Reklama na Gillette. Ideologie oholená na dřeň

„Konzumuj, poslouchej, žádné nezávislé myšlenky.“ Kultovní filmař do svých akčních filmů jako Oni žijí! ukryl kritiku reaganovských USA, kde se zvětšovala propast mezi bohatými a chudými. Vytvořil vlastní osobitý rukopis „béčka“: exploatační film je v jeho podání především o vykořisťování lidí.

John Carpenter vždy pracoval s nízkými náklady a minimalistickými vyjadřovacími prostředky – jeho akční filmy jako Přepadení 13. okrsku (Assault on Precinct 13, 1976), Útěk z New Yorku (Escape from New York, 1981) nebo Útěk z L.A. (Escape from L.A., 1996) nestojí přímo na choreografii akčních scén dané schopnostmi herců, nehraje se zde na kameramanskou poezii pohybu či syrovost ani na střihové navozování dojmu chaosu. Akce je vynucená, postavy se snaží uniknout z bezvýchodné situace. Základní prvek jeho stylu tedy tvoří mizanscéna, kterou tvoří většinou klaustrofobní záběry, ale bez jakýchkoli extravagancí a expresionistických deformací. Carpenterovy vize nestojí na tom, co se k realitě přidá navíc, ale naopak na tom, co zbude, když se každodennost začne rozpadat. Prototypickými kulisami jsou ruiny a poškozené fasády, což poměrně přesně koresponduje s tím, jak modeluje psychologii postav.

Pod povrchem akčních filmů Carpenter skrýval svoji osobní filosofii v nejkoncentrovanější podobě. Tento vznešený pojem se možná příliš nehodí k béčkově působícím střílečkám, jenomže to bychom podceňovali „béčka“ jako něco automaticky bezmyšlenkovitého. Přitom od zlaté éry Hollywoodu, kdy „B-film“ bylo v zásadě produkční označení nákladově levnějšího filmu, platí, že v této oblasti panuje zároveň mnohem menší dohled či dokonce cenzura. „Béčkové“ snímky pak spíše tematizují různá tabu a působí podvratně, v případě Carpentera až kontrakulturně.

Utopie, antiutopie a dystopie jsou překvapivým druhem politického uměleckého díla podobně jako agitky, propagandy, konspirace či životopisy významných vládců či disidentů. Politické jsou proto, že líčí nějakou správu obce (polis). Utopie pocházejí z kořene slova u-topos – místo nikde – a dávají šanci představit si dokonalý svět, případně jeden ze způsobů, jak zaplnit prázdno.

V dějinách měly utopie důležitý kulturní význam – od biblického ráje a křesťanského nebe, přes starobylou potopenou Atlantidu až po pozemský či vesmírný komunismus nebo technooptimistické vize virtuální reality v 90. letech minulého století, jak je zvěčnil ve své knize Kyberie spisovatel Douglas Rushkoff.

Čím se utopie liší od jiných žánrů fantastiky? Spousta sci-fi či dřívějších podobenství se zabývá ohrožením a proměnou jednotlivce (od Kafkovy Proměny až po Mouchu), nezamýšlenými důsledky nějakého vynálezu či objevy neznámých prostředí díky novým dopravním prostředkům. Utopie je ale komplexnější, vidí společnost jako celek, velmi často pracuje s psychologií masy, nikoli individua.

Databáze IMDb.com eviduje přes 500 filmů s klíčovým slovem „dystopian“. Velmi často se zde přitom nerozlišuje mezi utopií, antiutopií a dystopií. Pod pojmem „utopian“ najdeme asi jen 30 filmů, přičemž některé z nich ani neodpovídají původní definici. V první části článku se tedy pokusím o co nejlepší rozlišení oněch tří pojmů a ve druhé to pro změnu zkomplikuji. Především se pokusím odpovědět na otázky, proč taková díla vznikají, co chtějí říct a jaká jsou jejich omezení.

Nové poselství značky, která ještě před pár lety oblékala modelky do latexu, zvedlo ze židle miliony lidí. Proč se jednoduchý vzkaz budoucím mužům stal nástrojem kulturní války?

Jedná se o zhruba stosekundový reklamní spot. Muži v něm na začátku naznačují plácání ženám po zadku, skáčou jim povýšeně do řeči, dělají sexuální narážky, chlapci se navzájem mezi sebou šikanují a perou a otcové stojící u grilů to všechno omlouvají slovy: „Kluci budou vždycky kluci“. Do toho zaznívají útržky z televizních zpráv o hnutí MeToo a o toxické maskulinitě a slyšíme hlas božského vypravěče, který říká, že „něco se změnilo a už to nepůjde vrátit“. A pak přichází pointa: „My věříme v to nejlepší, co se v mužích ukrývá.“ „Musíme říkat a dělat správné věci“, protože „z chlapců, kteří se dnes dívají, budou v budoucnu muži“.

Tento text vznikl v roce 2001 pro internetový časopis Inzine, kterému tehdy šéfoval Ivan Adamovič. Bylo mi tehdy něco málo přes dvacet let, byl jsem tedy mladý a potřeboval jsem peníze, jak se dnes říká, když omlouváte hříchy mládí. Na textu je poznat, že jsem chodil na semináře k (tehdy ještě docentům) Jiřímu Trávníčkovi, Jaroslavu Hrochovi a Peteru Michalovičovi, a v M. Nightu Shyamalanovi jsem objevil ideálního autora, asi jako když příslušníci pozdější nové vlny pro sebe objevili Hitchcocka. Tento příslib se úplně nenaplnil, ale Vyvolený dodnes zůstává vynikajícím filmem. A za následující text se ani po letech nestydím. Jen jsem ho stylisticky na několika málo místech upravil, ale nic k němu nedopisoval. Máte tedy šanci zjistit, jak jsem se za těch osmnáct let vyvinul, případně nevyvinul.

Nechci spekulovat, jestli je Vyvolený lepší, nebo horší než předchozí Shyamalanův film Šestý smysl. Chtěl bych se ale dostat k tomu, v čem je zásadně jiný a v čem tkví jeho osobitá kvalita. A k tomu bude nutné udělat jednu nemilou věc, která se do internetové hantýrky zapsala jako „spoiler“ – prozrazování konce a důležitých dějových zvratů.