Systémové upozornění
Hlavní informace
teze-o-kritice-jako-discipline

- Co bylo dřív a co bude teď?
- Co dělají mnozí ostatní a co se snažím dělat jinak?
- Co je kritika, a co není?
- Zlozvyky, jimž se snažím vyhýbat
- Jak se snažím psát

I. Co bylo dřív a co bude teď? (Zásadní, přímo biblická otázka...)

Stránka Ještě větší kritik, než jsme doufali mi umožňuje projevit se víc, než bylo možné v mých dřívějších angažmá – Cinemě, Aktuálně.cz a Respektu, a zřejmě i více, než bylo běžné v Cinepuru.

Možná jsem byl poslední dobou poněkud měkký, možná jsem někdy nedoříkával myšlenky až do konce. To by se teď nemělo stávat. Tento web umožňuje (nejprve mně a pak snad i dalším) nespoutaný rozlet a boření dosavadních hranic psaní o filmu na českém internetu. Ne radsi FiluMěla by tím začít nová éra, kdy se intelektuál(ové) a cinefil(ové) přiblíží o krok víc čtenářům, pro něž kinematografie není alfou a omegou jejich zájmu. Mělo by tu být více inteligentní zábavy, více konkrétních argumentů, dat, odkazů k dalším zdrojům, vyhraněnější názory i více sprosťáren. Zkrátka všechno, co mají mazlíčci rádi.

Co se týče psaní o filmu, nenajdete v českém internetovém prostředí nic nezávislejšího. Cokoli jiného (včetně toho, co jsem dělal dřív), je v tom nejlepším smyslu psaní na určitou objednávku – „do daného termínu dodej text o tomto v přesném rozsahu“. Zvládal jsem to patnáct let v kuse a bavilo mě to. Nyní se díky „Ještě většímu kritikovi“ z psaní o filmu a médiích stává něco jiného: dobrodružství, experiment a způsob sebevyjádření.

Půjde o kombinaci poctivého uvažování nad tím, co nám dávají filmy, s trochou nerdovské infantility a pubertálnosti, ironie, sarkasmu, občasného cynismu a rozkošnického rochnění se v absurditě a šílenství našeho světa.

Každé médium, kde jsem byl, mě něco naučilo a jsem všem svým editorům a šéfredaktorům (a šéfredaktorkám) vděčný, že mi umožnili psát, případně, že poctivě četli/y, co jsem napsal a vedli/y se mnou podnětnou debatu. Většina rad pro mě byla užitečná, i když jsem se třeba někdy kroutil. Proces učení nikdy neustává a ani teď nebudu psát bez zpětné vazby, než text vydám. Nicméně podmínky k tomu, jak se můžu vyjadřovat, se celkově mění. Je to podobné, jako když Johna Ramba vycvičila americká armáda, on absolvuje a prohraje válku ve Vietnamu a pak se začne potulovat jako osamělý vlk sám krajinou. Udělali ze mě zabijáka, a dali mi příležitost tyto schopnosti využít. Pak byl čas na krátkou meditaci v klášteře a nyní na návrat k tomu rozsekat nepřítele po svém. Nebo něco v tom smyslu, nebudeme to zase příliš dramatizovat.


II. Co dělají mnozí ostatní a co se snažím dělat jinak?

Většina recenzí jenom hodnotí či dokonce odškrtává jednotlivé položky. Pracuje s předem danou představou, jak má vypadat ideální film, a pak už se jen ptá, jak jsou tyto představy naplněny. Můj přístup spočívá ve vytváření textů, které o filmech přemýšlejí, vidí je v nezvyklých úhlech pohledu a ve více souvislostech. Cílem mých recenzí není nikoho odrazovat od sledování čehokoli, ale pobídnout – můžete ve filmech nalézat víc, užít si je víc, či se lépe pobavit na jejich účet.

Nikdy přitom nejdu na úroveň bláznivých spikleneckých teorií (třeba o tom, jak Hollywood řídí židovští ilumináti s cílem rozložit tradiční křesťanské rodiny) a vyhýbám se „nadinterpretacím“ (např. když se v pohádce o Červené karkulce hledají jenom sexuální motivy). Chci poskytovat vydatnou potravu pro mozkové závity, ale nechci hrát intelektuální criticfrašku. Nedělím filmy automaticky na umělecké = hodnotnější a zábavné = méně hodnotné. Všechny jsou pro mě součástí jednoho vesmíru.

Oproti fanouškovským recenzím zapojuju více rozum a nespoléhám se jen na emoce, libido a fetiše (i když je mám taky a dávám jim v psaní průchod). A oproti akademickým textům se nesnažím film jen rozebrat na součástky a demonstrovat na něm funkčnost určitých pojmů a teorií. Nejde mi o to „vytyčit si jednu výzkumnou otázku“. Snažím se o mix toho, co by mělo vyhovovat co nejvíce čtenářům a čtenářkám, aby pro ně filmy přestaly být jenom zábavou a staly se něčím osobnějším.

V dialogu či polemice s mými texty se čtenáři můžou jasněji dopídit, co je vlastně na jednotlivých filmech tak baví, nebo štve. Nevyhledávám automatický souhlas čtenářů. Nejlepší ocenění pro mě je, když mi někdo řekne něco v duchu: „Nesouhlasím vždycky s tím, co píšete, ale chápu, proč si to myslíte. A je pro mě zajímavé, jak dovedete porovnávat názory různých skupin nebo jak dojdete ke svému názoru.“

Vyžaduje to ode mě umět mluvit nepříjemně o filmech, které mám rád, a umět ocenit něco i na filmech, které se mi nelíbí. Nebudu ze sebe taky v textech dělat lepšího člověka, jsem v nich sám za sebe, se svými slabinami i libůstkami. Obnáší to pochopitelně i zvláštní jazykové prostředky, ovlivněné internetovou kulturou, takže neočekávejte vždy úplně spisovné formulace, FYI, LOL.


III. Co je kritika, a co není?

Kritika jako disciplína nebo mentální proces umožňuje sednout si před prázdnou stránku a utřídit si myšlenky, obrazně řečeno provést úlevný řez chaosem světa, pozastavit tok počitků a dojmů ve vlastním mozku. Kritika znamená mnohem víc, než jenom dávat palec nahoru a dolů, mnohem víc, než jenom vymyslet nějaké peprné narážky.

Kritika není ani podrobné, utilitární nebo básnické převyprávění děje a slovní přenášení audiovizuální atmosféry díla na čtenáře, byť si na tom pisatelé mohou osvědčit svou vnímavost a jazykový cit. Kritika není doporučováním nebo nedoporučováním daného filmu určité cílové skupině. To je recenzentská banalita, kterou nakonec zvládne i dobře cvičená opička nebo inteligentnější software. Moje texty nejsou klasickými recenzemi, a proto se v nich třeba nevyhýbám spoilerům, protože mým cílem je něco konkrétního rozebrat, a ne tančit okolo.

Kritika není cenzurní praktika ani touha po ní. Není to kádrování, je to dokonce pravý opak. Kádrovák za minulého režimu byl anonymní a měl absolutní moc rozhodnout o dráze umělce. Kritik dneška – více než kdy jindy – naopak nese riziko tím, že se pod svůj „posudek“ podepíše, a proti němu stojí mašinérie kulturního zábavního průmyslu, která má obrovské finanční prostředky k vlastní propagaci. Jestli je dnes někdo cenzurován a kádrován, je to naopak kritik, jenž si v oficiálních médiích musí dávat velký pozor na to, co píše, aby se proti němu neobrátil hněv fanoušků, tvůrců, PR pracovníků, případně dokonce jeho vlastního domovského média. Kritikova moc byla eliminována, neboť se stal pouhou výrobní jednotkou mediálního průmyslu, bez ohledu nakolik se musí bát, aby nepozlobil zadavatele reklamy či zda ho domovské periodikum chrání.

Anton-Ego

Na výzvě „přemýšlejme o filmech víc", jež je základním principem filmové kritiky, není tedy nic, co by omezovalo naši svobodu. Popis stavu věcí neříká, že by vše mělo být jinak. Jinými slovy, pokud chce někdo omezovat kritiku, chce omezovat myšlení, a jediné, co takový dotyčný sám dokáže vymyslet, jsou báchorky o cenzuře a kádrování.

Vymýtit je nutné i jiný mýtus, a to o potřebě „objektivní kritiky“. Neexistuje a nemůže existovat objektivní kritika. Kritika totiž nemůže být nezaujatá. Kritik zaujatý být musí a tuto zaujatost musí dát najevo a vysvětlit její důvody. Kritika zároveň nestojí na pouhých názorech. Kritika je až analýzou pomocí názorů, zkoumáním podmínek možnosti nějakého soudu, jak psal již Kant. Kritika nemůže být zcela neutrální (mytologickým jazykem řečeno objektivní), ale může být metodická. Je zkoumáním procesů vlastní subjektivity, výkladem toho, jak jsem na něco přišel.

Jinými slovy: kritika není ani pouze subjektivní (ve smyslu „nesená výhradně emocemi a předsudky“), ani nemůže být objektivní (ve smyslu „nezaujatá“ a „nestranná“). Tuto umělou opozici lze překonat. Kritika jako žánr je text, který nastavuje a ozřejmuje kritéria hodnocení. Ta jsou ale pochopitelně dána individuálním vzděláním, vkusem, statusem a životním přesvědčením autora/ky textu. Vyargumentovaný názor jednoho kritika pak čtenář může porovnávat se svými názory a názory jiných kritiků. V tom je smysl demokracie, v tom je kouzlo a přínos čtení kritik – čtenář si tříbí své názory v konfrontaci s někým jiným.
Kritik hledá a ptá se, nevynáší jenom kategorické soudy. Psaní o umění (i zábavě) může být vášnivé, ale skutečně kritickým se stává až tehdy, pokud v sobě obsahuje racionálně strukturovanou argumentaci. Jinak je to hospodské žvanění.


IV. Zlozvyky, jimž se snažím vyhýbat

Profesionální deformací nebo zlozvykem není uvědomovat si, jak je dílo uděláno a jak například odkazuje k dílům jiným. Deformací je až dívat se na film hlavně proto, abych ho mohl hodnotit. Deformací je přílišná estetická distance, chladný vztah k dílu, touha jen si odškrtávat položky – příběh, kamera, herecké výkony, triky – a pak to všechno sečíst a vydělit. Konečnou profesionální patologií je film opravovat, hrát si ex post na dramaturga a radit tvůrcům, co mělo být uděláno jinak.
Můj přístup je organický – do filmu se vnořím a pak se snažím vyložit, co znamená v kontextu určitého žánru a dnešní kultury vůbec. Jdu tím samozřejmě za hranice toho, „co tím chtěl básník říci“. Jednak autorem filmu není jediný člověk a jednak si tvůrci mnohé věci nemusejí uvědomovat, stejně jako nemají vládu nad tím, jak si kdo jejich dílo může vykládat.

Nesnažím se každopádně vytvářet představu ideálního díla. Nemyslím si, že film musí mít dobrý příběh nebo že vůbec musí mít příběh, že je nutné identifikovat se s postavami, že mi The-Critic-TV-Series1film musí říkat jen to, co si už myslím, a utvrzovat mě v tom, čemu věřím. Netrvám na tom, že nás každý film musí vtáhnout dovnitř, protože divák by měl někdy vynaložit snahu sám. Filmy zkrátka nemusejí být jen iluzivní, můžou být i anti-iluzivní a neznamená to, že jsou absolutně nezáživné. Nemyslím si, že by forma měla být podřízena vyprávění a že by na sebe neměla upozorňovat. Nemyslím si, že filmy mají propagovat jen pozitivní hodnoty, a nemyslím si, že tvůrce filmu, který nepropaguje pozitivní hodnoty, musí být špatný člověk.
Nevadí mi silně stylizované filmy a určitá žánrová umělost. Jsem ale háklivý na to, když se film tváří realisticky a nakonec je nepoctivý v detailech a celkově neautentický. Mnohem vstřícnější než k hrám na realitu a hluboký prožitek jsem k hrám s překračováním fikce a reality. Jediné, na čem si trvám vždy, je to, aby film poskytoval hodně formálních podnětů a ty se navzájem propojovaly. Kritéria autentičnosti nebo originality tedy nejsou absolutní a mají smysl jen v některých případech. Jedinými kritérii použitelnými na libovolné filmové dílo mohou být mnohost podnětů, komplexnost a konzistence.

Za chybu při psaní považuju to, pokud někdo není schopný překročit stín filmového fanouškovství. Kritika filmy jistě musí bavit, ale k dílům a tvůrcům se nesmí stavět jako k modlám. Vyžaduje to tedy nakonec vždy mluvit jiným jazykem, než jakým mluví tvůrci o svých dílech. Jejich východiska je dobré znát, ale nelze jimi vykládat nebo omlouvat vše.
Znamená to rovněž nepodléhat při psaní kritiky, byť jakkoli pozitivní, magii filmového zážitku; iluzi, že dívání se na filmy je automaticky dobré a úžasné. Znamená to dokázat zbavit se naivního přesvědčení, že umění či zábava jsou nevinné a povznášející a že automaticky sbližují lidi. Kritik se rodí ve chvíli, kdy si uvědomí, že zábava a umění kastují lidi do vkusových klanů a kmenů a že mezi nimi nikdy neprobíhá dialog a smíření, ale ustavičný boj a vymezování se. Toto napětí nelze odstranit. Lze ho pouze buď nevnímat (oslepit sám sebe a žít v iluzi absolutní tolerance ke všemu, což ovšem nikdo důsledně nedodržuje), nebo ony sváry o vkus a interpretaci popisovat s co nejlepší sebereflexí, vyjasněním vlastní pozice i pozice ostatních.

Nejde o to být vždy v opozici a dávat najevo otrávenost a nudu. Jde o to naučit se vidět, že s námi nějaký film příliš citově manipuluje, přičemž vy nechcete být součástí jeho hry a rozhodně ji nebudete omlouvat, i když není hloupá, ale rafinovaná nebo alespoň dokonale řemeslně zvládnutá. Právě tuto schopnost považuju za definiční pro filmového kritika.


V. Pár slov o metodě, jíž se snažím psát

Velká slova, velké ideály, velké nároky. Přitom se pokaždé začíná znovu. A nikdy to nelze umět. Pokaždé je možné selhat. Nelze než opakovat si heslo: „Selži znovu, selži lépe!“

Po zhlédnutí filmu si udělám základní poznámky, zda mi přijde celkově dobrý, nebo špatný, standardní, nebo výjimečný. Poznačím si základní témata, která jsem z něj „vyčetl“, a cosi, co chápu jako hlavní sdělení. Pak si začnu číst již někde zaznamenané recenze a názory lidí, kteří jdou proti konsensu, abych se dozvěděl, co je oním nepohodlným hlasem v moři souznění. Ke každému filmu si dělám hodně rešerší a nepíšu z hlavy. Každou recenzi stavím tematicky jako úvahu nad něčím; jako detektivku, kde je na konci (nebo kdekoli jinde) potřeba odhalit zápletku a říct, „kdo je vrah“.

Texty stavím jako hru argumentací, snažím se mluvit za více skupin; jsou to vlastně enhanced-buzz-wide-22551-1414077018-26metakritiky. Jsem si vědom růzností pohledů, ale nesnáším frázi „sto lidí, sto chutí“ nebo dokonce „názorů“. U většiny děl najdete vždy tak tři čtyři názorové skupiny, málokdy víc. A z těchto skupin si při psaní vyberu tu, kterou chci hájit. Klidně bych mohl napsat recenzi i s jiným vyzněním, ale nechci hrát na víc stran. Jednak si něco myslím už na začátku psaní, ještě než se začnu poohlížet po názorech ostatních, a jednak je lepší, když si čtenáři text pamatují jako názorově vyhraněný. Snažím se, aby v každé recenzi byla jasně pamatovatelná věta. Snažím se, abych vždycky přišel s myšlenkou, kterou jsem nikde nečetl. Nedělám žádné svodky či plagiáty, jen potřebuju vědět, kudy udělat o krok víc. Nemám dopředu jednu agendu, kterou tlačím dopředu bez ohledu na fakta, v průběhu každého psaní se učím a lehce proměňuju svou pozici.

Jestli budu víc zaměřený na způsob vyprávění nebo na ideologické podtexty, jestli se budu více zabývat typem herectví nebo hvězdným systémem, jestli půjde o psychologizování nad autory díla nebo sociologizování nad cílovými diváky, jestli půjde o úvahu nad vývojem žánru nebo historickými proměnami stylu, jestli se pustím do rozebírání genderových rolí nebo úvah typu „medium is a message“, nebo si budu všímat očividných blbostí v detailech děje, toto všechno nemá žádná omezení. Potenciálně by každý text mohl být o tomto všem, ale většinou si vyberu jen několik možností. Nikdy asi nezůstanu jen u jedné, protože by mi to připadalo příliš redukcionistické, ale vyloženě na jedné metodologické perspektivě moje psaní nestojí.

Nejsem ani čistý neoformalista, ani psycholoanalytik, ani dekonstruktivista, feminista, mediální ontolog, sémiotik a podobně. Ze všeho čerpám a promiskuitně se s těmito disciplínami mazlím. Nikdy se jim nevysmívám a taky si myslím, že o nich nemá právo mluvit nebo je zesměšňovat kdokoli, kdo se jimi delší dobu vážněji nezabýval. Respektive má na to asi stejné právo, jako já mám právo mu beze slova napálit pěstí mezi oči. (Tj. člověk s dostatečnou sebekontrolou a soudností takové věci nedělá.)


Jaký mám ideál?

Kritiku beru jako představení, kde i kritik hraje nějakou roli a jeho výkon je posuzován podobně jako výkon režiséra, scenáristy nebo herce. Jak už bylo řečeno výše, neutralita je mýtus. Když člověk nevystupuje jako individualita, ale jako instituce, připadá mi to výrazně horší.

Ideálem pro mě je, když mi autor/ka recenze (kritiky, eseje) dokáže dílo „otevřít“ a dát nahlédnout tak, jak se to mně samotnému nepodařilo, a přitom má tento jiný pohled vnitřní konzistenci. Mám radost, když někdo dokáže něco výstižně pojmenovat – někdy stačí jen heslem nebo vtipem.

Kdykoli se mně osobně něco takového podaří a dostanu od někoho reakci, že mu můj text prosvětlil nějaká temná místa v hlubině bytí (nebo mu dal nahlédnout na zdánlivě prázdný povrch jako na něco zajímavě zvrásněného a texturovaného), mám pocit, že to nebyl marný a prázdný den. Jinak samozřejmě život jako celek žádný smysl nemá a všichni umřeme. To si zas nic nenalhávejme.
Díky, že jste dočetli až sem, můžete si jít zas prohlížet GIFy s roztomilými kočkami.


Upozornění: Celý tento text je sám pouhým manifestem, který nic nezdůvodňuje a který nelze chápat jako odborné teoretické pojednání. O jeho případné další aplikaci se tedy poraďte se svým osobním trenérem nebo lékařem.

V Praze, leden 2016

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account