Soumrak Judy a nový úsvit pro Renée

Trochu neprozřetelně jsem česko-slovenské Žáby bez jazyka režisérky Miry Fornay zařadil mezi tipy, co si na Letní filmové škole 2020 nenechat ujít. Večer po premiérové projekci mě u výčepu zastavil mladý muž (student filmové vědy a fanoušek surrealismu!) s tím, zda jsem to myslel vážně, a že musel odejít před koncem, protože se to nedalo vydržet. Opakuju, že jsem to myslel jako „tip naslepo“ a „divácký risk“ a že jsem nezaručoval, že půjde o příjemný zážitek.

Upřímně, ani den poté si nejsem úplně jistý, co jsem to viděl a co si o tom myslím. Podobné kognitivní zmatení v sále šlo po skončení titulků téměř krájet a potvrdila to i první otázka z publika: „Paní režisérko, můžete nám vysvětlit, o čem to celé bylo? Já jsem z toho nepochopil vůbec nic.“ A režisérčina odpověď, že mu nepomůže, nebude vysvětlovat celý film a že by se měl sám trochu snažit, působila trochu arogantně, byť byla vyřčena nejspíš z pocitu zoufalství.

U Žab bez jazyka jsem se necítil až tak dezorientovaně, že bych nechápal vůbec nic. Spíš pro mě bylo těžké oddělit od sebe samotný koncept a potom způsob provedení. Zároveň si myslím, že se vyplatí vědět o filmu dopředu co nejvíc, protože se tím předejde značné frustraci. Pustit nepřipravenému publiku takový narativní experiment bez jakéhokoli vysvětlení, znamená riskovat, že ho mnoho lidí nebude ochotno dokoukat nebo v něm hledat jakýkoli vzorec.

Ve zkratce řečeno, Žáby bez jazyka jsou mírně snový příběh o domácím násilí. Snový nikoli ve smyslu ideální, ale naopak noční můra, která paradoxně uklidňuje svou letní slunečnou atmosférou – něco jako nedávný hororový majstrštyk Slunovrat – a úplně ideální titul pro Letní filmovou školu.

Akční film dávno není doménou mužů a vlastně ani nikdy nebyl. Nejprve se ženy přihlásily o svůj podíl na akci v 70. letech, v době rozvoje kung-fu či samurajských filmů. (Ostatně, co jiného inspirovalo Tarantina pro snímek Kill Bill?) Postupně pronikly do městských krimi a nakonec i do špionážních snímků a thrillerů s nájemnými zabijáky. Právě nápad, že ženy využívají kromě „ženských“ i „mužské“ zbraně, tvoří základní napěťový mix – příslib sexu může být smrtící, svádění může být léčka, za maskou chladnokrevného zabijáka se skrývá zlomená křehká duše, fyzické dovednosti a inteligence nezaručují svobodu, ale většinou nechají ženu v osidlech mocných institucí a mužů, kteří se tváří otcovsky nebo jako milenci.

V Asii byl žánr „girls and guns“ rozšířenější dříve a jeho západní podobu rozvinul nejvíc asi Luc Besson, poprvé v roce 1990 s Brutální Nikitou. Postupně coby producent přidal Colombianu se Zoe Saldanou nebo Lucy se Scarlett Johansson, sám nedávno režíroval Annu.

Hollywood přitom stále hledá, kterou ženskou hvězdu by mohl využít nejen v romantickém, ale i v akčním poli. Kromě remaku Nikity pod názvem Zabiják uvedl na scénu Bridget Fondu v roce 1993, Geenu Davis v Dlouhém polibku na dobrou noc v roce 1996 a později to zkusil s Angelinou Jolie ve snímku Salt. Novodobou ikonou se stala Charlize Theron díky Atomic Blonde a trochu psychologičtější variantu zkusila Jennifer Lawrence v Rudé volavce.

Není jisté, co proč přesně vzplála 43letá herečka Jessica Chastain natolik touhou stát se také akční hrdinkou, že ve filmu Ava: Bez soucitu nejenom hraje hlavní roli, ale stala se i jednou z producentek. Až dosud byla spojena především s rolemi, kde působí jak svým půvabem, tak především inteligencí, ale prakticky vždy jsou její postavy sžírány pochybnostmi a nerazí si cestu vpřed lokty.

Jaké šance má staromódní válečné drama z druhé světové války v době VOD služeb, které většinou nabízejí úplně jiný typ produkce? A to i kdyby v takovém snímku hrál superhvězdný Tom Hanks? Příběhů odehrávajících se převážně na palubě lodí v Pacifiku a v Atlantiku v poslední době nevzniká mnoho, navíc nemají úplně nejlepší pověst a výsledky. Jako strašlivý propadák skončil snímek s Nicolasem Cagem USS Indianapolis: Boj o přežití (2016), který při rozpočtu 40 milionů dolarů utržil v kinech jen dva miliony. Velmi hraničního výsledku dosáhla nová verze Bitvy u Midway (2019), která sice v USA vydělala 125 milionů, ale její rozpočet a reklamní kampaň byly příliš nákladné. V podstatě jediným úspěchem tohoto námořního subžánru za poslední dekádu je Dunkerk (2017) režiséra Christophera Nolana, který celosvětově získal téměř 530 milionů v kinech při rozpočtu ve výši zhruba 100 milionů a který získal i několik Oscarů.

Letošní rok bude ochuzený o mnoho premiér a zdá se, že hlavními českými filmy budou kromě Modeláře od Petra Zelenky, jenž už měl premiéru, už jenom Šarlatán Agnieszky Holland, Krajina ve stínu od Bohdana Slámy a Havel režiséra Slávka Horáka. Ten má zároveň největší předpoklady být vyslán na Oscary, protože vypráví o slavné historické osobnosti, která je známá i v zahraničí. Byla by to ale celonárodní ostuda, protože tento pečlivě připravovaný produkt nenaplňuje očekávání a na dlouhá léta zhatí možnost natočit o Václavu Havlovi cokoli dalšího. Co stojí za celkovým nezdarem díla, jež má být výrazem vděku generace dnešních čtyřicátníků a které ani nechtělo vzbudit kontroverze?