Film a politika
- 05.01.2019
- Komentář
„Ze všech druhů umění je pro nás film uměním nejdůležitějším!“ prohlásil Vladimír Iljič Lenin pro své komunistické soudruhy. A za sebou měl ve 20. letech minulého století skutečné umělce – Sergeje Ejzenštejna a jeho díla Stávka, Křižník Potěmkin, Deset dní, které otřásly světem a Generální linie, Dzigu Vertova a jeho Kino-Pravdu a Muže s kinoaparátem, Alexandra Dovženka a trilogii Zvenigora, Arzenál a Země, Lva Kulešova s jeho Mr. Westem v zemi bolševiků či Vsevoloda Pudovkina s Koncem Petrohradu, Matkou a Bouří nad Asií. Paradoxní je, že tak tuhý režim zplodil a podporoval vyloženě avantgardní umělce, kteří vynalézali nový filmový jazyk. V jejich pojetí měla společenskou revoluci doprovázet i evoluce estetická.
Nového socialistického člověka bylo třeba přetvořit už od smyslového základu tím, že se mu nabídne jiná perspektiva vidění věcí. Vymýšlely se takové úhly záběru, jízdy kamery a divoké montáže, které nutily diváky k abstraktnímu přemýšlení, až tím bylo překonáno vše dosud natočené. I z dnešního pohledu, kdy jasně vidíme, jak odpudivý režim pomáhaly tyto snímky budovat, jim nemůžeme upřít mistrovství a krásu. Jednotlivé obrazy nemají nádech kýče a i jiskření mezi nimi není banální. Druhým paradoxem však bylo, že většina výše uvedených režisérů dříve nebo později měla se sovětským režimem velké potíže a jejich snímky byly doma zakazovány a hrály se jenom v zahraničí.
O kinematografii se říká, že vznikla hlavně jako pouťová zábava a že filmy se naučily vyprávět až později. Zapomíná se však často na jejich další dvě kvality – dokumentární schopnost zachytit realitu, i kdyby byl příběh zcela fiktivní (minimálně vám ukážou, jak vypadali herci v určité době), a potom mít určitou rétorickou, přesvědčovací sílu. Film nás vždy přesvědčuje o nějaké verzi reality, případně nám říká, jaký by svět měl být. A pokud příběh není jen o vztazích a o nitru jednotlivce, má vždy společenský a politický rozměr.
Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.
Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.
Další články z této rubriky
-
Hejtovat ženy počesku
V den, kdy Amerika prožívala prezidentské volby, v nichž se rozhodovalo mezi obhajujícím Donaldem Trumpem a vyzývajícím Joem Bidenem, v Česku vrcholila poslední řada kuchařské soutěže MasterChef, kde se utkali Roman Staša a Pavlína Lubojatzky. Soudě podle ohlasů na sociálních sítích šlo o klání nikoli podobné důležitosti, ale rozhodně podobné intenzity emocí. MasterChef by se dal označit za hybridní formát na pomezí reality show a soutěžního pořadu, kde ovšem nerozhodují hlasy diváků, ale tří porotců.
Vývoj reality show jsem nedávno popisoval na příkladu pořadu Too Hot To Handle z Netflixu. Posloupnost kroků, jakými na sebe reality show nabalují různé vlastnosti, však nemá jasně daný plán, mnoho producentů najednou vyvíjí spoustu různých pořadů a mnoho trendů jde pozorovat až z odstupu.
-
Vesničko má potěmkinovská
Vytknuto před závorku: režisér, scenárista a herec Jiří Menzel bude navždy neopominutelnou osobností českých filmových dějin. Nedá se z nich odmyslet, nelze ho přehlédnout a těžko ho přecenit co do významu, jaký měl u nás i v zahraničí.
Kdyby se dělala anketa deseti českých nejdůležitějších autorů od 60. let do současnosti, vždy se umístí pohodlně v každé dekádě. Gustav Machatý, Martin Frič, Otakar Vávra, Karel Zeman, Oldřich Lipský, Miloš Forman, Věra Chytilová, Jan Švankmajer a Jan Svěrák by nejspíš byli ti další do „all time top 10“. Do světa příliš nepronikli Frič a Lipský, o ostatních, spolu s Menzelem, se píše v každé velké encyklopedii filmových dějin nebo publikaci o evropské kinematografii či fenoménu nových vln 60. let.
Střílet jmény bychom mohli i dále – Vojtěch Jasný, Ivan Passer, Juraj Herz, Karel Kachyňa, přivlastnit si můžeme slovenského Juraje Jakubiska, zmínit dokumentaristického esejistu Karla Vachka, Helenu Třeštíkovou s jejími unikátními časosběry, překvapit nás může, jak často je zmiňovaný v odborných publikacích třeba Jaromil Jireš s Valérií a týdnem divů a Žertem. Na Oscarech se byl podívat i Jan Hřebejk, nemůžeme opomenout Jána Kadára s Elmarem Klosem. Z populární kinematografie bychom pak měli jmenovat Václava Vorlíčka nebo Zdeňka Trošku – právě oni a Menzel jsou zosobněním pro většinu české populace, kdo to je filmový režisér, jak mluví, přemýšlí a točí, jak spojuje lidi ve štábu a kolik má v rukávu zábavných historek.
-
Šlauškem přes zadničku, analýzou přes Menzela
Můj bývalý milý kolega z Respektu Marek Švehla ve facebookovém statusu, zveřejněném dva dny po oznámení úmrtí Jiřího Menzela, napsal k předposlední slavné scéně z Postřižin, kdy správce pivovaru sešlehá gumovým šlauchem svou manželku, protože si ostříhala vlasy, toto: „Netrpělivě čekám na debatu o téhle scéně, třeba mezi znalcem Menzela, Kamilem Filou a znalcem Hrabala, Jiřím Peňásem. Osobně tu scénu nemůžu vystát, i když jsem se vždycky snažil ji chápat tak, že komplikovaný vztah mezi upjatým, pedantským, frustrovaným, křečovitě ukázněným panem správcem a jeho požitkářskou manželkou musel dostat finále, kde se frustrace naplno projevila a přelila se do toho, o co tam šlo zřejmě především, do lásky. Že tedy jde spíš o sexuální a voyeurskou scénu než domácí násilí. Stejně ale Menzela podezírám, že do toho dal něco navíc, něco v duchu: ženuška si mohla užívat, projevit svůj naturel, ale když překročila hranice, zasloužila výprask. (Ale Menzela mám samozřejmě rád.)“
Pakliže se Jiří Peňás bude chtít zapojit do takové debaty, vykopávám nejdříve svým příspěvkem.
-
Jak zrušit „kulturu rušení“
Občas se objeví nějaký nový pojem, o jehož smysluplnosti člověk musí pochybovat. Patří mezi ně i pojem „cancel culture“. Má jít o kulturní situaci, v níž se momentálně nacházíme, kdy není možné vyjádřit svobodně jakýkoli jiný názor, než jaký zastává (jindy) liberální levice, ale spíše radikální levice, případně tzv. woke culture, kultura „probuzených“ a politicky-korektních. Pokud tedy někdo vzbudí dojem, že se projevil rasisticky, xenofobně, homofobně nebo transfobně, zažije jednak prudkou internetovou šikanu, jednak může přijít o svou práci, nebude nadále zvaný do masových médií, případně pro něj nebude místo u diskusního stolu na různých veřejných akcích či na akademické půdě. Bude vypískaný či rovnou „deplatformovaný“, zbavený platformy pro vyjádření. Součástí cancel culture má být i zakazování či stahování filmů a seriálů z oběhu.
Facebook komentáře