a zneužívaný jako „kultovní“. Někdy od poloviny 90. let s příchodem Pulp Fiction se začalo intenzivně mluvit nejenom o postmoderně, kdy se kříží styly, žánry, brak i výrazové prostředky náročnějšího umění, jako jsou hrátky s časovými liniemi vyprávění. Oživil se ale i termín „kultovní film“, odkazující především k tomu, že diváci mají po jeho zhlédnutí používat „hlášky“ z něj v reálném životě. A řada filmařů začala Pulp Fiction napodobovat, čímž chtěli také dosáhnout statusu kultovnosti.
Krátce nato se po dvaceti letech vrátily do kin Hvězdné války s novými epizodami. A opět bylo všechno okolo nich kultovní, k čemuž přispívá i to, že jistým druhem kultu je i celá mytologie a náboženství rytířů Jedi. S příchodem Pána prstenů se pak pojem kultovní definitivně uchytil pro označení téměř jakéhokoli díla, které má nějakou populární předlohu a předem připravenou fanouškovskou základnu, jež s nadšením uvítá filmovou adaptaci.
Problém s pojmem kultovní spočívá v tom, že prvotně v 60. letech neoznačoval žádné masové hity, ale přesně naopak snímky, které měly sice velmi menšinové, ale oddané publikum, jež bylo ochotné dívat se na ně opakovaně.
Facebook komentáře