Reklama na Gillette. Ideologie oholená na dřeň

Na sklonku reálného socialismu, v němž probíhala marná „přestavba“, byli obyvatelé tehdejšího východního bloku zásobováni nekonečnými filmovými a televizními obrazy úpadku civilizace i hroutícího se přírodního ekosystému. Aktuální „environmentální žal“ související s klimatickou krizí a globálním oteplováním měl tedy svého předchůdce již zhruba před čtyřiceti lety.

Tehdy bylo tématem jak znečištění ovzduší, půdy a vody, tak hrozba jaderné války, na niž pak navázala paranoia a tutlání havárie v Černobylu. Neustále se mluvilo o zbrojení „imperialistického Západu“, kdy se socialistické musejí jen adekvátně „strategicky jistit“, což vedlo ke globálnímu stádiu „overkillu“. Aby se zakryl větší černobylský problém, muselo se v televizních zprávách zmiňovat množství různých drobných poruch jaderných elektráren v západních zemích.

V kinech a televizi rovněž běžely filmy o dopadu atomových bomb v Japonsku, jako byly Děti z Nagasaki (1989) či Černý déšť (1989). Černý pirátský videotrh s videokazetami přinášel velké množství zakázaných postapokalyptických filmů typu Terminátor, Šílený Max a Útěk z New Yorku a jejich béčkové varianty. Vycházelo velké množství knih o ohrožených živočišných druzích a tehdejší generace vyrůstaly s tím, že planeta bude v budoucnu nesmírně ochuzená v biologické rozmanitosti.

Paradoxní je, že československá kinematografie se přímým obrazům zkázy vyhýbala. Rozklad je všude, ale nesmí nastat apokalypsa. Katastrofa se možná odehraje v budoucnosti, kdy už nebude existovat Československo a socialistický blok. Za katastrofu ani nebudeme moct „my“, ale „ti druzí“.

Osmačtyřicetiletého britského komika Sachu Barona Cohena si většina lidí pamatuje coby Borata, brutálně pitomého reportéra z Kazachstánu. Po Mr. Beanovi je Borat snad nejznámější komickou figurkou posledních desetiletí. Baron Cohen své postavy, bílého rappera Aliho G, rakouského homosexuálního módního reportéra Bruna či arabského diktátora Aladeena ztvárňuje v jejich blbosti tak přesvědčivě, až nás překvapí, že tento muž má ve skutečnosti vynikající vzdělání – studoval historii v Cambridgi.

21. listopadu 2019 převzal Cohen ocenění od Ligy proti hanobení (Anti-Defamation League), americké organizace bojující s předsudky, zejména s antisemitismem. Ve své řeči (jejíž celé znění přeložil na svém webu novinář Filip Rožánek) se zaměřil na Facebook, Google, Twitter a YouTube, které obvinil z toho, že se nesnaží dostatečně bojovat proti otevřenému podněcování k nenávisti.

Cohenovo ocenění se může na první pohled jevit zvláštně. Vždyť jeho humor pracuje se stereotypy a možná je i podporuje. V jádru komikových vtipů a performancí však vždy bylo to, aby se lidé, kteří žijí ve stereotypních představách, ukázali jako pitomci. Ať už šlo o postavy, které ztvárňoval sám, nebo o skutečné lidi, které vtahoval do svých promyšlených mystifikací a čekal na jejich reakce.

„Pokud byl Borat schopný přimět celý bar v Arizoně, aby zpíval Shoďte Žida do studny, odkryl tím lhostejnost lidí vůči antisemitismu. Když jsem coby gay reportér Bruno začal líbat muže v průběhu zápasu v kleci v Arkansasu a málem tím způsobil nepokoje, ukázalo to násilný potenciál homofobie,“ dal několik příkladů. Jestli jste rasisté nebo homofobové, jste hloupí a směšní – takové je hlavní Cohenovo poselství. Komikovi, jenž naposledy zaujal seriálem na HBO Who is America? však došlo, že situace se za posledních deset let výrazně změnila a kvůli konspiračním teoriím šířeným po internetu se rozpustil samotný koncept pravdy jako něčeho pevného a důležitého.

Zřejmě to je příliš velká událost a přitom příliš malý příběh na to, aby to vystačilo na jeden film. Jak jinak si vysvětlit, že 17. listopad 1989 nikdy nestál žádnému filmaři nebo filmařce za to, aby z něj udělali celovečerní podívanou? Osudný den je úběžník, k němuž se vztahujeme se vzpomínkou, co kdo právě dělal a kde byl, když se to stalo. Ale masa mnoha lidí nedělá děj, nejsou v ní vztahy a osudy. Také masakr je anonymní, bití lidé nemají jména, druzí ani tváře, neboť jsou skryté pod přilbami. Příběh typu „ráno jsem vstal, odpoledne jsem se chystal na demonstraci, v podvečer mě zbili a přes noc mě vyslýchali“, nemá dostatečný vývoj, přestože v sobě obsahuje násilí. Těžko na něm vystihnout konflikt člověka se systémem, který je letitý a existenciální. 17. listopad byl „pouze“ přelomem v delším dějinném příběhu, jehož počátek a konec musí každý historik či filmový tvůrce umístit jinam. Jak tedy čeští filmaři a filmařky nakládali s tématem Listopadu 89?

Apokalyptická akční sci-fi série Terminátor je s námi už 35 let. Dá se na ní dobře pozorovat, jak se vyvíjí akční žánr a naše představy o budoucnosti. Zatím poslední, šestý film s podtitulem Temný osud – jak jinak než „temný“, už jste někdy viděli sci-fi o světlých zítřcích (?) – každopádně znamená několikerý významový zlom. Jednak se jím na pozici producenta vrátil původní autor James Cameron, dále se v něm pracuje s motivem stárnutí a polidšťování samotného Terminátora, a konečně hodně jinak se tu nahlíží „mateřská figura“. Celá série je fascinujícím záznamem toho, jak se v akčních filmech můžou uplatňovat ženské hrdinky a jak ke sledování akce přilákat ženské publikum.

Terminátor 1 z roku 1984 je vlastně převyprávěním mýtu o Kristovi. Mesiáš, jenž má zachránit lidstvo, vznikne „zásahem shůry“, jenž je analogií „neposkvrněného početí“. Dospělý John Connor vysílá pomocí stroje času zpět do minulosti vojáka, který jej zplodí s jeho matkou Sárou. Tím tedy John vznikne „z ničeho“, neboť bez svého počinu v budoucnosti by se vůbec nenarodil. Celá série je postavená na podobných paradoxech, což neničí její kouzlo. Sáru (budu se držet českého zápisu jména Sarah) má však zabít terminátor, kybernetický organismus – kovový skelet pokrytý živou tkání, kterého z budoucnosti vyšle umělá inteligence Skynet, jež povstala proti lidstvu a hodlá ho vyhubit. Skynet je tedy něco jako Herodes, který dává zabíjet neviňátka, a Sára také odchází do exilu, aby unikla jeho úkladům. S vojákem Kylem Reesem zplodí Johna, Kyle po souboji s terminátorem umírá a Sára ho musí zničit sama v obřím hydraulickém lisu. Nalezením čipu, jenž má terminátor v hlavě, však poskočí technologický pokrok rychle kupředu a v roce 1996 má proběhnout apokalypsa.

První díl, jenž přišel pouze na 6,5 milionu dolarů, byl tedy především variací na horory s pomalu chodícími sériovými vrahy, kteří se téměř nedají zabít a před nimiž se nelze ukrýt, ale nakonec je zlikviduje panna, do té doby pasivní a bezbranná. Arnold Schwarzenegger byl však nejen variací na Michaela Myerse z Halloweenu nebo Jasona Vorheese z Pátku třináctého. Byl i pokusem, jak vůbec uplatnit bývalého kulturistického šampióna na filmovém plátně. Jeho enormně svalnatá postava totiž byla příliš nadživotná a nelidská a jeho herecký rejstřík zase omezený, takže figura nezastavitelného kyborga mu sedla dokonale.

Ačkoli šlo o záporáka, terminátor získal své fanoušky – v tom ostatně navázal na mnoho hororových monster z 80. let, kromě výše jmenovaných třeba i na Freddyho Kruegera z Noční můry v Elm Street nebo na Pinheada z Hellaisera. S terminátorem totiž různá filmová klišé, kdy padouši i klaďasové vydrží příliš mnoho úderů, pádů a průstřelů a zároveň mají dokonalou mušku, dostala svou ryze technickou logiku. Podobný stroj by ve skutečnosti mohl existovat a je zbytečné řešit, čím by byla svalová tkáň vyživována. Při obrácení schématu „uvnitř živá tkáň – mozek a páteř, na povrchu kovový skelet“, jež proběhlo u Robocopa, již nešlo nic namítat.