Systémové upozornění
Hlavní informace
dequeerizovani-queeni

Životopisné hudební drama Bohemian Rhapsody, zaměřené na frontmana skupiny Queen Freddieho Mercuryho, vyhrálo v roce 2019 ve dvou kategoriích Zlaté glóby a rovněž získalo čtyři Oscary. Jedná se o fenomén, jaký tu už dlouho nebyl a který na sebe efektem sněhové koule nabaluje další významy, úspěchy a vliv. Už nyní je jasné, že díky němu začala nová vlna hudebních životopisných snímků, ať už je to právě uváděný Rocketman o Eltonu Johnovi či chystaný příběh skupiny U2, nebo dokonce pokračování samotného Bohemian Rhapsody. Co zapříčinilo tuto vlnu retrománie a jaký obraz kapely Queen se ve filmu opečovává? Vše se dozvíte v jednom z nejdelších článků, jaké kdy na tomto webu vyšly.

MV5BMTIyNGZlNDEtNzgxNi00OTY1LWIyNjAtZDMyMGM5MjEzOGFkXkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1

Snímek měl nesmírně složitý proces vzniku, takže producenti musejí být velmi šťastní. Při úvodních nákladech kolem 52 milionů dolarů utržilo jejich dílo v kinech v USA zatím přes 215 milionů dolarů a ve zbytku světa dalších skoro 690 milionů. (Prakticky se přitom rozpočet za natáčení zaplatil už jen z tržeb ve Velké Británii. Pozor ovšem, náklady na reklamu se vyšplhaly na neuvěřitelných 120 milionů, což je naprostý exces, protože třeba posledním Avengers „stačilo“ 150 milionů.)

V tuto chvíli je Bohemian Rhapsody jednoznačně nejúspěšnějším hudebním životopisným filmem všech dob, neboť předstihl i nedávného rekordmana Straight Outta Compton či dávný oscarový hit Amadeus. Zároveň se jedná o nejúspěšnější snímek, kdy je hlavní hrdina gay – překonána byla komedie Ptačí klec i drama Zkrocená hora. V souboji s druhým hudebním filmem Zrodila se hvězda „Radio Gaga“ jasně porazilo „Lady Gaga“. Za celý loňský rok je Bohemian Rhapsody mezi největšími hity sice „jenom“ na 9. místě, před ním se nacházejí komiksové a animované filmy, ale především proto, že se hrál jen poslední dva měsíce v roce.

MV5BMGRmMWE4NjYtODgxMy00MGJiLTg3ODAtYjdmNTE1ZjRjNTkwXkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1

V Česku je ovšem jeho úspěch v kinech bezprecedentní a bezkonkurenční. Během tří měsíců od premiéry dosáhl návštěvnosti přes 1,2 milionu diváků, což je neobvyklá rychlost – k milionové hranici se ty nejpopulárnější filmy většinou dopracovávají zhruba půl roku. Stal se nejenom nejnavštěvovanějším filmem roku 2018 v českých kinech, ale překonal i Avatara a jde o nejúspěšnější film v českých kinech od roku 1990! I po půl roce se přitom stále promítá, návštěvnost je pořád solidní a v průběhu představení se tleská.


Nejoblíbenější nejhůře hodnocený film

Jestliže byli všichni překvapeni, jak velkým celosvětovým hitem může být snímek o osmadvacet let mrtvém zpěvákovi, jehož si současná mladá generace příliš nepamatuje, v Česku bylo předem jasné – díky zdejší obrovské nostalgii po hudbě 70. a 80. let – že půjde o jeden z hlavních titulů roku. Queeni pro nás byli jednou z mála kapel západního světa, o níž se vědělo a která získala masovou poslechovost, přestože neměla masovou propagaci (které se nedostávalo v podstatě žádným západním hudebníkům). Záznam z koncertu Live Aid z roku 1985 putoval na bezpočtu načerno nakopírovaných videokazet jako jakási předzvěst toho, že přestanou existovat hranice a celé lidstvo se spojí. Po revoluci pak vyšla kompletní diskografie a těžko asi najít rodinu, v níž by nebylo aspoň jedno cédéčko od Queenů. Přihlásit se k poslouchání Queen neznamenalo mít vyhraněný, ale univerzálně přijatelný vkus.

MV5BMmIwODJkZjgtY2M1OS00MzY3LWExYjEtYmMxNWRjNDE1NDM0XkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1

Na snímku Bohemian Rhapsody je ovšem v jeho úspěchu něco zvláštního. Jak doložil svou statistikou server Rotten Tomatoes, jedná se o kritiky nejhůře hodnocený film, jaký kdy získal Zlatý glóbus za nejlepší drama. Alespoň tedy za posledních 33 let, od dob sladkobolného kýče Vzpomínky na Afriku – a dokonce i ten měl o něco lepší průměrné hodnocení. Na Bohemian Rhapsody vyšlo v angloamerických médiích na 377 recenzí. Pozitivních (tedy těch, které udělují aspoň 3 hvězdičky z 5) bylo 61 % a celkové hodnocení je 6,1 bodů z deseti možných. To značí v podstatě jen mírně nadprůměrné dílo. V dlouhodobém hodnocení životopisných filmů o hudebnících se Bohemian Rhapsody nachází až na čtyřicátém místě.

U velkých filmových databází, kde hlasují „obyčejní diváci“, jsou ovšem čísla výrazně jiná. Na Internet Movie DataBase hodnotilo skoro 341 tisíc lidí v součtu 8,1 body a na Československé filmové databázi 31 tisíc lidí dokonce udělilo 89 % (což z něj činí „32. nejlepší film všech dob“; před Oscary byl dokonce v Top 10). Jak si tento rozpor mezi „svátečními“, „prvními“ a „pozdějšími“ a „zkušenějšími“ diváky vysvětlit?


Pouhý součet částí

Bohemian Rhapsody je určitě skvělý výrobek a vyhovuje těm, kteří si chtějí „koupit“ určité emoce, ale na druhou stranu slabé umělecké dílo na to, aby umělo vyvolat emoce předem netušené. Slouží k tomu, aby si lidé ve velké obrazové a zvukové kvalitě připomněli starou hudbu. Ale mohou v ní díky filmu objevit jen málo nového. Modelový spokojený divák si říká: „Dozvídám se jen to, co znám, potvrzuji si, co si myslím. A dostávám to v lepší technické kvalitě.“ Byli jsme země magnetofonových pásků a videokazet. Pak přišla CD a po nich kino s Dolby Atmos zvukem, v širokoúhlém formátu 2,39:1 a rozlišení 2K. (Na Blu-ray nyní i ve 4K.)

Zažít finální koncert Live Aid na stadionu ve Wembley v plném kině, kde se lidé pohupují do rytmu a tleskají podobně jako živé publikum před pódiem, musí být zážitek svého druhu. Obvykle vás filmy nutí ke zklidněnému pohroužení, nemáte cítit spolupřítomnost ostatních diváků; možná tak emočně, ale ne jako vedle se nacházející těla pohupující se v rytmu. V případě Bohemian Rhapsody se toto poměrně dost mění, a právě proto jsou lidé schopni říkat, že jde o výjimečný film. Onen pocit sounáležitosti – jsme jedním tělem a duší, zapomínáme na všechno o něčím životě a vnímáme jen jeho dovednost. Hudba mluví sama za sebe, filmové vyprávění bylo jenom vehikl, který nás dovezl až do této posvátné chvíle.

37letý Rami Malek, jenž za svou kreaci dostal Oscara, byl od dob seriálu Mr. Robot ideálním adeptem na podivíny všeho druhu, takže i Freddie Mercury mu sednul. Jeho lehce nesouměrná tvář nás nutí „číst“ ji postupně, jako by v ní už původně spousta věcí neseděla a přebývala, k čemuž nakonec přispívá i umělý chrup přečnívající z úst. Není už podstatné, jestli je Malek skutečně věrný po všech stránkách, ale to, že přitahuje absolutní pozornost. Jeho výkon přebíjí všechny ostatní složky, přitom Mercury jako takový je ve filmu poskládán z více částí. Ve zvukové stopě v hudebních pasážích se mísí hlas Maleka, samotného archivně zaznamenaného Mercuryho a kanadského zpěváka Marca Martela, který umí Mercuryho výborně imitovat.

Umění dělá ovšem až sjednocení všech těchto částí, ne jeden nebo dva výrazné prvky (hlavní herec, dávné písně). Zdá se, že u filmu Bohemian Rhapsody část publika zaměňuje lásku k hudbě Queen za obdiv k samotnému dílu, které ze všeho nejvíc připomíná pohyblivou ilustraci k faktograficky často nepřesnému heslu ve Wikipedii (k tomu ještě později). Bohemian Rhapsody je fenomén poháněný především autentickou nostalgií u těch, co danou dobu mohli zažít a na Queenech vyrůstali, a falešnou, kulturně implantovanou nostalgií u ostatních. (Tou trpíme všichni, kdykoli se necháme unést myšlenkou: „Ach, jaká to byla doba!“) I v projevech při předávání Oscarů zaznělo: „Chtěli jsme Freddieho oslavit,“ a došlo na přiznání, že spíše než svobodomyslní tvůrci jsou všichni kustodi, a chce se dodat, že nejspíše v muzeu voskových figurín.


Dílo „bez tvůrců“

Hodně zvláštní je, že Bohemian Rhapsody přes svůj obrovský úspěch nestvořila žádnou další hvězdu kromě Maleka, jenž bude příštím bondovským padouchem. V povědomí veřejnosti jako by neexistovali žádní tvůrci a dílo, zdá se, vzniklo samopohybem a samoplozením. Schválně: kdo film režíroval? Většina lidí jenom matně ví, že snímek produkovali mimo jiné členové skupiny Queen, ale jinak nic dalšího.

MV5BMTNlYWViMDQtNTE4MS00ZmNhLWE0MTAtZjAxYjBhZTFhN2U0XkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1

Za scénářem sice stojí osvědčení životopisci Peter Morgan (scénář k filmům Královna, Rivalové, Poslední skotský král, Frost/Nixon) a Anthony McCarten (Teorie všeho o Stephenu Hawkingovi, Nejtemnější hodina o Winstonu Churchillovi), ale právě tito scenáristé nejsou typičtí svou originalitou a vyhraněností náhledu, ale naopak nenápadností a úslužností. Je to pro ně jedna z dalších zakázek z mnoha, žádné přelomové dílo.

Oficiální režisér Bryan Singer je sice uvedený v titulcích, ale víceméně přestal existovat poté, co se znovu rozvířila jeho aféra se zneužíváním mladistvých. Zmizel z natáčení, na chvíli ho zastoupil kameraman Newton Thomas Sigel (jenž se Singerem spojil většinu své kariéry) a pak Dexter Fletcher, režisér, jenž za pár měsíců poté udělal Rocketmana o Eltonu Johnovi. Bohemian Rhapsody pak získala pět nominací na Oscara, ale nebyl mezi nimi ani scénář, ani režisér, přitom tu byla i (neproměněná) nominace na nejlepší film. A nejlepší film by měl mít nominace za režii a scénář, ne? Jenomže v tomto případě byli hlavní tvůrci opomenuti a potlačeni. Bohemian Rhapsody byla na Oscarech za popularitu, ne za kvalitu.

Ukázka špatného střihu

Zcela absurdní je pak případ střihu, za nějž John Ottman sice dostal Oscara, ale sám si je vědom toho, že film obsahuje prokazatelné řemeslné chyby, které nejde považovat za originální umělecké řešení, ale pouze a jednoduše za zmatečnou hyperaktivitu. Ve výše uvedené scéně za sebe Ottman skládá záběry bez vnitřní motivace a provázanosti, narušuje prostorové kontinuum a občas je tempo tak rychlé, že ani není možné, aby záběr mohl něco znamenat a nějak působit. A to se jedná o banální dialogovou scénu, která byla podle všeho prodloužena jen proto, že testovací publikum na prvních projekcích chtělo více výjevů z raného období kapely. Řešení? Dáme mu více záběrů v jedné scéně. Geniální a pitomé natolik, že se z toho stal virál na YouTube a John Ottman sám prohlásil: „Kdykoli to vidím, mám chuť přetáhnout si pytel přes hlavu, jak se stydím. Protože tohle není moje estetika. Kdyby někdy byla jakákoli prodloužená verze filmu, kde bych mohl vrátit pár scén zpět, tuto bych určitě přestříhal.“ Ale opět, Bohemian Rhapsody nereprezentuje ani Ottmanovu estetiku, ani Singerovu – a nikdo při zběžném zhlédnutí nemá šanci odhalit ve filmu jejich rukopis. Jde totiž o dílo, jež má pouze funkci předehry ke koncertnímu finále.

To, že Malek nemá proti sobě nikoho výrazného, zas až tak nepřekvapí. Není nic podivného na tom, že lehce přehrává, protože manýrismus k Mercurymu patřil, zkrátka, musí být trochu těkavý jako rtuť. Pro mnohé diváky sice více než on hraje jeho zubní protéza, ale těžko říct, jak to šlo udělat jinak – mnoho z nás už zapomnělo nebo nikdy nevidělo, že Mercurymu chrup skutečně překážel v běžném mluvení a pouze při zpěvu při hodně otevřených ústech mu pomáhal dosáhnout unikátní barvy a rozsahu hlasu.

Ukázka z interview s Mercurym s věčnými tiky olizovaní zubů

Ne úplně pochopitelné ale je, proč přehrává většina ostatních herců (vyniká zvlášť Dermot Murphy coby Bob Geldof, organizátor Live Aid). Film není bláznivá komedie, ani nebyl natočený v 50. letech minulého století, přesto se projevy herců často moc neliší od devadesátkového Wayneho světa, proslulého úvodní titulkovou scénou, kde se v autě zpívá právě Bohemian Rhapsody. Mike Myers, představitel Waynea, přitom hraje v Bohemian Rhapsody léta páně 2018 protivného ředitele nahrávací společnosti EMI Raye Fostera a je to stejná parodie jako jeho projev v Hanebných panchartech. Je svým způsobem paradox, že ačkoli Bohemian Rhapsody byla na Zlatých glóbech všude nominována v kategorii drama, jedná se ve skutečnosti o žánr „jukebox musical“.

Wayneův svět

Přitom film mohl být úplně jiný a osobitý. Původně měl Mercuryho hrát Sacha Baron Cohen, který vypadá velmi podobně jako Mercury v prvních letech své slávy. A překvapivě nemělo jít o komedii v typickém Cohenově duchu a la Borat či Bruno. Jenomže členovi Queen a hlavnímu producentovi Brianu Mayovi se nelíbilo, že se film měl soustředit hlavně na Mercuryho a ne na ostatní Queeny, a především, že by se měl historicky přesně držet toho, v čem byl Mercury jak obdivuhodný, tak vyšinutý, nesnesitelný a promiskuitní. Není těžké si představit, že Cohen by byl ochotný jít do mnohem otevřenějších sexuálních scén. Ale tuto možnost nakonec May zamítnul.


Hudba sama o sobě?

Největší spor související s Bohemian Rhapsody se točí právě kolem zobrazení Mercuryho sexuality. Zdá se to být možná zbytečné nebo banální. Časté protinámitky zní: „Vždyť je přece jedno, zda byl Mercury homosexuál, nebo bisexuál, podstatné je, co skládal za hudbu a jak zpíval,“ případně také: „Vždyť to všechno o něm je přece známo, není potřeba to zobrazovat naplno.“ Jenomže to není tak úplně pravda. Na Queenech bylo vždycky zvláštní, že nebyli úplně běžnou rockovou kapelou a v jejím stylu a popularitě nikdy nešlo jen o hudbu.

MV5BMDU2YTIzZjctNjg5Ni00ZTg1LThlYjQtYTQwMzEwNGI1Y2VmXkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1

Kulturní magazín Vulture vydal v roce 2018 žebříček dosavadních 221 kapel uvedených do Rockové síně slávy s tím, že je omyl už to, aby vůbec existovala nějaká rocková síň slávy (doporučuju přečíst si vysvětlení celé). Queen zde skončili na 219. místě, těsně před Bon Jovi a kousek po Def Leppard, a patří tak v tomto žebříčku k absolutně nejhorším rockovým legendám všech dob. Vkus je jistě individuální záležitost a nemá cenu se o něm dlouze dohadovat. Queen však každopádně po většinu své existence měli velmi špatné kritiky v hudebních časopisech a hlavní argument vždy byl, že „Queen jsou prostě moc, je v nich moc všeho“. Ve Vulture o nich říkají, že jejich hudba je „pastišem z pastišů“ a že jde o jakousi „milovanou ošklivou hračku z dětství, s níž jsme vyrůstali“, ale jako dospělí ji už musíme odmítnout.

Co tedy bylo na Queen ono „too much“? Co to bylo za hudbu a v čem byla „nerocková“? Pravověrný macho rocker by například nikdy nenapsal skladbu Bohemian Rhapsody, kde se zpívá fistulí, kde je v pozadí sbor a celé to má operní nádech. Spousta jiných písní, videoklipů, kostýmů a celková image Queen by tu nebyla bez gay, queer a BDSM subkultur. Těžko v té výstřednosti, potřebě výměny rolí a hledání své identity (Mercury téměř v každém videoklipu vypadal jinak), smíchávání žánrů, zpěvu ve velkých výškách a podobně nevidět, že Queeni nikdy nebyli klasicky tvrdá macho rocková kapela, ale vždy něco víc, něco excesivního.

MV5BMTYwYzMwMGItZDkzOS00YTczLTg2MDAtNDA2MWY2YmU5NDZiXkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1

V případě Mercuryho jako umělce nešlo přímo o sexuální orientaci a aktivity, ale spíš o sounáležitost s nějakou subkulturou, komunitou a stylem. Svou image zpočátku navazoval na androgynní estetiku glitter rocku (David Bowie a spol.), později se inspiroval mezi kníratými motorkáři/kožeňáky z velkoměstských gay klubů, každopádně Queen byli vždy nejzářnějším případem "campu", estetické kategorie, která dělá z kýče a pompy umění svého druhu.

Není potřeba, aby byl film čistě dekadentní, ale bylo by přínosné, kdyby osvětlil, odkud Mercury čerpal inspiraci, co jeho hudba vyjadřovala. A to bez pochopení gay kultury není možné. Ve filmu je plně hotová osobnost a jeho tvorba vyloženě enigma, všechny nápady z něj náhodně tryskají. Bez ohledu na tvrzení členů skupiny Queen, že Mercury přišel do kapely jako zjevení, existuje dlouhé období, kdy to tak nebylo, a hlavně – Mercury byl pořád jiný, s každou deskou se někam posunul. Ve filmu není téměř nic z toho, jak pro sebe cokoli objevoval a proč, všechno jde jen po povrchu v nesouvislých výjevech téměř bez vývoje. (Maximálně ho občas někdo odvádí od toho být sám sebou, k čemuž ještě později.)

Nejde o ty nejkřiklavější věci, jako jsou sex a drogy, spíš o niternější záležitosti. Co byl Mercury zač, jak se reálně vyrovnával se svým imigrantským původem a složitou identitou. Nestačí ukázat, že pracoval na letišti nebo že měl střety s otcem. Filmové umění umí mnohem víc, než jenom něco registrovat. Do 134 minut pochopitelně nelze vtěsnat vše; pro postižení toho, jakými proměnami Mercury prošel, by se hodila spíše několikadílná televizní série od tří do šesti dílů, například „začátky – éra slávy – umírání“ či „dětství – mládí – dospělost – krize – návrat – odchod“.

MV5BNWZlNTg3MGItYThlYS00ODI2LWE3MDYtYzBmNzE2NWQ3YzczXkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1


Queeni, kteří nejsou queer

Podstatné přitom je, že pojem „queen“ neznačí automaticky gay orientaci. Jak je dlouhodobě zavedeno v anglickém jazyce, „queen“ může být kdokoli, kdo střídá extravagantní oblečení a chová se pozérsky. Blíží se to označení „princeznička“, „modelína“ nebo „Zagorka“. Mercury od počátku vystupoval v kostýmech, které byly velmi „queer“ (pozor, jiné slovo, značící „divnost“, které se rovněž zavedlo jako termín pro všechny neheterosexuální orientace) a vždycky v nich vypadal jako drag queen (královna travesti show). 

Sám Mercury si byl oněch významů velmi dobře vědomý: „Zní to skvěle, je to silné, velmi univerzální a bezprostřední jméno. Má v sobě hodně vizuálního potenciálu (nezapomínejme, že Mercury vytvořil i logo kapely, pozn. aut.) a je otevřeno všem druhům interpretace. Byl jsem si jistě vědom gay konotací, ale to je jenom jedna stránka.“

MV5BMGE4ZDJmYWItOWJjOC00MmEwLTlkY2EtODY5MWYxZGIxMzFjXkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1

Z dnešního pohledu je zvláštní, že publikum nedokázalo tuto symboliku naplno rozklíčovat. Bylo tu mnoho podezření, různé dohady, ale žádné odhalení, coming-out, hrdé nesení identity na štítě. Je jisté, že velká skupina fanoušků si onu pravdu nepřipouštěla nebo o ní neuvažovala. V Československu to přitom bylo ještě silnější, protože v něm byla homosexualita tabuizována. (Zdejší sexuologové sice přispěli k dekriminalizaci homosexuality, ale celkově se o ní nemluvilo a žádní homosexuálové oficiálně neexistovali.) Kožená bunda, cvočky a džíny mohly být v Česku za socialismu klidně chápány bez dalších příznaků jako rockové. Ale ve spojení s krátkými vlasy a knírem to bylo pro západní publikum velmi gay. U nás to poznat nešlo. Absurdní myšlenka mnoha fanoušků Queenů i filmu Bohemian Rhapsody: „Všichni to víme, tak to neukazujte,“ je spíše pokračováním oné tabuizace.

Tato „sekundární tabuizace“ je rozhodně jedním z hlavních důvodů, proč je zrovna tento film tak úspěšný. Zahlazuje totiž všechno to, co bylo na Mercurym většinově nepřijatelné. Akorát v něm jaksi chybí vysvětlení Mercuryho vnitřní energie a inspirace.

MV5BMzFhYzAxNTItZTczOS00NmY3LWExZGEtODk3MWY0YTMyMmY1XkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1


Čím víc gay, tím víc nešťastný

Jak napsala nesmírně přesně jedna z rozzlobených divaček: „Celé poselství filmu se v té osobní rovině dá shrnout: on by byl tak šťastný, kdyby byl heterosexuální a mohl zůstat se svou úžasnou Mary. Jeho vztahy (nebo spíš sex) s muži jsou vylíčeny jako nějaké vnější ohrožení, jako něco, co hodného a v podstatě nevinného Freddieho korumpuje a ničí. Zlý a úlisný gay darebák Paul Prenter ho nejdřív svede (příznačné je i vizuální zpracování, je to scéna, v níž se nad ním Paul tyčí a Freddie působí poněkud bezmocně a ohroženě), pak mu dohazuje sexuální partnery (víte, on by Freddie třeba až takový zájem o ošklivý promiskuitní sex s mnoha partnery neměl, kdyby mu je zlý Paul nedovedl až do postele). Nakonec se – samozřejmě díky Paulovi – propadne do úplného bahna gay promiskuity a večírků, z níž ho vysvobodí až věrná přítelkyně Mary, toho času mimochodem těhotná. Je to symbol rodinného štěstí, které ubohý Freddie mít nemůže, ale laskavá Mary a jeho spoluhráči (víceméně hodní věrní taťkové od rodin) mu alespoň vytváří náhradní rodinu, aby se necítil tak sám – a Freddie nakonec prozře, uvědomí si to, padouch a hlavní viník (Paul) je dramaticky demaskován a odhozen. A Freddie s promiskuitním gay sexem končí, protože ho stejně měl jen proto, že se (mylně) cítil tak sám – a že byl pod vlivem zlého Paula. Záchrana ovšem přijde pozdě, být gay se totiž rovná nejen promiskuita, ale i nemoc a zmar,; nehezkého umírání a smrti nás ovšem tvůrci raději ušetří, diagnóza HIV/AIDS jim jen poslouží jako vděčná dramaturgická berlička. A v závěru přichází i domnělé vykoupení, vidina vztahu s hodným slušným homosexuálem, s onou příslovečnou výjimkou z pravidla. Je pravdou, že leccos z toho odráží realitu, v 70. a 80. letech toho gayům až na kluby a záchody opravdu moc nezbývalo, AIDS byla skutečná hrozba a aktivní zapojení do gay scény/vztahů mělo v určité době s velkou pravděpodobností tragické vyústění. Nicméně film vůbec nereflektuje (minimálně do určité míry) společenskou podmíněnost určitého chování, z Freddieho dělá do značné míry bezmocnou Paulovu oběť, vztahy s muži jsou zredukovány na pár pochybných promiskuitních epizod (ovšem jen velmi cudně naznačených) a pár asexuálních minut s hodným Jimem (aby se neřeklo). Oproti tomu má velký prostor milostný vztah s Mary, který byl realitou zhruba třetinu sledovaného období.“

MV5BMDZiMmI0YWMtMmJkNC00MmVmLTg2YWUtMzgyMmJkNTU2N2Y0XkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1

Těžko celou tuto operaci „ostatní členové kapely jsou líčeni jako šťastní heterosexuálové, tátové od rodin, zatímco Mercury je nešťastný gay bez rodiny, který byl k homosexualitě sveden“ popsat jinak než jako homofobní. V 21. století se nejúspěšnější hudební film neumí s identitou hlavní postavy popasovat jinak než pomocí zošklivujících stereotypů. Ostatní členové kapely chtěli tak hezký a důstojný portrét Mercuryho, až mu vlastně ublížili a zredukovali ho. Celé to vyznívá neuvěřitelně absurdně, protože zrovna Bryan Singer kdysi v rámci Hollywoodu vnesl téma homosexuální jinakosti do komiksového žánru ve slavné scéně z X-Men 2, kdy se rodiče mutantího mladíka ptají: „Už jsi někdy zkoušel nebýt… mutant?“

Možná je důvodem, že sami členové kapely to nikdy neměli vstřebané. Již zmiňovaný článek ve Vulture popisuje, jak Queeni zbytečně dlouho, několik let, tajili Mercuryho diagnózu, když přitom bylo jejich morální povinností vystoupit, informovat o všem a pomoci tisícům lidí, kteří tehdy umírali na AIDS bez jakékoli pomoci a zacházelo se s nimi jako s méněcennými malomocnými. (O atmosféře doby a důležitosti každého veřejného zastání vypovídá skvěle třeba nedávný francouzský snímek 120 BPM.) Namísto toho, aby využili své popularity a oddémonizovali neznámou nemoc, zbytečně se báli o svou popularitu.

MV5BM2I0ZTQ0MDgtZDlkYy00OGE2LWI1NGUtOGJmNTRiY2VkNjE2XkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1

Dá se říct, že si Queeni nyní nechali natočit „film vzdávající úctu k člověku“. Freddie Mercury ve filmu ostatně říká: „Nechci být tváří z odstrašujících plakátů, chci být do konce života umělec.“ Jenomže to, co bylo obtížně překročitelné v 80. letech, se po několika desetiletích dá udělat bez problémů. Aura umělce už by se nedala ničím narušit. To, oč se současní žijící Queeni bojí, je, že by jim takové dílo zhoršilo byznys při nekonečném vydávání reedic.


Odchylky od historie, zacyklení dějin a kult celebrit

Každý film, který zpracovává skutečné události, se v zájmu dramatické kondenzace musí uchýlit ke zkratkám. Queeni se tedy dali dohromady jinak než ve filmu, píseň We Will Rock You vznikla o pár let dříve, než je ukázáno, Mercury v době jejího skládání a vydání ani neměl knírek, kapela se nerozpadla dočasně kvůli tomu, že Mercury chtěl sólovou kariéru, neboť z kapely chtěl v různém období odejít každý z členů a všichni vydávali i sólová alba, takže to nemohl být důvod rozepří, zobrazených ve snímku. Neplatí ani to, že se Queeni údajně dali znovu dohromady po několika letech krátce před Live Aid. Ve skutečnosti krátce předtím jeli několikaměsíční turné. Mercurymu bylo AIDS diagnostikováno až dva roky po Live Aid, proto se s tím rozhodně nemohl svěřit kolegům v kapele krátce před vystoupením. Některé věci působí nejen jako klišé, ale i dost nesmyslně a neuvěřitelně, třeba vztah s Jimem Huttonem, jenž nebyl číšník a jejich seznámení proběhlo jinak. Mercury ho ve finále zvládne během pár hodin před koncertem Live Aid najít, dát se s ním dohromady i představit ho rodičům.

Šest věcí, které film ignoruje.

Je škoda, že film, který odsuzuje tvoření dle formulek, návodů a osvědčených receptů a který naopak podporuje a oslavuje individualitu, novátorské přístupy a odvahu obecně, je napsaný, natočený a zahraný tak schematicky a „bezpečně“. Sází na setrvačnost hudebního vkusu, sází na retrománii, kdy se v 21. století znovu a znovu opakují 80. a 90. léta v hudbě, což je fenomén, který má závažné důvody. Kulturní kritik Mark Fisher píše o tom, že v současném stádiu vývoje „minulost nemůže být zapomenuta a přítomnost si není možné zapamatovat“ a „problémem už není naše touha vrátit se do minulosti, ale nemožnost z ní uniknout“. Kořeny můžeme hledat v systému, kde mizí pocit solidarity a bezpečí a kde vznikl hlad po kulturních jistotách. Zdá se, jako by v kultuře už byly dějiny už dovršeny, není se kam dívat a vyvíjet. (Proti tomuto pesimismu jde naštěstí postavit i utopičtější vize, i když si uvědomíme, že se tolik netýkají hlavního proudu).

Bohemian Rhapsody zosobňuje kromě výše uvedeného druhu homofobie a bezcílné retrománie taky případ neustále živeného kultu celebrit, naší potřeby soustředit se na slavné lidi. Celebrity sice mají schopnost obsáhnout kolektivní nálady, dát jim individuální podobu a zachytit je v jedinci, jenomže, jak dokazují sociologické výzkumy, sama posedlost celebritami k žádnému překonávání překážek nevede.

MV5BZjMxMTkwNDEtM2FjYy00MWJjLWE4ZDQtMWJiYjU5OTZmNmU1XkEyXkFqcGdeQXVyNDE5MTU2MDE. V1

Sám Mercury mohl být vzor, kdyby byl součástí nějaké pozitivní kampaně. To ovšem nikdy nebyl, Queeni se naopak velmi nechvalně zapsali do dějin tím, že hráli v Jihoafrické republice v době tvrdého apartheidu, kdy ostatní západní umělci v této zemi odmítali vystupovat. Film Bohemian Rhapsody pak jen roztáčí další kolo celebritní horečky, u níž dnes už víme, že čím slastněji si ji užíváme, o to méně nás zajímají jiné, skutečné problémy a jsme méně aktivní. Zaostření na celebrity a individuální výkony totiž opomíjí skutečnost, že pro demokracii byly nejdůležitější výkony, kterých dosáhlo snažení kolektivních hnutí.

Jistě nejde od filmu o kapele a jejím frontmanovi požadovat komplexní obraz doby a jakékoli burcování, pro tento žánr to je nedostižná meta. Dozvíme se z něj jenom to, že příliš mnoho rozkoše je zhoubné. Podstatné je, že čím více takto neškodných filmů o celebritách vzniká, tím hůře se nám přemýšlí o světě jinak než prizmatem výjimečných jedinců. Dříve tento druh příběhů o vzestupu a pádu zastupovaly hlavně gangsterky, v nichž se kriminálníci stávali celebritami, dnes se důraz přesunul k samotným celebritám, které nepáchají zločiny ale umění. 

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account