Systémové upozornění

Filtr

93
Hlavní informace

Trierův chrám potměšilosti

9. 10. 2018
Recenze

Naposledy se takto důsledně odcházelo nejspíš z filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy. Jakmile přišla druhá část, nazvaná Kruh hoven, kdy nebohé oběti tří fašistických zvrhlíků začnou pojídat fekálie, zvedá se nejprve žaludek a pak půlka sálu. V novince 62letého Larse von Triera Jack si staví dům nadchází podobný moment zhruba v polovině snímku, kdy hlavní hrdina, psychopatický sériový vrah, vezme na romantický lovecký výlet matku se dvěma dětmi a pak je všechny postupně zastřelí a vystaví vedle piknikové deky jako králíky ukořistěné po honu. Naturalistické detaily ustřelené dětské nožky a mozku náhle překročí hranici tabu, kdy část publika vzdává chápání filmu jako černočerného humoru. Další exodus nastane, když Jack ještě coby dítě ustřihne roztomilému kachňátku zahradními nůžkami nožičku a netečně sleduje, jak se zmrzačený ptáček točí na hladině v nekonečných kruzích.

Celé 155minutové dílo, jež má formu filosofické eseje a žánrového pastiše, se lehce vzpírá běžnému vnímání filmů. Vyprávění je dělené do kapitol, pod obrazem často běží abstraktní dialog ze záhrobí, objevují se animované vsuvky a hrdina zcizujícím způsobem občas civí do kamery a odkládá tabulky s klíčovými pojmy, pomocí kterých se dá interpretovat děj. Trier byl po uvedení filmu na festivalu v Cannes obviněn z prázdné exhibice, nechutné onanie, sebevykrádání a kázání, v němž si hýčká pocit vlastní důležitosti. Je to opravdu tak?

Zrodila se unplugged Gaga

6. 10. 2018
Recenze

Ten příběh tu byl pod stejným názvem už třikrát. Poprvé v roce 1937, poté v roce 1954 a nakonec v roce 1976, přičemž většina lidí si bude pamatovat pouze poslední verzi s Barbrou Streisand a Krisem Kristoffersonem. Mladé ženy, která by za normálních okolností neměla šanci prorazit v showbyznysu, si všimne o něco starší úspěšný hudebník a pomůže jí dostat se rychle do první ligy. Bohužel, muž nese ženin úspěch špatně a stále více propadá závislosti na alkoholu. Všechny verze filmu Zrodila se hvězda (A Star is Born) můžeme brát jako horší variaci na Popelku nebo Pygmalion, jakousi snahu odkouzlit pohádku o tom, že v každé dívce dřímá princezna, již budou obdivovat davy.

Nápad obsadit do novodobého remaku Lady Gaga přišel až poměrně pozdě, před ní se uvažovalo o Beyoncé, Jennifer Lopez, Shakiře, Demi Lovato, Seleně Gomez, Keshe, Rihanně či Janelle Monáe, což by většinou do vneslo do hry etnickou kartu. Nicméně Lady Gaga (vlastním jménem Stefani Joanne Angelina Germanotta) je jednoznačně nejlepší volbou. Podobně jako Barbra Streissand trpěla komplexem kvůli svému velkému nosu, přičemž právě nos coby symbol osobnosti je jedním z leitmotivů filmu. Nestačí mít talent, musíte být krásná podle velmi konvenčních a omezených představ o kráse.

A v jistém ohledu jde o pohádku na druhou, protože to se v tomto případě podaří překonat. Talent vás učiní krásnou, lidé se naučí ocenit vaši výjimečnost. Pro Lady Gaga, jíž je momentálně 32 let a pozici globální superhvězdy zaujímá zhruba jednu dekádu, jde však i o další krok v kariéře, protože musela projevit odvahu k obyčejnosti.

Neumělá scenáristická demence

2. 9. 2018
Recenze

Když chce autor nezávazných teenagerských blbin Snowboarďáci, Rafťáci a Ro(c)k podvraťáků předvést, jak filmařsky a mentálně dospěl, mohl by nejprve začít nějakým lehčím žánrem než technothrillerem o nebezpečí umělé inteligence. Klidně by stačila i obyčejná romantická komedie, ale vlastně ani ta se mu nepovedla. Snímek Důvěrný nepřítel, v němž Vojtěch Dyk marně předstírá, že umí programovat, a Gabriele Marcinkové nezbývá než se neustále svlékat, abychom neusnuli nudou, se tak stává spíš příkladem scenáristické demence.

Kromě toho, že plagiátorsky připomíná zápletku speciálního čarodějnického dílu 13. řady seriálu Simpsonovi, „půjčuje“ si absurdní motiv ze zastaralého devadesátkového snímku Síť se Sandrou Bullock a supermoderní počítač nechá komunikovat pomocí obstarožního fontu, selhává především v základní věrohodnosti děje. Pokud to shrnu velmi jednoduše, jde o to, že mladý pár – český programátor Andrej a slovenská sochařka Zuzana – se nastěhuje do experimentálního domu kdesi v horách a lesích, který se má svým majitelům co nejvíce zavděčovat; načež on se rozhodne, že nejlepší bude ošukat zanedbávanou manželku a zabít manžela. A minimálně v tom prvním neselže, protože jí do vany pustí hodně bublinek… Nejsme náhodou zpátky u teenagerské komedie? Akorát že u toho hřímá orchestrální hudba Ondřeje Gregora Kuchaře Hanse Zimmera Brzobohatého.

I pro chytré hlavičky sci-fi spisovatelů či hollywoodské scenáristické týmy bývá problematické představit si, co by dělala artificial intelligence, kdyby dosáhla stavu tzv. singularity. Od chvíle, kdy je A. I. schopnější než lidský mozek, nedokáže naše mokrá mozková hmota emulovat tento vyšší systém, jenž provedl kvantový skok do jiné dimenze myšlení. Proto je také většina zápletek technothrillerů a kyberthrillerů dost hloupá (nejlepším příkladem bude Transcendence) nebo konce podivná (Oko dravce, Lucy, Ex Machina). Notabene, když scénář píšou dva lidé, z nichž jeden dostal ránu snowboardem do hlavy a druhý stojí za nejhorším slovenským filmem všech dob Cinka Panna.

BlacKkKlansman je složeninou slov i žánrů

17. 8. 2018
Recenze

Na festivalu v Cannes zazněl po skončení projekce snímku BlacKkKlansman šestiminutový potlesk a 61letý režisér Spike Lee se klaněl na otevřené scéně. Vzápětí dostal cenu Ekumenické poroty a snímek natočený podle velmi neuvěřitelných skutečných událostí se dal na cestu po světových kinech a festivalech. I v Karlových Varech měl u publika obrovský úspěch. V záplavě vážných filmů je cokoli, co zavání komedií, přijímáno s úlevou a působí léčivěji než doušek z termálních pramenů. Je pravděpodobné, že i v polovině srpna bude při premiéře v široké české distribuci sbírat tisíce spokojených diváků a divaček. Neboť, jak říkají některé kritické hlasy, Spike Lee natočil „černošský film pro bělochy“. Ti ostatní si myslí, že Lee nevytvořil tak skvělý snímek nejméně deset let – v českých kinech se hrál například Spojenec (2006) a 25. hodina (2002).

Ve filmu zachycený příběh se odehrál v roce 1972 v Colorado Springs, kde první černošský policista v tamějším policejním sboru jen tak ze zvědavosti zavolal na telefonní číslo novinového inzerátu, verbujícího nové členy Ku-klux-klanu. Předák místní rasistické buňky nepoznal, že se baví s černochem, jenž si z něj dělá šoufky, a přijal ho. Vzhledem k tomu, že se brzy vyrojily náznaky, že Ku-klux-klan hodlá svést teroristickou rasovou válkou se zdejšími radikálními černošskými studenty, bylo nasnadě onen zprvu nevinný vtípek dále využít a infiltrovat danou organizaci bílých supremacistů.

Jenomže, jak by se mohl důstojník Ron Stallworth se svým obřím afrem dostat mezi bigotní vidláky, kteří si myslí, že jsou bílí rytíři? Jeho jedinou šancí bylo využít jiného kolegu. Shodou okolností byl jediný svolný Flip Zimmerman, Žid jako poleno. Přesto se jim podařilo vydávat se několik měsíců za jednu osobu, která strašně nenávidí „negry, židáky, buzny a všechny liberály“, a postupovat v klanové hierarchii nahoru, a dokonce se velmi zalíbit „hlavnímu čaroději“ Davidu Dukeovi.

Tomík je i pošesté impossible

4. 8. 2018
Recenze

Filmová série Mission Impossible je s námi již 22 let. Předcházel jí seriál, uváděný v televizi v 60. a 70. letech, zatížený kontextem studené války. V současné době již v dramatických zápletkách není hlavním nepřítelem Rusko, ale různé tajné organizace, které se snaží rozložit celosvětový řád – ať už jím myslíme jednotlivá náboženská společenství, kapitalismus jako celek nebo ekosystém planety. Vždy se pod rouškou nějakého „vyššího dobra“ vyjevuje nové, nečekané zlo. Poznávacím znamením ústředního kladného hrdiny Ethana Hunta je to, že pro něj má život jednoho člověka stejnou cenu jako životy milionů, a vždy se proto rozhoduje tak, aby nebylo ublíženo nikomu nevinnému.

Mission Impossible nepochybně je přehlídkou neskutečně vypilovaných akčních scén a zároveň globální procházkou (respektive průjezdem a průletem) po atraktivních lokacích – tentokrát po deštivém Irsku, sluncem zalitých metropolích Paříž a Londýn a zasněženém Kašmíru. Dokonce se může zdát, že jde o přehlídku samoúčelnou, kdy má Tom Cruise předvést co nejvíce fyzicky náročných výkonů, u nichž se většinou nenechá zastupovat kaskadérem. Kamera přitom schválně co nejnázorněji ve velkých celcích snímá i jeho tvář, aby bylo potvrzeno, že herecká megastar riskovala svůj život a pánové z pojišťovny si nervózně mnuli ruce.

MI6 Fallout

Ostatně, Cruise si při jednom skoku mezi střechami domů zlomil kotník a natáčení muselo být na několik měsíců přerušeno. Seskok z letadla z osmi kilometrů se zase točil více než stokrát, protože ideální světlo na natáčení bylo pouhé tři minuty denně. Není divu, že Cruise teď zahraniční recenzenti přirovnávají k Busteru Keatonovi nebo Jackiemu Chanovi a určitě jde tvrdit, že v mnoha směrech překonal i Jeana-Paula Belmonda. Cruisova energie a vzhled zavdávají ke spekulacím, zda se mezi záběry koupe ve fontáně mládí nebo v krvi panen, případně si ve scientologickém centru dopřává kvalitní ozónové klystýry a pěstuje si v sobě onoho „vnitřního mimozemšťana“. Vypadat v šestapadesáti jako udržovaný čtyřicátník vskutku není normální, i když občas vyhlíží spíše jako někdo, kdo na sobě nosí gumovou masku Toma Cruise. Až v závěru se tvůrci odhodlají ukázat na skráních potlučeného Ethana Hunta šedivé vousy, jimiž potvrdí, že i on stárne.

Všechno bude. I cena z Varů?

5. 7. 2018
Recenze

Když slyším frázi „všechno bude“, okamžitě se mi vybaví scénka ze Skřivánků na niti (návštěva začíná někdy v 1:21:00), kde senilní ministr kultury Zdeněk Nejedlý říká muklům v pracovním lágru: „Všechno bude, chleba bude, máslo bude, i smetana bude… Ano, Smetana…“ A tak bych touto cestou rád poprosil filmaře, aby nedávali svým dílům názvy jako Nikdy nejsme sami, Nic jako dřív nebo Všechno bude, protože, kdo si to má, krucipísek, pamatovat, a to jsou všechny jmenované tituly dobré.

Koneckonců, i Všechno bude má mnohem lepší titul pro zahraniční distribuci – Winter Flies (Zimní mouchy). A ty mouchy tam jsou mnohem častěji než věta: „Všechno bude.“ Ona věta zazní snad jenom jednou, zatímco omámené zpomalené mouchy se tu promenádují, poletují a vstávají zasypané z cigaretového popela mnohem víc. Jenom si nejsem jistý, jestli malátnost neuspaných či předčasně probuzených much odpovídá mentálnímu stavu obou hlavních hrdinů, kluků na útěku před rodiči a nudou. Možná se tím myslí, že daleko neuletí, nebo je pro ně jejich prostředí podobně nehostinné jako pro mouchy, nebo snad i to, že je od sebe všichni odhánějí jako obtížný hmyz.

Chlapáctví Dukly 61

25. 6. 2018
Recenze

V ohlasech na dvoudílný televizní film Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka se objevují převážně tři témata. Zaprvé, že se České televizi konečně podařilo vyrobit něco, co připomíná moderní západní „quality TV“. Zadruhé se probírá, nakolik herci a herečky zvládli ostravský (respektive havířovský) přízvuk, nutný pro dojem autenticity celého příběhu. A konečně se mluví o tom, nakolik jde o přínosnou historickou reflexi dříve tabuizované události, která na dlouhá desetiletí negativně ovlivnila celý hornický region. Neštěstí v dole Dukla v roce 1961, při němž zemřelo 108 havířů, nebylo téma, jímž se socialistická republika chtěla chlubit. Obzvlášť proto, že jeho příčinou bylo zbrklé a zaslepené plnění předem daného nerealistického plánu práce.

Za sebe bych to vyjádřil tak, že ve všech třech případech jde zhruba o šedesátiprocentní úspěch, což není na tuzemskou produkci málo. Jestli se ale nějakému motivu většina diskutérů vyhýbá, tak je to Ondříčkova zjevná fascinace tradiční maskulinitou. Že to nemohlo být jinak a že „havíři prostě byli a jsou takoví“? Přitom právě tento argument si svou nezvratností a nemožností pojmout věci jinak zasluhuje kritické prozkoumání.

Rozpůlení Avengers

25. 5. 2018
Recenze

Komiksový trhák Avengers: Infinity War překonal nové Hvězdné války v rychlosti výnosu. Jenom v USA za první víkend dosáhl na tržbách přes čtvrt miliardy dolarů. Momentálně má doma kolem 600 milionů dolarů a miliardu a čtvrt v zámoří. V globálním kontextu je na tom lépe než předchozí Avengers i překvapivě megaúspěšný Black Panther, jenž zafungoval hlavně v afroamerické komunitě.

Jako by Infinity War existovala jenom k překonávání rekordů, neboť se zde zhmotnilo desetileté úsilí studia Marvel o natlačení všech superhrdinů do jednoho filmu. Tedy, fakticky půjde o filmy dva – zatím nepojmenovaný čtvrtý díl Avengerů bude mít premiéru až za rok, 3. května 2019. Podobnou strategii rozdělení filmu na dva na sebe návazné díly použil i Matrix (Reloaded a Revolutions), později pak Harry Potter, Twilight a Hunger Games, ti si ovšem nechávali kratší časový rozestup mezi premiérami, a to zhruba půl roku.

Může to vypadat, že každý nový komiksový film překonává ty ostatní, a navíc že komiksy válcují všechny ostatní žánry. Ovšem v historickém náhledu, kdy se počítá i inflace cen lístků, však Avengers ještě nepředčili Temného rytíře (2008) a nachází se pod mnoha disneyovkami, Hvězdnými válkami, kolekcí Indiana Jones, Jurským Parkem, E. T. Mimozemšťanem, Avatarem, Benem Hurem, Vymítačem ďábla, Doktorem Živagem a Jihem proti Severu. Tomu se z moderních filmů přibližuje jenom Titanic. Nežijeme tedy v žádné převratné éře, kdy se chodí více do kina na jednotlivé tituly nebo kdy kultura totálně podléhá komiksovému vidění světa.

jj

Avengers mění podobu kinematografie v tom, že si zvykáme na filmy s provázaným fikčním universem. Na plánování nikoli pětiletek, ale desetiletek výroby. Dříve byl kvůli složitým autorským právům problém, aby se hrdinové různých příběhů potkávali, publikum navíc nebylo tak dobře obeznámené se všemi postavami. Nyní uneseme i 156 minut děje, v němž se dávní známí objevují často jen na pár minut, vymění si mlčenlivé pohledy, a pak zase zmizí.

Akce se odehrává na několika místech současně, nikdo se moc nezdržuje vysvětlováním. Zatímco batmanovští Temní rytíři fungovali ještě jako samostatné filmy, které dávaly smysl, aniž byste museli vidět předchozí díly, u Avengers už to neplatí. S jistou bezohledností se předpokládá, že jste fanoušci a že jste se nepřišli bavit do kina s tím, aby vám někdo všechny informace naservíroval pod nos. Musíte se zorientovat sami a pospojovat si z útržků a náznaků celistvý obraz. (Jak jinak bychom mohli cítit smutek při letmém setkání Nataši a Bruce...)

Infinity War je po třech Iron Manech, třech Captainech America, třech Thorech, dvou Strážcích galaxie, dvou Avengers, jednom Hulkovi, jednom Spider-Manovi, jednom Dr. Strangeovi, jednom Ant-Manovi a jednom Black Pantherovi již devatenáctým filmem z Marvel Cinematic Universe a údajně bude následovat dvacet dalších. Producenti hovoří o třech fázích, přičemž v první začínali angažovat režiséry, kteří obvykle nedělali velké filmy a nebyli to žádní hitmakeři.

Jednotlivé postavy prožívají své „origin story“ a postupně se z malého zemského měřítka přenášíme stále více do kosmického meziplanetárního kontextu, přibývají různé časoprostorové dimenze a varianty vývoje v alternativních vesmírech. Probíhá rovněž neustálý přesun od technologie k magii; novou magii vidíme jako technologii, kterou ještě neumíme dobře popsat. (Jak jinak vysvětlit čarodějnické triky Dr. Strange nebo sbírání a používání kamenů nekonečna, které provádí Thanos?) Jaký styl a témata přinese další fáze vývoje, zatím nevíme.

SPOILER ALERT
Tvůrci se ale budou muset vypořádat s tím, že v Infinity War umře celkem šestnáct postav, s nimiž jsme toho mnoho prožili v několika filmech. Umírá se v půlce děje, ve finále i po titulcích. Ještě nikdy se v dějinách komiksových filmů nestalo, že by příběh byl o prohře a že padouch vyhraje na celé čáře. Můžeme se jakkoli utěšovat mantrou „to be continued...“, ale stalo se něco nezvyklého.

Jaký typ vyprávění tedy Infinity War nabízí? Jsou zdejší úmrtí odlišná od ostatních komiksů? Čeho chce vlastně dosáhnout Thanos a o jaký typ padoucha jde?

Měsíc Jupitera učí zvednout zrak

15. 5. 2018
Recenze

Občas nějaký film působí, jako by spadnul na Zem z jiné galaxie. A většinou stačí, aby se v něm mluvilo maďarsky. Natož když se na začátku objeví titulek, že Jupiter má 67 měsíců, ale jen na jednom z nich, Evropě, je možný život. Potom začíná být jasné, že půjde o kosmologické dílo. Fantazijní vyprávění, nahlížené z nebeské perspektivy, z níž se pozemské hemžení jeví nicotně a nepochopitelně. Obzvlášť, když se jedná o uprchlickou krizi a maďarské zdravotnictví.

Mladý Syřan Aryan při ilegálním nočním přechodu hranice schytá několik kulek do hrudníku, ale po chvíli zázračně vstane z mrtvých a začne se vznášet k oblakům. Pak kouzlo přestane působit a on se opět zřítí korunami stromů k zemi. Když o několik hodin později své schopnosti zděšeně předvede v ordinaci uprchlického tábora cynickému doktoru Sternovi, začíná jejich zvláštní pouť za vykoupením. Nevěřící Tomáš se dotkne Ježíšových ran a možná uvěří v něco vyššího nad námi...

Snímek Měsíc Jupitera od třiačtyřicetiletého režiséra Kornéla Mundruczóa provází pověst jednoho z vizuálně nejpůsobivějších filmů poslední doby. Západní recenzenti se většinou omezují na jeho přirovnávání k filmům Alfonsa Cuaróna Potomci lidí a Gravitace, občas někdo zmíní Inception od Christophera Nolana. Přitom autor svými dlouhými záběry navazuje spíš na domácí tradici, kterou určoval třeba Miklós Jancsó svými desetiminutovými scénami, v nichž se postavy pohybovaly ve dvou, třech i čtyřech plánech najednou.

Vedle toho, že všichni oceňují hutnou atmosféru a výjimečně působivé trikové sekvence, u nichž i divák se cvičenějším okem často váhá, jak vlastně daný záběr vzniknul, panuje celkem výrazná shoda na tom, že film je obsahově slabý, respektive jaksi nedodělaný, nedořečený, roztříštěný na mnoho témat. Rád bych se pokusil tento názor vyvrátit.

(Následující text obsahuje spoilery.)

Tomb Raiderka bez prsou

2. 4. 2018
Recenze

Herní fenomén Tomb Raider je tady s námi od roku 1996, čili neuvěřitelných 22 let. Jen málo her mělo takový dopad na herní průmysl jako právě tato gamesa. Především se jedná o hru, která naučila masy hráčů a hráček prožívat akci z perspektivy, kdy se díváme na trojrozměrný prostor zpoza zad či temene hlavní postavy.

Ne, že by tu předtím podobné hry vůbec nebyly, ale Tomb Raider nabídl maximum volnosti pohybu a zároveň dostatečně inteligentní kameru, která se plynule přizpůsobovala probíhající akci a dala se jí i částečně aktivně uzpůsobovat. Dříve se tento způsob zobrazení používal spíše pro méně akční adventury, kde byly změny úhlu záběru více fixované a přednastavené – například v hororové sérii

.

Tomb Raider byl zároveň první skutečně slavnou hrou, kde byla hlavní akční hrdinkou žena. Opět – našli bychom i dřívější příklady, ale obvykle šlo o hry, které nabízely možnost volby hrát za muže či ženu a také to byly hry, které přitahovaly obvykle mužské hráče. Tomb Raider zapříčinil to, že akční hry chtěly hrát více i ženy, zatímco mužským hráčům nevadilo, že nemají na výběr z více variant.

Dalo by se spekulovat, jak je to potom s genderovou identifikací. Může se mužská mysl vnořit do ženského těla a upozadit sebe sama, nebo je pak ženské tělo ještě více podřízeno mužskému pohledu a ovládání? V případě Tomb Raidera platilo dráždivě oboje – část hráčů prožívala intenzivně pády a smrt hrdinky, do níž byli virtuálně vtěleni; část si občasně užívala bolestné vzdechy a pády, když její tělo pozbylo kontroly.

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account