Systémové upozornění
Hlavní informace

Tvář hastrmana ve vodě

8. 6. 2018
Komentář

Oscarová hororová romance Tvář vody, již režíroval etablovaný Guillermo del Toro, patří k divácky nejhůře hodnoceným oscarovým vítězům za mnoho let. Je obviňovaná z neoriginality, sladkobolnosti, pohádkovitosti a absence závažného společenského apelu. Takový film že má reprezentovat to nejlepší, co může Hollywood nabídnout světu? Český romantický horor Hastrman, vzniklý podle románové předlohy Miloše Urbana, s nímž jako s celovečerním filmem režijně debutoval hudebník Ondřej Havelka, má na ČSFD lepší hodnocení, a mě nějak bláznivě napadlo tyto dva filmy srovnat.

Kdysi dávno jsem četl podobně troufalou komparaci Jiřího Cieslara, který si vzal na paškál Jméno růže podle Umberta Eca a Nejistou sezónu od Cimrmanů. V obou uviděl spříznění v tématu cenzury, kdy se představitelé nejvyšší moci neumějí smát. V do středověku situovaném Jménu růže se hluboce vzdělaný, ale zatrpklý mnich Jorge snaží zabránit tomu, aby byl nalezen druhý díl Aristotelovy Poetiky – Komedie –, neboť v jeho slepých a zaslepených očích má být pozemský život v Kristu pouze tragédií; vykoupení máme zažít až po smrti na nebesích. A určitě tam nebude taková legrace jako v Andělu páně, natožpak v Andělu páně 2.

V Nejisté sezóně, odehrávající se v pozdní, již poněkud unavené normalizaci 80. let, se autoři komediálních děl rovněž musí podrobovat cenzuře jisté ideologické dogmatiky. Cieslar ale při kritickém srovnání nabízí jasný rozdíl: Jorge svým dogmatům skutečně věřil a byl ochotný za ně i uhořet, zatímco schvalovací divadelní komise složená z šedivých lidí už ani nevěřila, že by socialismus měl smysl, jen ho kariérně udržovali v chodu

: „Tohle že má být vtipné?“ nebo: „Neměl by humor být pozitivní a konstruktivní?“ (nejlepší pasáž začíná v 1:00:20)

O podobně nahodilé postřehy, týkající se tentokrát podoby vodních monster a jejich vztahů k ženským hrdinkám, se pokusím v tomto textu. Základní otázky zní: Máme se v hororech monster bát, nebo nám jich má být líto? Máme jim přát lásku? A proč se ženy zamilovávají do monster? Jaký je rozdíl mezi žánrovým fanouškem del Torem a žánrovým fanouškem Urbanem, potažmo Urbanovým fanouškem Havelkou? Každopádně jak Tváři vody, tak Hastrmanovi bychom klidně mohli říkat

.

Více

Spalovač vlastního talentu

5. 5. 2018
Komentář

Zpráva o smrti Juraje Herze člověka zaskočí. Patřil k těm, kteří i v pokročilém věku sršeli energií. Když jsem s ním dělal rozhovor v Karlových Varech někdy v roce 2009, přál jsem si umět zestárnout tak jako on. Zajímal se o všechno – o nové filmy, politiku, ženy, jídlo...

Nejspíš jsem nikdy nepotkal tak dobře rozpoloženého bonvivána, který zároveň nebyl elitářským snobem. V něčem působil staromódně, a přitom nevypadal, že by ztratil orientaci a zájem o současnost, třeba že by se bál internetu a podobně. V paměti většiny lidí bude zapsaný jako autor ceněných uměleckých filmů Spalovač mrtvol a Petrolejové lampy, ale niterně měl blíže k čistokrevným hororům, často i „béčkovějšího“ ražení. Není moc přehnané říct, že kdyby dostal větší šanci v zahraničí, mohl se zařadit po bok tvůrců, jako jsou John Carpenter (Halloween, Věc, Mlha), George A. Romero (Noc oživlých mrtvol), Wes Craven (Noční můra v Elm Street, Vřískot) či Dario Argento (Suspiria, Tenebre, Phenomena). Rád se zmiňoval o tom, že se s nimi potkává na různých festivalech zaměřených na horor a fantastiku a rozumí si s nimi a s fanoušky těchto filmů lépe než s účastníky áčkových uměleckých festivalů.

Měl v plánu ještě jeden film, který si mohl dovolit natočit jenom on: komedii z koncentračního tábora vyprávěnou z pohledu malého kluka. Sám koncentrák v tomto věku zažil a byl by k tomu proto mnohem kompetentnější než třeba Roberto Benigni, který jako první prolomil se svým snímek Život je krásný (1997) tabu, že holocaust nesmí být pojat jinak než tragédie (o rok později to byl film Rada Mihaileana Vlak života). Benigniho „chybou“ bylo, že svůj příběh pojal z perspektivy dospělého. Otce, jenž kvůli malému synkovi předstírá, že koncentrák je jenom taková bojovka, kterou jde vyhrát a získat za odměnu tank. Problém je, že dospělý nikdy nedovede plně potlačit vědomí, v jaké je situaci, zatímco dítě ji skutečně nechápe doopravdy. Herzův nesplněný film mohl ukázat koncentrák opravdu čistýma očima, zbavený určitého nánosu klišé, jež se nabalily na „holocaustový žánr“.

514977-original1-1xn20

Herz byl s tématem holocaustu spojen i jinak – v roce 1985 jako částečnou úlitbu režimu udělal snímek Zastihla mě noc o umučené komunistické novinářce Jožce Jabůrkové. Paradoxně v tomto snímku nesměli být žádní židé. Ale v konečném důsledku se mu podařilo stvořit několik scén, které člověku zalezou pod kůži, a jedna dokonce vešla zvláštní oklikou do dějin. Sekvenci, v níž jdou ženy do sprch a obávají se, že jde o plynovou komoru, a kdy pak zažijí nepopsatelnou úlevu, když se ze stropu spustí voda, okopíroval téměř záběr po záběru Steven Spielberg ve svém oscarovém Schindlerově seznamu (1993). Jde o natolik důsledné studium práce někoho jiného, že ho již není možné nazvat poctou, ale pouze plagiátem. Herz pak ještě na sklonku života litoval, že nemohl na Spielberga podat žalobu, protože jenom zahájení soudního řízení by ho vyšlo na částku, kterou si nemohl dovolit.

Více

Lev zamrzlý v ledu

12. 3. 2018
Komentář

Výroční filmové ceny Český lev, předávané v sobotu 10. března, přinesly dvojí poznání. Zaprvé zvítězil nejméně vadící, nejméně náročný a nejméně obsažný film z celého výběru, Bába z ledu od Bohdana Slámy, a zadruhé se velká část vítězů pokusila o politickou mobilizaci veřejnosti, která ukázala, kolik filmařů je ještě uzavřeno v myšlenkové bublině vytvořené hluboko v 90. letech. Obojí spolu tak trochu souvisí.

Můžeme si říkat, že ještě o něco hladivější a sentimentálnější je Po strništi bos Jana a Zdeňka Svěráků, který má nakonec „jen“ tři sošky (za zvuk, kameru a pro Oldřicha Kaisera za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli), zatímco Bába z ledu se šesti soškami (film, režie, scénář, herec, herečka, herečka ve vedlejší roli) nabízí přeci jenom syrovější motivy a není tolik utopená ve vzpomínání na minulost. Ano, v Bábě se objevují bezdomovci, sex mezi seniory, téma dluhové pasti, dětí odcizených od rodičů... A vše vidíme v atmosféře sychravé zimy, na rozdíl od sluncem zalitého dění na plátně ve Strništi.

Jenomže Bába z ledu zkrátka více odpovídá tomu, co považujeme za „háelpéčko“ (hluboký lidský příběh) v 10. letech 21. století, zatímco Po strništi bos je HLP z raných devadesátek. Bohdan Sláma položil základy své poetice na sklonku 90. let Divokými včelami a Štěstím a postupně je kultivoval do méně sociální a více duchovnější polohy ve Venkovském učiteli.

U Svěráků se obraz venkova vždy pojí nejenom s dětstvím a lehkou směšností dospělých, ale i s rozdmýcháváním národní hrdosti, jež v sobě však (naštěstí) nenese stopy nenávisti k jiným. (Jedná se o vlastenectví tradičního typu, ještě nezkaženého nacionalismem.) Ve filmech od Svěráků jsou si lidé zvláštním způsobem rovni a jsou sjednoceni, byť se může zdát, že v rodinách zůstávají jakási nevyřčená tajemství. Všichni směřují k tomu, že budou spořádanou střední třídou. U Slámy je od počátku nastolen společenský rozkol mezi chudými a bohatými, přičemž chudí ani zbohatnout nechtějí a v jejich chudobě je ryzost, pravost a čistota, která je odlišuje od zkorumpovanosti těch bohatších. Rozdíly nelze překonat, lze pouze dospět k očistě tím, že se dobrovolně vzdáme světských statků a moderních výdobytků.

Je zřejmé, že ani jeden z těchto přístupů nedokáže reagovat na současnost ne snad vyloženě pozitivně, ale nějak plodně, například kriticky bez černobílého moralizování. U Svěráků za jejich idylou nejde cítit nějaký hluboký odpor nebo nenávist. U Bohdana Slámy bohužel také, a to čím dál tím víc. Podobně jako u Tomáše Vorla (a jeho různých Cest z města) jde o pouhé útěkářství do jakési bezcivilizační utopie. U Svěráků utíkáme do minulosti, Sláma chce v rozporech současnosti najít bezpečné umělé místo.

Více

Typy trapna a zoufalství

3. 2. 2018
Komentář

Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Například Klára Issová hraje ve filmu Filipa Renče. Halina Pawlowská píše knihy a podle nich pak scénáře. A holky z kanclů na tyto filmy chodí v domnění, že se ohromně zasmějí a uvolní. Vypadá to na skvělý tah, dokonale propočítaný obchod. Ano, snímek po dvou víkendech od premiéry vidělo více než 120 tisíc diváků a divaček, ale zatím má také ze všech děl Filipa Renče nejhorší hodnocení a pamětníci mohou se slzou v oku vzpomínat na Díky za každé nové ráno, kdy Halina Pawlowská dostala za scénář Českého lva.

Ne že by šlo o automatickou známku kvality, ale z tohoto snímku byla cítit silná osobnost a autorský postoj. Ze svérázu Haliny Pawlowské se ale stala značka, podobná například té, kterou ze sebe vytvořila kuchařka Dita P.: bezčasá, zasněně obžerná vzpomínka na dětství, která nás smiřuje s tím, že socialismus byl celkem fajn, když jste moc nevylézali/y z kuchyně. Ženský odboj spočívající v zabarikádování se u plotny za hrnci, mužů za sklenkami chlastu u stolu; hlavně se do ničeho neplést. U Pawlowské si pouze víc uvědomujeme, že lidé mají zpocené podpaží.

PUR706748 FOTO Schmiedberger 277967

Film Zoufalé ženy zdánlivě vytváří jakýsi univerzální obraz „věčného údělu žen“, kterým je „lovit a udržet si svou kořist“ = muže. Jde o typický převrácený obraz zjednodušené evoluční teorie, podle níž jsou lovci muži. Tím se naoko dává najevo, že ženy jsou silnější, zatímco muži se stávají oběťmi. Popdarwinisté se nějakou představou složitější kooperace mezi partnery nezabývají. Stejně jako tím, že se ženám onou metaforou lovu nedává žádná svoboda, ale že je naopak nutí dosahovat něčeho předem nadiktovaného. Ve filmu dokonce ďábel hlavní hrdince Olze říká: „Selhalas, když jsi nechala kořist uniknout.“

Olga tedy vůbec není silnější, ale naopak oslabená, i když je vše líčeno její čistě subjektivní perspektivou, kdy disponuje zároveň i jakýmsi božským nadhledem, díky němuž přebíhá různě v čase, vznáší se na obláčku, má vidiny budoucnosti, zří nadpřirozené bytosti a podobně. Ale přitom se tu zpětně dokazuje, že ženy nejsou nic jiného než hysterické, nesebejisté uzlíčky nervů, jimž je vzdělání úplně k ničemu. Olga, která vystuduje psychologii, si beztak vybírá samé trubce a hrubce. (Opět – ne každá psycholožka musí mít zvládnutý soukromý život, ale zde se film vyloženě vysmívá jejímu vzdělání jako něčemu, co se ženám historicky přihodilo omylem.)

PUR706749 FOTO Schmiedberger 279862

Spojení Haliny Pawlowské s Filipem Renčem však vede ještě k tomu, že zkušenost 62leté ženy, která založila svou image na sebeshazování (a

, jenž na spalování tuku nefunguje), překládá do filmové podoby 52letý muž, který ženami pohrdá. Pawlowská svým hrdinkám navzdory všemu fandí, Renč je líčí jako otravně upištěné a uštěbetané bytosti, které si zaslouží „ohnout a ojet“, aby konečně sklaply. V jeho filmografii ostatně téměř nejde najít jedinou plnohodnotnou ženskou postavu, herečky navíc často preferuje podle vzhledu, nikoli talentu.

Výjimkou byly televizní snímek Sebemilenec (2013) o ženě středního věku, která podléhá línému manipulátorovi, a Lída Baarová (2016) o mladé herečce, která propadá německému ministrovi propagandy, což s ohledem na pasivitu postav vlastně není tak velký rozdíl oproti ostatním ženským figurám v režisérově filmografii, i když se představitelky hlavních rolí pokoušejí něco hrát. Představa, že Zoufalé ženy jsou film věnovaný ženám pro potěšení a identifikaci, znamená ponížit sebe sama na hroznou slepici. Zhruba v tom duchu, jak o sobě některé blondýny rády říkají, že jsou přece „blondýny“, a čekají, že jim bude vše odpuštěno.

Problém také je, že Renč kromě snaživě rozjuchaných Rebelů (2001) a velmi toporného Románu pro ženy (2004) nikdy nenatočil nic, co by mělo být záměrně vtipné, a je otázka, jestli vůbec chápe, jak se dělají filmové komedie. Humor Pawlowské stojí jednak na slovních hříčkách, které se nedají převést do obrazu, pokud popisují nějaký stav a nejedná se o dialogy a monology, dále na jisté exaltovanosti chování, které je svou mentalitou velmi nečeské (spíše východní v případě filmu Díky za každé nového ráno nebo latinskoamerické v případě Zoufalých žen), a konečně na vysoké míře absurdity, s níž je potřeba pracovat hodně citlivě. Renčovo „režírování kladivem“ tomu nenapomáhá. Tam, kde by pomohlo jemné ťuknutí, musí mlátit vší silou, aby i nejposlednější dylině došlo, že se jedná o humor.

O jaký typ trapna se tedy pokouší Pawlowská a jaké trapno nám nabízí Renč?

Více

Jediové dostávají úder

5. 1. 2018
Komentář

Star Wars: Poslední z Jediů je sice komerčně úspěšný film, což se čekalo (momentálně celosvětově utržil hodně přes miliardu dolarů), a dokonce má i výborné recenze, které sborově tvrdí, že jde o nejlepší díl ságy od dob snímku Impérium vrací úder, ale v diváckém hodnocení na serveru Rottentomatoes získal pouhých 50 %. To je v rámci všech Star Wars filmů největší nepoměr mezi tím, jak pozitivně vidí film recenzenti (90 % kladných recenzí) a běžné publikum.

Bez ohledu na to, že je toto nízké hodnocení výsledkem neférové snahy film potopit množstvím nově vytvořených anonymních uživatelských účtů, má toto gesto odporu svou výpovědní hodnotu. Ještě více než u předchozího dílu Síla se probouzí si část diváků a divaček stěžuje, že nová trilogie, jež vzniká pod hlavičkou studia Disney, víceméně jen opakuje dějové schéma prvního triptychu, který na přelomu 70. a 80. let dělal George Lucas ve studiu 20th Century Fox.

Pomiňme to, že i původní Hvězdné války jsou souborem, který vznikl z nepřiznaných či otevřených odkazů na jiná díla – např. samurajský snímek

z roku 1927; případně scéna v úvodu, kdy se hrdinka vlastníma nohama pokouší uvolnit bombu, připomíná otevřeně Dr. Divnolásku.

StarWarsVIII58f124ad89585

Tak jako Síla se probouzí do značné míry kopírovala syžet Nové naděje (úplně prvního starwarského filmu z roku 1977), Poslední z Jediů má v nové trilogii zastávat stejnou funkci jako nejslavnější „dvojka“ všech dob Impérium vrací úder v trilogii původní. Mladý učedník/učednice přichází na osamělé místo za starým mistrem učit se umění Jediů, zatímco Rebelové bojují z posledních zbytků sil na sněžné planetě proti technologické a početní převaze Impéria/Prvního řádu. Učedník/učednice se navíc dozvídá něco zásadního o své rodinné historii...

Na jednu stranu to vypadá, že nový díl se jen inspiruje či přímo vykrádá něco staršího, a přitom odchylek od původní mytologie je tu tolik, že někteří fanoušci dokonce sepsali petici, aby Disney vyškrtnul Epizodu VIII z oficiálního kánonu (Change.org): „Jedná se o travestii, znesvěcení. Snímek úplně ničí odkaz Luka Skywalkera a Jediů. Ničí to i důvody, proč my, fanoušci, máme rádi Star Wars. Ale může to být napraveno. Tak, jako jste vy vymazali třicet let příběhů, žádáme vás, abyste vymazali ještě jeden, Posledního z Jediů. Vyjměte ho z kánonu, odsuňte Epizodu IX a přetočte Epizodu VIII tak, aby odpovídala odkazu, integritě a charakteru Luka Skywalkera.“ Jakkoli se takový požadavek zdá být pošetilý, odhaluje, jak rigidní víru vyvolaly dosavadní filmy v onom tvrdém jádru fandomu. (I když největší výtky možná přicházejí od těch, kteří si pamatují jen pár filmů.)

Negativní šuškanda zapříčinila i to, že Poslední z Jediů zakusil druhý víkend od premiéry největší pokles zájmu, jaký se kdy udál některému dílu ze Star Wars ságy. Ačkoli stále utržil v amerických kinech 68 milionů dolarů, oproti prvnímu týdnu jde o propad o 69 %, což je typické buď pro absolutní komerční výbuchy, nebo pro velmi nechtěné „sicehity, ale přitom neoblíbené snímky“ typu 50 odstínů šedi či poslední díly roztahaných sérií jako Twilight či Harry Potter.

Ostatně, můžete si přečíst různé články typu „13 důvodů, proč někteří fanoušci nenávidí Posledního z Jediů“ nebo „50 věcí, které jsou špatně v nových Star Wars“. Co vlastně publikum od své ságy chce? Jak moc si ji přisvojuje a snaží se ji kontrolovat? Co ho dráždí? Chtějí, nebo nechtějí opakování stále téhož? A proč tak ostře reagují na odchylky od původního? Je „to nové“ na posledních Star Wars nějak podnětné, nebo jde o chyby způsobené tvůrčí ledabylostí?

Pozor, následující část analýzy obsahuje spoilery!

Více

Lajka nedostane žádný lajk

6. 12. 2017
Komentář

Pětačtyřicetiletý animátor Aurel Klimt bývá považovaný za největší talent své generace. Možná ale tato pověst přetrvává hlavně díky jeho dávno vytvořenému krátkému snímku Pád (1999) podle povídek Daniila Charmse. Ani následné dva díly Fimfára neprokázaly, že by udržel tempo, napětí či poetiku déle než zhruba čtvrthodinu, protože jednotlivé pohádky byly docela krátké. Celovečerní zkouška na něj teprve čekala.

Mezi českými animátory po revoluci v roce 1989 neuspěl skoro nikdo. Jan Balej (1959) přišel se dvěma těžko snesitelnými podivnostmi Jedné noci v jednom městě a Malá z rybárny, Radek Beran si značně usnadnil práci v Malém pánovi tím, že příliš neanimoval a že hodně scén natočil v exteriérech. Jediný povedený či plnohodnotný celovečerní český animák za poslední čtvrtstoletí je Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny od veterána Jiřího Barty (1948). Mluvit v případě Aurela Klimta o nějaké generaci vlastně postrádá smysl – není s kým porovnávat. A ukazuje se, že je posledním dinosaurem, který odmítá přistoupit na to, že už měl dávno vymřít nebo se adaptovat na nové podmínky.

Jeho snímek Lajka, na němž systematicky, téměř dennodenně pracoval po deset let, patří k tak bolestivým zážitkům, že to dokážou vyjádřit jenom některé memy, kde si Mickey Mouse vytrhává bulvy z očních důlků nebo kde kosatkám hoří oči. Více než osmdesát minut nás strýko Aurel napíná na skřipec svého nevtipu, protivné harmonikové hudby a vypravěčského slimáctví. Vleče se to tak, že má člověk spoustu času na přemýšlení, proč něco takového muselo vzniknout, co bylo oním hnacím tvůrčím motorem, jak podobné dílo mohlo dostat grant, případně zda se scénář v průběhu let nějak zásadně nezměnil či zda nedošlo k zásahu dramaturgů, protože něco takového nikdo při smyslech nemohl podpořit.

Více

Spaceyho americká krása

4. 11. 2017
Komentář

Aféra kolem 65letého producenta Harveyho Weinsteina není jen největším hollywoodským skandálem letošního roku, ale nejspíš celé této dekády, a dokonce možná změní fungování celého filmového průmyslu. Svým způsobem je dobře, že se problém sexuálního obtěžování zviditelnil právě u Harveyho Weinsteina, šéfa společnosti Miramax a jednoho z nejmocnějších mužů v showbyznysu, jenž měl po tři desetiletí největší lobbistický vliv na udílení Oscarů. Protože jedině tak mohly začít padat další hlavy, respektive méně vlivní „hráči“ na poli sexuálního predátorství.

Brzy se k odhaleným agresorům zařadil Bob Weinstein (bratr Harveyho), zakladatel populárních internetových stránek Honest Trailers a Screen Junkies Andy Signore či šéf Amazon Studios Roy Price – ti už přišli o své posty. U režiséra Romana Polanského, odsouzeného už před lety za zneužití 13leté dívky, vyšla najevo další aféra, tentokrát s focením nahé desetileté školačky. O Dustinu Hoffmanovi jsme se zase dozvěděli, že v 80. letech hrubě zacházel se svou 17letou asistentkou. Herec a režisér Ben Affleck, který Weinsteina hájil, se dočkal rychlé reakce, že sám patří mezi „osahávače“, přičemž nešlo o nějaké zpochybnitelné nařčení, neboť některé nevyžádané doteky prováděl běžně i před televizními kamerami.

Zdaleka nejvíce obvinění bylo vzneseno proti 72letému režisérovi a scenáristovi Jamesi Tobackovi, poměrně málo známému tvůrci, který se specializoval na uondané nezávislé snímky o různých druzích závislostí – od gamblerství, přes drogy až po sex, čemuž odpovídají názvy jako Gambler, Prsty, Láska a peníze, Sukničkář, Rošťák, Milenka, Život moderní ženy apod. Při čtení synopsí a prohlížení ukázek člověk snadno dospěje k závěru, že autor si ve filmech ukájel všechny své chtíče, ale rozhodně si jimi neléčil své komplexy.

la-norman-mailer-center-s-fifth-annual-benefit-gala-sponsored-by-van-cleef-arpels-inside-20171022

Tobacka v krátké době v rámci kampaně MeToo, během níž se ženy veřejně hlásí ke zkušenostem s různými druhy sexuálního obtěžování, obvinilo kolem tří stovek(!) žen a nyní je společně s Harveyem Weinsteinem vyšetřován policií. Nestane se, že by – podobně jako moderátor stanice Fox a fanatický křesťanský moralista Bill O´Reilly – mohl dosáhnout mimosoudního vyrovnání, neboť na to mu chybí potřebné desítky milionů dolarů, jimiž by mohl uplácet. Ledy se pohnuly, mlčení bylo prolomeno.

Nyní však přichází skutečný zlom a testování toho, co je veřejnost ochotná tolerovat. Dvojnásobný držitel Oscara a divadelní ceny Tony, 58letý Kevin Spacey, byl 46letým hercem Anthony Rappem obviněn, že se jej před jednatřiceti lety coby nezletilého pokusil svést. Z nejpodrobnějších popisů nevyplývá nic víc, než že Spacey držel Rappa v sevření na posteli, z něhož po chvíli unikl, aniž by došlo k něčemu dalšímu. Jenomže to posouzení situace nezlehčuje. Nelze říct, že se nic nestalo, věc je promlčená a že jde o tvrzení proti tvrzení. V souvislosti se Spaceym se dostáváme mnohem dále a nutí nás to klást si nepříjemné otázky. A zdaleka nejen ty, zda kampaň MeToo nezašla příliš daleko a neproměnila se v novodobý hon na čarodějnice.

Více

Boj strážců umění s popkulturou

26. 9. 2017
Komentář

Pokud jsi filmový kritik, musíš mít automaticky rád hlavně Felliniho, Bergmana a Tarkovského, zavděk vezmeš ještě Jarmuschem a občas Woody Allenem. Je jasné, že se ti nesmí líbit nejenom Zdeněk Troška, ale ani jakákoli komedie; komiksy jsou podle tebe brak pro teenagery a u hororů můžeš maximálně zapříst debatu o tom, že nejlepší byl Alfred Hitchcock, protože neukazoval moc krve a střev.

Kinematografie skončila někdy v šedesátých, maximálně v sedmdesátých letech, od té doby se všechno jen opakuje a nikdo nic nového nevymyslel. A umění je vymýšlení nových forem, takže je to jasné. Žijeme v posthistorii; vyprázdněném, neustálém opakování téhož. Smysl má dívat se jenom na filmy, které zobrazují soumrak světa a všech hodnot, co jsme znali. Ještě můžeme obdivovat Bélu Tarra a Michaela Hanekeho, ale to už nejsou ti velcí vypravěči ani duchovní mistři, ale pouze smuteční řečníci za celou kinematografií, která již zemřela.

V této litanii bych dokázal pokračovat ještě nějakou dobu, napodobit apokalyptický tón není tak těžké. Nicméně, je mi z duše protivný. Vím, že sice modeluji jen jakousi karikaturu snobského intelektuála, kterých není zase tak mnoho, nicméně existují. A největší problém je, že existují v myslích těch, kteří neznají nic jiného než popkulturu. Pro ně je tento mytický intelektuál obětním zvířetem, prolévají jeho krev v každé možné internetové diskusi. Jakmile má někdo jakékoli nároky na nějaký film, automaticky je mu vytknuto, že chce sledovat jen čtyřhodinové černobílé íránské filmy o pěstitelích sukulentů. Nejlépe homosexuálních pěstitelích, protože nic si nezaslouží větší odsouzení a nepochopení než pomalé, bezdějové, nebarevné umění o gayích. Je potřeba umět nenávidět všechno, co je jiné.

Více

Umí Češi točit erotiku?

5. 9. 2017
Komentář

Po zběžném prolétnutí zahraničních encyklopedií a učebnic bychom mohli nabýt dojmu, že co se týče filmové erotiky, Česko patří k velmi pokrokovým, ba dokonce průkopnickým zemím. Téměř nikdy v nich nechybí zmínka o němém Erotikonu a raně zvukové Extasi od Gustava Machatého-Hanbatého. Velmi často bývá v této souvislosti uváděna i Valérie a týden divů od Jaromila Jireše; veleslavný obrazový výřez z Lásek jedné plavovlásky, kde má Vladimír Pucholt hlavu položenou v klíně nahé Hany Brejchové a scéna z Ostře sledovaných vlaků s razítkováním dívčího zadečku (který se musí vždy uvést zdrobněle, protože se pak rýmuje se jménem výpravčího Hubičky).

Méně světovou, víceméně jen domácí auru má ještě scéna koupání paní sládkové v podání Magdy Vášáryové v Postřižinách a mnozí cítí pýchu za to, že jsme měli kdysi svou playmate a hvězdičku pozapomenutých zahraničních filmů Olinku (Scho)Berovou, z níž se padouši v tuzemských filmech neustále snažili strhávat šaty.

Ale jakmile odhlédneme od těchto několika málo případů, zjistíme, že v Česko-Slovensku jsme měli naopak s filmovou erotikou značný problém. Vždy tu působila nějaká cenzura, ať už prvorepubliková, protektorátní, komunisticko-budovatelská nebo normalizační. Krátká období tání v 60. letech, kdy se zkracovaly sukně, a postupný podivný rozklad v době socialistické přestavby v 80. letech nemohly saturovat dlouhodobé potřeby publika. Dalo by se jistě oponovat, že právě cenzura má vliv na to, jak něco sdělovat mezi řádky, čímž mimoděk přispívá i k tomu, že se erotika rozvíjí jako hra náznaků, nikoli zcela explicitní pornografie. Jenomže v české kinematografii to nevedlo k žádnému typu rafinovanosti.

Více

Z tváře žiletky, z penisu vrták

12. 8. 2017
Komentář

Japonský film Tetsuo z roku 1989 patřil a vlastně dodnes patří k těm filmům, o nichž se vyprávějí legendy. Ten, kdo ho viděl, se stal členem jakéhosi spikleneckého „bratrstva, které ví“. Jak praví jedno z internetových meme mouder: „Co bylo jednou viděno, nemůže být odviděno.“ A tak si lidé se směsicí pobavení, znechucení, lehké hrůzy a možná i erotického vzrušení povídají o scéně, kde se hlavnímu hrdinovi promění penis v obří kovový vrták, jímž následně rozšmelcuje rodidla své přítelkyni, která to už nikdy nerozchodí. Jestli vás překvapuje, že autor článku má na Československé filmové databázi přezdívku Tetsuo, nyní už by nemělo...

Více

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account