Limity odstařování

Nabídka televizních kanálů ve vánočním čase neobsahuje zdaleka jenom pohádky a biblické příběhy, ale i civilní romantické snímky ze současnosti odehrávající se v období a v kulisách Vánoc. Právě nabídka americké televizní stanice Hallmark a jejích filmů, v nichž vystupují naklonovaní Kenové a Barbie, vyvolává v médiích již několik let po sobě silnou reakci.

Zpráva z minulého týdne, že hollywoodské studio Warner Bros. uvede příští rok všechny své chystané velkofilmy na internetové placené službě HBO, znamená definitivní zlom v dějinách filmového průmyslu. Nejde zkrátka jen o výpravnou sci-fi Duna, čtvrtý díl Matrixu, adaptaci videohry Mortal Kombat, souboj monster Godzilla vs. Kong, napůl hraného a napůl animovaného Toma a Jerryho či superhrdinský The Suicide Squad. Jde o budoucnost všech hollywoodských filmů, a to nejen těch od Warner Bros. Neznamená to, že kina skončí úplně. Znamená to ale, že končí určitý způsob chození do kina. Jednou provždy se mění naše kulturní návyky. Stejně jako nikdy nezmizela a nespíš nikdy nezmizí divadla, koncerty živé hudby nebo knihovny, budou tu kina i nadále. Změní se však jejich podoba jako institucí, programová nabídka a kdo, kdy, jak často a z jakých důvodů do nich bude chodit. 

V den, kdy Amerika prožívala prezidentské volby, v nichž se rozhodovalo mezi obhajujícím Donaldem Trumpem a vyzývajícím Joem Bidenem, v Česku vrcholila poslední řada kuchařské soutěže MasterChef, kde se utkali Roman Staša a Pavlína Lubojatzky. Soudě podle ohlasů na sociálních sítích šlo o klání nikoli podobné důležitosti, ale rozhodně podobné intenzity emocí. MasterChef by se dal označit za hybridní formát na pomezí reality show a soutěžního pořadu, kde ovšem nerozhodují hlasy diváků, ale tří porotců.

Vývoj reality show jsem nedávno popisoval na příkladu pořadu Too Hot To Handle z Netflixu. Posloupnost kroků, jakými na sebe reality show nabalují různé vlastnosti, však nemá jasně daný plán, mnoho producentů najednou vyvíjí spoustu různých pořadů a mnoho trendů jde pozorovat až z odstupu.

Vytknuto před závorku: režisér, scenárista a herec Jiří Menzel bude navždy neopominutelnou osobností českých filmových dějin. Nedá se z nich odmyslet, nelze ho přehlédnout a těžko ho přecenit co do významu, jaký měl u nás i v zahraničí.

Kdyby se dělala anketa deseti českých nejdůležitějších autorů od 60. let do současnosti, vždy se umístí pohodlně v každé dekádě. Gustav Machatý, Martin Frič, Otakar Vávra, Karel Zeman, Oldřich Lipský, Miloš Forman, Věra Chytilová, Jan Švankmajer a Jan Svěrák by nejspíš byli ti další do „all time top 10“. Do světa příliš nepronikli Frič a Lipský, o ostatních, spolu s Menzelem, se píše v každé velké encyklopedii filmových dějin nebo publikaci o evropské kinematografii či fenoménu nových vln 60. let.

Střílet jmény bychom mohli i dále – Vojtěch Jasný, Ivan Passer, Juraj Herz, Karel Kachyňa, přivlastnit si můžeme slovenského Juraje Jakubiska, zmínit dokumentaristického esejistu Karla Vachka, Helenu Třeštíkovou s jejími unikátními časosběry, překvapit nás může, jak často je zmiňovaný v odborných publikacích třeba Jaromil Jireš s Valérií a týdnem divů a Žertem. Na Oscarech se byl podívat i Jan Hřebejk, nemůžeme opomenout Jána Kadára s Elmarem Klosem. Z populární kinematografie bychom pak měli jmenovat Václava Vorlíčka nebo Zdeňka Trošku – právě oni a Menzel jsou zosobněním pro většinu české populace, kdo to je filmový režisér, jak mluví, přemýšlí a točí, jak spojuje lidi ve štábu a kolik má v rukávu zábavných historek.