Systémové upozornění

Filtr

114
Hlavní informace

LFŠ: Staříci přesvědčují autenticitou a syrovostí

4. 8. 2019
Recenze

Věční spolurežiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník se narodili ve stejném roce, vystudovali spolu televizní žurnalistiku a letos se přehoupli k jednačtyřicítce. Mají za sebou řadu dokumentů a mírných provokací v mezích zákona; některé získaly i ocenění, jako třeba Ženy SHR v Jihlavě nebo K oblakům vzhlížíme na Českých lvech. Dušek z této dvojice tíhne spíš ke komice a mystifikaci (viz jeho Mein kroj nebo Mufíme si pomáhat, různé díly Ano, šéfe!), Provazník naopak spíše k dramatu (kriminální seriály Mamon a Dáma a král), a i vzhledem a projevem jsou černá a bílá. Zkrátka jinjanoušci, spolu chyceni, spolu pověšeni.

Snímek Staříci, který prezentovali před oficiální kinopremiérou v Karlových Varech a na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kombinuje obojí naturel: smrtelnou vážnost i trapnou směšnost. Dva (asi) osmdesátníci, kteří byli oběťmi perzekuce v 50. letech, se někdy po roce 2000 rozhodnou pomstít se soudci, jehož zvůle je stála roky v kriminálu a postihla hrdelními tresty i další nevinné lidi. Tento soudce přitom po revoluci unikl justiční spravedlnosti. Vzhledem k jejich věku už ale tato pomsta nemá tak akční průběh jako ve většině jiných mstitelských filmů a plouží se šnečím tempem jako jedna z nejpomalejších road movie všech dob.

Dušek s Provazníkem tu vlastně najednou odvážně tematizují hned dvě v současnosti nepopulární věci – vykonstruované soudní procesy v 50. letech za socialismu a dožívání starých lidí v reálném kapitalismu. Málokdo by si asi vsadil na to, že z toho vyjde jeden z nejlepších tuzemských snímků tohoto roku.

LFŠ: První akční hrdina bez pořádné akce

30. 7. 2019
Recenze

Je to až omšelé tvrzení – v Česku (a Československu) nevznikaly a nevznikají akční filmy ani dobré akční scény. Jako by tato krajina byla prokletá odkazem dobrého vojáka Švejka, který říká: „To chce klid,“ jako by u nás byli muži hlavně chcípáci, co ohýbali hřbet před režimem. Zač byste tu chtěli bojovat, co byste chtěli zachraňovat? Ti nejakčnější hrdinové, bratři Mašínové v 50. letech, se chtěli hlavně prostřílet ven. Udělali však při tom i věci, které nebyly hrdinské, a nikdy už se nevrátili vybojovat bitvu s komunismem, což sice nebyl přímo projev jejich zbabělosti, ale akční film s happy endem z toho neuděláte. Téměř všechny akční scény v české kinematografii vycházejí z parodie a ironie: Kdo chce zabít Jessii?, Limonádový Joe, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Konec agenta W4C… Vždycky jde jakýsi sen a náhražku za originální akci: za western, komiks, bondovku. I ten nebohý hrdina z Jáchyme, hoď ho do stroje se učí všechno nápodobou západní kinematografie a většinu svých judistických chvatů použije na úplně bezbranného člověka. Jistě někoho napadne zmínit Atentát (o parašutistech, kteří zabili Heydricha), Krále Šumavy nebo pár dílů Majora Zemana, případně nejpomalejší honičku všech dob v Mravenci nosí smrt, ale ani v tomto případě nejde mluvit o čistokrevné akci. Akční film je tu totiž pro potěšení z pohybu, je to žánr, kde se samotná akce stane atrakcí a nejde ani tolik o to, že vede k cíli.

image 1

Takže ono volání po české akci se pořád míjí účinkem. Po revoluci se to zkusilo s Nahotou na prodej, parta kaskadérů si natočila Cestu peklem a syn jednoho z nich později Kajínka. Všem je jasné, že jde o pouhý second hand. Mezitím různí amatérští filmaři a studenti filmových škol vymýšlejí, jak dostat akci do zdejšího prostředí. Jedním z nich je i dvaatřicetiletý Jan Haluza, který na LFŠ v Uherském Hradišti představil svůj půlhodinový kraťas První akční hrdina. Jaký smysl má dělat v době multiplexů a VOD půlhodinový film a co vlastně toto dílo znamená v dějinách české kinematografie?

LFŠ: Bočanova neprávem opomíjená Čest a sláva

29. 7. 2019
Recenze

Nyní již jednaosmdesátiletého Hynka Bočana mám zafixovaného jako tvůrce, který naplno nevyužil svůj potenciál. Po Soukromé vichřici a Pasťáku, které z něj udělaly pozdního příslušníka československé nové vlny (nemusíme se hádat o přesném zařazení), se stal autorem banálních normalizačních filmů a nejskvělejší moderní pohádky S čerty nejsou žerty. Po revoluci se pak vyprofiloval jako takový podnikatel v oboru antikomunismu – natočil solidně syrový Bumerang a nekonečnou Zdivočelou zemi podle scénáře Jiřího Stránského. Jistě by šlo vykreslit i poněku plastičtější obrázek, ale na letošní Letní filmové škole jsem si ho doplnil zatím jenom jedním střípkem – historickým snímkem Čest a sláva z roku 1968.

Dětská hra na nekonečno

25. 7. 2019
Recenze

Démonická panenka Chucky z doposud sedmidílné hororové série Dětská hra, jež započala v roce 1988, patří k nejoblíbenějším hororovým padouchům společně s Freddym Kruegerem z Noční můry v Elm Street či Jasonem Voorheesem z Pátku třináctého. Stejně jako Freddy a Jason i Chucky umí neustále vstávat z mrtvých, protože může svůj duch přenášet do jiných a jiných panenek. Vrah odsouzený k smrti dokázal pomocí voodoo rituálu unikat definitivě smrti vlastně až do aktuálního restartu série. Teď se totiž radikálně změnila pravidla.

Druhá strana Hollywoodu a cinefilie

13. 7. 2019
Recenze

Vedle novátorské a pohlcující Naší doby od Carlose Reygadase byl pro mě největším filmovým zážitkem letošních Varů restaurovaná verze archivního snímku Orsona Wellese Odvrácená strana větru, o které má smysl psát i proto, že je snadné vidět ji na Netflixu.  

Pojem „filmový zážitek“ označuje něco jiného, než „nejvíc mě bavilo“, „nejvíce jsem se vžil do postav“ či „zapomněl jsem na okolní svět“. Většina filmů jenom vypráví příběh. Vyprávět ho dobře, je jistě těžké. Ale pořád jsou to jenom příběhy. Jiné filmy dávají zažít dotyk reality, pocit „takto to bylo, takoví jsme byli“. Každý film se pohybuje na hraně fikce a pravdy, mimesis (nápodoby pravdy) a poiesis (stvoření nového světa). Jedno většinou převládá, to druhé si neuvědomujeme naplno. Odvrácená strana větru je dílo, které nám umožňuje vnímat obojí, a to téměř zároveň.

Orson Welles ho s přestávkami točil šest let (1970 – 1976), ale snažil se ho dokončit až do své smrti v roce 1985, což se mu z různých, především finančních a právních, důvodů nepovedlo. Nakonec za něj film dodělali jeho žáci a obdivovatelé a z 96 hodin natočeného materiálu vznikl 122minutový výsledek. Sám Welles zvládnul sestříhat pouze asi 45 minut. Jeho následovníci vycházeli nejen z jeho pracovních poznámek, ale i z různých osobních rozhovorů a vzpomínek. 

Neumím si představit, jak ona frenetická mozaika může působit, když na ni koukáte na jakékoli digitální obrazovce, protože zážitek z kina se překonat nedá. Málokterý jiný film tolik vyžaduje plnou soustředěnost a celkovou mentální čerstvost. Ovšem jeho zhlédnutí se mnohonásobně vyplatí.

KVIFF: Narušitel systému testuje rodiče i nerodiče

5. 7. 2019
Recenze

Divácká cena (deníku Právo) v Karlových Varech bývá většinou indikátorem strachu před čímkoli nepříjemným. Takže nejvýš se dostanou buď nekonfliktní filmy, často založené na nostalgii a vzpomínání, nebo hravé pitominky, které nechtějí nic sdělovat, jen předávat „lidské teplíčko“. Proto je v momentální top 10 dokument Forman vs. Forman, protože Formana mají všichni rádi. Proto je tu také dokument Pavarotti, proto je tu romantický hudební film Yesterday, složený z písniček Beatles, proto je tu francouzská romantická komedie Láska bez bariér o lidech na vozíčcích. A vlastně ani moc nepřekvapí, že se tu objevuje česká dramatická komedie Na střeše, protože v ní všechno strašně dobře dopadne a je úplně jedno, že je to strašný nesmysl.

Jedná se o projev nekonečné touhy po další Amélii z Montmartru, onom jediném sluncem zalitém optimistickém filmu, který tu kdy soutěžil a vyhrál. Odpovídá potřebě vykompenzovat všechny ty smutné, zádumčivé a depresivní filmy, kvůli nimž festivaly vznikly, a které existují jako protiváha hollywoodské zábavy. Přesto i návštěvníci festivalů taková útěšná šidítka chtějí. Naštěstí na tom nejsme tak špatně, jako tomu bývá na americkém Sundance.

A tak se v letošním top 10 nalézají také jihokorejský Parazit, který je dostatečně zábavný na to, aby vyvážil svou drsnost, a německý Narušitel systému o devítileté holce Benni, která není jen „postrach ulice“, ale všech ústavů a pěstounských rodin. Blonďatý andílek, který se během vteřiny dokáže změnit v nesnesitelnou a nebezpečnou bytost, naráží na limity toho, co zvládne sebeliberálnější systém.

KVIFF: Zabíjení ukazuje transformační potenciál násilí

4. 7. 2019
Recenze

Jestli můžu o nějakém režisérovi říct, že jsem na něm vyrostl, je to 59letý Shin'ya Tsukamoto. Setkání s filmem Tetsuo (1989), který jsem viděl někdy ve svých 18 letech, pro mě bylo zlomové. Díky němu jsem našel zalíbení v japonské bizáru, pochopil jsem, že surrealismus nikdy není mrtvý a že film se může vyjadřovat i jinak než příběhem. Akce nutně neznamená jen to, co někdo dělá na plátně, ale co dělá samotný film jako médium – jinými slovy jakou energii předává, jak to do nás nabuší, jak nám hýbe střevy.

Tsukamoto nyní přichází se samurajským filmem Zabíjení (Zan), který má – jak je u něj obvyklé a nejlepší – jen něco málo přes hodinu, tentokrát 82 minuty i s titulky, jež ovšem skoro všichni dokoukají až do konce. A to nejenom díky tradičně skvělé, temné a zneklidňující elektronické perkusní hudbě jeho dvorního skladatele Chua Ishikawy.

KVIFF: Horký divácký favorit Neboj, daleko neuteče

1. 7. 2019
Recenze

Když někde vidím jméno Gus Van Sant, automaticky očekávám dlouhé záběry a vyprázdněnou naraci, případně jiné experimenty jako ve Slonovi, Gerrym, Posledních dnech a podobně. A když něco uvádějí ve Varech v kině Husovka, bude to stopro experiment, kdo by taky chodil na normální film takhle prudce do kopce? No a Neboj, daleko neuteče je přitom úplně easy peasy filmeček pro pohodové lidičky, tak moc v poho, až se ho skoro bojím doporučovat.

KVIFF: Příliš viditelný Neviditelný život Euridice Gusmao

30. 6. 2019
Recenze

V Cannes se pořádají vždy dvě soutěže. Hlavní, pro zavedené tvůrce typu Almodóvar a Tarantino, a vedlejší, pro „začátečníky“ a experimentátory – Un Certain Regard. V této druhé sekci se ustanovují noví klasici, kteří pak mají šance v hlavním klání. Un Certain Regard je víc divoká, bláznivá, nepředvídatelná. No a letos ji vyhrál brazilský film, který ničím novátorský opravdu není. 

Neviditelný život Euridice Gusmao je melodrama jako ze staré školy a jediné, co je v něm nezvyklé, je jistý fyzický naturalismus. Třiapadesátiletý režisér Karim Ainouz vypráví příběh dvou sester z chudší rodiny, jejichž osudy se rozdělil na začátku 50. let minulého století, ale jejichž sesterské pouto přetrvalo navěky.

KVIFF: Snímek Naše doba jako ultraniterná vivisekce

29. 6. 2019
Recenze

Sedmačtyřicetiletý Mexičan Carlos Reygadas patří k těm úplně nejoriginálnějším tvůrcům současné kinematografie. Jeho filmy se nepodobají prakticky ničemu, co jste kdy viděli; jeho styl se neustále vyvíjí a zkouší nové prvky. Patří k těm solitérům, jako jsou třeba Bruno Dumont, Gaspar Noé, Lisando Alonso nebo Tsai Ming-liang. Jsou to díla často vyloženě divná, až trochu úchylná, ale jen ve smyslu odchýlení se od bojácných norem. Jinak v nich není nic patologického, naopak často překvapuje jejich čistota a upřímnost, skoro by se chtělo říct „srdéčko a penis na dlani“.

Reygadase bylo nutné milovat už od filmu Japonsko (2002), který vůbec nebyl o Japonsku, ani se tam neodehrával. Souboj s nebem (2005) byl hypersexuální, a přitom i duchovní. Tiché světlo (2007) z prostředí sektářské komunity memonitů zase jen čistě spirituální a lehce magické. Post Tenebras Lux (2012) pak velmi sexuální a výrazně magický až démonický, s nebývalými formálními experimenty (zvláštní formát obrazu, zvukový design, digitální triky). Přitom je základem Reygadasovy poetiky zvláštní druh dokumentarismu a neuvěřitelný cit pro zachycení okamžiků všednosti – v tom se blíží například Terenci Malickovi. Nikdo další neumí tak krásně pracovat s přirozeným světlem, protisvětlem, stmíváním a stíny. Většina obrazů obstojí samostatně jako statické malířské dílo i pohyblivá fotogenická textura.  

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account