Systémové upozornění
Hlavní informace
tvar-hastrmana-ve-vode

Oscarová hororová romance Tvář vody, již režíroval etablovaný Guillermo del Toro, patří k divácky nejhůře hodnoceným oscarovým vítězům za mnoho let. Je obviňovaná z neoriginality, sladkobolnosti, pohádkovitosti a absence závažného společenského apelu. Takový film že má reprezentovat to nejlepší, co může Hollywood nabídnout světu? Český romantický horor Hastrman, vzniklý podle románové předlohy Miloše Urbana, s nímž jako s celovečerním filmem režijně debutoval hudebník Ondřej Havelka, má na ČSFD lepší hodnocení, a mě nějak bláznivě napadlo tyto dva filmy srovnat.

Kdysi dávno jsem četl podobně troufalou komparaci Jiřího Cieslara, který si vzal na paškál Jméno růže podle Umberta Eca a Nejistou sezónu od Cimrmanů. V obou uviděl spříznění v tématu cenzury, kdy se představitelé nejvyšší moci neumějí smát. V do středověku situovaném Jménu růže se hluboce vzdělaný, ale zatrpklý mnich Jorge snaží zabránit tomu, aby byl nalezen druhý díl Aristotelovy Poetiky – Komedie –, neboť v jeho slepých a zaslepených očích má být pozemský život v Kristu pouze tragédií; vykoupení máme zažít až po smrti na nebesích. A určitě tam nebude taková legrace jako v Andělu páně, natožpak v Andělu páně 2.

V Nejisté sezóně, odehrávající se v pozdní, již poněkud unavené normalizaci 80. let, se autoři komediálních děl rovněž musí podrobovat cenzuře jisté ideologické dogmatiky. Cieslar ale při kritickém srovnání nabízí jasný rozdíl: Jorge svým dogmatům skutečně věřil a byl ochotný za ně i uhořet, zatímco schvalovací divadelní komise složená z šedivých lidí už ani nevěřila, že by socialismus měl smysl, jen ho kariérně udržovali v chodu

: „Tohle že má být vtipné?“ nebo: „Neměl by humor být pozitivní a konstruktivní?“ (nejlepší pasáž začíná v 1:00:20)

O podobně nahodilé postřehy, týkající se tentokrát podoby vodních monster a jejich vztahů k ženským hrdinkám, se pokusím v tomto textu. Základní otázky zní: Máme se v hororech monster bát, nebo nám jich má být líto? Máme jim přát lásku? A proč se ženy zamilovávají do monster? Jaký je rozdíl mezi žánrovým fanouškem del Torem a žánrovým fanouškem Urbanem, potažmo Urbanovým fanouškem Havelkou? Každopádně jak Tváři vody, tak Hastrmanovi bychom klidně mohli říkat

.

Matérie, z níž jsou stvořena monstra

Monstra pocházejí ze tmy, z neviditelného, nepředstavitelného. Monster ze tmy se nebojíme ani tak proto, že si domýšlíme něco strašlivějšího, než je nám ukázáno, ale proto, že si je prakticky nedovedeme představit. Původně ani nemají příliš konkrétní obrysy, jde o pouhé stíny, které na sebe částečně berou lidskou podobu. Lekneme se jich až v momentu rozpoznání tvaru, který ovšem nezůstává pevný. Monstrozita tkví v beztvarosti.

Mnohá monstra se podobají zvířatům a naznačují přechod mezi nelidským a lidským. Upomínají nás zpětně, že neexistují žádná čistá kategoriální stádia, ale různé druhy vývoje a smíšenosti. Nemůžeme říct, že tady už končí zvíře a začíná člověk. (Tedy, dělají to pouze rasisté, kteří tím vytěsňují svůj strach z toho, že by někdo mohl považovat za zvířata je samotné.)

679204-top foto1-lrdqp

Jiná monstra mají základ spíše v nespoutatelných a nepředvídatelných živlech – ohni, vodě, větru či zemi (například Golem); v něčem ještě prapůvodnějším mezi anorganickým a organickým. Teprve později se externalizovaná monstra, jež útočí zvnějšku, proměňují ve vnitřní běsy. Monstry jsme my, naše pudová stránka. Monstrum vyvstává, když se pudové ideje a energie vynoří z nevědomí do vědomí. Teprve tehdy se lekneme sami sebe.


Živel propojující těla a duše

V Tváři vody se němá třicetiletá uklízečka Elisa sblíží v tajném vědeckém středisku s tvorem, který má žábry, šupiny a ploutve. Nejprve se k němu chová jako k týranému zvířátku, postupně k němu zahoří i erotickou touhou. Sama se cítí být společenským outsiderem, trochu zrůdičkou, kterou nikdo nebere vážně a jako plnohodnotného člověka. Další spřízněnost nachází v tom, že své sexuální fantazie dokáže nejlépe uvolnit při ranní masturbaci ve vaně. Voda je tu živlem, který propojuje; je matérií, kterou můžeme citelně sdílet. Zatímco vzduch má spíš neutrální povahu a nevnímáme jej většinou ani zrakem ani hmatem, voda je čímsi, z čeho pocházíme všichni. Tekutiny jsou to, co si vyměňujeme při sexuálním aktu. Plavali jsme jako embrya v plodové vodě, všichni jsme vypadali trochu jako ryby nebo pulci. Voda nás spojovala s tělem matky a byla zároveň naším tělem, tlumila nárazy i zvuky okolí a chránila nás před ním.

V Hastrmanovi nesledujeme příběh z perspektivy ženy, ale samotného monstra. Na veřejnosti vystupuje jako baron Johann Salmon de Cause, jenž se vrací do rodného kraje, kde jeho předci vybudovali soustavu rybníků. Když si myslí, že jej nikdo z lidí nevidí, noří se do vodních hlubin a ve své skrýši opatruje hrnky s lapenými dušemi. Volnomyšlenkářský, nicméně poněkud upjatý šlechtic se zakouká do mladé vesničanky Katynky, utopí ze žárlivosti jejího milého a postupně vyřazuje – převážně již slušně společensky – ze hry další potenciální nápadníky. Své nelidské fyzické znaky se snaží skrývat, vášeň a zklamání však skrýt nedokáže.

hastrman-finalni-trailer

V obou případech máme co do činění s příběhy, které překračují klasická hororová schémata. V nich jsou monstra něčím, co nás primárně děsí, nikoli přitahuje. V Tváři vody i Hastrmanovi se tyto pocity v hlavních hrdinkách mísí, ale jasně převažuje přitažlivost. Tradičně monstra zosobňují obecný strach z mužské či ženské sexuality, tedy z toho, co bude po námluvách, nebo z toho, jak traumatizující je, když se žádné námluvy nekonají a jde se „rovnou na věc“. Zde obě ženy tento strach překonají a dokonce se zdá, jako by ho od počátku ani neměly. Konvenční představy o pasivní ženské pozici tak víceméně padají.


Pokusný králík a osvícenec

Jaký typ monster tu tedy sledujeme? V Tváři vody je monstrum „pokusným králíkem“, obětí systému a institucionálního násilí, v němž jde nikoli o to poznávat neznámé, ale ničit všechno, čemu zatím nerozumíme. Vzhledem k tomu, že se děj odehrává v 50. letech, kdy probíhala studená válka mezi Východem a Západem, můžeme v chování ostatních postav vidět odklon jak od lidského citu, tak od vědecké racionality k ideologické slepotě a nenávisti. Samo monstrum, pojmenované v titulcích pouze Amphibian Man (Muž/Člověk obojživelník s jasnou narážkou na slavný sovětský film), nepřipomíná rozvinutou či zhýralou lidskou bytost, ale spíše mimozemšťana, obyvatele jiného světa. Nemusí pocházet z jiné planety, abychom v něm viděli E.T.ho.

tvar5

Právě tento film z 80. let definitivně prolomil přesudek, podle nějž mimozemšťané musejí být nebezpeční. Tyto tvory nemůžeme pochopit vědeckou analýzou a pitvou, protože je tím zabíjíme. Pochopení přichází mimosmyslově a v mimotělním napojení – schopné jsou toho pouze děti. Tvář vody jde dále – skutečné pochopení neposkytne rozum (logos), ale láska (éros), která musí být nejenom duchovní, ale i tělesná. Vývoj v zobrazování jinakého je zřejmý – nejprve jsou „cizáci“ zcela nelidští, potom trochu dětští a nakonec do hry vstoupí i fyzická touha. Pochopení spočívá v tom, že těla a duše splynou a navrátí se zpět do živlu, z nějž pocházíme.

V Hastrmanovi se děje něco jiného – v české tradici (básnicky zpracované třeba v Kytici) jde o druh ďábla-svůdce, který krade lidem duše. Postupně, vlivem Jana Drdy, Josefa Lady a Josefa Dvořáka, se z nich stávají jakési dětské maškary, trumberové a popletové. A teprve prostřednictvím herce Karla Dobrého v Urbanově a Havelkově Hastrmanovi je z něj opět svůdce, ale mnohem tragičtější. Navíc, čímž se převrací všechna dosavadní hodnotová schémata, baron de Cause je jednoznačně zastánce racionalismu, osvícenství a sekularismu.

f275938b-34c0-11e8-8e7d-000c29a578f8

Zatímco dříve existovala jednoduchá opozice mezi pohanstvím (spjatým s přírodou) a křesťanstvím (spjatým s kulturou a nebem), nyní je hastrman napjatý na struně mezi pohanstvím a osvícenstvím. Katynka, která se často účastní vesnických pohanských oslav, což místní farář nevidí rád, se ve vztahu s baronem pomalu dostává na stranu moderny. Její projev je ostatně od počátku jiný než u ostatních postav, herečka Simona Zmrzlá ji hraje velmi „současně“ oproti „dobovějšímu“ výrazu ostatních.


Svedená a na dně

Hastrman zachází v tomto ohledu ještě dále než kultovní a zlomové filmové dílo, v němž se proměnil status hororových monster – Dracula od Francise Forda Coppoly z raných 90. let. Film, který stylově zcela záměrně využíval „umělou“, lehce naivní retro-poetiku společně s moderními digitálními triky, nikdy nenechal Draculu vystoupit ze zajetí závislosti na krvi. Prolévání a sání krve má jasně pohanskou, předkřesťanskou povahu. Dracula je romanticky nespoutaný rebel, který znovuobjevuje v jiných ženách svou bývalou, zemřelou lásku. Ženy této osudovosti podléhají a samy se stávají na upírovi závislými, až se to podobá narkomanii. Hastrman je monstrum mnohem modernější, neustále se vyvíjí a je živoucím důkazem evoluce v tělesné stavbě i myšlenkách.

V románu i ve filmu přežívá z minulého století až do současnosti. V knize se stihne stát i ekologickým teroristou, ve filmu se celá druhá část textu vypouští a baron pouze smutně trpí na opuštěném zámku. Urbanovo přemýšlení o podobě monstra zachází dál – hastrman bojuje proti antropocentrickému přístupu, podle nějž je na planetě Zemi nejvýše postavený člověk. Podle Urbana je důležitá sama příroda, a pokud ji lidstvo ničí, musí zasáhnout nadčlověk, který obyčejného člověka překonává v síle, adaptabilnosti na různá prostředí i v intelektu.


Chybějící bůh a příroda sama

Hodně divaček zcela nepochybně obdivuje temné charisma Karla Dobrého a snad i sní, aby se jich „to zvíře“ zmocnilo. Prakticky jde ale jen o sen, který se dá rychle zaplašit. Hastrman je monstrem, protože se v něm mísí znaky člověka i zvířete, suchozemce a ryby, čili se vymyká jasným kategoriím. Především ale také proto, že pod uhlazeným, kultivovaným a rozumným zevnějšem číhá něco obludného, nenasytného, predátorského. Hastrman je hrozivý svým rozumářstvím i zvířeckostí, protože v jeho bytnosti chybí bůh, respektive víra v boha a bázeň z něj. Bůh reprezentuje jakýsi svorník ducha a těla, garanta morálky a podobně. Jinak řečeno – film Hastrman se v něčem snaží uniknout omezujícím schématům, ale hlavní postavu podává jako tragickou, protože v ní chybí cosi tradičního.

tvar8

Naproti tomu Tvář vody neobsahuje žádné odkazy k bohu. Potřebnou opozici zakládá na autentickém lidství a ideologii, která lidi přetváří v bezduché automaty vykonávající příkazy. Lidé jsou zde definováni prostřednictvím svých slabostí a „menšinovosti“ – hlavní hrdinka je fyzicky hendikepovaná, její nejlepší kamarádka Afroameričanka žijící s tyranem a povalečem, nejlepší kamarád stárnoucí umělec a gay, který se nešťastně zamiluje do homofobního mladíka. Později se spojí s agentem Sovětského svazu, který vidí v obojživelném muži něco nádherného, co se nemá ničit.

Odchodem hrdinky s obojživelníkem do vod oceánu film naznačuje, že příroda je čistá a dokonalá, zatímco svět lidí špinavý a zkažený. Je to jistě také dost černobílé, dokonce jde o typické dílo, které se staví proti (západní) civilizaci a svým způsobem hlásá „politiku menšinových identit“. (Kdokoli tu zastupuje typického bílého hetero muže, je darebák.) Nicméně, přírodní stránku nespojuje s nebezpečnými pudy, zvířeckost nemá negativní konotace a smíšení kategorií člověk/zvíře nezakládá žádný důvod k odporu, pouze k bližšímu prozkoumání.

Hororová monstra bývala a v převážné většině zůstávají hrozbou – personifikací našeho strachu z toho, jaký bude první sex (z muže se vyklube násilník, „zubatá vagina“ mu ukousne penis, po aktu a ztrátě panenství ženu probodne masový vrah – žárlivý bratr, majetnický otec...), jaký je porod (vetřelec vám vyskočí z hrudníku), co k nám přichází za cizince a jaké divné kulturní zvyky si s sebou přinášejí...

Tvář vody naprosto systematicky přepisuje dějiny hororového žánru a 50. léta. Zatímco tehdy hrdinky filmů napadaly Netvoři z černé laguny a na lidi útočili mimozemšťané z vesmíru, protože se v USA báli, že Sověti rozpoutají třetí světovou válku, případně indoktrinují Američany komunismem, nyní Guillermo del Toro říká: „Monstra z hlubin nemusejí být nebezpečná. Přijměme naše vnitřní démony, překonáním strachu dospějeme k lásce k bližnímu.“ Ne každý Rus a ne každý agent byl zlosyn. Ne každý, kdo bránil národní bezpečnost, byl ctihodný člověk. Ženy nemusejí být napadány monstry, naopak v nich mohou rozpoznat citové bytosti a mohou je osvobodit. Ano, v tomto filmu nemusí hrdinku nikdo zachraňovat před monstrem, naopak ho ona ochrání před ostatními lidmi. Je to tak obrovský skok, že si toho nevšimneme, pokud podlehneme příliš malebné stylizaci, která trochu připomíná Amélii z Montmartru.

tvar2

Jenomže Amélie byla bezmyšlenkovitá bytost spoléhající na náhodu, na postrčení věcí a na víru, že to dopadne tak, jak si ona přeje. Amélie vytváří idylu díky tomu, že vynechává úsilí, překonávání překážek a nebezpečí. Amélie je film pro denní snílky. A přestože Tvář vody působí jako zasněná vzpomínka na starý Hollywood, ve skutečnosti jde o přepsání této minulosti.

Občas se někde objeví srovnání, podle nějž je Tvář vody jako The Artist nebo La La Land; filmy, které vyprávějí o minulosti Hollywoodu, což dělá přestárlým členům oscarové akademie dobře. Je možné, že toho dosahuje i Tvář ve vodě. Ale Del Toro se snaží o něco jiného než o idylu a nostalgii. Jde mu o to vyjádřit lásku ke starým filmům tak, aby odpovídala duchu současného liberalismu. Můžete mít rádi staré filmy, ale musíte si být vědomi toho, v čem jsou konzervativní nebo dokonce zastaralé.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account