Systémové upozornění

Filtr

90
Hlavní informace

Tomík je i pošesté impossible

4. 8. 2018
Recenze

Filmová série Mission Impossible je s námi již 22 let. Předcházel jí seriál, uváděný v televizi v 60. a 70. letech, zatížený kontextem studené války. V současné době již v dramatických zápletkách není hlavním nepřítelem Rusko, ale různé tajné organizace, které se snaží rozložit celosvětový řád – ať už jím myslíme jednotlivá náboženská společenství, kapitalismus jako celek nebo ekosystém planety. Vždy se pod rouškou nějakého „vyššího dobra“ vyjevuje nové, nečekané zlo. Poznávacím znamením ústředního kladného hrdiny Ethana Hunta je to, že pro něj má život jednoho člověka stejnou cenu jako životy milionů, a vždy se proto rozhoduje tak, aby nebylo ublíženo nikomu nevinnému.

Mission Impossible nepochybně je přehlídkou neskutečně vypilovaných akčních scén a zároveň globální procházkou (respektive průjezdem a průletem) po atraktivních lokacích – tentokrát po deštivém Irsku, sluncem zalitých metropolích Paříž a Londýn a zasněženém Kašmíru. Dokonce se může zdát, že jde o přehlídku samoúčelnou, kdy má Tom Cruise předvést co nejvíce fyzicky náročných výkonů, u nichž se většinou nenechá zastupovat kaskadérem. Kamera přitom schválně co nejnázorněji ve velkých celcích snímá i jeho tvář, aby bylo potvrzeno, že herecká megastar riskovala svůj život a pánové z pojišťovny si nervózně mnuli ruce.

MI6 Fallout

Ostatně, Cruise si při jednom skoku mezi střechami domů zlomil kotník a natáčení muselo být na několik měsíců přerušeno. Seskok z letadla z osmi kilometrů se zase točil více než stokrát, protože ideální světlo na natáčení bylo pouhé tři minuty denně. Není divu, že Cruise teď zahraniční recenzenti přirovnávají k Busteru Keatonovi nebo Jackiemu Chanovi a určitě jde tvrdit, že v mnoha směrech překonal i Jeana-Paula Belmonda. Cruisova energie a vzhled zavdávají ke spekulacím, zda se mezi záběry koupe ve fontáně mládí nebo v krvi panen, případně si ve scientologickém centru dopřává kvalitní ozónové klystýry a pěstuje si v sobě onoho „vnitřního mimozemšťana“. Vypadat v šestapadesáti jako udržovaný čtyřicátník vskutku není normální, i když občas vyhlíží spíše jako někdo, kdo na sobě nosí gumovou masku Toma Cruise. Až v závěru se tvůrci odhodlají ukázat na skráních potlučeného Ethana Hunta šedivé vousy, jimiž potvrdí, že i on stárne.

Všechno bude. I cena z Varů?

5. 7. 2018
Recenze

Když slyším frázi „všechno bude“, okamžitě se mi vybaví scénka ze Skřivánků na niti (návštěva začíná někdy v 1:21:00), kde senilní ministr kultury Zdeněk Nejedlý říká muklům v pracovním lágru: „Všechno bude, chleba bude, máslo bude, i smetana bude… Ano, Smetana…“ A tak bych touto cestou rád poprosil filmaře, aby nedávali svým dílům názvy jako Nikdy nejsme sami, Nic jako dřív nebo Všechno bude, protože, kdo si to má, krucipísek, pamatovat, a to jsou všechny jmenované tituly dobré.

Koneckonců, i Všechno bude má mnohem lepší titul pro zahraniční distribuci – Winter Flies (Zimní mouchy). A ty mouchy tam jsou mnohem častěji než věta: „Všechno bude.“ Ona věta zazní snad jenom jednou, zatímco omámené zpomalené mouchy se tu promenádují, poletují a vstávají zasypané z cigaretového popela mnohem víc. Jenom si nejsem jistý, jestli malátnost neuspaných či předčasně probuzených much odpovídá mentálnímu stavu obou hlavních hrdinů, kluků na útěku před rodiči a nudou. Možná se tím myslí, že daleko neuletí, nebo je pro ně jejich prostředí podobně nehostinné jako pro mouchy, nebo snad i to, že je od sebe všichni odhánějí jako obtížný hmyz.

MFFKV 2018 – Dovlatov: génius, nebo povaleč?

1. 7. 2018
Recenze

Plakát je skvělý. Na malinkém otřískaném a přeplněném autě sedí obrovský mladý chlap v černém kabátě a kolem se válí šedivá leningradská mlha. Není jasné, zda auto jede, nebo stojí, jestli toho člověka na střeše lidé v autě nechtějí, nebo se do něj prostě nevejde. Každopádně je to hezký metaforický obraz spisovatele Sergeje Dovlatova, kterého v normalizačním Sovětském svazu nesměli vydávat a jenž se stal slavným až v americké emigraci. I když slávu si moc neužil, protože zemřel v pouhých 48 letech na infarkt. Dovlatovův hřmotný zjev byl přitom natolik unikátní, že v celé širé Rusi nebylo možné najít podobného herce, a tak museli při castingu sáhnout po srbském fešákovi Milanu Maricovi.

Chlapáctví Dukly 61

25. 6. 2018
Recenze

V ohlasech na dvoudílný televizní film Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka se objevují převážně tři témata. Zaprvé, že se České televizi konečně podařilo vyrobit něco, co připomíná moderní západní „quality TV“. Zadruhé se probírá, nakolik herci a herečky zvládli ostravský (respektive havířovský) přízvuk, nutný pro dojem autenticity celého příběhu. A konečně se mluví o tom, nakolik jde o přínosnou historickou reflexi dříve tabuizované události, která na dlouhá desetiletí negativně ovlivnila celý hornický region. Neštěstí v dole Dukla v roce 1961, při němž zemřelo 108 havířů, nebylo téma, jímž se socialistická republika chtěla chlubit. Obzvlášť proto, že jeho příčinou bylo zbrklé a zaslepené plnění předem daného nerealistického plánu práce.

Za sebe bych to vyjádřil tak, že ve všech třech případech jde zhruba o šedesátiprocentní úspěch, což není na tuzemskou produkci málo. Jestli se ale nějakému motivu většina diskutérů vyhýbá, tak je to Ondříčkova zjevná fascinace tradiční maskulinitou. Že to nemohlo být jinak a že „havíři prostě byli a jsou takoví“? Přitom právě tento argument si svou nezvratností a nemožností pojmout věci jinak zasluhuje kritické prozkoumání.

Rozpůlení Avengers

25. 5. 2018
Recenze

Komiksový trhák Avengers: Infinity War překonal nové Hvězdné války v rychlosti výnosu. Jenom v USA za první víkend dosáhl na tržbách přes čtvrt miliardy dolarů. Momentálně má doma kolem 600 milionů dolarů a miliardu a čtvrt v zámoří. V globálním kontextu je na tom lépe než předchozí Avengers i překvapivě megaúspěšný Black Panther, jenž zafungoval hlavně v afroamerické komunitě.

Jako by Infinity War existovala jenom k překonávání rekordů, neboť se zde zhmotnilo desetileté úsilí studia Marvel o natlačení všech superhrdinů do jednoho filmu. Tedy, fakticky půjde o filmy dva – zatím nepojmenovaný čtvrtý díl Avengerů bude mít premiéru až za rok, 3. května 2019. Podobnou strategii rozdělení filmu na dva na sebe návazné díly použil i Matrix (Reloaded a Revolutions), později pak Harry Potter, Twilight a Hunger Games, ti si ovšem nechávali kratší časový rozestup mezi premiérami, a to zhruba půl roku.

Může to vypadat, že každý nový komiksový film překonává ty ostatní, a navíc že komiksy válcují všechny ostatní žánry. Ovšem v historickém náhledu, kdy se počítá i inflace cen lístků, však Avengers ještě nepředčili Temného rytíře (2008) a nachází se pod mnoha disneyovkami, Hvězdnými válkami, kolekcí Indiana Jones, Jurským Parkem, E. T. Mimozemšťanem, Avatarem, Benem Hurem, Vymítačem ďábla, Doktorem Živagem a Jihem proti Severu. Tomu se z moderních filmů přibližuje jenom Titanic. Nežijeme tedy v žádné převratné éře, kdy se chodí více do kina na jednotlivé tituly nebo kdy kultura totálně podléhá komiksovému vidění světa.

jj

Avengers mění podobu kinematografie v tom, že si zvykáme na filmy s provázaným fikčním universem. Na plánování nikoli pětiletek, ale desetiletek výroby. Dříve byl kvůli složitým autorským právům problém, aby se hrdinové různých příběhů potkávali, publikum navíc nebylo tak dobře obeznámené se všemi postavami. Nyní uneseme i 156 minut děje, v němž se dávní známí objevují často jen na pár minut, vymění si mlčenlivé pohledy, a pak zase zmizí.

Akce se odehrává na několika místech současně, nikdo se moc nezdržuje vysvětlováním. Zatímco batmanovští Temní rytíři fungovali ještě jako samostatné filmy, které dávaly smysl, aniž byste museli vidět předchozí díly, u Avengers už to neplatí. S jistou bezohledností se předpokládá, že jste fanoušci a že jste se nepřišli bavit do kina s tím, aby vám někdo všechny informace naservíroval pod nos. Musíte se zorientovat sami a pospojovat si z útržků a náznaků celistvý obraz. (Jak jinak bychom mohli cítit smutek při letmém setkání Nataši a Bruce...)

Infinity War je po třech Iron Manech, třech Captainech America, třech Thorech, dvou Strážcích galaxie, dvou Avengers, jednom Hulkovi, jednom Spider-Manovi, jednom Dr. Strangeovi, jednom Ant-Manovi a jednom Black Pantherovi již devatenáctým filmem z Marvel Cinematic Universe a údajně bude následovat dvacet dalších. Producenti hovoří o třech fázích, přičemž v první začínali angažovat režiséry, kteří obvykle nedělali velké filmy a nebyli to žádní hitmakeři.

Jednotlivé postavy prožívají své „origin story“ a postupně se z malého zemského měřítka přenášíme stále více do kosmického meziplanetárního kontextu, přibývají různé časoprostorové dimenze a varianty vývoje v alternativních vesmírech. Probíhá rovněž neustálý přesun od technologie k magii; novou magii vidíme jako technologii, kterou ještě neumíme dobře popsat. (Jak jinak vysvětlit čarodějnické triky Dr. Strange nebo sbírání a používání kamenů nekonečna, které provádí Thanos?) Jaký styl a témata přinese další fáze vývoje, zatím nevíme.

SPOILER ALERT
Tvůrci se ale budou muset vypořádat s tím, že v Infinity War umře celkem šestnáct postav, s nimiž jsme toho mnoho prožili v několika filmech. Umírá se v půlce děje, ve finále i po titulcích. Ještě nikdy se v dějinách komiksových filmů nestalo, že by příběh byl o prohře a že padouch vyhraje na celé čáře. Můžeme se jakkoli utěšovat mantrou „to be continued...“, ale stalo se něco nezvyklého.

Jaký typ vyprávění tedy Infinity War nabízí? Jsou zdejší úmrtí odlišná od ostatních komiksů? Čeho chce vlastně dosáhnout Thanos a o jaký typ padoucha jde?

Měsíc Jupitera učí zvednout zrak

15. 5. 2018
Recenze

Občas nějaký film působí, jako by spadnul na Zem z jiné galaxie. A většinou stačí, aby se v něm mluvilo maďarsky. Natož když se na začátku objeví titulek, že Jupiter má 67 měsíců, ale jen na jednom z nich, Evropě, je možný život. Potom začíná být jasné, že půjde o kosmologické dílo. Fantazijní vyprávění, nahlížené z nebeské perspektivy, z níž se pozemské hemžení jeví nicotně a nepochopitelně. Obzvlášť, když se jedná o uprchlickou krizi a maďarské zdravotnictví.

Mladý Syřan Aryan při ilegálním nočním přechodu hranice schytá několik kulek do hrudníku, ale po chvíli zázračně vstane z mrtvých a začne se vznášet k oblakům. Pak kouzlo přestane působit a on se opět zřítí korunami stromů k zemi. Když o několik hodin později své schopnosti zděšeně předvede v ordinaci uprchlického tábora cynickému doktoru Sternovi, začíná jejich zvláštní pouť za vykoupením. Nevěřící Tomáš se dotkne Ježíšových ran a možná uvěří v něco vyššího nad námi...

Snímek Měsíc Jupitera od třiačtyřicetiletého režiséra Kornéla Mundruczóa provází pověst jednoho z vizuálně nejpůsobivějších filmů poslední doby. Západní recenzenti se většinou omezují na jeho přirovnávání k filmům Alfonsa Cuaróna Potomci lidí a Gravitace, občas někdo zmíní Inception od Christophera Nolana. Přitom autor svými dlouhými záběry navazuje spíš na domácí tradici, kterou určoval třeba Miklós Jancsó svými desetiminutovými scénami, v nichž se postavy pohybovaly ve dvou, třech i čtyřech plánech najednou.

Vedle toho, že všichni oceňují hutnou atmosféru a výjimečně působivé trikové sekvence, u nichž i divák se cvičenějším okem často váhá, jak vlastně daný záběr vzniknul, panuje celkem výrazná shoda na tom, že film je obsahově slabý, respektive jaksi nedodělaný, nedořečený, roztříštěný na mnoho témat. Rád bych se pokusil tento názor vyvrátit.

(Následující text obsahuje spoilery.)

Tomb Raiderka bez prsou

2. 4. 2018
Recenze

Herní fenomén Tomb Raider je tady s námi od roku 1996, čili neuvěřitelných 22 let. Jen málo her mělo takový dopad na herní průmysl jako právě tato gamesa. Především se jedná o hru, která naučila masy hráčů a hráček prožívat akci z perspektivy, kdy se díváme na trojrozměrný prostor zpoza zad či temene hlavní postavy.

Ne, že by tu předtím podobné hry vůbec nebyly, ale Tomb Raider nabídl maximum volnosti pohybu a zároveň dostatečně inteligentní kameru, která se plynule přizpůsobovala probíhající akci a dala se jí i částečně aktivně uzpůsobovat. Dříve se tento způsob zobrazení používal spíše pro méně akční adventury, kde byly změny úhlu záběru více fixované a přednastavené – například v hororové sérii

.

Tomb Raider byl zároveň první skutečně slavnou hrou, kde byla hlavní akční hrdinkou žena. Opět – našli bychom i dřívější příklady, ale obvykle šlo o hry, které nabízely možnost volby hrát za muže či ženu a také to byly hry, které přitahovaly obvykle mužské hráče. Tomb Raider zapříčinil to, že akční hry chtěly hrát více i ženy, zatímco mužským hráčům nevadilo, že nemají na výběr z více variant.

Dalo by se spekulovat, jak je to potom s genderovou identifikací. Může se mužská mysl vnořit do ženského těla a upozadit sebe sama, nebo je pak ženské tělo ještě více podřízeno mužskému pohledu a ovládání? V případě Tomb Raidera platilo dráždivě oboje – část hráčů prožívala intenzivně pády a smrt hrdinky, do níž byli virtuálně vtěleni; část si občasně užívala bolestné vzdechy a pády, když její tělo pozbylo kontroly.

Vejdělkova volha jede na diváckou jistotu

12. 3. 2018
Recenze

Pětačtyřicetiletý režisér a scenárista Jiří Vejdělek se u publika zapsal jako tvůrce divácky „všeobjímajících“ snímků, a to od roku 2006, kdy měl premiéru jeho film Účastníci zájezdu. Od té doby nás vytrvale zásobuje svými příběhy o životě „obyčejných Čechů“, jejichž jedinými starostmi je, s kým kdysi spali a s kým by mohli spát teď – vždy pojato v rozverném a tělocvičně-výkonnostním duchu. Ženy v pokušení (2010) a Muži v naději (2011) zformovaly jakýsi etalon, jak se dělá velký tuzemský hit – přijít s košilatým námětem, nechat postavy mít životní úroveň zhruba jako Francouzi, Němci nebo Švýcaři, odhalovat soukromé erotické archivy starších hrdinů a každou druhou minutu pronést zásadní moudro, kterak to máme v životě vést, přičemž pokud to tak neděláme, jsme nudní suchaři a pokrytci.

Je pravda, že Jiří Vejdělek nejspíš nikdy nechtěl skončit jako pouhopouhý prasečkářský hitmaker a rád by potěšil maminku či další příbuzné i tím, že umí udělat něco okoukaně duchaplného. A tak natočil třeba Václava (2007), v němž pracuje s rainmanovským schématem prosťáčka božího, či Roming (rovněž 2007), v němž se nám všem snaží dokázat, že není rasista, a proto do hlavních rolí Romů obsadil Bolka Polívku a Mariana Labudu. Když se v Něžných vlnách (2013) pokusil propojit voyeurismus s duchaplností a přišel s příběhem erotického pubertálního zrání na sklonku minulého režimu, kde rande způsobí listopadovou revoluci, byla návštěvnost náhle asi čtvrtinová. Zdálo se, jako by se výdělečná značka jaksi zadrhla.

Spielbergova skrytá válka proti vládním lžím

28. 2. 2018
Recenze

Málokdy má český distributor takovou potřebu vysvětlovat názvem, o čem film vlastně je. „Akta Pentagon: Skrytá válka“ je snad nejdelší převod superkrátkého originálního titulu The Post, jakého se kdo kdy dopustil. Ne, že by to nebylo svým způsobem nutné, ale nakonec ani tolik nápomocné. Příběh o předvečeru možného zániku deníku The Washington Post v červnu 1971 patří pevně do dějin americké žurnalistiky, nicméně v Evropě a vůbec v Česku o něm moc nevíme.

Problém je už to, že se vlastně jedná o boční, „druhý“ příběh. Prvenství ve zveřejnění tajných vládních dokumentů o tom, jak americká vláda a několik prezidentů po sobě vědělo, že není šance válku ve Vietnamu vyhrát, neměl totiž The Washington Post, ale The New York Times. Pointa příběhu tedy stojí na tom, že v Postu se rozhodli být s Timesy solidární, a i přes soudní zákaz vydávání daných materiálů do toho šli rovněž. V sázce bylo všechno – majetek, kariéry i případná ztráta svobody.

Z dnešního úhlu pohledu to můžeme vidět i jako kariérní tah vydavatelky Kay Graham, která chtěla z „malých rodinných novin“ udělat velké médium. Právě v té době se Post připravoval na vstup na burzu a potřeboval velké téma. Jenomže zároveň to byla hra proti tehdejší americké vládě a nedůvěře obchodních partnerů proti ženě ve vedoucí funkci; risk, který se nemusel vyplatit nejen samotné Graham, ale i jejím dětem a vnukům.

Jedním z důvodů, proč se příběh Postu nakonec dostal na plátno, je i ten, že režisér a producent Steven Spielberg se znal s šéfredaktorem Postu Benjaminem Bradleem, byť ne přímo v inkriminované době, ale dlouho spolu sousedili na Long Islandu. Zajímavé propojení spočívá i v tom, že pozdější nejslavnější kauzu Postu, aféru Watergate, odhalil Carl Bernstein, manžel (již zemřelé) režisérky Nory Ephron, s níž byl dobrý přítel nejen Spielberg, ale i Tom Hanks, jenž hraje Bradleeho, a Meryl Streep, ztvárňující Kay Graham. Poslední záběr snímku je dokonce vystavěný téměř identicky jako první záběr jiného slavného filmu Všichni prezidentovi muži z roku 1976, který se věnuje právě Watergate a odstoupení Richarda Nixona z úřadu.

Padesát odstínů hnědi

14. 2. 2018
Recenze

Kdyby byla v pornograficko-romantické sáze spisovatelky E. L. James nějaká logika a posloupnost, asi by se jmenovala Padesát odstínů šedi, hnědi a temnoty. Nicméně hněď byla přeskočena, asi aby se zbytečně neupozorňovalo na kvalitu díla, a namísto toho tu máme napotřetí odstíny svobody. Tento název signalizuje, že hlavní hrdinka Ana se postupně emancipuje od majetnického a manipulativního manžela. Jinými slovy si ale hlavně zvyká na bohatství. Sice by už na něj po dvou dílech mohla být zvyklá, a tak by nemusela pořád naivně vydechovat věty: „Tohle ti patří taky?“, jenomže právě naivita je to, co ji dostalo až sem. Před oltář s miliardářem Christianem Greyem, který má rád pouta, biče a anální kolíky. Jakoukoli rozumnější bytost by už dávno napadlo, že pan Šedivý rozhodně není pan Božský; že ji doopravdy nemiluje, ani se o ni nebojí; ale že ji zneužívá, stalkuje a omezuje téměř v jakémkoli sebeurčení.

Trochu stereotypně se z generace na generaci předává vousatý vtip, že ženy se koukají na porno proto, aby se dozvěděly, jestli se ti dva na konci vezmou. Tady se tedy vezmou hned na začátku a vyrazí na líbánky do Francie. Christian Aně přikazuje, aby ani na pláži, kde se skoro všechny ženy opalují nahoře bez, neodkládala vrchní díl plavek, a pokud by odložila i ten spodní, asi by ji v kajutě soukromé jachty nečekalo jen decentní naplácání na zadek. Jestli ale v něčem 50 odstínů svobody naplňuje zcela tradicionalistické prvky pornografie, pak v tom, že všechno je tu jenom naoko a že součástí sexuální rozkoše jsou i kulisy „sultánského přepychu“, jak kdysi postřehl už Karel Čapek ve svých esejích Marsyas. Tak jako v běžné pornografii pošťáci, instalatéři, poslíčci pizzy, policisté či vojáci nevykonávají žádnou reálnou činnost, která k jejich povolání patří, ani pan Grey není miliardář, jací bývají. Opravdu, i seriály Dallas a Dynastie poskytují mnohem autentičtější obraz života boháčů a jejich ustavičný boj o majetek a vliv. Pan Grey se nevěnuje evidentně žádné činnosti, která by zaváněla prací, zjevně vynaleznul perpetuum mobile nebo si bez omezení tiskne peníze.

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account