Spaceyho americká krása

Poslední bašta pravověrného bílého heterosexuálního muže padla. Agenta 007 bude hrát v novém filmu černoška. Výsměch dějinám, převracení všech hodnot na hlavu ve jménu politicky korektní totality. Tak zhruba tento myšlenkový průjem může projít hlavou komukoli, kdo čte v médiích jenom titulky a hlavně moc nezná dějiny a pravidla bondovek.

Svým způsobem je to nejlepší oficiální polokachna, jakou letos vypustil nějaký filmový producent do veřejného prostoru. Je jasné, že téměř žádné médium si nenechá ujít příležitost vytvořit titulek k této zprávě tak, aby to vypadalo, že v nové, pětadvacáté bondovce bude hrát Jamese Bonda černošská herečka. Těch klikanců, těch hejtů! A přitom je to chyták.

Jediné, co se stane, je, že James Bond v podání Daniela Craiga odchází oficiálně ze služby a předá své kódové označení 007 kolegyni jménem Nomi, kterou hraje Lashana Lynch, momentálně známá z vedlejší role ve filmu Captain Marvel. Scéna se odehraje v některé z prvních scén filmu, ale hlavním hrdinou bude až do konce stále původní Craigův Bond. Nomi získá značku 007 a nejspíš bude ve snímku jezdit elektromobilem s povolením nabíjet, jak praví jeden z internetových vtipů dnešního dne. Dějový půdorys zůstává klasickým soubojem Bonda s padouchy, které ztvární Rami Malek (známý jako Freddie Mercury z Bohemian Rhapsody) a Christoph Waltz, jenž se vrací jako Blofeld.

Znáte hezké nové české slovíčko „digibordel“? Na webu Čestina 2.0 ho definují jako „nadměrné a chaotické využívání počítačových triků ve filmu, často na úkor kvality příběhu“, což pokrývá jen část používaného významu. Digibordel bývá třeba ten moment, kdy to kolem hrdinů začne rychle létat (případně i hrdinové začnou létat), pozadí se rozostří, ve vzduchu protkaném lasery a ozářeném ohnivými výbuchy se objeví mnoho neforemných asymetrických trosek a prachových částic, postavy se často zredukují do tmavých kontur, případně se celá scéna zahalí do temnoty či mlhy. Nejhorším autorem je v tomto ohledu nejspíše Zack Snyder s titulem Batman vs. Superman, ale týká se to třeba i nejúspěšnější komiksové série všech dob Avengers.

Tyto scény pochopitelně mají představovat největší intenzitu akce a přenést na nás dojem chaosu zvládnutelného jen nadlidmi nebo stroji. Transformers, kde neustále morfují autoboti a deceptikoni z robotů do aut, zvířat a zpět, připomínají svým míháním tvarů a barev něco mezi muzikálovým číslem s piruetami volánových sukní a abstraktním uměním, kde někdo veze na korbě náklaďáku plátna s geometrickými vzory od Kazimira Maleviče, na něž dělá svým štětcem skvrny Jackson Pollock. Nebo něco v tom smyslu.

Jinými slovy, u nejdražších hollywoodských i indických bollywoodských filmů jsme dospěli do stádia, kde běžný lidský zrak nestíhá vidět, co se děje na plátně. Odpovídá tomu třeba i mnohoznačný reklamní slogan Transformers „more than meets the eye“. Zdaleka přitom nejde jen o nestíhatelnost smyslů. Proč se vlastně počítačové triky vyvíjejí tak, že ty nejepičtější filmy nenabízejí „hezké obrázky“, ale cosi, co může způsobovat bolení hlavy a co je různě subjektivně, ale dost možná i objektivně ošklivé? Kdy se vědecko-technický a umělecký pokrok zastavil a obrátil směrem k horšímu? Případně, jsou takové názory a dojmy oprávněné?

Životopisné hudební drama Bohemian Rhapsody, zaměřené na frontmana skupiny Queen Freddieho Mercuryho, vyhrálo v roce 2019 ve dvou kategoriích Zlaté glóby a rovněž získalo čtyři Oscary. Jedná se o fenomén, jaký tu už dlouho nebyl a který na sebe efektem sněhové koule nabaluje další významy, úspěchy a vliv. Už nyní je jasné, že díky němu začala nová vlna hudebních životopisných snímků, ať už je to právě uváděný Rocketman o Eltonu Johnovi či chystaný příběh skupiny U2, nebo dokonce pokračování samotného Bohemian Rhapsody. Co zapříčinilo tuto vlnu retrománie a jaký obraz kapely Queen se ve filmu opečovává? Vše se dozvíte v jednom z nejdelších článků, jaké kdy na tomto webu vyšly.

Chápání technologií se ubírá po mnohoznačných trajektoriích. V něčem jsou zcela neosobní, prázdné, bezpohlavní a nelidské. Můžeme je ale také chápat jako prodloužení lidských orgánů. A to nejenom tak, že vám internet nabízí reklamy na prodloužení penisu. Databáze slouží coby rozšíření aktuální paměti mozku, pistole předčí jakékoli bojové umění, automobil zase rychlé nohy nebo koně, rentgenové paprsky nám umožní vidět věci a těla nejen na povrchu, ale i uvnitř. Zároveň ale máme sklony technologie polidšťovat, uspořádávat mediální rozhraní podobně jako naši domácnost, proto máme třeba v počítači koš, kam odhazujeme smazané soubory.

Dlouho jsme se báli, že čím více techniky vstoupí do našich životů, tím odlidštěnější budeme. Možná se to děje, ale vedle toho jsme začali polidšťovat a vyloženě antropomorfizovat (tvarovat dle lidského vzoru) nejmodernější vynálezy kybernetiky. Kdo má iPhone, tak si občas popovídá s velmi milou Siri, která umí odpovědět skoro na všechny otázky. Čtyřletá robotka Sophie, vyrobená v Hongkongu, má lidskou tvář, umí rozpoznávat lidské obličeje a konverzovat na předem stanovená témata. Předloni získala občanství v Saudské Arábii a stala se tak první umělou bytostí se státní příslušností.

Ve stejné době Matt McMullen uvedl na trh hyperrealistickou silikonovou sexuální pannu nazvanou Harmony, která se umí smát, mrkat, vést konverzaci a pamatovat si nejen vaše jídelní a sexuální preference, ale i třeba jména vašich sourozenců. Stojí pouhých 15 tisíc dolarů. V Praze si zatím můžete zajít do podniku Naughty Harbor, kde na vás čekají tři němé panny Rebecca, Yasmine a Lucy, jež jsou nikoli na pohled, ale na dotek zvenčí i zevnitř téměř nerozeznatelné od živých žen a musíte do patřičných poloh si je musíte nastavit sami. Letos si v Hongkongu 42letý amatér Ricky Ma sestavil za 35 tisíc liber robotickou ženu, jež vypadá přesně jako Scarlett Johansson.

Ani jeden z těchto případů zatím neodpovídá tomu, jak si filmoví tvůrci představovali budoucnost sexu, ale blížíme se tomu pomalými a nezvratnými krůčky; někde softwarem, někde materiálem, někde tvarem. Virtuální sexchatování ani dotýkání se na dálku přes digitální rukavice lidstvu zjevně nebude stačit. Možná vás až udiví, kolik umělých žen sloužících k uspokojení pudů v kinematografii najdeme. Určitě si vzpomínáte aspoň na několik dílů seriálů Zóna soumraku, Krajní meze, Dr. Who, Futurama nebo Star Trek. Čím filmaře tolik fascinují? Proč chce tolik mužů umělé ženy a proč je ve filmech i v realitě tak málo mužských sexrobotů, kromě robotického gigola ve Spielbergově A.I. umělé inteligenci?