Systémové upozornění
Hlavní informace

Utopie, antiutopie, dystopie

24.04.2020
Komentář

Utopie, anti-utopie a dystopie jsou překvapivým druhem politického uměleckého díla, podobně jako agitky, propagandy, konspirace či životopisy významných vládců či disidentů. Politické jsou proto, že líčí nějakou správu obce (polis).

Pojem utopie se dnes používá spíše jako nadávka nebo diskreditace. Velká část filmových dějin byla prosycena anti-utopickými příběhy, jež slouží jako varování přes různými totalitami. V poslední době začaly převládat dystopie, kde už lidem nikdo nelže, že žijí v nejlepším z možných světů, ale všichni vědí, že je všechno špatně.

Chybí nám utopické myšlení a proč? Musí být utopie kýčovitá? Proč se naopak nechceme vzdát dystopických světů? A v čem selhávají anti-utopické vize?

Více

Aby nebyla úplná katastrofa

19.04.2020
Komentář

Snad nikdy v dějinách nebylo najednou tolik lidí negativně zasaženo jedním nebezpečím jako v případě nového koronaviru způsobujícího nemoc COVID-19. Byl tu AIDS v 80. a 90. letech, byl tu SARS (2002), ptačí chřipka (2005), prasečí chřipka (2009), MERS (2012), ebola (2014) či zika (2015). Tyto a jiné epidemie propukávaly často i dříve než v uvedených letech a můžou se kdykoli vrátit stejně jako například i dávno vymýcené spalničky v důsledku odmítání očkování. Nicméně, kromě HIV se žádný virus nerozšířil masově v západním světě a také k tomu nikdy předtím nebylo tak silné pokrytí online a real-time.

V posledním desetiletí do toho zažíváme se zvyšující se frekvencí velká tornáda; povodně; vlny tsunami; občas se přidá výbuch sopky jako v roce 2010 islandská Eyjafjallajökull, která na šest dní omezila leteckou dopravu; nebo mnohatýdenní požáry v celé Austrálii. Klimatická změna je předmětem veřejné debaty, ale obtížně se dostává do povědomí, protože ji způsobuje mnoho faktorů najednou a sama má mnoho projevů, nejde o izolovaný jev.

Nyní žijeme ve stavu, který by se dal částečně přirovnat k situaci v katastrofických filmech, ale v mnohém jsme spíše zklamaní. Pokud jsme čekali zombie apokalypsu a rabování v chaosu, můžeme se divit, že místo toho máme home office, chybí nám toaletní papír a dezinfekce a všeobecná nuda připomíná spíše vyprázdněný způsob vyprávění v uměleckých snímcích.

Velkorozpočtové katastrofické filmy nás dlouhodobě připravovaly na apokalypsu a fungovaly jako trenažéry na zvládání extrémního stresu. To, v čem žijeme, připomíná spíše agónii a nástup nějaké totalitní antiutopie. Bez velkých efektů, ale potichu a plíživě, jak popisuje třeba magazín Vice, jednotlivé státy omezují stále víc osobní svobodu, aniž by to často jakkoli souviselo s hygienou a nešířením viru.

Tento článek, na jehož zbytek se dostanete za paywallem, se snaží odpovědět na otázky: Čím se katastrofické filmy liší od klasického dramatu? Jak vypadaly katastrofické filmy v průběhu dějin kinematografie? Co nás tak fascinuje na obrazech zkázy? A proč poslední dobou začaly převládat postkatastrofické filmy?

Více

Ve stínu apokalypsy

15.04.2020
Komentář

Na sklonu reálného socialismu, v němž probíhala marná „přestavba“, byli obyvatelé tehdejšího východního bloku zásobováni nekonečnými filmovými a televizními obrazy úpadku civilizace i hroutícího se přírodního ekosystému. V koronakrizi se hroutíme už asi úplně všichni, mezi prvními se v karanténě ocitly kulturní instituce. V dočasně uzavřené Venuši ve Švehlovce na pražském Žižkově jsem proto zavzpomínal na to, jak strach z konce světa a „environmentální žal“ vypadaly před zhruba čtyřiceti lety.

Přednáška má stravitelných 93 minut a opět obsahuje atmosférické světelné a scénografické řešení. Oproti předcházející přednášce Velká filmová nákaza, je tato o hodně osobnější a o něco žertovnější. 

Více

Velká filmová nákaza – epidemické filmy

08.04.2020
Komentář

První videopřednáška vytvořená ve spolupráci s divadlem Venuše ve Švehlovce.

162 minut o epidemických filmech, ať už se věnují historickým morovým ranám či futuristické zombie apokalypse, pojednávají nemoc metaforicky, anebo velmi realisticky.

Desítky komentovaných ukázek, statistiky, interpretace, komické vsuvky, kostýmy, speciální efekty a špatně vycpaná zvířátka. Žižekův perverzní průvodce filmem hadr!

Více

Případ skomírající parodie

06.04.2020
Komentář

Česká kinematografie je až přehlcená komediemi – za první republiky a protektorátu byly hlavně romantické a crazy, někdy od 60. let vzrůstá množství satir, hořkých komedií a tragikomedií. Z komediálních subžánrů je však u nás dlouhodobě nejméně frekventovaná parodie. Jsme sice hrdí na těch pár vynikajících titulů, které máme, ale celkově je samotná existence parodie v našem prostředí spíš příznakem nějaké krize nebo nedostatku. Schválně, kolik českých parodií jste schopní vyjmenovat a kolik jich podle vás vzniklo za posledních pár desetiletí? A bylo Česko nějak výjimečné oproti jiným východoevropským státům?

První část megačlánku…

Více

Druhá dekáda v kinematografii

29.02.2020
Komentář

Lidé v dějinách neuvažují stylem: „Teď je nějaká dekáda, musíme něco změnit, abychom se odlišili od té předchozí.“ Většina historických procesů nemá žádné jasné ohraničení a vyložených událostí je málo. Stejně tak správné matematické počítání dekád je od jedničky do deseti, kdy musí uplynout celý poslední rok, nikoli od nuly do devíti, jenomže s bilancováním na vás dnes nikdo nepočká. Obsáhnout, co se stalo v kinematografii po umělecké stránce za deset let, v jednom článku nelze, takže je šance uchopit změny a vývoj jenom po stránce institucionální, technologické, komerční a žánrové.

Vzestup VOD, vzestup Číny, post-katastrofických filmů, digitálních herců, černošských filmů, live action Disneyovek, ženských hrdinek a tak dále. Račte kliknout...

Více

Nestárnoucí národní midcult Kolja

07.02.2020
Komentář

Při sobotním udílení Cen české filmové kritiky byla vyhlašována i speciální kategorie nejlepší tuzemský film za poslední tři desetiletí. Z dodaných žebříčků jednotlivých filmových publicistů a publicistek, jichž je ve sdružení kolem padesáti, se na první místo se dostal Kolja (1996) Jana a Zdeňka Svěrákových.
Těsně druhý byl raně polistopadový satirický „rytmikál“ Kouř (1990) Tomáše Vorla a třetí pozdně rehabilitovaná satirická komedie Dědictví, aneb Kurvahošigutntag (1992) Věry Chytilové. V žebříčku se dále objevují, mimo jiné, i Pelíšky (1999) Jana Hřebejka.

Ankety jsou obecně zjednodušující cestou, jak něco reflektovat bez hloubky, pouhým výčtem a bodováním. A tak ani nemůžeme vědět, co přesně oněch třináct lidí, z nichž většina byla ochotná dát Kolju na přední místa, svých hlasováním zamýšlela. Mělo jít primárně o připomenutí toho, že jde o jediný český film, který za třicet let získal Oscara, a bylo by divné jej vynechat? Mělo jít o vyjádření, že se jedná o vzácný typ snímku, v němž se lidová obliba potkává s řemeslnou kvalitou a jde vlastně o český film hollywoodského ražení? Má to být poukaz, že v Koljovi dospěla poetika laskavého humoru Svěráků ke svému vrcholu a bez Svěráků si nelze českou kinematografii vůbec představit? Nebo si někdo z hlasujících myslí, že Kolja toho říká nejvíce nebo vypovídá nejlépe o sklonku minulého režimu a o vztahu Čechů a Rusů? Možná je v tom i něco jiného, ale k tomu později.

Více

Privatizační komedie 90. let

15.02.2020
Komentář

V české kinematografii uplynulých třiceti let lze najít asi jenom tři „lokální žánrové vynálezy“. První se objevila kategorie „chcípáckých filmů“ ve druhé polovině devadesátých let, jak ji ve společné diskusi v časopise Tamto definovali Petra Hanáková a Jaromír Blažejovský. Hlavním hrdinou bývá osamocený bloumající muž (alter-ego režiséra), který se cítí být ubitý kapitalismem a nedoceněný coby svého druhu mesiáš a vizionář. Jeho utrpení má vyvolávat identifikaci u podobně stavěných mužů.

V poslední dekádě, zhruba od Žen v pokušení (2010), se mluví o tzv. lifestylových komediích, kde se jedná jak o produkční (nepojmenovanou) formulku, tak o divácky a kriticky identifikovaný žánr, který je komerčně úspěšný. Děj se točí kolem vícegeneračních rodin či skupiny kamarádů či kamarádek a hlavní zápletkou bývá komplikované párování a trávení volných chvil na dovolené či idylickém venkově. Žánr má široký zásah, chodí na něj páry i samostatné dámské jízdy, často babičky a matky s dcerami či vnučkami.

Posledním subžánrem specifickým pro domácí polistopadovou kinematografii jsou „privatizační komedie“ raných 90. let. Jedná se o zhruba dvacet snímků, které vznikaly převážně mezi lety 1991 až 1995, přičemž některé ozvuky přetrvávají až do roku 1999. Éra barevných sak, podnikatelského baroka, všudypřítomných obálek pornočasopisů, falešných léčitelů a pocitů, že nyní je možné vše a svoboda znamená urvat si, co můžu, nalezla svůj poněkud hořký výraz ve filmech, které ani nevědely, co vlastně chtějí sdělit.

Více

Nástup quality TV

20.01.2020
Komentář

Byly doby, kdy televize představovala v našich životech úběžník šedivé pravidelnosti. V tuto denní hodinu jdou hlavní zprávy, nyní večerní seriál, jiný seriál zase sledujeme po návratu z práce, před zprávami běží krátká televizní soutěž nebo sitcom. Existují případy, kdy se kvůli vysílání jedné telenovely přesouval konec pracovní doby v různých částech Indie, aby ženy po návratu z pole stihly nový díl. Seriály byly nasazovány v určitý den a celý týden se čekalo na další epizodu. V Československu většinou neběželo několik nových seriálů proti sobě, už jen proto, že vysílací kanál byl pouze jeden, později dva, přičemž na druhém se dávaly reprízy starších pořadů a pamětnických filmů. Televize ani neměla přinášet mnoho vzrušení, být svátkem, nevyžadovala soustředěné sledování. Byla kulisou a pohyblivou tapetou v bytech. Celý její obsah a existence ukazovaly, že slouží každodennosti a poskytují jakési bezpečí, že naše životy jsou stejné a mají kontinuitu, že něco bude pokračovat a to bude reprízováno.

Co se tedy s televizí v posledních dvaceti letech stalo?

Více

Limity odstařování

28.12.2019
Komentář

V povědomí lidí se už usídlil pojem „antiaging“, tedy různé procesy zpomalující stárnutí. Většinou se to týká kosmetiky, někdy dietních plánů a konečně i tělesného a mentálního cvičení. Snaha nevypadat na svůj věk a bojovat proti entropii prostupuje celou současnou kulturu. Můžete být na povrchu staří, ale uvnitř věční kluci. Padesátka je nová čtyřicítka, hlásají zase ženské časopisy.

Zcela zvláštním současným trendem v kinematografii je ale tzv. de-aging, čili už ne pouhé zpomalování či zakrývání stop věku, ale vyloženě odstařování. Jestliže nábytku, nástrojům nebo oděvům se někdy dělá dobová patina, hercům a herečkám se v poslední době provádí pravý opak. De-aging označuje soubor postupů, pomocí kterých herci vypadají nikoli pouze o deset nebo dvacet let mladší (to dnes velmi snadno zvládají maskéři), ale jedná se o kombinaci make-upu, svícení a digitálních triků, jež činí herce mladší o třicet, čtyřicet nebo i padesát let.

Více

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account