Systémové upozornění
Hlavní informace
lev-zamrzly-v-ledu

Výroční filmové ceny Český lev, předávané v sobotu 10. března, přinesly dvojí poznání. Zaprvé zvítězil nejméně vadící, nejméně náročný a nejméně obsažný film z celého výběru, Bába z ledu od Bohdana Slámy, a zadruhé se velká část vítězů pokusila o politickou mobilizaci veřejnosti, která ukázala, kolik filmařů je ještě uzavřeno v myšlenkové bublině vytvořené hluboko v 90. letech. Obojí spolu tak trochu souvisí.

Můžeme si říkat, že ještě o něco hladivější a sentimentálnější je Po strništi bos Jana a Zdeňka Svěráků, který má nakonec „jen“ tři sošky (za zvuk, kameru a pro Oldřicha Kaisera za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli), zatímco Bába z ledu se šesti soškami (film, režie, scénář, herec, herečka, herečka ve vedlejší roli) nabízí přeci jenom syrovější motivy a není tolik utopená ve vzpomínání na minulost. Ano, v Bábě se objevují bezdomovci, sex mezi seniory, téma dluhové pasti, dětí odcizených od rodičů... A vše vidíme v atmosféře sychravé zimy, na rozdíl od sluncem zalitého dění na plátně ve Strništi.

Jenomže Bába z ledu zkrátka více odpovídá tomu, co považujeme za „háelpéčko“ (hluboký lidský příběh) v 10. letech 21. století, zatímco Po strništi bos je HLP z raných devadesátek. Bohdan Sláma položil základy své poetice na sklonku 90. let Divokými včelami a Štěstím a postupně je kultivoval do méně sociální a více duchovnější polohy ve Venkovském učiteli.

U Svěráků se obraz venkova vždy pojí nejenom s dětstvím a lehkou směšností dospělých, ale i s rozdmýcháváním národní hrdosti, jež v sobě však (naštěstí) nenese stopy nenávisti k jiným. (Jedná se o vlastenectví tradičního typu, ještě nezkaženého nacionalismem.) Ve filmech od Svěráků jsou si lidé zvláštním způsobem rovni a jsou sjednoceni, byť se může zdát, že v rodinách zůstávají jakási nevyřčená tajemství. Všichni směřují k tomu, že budou spořádanou střední třídou. U Slámy je od počátku nastolen společenský rozkol mezi chudými a bohatými, přičemž chudí ani zbohatnout nechtějí a v jejich chudobě je ryzost, pravost a čistota, která je odlišuje od zkorumpovanosti těch bohatších. Rozdíly nelze překonat, lze pouze dospět k očistě tím, že se dobrovolně vzdáme světských statků a moderních výdobytků.

Je zřejmé, že ani jeden z těchto přístupů nedokáže reagovat na současnost ne snad vyloženě pozitivně, ale nějak plodně, například kriticky bez černobílého moralizování. U Svěráků za jejich idylou nejde cítit nějaký hluboký odpor nebo nenávist. U Bohdana Slámy bohužel také, a to čím dál tím víc. Podobně jako u Tomáše Vorla (a jeho různých Cest z města) jde o pouhé útěkářství do jakési bezcivilizační utopie. U Svěráků utíkáme do minulosti, Sláma chce v rozporech současnosti najít bezpečné umělé místo.


Bezdomovečtí supermani

Nejde říct, že by Sláma byl totálně naivní – minimálně jedna postava v Bábě z ledu, která si o sobě myslí, že je nematerialistický intelektuál (hraje ho Marek Daniel), se ukáže jako zaslepený kretén ničící vlastní rodinu. Ale jinak se tu s oslavou chudoby pracuje ještě primitivněji než kdykoli dřív. Skoro by se na film dalo dívat jako na pseudoromantické, ale přitom cynické popření reality, kdy lidé, žijící v maringotkách u vody, nejsou klasickými bezdomovci, kteří v těchto týdnech umírali v mrazech, ale nějací supermani bez domova, z nichž se stali otužilci, takže jim mráz nevadí.

Ano, Sláma se rozhodl netočit o bezdomovcích na ulicích, ale o lidech za městem, tvořících autonomní komunitu, v níž ani není peněz zapotřebí. Ale právě tímto úhybným manévrem, kdy hledá jakousi hezčí alternativu a kdy nám nabízí postavy, které by nás měly nějak duchovně vyléčit a říct nám „odhoďte svršky i konvence“, se mu daří především vyhnout tomu, aby musel vyprávět o něčem skutečně závažném. Slámovi nejde o to, aby se lidé nedostávali do nedůstojných, téměř barbarských podmínek. Neburcuje proti nespravedlnosti, protože by chudobu vnímal jako vedlejší důsledek fungování celého systému, ale vědomou individuální volbu a moudrou cestu, snad až auru jakéhosi moderního poustevnictví. A jde mu o to, abychom se k chudobě, minimalismu a dobrovolné skromnosti odhodlali (nejlépe) všichni. Přinejmenším to přeje hlavní postavě, titulní bábě z ledu, která posluhuje svým dospělým rozmazleným synáčkům.

foto z filmu 3

Bohdan Sláma nevytváří umělý svět přepychu jako komerční lifestylové komedie (ty točí Jiří Vejdělek, Marie Poledňáková nebo Milan Cieslar), ale umělý opoziční svět „krásné bezmajetnosti“. Když jsem výše psal, že Bába z ledu vadí lvím akademikům a akademičkám méně než svěrákovské Strniště, je to proto, že svěrákovská poetika se už jeví zastarale. Celé vyprávění je navíc rozdrobené do střípků a hlavní zápletka o černé ovci rodiny ani není moc dobře vyřešená. Je mnohem přijatelnější dívat se dnes na to, jak si důchodkyně před sexem s jiným důchodcem lubrikuje vagínu olivovým olejem (což se v Bábě poměrně dost explicitně ukazuje), než si představovat, že Oldřich Kaiser oplodnil Terezu Voříškovou (což si můžeme jen domýšlet).

Bohdan Sláma může pořád předstírat, že jeho poetika udržuje kontakt se současným evropským uměleckým filmem, a dovede tím mnoho lidí zmást. Jeho umělecké gesto je ale spíš konzervativní a reakcionářské, jsou to návraty do neexistujícího mytického zlatého věku, zpátky na stromy. Což by samo o sobě nevadilo, kdyby dokázal lépe přesvědčit, že životní styl jeho hrdinů je udržitelný – což se mu podařilo třeba ve Venkovském učiteli. Film sice nekončí kýčovitou idylou, ale má daleko k jakékoli relevantní společenské kritice.


Otužilecké plavání ve středním proudu

Určitě lze namítnout, že ne všichni jsou povinní tvořit v duchu britského sociálního realismu (jako třeba Ken Loach nebo bratři Dardennové) a koneckonců Jan Prušinovský v Kobrách a užovkách, které vyhrály předloni, se nedopustil žádného plagiátorství. Problém je, že se vyskytují diváci a publicisté, kteří tvrdí, že nám chybí jistý „druh inteligentního mainstreamu“, jaký dodává Bohdan Sláma. Přitom je to naopak; žádný filmař, který chce vyprávět něco pravdivého, nesmí dopustit, aby ze svého stylu udělal „televizně přijatelný“ mainstream, jako se to stalo Bohdanu Slámovi. Letos se o nějakou lokální verzi společensky kritického filmu pokusil Robin Kvapil ve Všechno bude fajn a bylo to celkem fajn.

foto z filmu 2

Jak napsal komentátor Českého rozhlasu Petr Fischer: „Bába z ledu je suverénně nejhorší film Bohdana Slámy. Zabřednutí do stereotypu ,lidskosti lidí okrajeʻ tu dosahuje úrovně tvůrčího sebeuspokojení. Pro jednou už Sláma našel a není třeba jít dál, a tak se poměrně polopatistickými obrazy říkají životní moudra, která se mají tesat. Pro oslavu ,životaʻ vzniklo něco neskutečně tuhého a mrtvého, jako by po pár letech od svého předchozího filmu Sláma zestárnul o třicet let a začal se dojímat krásou vlastní cesty ke skutečnému životu, který je jinde, než se obvykle ve filmu ukazuje. Ani slavný a hotový režisér by si neměl dovolit takovou snadnost a lacinost... V Česku se to ale považuje za roztomile humánní a dávají se za to ceny.“

Bába z ledu, přestože vypráví o stavu společnosti v 10. letech, je dokonale a schválně apolitický film. Špínu civilizace lze smýt vstupem do ledové vody. To třeba slovensko český film Špína neumožňuje, jeho cílem je dát nám pocítit pošpinění, být v kůži někoho, kdo byl znásilněný a komu nikdo nevěří. Špína je možná jediný snímek z nominací, který v publiku zanechává nějaké následky.

Bába z ledu nevyhrála jen proto, že byla nejpřijatelnější, ale i proto, že loňský rok byl v české kinematografii až nevysvětlitelně nepovedený. Selhali téměř všichni, zavedení tvůrci i debutanti. Žádné oživení, které se dalo zaznamenat dva roky předtím, se neopakovalo. Není v tom pravděpodobně nic systémově chybného, jedná se jen o souhru náhod. A mnozí by si i přáli – třeba v případě Křižáčka od Václava Kadrnky –, aby výsledek byl přesvědčivější.


Svolávání do minulé války

Nyní už ale k samotnému ceremoniálu. Odsýpal poměrně rychle, trapných okamžiků při humorném laškování udílejících osobností bylo minimum, během večera jsme se dokonce díky povedeným sestřihům dozvěděli docela dost o nominovaných filmech. Moderátorka Adéla Vinczová byla profesionálně studená a nezábavná, její opakování slova „levy“ místo „lvi“ zůstane v uších jako hřeby ještě nějakou dobu. Všechno ale v rámci mezí snesitelnosti.

foto z filmuku 4

Tento ročník se každopádně zapíše do paměti publika jako událost, v níž se reagovalo na prezidentský inaugurační projev, kde Miloš Zeman útočil na televizi jako médium veřejné služby, a zároveň na zvolení a pak odvolání komunisty Zdeňka Ondráčka z GIBS. Mezi filmaři vznikla morální panika, jako by se vracel únor 1948. A vzhledem k tomu, že bohužel část oceněných děl reflektovala bývalý totalitní a autoritářský režim (Lajka sovětské vesmírné závody s USA, Milada politické procesy, Červená emigraci, Svět pod hlavou cestování časem do 80. let), jednotliví tvůrci vystupovali s apely, abychom například „nevolili Miloše Zemana“ (jako by to snad ještě někdy šlo), abychom hájili demokracii a svobodu a nedopustili opakování historie. (Až zpětně mi došla sofistikovanost humoru Marka Najbrta, který svou radu o nevolení Zemana myslel v duchu cestování časem zpět jako v seriálu Svět pod hlavou. V přímém přenosu ale nebyla šance pochopit to.)

Dá se připustit, že při přebírání sošky není mnoho času na solidní myšlenky a že člověkem mnohdy cloumají emoce. Problém je, že zdejší filmaři nás neustále straší „novým komunismem“ jenom proto, že Andrej Babiš je ve svazcích StB a Zdeněk Ondráček mlátil lidi obuškem během listopadu 1989. Jenomže ani jeden z nich není komunista a žádný komunismus instalovat nechce. Tito lidé nemají žádné hluboké přesvědčení, jsou to primitivní oportunisté, převlékači kabátů a názorů.

foto z filmu mm3

Problémem současnosti není návrat socialistické totality, ale naopak vzestup oligarchického kapitalismu, v němž budou mít velké slovo populisté a xenofobní nacionalisté. (Komunismus je přitom v přímé opozici k tomu antirasistický a internacionální. Zdeněk Ondráček, který na svém Facebooku vzývá fašistickou kapelu Ortel, nikdy komunistou nebyl, byl jen bolševickou mlátičkou.)

Nehrozí tedy návrat ničeho důvěrně známého, hrozí rozklad nedokonalé liberální demokracie do jakési nové, chaotičtější formy, kde se nebude trestat za jiné názory, ale kde se kritici dají umlčet penězi. To, co nám hrozí, je nástup státního mafiánství, nikoli stranické kádrování, vyhazování ze škol, uzavírání hranic a podobně.


Když jste se nezajímali dřív, tak vám teď nikdo nevěří

Poměrně jadrně to ve svém facebookovém statusu shrnula Apolena Rychlíková, nominovaná za dokument Hranice práce: „Nejsem moc zvyklá chodit ven mezi lidi z filmového průmyslu, ale myslím, že to všechno, co se tam včera předvedlo – ta ,správná angažovanostʻ, ochrana demokracie –, která ale nemyslí na nikoho jiného než na sebe, totální sebezahleděnost, opájení se tím, že jsme ti lepší lidi... To je, omlouvám se, strašně smutné. To všechno je navíc (!!!) doprovázené důslednou ignorací všeho problematického ve společnosti po celá léta. Nemyslím, že by každý měl točit o sociálních otázkách, ale nenapadá mě skoro žádná jiná kinematografie, která tak dokonale naplňuje obraz ,bublinyʻ, jako ta česká. Nikdo nic neriskuje. A ti lidi venku to vědí. Zemana, Okamuru nebo Babiše neporazíme kecy o demokracii a svobodě. Porazíme je jenom, když získáme zpátky důvěru lidí, na které totálně okatě sereme.“

foto ilmu 2

Ještě trochu jinak to popsal politický analytik Daniel Veselý v Britských listech: „Česká umělecká obec se čerta starého zajímá o starosti obyčejných lidí a jejich motivaci volit antisystémové politické strany a hnutí. Kdyby tomu tak bylo, byla by ostře protestovala proti asociálním reformám Nečasovy vlády, to jest v době, kdy Miloš Zeman rozjímal na Vysočině a Andrej Babiš teprve snil o tom, jak zválcuje politickou scénu. Tuzemská filmařská obec by nikdy nemohla být lhostejná k faktu, že přes milion Čechů trápí chudoba, další statisíce jsou lapeny v bludném kruhu exekucí a že 40 procent lidí si nemůže dovolit jednorázový výdaj ve výši 10 tisíc korun. Čeští umělci měli spoustu příležitostí, jakožto i privilegií stát se tribuny nespokojené ulice. Nikdy tak však neučinili a nemohou se proto nyní divit, že se veřejně útočí na veřejnoprávní sdělovací prostředky a že lidé volí antisystémově. Ti, kdo se ke společenské frustraci dlouhá léta stavěli zády, demokracii spasit nemohou.“

Sledovat angažované výstupy na Českých lvech nebylo útrpné, protože se do umění mísí politika – což třeba irituje Mirku Spáčilovou, která na sebe dobrovolně vzala úlohu hlavní mediální normalizátorky a vyzývatelky „klidu na práci“. Je bolestné poslouchat ony naivní výzvy, které brojí na minulou válku. Je to souboj „slušné, ne moc vyhraněné velkoměstské liberální pravice“ proti zbytku republiky. Pokud se mluví o „primitivním antikomunismu“, pak právě v tomto duchu – vidět v lidech typu Babiš, Nejedlý, Mynář či Kellner ozvuky čehosi „komunistického“, protože se paktují s Ruskem nebo Čínou, je důkaz slepoty.

Rusko i Čína jsou primárně autoritářské státy, jejich politicko-ekonomické systémy jsou hybridní, ale kapitalistické prvky v nich už převažují. Jsou důkazem, že v 21. století je možné spojit (stalinský-maoistický-putinovský) kult osobnosti a byrokracii s mafiánským (neekologicky brutálním) kapitalismem, případně i náboženským fundamentalismem. Apelovat proti nim „slušností“ je omyl, protože pojem „slušní lidé“ si u nás už zabrala fašistická bojůvka z Brna.

foto z fu 4

Nemyslím si, že být umělec rovná se automaticky být idealistický naiva. Ovšem letošní projevy na Lvech ukázaly, že nás netrápí příliš mnoho politické angažovanosti, ale právě naopak – filmaři se o reálné věci zajímají příliš málo a neumějí pojmenovat slovy, co se děje, natož o tom točit. Všem, kteří ocenění ani nominace nezískali a nemohli dát najevo, že nejsou mimo, se omlouvám.

Jistěže samotná výzva na obranu ČT není z principu marná. Jedná se o morální gesto proti případné hrozbě zestátnění či jiné formě větší kontroly televize veřejné služby parlamentem, což by bylo jasné omezení nezávislosti této instituce. Hlavní reakcí, kterou filmoví tvůrci svými projevy vyvolali, však je, že chrání svého chlebodárce, ne obecné principy. Pakliže u nás velká část umělců sympatizuje s TOP 09, jistě jim zpravodajství ČT nepřipadne příliš nakloněné této straně. Řešením krize není větší finanční kontrola ČT ani politické úkolování od jiných stran (k čemuž se chystá ANO nebo SPD). Řešení leží ve větší sebereflexi lidí pracujícících v ČT, kteří musí přemýšlet o tom, jaký obraz světa podávají ve zpravodajství. Ta může přijít i bez jakýchkoli vnějších politických tlaků.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account