Reklama na Gillette. Ideologie oholená na dřeň

Nad králem černočerných a extrakrvavých komedií Quentinem Tarantinem se začínají vznášet mračna pochyb, zda je jeho filmová poetika nadále únosná a jestli je oceněníhodná na filmových festivalech či Oscarech. Začalo to tím, že se reportérka New York Times Farah Nayeri zeptala na tiskové konferenci v Cannes, proč Tarantino ve svém novém filmu Tenkrát v Hollywoodu nedal představitelce hlavní ženské role Margot Robbie více řádek dialogu, když je přece známo, o jak talentovanou herečku jde.

Skutečná událost z roku 1969, kdy banda zfanatizovaných vyznavačů kultu Charlese Mansona zavraždila těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě, zatímco byl její manžel, režisér Roman Polanski, pryč, znamenala symbolicky konec 60. let a éry nevinnosti hnutí hippies, z jehož řad původně vrazi a vražedkyně pocházeli. Pro Tarantina je to poprvé, co kdy ve svém filmu vychází z historických reálií a většina děje snímku s maximální pečlivostí sleduje poslední hodiny a minuty, které dělí Sharon Tate od zavraždění. Režisér však reportérčinu otázku odbyl velmi stroze jedinou větou: „No, prostě odmítám vaši hypotézu.“

Působilo to jako facka, navíc odpověď nedávala příliš smysl, protože reportérka autorovi díla nepodsouvala žádnou hypotézu. Kdybychom v dějinách tiskových konferencí v Cannes chtěli najít největší projevy filmařské arogance, tahle by se s přehledem umístila v top 5. Sama Margot Robbie, známá z upovídaných filmů typu Vlk z Wall Street nebo Já, Tonya, za nějž byla nominovaná na Oscara, se snažila situaci zachránit prohlášením: „Všechny momenty, kdy jsem na plátně, jsou poctou Sharon. Tragédie se týká ztráty nevinnosti. Chtěli jsme ukázat její skvělé stránky beze slov. Málokdy dostávám příležitost strávit tolik času v kůži postavy a považuji za zajímavé, že jsem ji mohla prozkoumat bez dialogů.“

Následovala smršť negativních reakcí na Twitteru, jakým způsobem Tarantino mluví s novinářkami, v Guardianu pak publicista Roy Chacko napsal sloupek Proč je načase zrušit Tarantina, kde tvrdil, že to, jak se autor vyžívá v zobrazování násilí na ženách, by nás mělo donutit odmítnout jeho filmy, nedívat se na ně a nenominovat je na jakékoli ceny. Vrcholem pak byl minulý týden kolektivní článek jednoho redaktora a dvou redaktorek v magazínu Time, kteří v názorné infografice spočítali, kolik procent času v Tarantinových filmech tvoří a mluví muži, a kolik ženy.

Téma barvy kůže se stalo v Hollywoodu ožehavějším než kdy dřív. Hned tři případy vzbudily spoustu vášní a každý z nich nastoluje jiné téma. Nejprve je tu snímek King Richard, jenž má pojednávat o otci a trenérovi tenisových hvězd, sester Williamsových. Richarda Williamse měl hrát Will Smith, jenomže se proti tomu zvedla vlna nevole, neboť odstín jeho pleti je velmi světlý, zatímco Williams patří mezi velmi tmavé černochy. Pak je tu nová hraná verze disneyovky Malá mořská víla, již má ztvárnit devatenáctiletá afroamerická zpěvačka Halle Bailey. Pamětníci původního snímku z roku 1989 však často namítají, že víla Ariel byla bílá zrzka. A naposledy přišlo oznámení, že v nové bondovce převezme kódové označení 007 ženská černošská agentka v podání Lashany Lynch.

Každý z těchto případů má jiné pozadí, jinak závažný rozměr a jinou míru opodstatnění. Ve všech případech jde určitě o snahu rozšířit rozmanitost v obsazování rolí. Tyto důvody jsou v současnosti stejnou měrou důsledkem politické korektnosti, která vyzdvihuje dosud marginalizované menšiny, jako prostého komerčního kalkulu. Drahé hollywoodské filmy necílí na jednotné, ale velmi rozrůzněné globální publikum, u nějž lze předpokládat vysoký podíl „menšin“. Celkově se pak chodí na značku určitého příběhu (bondovka, disneyovka, Hvězdné války, Avengers) a v něm zabalený pestrobarevný ansámbl tak, aby to částečně odpovídalo dnešnímu rozložení společnosti.

Kdyby to nebylo dobře propočítané, tak by už takové snímky mnoho let značně prodělávaly. Místo toho ale dobývají stále větší trhy. Tyto snímky proto nevznikají proti přání většiny diváků a divaček, ale naopak na jejich poptávku, proto je nutné brát to pragmaticky. Samozřejmě, že někdy jde primárně o průzkum trhu, co publikum přijme, jako je tomu třeba u nové Malé mořské víly.

Poslední bašta pravověrného bílého heterosexuálního muže padla. Agenta 007 bude hrát v novém filmu černoška. Výsměch dějinám, převracení všech hodnot na hlavu ve jménu politicky korektní totality. Tak zhruba tento myšlenkový průjem může projít hlavou komukoli, kdo čte v médiích jenom titulky a hlavně moc nezná dějiny a pravidla bondovek.

Svým způsobem je to nejlepší oficiální polokachna, jakou letos vypustil nějaký filmový producent do veřejného prostoru. Je jasné, že téměř žádné médium si nenechá ujít příležitost vytvořit titulek k této zprávě tak, aby to vypadalo, že v nové, pětadvacáté bondovce bude hrát Jamese Bonda černošská herečka. Těch klikanců, těch hejtů! A přitom je to chyták.

Jediné, co se stane, je, že James Bond v podání Daniela Craiga odchází oficiálně ze služby a předá své kódové označení 007 kolegyni jménem Nomi, kterou hraje Lashana Lynch, momentálně známá z vedlejší role ve filmu Captain Marvel. Scéna se odehraje v některé z prvních scén filmu, ale hlavním hrdinou bude až do konce stále původní Craigův Bond. Nomi získá značku 007 a nejspíš bude ve snímku jezdit elektromobilem s povolením nabíjet, jak praví jeden z internetových vtipů dnešního dne. Dějový půdorys zůstává klasickým soubojem Bonda s padouchy, které ztvární Rami Malek (známý jako Freddie Mercury z Bohemian Rhapsody) a Christoph Waltz, jenž se vrací jako Blofeld.

Znáte hezké nové české slovíčko „digibordel“? Na webu Čestina 2.0 ho definují jako „nadměrné a chaotické využívání počítačových triků ve filmu, často na úkor kvality příběhu“, což pokrývá jen část používaného významu. Digibordel bývá třeba ten moment, kdy to kolem hrdinů začne rychle létat (případně i hrdinové začnou létat), pozadí se rozostří, ve vzduchu protkaném lasery a ozářeném ohnivými výbuchy se objeví mnoho neforemných asymetrických trosek a prachových částic, postavy se často zredukují do tmavých kontur, případně se celá scéna zahalí do temnoty či mlhy. Nejhorším autorem je v tomto ohledu nejspíše Zack Snyder s titulem Batman vs. Superman, ale týká se to třeba i nejúspěšnější komiksové série všech dob Avengers.

Tyto scény pochopitelně mají představovat největší intenzitu akce a přenést na nás dojem chaosu zvládnutelného jen nadlidmi nebo stroji. Transformers, kde neustále morfují autoboti a deceptikoni z robotů do aut, zvířat a zpět, připomínají svým míháním tvarů a barev něco mezi muzikálovým číslem s piruetami volánových sukní a abstraktním uměním, kde někdo veze na korbě náklaďáku plátna s geometrickými vzory od Kazimira Maleviče, na něž dělá svým štětcem skvrny Jackson Pollock. Nebo něco v tom smyslu.

Jinými slovy, u nejdražších hollywoodských i indických bollywoodských filmů jsme dospěli do stádia, kde běžný lidský zrak nestíhá vidět, co se děje na plátně. Odpovídá tomu třeba i mnohoznačný reklamní slogan Transformers „more than meets the eye“. Zdaleka přitom nejde jen o nestíhatelnost smyslů. Proč se vlastně počítačové triky vyvíjejí tak, že ty nejepičtější filmy nenabízejí „hezké obrázky“, ale cosi, co může způsobovat bolení hlavy a co je různě subjektivně, ale dost možná i objektivně ošklivé? Kdy se vědecko-technický a umělecký pokrok zastavil a obrátil směrem k horšímu? Případně, jsou takové názory a dojmy oprávněné?