Systémové upozornění
Hlavní informace
bourak-jede-v-protismeru

Film Bourák, jenž režíroval Ondřej Trojan, ve kterém hraje jeho bratr Ivan a k němuž napsal scénář Petr Jarchovský, se měl stát prvním lákadlem k tomu dostat více lidí do českých kin. Místo toho se stane mementem, jak filmy pro masy nedělat. V době psaní tohoto textu má Bourák na ČSFD hodnocení kolem 30 %, čímž se zařadil mezi nejhůře hodnocené české snímky poslední dekády spolu s Kameňáky, Babovřeskami, Bastardy, Bony a klid 2, Létem s gentlemanem nebo Donšajny a nejspíš se z této společnosti nikdy nevyhrabe. Víkendová návštěvnost přes 16 tisíc lidí není malá, ale ani skutečně masová, a o osudu titulu rozhodne až druhý týden, až začne fungovat šuškanda.

Trojanové přitom vždy (i každý z nich samostatně) byli zárukou, že vynakládají energii na něco jiného než rychle vyprchávající zábavu; sbírali České lvy i nominace na Oscary, stanovovali si vysoké cíle. To, že se nyní pokusili o něco zcela nezávazného, však není samo o sobě diskvalifikující. Jejich společné dílo vzhledem, tónem a způsobem vyprávění není ukřičeně troškovské ani neumětelsky magnuskovské, ani hanzlíkovsky, olmerovsky či menzelovsky senilní. Je to film krize středního věku, který se ji cíleně snaží podat natolik stylizovaným způsobem, aby všechny skeptiky okradl o jejich zbraně. Cokoli bude vytknuto, se dá vysvětlit jako záměr. Film tak působí jako řidič na dálnici, jenž v rádiu slyší: „Pozor, jeden nebezpečný šílenec jede na D1 v protisměru!“ Na což odvětí: „Jak jeden? Všichni!“

Co je tedy důvodem tohoto filmového karambolu, jaký se v porevolučních dějinách naší kinematografie stal naposledy s Wilsonovem? Budou k tomu potřeba i spoilery…

Pokusit se vysvětlit, co se v Bourákovi děje, člověka nutí pochybovat o tom, jestli dokáže chápat děj a jestli se mu to po zkušenosti s tímto filmem ještě někdy vůbec podaří. Především není jasné, kdo je hlavní hrdina a jaká míra nadsázky by měla určovat atmosféru. Každopádně, hlavní postavou není Bourák, víc než padesátiletý automechanik (Ivan Trojan), který mentálně zamrznul někde v éře Elvise Presleyho a žije si idylicky uvnitř své rockabilly. Na to jde o figuru zcela mátožně prázdnou, bez motivace, citu a cílů. Neuvidíme u něj jediný moment, kdy by projevil emoce k něčemu jinému než k autu a tanci, lidé jsou mimo jeho rozlišovací schopnosti. 

Hlavní postavou by tak mohla být jeho 18letá dcera Kamila (debutující Veronika Marková), která jako jediná osoba na plátně působí aspoň část času příčetně. Dokáže vidět krizi manželství svých rodičů i úchylnou náturu svého šéfa Binga, majitele automatové herny. Snímek bychom tak mohli chápat jako Kamilin zlý sen, kdy nic okolo nedává smysl a kdy nemůže utéct z noční můry maloměsta. Což se jí skutečně nepodaří, o to víc snímek působí bezvýchodně a jeho zdánlivý happy end může na publikum působit skličujícím dojmem.

164465423 a23114

Proč se ale tato dívka naplněná rebelskou kuráží nechá zbouchnout od nanicovatého kamioňáka a při své inteligenci a rozhodnosti nevyhodnotí, že jediným vysvobozením pro ni může být únik? To nejspíš neví ani scenárista, ani nikdo ze čtyř dramaturgů. Kamila zkrátka působí jako příliš chytrá, než aby musela dál sdílet prostor se všemi ostatními idioty a plýtvala na ně energií. Dokonce se nabízí úvaha, že by ani nemohla být výsledkem genetického křížení kohokoli na plátně, protože všichni ostatní se chovají retardovaně.

Čím vším chtěl být

Mnohonásobným přepisováním z toho však vyšla stylizovaná hudební „komedie“, v níž se kromě osamoceně se krčících tří čtyř slabších gagů typu pádu do dortu objevují i prvky gangsterky, mysteriózní duchařiny či psychotického thrilleru. Zároveň to svým rámováním má být jakási balada, ale možná i love story, kterou vypráví frontman místní rockabilly kapely Mad Nut and his Raisins v podání Matěje Rupperta: „Poslyšte příběh o frajerovi Bourákovi, který ale vlastně vůbec není o něm a není jasné, proč ho mám vykládat právě já, když z děje téměř úplně zmizím.“ Film tedy nedrží vůbec žádnou poetiku.

Nicméně, je tu ještě jedna další, zdánlivě vedlejší figura místního mafiána Binga (Jiří Macháček), jenž léta touží po Kamilině matce, která dostává tolik prostoru, až se zdá, že právě on určuje tempo, zvraty a mentální náladu díla. Ve chvíli, kdy prodělá jakousi disociativní fugu a začne si myslet, že je Bourák, odpovídá to míře zmatenosti filmu, který si ani nedokáže určit žánr. Imaginárním režisérem a scenáristou tohoto díla jako by byl tento pomatenec, nikoli reálné osoby. Skutečně, původní školní povídka Jarchovského studentky měla být spíše hodinovou televizní inscenací v duchu sociálního dramatu. (Jak se alespoň dozvídáme z tohoto rozhovoru, kde se vůbec neřeší autorská práva oné scenáristky.)

Image

Není to jednoduše hudební retro typu Pomáda, nostalgické retro typu Americké graffiti, není to crazy komedie nebo černá komedie, na to jsou zápletka i atmosféra moc málo vyšinuté. Nedosahuje se zde ani stylové kompaktnosti, jakou má Quentin Tarantino, Wes Anderson nebo John Waters ve filmech Hair Spray nebo Cry Baby, které naposledy oslavily rockabilly cítění. Není tu ani osvobodivá anarchie, jakou v sobě měl Trojanův debut Pějme píseň dohola nebo rytmikál Tomáše Vorla Kouř, tedy filmy z přelomu 80. a 90. let, jejichž rozháranost vyjadřovala i zlom dějinných epoch. Opakované přirovnávání k Tarantinovi, jež se různě jako zbožné přání objevuje v explikacích a obhajobách, naráží na to, že Ondřej Trojantino nijak nepracuje s odkazy na jiné filmy, nerespektuje, ale ani nepodrývá žádný žánr a nevystihuje žádnou dobovou atmosféru. K tomu se ale ještě dostaneme.

Upozorňuji, že jsme pouze na začátku celého chaosu, který se ve střídavém rytmu valí dál a dál, a je bezpodmínečně nutné pokusit se ho aspoň základně popsat, aby bylo zřejmé, že nemáme co do činění se standardní českou filmovou nepovedeností, ale se zcela novou úrovní tuzemského shitu.


Kolik komu je

Zoufalou postavou zůstává především Bourákova manželka (Kristýna Boková), která k manželovi plane slepou láskou a poddaností, přičemž naprostou většinu času spolu na plátně ani nepromluví nebo vůbec nepřijdou do styku(!). Postava manželky tak působí, že trpí nějakou duševní poruchou nebo Stockholmským syndromem a její neschopnost být sama sebou a jakkoli se rozhodnout ji posunuje až k nesvéprávnosti. Tato žena nemá povolání, koníčky, ale i jakýkoli úděl, protože zjevně nezvelebuje ani rodinný domek, ale jen tiše trpí, že se tato barabizna postupně rozpadá.

Když o této postavě její představitelka Kristýna Boková říká nejprve, že „Markéta má svůj svět“, a poté, že nevěděla, jak ji má hrát, lze to chápat jako způsob obrany; nicméně, fakticky, jestli v tomto filmu někdo opravdu nemá svůj svět, tak je to Markéta. Její svět je zasvěcený jiným lidem nebo jinými lidmi násilně okupovaný, ale ona nemá žádný vlastní prostor a autonomii, všechno obětuje opečovávání manžílkova pokojíčku s plakáty a jinými fetiši. Když pak v rozhovoru pro DVTV bratři Trojanové tvrdí, že Bourák „je takovej ženskej film“, protože vzdává hold ženám, které mužům tolerují cokoli, nezbývá než jim doporučit vyhledat si v encyklopedii slovo „misogynie“ a hluboce se nad sebou zamyslet. Pokorná Markéta celý film mlčí a nevzbouří se, Bourák se v jádru nijak nezmění a manželku Binga je potřeba zabít, protože si dovolila být otravná.

Bourák

Bourák je navíc dalším z českých filmů postavených na věkově nerovných vztazích, které se dále nijak nevysvětlují. Zde to scénář posouvá na úroveň bolestně očividné absurdity, kdy z mnoha dialogů vyplývá, že Markéta by měla být stejně stará jako Bourák i Bingo. Trojan i Macháček přitom vypadají jako padesátníci, což nezakryje ani žádný nabarvený příčesek (mimochodem, film nenaznačuje, že by postava neměla své vlastní vlasy), zatímco Boková vypadá na svých 38 let a žádný pokus o „zanedbanost“ z ní nedělá padesátnici z maloměsta.

Přitom Bingo Markétě v jedné scéně říká, že ji miluje už 35 let, o pár scén dál dokonce 40 let, a tvrdí, že spolu chodili do školy. Celý tento nesmysl stojí na pragmaticky přízemní úvaze, že skutečná padesátiletá herečka by nebyla dostatečně atraktivní, aby po ní postava Binga mohla toužit. Poslouchat ale řeči o společné minulosti lidí, kteří se stoprocentně nikdy nemohli potkat na škole, je úplný mindfuck. Dvacetiletý rozdíl zeje i mezi kamioňákem Kryštofa Hádka (jenž je ve skutečnosti stejně starý jako Kristýna Boková) a Veronikou Markovou, aniž by se dále řešila odlišná životní perspektiva jejich postav. Muži v českých filmech zkrátka nestárnou, zatímco ženy musí být co nejmladistvěji k nakousnutí. Ačkoli téma stárnutí, respektive chlapecké přestárlosti, se tu naznačuje, nakonec se nezpracuje.


Lynchovina, nebo píčovina?

Úplně nejzmatečnější motiv se však odehraje zhruba v půlce filmu. Bingo stalkuje Markétu před jejím a Bourákovým domem dnem i nocí. Ve chvíli, kdy padne tma, se jeho postava zázračným zábleskem promění v Elvise Presleyho. Tento Elvis pak v následném střihu vchází do Bourákovy dílny a vede s Bourákem rádoby hlubokomyslný rozhovor o smyslu života a hází moudra o tom, „jak to mají chlapi a ženský“. Pozdního zchátralého obtloustlého Elvise tu hraje sám Ondřej Trojan, a i když Bourákovi vyčte, že se málo stará o rodinu, slíbí mu nakonec splnění největšího snu – možnost získat starý cadillac z 50. let. (Což je pomoc, která nic neřeší, naopak dále prohlubuje Bourákovy fetiše.) Celou dobu je postava Elvise naprosto fyzická, funivě hmotná, sedá si, opírá se o věci. Není žádným snovým přeludem procházejícím zdi. Když za sebou hlučně zavře dveře, nenastane proměna zpět v Binga a událost tak zůstává bez vysvětlení. Pouze Bingo od svého dalšího zjevení začne trpět utkvělou představou, že je Bourák, a nakvartýruje se mu do domu.

DSC 9364 e1567536916837

V tuto chvíli se film již překlápí někam do univerza Davida Lynche, který ale právě tyto nevysvětlitelné figury, zázraky a přízraky zobrazuje jako nehmotné nebo víceméně nedotknutelné. U Lynche a jeho filmů jako Lost Highway nebo Mulholland Drive má být změna identity postav ústřední a záměrně neřešitelnou otázku a má nás vést ke zpochybnění reality, jejího lidského poznání a subjektivity, a má nás přimět k tomu, abychom přijali přeludnou a iluzivní povahu filmového média. Lze téměř s jistotou říct, že lidi, kteří napsali a natočili Bouráka, nic takového nenapadlo. Nicméně to, že lehká komedie působí matoucnějším dojmem než postmoderní art film, je poměrně unikát. (To, jestli mělo jít o vypravěčský krok, komplikující identitu postav, nebo čistě stylistickou hříčku, kdy se prostě jen dvě postavy náhodou prostřídají na stejném místě, můžeme nechat plavat. Elvisovské zjevení zůstane nemotivované tak jak tak.)

Film se dramaturgicky rozpadá na všech frontách. Za velmi důležité se zde třeba považuje to, že na začátku příběhu místní rozhlas vyhlásí zrušení výherních automatů. Kamila, nejbystřejší postava, to ale překvapivě nezaznamená a automatovým závislákům je to zjevně také jedno, ne úplně jasně daný počet dní navíc Bingova herna funguje dále, aniž by jakkoli zasáhla policie, která se jinak o Binga intenzivně zajímá. Když je ve finále Bingo zatčen za vraždu své manželky a několika konkurentů, Kamila bezskrupulózně prodá automaty z herny přes internet do Německa, za utržené peníze koupí otci více automobilových vraků ke spravování. Ty se najednou začnou zázračně prodávat, přestože předtím tato mnoholetá, víceméně stejná činnost nevynášela peníze a byla zdrojem rodinného odcizení. To, že zdánlivě kladná postava chce dále vydělávat na lidském neštěstí, a navíc se dopustí trestného činu, když nedovoleně nakládá s cizím majetkem, opět autoři nijak neřeší, protože si myslí, že jejich publikum je úplně pitomé.


Prázdné místo

Podstatné je ještě dodat, že téměř celou dobu nevíme, kdy a kde se příběh odehrává, což má být možná zdrojem humoru, ale fakticky jde spíš o zdroj frustrace. Fiktivní severočeské město Šlukdorf, jež má být kombinací Šluknova a Vansdorfu, by nepochybně mělo symbolizovat prostor, kde zamrzl čas. Ale zde se zdá, že zamrzli hlavně tvůrci, kteří ukazují město a silnice okolo něj osázené prostitutkami, jako tomu bylo v 90. letech. Existuje tu minimum indicií, že by se mělo jednat o současnost, například používání mobilů, dokud se tu definitivně neobjeví záznam z policejní kamery, který jasně udává letopočet 2018. Jak se ale mohlo stát, že jedna starší postava poučuje svého zhruba dvacetiletého syna, že nemá říkat policistům tak, jak se jim říkalo za minulého režimu, když si tento syn onen režim a název nemůže pamatovat?

dsc 3769 3640f95b41

Opět se zdá, že vlivem přepisování tvůrcům uniklo, kam vlastně chtěli příběh zasadit a co tím chtěli naznačit. Dělat si legraci z divokého kapitalismu raných 90. let, nebo ze zapomenutých lokalit současnosti? Chtěli oslavit subkulturu rockabilly, nebo naznačit, jak hluboce zpozdilý může být někdo, kdo chce v roce 2018 trsat jako Elvis v 50. letech nebo Travolta v 70. letech? Není to náhodou tak, že zdejší vidláci (hillbilly) nejsou lidé vyznávající rock-and-roll, ale spíše zdejší vyměklý metal? Neměl by tedy film být o zábavách, kde hraje Brutus, Citron, Argema, Katapult a Ortel? Za snahou vidět dnešní bídu jako mnohem stylovější a frajerštější, než ve skutečnosti je, může stát právě to, že skutečně zamrzlí v minulosti jsou především tvůrci. Netrčí tak jako Bourák v 50. letech, ale v devadesátkách, v onom bezstarostném mejdanu, kde se neviděly rozdíly mezi Prahou a periferií a kde hrálo prim frajerství a chlapáctví. Film přitom většinu času nepůsobí ani vzdáleně jako oslava věčného trsání, ale na konci se zdá, že právě trsání všechny smutky zahání. Těžko tedy příběh brát jako výpověď o zoufalém stavu Sudet, jak o tom halucinuje ve své recenzi z paralelní dimenze Pavel Šafr na Fórum24.

Do dějin exaltovanosti vejde jeho výkřik "Máme tu další Trojanův film, který se po strhujícím dramatu Toman vyznačuje tíživou, ale naprostou vnitřní pravdivostí uměleckého díla první kategorie. Právě proto narazí u lidí, pro něž pravdivost není ani uměleckou a ani klíčovou lidskou hodnotou. Je smutnou jistotou, že na film budou plivat lidé, které dráždí křehkost pravdivého vyjádření." I can relate...


Šlukdorf, Wilsonov, nebo Kameňákov?

Těžko zároveň Bouráka srovnávat třeba s filmy Zdeňka Trošky. Přece jenom jde o dílo autora, který už byl kdysi nominovaný na Oscara za Želary, má za sebou velmi solidní Občanský průkaz a dokázal se obstojně popasovat s historickým doku-dramatem Toman. Žádný z těchto filmů mi nepřirostl k srdci, ale Bouráka lze mít opravdu jenom plné zuby, ne srdce, kdybych měl parafrázovat jeho reklamní slogan. Srovnání se nabízí snad jenom s už zmíněným Wilsonovem, kde se tvůrci rozhodli převést víceméně vážnou a epickou hororovou povídku do podoby parodie, protože v Česku nemají vážně pojaté žánry tradici, zatímco parodie ano. Bourákův problém spočívá v tom, že žádný žánr nemá a jeho pošilhávání po poetice divadla Sklep naráží na to, že i Sklep stál na reflexi absurdity minulého režimu. Je zřejmé, že u Bouráka byla jen potřeba pobavit, ale vůbec není jasné čím. Není to tak okázalý nonsens a dada, pořád se tu hraje s ukotvením v sociální realitě a pořád se tu tlačí na happy end, který nemáme brát ironicky. Pokud by mělo jít o parodii, opět nevíme na co.

20200610150436 slukdorf trojan

Z propagačních materiálů i z filmu samotného dokážeme vycítit, že se na place nejspíš většina štábu dobře bavila a měla pocit, že jsou fajn parta. Investovaná energie však z filmu uniká jak z natlakovaného, ale špatně seřízeného parního stroje, až všude kolem lítají šrouby a matičky. Poznáte, že Ivan Trojan umí tančit, alespoň když ho po určitou chvíli zabírá kamera. Už mu moc nevěříte automechanika, ale to se nedá nic dělat. Debutující Veronika Marková vypadá jako slibný talent, i když je někdy nucena odříkávat věty, které nelze říct přesvědčivě. Roman Holý složil tak epigonsky kvalitní hudbu, že chvílemi působí jako nějaká zapomenutá klasika. Nejsou to velké, zapamatovatelné hity, ale tancovat se na to dá. Cokoli pozitivnějšího už ale říct nejde. Znamenalo by to, že zavíráme oči před totální kreativní krizí, do níž se Ondřej Trojan svou buldočí zarputilostí dostal.


Raději skončit v pekle vývoje

Jedním z klíčových problémů tu není prvotní neschopnost a netalentovanost. Tuzemská potíž však spočívá v neschopnosti přiznat si, že první návrh scénáře není dobrý a že třeba ani pátá verze nestojí za moc a je nutné celý projekt stopnout. Říká se tomu „development hell“ – peklo vývoje, v němž v zahraničí běžně skončí klidně sedmdesát i více procent všech rozdělaných scénářů.

film Bourak 09

V českém prostředí však i ekonomika showbyznysu funguje jinak. Producenti zde většinou nežijí z toho, že film vydělá peníze v kinech, na to je trh příliš malý. Producent tu žije z toho, že stanoví rozpočet, za nějž se dá film vůbec vyrobit, a z něj si odloupne 6 až 7 % pro sebe na „chod kanceláře“. Stojí-li film kolem 30 milionů, získává producent zhruba dva miliony pro sebe, ve chvíli, kdy sežene od sponzorů celkovou částku a začne natáčení. Cílem producentů je tak dostat co nejvíce filmů do výroby.

I tak to není úplně jednoduché a málokterý producent zvládne více než jeden dva filmy ročně. Byznys to není obří. Ale když si uvědomíte, že u Bouráka byl režisér Ondřej Trojan zároveň i svým producentem, těžko můžete předpokládat, že po mnoha měsících vývoje projekt jen tak stopne. Raději i úplnou blbost dotlačíme za každou cenu do kin, i když to bude pracné a výsledek pro diváky nemůže být pozitivní.

Nesmíme se tedy obelhávat, že nám stačí tak málo, nebo bude hůř a hůř.

Hodnocení:
negativní

bodytest

 

datova zurnalistika

Bourák
DramaFantasyGangsterkaHudebníKomedie
Česko
, 2020, 111 min
Režie: Ondřej Trojan
Scénář: Petr Jarchovský
Kamera: Tomáš Sysel
Hudba: Roman Holý
Hrají: Ivan Trojan, Veronika Marková, Kristýna Boková, Jiří Macháček, Kateřina Winterová, Jiří Šimek


Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account