Spaceyho americká krása

„Ze všech druhů umění je pro nás film uměním nejdůležitějším!“ prohlásil Vladimír Iljič Lenin pro své komunistické soudruhy. A za sebou měl ve 20. letech minulého století skutečné umělce – Sergeje Ejzenštejna a jeho díla Stávka, Křižník Potěmkin, Deset dní, které otřásly světem a Generální linie, Dzigu Vertova a jeho Kino-Pravdu a Muže s kinoaparátem, Alexandra Dovženka a trilogii Zvenigora, Arzenál a Země, Lva Kulešova s jeho Mr. Westem v zemi bolševiků či Vsevoloda Pudovkina s Konecem Petrohradu, Matkou a Bouří nad Asií. Paradoxní je, že tak tuhý režim zplodil a podporoval vyloženě avantgardní umělce, kteří vynalézali nový filmový jazyk. V jejich pojetí měla společenskou revoluci doprovázet i evoluce estetická.

Nového socialistického člověka bylo třeba přetvořit už od smyslového základu tím, že se mu nabídne jiná perspektiva vidění věcí. Vymýšlely se takové úhly záběru, jízdy kamery a divoké montáže, které nutily diváky k abstraktnímu přemýšlení, až tím bylo překonáno vše dosud natočené. I z dnešního pohledu, kdy jasně vidíme, jak odpudivý režim pomáhaly tyto snímky budovat, jim nemůžeme upřít mistrovství a krásu. Jednotlivé obrazy nemají nádech kýče a i jiskření mezi nimi není banální. Druhým paradoxem však bylo, že většina výše uvedených režisérů dříve nebo později měla se sovětským režimem velké potíže a jejich snímky byly doma zakazovány a hrály se jenom v zahraničí.

O kinematografii se říká, že vznikla hlavně jako pouťová zábava a že filmy se naučily vyprávět až později. Zapomíná se však často na jejich další dvě kvality – dokumentární schopnost zachytit realitu, i kdyby byl příběh zcela fiktivní (minimálně vám ukážou, jak vypadali herci v určité době), a potom mít určitou rétorickou, přesvědčovací sílu. Film nás vždy přesvědčuje o nějaké verzi reality, případně nám říká, jaký by svět měl být. A pokud příběh není jen o vztazích a o nitru jednotlivce, má vždy společenský a politický rozměr.

Trapno by mohlo být jednou z mnoha estetických kategorií jako vznešeno, tragično nebo komično. A možná jí i je, jenom nejspíš zapadá mezi jiné pojmy, které tvoří meze, kam se umění nemá dostat – jako například kýč nebo pornografie. Téměř každý, kdo chce být považován za hodnotného umělce nebo aspoň dobrého řemeslníka, se chce vyhnout tomu, aby jeho dílo vyvolávalo v publiku pocity trapnosti. Být trapný je to nejhorší, co vás může potkat. Myslí si to teenageři, kteří hodnotí všechno jen víceméně dvěma póly „dobrý/trapný“, i politici, kteří jsou ochotni či donuceni po ztrapnění odejít z veřejných funkcí.

Na druhou stranu nejde popřít, že uměním dnes může být skoro cokoli, za co jej považuje dostatečně velké publikum. Klasické umění do konce 19. století se ještě vyhýbalo trapnosti, ale moderní umění už dalo naplno zrodu kýče a postmoderní umění někdy od 60. a 70. let minulého století si s kýčem a pornografií a koneckonců i s trapností začalo hrát. To, že použijete kýčovitý motiv, neznamená, že celé dílo je kýč, může být naopak kritikou kýče. Může být ohledáváním hranic umění a kýče, může být i nostalgickou poctou starým nevinným kýčům či opulentním opájením se všemožným nevkusem, jenž se má stát výsměchem snobství lidí, kteří se cítí být dotčeni čímkoli „nevkusným“. A s trapností je to podobné.

Nelze určit, jestli lidé vystupující ve filmech a seriálech spíše reprezentují určitou normu ve společnosti, jak má vypadat „muž“ či „žena“, anebo teprve společnost začíná napodobovat to, co vidí na plátně či obrazovce. Jde v zásadě o směs obojího, která vzniká ve složitě zpětně vazebních smyčkách.

Vzpomeňte na legendu okolo Clarka Gablea, který si ve snímku Stalo se jedné noci (1934) sundal košili a neměl pod ní nátělník, načež prodej nátělníků v USA po nějakou dobu klesnul na historické minimum. (Zdroje o poklesu se liší od 40 do 80 %.) Naopak silně vzrůstala obliba nátělníků po uvedení Smrtonosné pasti (Die Hard, 1988), ve které v ní Bruce Willis strávil většinu příběhu.

Přestože nejde dokázat, jestli měl Gable opravdu vliv na textilní průmysl (zpochybňuje to například tento historický výzkum) a příčiny případného poklesu prodeje zboží můžeme přičíst na vrub hlavně hospodářské krizi, je jisté – právě ze životnosti oněch legend – že neustále kolísá představa o tom, co se hodí jako správný atribut muže. Není nakonec podstatné, kolik se ve které dekádě kupovalo nátělníků, ale jaký význam byl přikládán jejich nošení, zda tento kus oblečení může být sexy, zda dokládá tvrdost, zranitelnost a podobně.
McClane byl nepochybně statečným akčním hrdinou, ale do nátělníku se nesvléknul, protože chtěl ukázat svaly, pouze si chtěl oddechnout stejně jako dát ulevit chodidlům od nošení bot. A jeho krví potřísněný nátělník i pořezaná bosá chodidla z něj proti jeho vůli udělala novodobou ikonu zranitelného hrdinství.

Jméno Anita Sarkeesian není u nás v Česku příliš známé, pokud náhodou nepatříte do komunity hráčů počítačových her, kteří se nechají snadno urazit, a pokud nerozumíte anglicky natolik, abyste „urážku“ pochopili. Tato pětatřicetiletá mediální kritička způsobila před pěti lety poprask, když na youtubovém kanále Feminist Frequency začala zveřejňovat sérii videí pojmenovanou Tropes Vs. Women, v nichž ukazovala, jak jsou hry různě nepřátelské vůči ženám, ponižující a jak používají obrovské množství hloupých klišé. Ohlas byl obrovský, a to jak pozitivní, tak bohužel i negativní, který se navíc svezl na vlně tzv. GamerGate, což byla rozsáhlá série útoků mužských hráčů vůči ženám, jež byly nějakým způsobem provázané s produkcí či recenzováním her. V Česku se tomuto tématu věnovala jen specializovaná média, ačkoli tato kauza svým rozměrem dalece přesahovala hranice hráčské komunity. Jejím výsledkem byly výhrůžky znásilněním či smrtí, hackování webových stránek, zveřejňování citlivých osobních údajů či dokonce nahlášení bombového útoku při přednášce na univerzitě.

Anitě Sarkeesian se kvůli jejímu arménskému původu (její rodiče emigrovali do Kanady v 70. letech) dostalo obrovského množství rasistických urážek a její výrazná vizáž podnítila mnoho hráčů k vytváření sexuálních fotomontáží či dokonce jedné hry, kde jí bylo možné klikáním myši rozbít obličej na krvavou kaši. Případ zašel tak daleko, že Sarkesian nesměla nějaký čas vycházet z domu a do vyšetřování se vložila FBI. Její další kariéra a řada vystoupení v různých televizních talk-show či v přednáškovém formátu TED se potom zaměřovala více na téma obtěžování než na odhalování klišé v počítačových hrách. Její osobní strádání a ztrátu soukromí asi těžko překryje to, že se za ni postavil časopis Rolling Stone a magazín Time ji zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí roku 2014 či že jí následující rok věnoval na svých stránkách velký portrét Cosmopolitan.

Boj s image oběti, jemuž se vždy snažila vyhnout, tak trochu překryl to, co se snažila původně sdělit: hry můžou být zábava, ale zábava nás může učit i věcem, které později škodí v lidských vztazích. Nic není jenom hra, hra odráží také to, jak se chováme v realitě.