Systémové upozornění

Filtr

123
Hlavní informace

Jak moc jsou Addamsovi odlišní?

4. 11. 2019
Recenze

Málokterá rodina se tolik zapsala do dějin americké popkultury jako ta Addamsova. Společně s Flintstoneovými a Simpsonovými vytvářejí globální představy o tom, co to znamená být rodinou. Přitom ani v jednom případě nejde o standard nebo konvenci, ale o exces, který však nenarušuje rodinnou soudržnost. Lhostejno, co vyšinutého zažijí a jak se sami liší od zbytku populace, zůstávají spolu. Addamsova rodina, ačkoli je nejstarší, naplňuje tuto maximu nejvíc a jde ve své odlišnosti nejdál.

V duchu viktoriánské gotiky žijí mimo většinovou společnost ve zchátralém domě u hřbitova a bažiny a vyžívají se v morbidních rituálech, aniž by přitom byli v jádru zlí. Zvolená stylizace nejnovějšího animovaného snímku, který jde právě do kin, vychází nikoli z předobrazu u nás dobře známých hraných filmů z 90. let, ale právě z komiksových stripů, které začal karikaturista Charles Addams kreslit pro New York Times v roce 1938 a vydržel až do své smrti v roce 1988.

Postavy jsou buď velmi tenoučké, či naopak velmi kulaťoučké, ostré hrany má pouze dům; většina minizápletek a scének má pointu v tom, že se převrací běžně zažité způsoby chování. Addamsovi po celou dobu své existence poskytovali identifikační vzorce pro spoustu lidí všech generací, kteří se cítí být jiní a nepřijímaní okolím. Addamsovi zkrátka předběhli svou dobu a zároveň byli nadčasoví. V době, kdy se v Hollywoodu teprve ustavoval horor jako seriózní žánr v podobě Draculů, Frankensteinů či vlkodlaků, v komiksovém médiu už nastal posun k sebeparodičnosti.

Normalizace očima milfky

2. 11. 2019
Recenze

V Česku máme velmi málo zavedených režisérek. Vedle dokumentaristky Heleny Třeštíkové a po smrti Věry Chytilové je tou nejvýraznější 59letá Irena Pavlásková. Její filmy si říkají o pozornost vypjatou hysterickou energií, což ale nakonec vede až k tomu, že se pohybují na hranici bulváru.

Začala slibně v roce 1989 snímkem Čas sluhů, za nějž si dokonce odnesla cenu z Cannes a udělala jím symbolickou tečku za érou socialismu. Příběh o manipulaci, kariérismu a komplexu méněcennosti s dokonale zvrácenou ženskou antihrdinkou byl svého druhu zjevení. Pak už to bylo jen horší a horší. Přepjatě ambiciózní Corpus delicti (1991), nepovedené volné pokračování Času sluhů s názvem Čas dluhů (1999), vyloženě brakový Bestiář (2008), směšně nevěrohodný pohled na disidenty Zemský ráj to napohled (2009) a obludně přepálený 130minutový životopis Jana Saudka s názvem Fotograf (2015).

Tyto střídavě komerčně úspěšné a neúspěšné tituly pro kina proložila o něco kultivovanějšími televizními snímky a dokumenty. Nikdy by vás ale nenapadlo, že právě Irena Pavlásková získá práva na zfilmování románu jemnocitně intelektuálního Philipa Rotha. Ovšem, když se jmenuje Pražské orgie, to už je jiná, to si určitě budete umět představit dost živě.

A právě v tom se pletete nejvíc. S jistou nevolí musím přiznat jednak to, že se jedná o nejlepší film od Pavláskové od Času sluhů, a jednak to, že s námi Pavlásková hraje typově stejnou hru jako sám Roth – láká na rajcovní titul, přičemž ve filmu jde o něco úplně jiného.

Kdo je tady parazit?

23. 10. 2019
Recenze

V Česku jsme dosud z oficiální distribuce znali v podstatě jenom dva jihokorejské režiséry – vyhraněně artového, minimalistického Kim Ki-duka (3iron, Luk, Čas, Dech, Pieta) a okázale manýristického Parka Chan-wooka (Oldboy, Nebohá paní pomsta, Komorná). Oběma jsou společné často extrémní náměty a otevřené záblesky násilí a sexu prokládané poetickými výjevy; nicméně pouze první z nich operuje s minimálními rozpočty a jeho filmová řeč má rysy samouka, zatímco druhý má vysoké náklady a bohatou výpravu a napodobuje kdekoho. Momentálně ale všechny přebil Bong Joon-ho se svým snímkem Parazit. Již nyní je na ČSFD hodnocený jako nejlepší jihokorejský film všech dob a nutno podotknout, že je i nejtypičtějším korejským filmem, který za dlouhou dobu vznikl.

Nejde zdaleka jen o způsob vyprávění a pestrou paletu stylistických prostředků. Parazit je film s několika zásadními narativními zvraty, po nichž nahlížíme předchozí děj výrazně jinak. Zároveň se tu velmi rychle střídají žánry od černé komedie přes sociální satiru až po thriller a téměř i horor. Je to film, jenž má jistou designovou eleganci, velmi dobře odsýpající tempo, skvěle vede diváckou pozornost a dovede zaskočit nečekanými zápletkami. Čím je ale tento překvapivý vítěz letošních Cannes a jeden z největších favoritů na Oscara za neanglicky mluvený snímek tak totálně korejský a zároveň originální?

Stehlík? Spíš umělecké střízlík!

15. 10. 2019
Recenze

V roce 2014 získala Pullitzerovu cenu za fikci více než sedmisetstránková kniha Stehlík (The Goldfinch) spisovatelky Donny Tartt. Román o teroristickém útoku na muzeum umění a krádeži slavného obrazu se držel v žebříčku bestsellerů více než půl roku. Prodalo se ho přes dva miliony výtisků, byl přeložený do dvaatřiceti jazyků a pětapadesátiletá katolička pocházející z Mississippi, jež se do té doby zabývala především převypravováním řeckých mýtů, se stala jednou z nevlivnějších osob amerického kulturního života. Není divu, že se o pár let později někdo pokusil o filmovou adaptaci románu.

Původem irský padesátiletý režisér John Crowley, jenž se specializuje na podobný typ děl dlouhodobě, jej jistě zamýšlel jako podobně významnou filmovou událost. Při nedávné premiéře na festivalu v Torontu, kde se potkal třeba i s českým Nabarveným ptáčetem, však 150minutový Stehlík víceméně pohořel a v září při nasazení do amerických kin strašlivě propadnul – studio Warner Bros. Pictures na něm údajně prodělalo kolem 50 milionů dolarů, což je mnohonásobně více, než by stál onen ukradený obraz, o němž příběh pojednává. Co se stalo, že tento předem daný festivalový či rovnou oscarový hit dopadl právě takto?

Rambo: Sám doma a vrásčitý

24. 9. 2019
Recenze

Taky vám to zní absurdně? John Rambo, jenž měl podle knižní předlohy zemřít již na začátku 70. let, se v roce 2019 mstí mexickému drogovému kartelu. Přežil Vietnam, Afghánistán, Barmu, několik prezidentů USA a nyní stojí jako druhá zeď proti nájezdu mexických násilníků.

Málokdy se stane, že filmová série změní s přibývajícími díly název. První film, v němž se objevila postava vietnamského válečného veterána Johna Ramba, se jmenoval První krev (1982). Druhý díl z roku 1985 měl superšroubovaný název Rambo: First Blood Part 2 a třetí díl už se jmenoval jen Rambo III (1988). Čtvrtý díl vznikl o dvacet let později a jmenoval se pouze Rambo, bez jakékoli pořadové číslovky, v Česku mu byl ovšem přilípnut dovětek Do pekla a zpět. Pátý, zjevně poslední díl, vznikl o jedenáct let později a jmenuje se celosvětově Rambo: Poslední krev. Co se za oněch téměř čtyřicet let změnilo? A jde vůbec zachránit akční žánr tak, jak jsme ho znali z dob pirátských videokazet?

Takové krásné šaty, které nás oblékají a vraždí

17. 9. 2019
Recenze

Existují vážné filmy, které po nás chtějí, abychom je brali vážně. Pak existují komické filmy, které po nás chtějí, abychom je brali nevážně. A pak existují vážné filmy, které nelze brát vážně, a to je záměr. Do této poslední kategorie spadá hororová hříčka Takové krásné šaty, kterou natočil britský režisér Peter Strickland. Motiv šatů, které vraždí své majitele, patří do podobného ranku jako český Upír z Feratu, kde své řidiče likviduje závodní auto. Věci, které neposednou své majitele a donutí je vraždit ostatní, ale zároveň zabíjí ty, kteří je vlastní, do určité míry převrací konvence žánru.

Strickland, jenž má za sebou mimo jiné záznam koncertu Biophilia od Björk či etapu učitele angličtiny v Maďarsku, se vždy věnoval podivným projektům. V Británii v 90. letech režíroval na divadle Kafkovu Proměnu, natáčel krátké bizarnosti jako Bubblebum a založil si hudebně-kulinářské těleso The Sonic Cathering Band, s nímž putoval po světě. Jeho celovečerní hraný debut Katalin Varga vznikal v amatérských podmínkách čtyři roky a teprve se snímkem Barberian Sound Studio o míchání zvuku k fiktivnímu italskému hororu se posunul na profesionální úroveň. Následoval Pestrobarvec petrklíčový (Duke of Burgundy), jenž byl zakoupený i do české distribuce, o zvláštních erotických hrách aristokratky a její poddané. Tady začala spolupráce s podobně výstředním producentem Benem Wheatleym, který sám režíruje fantasmagorické a psychedelické věci, jako je Pole v Anglii.

MV5BZGU2ODVhNzItMTY3ZC00ZWY2LWI1NWQtNzQ2ODVjNzY3Nzc2XkEyXkFqcGdeQXVyMTc5OTQwMzk. V1

Strickland je sám cinefilní autor a točí výhradně pro cinefilní publikum – je třeba přistoupit na specifickou poetiku a klíč, kdy jsou daná díla utkána z odkazů na jiné filmy či celé historické etapy; pro režiséra jsou to především 60. a 70. léta. Ostatně sám název Takových krásných šatů v originále – In Fabric – říká něco o tom, že je to v látce, vláknech a švech, ale v zásadě v povrchu, textuře.

Napodruhé TO nevyšlo

9. 9. 2019
Recenze

Horory jsou obvykle nízkorozpočtový žánr, od nějž se očekává, že mu stačí jen průměrné tržby, aby se zaplatil. Na trhu domácího videa si většinou vede stejně dobře nebo ještě lépe než v kinech, takže se nevyplatí dělat z něj událost pomocí nákladné reklamní kampaně. Spoléhá se na diváckou setrvačnost a potřebu bát se, často i s výběrem úplně naslepo a bez orientace na konkrétní film. Jen málokdy se horor dostane v žebříčcích návštěvnosti vysoko, jako byly Vymítač ďábla a Čelisti v 70. letech nebo Šestý smysl v 90. letech.

Pokud se nevyužije míšení žánrů, v 80. letech například s komedií jako u Krotitelů duchů nebo s akční dynamikou jako u Vetřelců, nemá čistý, notabene nadpřirozený horor téměř šanci překročit na tržbách magickou hranici 100 milionů dolarů v amerických kinech. Tvrdí se sice, že dávný hitmaker Alfred Hitchcock byl „králem hororu“, ale to je snad nejmylnější klišé v dějinách kinematografie; z mnoha desítek Hitchcockových filmů lze za horory označit snad jen Ptáky a možná ještě Psycho, všechno ostatní jsou thrillery a mystery filmy.

MV5BZGQyNzdhNDEtNDY2Zi00OWI1LWI2ZjQtMjg5NDMyZTYwYjM3XkEyXkFqcGdeQXVyNjQ4ODE4MzQ. V1 SY1000 CR0015001000 AL

Proto je takovým zjevením, že adaptace knižní hororové klasiky TO utržilo jen v amerických kinech přes 327 milionů dolarů. Jde o něco tak unikátního, že se to těžko vysvětluje. Ano, Stephen King je zavedená veličina, nicméně většina filmů podle jeho knih neskončila komerčně moc dobře a za hororovou klasiku je považováno snad jen The Shining, u nějž však režisér Stanley Kubrick hodně změnil předlohu. Panuje dokonce jakési všeobecné srozumění, že King je obtížně zfilmovatelný autor a formát celovečerního filmu jeho dílům nevyhovuje. Čím víc fantastiky a epičnosti (jako u nedávné Temné věže), tím hůře; naopak civilněji pojaté příběhy typu Misery nechce zemřít, Vykoupení z věznice Shawshank či Zelená míle dopadají dobře.

MV5BMDQzNGJiMmMtZTZmNS00OTIwLWFmZmYtMjJmMzY0ZmRjMjQyXkEyXkFqcGdeQXVyNjQ4ODE4MzQ. V1 SX1777 CR001777736 AL

Důvod úspěchu prvního dílu TO spočívá nejspíš v tom, že si jednak dovolil velkorysou stopáž 130 minut a z knihy vykrojil jen její polovinu, přesněji jenom tu dějovou linii, v níž jsou hlavní hrdinové ještě děti. Druhý důvod pak nejspíš souvisí s novodobou oblibou 80. let jako ideálního retro dějiště. S popularitou netflixovského seriálu Stranger Things, jenž letos uvedl již třetí sezónu, vzrůstá naše přesvědčení, že tou nejlepší érou filmových dějin byly osmdesátky, kdy se ještě točily filmy čistě coby zábava. Sedmdesátky jsou oproti tomu moc umělecky ambiciózní, temné a syrové, a devadesátky zase příliš rozjuchané, povrchní a už poněkud sterilní, další dekády pak do žánrových filmů vkládají příliš mnoho podtextů a přesahů, případně děj proplétají složitou kombinatorikou vztahů.

Jenomže právě TO je snad ten nejkomplikovanější horor všech dob; kniha má 1138 stran a jedná se o jakési kompendium hororových motivů a podzápletek a o laboratorium, jak děsit čtenářstvo a publikum. Jinými slovy, lidé jsou na TO nalákáni příslibem čehosi jednoduchého (vraždící klaun v kanálech) a pak jsou vyděšeni tím, jak je to složité. Jak se podařilo druhému dílu završit celé vyprávění a jak se na něm podepsal status blockbusteru, jenž hororu jinak nepřísluší?

Rozzlobení ptáci napodruhé utopení v chaosu

30. 8. 2019
Recenze

Uplynulo deset let od doby, kdy finská firma Rovio Mobile vydala hru Angry Birds, jíž se potom na různých platformách a v různých verzích prodalo přes 100 milionů kusů. Úkolem hráče nebo hráčky je pomocí obřího praku vystřelovat různé druhy opeřenců, kteří boří domečky zeleným prasatům. Roztomilá grafika a snadné ovládání, kdy se hráč víceméně spoléhá na řetězovou reakci pádů jednotlivých objektů na sebe, udělaly z Angry Birds globální fenomén. Zpracovat tuto čistě fyzikální hříčku do podoby celovečerního dějového filmu pak znamenalo podobnou výzvu jako zfilmovat Tetris coby existenciální drama.

První snímek Angry Birds vznikl v roce 2016, stál kolem 70 milionů dolarů a v kinech utržil celosvětově kolem 350 milionů. Na Disneyho, který navíc nedávno spolknul nejlukrativnější animační studio Pixar, nebo na konkurenční DreamWorks proslulý sériemi Shrek, Madagaskar či Kung-fu Panda, se Angry Birds komerčně vůbec nechytají. Každá nová disneyovka a pixarovka nyní míří k tržbám kolem miliardy dolarů a cokoli pod tři čtvrtě miliardy by bylo považováno za propadák. Animační divize studia Sony, která má na svědomí Angry Birds, hraje spolu s animační divizí studia Fox, jež stojí například za čtyřdílnou Dobou ledovou, vyloženě druhé či třetí housle.

MV5BYTExZTI2NTItZGM5OS00MzY2LWE5ZDAtZjA0ZTMzNjBmOTI3XkEyXkFqcGdeQXVyNTc5OTMwOTQ. V1

V portfoliu Sony najdeme jako největší hity třídílný Hotel Transylvánie, dvoudílné 3D Šmouly či dvoudílnou ztřeštěnost Zataženo, místy trakaře. Tedy filmy, na něž se nikdo opravdově netěší a nikdo nevyžaduje další pokračování. Nicméně, když už se v nabídce kin objeví, rodičům nic moc jiného nezbývá, než jít se svými ratolestmi a tiše oněch pár desítek minut protrpět. Překvapivé je, že druhý díl Angry Birds k nám už přichází s pověstí, že je lepší než jednička. Jak poznamenala jedna americká recenzentka: „I prasata mohou létat a dvojky se můžou povést lépe než první pokusy.“

Anna a Besson

28. 8. 2019
Recenze

Šedesátiletý francouzský filmař Luc Besson patří už čtvrtou dekádu mezi nejproduktivnější evropské i světové tvůrce. Má na svém kontě absolutní klasiky jako Magická hlubina (1988), Brutální Nikita (1990), Leon (1994) či Pátý element (1997) a zároveň se po roce 2000 stal synonymem nejen pro pásovou výrobu spotřebních akčních filmu typu Taxi 1–5, Kurýr 1–4 s Jasonem Stathamem, 96 hodin 1–3 s Liamem Neesonem či solidních mlátiček Polibek draka a Utržený ze řetězu s Jetem Li, ale taky zbytečností, jako je remake Fanfána Tulipána či ženský western Sexy Pistols.

U spousty těchto totálně výplachových snímků, které nerežíroval, si z pozice všemocného producenta v titulcích připsal roli scenáristy, i když panují pochyby, zda dotyčná díla napsal. V posledních dvou letech byl také v devíti případech obviněn ze sexuálního obtěžování, napadení a znásilnění – a jednalo se zřejmě o největší rybu v evropském filmovém průmyslu v rámci vlny MeToo. V únoru 2019 byl ovšem všech obvinění soudně zproštěn pro nedostatek důkazů. Sedm žen – asistentky, castingové režisérky a studentky herectví – odmítlo vystoupit z anonymity a vypovídat veřejně, další, modelka Karin Isambert, nechtěla podat oznámení na policii, a u poslední z nich, herečky Sand Van Roy, jež Bessona obvinila z opakovaných útoků a pokusů o znásilnění, policie nepodpořila její výpověď dostatečnými fyzickými důkazy. Besson je tedy nyní oficiálně nevinný a jeho případ zavdává důvod myslet si, že podobná obvinění bývají často falešná, což ve větším statistickém měřítku ovšem není pravda.

Následující recenze snímku Anna obsahuje spoilery.

LFŠ: Staříci přesvědčují autenticitou a syrovostí

4. 8. 2019
Recenze

Věční spolurežiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník se narodili ve stejném roce, vystudovali spolu televizní žurnalistiku a letos se přehoupli k jednačtyřicítce. Mají za sebou řadu dokumentů a mírných provokací v mezích zákona; některé získaly i ocenění, jako třeba Ženy SHR v Jihlavě nebo K oblakům vzhlížíme na Českých lvech. Dušek z této dvojice tíhne spíš ke komice a mystifikaci (viz jeho Mein kroj nebo Mufíme si pomáhat, různé díly Ano, šéfe!), Provazník naopak spíše k dramatu (kriminální seriály Mamon a Dáma a král), a i vzhledem a projevem jsou černá a bílá. Zkrátka jinjanoušci, spolu chyceni, spolu pověšeni.

Snímek Staříci, který prezentovali před oficiální kinopremiérou v Karlových Varech a na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kombinuje obojí naturel: smrtelnou vážnost i trapnou směšnost. Dva (asi) osmdesátníci, kteří byli oběťmi perzekuce v 50. letech, se někdy po roce 2000 rozhodnou pomstít se soudci, jehož zvůle je stála roky v kriminálu a postihla hrdelními tresty i další nevinné lidi. Tento soudce přitom po revoluci unikl justiční spravedlnosti. Vzhledem k jejich věku už ale tato pomsta nemá tak akční průběh jako ve většině jiných mstitelských filmů a plouží se šnečím tempem jako jedna z nejpomalejších road movie všech dob.

Dušek s Provazníkem tu vlastně najednou odvážně tematizují hned dvě v současnosti nepopulární věci – vykonstruované soudní procesy v 50. letech za socialismu a dožívání starých lidí v reálném kapitalismu. Málokdo by si asi vsadil na to, že z toho vyjde jeden z nejlepších tuzemských snímků tohoto roku.

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account