Systémové upozornění
Hlavní informace

Druhá dekáda v kinematografii

29.02.2020
Komentář

Lidé v dějinách neuvažují stylem: „Teď je nějaká dekáda, musíme něco změnit, abychom se odlišili od té předchozí.“ Většina historických procesů nemá žádné jasné ohraničení a vyložených událostí je málo. Stejně tak správné matematické počítání dekád je od jedničky do deseti, kdy musí uplynout celý poslední rok, nikoli od nuly do devíti, jenomže s bilancováním na vás dnes nikdo nepočká. Obsáhnout, co se stalo v kinematografii po umělecké stránce za deset let, v jednom článku nelze, takže je šance uchopit změny a vývoj jenom po stránce institucionální, technologické, komerční a žánrové.

Vzestup VOD, vzestup Číny, post-katastrofických filmů, digitálních herců, černošských filmů, live action Disneyovek, ženských hrdinek a tak dále. Račte kliknout...

Více

Nestárnoucí národní midcult Kolja

07.02.2020
Komentář

Při sobotním udílení Cen české filmové kritiky byla vyhlašována i speciální kategorie nejlepší tuzemský film za poslední tři desetiletí. Z dodaných žebříčků jednotlivých filmových publicistů a publicistek, jichž je ve sdružení kolem padesáti, se na první místo se dostal Kolja (1996) Jana a Zdeňka Svěrákových.
Těsně druhý byl raně polistopadový satirický „rytmikál“ Kouř (1990) Tomáše Vorla a třetí pozdně rehabilitovaná satirická komedie Dědictví, aneb Kurvahošigutntag (1992) Věry Chytilové. V žebříčku se dále objevují, mimo jiné, i Pelíšky (1999) Jana Hřebejka.

Ankety jsou obecně zjednodušující cestou, jak něco reflektovat bez hloubky, pouhým výčtem a bodováním. A tak ani nemůžeme vědět, co přesně oněch třináct lidí, z nichž většina byla ochotná dát Kolju na přední místa, svých hlasováním zamýšlela. Mělo jít primárně o připomenutí toho, že jde o jediný český film, který za třicet let získal Oscara, a bylo by divné jej vynechat? Mělo jít o vyjádření, že se jedná o vzácný typ snímku, v němž se lidová obliba potkává s řemeslnou kvalitou a jde vlastně o český film hollywoodského ražení? Má to být poukaz, že v Koljovi dospěla poetika laskavého humoru Svěráků ke svému vrcholu a bez Svěráků si nelze českou kinematografii vůbec představit? Nebo si někdo z hlasujících myslí, že Kolja toho říká nejvíce nebo vypovídá nejlépe o sklonku minulého režimu a o vztahu Čechů a Rusů? Možná je v tom i něco jiného, ale k tomu později.

Více

Privatizační komedie 90. let

15.02.2020
Komentář

V české kinematografii uplynulých třiceti let lze najít asi jenom tři „lokální žánrové vynálezy“. První se objevila kategorie „chcípáckých filmů“ ve druhé polovině devadesátých let, jak ji ve společné diskusi v časopise Tamto definovali Petra Hanáková a Jaromír Blažejovský. Hlavním hrdinou bývá osamocený bloumající muž (alter-ego režiséra), který se cítí být ubitý kapitalismem a nedoceněný coby svého druhu mesiáš a vizionář. Jeho utrpení má vyvolávat identifikaci u podobně stavěných mužů.

V poslední dekádě, zhruba od Žen v pokušení (2010), se mluví o tzv. lifestylových komediích, kde se jedná jak o produkční (nepojmenovanou) formulku, tak o divácky a kriticky identifikovaný žánr, který je komerčně úspěšný. Děj se točí kolem vícegeneračních rodin či skupiny kamarádů či kamarádek a hlavní zápletkou bývá komplikované párování a trávení volných chvil na dovolené či idylickém venkově. Žánr má široký zásah, chodí na něj páry i samostatné dámské jízdy, často babičky a matky s dcerami či vnučkami.

Posledním subžánrem specifickým pro domácí polistopadovou kinematografii jsou „privatizační komedie“ raných 90. let. Jedná se o zhruba dvacet snímků, které vznikaly převážně mezi lety 1991 až 1995, přičemž některé ozvuky přetrvávají až do roku 1999. Éra barevných sak, podnikatelského baroka, všudypřítomných obálek pornočasopisů, falešných léčitelů a pocitů, že nyní je možné vše a svoboda znamená urvat si, co můžu, nalezla svůj poněkud hořký výraz ve filmech, které ani nevědely, co vlastně chtějí sdělit.

Více

Nástup quality TV

20.01.2020
Komentář

Byly doby, kdy televize představovala v našich životech úběžník šedivé pravidelnosti. V tuto denní hodinu jdou hlavní zprávy, nyní večerní seriál, jiný seriál zase sledujeme po návratu z práce, před zprávami běží krátká televizní soutěž nebo sitcom. Existují případy, kdy se kvůli vysílání jedné telenovely přesouval konec pracovní doby v různých částech Indie, aby ženy po návratu z pole stihly nový díl. Seriály byly nasazovány v určitý den a celý týden se čekalo na další epizodu. V Československu většinou neběželo několik nových seriálů proti sobě, už jen proto, že vysílací kanál byl pouze jeden, později dva, přičemž na druhém se dávaly reprízy starších pořadů a pamětnických filmů. Televize ani neměla přinášet mnoho vzrušení, být svátkem, nevyžadovala soustředěné sledování. Byla kulisou a pohyblivou tapetou v bytech. Celý její obsah a existence ukazovaly, že slouží každodennosti a poskytují jakési bezpečí, že naše životy jsou stejné a mají kontinuitu, že něco bude pokračovat a to bude reprízováno.

Co se tedy s televizí v posledních dvaceti letech stalo?

Více

Limity odstařování

28.12.2019
Komentář

V povědomí lidí se už usídlil pojem „antiaging“, tedy různé procesy zpomalující stárnutí. Většinou se to týká kosmetiky, někdy dietních plánů a konečně i tělesného a mentálního cvičení. Snaha nevypadat na svůj věk a bojovat proti entropii prostupuje celou současnou kulturu. Můžete být na povrchu staří, ale uvnitř věční kluci. Padesátka je nová čtyřicítka, hlásají zase ženské časopisy.

Zcela zvláštním současným trendem v kinematografii je ale tzv. de-aging, čili už ne pouhé zpomalování či zakrývání stop věku, ale vyloženě odstařování. Jestliže nábytku, nástrojům nebo oděvům se někdy dělá dobová patina, hercům a herečkám se v poslední době provádí pravý opak. De-aging označuje soubor postupů, pomocí kterých herci vypadají nikoli pouze o deset nebo dvacet let mladší (to dnes velmi snadno zvládají maskéři), ale jedná se o kombinaci make-upu, svícení a digitálních triků, jež činí herce mladší o třicet, čtyřicet nebo i padesát let.

Více

Ve stínu české apokalypsy

07.12.2019
Komentář

Na sklonku reálného socialismu, v němž probíhala marná „přestavba“, byli obyvatelé tehdejšího východního bloku zásobováni nekonečnými filmovými a televizními obrazy úpadku civilizace i hroutícího se přírodního ekosystému. Aktuální „environmentální žal“ související s klimatickou krizí a globálním oteplováním měl tedy svého předchůdce již zhruba před čtyřiceti lety.

Tehdy bylo tématem jak znečištění ovzduší, půdy a vody, tak hrozba jaderné války, na niž pak navázala paranoia a tutlání havárie v Černobylu. Neustále se mluvilo o zbrojení „imperialistického Západu“, kdy se socialistické musejí jen adekvátně „strategicky jistit“, což vedlo ke globálnímu stádiu „overkillu“. Aby se zakryl větší černobylský problém, muselo se v televizních zprávách zmiňovat množství různých drobných poruch jaderných elektráren v západních zemích.

V kinech a televizi rovněž běžely filmy o dopadu atomových bomb v Japonsku, jako byly Děti z Nagasaki (1989) či Černý déšť (1989). Černý pirátský videotrh s videokazetami přinášel velké množství zakázaných postapokalyptických filmů typu Terminátor, Šílený Max a Útěk z New Yorku a jejich béčkové varianty. Vycházelo velké množství knih o ohrožených živočišných druzích a tehdejší generace vyrůstaly s tím, že planeta bude v budoucnu nesmírně ochuzená v biologické rozmanitosti.

Paradoxní je, že československá kinematografie se přímým obrazům zkázy vyhýbala. Rozklad je všude, ale nesmí nastat apokalypsa. Katastrofa se možná odehraje v budoucnosti, kdy už nebude existovat Československo a socialistický blok. Za katastrofu ani nebudeme moct „my“, ale „ti druzí“.

Více

Nekorektní komik a korektnost

02.12.2019
Komentář

Osmačtyřicetiletého britského komika Sachu Barona Cohena si většina lidí pamatuje coby Borata, brutálně pitomého reportéra z Kazachstánu. Po Mr. Beanovi je Borat snad nejznámější komickou figurkou posledních desetiletí. Baron Cohen své postavy, bílého rappera Aliho G, rakouského homosexuálního módního reportéra Bruna či arabského diktátora Aladeena ztvárňuje v jejich blbosti tak přesvědčivě, až nás překvapí, že tento muž má ve skutečnosti vynikající vzdělání – studoval historii v Cambridgi.

21. listopadu 2019 převzal Cohen ocenění od Ligy proti hanobení (Anti-Defamation League), americké organizace bojující s předsudky, zejména s antisemitismem. Ve své řeči (jejíž celé znění přeložil na svém webu novinář Filip Rožánek) se zaměřil na Facebook, Google, Twitter a YouTube, které obvinil z toho, že se nesnaží dostatečně bojovat proti otevřenému podněcování k nenávisti.

Cohenovo ocenění se může na první pohled jevit zvláštně. Vždyť jeho humor pracuje se stereotypy a možná je i podporuje. V jádru komikových vtipů a performancí však vždy bylo to, aby se lidé, kteří žijí ve stereotypních představách, ukázali jako pitomci. Ať už šlo o postavy, které ztvárňoval sám, nebo o skutečné lidi, které vtahoval do svých promyšlených mystifikací a čekal na jejich reakce.

„Pokud byl Borat schopný přimět celý bar v Arizoně, aby zpíval Shoďte Žida do studny, odkryl tím lhostejnost lidí vůči antisemitismu. Když jsem coby gay reportér Bruno začal líbat muže v průběhu zápasu v kleci v Arkansasu a málem tím způsobil nepokoje, ukázalo to násilný potenciál homofobie,“ dal několik příkladů. Jestli jste rasisté nebo homofobové, jste hloupí a směšní – takové je hlavní Cohenovo poselství. Komikovi, jenž naposledy zaujal seriálem na HBO Who is America? však došlo, že situace se za posledních deset let výrazně změnila a kvůli konspiračním teoriím šířeným po internetu se rozpustil samotný koncept pravdy jako něčeho pevného a důležitého.

Více

Povedl se Listopad ve filmu?

17.11.2019
Komentář

Zřejmě to je příliš velká událost a přitom příliš malý příběh na to, aby to vystačilo na jeden film. Jak jinak si vysvětlit, že 17. listopad 1989 nikdy nestál žádnému filmaři nebo filmařce za to, aby z něj udělali celovečerní podívanou? Osudný den je úběžník, k němuž se vztahujeme se vzpomínkou, co kdo právě dělal a kde byl, když se to stalo. Ale masa mnoha lidí nedělá děj, nejsou v ní vztahy a osudy. Také masakr je anonymní, bití lidé nemají jména, druzí ani tváře, neboť jsou skryté pod přilbami. Příběh typu „ráno jsem vstal, odpoledne jsem se chystal na demonstraci, v podvečer mě zbili a přes noc mě vyslýchali“, nemá dostatečný vývoj, přestože v sobě obsahuje násilí. Těžko na něm vystihnout konflikt člověka se systémem, který je letitý a existenciální. 17. listopad byl „pouze“ přelomem v delším dějinném příběhu, jehož počátek a konec musí každý historik či filmový tvůrce umístit jinam. Jak tedy čeští filmaři a filmařky nakládali s tématem Listopadu 89?

Více

Terminátor přišel o matku

14.11.2019
Komentář

Apokalyptická akční sci-fi série Terminátor je s námi už 35 let. Dá se na ní dobře pozorovat, jak se vyvíjí akční žánr a naše představy o budoucnosti. Zatím poslední, šestý film s podtitulem Temný osud – jak jinak než „temný“, už jste někdy viděli sci-fi o světlých zítřcích (?) – každopádně znamená několikerý významový zlom. Jednak se jím na pozici producenta vrátil původní autor James Cameron, dále se v něm pracuje s motivem stárnutí a polidšťování samotného Terminátora, a konečně hodně jinak se tu nahlíží „mateřská figura“. Celá série je fascinujícím záznamem toho, jak se v akčních filmech můžou uplatňovat ženské hrdinky a jak ke sledování akce přilákat ženské publikum.

Terminátor 1 z roku 1984 je vlastně převyprávěním mýtu o Kristovi. Mesiáš, jenž má zachránit lidstvo, vznikne „zásahem shůry“, jenž je analogií „neposkvrněného početí“. Dospělý John Connor vysílá pomocí stroje času zpět do minulosti vojáka, který jej zplodí s jeho matkou Sárou. Tím tedy John vznikne „z ničeho“, neboť bez svého počinu v budoucnosti by se vůbec nenarodil. Celá série je postavená na podobných paradoxech, což neničí její kouzlo. Sáru (budu se držet českého zápisu jména Sarah) má však zabít terminátor, kybernetický organismus – kovový skelet pokrytý živou tkání, kterého z budoucnosti vyšle umělá inteligence Skynet, jež povstala proti lidstvu a hodlá ho vyhubit. Skynet je tedy něco jako Herodes, který dává zabíjet neviňátka, a Sára také odchází do exilu, aby unikla jeho úkladům. S vojákem Kylem Reesem zplodí Johna, Kyle po souboji s terminátorem umírá a Sára ho musí zničit sama v obřím hydraulickém lisu. Nalezením čipu, jenž má terminátor v hlavě, však poskočí technologický pokrok rychle kupředu a v roce 1996 má proběhnout apokalypsa.

MV5BY2Y4OTIwYjktNjlmOS00ZjA0LWE0NzctODg3ODNkMzA4OTYyXkEyXkFqcGdeQXVyNjQ4ODE4MzQ. V1 SX1777 CR001777740 AL

První díl, jenž přišel pouze na 6,5 milionu dolarů, byl tedy především variací na horory s pomalu chodícími sériovými vrahy, kteří se téměř nedají zabít a před nimiž se nelze ukrýt, ale nakonec je zlikviduje panna, do té doby pasivní a bezbranná. Arnold Schwarzenegger byl však nejen variací na Michaela Myerse z Halloweenu nebo Jasona Vorheese z Pátku třináctého. Byl i pokusem, jak vůbec uplatnit bývalého kulturistického šampióna na filmovém plátně. Jeho enormně svalnatá postava totiž byla příliš nadživotná a nelidská a jeho herecký rejstřík zase omezený, takže figura nezastavitelného kyborga mu sedla dokonale.

Ačkoli šlo o záporáka, terminátor získal své fanoušky – v tom ostatně navázal na mnoho hororových monster z 80. let, kromě výše jmenovaných třeba i na Freddyho Kruegera z Noční můry v Elm Street nebo na Pinheada z Hellaisera. S terminátorem totiž různá filmová klišé, kdy padouši i klaďasové vydrží příliš mnoho úderů, pádů a průstřelů a zároveň mají dokonalou mušku, dostala svou ryze technickou logiku. Podobný stroj by ve skutečnosti mohl existovat a je zbytečné řešit, čím by byla svalová tkáň vyživována. Při obrácení schématu „uvnitř živá tkáň – mozek a páteř, na povrchu kovový skelet“, jež proběhlo u Robocopa, již nešlo nic namítat.

Více

Jak nás filmy učí flirtovat

12.11.2019
Komentář

Je to vpravdě revoluční myšlenka – když něco po někom chceš, zeptej se ho, jestli mu to nevadí a zda s tím souhlasí. Nebo to naopak zní jako ta nejsamozřejmější věc na světě? Zdá se, že v současnosti se společnost ohledně flirtování a randění rozdělila na dvě skupiny.

Jedna přistupuje na to, že máme maximálním způsobem dbát na souhlas a obecně co nejvíce komunikovat, druhá bere takové požadavky jako omezování vlastní svobody a narušení dřívějšího základního srozumění, které není třeba komplikovat. Co se škádlivá, rádo se mívá, kluci jsou prostě kluci a potřebují zaujmout dívky tím, že se trochu naparují a nenechají se jen tak odbýt. Ti hodní a zakřiknutí zůstávají na ocet, zatímco sebevědomí a průbojní slaví úspěch. Bad boys jsou zkrátka přitažlivější a alfa-samci vedou smečku. Tak nějak by se dalo shrnout přesvědčení těch, kteří se odvolávají na zlaté časy.

Co na tom, že není jasné, kdy ty zlaté časy byly. Z mé zkušenosti filmového kritika bych si troufal tvrdit, že archetyp úspěšného svůdce tady s námi není dlouho, ale jeho podoba a hlavně chování se datuje někdy do přechodu na zvukový film, tedy do 20. až 30. let 20. století, kdy se mužští hrdinové začali na plátně vyjadřovat nejenom gesty a činy, ale i slovy. A museli to dělat výrazně.

Více

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account