Systémové upozornění
Hlavní informace

Malé lži o velkých problémech

30. 7. 2017
Komentář

V loňském roce a v první polovině toho letošního bylo těžké odkoukat všechny dobré americké televizní seriály, o čemž svědčí i našlapané nominace na ceny Emmy: sci-fi western Westworld, právnické drama Better Call Saul, politický thriller House of Cards, špionážní drama The Americans, sci-fi dystopie Příběh služebnice, retro sci-fi Stranger Things, třetí řada Farga, minisérie s právnicko-vězeňskou zápletkou The Night Of...

Více

Najít si svou zónu

29. 7. 2017
Komentář

Andrej Tarkovskij zemřel už před jednatřiceti lety a stal se legendou. Režisérským mučedníkem, jemuž sovětské úřady nekonečně ztrpčovaly tvorbu i uvádění jeho děl a nakonec ho vyhnaly do emigrace, kde podlehl rakovině. Martyrem, který vždy točil tak dlouho a kterému se několikrát zničila velká část hotového materiálu nebo klíčové scény. Prorokem, jenž údajně předpověděl jadernou havárii v Černobylu i datum vlastní smrti. Je považován za největšího básníka filmového obrazu a „sochaře času“, vynálezce jedinečné estetiky, kterou mohou mnozí napodobovat, ale nikdo se jí nevyrovná.

Více

České vzdorování hororům

28. 7. 2017
Komentář

Česká kinematografie není hororu moc zaslíbená. Zdejší krajina vybízela umělce vždy spíš k malebným kresbám, a přestože by mnoho míst mohlo vyvolávat hrůzu, vlivem národního obrození v 19. století jsme si navykli vymezovat se vůči „temnému grimmovskému Německu“. I zdejší pohádky jsou poměrně málo děsivé a krvavé, spíše počítají s vykutáleností hrdinů. Když děti v perníkové chaloupce šoupnou bábu do pece, rozhodně to není začátek procesu, v němž se z ní stane Freddy Krueger, a popis děje se nevyžívá v tom, jak se jí škvaří kůže, ale jde jen o trik, jak nebezpečnou osobu posadit na lopatu. Ze vší hrůzy se vylhat, rychle přelstít hrozbu, hlavně se moc neráchat v bolesti a obavách.

Více

Oklamaný jednonohý patriarchát

16. 7. 2017
Komentář

Snímek Oklamaný (The Beguiled), který natočila Sofia Coppola, si zasluhuje genderově vyvážený dialog. Ještě větší a trochu pochybující kritik se ptá své editorky, socioložky Ivy Baslarové, která se tématu intenzivně věnuje.

Více

Blog z Varů 2017

1. 7. 2017
Komentář

Bruno Dumont byl dříve autor, který dělal vážné filmy, v nichž humor vyvěral snad jenom z toho, že hlavní postavy nebyly zrovna nejostřejší tužky v penále. Dumont je intelektuál, který miluje ukazování debilních lidí. Zdálo se, že dříve to od něj bylo humanistické gesto (nebo to aspoň očekáváte, když natočí snímek s názvem Lidství). V poslední době, kdy začal dělat věci jako Malej Quinquin a Líná zátoka, to spíš vypadá, že chce budit méně soucitu a více trollit publikum.

Pohybuje se na podobně nezřetelné hranici mezi empatií a provokací jako třeba dokumentarista Ulrich Seidl nebo třeba Vít Klusák s Filipem Remundou. Napadá mě jen minimum autorů, jejichž pohled na proletariát (jak se tomu říkalo dřív a dnes už kupodivu ne) je pozitivní a vroucný. Možná bratři Dardennové nebo z jiné pozice Pier Paolo Pasolini a Rainer Werner Fassbinder.

Více

Znásilnit publikum filmem

21. 6. 2017
Komentář

Ženské filmy, ženské autorky, ženská témata... Často se hodí dávat tyto výrazy do uvozovek, protože se jimi ani ne tak neutrálně popisuje, jako spíš dál předepisuje, jak co chápat a co si třeba muži nemají přisvojovat, protože ženy to mají zdánlivě zabráno pro sebe. Spousta autorek při jakémkoli dotazu na „ženský film“ zařazuje zpátečku, aby se často vyhnula nařčení z „jednostranného feminismu“. Na tom, že by témata dospívání, sexuálního probouzení a také třeba zneužívání měla být univerzální, a to jak srozumitelná, tak i diskutovaná v celé společnosti, se nakonec nějak „moudře“ shodneme všichni.

Potíž je, že v Česku tomu dosud tak není. Proto je takovým zjevením psychologické drama Špína devětadvacetileté režisérky Terezy Nvotové, jež nejen pro koprodukční povahu jeho vzniku můžeme pokládat i za tuzemské dílo. Nikdo se dosud nepustil do tématu znásilnění s takovou otevřeností a nemilosrdností (nikoli vůči hlavní postavě, ale spíše vůči publiku).

V dějinách české kinematografie každopádně vyznívá lehce podivně, že o dospívání mladých dívek a žen točili filmaři jako Karel Kachyňa (Robinsonka, Pavlínka, Sestřičky, Vlak dětství a naděje), Vít Olmer (Sonáta pro zrzku, Skleněný dům) či Otakar Vávra (Panenství). Možná je to nějaká moje podezíravost, ale vždycky jsem v tom cítil spíš mužskou vilnost. Nikoli jednoduše citlivost, ale zájem o „mladé masíčko“. Nevidím v těch filmech prožitou subjektivní zkušenost, snahu o maximální přiblížení se druhému nebo jinému, ale jakýsi druh paternalismu. V lepším případě otcovsky chápavý, ale pořád vzdálený pohled, v horším spíš dohlížení, kárání či celkovou nadřazenost.

Více

Roccova penetrace emocemi

10. 6. 2017
Komentář

Umělecký dokument o pornohvězdě Roccovi Siffredim? Dá se vůbec něco takového natočit? Nebude to vždy jen senzacechtivá rádobyartová hloupost? Každopádně chodit do kina na pornografii není na Západě zvykem od 70. let a na Východě jsme to nedělali nikdy. A nelze než dát za pravdu pamětníkům, že když se určité věci na plátně zvětší, vytvářejí v pozorovatelích až magický zážitek. Možná nejde ani tak o to, oddat se individuální slasti na základě vizuálních podnětů, ale překvapeně sdílet s ostatními, že opravdu vidíme společně totéž.

Přitom není nic sobě vzdálenějšího než umění a porno. Umění má vést k hlubšímu pochopení lidských vztahů, rozvíjet fantazii a duchovní stránky člověka. Porno sice nabízí jisté hlubší ponory, ale jen do fyzického nitra, fantazii úplně neguje a slouží k přímé potěše smyslů. Porno se – s výjimkou čistě sadomasochistických filmů – nikdy nedostane za smyslovou stránku. Paradoxně sice ukazuje nahotu a sugeruje, že vidíme víc než obvykle, ale lidské bytosti přitom redukuje.

Často natrefíme na hraniční díla, kdy nevíme, jestli jde o umění, či pornografii, přičemž dělicí čára je vždy jasná. Nespočívá v tom, co se zobrazuje, ale co v nás má daný film vyvolávat, zda má ještě – kromě vzrušení – nějaký jiný účel. Řada uměleckých děl, obviňovaných z pornografičnosti, vzrušení spíš zabíjí, neboť ukazuje ošklivou, deziluzivní stránku sexu.

Více

Rodinný kozel zahradníkem

5. 6. 2017
Komentář

Trilogie Zahradnictví má být životním opusem či přinejmenším produkčně nejnáročnějším společným dílem Jana Hřebejka a Petra Jarchovského, i když tuto náročnost asi nejvíce pocítil producent Viktor Tauš. Poskytnout podmínky pro natočení a uvedení tří filmů během jednoho roku byl herculovský úkol. Pro Petra Jarchovského nešlo možná o nejtěžší, ale jistě o nejosobnější dílo, neboť v něm zpracovává osudy vlastní rodiny. Zahradnictví – avizované jako „předpokračování“ Pelíšků – totiž nevychází z knih Petra Šabacha, jako tomu bývalo dřív, ale z rodinné historie samotného scenáristy. Zatímco u Šakalích let, Pelíšků, Pupenda a U mě dobrý šlo o smontované historky z různých zdrojů, nyní jde o souvislý dramatický příběh ze zdroje jediného.

Tvůrci slibují, že každý díl Zahradnictví bude jiný, v což lze jen upřímně doufat. První část s podtitulem Rodinný přítel totiž svou natahovaností pokouší hranice divácké snášenlivosti. A těžko si lze představit více odrazující vstup do trilogie, která má být sice v dalších dílech víc komediální, když se nás v tom prvním snaží unudit k smrti. Rodinný přítel však vykazuje nejenom problémy s tempem, ale celkově s nejasnou koncepcí – především co má být zač onen titulní muž. Notabene, když ho hraje Ondřej Sokol...

Více

Lynchova temnota bytí

27. 5. 2017
Komentář
, a před očima se vám spolu s chutí a vůní vybaví i celá situace z minulosti, dávného dětství, kdy jste se ještě cítili bezpeční, celiství, nevinní a dokonale propojení se světem. Kéž bych jen v raných 90. lech jedl třešňové koláče a koukal na Twin Peaks!

Více

Kdy je zábava odvážná?

23. 5. 2017
Komentář

V posledních týdnech se do kin dostaly dva blockbustery, avizované jako netradiční zábava. Strážci galaxie 2 představují „jinou komiksovou týmovku“ a Král Artuš: Legenda o meči zase „jinou mytologickou fantasy“. V mnoha ohledech přitom nemůžeme najít odlišnější filmy: Strážci galaxie stojí na kolektivní souhře několika postav, jsou extrémně ohňostrojově barevní a příběh v nich slouží hlavně jako záminka pro exhibice vtipů a triků. Naproti tomu Král Artuš vypráví o cestě jediného hrdiny a vše se odehrává ve světě, z nějž byly desaturovány barvy. O Strážích galaxie 2 předem víme, že má jít o komedii až parodii, u Krále Artuše tyto prvky spíše překvapí.

Mohli bychom jistě hledat spojitost i v tom, že hlavní hrdinové obou filmů pátrají po své minulosti a vyrovnávají se s tíhou otcovské figury, jíž je v jednom případě král s magickými schopnostmi a ve druhém dokonce cosi jako bůh (byť s malým b). Cílem tohoto srovnání však není najít nějaký společný archetyp a říct, že každá zábava má v sobě hlubinně vážné jádro, spočívající v procesu individuace hrdiny, který objevuje své pravé já. Naopak, soustředím se na to, v čem je zábava skutečně zábavná a nakolik si může dovolit být podvratná, pokud chce být masově úspěšná. Strážci galaxie 2 totiž splnili předpoklad megahitu a Král Artuš bude jedním z největších letošních propadáků. Nezbývá než ptát se proč.

Více

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account