Systémové upozornění

Filtr

100
Hlavní informace

Teorie terorismu s Janžurkou

20. 4. 2019
Recenze

V roce 2016 uváděla česká kina komedii Teorie tygra, jež přilákala početné publikum, které obvykle sleduje filmy už jen v televizi. Unikátní bylo rovněž to, že zatímco většina nových snímků vydrží v kinech zhruba dva až tři měsíce, Teorie tygra se držela v žebříčku dvaceti nejnavštěvovanějších filmů více než tři čtvrtě roku.

Navíc se jednalo o přelom ve zdejší komediální tvorbě. Tento snímek jako první – při zachování jisté divácké atraktivity – tvrdil, že lidé ve středním a pokročilejším věku mají právo na uklidnění. Zatímco Marie Poledňáková nás do té doby vytrvale zásobila komediemi, v nichž lidé nad padesát let stále podléhají vášnivé lásce s trochou sexu, a Jiří Vejdělek nás přesvědčoval, že ideálně šedesátníci a šedesátnice se oddávají sexu naplno, aniž by k tomu potřebovali lásku, a že můžou své volnomyšlenkářství hlásat do světa.

Tehdy debutující Radek Bajgar, bývalý psychiatr a šéfredaktor Reflexu, nám poprvé řekl, že generace dnešních babiček a dědečků už nechtějí ani sex, ani lásku, ale jenom klid jeden od druhého. Samozřejmě, že primárně potřebují klid muži od žen, co se je pořád snaží vychovávat a omezovat. A protože muži v jeho sebeomluvném pojetí neumějí, nechtějí a nemusejí umět komunikovat, je pro ně lepší předstírat bláznovství. (Důkladný rozbor oné perverzní tygří teorie si můžete přečíst zde.)

Po necelých třech letech přichází Radek Bajgar s další „komedií ze života“ nazvanou Teroristka. Hlavní role byla prý psána na tělo Ivě Janžurové a jejím tématem je boj obyčejného člověka proti zlu. Bývalá učitelka češtiny Marie tráví důchod v zahrádkářské kolonii poblíž Prahy, kde pečuje o svou nemohoucí umírající kolegyni Evu. Klid jim však kazí aktivity místního mafiánského podnikatele Macha, který provozuje hlučnou noční diskotéku a nově začíná podporovat domobranu složenou z myslivců na motorkách. (Ano, čtete správně.) Po sérií příkoří, završenou tím, že jeden z myslivců zastřelí druhé pančelce psa, se první, mobilní pančelka rozhodne, že podnikatele sprovodí ze světa, aby „z malého fašouna nemohl vyrůst velký fašoun“. Od svého bývalého žáka, nyní propuštěného recidivisty a automechanika, si opatří zbraň a začne se učit střílet.

Zní to skoro zajímavě, až na to, že téma mstivé důchodkyně postrádá čitelnou stylizaci. Teroristka ani náznakem není crazy komedie, v níž by postavy napadaly ztřeštěné věci, jež by se na sebe absurdně kupily. Není to ani důsledná černá komedie, v níž by postavy měly posunuté základní morální hodnoty a kde by se pracovalo s cynickým pohledem na svět. Je to jakýsi téměř nepopsatelný patvar, který šalamounsky nabízí lidovou či spíše populistickou verzi spravedlnosti a pouze naprázdno se ohání komediálním laděním. Stejně jako u Teorie tygra ani zde nejde primárně o vyprávění něčeho napínavého či zábavného, ale o traktát o tom, jak je svět špatný a jak ho učinit lepším.

LOVEní komediální poetiky

5. 4. 2019
Recenze

Česká romantická komedie LOVEní měla předpoklady zpracovat zábavně fenomén seznamování se po internetu. Téma, které Zita Marinovová promrhala na jeden z nejtrapnějších tuzemských snímků posledních let, komedii Seznamku, mohlo vyjít přece jen zkušenějšímu Karlu Janákovi, jenž oslovil mladého scenáristu Jana Potměšila, známého popkulturního nerda, který se dokonale vyzná v komiksech a videohrách.

Skutečnost, že Jan Potměšil figuruje v titulcích pouze na pozici „spolupráce na scénáři“, ukazuje, že hlavní slovo měl 48letý Janák, jenž se do širšího povědomí dostal před čtrnácti lety díky komedii Snowboaďáci a následně se teenagerskou tematiku rozhodl vytěžit v Rafťácích a Ro(c)ku podvraťáků. Od dob dětského snímku Ať žijí rytíři! (2009) se ale jenom bezradně plácá. I další pokus o trochu dospělejší, řekněme dvacátnickou komedii 10 pravidel, jak sbalit holku (2014), nedopadl moc slavně – jak komerčně, tak v celkových ohlasech. Loňský technothriller Důvěrný nepřítel o domu s umělou inteligencí, jenž se „zamiluje“ do své obyvatelky, selhal ve věrohodnosti scénáře a propadl se do naprostého bizáru. Janák má z Hollywoodu dobře odkoukáno, jak by filmy asi měly vizuálně vypadat, ale jakýkoli „vnitřek“ nebo pohánějící princip ho nezajímá. Jeho díla pak většinou končí jako naprázdno klapající mechanismy, čistě behaviorální černé skříňky.

Pak ale těžko říct, jestli na LOVEní má být zajímavá zápletka s internetovými seznamkami nebo sama hlavní postava. U Zbouchnuté (2007) má hlavní slovo klíčová zápletka: „Půjdu, nebo nepůjdu na potrat, mám dát šanci náhodné známosti?“ U Deníku Bridget Jones (2001) je zásadní postava třicetileté oplácané ženy jako obecného typu i individuální osobnosti. Každý z těchto filmů je zároveň společenskou mozaikou zaznamenávající trendy svého vzniku tehdejší trendy – singles, věčně nedospělé muže či v třetím díle Bridget Jones těhotenství v pozdějším věku. Co nám čeští tvůrci říkají o změnách v seznamování v 21. století?

Favoritka kritizuje nemocné mocné

25. 2. 2019
Recenze

Mezi pěti režiséry nominovanými letos na Oscara byl jeden Mexičan (Alsonso Cuarón za černobílou, španělsky mluvenou Romu), jeden Polák (Pawel Pawlikowski za černobílou, polsky mluvenou Studenou válku) a jeden Řek – Yorgos Lanthimos za historický snímek Favoritka. Taková sestava tu už dlouho nebyla. Oscarová akademie těmito nominacemi naznačuje, že éra angloamerické filmové nadvlády je v oblasti divácky náročnějších filmů neudržitelná. Nelze předstírat, že pět nebo i deset nejlepších filmů roku vytvořili v USA domácí tvůrci.

Díla, která by dřív byla pouze v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film, se derou i mezi anglicky mluvené snímky. Favoritka měla celkem deset nominací – za nejlepší film, režii, scénář, kameru, výpravu, kostýmy, střih a pro všechny tři hlavní herečky, což je dost výjimečné. Roma jich měla stejný počet, přičemž její hlavní tvůrce Alfonso Cuarón získal zlatou sošku za režii a kameru a neproměnil nominace za produkci a scénář. Favoritka, stejně jako Roma, jsou rovněž silné ženské filmy – první vypráví o složitém politickém a milostném trojúhelníku na britském královském dvoře na počátku 18. století, druhý o služce v chudnoucí středostavovské rodině v mexickém hlavním městě během 70. let minulého století.

Na střeše cucám si z prstu scénáře

19. 2. 2019
Recenze

Na Jiřího Mádla jsem byl zlý už při jeho debutu Pojedeme k moři v roce 2014. Jedenáctiletý kluk v něm cosi točí na kameru a náhodou mu z toho vyjde hluboký příběh s velkým překvapením na konci, až na to, že není žádná šance, aby takový příběh mohl jakýmkoli způsobem vzniknout, pokud by chlapec nebyl úplný psychopat nebo celý film nevytvořil on, ale bůh. Přestože by si to mnozí přáli, nezrodil se nový zářivý talent ani noví Páni kluci.

A chtě nechtě musím být na Mádla zlý i kvůli jeho druhému snímku Na střeše. Vím, že mě to staví do opozice vůči většině, nicméně je jasné, že ji vlastně tvoří poměrně málo lidí. (Snímek má po dvou týdnech v kině 18 tisíc diváků, přičemž druhý týden zaznamenal silný pokles zájmu – až o 58 %.) Jiří Mádl je sice poměrně známý herec – jemuž navíc nejde upřít spontánní talent a sympatickou roztomilost –, ale jeho režijní počiny rozhodně nejsou typicky komerční díla. Spíše se pokoušejí o vyplnění formátu solidní artovky, jaké dělal od 70. let do 90. let třeba Karel Kachyňa. Jedná se tedy nikoli o debatu, zda nemáme přehnané nároky na oddechovou zábavu, ale o to, zda má Jiří Mádl dost scenáristického a režijního talentu na ambicióznější počiny. A zatím nic, co vytvořil, nepřekračuje stín pouhého nadšenectví.

Na střeše je komorní psychologické (napůl) komediální drama ze současnosti o bývalém učiteli v penzi, který se ujme vietnamského imigranta, jemuž hrozí deportace. Původně měl hlavní roli hrát 80letý Jan Tříska, jenž se ovšem den před začátkem natáčení zabil při pádu z Karlova mostu do Vltavy. Náhradu našel režisér v 79letém Aloisi Švehlíkovi, jenž už dlouho nedostal ve filmu velkou roli. Dlužno dodat, že kdyby se k nesmyslnosti scénáře dodal ještě Třískův herecký patos a macha, kterou trpěl v posledních letech, byl by film zřejmě ještě o něco nesnesitelnější. Se Švehlíkem mu zbývá přece jenom trocha humoru. Přechody mezi nerudností a šibalstvím profesora Rypara, jenž nemá žádné křestní jméno (a příjmení si vypůjčil od autora hudby snímku Reného Rypara), sice nejsou nijak zdůvodněné a působí, jako by šlo o dvě osoby, nicméně Švehlík zvládá obě polohy výborně. Jinak se ovšem o snímku Na střeše nedá říct nic jiného, než že je to vrcholná vycucanina z notně odumřelého prstu.

Ženy v běhu pod čepec

5. 2. 2019
Recenze

České romantické komedie posledních let vznikají ze dvou základních tvůrčích dílen. První model představuje Marie Poledňáková se svými Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel, v nichž se více postav z více generací proplétá ve vztahové troj a víceúhelníky a do toho se jim různě motají pod nohy děti. Primárními postavami jsou ženy středního a vyššího věku, které už nechtějí být jen pragmatické, ale touží po troše romantiky. Ne že by se jim to úplně dařilo, ale to je jejich cíl.

Druhý model zastupuje Jiří Vejdělek se Ženami v pokušení a Muži v naději, kde se opět rozvíjejí vícegenerační víceúhelníky. Muži i ženy se zde učí nebýt moc romantičtí, ale naopak pragmatičtí, ukájející krátkodobé slasti. U Vejdělka mají hlavní perspektivu muži a mužskou optiku přejímají i některé ženské hrdinky – například věčně nadržená důchodkyně Vilma v podání Elišky Balzerové. Vztahy se zde nahlížejí jako druh výhodné směny. Poledňáková nechává postavy potkávat se na dovolené, Vejdělek je strká do jednoho domu nebo na jednu pavlač.

ZENY V BEHU 16 1

Jistěže jsou tu další sérioví výrobci jako Tomáš Svoboda (Hodinový manžel, Manžel na hodinu, Jak se zbavit nevěsty, Dvě nevěsty a jedna svatba) nebo Milan Cieslar (Láska je láska, Život je život, Špindl, Věčně tvá nevěrná), ale těm se nikdy nepodařilo prosadit jeden model vyprávění a jejich filmy nemají ani výrazný kulturní zásah. Občas se sem přimotají i snímky z jiného světa typu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, jež vypovídají hlavně o zoufalství svých tvůrců, kteří zapomněli, že 90. léta už dávno skončila. Přicházejí také dílka, v nichž se hlavní hrdinky musí co nejvíc trestat vztahy s majetnickými pitomci (Všechno nebo nic), nebo snímky, kde jsou zdánlivě trestáni machističtí samci (Po čem muži touží).

Zdá se ale, že ona počáteční hrubost, rozjívenost a promiskuita, zabalená do lákavého obalu, jež vládla na počátku této dekády, už není v kurzu. Sám Jiří Vejdělek přišel s mnohem upejpavějšími filmy jako Něžné vlny a Tátova volha, v nichž bylo najednou méně nahoty a sexu (případně žádný) a jeho dvorní producent Tomáš Hoffman dokonce přesedlal na úplně neviňoučké snímky, jako jsou Bezva ženská na krku (kde se dospělí lidé chovají jako čtrnáctileté děti bez přístupu na internet) a nynější Ženy v běhu. Martin Horský psal u prvního scénář, u druhého celovečerně debutuje jako režisér.

S Ženami v běhu není na první pohled nic špatně. Neříkají se tu hrubé sexistické vtipy, nepronášejí se žádné pitomé teorie o vztazích a touhách, ženy nejsou pouhé objekty mužského pohledu a nevěra nejenom, že není žádoucí, ale nikdo z hlavních postav o ní ani neuvažuje. Přesto je tu cosi hrozně podivného, co opět ukazuje, že čeští tvůrci v podstatě vůbec nechápou, co je jádrem současných romantických komedií.

Aquaman zachraňuje svět hezky, ale zbytečně

28. 12. 2018
Recenze

Warner Bros. se svou sérií komiksů podle nakladatelství DC stále prohrává se studii Disney a Marvel. Zatímco marvelovští Avengers (Iron Man, Spider-Man, Captain America, Thor, Hulk, Dr. Strange, Ant-Man a Strážci Galaxie) mají obrovské množství fanoušků a téměř vždy miliardové tržby, novodobí členové Ligy spravedlnosti od DC jsou na tom střídavě. Superman alias Muž z oceli (2017) mírně nadprůměrně, Batman vs. Superman (2016) špatně, Wonder Woman (2017) velmi dobře a vedlejší projekt Suicide Squad (2016) maximálně rozpačitě. Nyní přichází do kin Aquaman, který se už mihnul v neslané nemastné Lize spravedlnosti, (2017) a ještě se čeká na Flashe.

Nejen že se trh zdá být přesycený superhrdinskými komiksy, ale hlavně se DC a Warnerům nedaří vymyslet dostatečně atraktivní fikční světy, propojit je mezi sebou a navázat na aktuální stav globální nebo americké společenské reality. Zatímco Iron Man je trochu jako miliardářský vizionář Elon Musk a věnuje se třeba konfliktům na Blízkém východě a Captain America řeší spiknutí ve vládě a tajných agenturách a pokaždé najde účelné žánrové naladění, DC zůstává urputně temné a finále filmů se vždy rozplizne do nepřehledných trikových orgií, pro něž se ujal český termín „digibordel“.

rev 1 AMN TRL 89421 UM High Res JPEG

Tento styl zavedl do DC Universe režisér Zack Snyder, dříve proslulý spíš extrémním důrazem na zpomalený pohyb. Režisér Aquamana James Wan má za sebou hlavně hororové série Saw, Insidious, V zajetí démonů a sedmý díl Rychle a zběsile, ale nikdy nedělal epický komiks. Jeho výtvarné řešení spoléhá na velmi pestrou, výraznou paletu barev a světel a tón, jenž mnohem více odpovídá fantasy než drsně realistickým detective comics. Charakterově Aquaman ze všeho nejvíc připomíná Thora. Není sice čistokrevný bůh, jen polobůh (plod lásky „mořské panny“ a muže), ale má podobné sebevědomí bez pudu sebezáchovy, rád se napije piva a působí lehounce přihlouple a buransky. Přitom má sám od sebe i dostatečný odstup, nechce být velkým hrdinou, suše hláškuje a v očích má cosi šibalského.

Beze stop dramatu

25. 10. 2018
Recenze

Když mi film Beze stop (Leave No Trace) doporučovali známí na festivalu ve Varech, nebyl jsem si jistý, zda ho chci vidět. Jestli jít do kina na další příběh o tom, jak svobodně uvažující člověk, utlačovaný okolní společností, uteče do přírody a tam vychovává dítě, které se jednoho dne nutně musí vzepřít. Tedy ne že bych takových viděl desítky, ale stačilo mi vzpomenout si na nedávný snímek Tohle je náš svět (Captain Fantastic), kde onoho soběstačného otce, obklopeného smečkou ratolestí, hrál Viggo Mortensen. Nicméně snímek Beze stop – což je původně zálesácký termín vyjadřující, jak tábořit v přírodě, aby člověk po sobě nic nezanechal – je dokonalou antitezí k filmu Tohle je náš svět.

Trierův chrám potměšilosti

9. 10. 2018
Recenze

Naposledy se takto důsledně odcházelo nejspíš z filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy. Jakmile přišla druhá část, nazvaná Kruh hoven, kdy nebohé oběti tří fašistických zvrhlíků začnou pojídat fekálie, zvedá se nejprve žaludek a pak půlka sálu. V novince 62letého Larse von Triera Jack si staví dům nadchází podobný moment zhruba v polovině snímku, kdy hlavní hrdina, psychopatický sériový vrah, vezme na romantický lovecký výlet matku se dvěma dětmi a pak je všechny postupně zastřelí a vystaví vedle piknikové deky jako králíky ukořistěné po honu. Naturalistické detaily ustřelené dětské nožky a mozku náhle překročí hranici tabu, kdy část publika vzdává chápání filmu jako černočerného humoru. Další exodus nastane, když Jack ještě coby dítě ustřihne roztomilému kachňátku zahradními nůžkami nožičku a netečně sleduje, jak se zmrzačený ptáček točí na hladině v nekonečných kruzích.

Celé 155minutové dílo, jež má formu filosofické eseje a žánrového pastiše, se lehce vzpírá běžnému vnímání filmů. Vyprávění je dělené do kapitol, pod obrazem často běží abstraktní dialog ze záhrobí, objevují se animované vsuvky a hrdina zcizujícím způsobem občas civí do kamery a odkládá tabulky s klíčovými pojmy, pomocí kterých se dá interpretovat děj. Trier byl po uvedení filmu na festivalu v Cannes obviněn z prázdné exhibice, nechutné onanie, sebevykrádání a kázání, v němž si hýčká pocit vlastní důležitosti. Je to opravdu tak?

Zrodila se unplugged Gaga

6. 10. 2018
Recenze

Ten příběh tu byl pod stejným názvem už třikrát. Poprvé v roce 1937, poté v roce 1954 a nakonec v roce 1976, přičemž většina lidí si bude pamatovat pouze poslední verzi s Barbrou Streisand a Krisem Kristoffersonem. Mladé ženy, která by za normálních okolností neměla šanci prorazit v showbyznysu, si všimne o něco starší úspěšný hudebník a pomůže jí dostat se rychle do první ligy. Bohužel, muž nese ženin úspěch špatně a stále více propadá závislosti na alkoholu. Všechny verze filmu Zrodila se hvězda (A Star is Born) můžeme brát jako horší variaci na Popelku nebo Pygmalion, jakousi snahu odkouzlit pohádku o tom, že v každé dívce dřímá princezna, již budou obdivovat davy.

Nápad obsadit do novodobého remaku Lady Gaga přišel až poměrně pozdě, před ní se uvažovalo o Beyoncé, Jennifer Lopez, Shakiře, Demi Lovato, Seleně Gomez, Keshe, Rihanně či Janelle Monáe, což by většinou do vneslo do hry etnickou kartu. Nicméně Lady Gaga (vlastním jménem Stefani Joanne Angelina Germanotta) je jednoznačně nejlepší volbou. Podobně jako Barbra Streissand trpěla komplexem kvůli svému velkému nosu, přičemž právě nos coby symbol osobnosti je jedním z leitmotivů filmu. Nestačí mít talent, musíte být krásná podle velmi konvenčních a omezených představ o kráse.

A v jistém ohledu jde o pohádku na druhou, protože to se v tomto případě podaří překonat. Talent vás učiní krásnou, lidé se naučí ocenit vaši výjimečnost. Pro Lady Gaga, jíž je momentálně 32 let a pozici globální superhvězdy zaujímá zhruba jednu dekádu, jde však i o další krok v kariéře, protože musela projevit odvahu k obyčejnosti.

Neumělá scenáristická demence

2. 9. 2018
Recenze

Když chce autor nezávazných teenagerských blbin Snowboarďáci, Rafťáci a Ro(c)k podvraťáků předvést, jak filmařsky a mentálně dospěl, mohl by nejprve začít nějakým lehčím žánrem než technothrillerem o nebezpečí umělé inteligence. Klidně by stačila i obyčejná romantická komedie, ale vlastně ani ta se mu nepovedla. Snímek Důvěrný nepřítel, v němž Vojtěch Dyk marně předstírá, že umí programovat, a Gabriele Marcinkové nezbývá než se neustále svlékat, abychom neusnuli nudou, se tak stává spíš příkladem scenáristické demence.

Kromě toho, že plagiátorsky připomíná zápletku speciálního čarodějnického dílu 13. řady seriálu Simpsonovi, „půjčuje“ si absurdní motiv ze zastaralého devadesátkového snímku Síť se Sandrou Bullock a supermoderní počítač nechá komunikovat pomocí obstarožního fontu, selhává především v základní věrohodnosti děje. Pokud to shrnu velmi jednoduše, jde o to, že mladý pár – český programátor Andrej a slovenská sochařka Zuzana – se nastěhuje do experimentálního domu kdesi v horách a lesích, který se má svým majitelům co nejvíce zavděčovat; načež on se rozhodne, že nejlepší bude ošukat zanedbávanou manželku a zabít manžela. A minimálně v tom prvním neselže, protože jí do vany pustí hodně bublinek… Nejsme náhodou zpátky u teenagerské komedie? Akorát že u toho hřímá orchestrální hudba Ondřeje Gregora Kuchaře Hanse Zimmera Brzobohatého.

I pro chytré hlavičky sci-fi spisovatelů či hollywoodské scenáristické týmy bývá problematické představit si, co by dělala artificial intelligence, kdyby dosáhla stavu tzv. singularity. Od chvíle, kdy je A. I. schopnější než lidský mozek, nedokáže naše mokrá mozková hmota emulovat tento vyšší systém, jenž provedl kvantový skok do jiné dimenze myšlení. Proto je také většina zápletek technothrillerů a kyberthrillerů dost hloupá (nejlepším příkladem bude Transcendence) nebo konce podivná (Oko dravce, Lucy, Ex Machina). Notabene, když scénář píšou dva lidé, z nichž jeden dostal ránu snowboardem do hlavy a druhý stojí za nejhorším slovenským filmem všech dob Cinka Panna.

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account