Systémové upozornění
Hlavní informace
nomadland-na-nekoncicim-rozcesti

Letošní Oscaři znamenali průlom pro asijské tvůrkyně. Po loňském triumfu jihokorejského snímku Parazit ocenění putovalo k čínské imigrantce Chloé Zhao natáčející v angličtině. Čína o své rodačce v tamních médiích neinformuje, což se nedělo ani u nás za minulého režimu, kdy Oscary dvakrát vyhrál Miloš Forman. Film Nomadland však nemá s Čínou jako takovou nic společného. Naopak se zdá být jakousi splátkou nové zemi či hledáním místa v ní.

Mnoho Číňanů ostatně v Americe nenatáčí. Jedním z mála je Ang Lee, který pestře střídá žánry, ale naprostá většina jeho filmů mimo rodný Tchaj-wan (Svatební hostina) není s Čínou spojena, kromě Tygra a draka, ovšem. Lee je ale spíš známější díky Zkrocené hoře, Hulkovi či filmu Pí a jeho život. Spojován byl spíše s typicky britskými a americkými tématy a náměty – Rozum a cit, Ledová bouře, Zažít Woodstock. Více režisérů z Hongkongu chvílemi v Hollywoodu zkoušelo štěstí, ale i nejúspěšnější z nich, John Woo, se po zhruba deseti letech vrátil zpět, Tsui Hark to vzdal ještě rychleji. Asiaté přitom tvoří v USA asi 21 milionů populace, což je zhruba 6,5 % všech obyvatel. V důsledku koronavirové pandemie, kdy bývalý prezident Donald Trump používal systematicky pojem „čínský virus“, se zvýšily útoky na „asijsky vypadající“ Američany a ti zase v reakci na to začali více nakupovat zbraně.

Oscary pro 39letou Chloé Zhao tak znamenají, mimo jiné, určitý druh zhojení společenských ran a napětí, samozřejmě jen velmi symbolické a dočasné. Od své premiéry v září loňského roku na festivalech v Torontu, Benátkách a souběžně v amerických kinech získala Země nomádů už 142 různých ocenění a nominací. Druhé je co do celkového počtu cen psychologické drama Minari, které natočil dvojjazyčně 42letý Lee Isaac Chung, jenž má korejské kořeny, ale narodil se už v USA. Obecně se dá říct, že poslední dva ročníky Oscarů splácejí mnohem víc dluh pozornosti vůči asijské kultuře a asijským tvůrcům.

Zdaleka už tedy nejde o jednoduchou rovnici „Oscars so white“ = musí být nominováno více Afroameričanů. Při konečném součtu to navíc nevyznívá nijak násilně – prakticky jediným oceněným černochem je Daniel Kaluuya za vedlejší roli v Judas and Black Mesiah. I cenu za kostýmy pro jinak výrazně černošský film Ma Rainey – matka blues získala bělošská kostymérka Ann Roth. Stejně tak animovaný film Duše, kde je hlavní postava černošská, mají na svědomí bělošská režisérská dvojice Peter Docter a Dana Murray.

Nomadland trailer new 700x300

Samotnému je mi toto počítání trochu žinantní, jen je zkrátka nutné uznat na základě statistik, že se žádná „revoluce svrhávající bílou nadvládu“ nekoná. Ne, že by bylo vše při starém, ale zároveň kromě dvou výjimek – Asiatky vyhrály cenu za režii (Nomadland) a vedlejší herecký výkon (Minari) – se nestalo nic zvláštního. Cenu za nejlepší mužský herecký výkon naopak získal nejstarší bílý muž v dějinách – 83letý Anthony Hopkins za film The Father, ačkoli se z politických a pietních důvodů čekalo spíše ocenění ve 43 letech předčasně zesnulého Chadwicka Bosemana za Ma Rainey – matka blues.


Nejnižší tržby v kinech a nejnižší televizní sledovanost

Než se podíváme na to, jaký Nomadland vlastně je jako umělecké dílo, pokračujme ještě chvilinku ve formalitách a statistikách. Velikostí rozpočtu a intimitou se blíží jiným, nezávislým, alternativním a v běhu dějin postupně zapomínaným oscarovým vítězům jako Smrt čeká všude (2008) nebo Moonlight (2016). Ty ale vždy soupeřily proti výpravný Goliášům, jakým byly sci-fi Avatar nebo muzikál La La Land. Nomadland se nacházel v ročníku, kde nebyl žádný velký favorit a většina nominovaných filmů byla málo známá, velká část se ani nehrála v kinech, ale jen na VOD kanálech. Sám Nomadland nebyl ani u velkých hráčů jako Netflix nebo HBO, ale primárně na službě Hulu, kterou v Evropě a Česku nejde spustit bez technického čachrování s VPN.

V kinech tento oscarový vítěz s rozpočtem 5 milionů dolarů utržil 2,2 milionů dolarů v USA a 6,2 mil. v zahraničí (Minari v amerických kinech 12 mil., The Father 5,9 a Nadějná mladá žena 13,5 mil.) a jde o absolutně nejslabší ročník v dějinách. Obvykle se tržby vítězných titulů pohybují mezi 50 a 100 miliony a tvoří onu „filmovou střední třídu“. Vyskytnou se i větší hity jako Pán prstenů nebo Gladiátor, Čistá duše, Králova řeč či Milionář z chatrče, oscarovými filmy ale většinou nebývají megahity. Nicméně, třeba i stylově velmi menšinový film Roma (dlouhý, černobílý, mluvený převážně mixtečtinou) zažil uvedení na Netflixu, kde jej viděly miliony lidí, nepochybně násobky toho, než kdyby byl uveden do kin. To se letos jinému, rovněž černobíle nasnímanému nominovanému filmu Mank nestalo – nedostal se ve většině zemí do netflixovského top 10 ani první týden při své premiéře a jedná se jednoznačně o nejméně úspěšný snímek režiséra Davida Finchera (Sedm, Klub rváčů, Social Network).

NML SG 00584

Rovněž sledovanost oscarového přenosu byla nejnižší v dějinách, oproti nejhoršímu loňskému výsledku 23,6 milionů klesla o více než 58 % na 9,85 milionů diváků v USA, což vede k úvahám, zda má vůbec smysl pokračovat v dalších ročnících. Výrazně kleslo i divácké hodnocení v hlavní cílové skupině 18 až 49 let (což je ovšem příliš velký věkový rozptyl, aby z něj šlo něco konkrétního vyvozovat). Za vrchol dějinné ironie se pokládá, že sice zvítězil Nomadland o lidech bez domova, ale z ulic kolem místa, kde se předávaly Oscary, byli všichni bezdomovci dočasně vyhnáni, aby je nezabíraly televizními kamery a nenarušoval se tak lesk slavnostního večera. Důvody tohoto propadu zájmu se sčítají dohromady – zčásti za něj může pandemie covidu, uzavřená kina a nemožnost vidět filmy na sklonku roku, aby se kolem nich vytvořila dostatečná aura. Všeobecná společenská frustrace z omezení pohybu a ekonomické problémy vedou k neochotě cokoli slavit a dívat se zpětně na uplynulý rok jako na něco, co by potřebovalo pozitivní bilanci. Oscary jsou navíc spojeny i s jistou formou luxusu, přestože by mělo jít převážně o umění – limuzíny, drahé róby a šperky hvězd však mluví o něčem jiném.

Největším důvodem však bude odliv zájmu nejmladší divácké skupiny, která nechce sledovat více než tříhodinový přenos v televizi a dává přednost kratším internetovým formátům. Úbytek nejmladšího publika, jež nemá Oscary zažité jako tradici a návyk, byl pozorovatelný posledních deset let a jde o jeden z nejtypičtějších trendů. Posledním důvodem je mediálně nejpropíranější kauza změn nominačních pravidel, v nichž se objevují (pouze a jedině) v kategorii nejlepší film roku kvóty na zastoupení menšin ve štábu či filmových námětech. Pravidla sice reálně platí až pro příští ročník, a navíc nejsou zdaleka tak omezující, jak se může na první pohled zdát, nicméně vliv zpráv o nich na pokles sledovanosti popřít nejde.

Předpoklad, že pokud Oscaři budou ve svém výběru globálnější (méně americké) a více inkluzivní (nepreferující jednu skupinu filmů a autorů), přilákají mladší publikum, se nenaplnil, neboť přišel v nejméně vhodnou dobu. Lesk ceremoniálů upadá a masové publikum spíš irituje, a především se dějí zásadní, výše uvedené změny v diváckých návycích. Všichni se přesouváme do online světa krátkých informačních střípků. Přestáváme se cítit propojeni s hvězdami, ztrácíme schopnosti a důvody užívat si jejich večírek s nimi. Zdá se, že následující dva ročníky určí, zda oscarová značka bude nadále existovat v podobě, na niž jsme byli zvyklí více než devadesát let.

Nomadland2


Fiction and non-fiction

Z povrchního pohledu se Nomadland může jevit jako konjunkturální dílo, oceněné politicky, ale odmítnuté publikem. Těžko však říct, jak bychom se za stávajících podmínek dívali na vítězství libovolného z letošních nominovaných filmů nebo zda by si filmy z jiných ročníků nevedly za pandemických podmínek podobně. Nezbývá než se podívat na snímek samotný, očištěný od tohoto kontextu, který o něm zas až tak moc nevypovídá. Nomadland nemůžeme chápat jako příčinu, proč se na oscarový přenos dívá málo lidí, ale spíš jako oběť jiných vlivů. Spíše bychom si ho mohli přiblížit tím, že jde o festivalového vítěze z Benátek, od nějž se velký komerční ohlas nečeká. Po těchto filmech nechceme uspokojení diváckých mas, „pohlazení po duši“ či „hluboký lidský příběh“, ale spíš určitou nekompromisnost a neotřelost.

V tom film plní poměrně hodně, i když ne absolutně. Není v něm vysledovatelné jasné dějové drama a coby pravověrná road movie stojí na plynutí, potkávání a míjení. Velká část lidí, co se v něm objevuje, také nejsou herci, ale obyčejní lidé skutečně žijící nomádským způsobem života. Ostatně, námět filmu režisérka převzala z literatury faktu (non-fiction), nikoli z románu. Stejnojmenná kniha z roku 2017 novinářky Jessicy Bruder se zaměřuje především na starší Američany, kteří v důsledku finanční krize v roce 2008 přišli o střechu nad hlavou. Stejně tak film nabízí otázku, zda sledujeme svobodnou volbu lidí cestovat bez možnosti vrátit se do starého domova, nebo zda jde o oběti a přeživší sil, jimž nemohli vzdorovat. (Podtitul knihy, mimochodem, zní Surviving America in Twenty-First Century). Hlavní hrdinka Fern, již hraje Frances McDormand, ztrácí práci v továrně, umírá jí manžel a ona se rozhodne prodat zbytek majetku a vyrazit na nejistou, věčnou cestu v už trochu rozpadajícím se karavanu.

Fern je zjevně omlácená životem, nicméně nevyhlíží traumatizovaně, spíš odhodlaně. Jako by možnost nikde nebýt nastálo vyhovovala její povaze, dokonce to vypadá, že ji vdovství a nezaměstnanost zbavily jakéhosi břemene. Když se později potkává se svou sestrou a dalšími příbuznými, vysvitne, že chtěla být vždy odloučená i od své rodiny, aniž by k tomu měla nějaký dramatický důvod. Fern má skutečně toulavou, nepřilnavou duši, nechce tu být pro někoho. Zároveň se několikrát ukáže, jak není nijak zvlášť připravená na potíže, které nomádský způsob života přináší. V jejím nadšení, které bychom si mohli plést s životním optimismem, se ukrývá i kus naivity smíchané s asociálností. Vyprávění nám tedy zjevně nechce dávat příklad nějaké jednoznačné oběti a být prvoplánovou obžalobou systému.

Nomadland movie

U Fern samotné se smíchávají mnohoznačné motivy, které se prolínají u různých dalších, již více vyhraněných postav. Někdo byl na cestu vyštván, někdo ji bere jako způsob klidného dožití, kdy už se nemusí o nikoho starat a zodpovídat se úřadům, jiní se v nomádství snaží najít hlubší smysl života a vyjádřit jím svůj odpor proti konzumní společnosti. Svou roli tu v jedné sekvenci sehraje i Bob Wells (vandweller), aktivista, motivační řečník a youtuber, který se snaží učit vandrovníky žít v cíleném minimalismu. Film samotný však není tlampačem jeho „kázání“, neproměňuje se ani na chvíli v náborový leták. Wells tu má jen okrajovou úlohu a setkáváme se s mnoha dalšími případy, jak kdo přijímá svůj úděl.

Fern je žena, která se zdá být odolná a akční, neboť se nebojí žádné práce a rozhoduje se rychle – tam půjdu, toto opustím, s tímto člověkem si zadám a s tímto ne –, a přesto se nelze ubránit pocitu, že celkově je spíše zbavená vlastní vůle. Je natolik odevzdaná náhodě, že ji svoboda může klidně i zaskočit; nelze o ní mluvit jako o někom, kdo plně určuje svůj osud, protože na to jednoduše nemá finanční ani sociální kapitál v podobě sítě dobrých přátel. Mnohoznačnost celému dílu ale každopádně prospívá. Svým způsobem dokonce přispívá i k hodnotovému zmatení. Je to dílo na rozcestí mezi hraným a dokumentárním filmem, postavy se pohybují mezi vzdorovitostí a přijetím, jsou obyčejné, ale ne hluboké, protože přinejmenším ta hlavní působí i dost nepřístupně a neproniknutelně. Spor by se dal vést i okolo toho, nakolik Nomadland je/není filmem politickým. Na první pohled jde o sledování lidí, kteří žijí bez médií a upřednostňují přímý kontakt, vyprávějí si příběhy u ohně a jejich zpěv splývá s kamenitou a skalistou krajinou, jež tu byla dávno před lidmi a i nyní je protkaná jen tenkými nitkami asfaltu. Ovšem není tato „odtrženost“ od politického a moderního právě politickým výrazem filmu? Není právě ono gesto odchodu a rezignace na politické, společné a globální, ukázkou toho, co všechno musely postavy opustit, čeho všeho se zřekly? Není jejich pojetí svobody odehrávající se mimo velkou společnost a pouze přechodně v malých společenstvích důkazem skutečné krize politiky jako takové, když se jí lidé nechtějí účastnit?


Reflex versus A2larm

Nomadland se v tomto stal předmětem mediálního sporu mezi tuzemskými pravicovými a levicovými periodiky. Zástupce šéfredaktora Reflexu Viliam Buchert napsal komentář napsal komentář, v němž tvrdí, že Nomadland je nevýrazný film, který nedokáže hluboce zasáhnout. Nejlepší je na něm prý to, co v něm vůbec není. Svůj pocit pak dokládá následujícími postřehy.

  • V Zemi nomádů se k sobě lidé chovají slušně, často kamarádsky až přátelsky. Objevíte zde projevy jemné lásky, vzájemnou lidskou pomoc, neuvidíte žádné výstřelky pofiderně rozhádaných partnerů a osob. 
  • V díle není ani žádné násilí. Nestřílí a neloupí se v něm, ani se nevraždí, neznásilňuje a nekrade. A to už je skutečně na současnou tvorbu výjimečné.
  • Hlavní postavy jsou obyčejní starší lidé a neoplývají fyzickou krásou. Vnucovaný a vzývaný moderní kult krásy chybí.
  • Ve filmu chybí i sex. Hlavní hrdinka Fern, kterou hraje Frances McDormand, se pouze na chvíli objeví nahá v romantické scéně, jak sama plave v jezírku.
  • Dílo je naprosto uhlazené v otázkách takzvané politické korektnosti. Žádné drsné vtípky či poznámky na adresu jakékoli skupiny. Dokonce ani Donalda Trumpa nikdo nepomlouvá a neříká, že byl debil…
  • V Zemi nomádů absentuje i to, co je dnes masově přítomno v amerických i evropských seriálech a stále více proniká i do filmového průmyslu. Až na malé výjimky zde nejsou postavy hrající menšiny (Afroameričané, Asiaté, Hispánci). Nevystupují zde gayové, lesby, transgender a nebinární osoby. Explicitně neuvidíte alkoholiky, narkomany, autisty ani mentálně postižené. Všemu tomu se nějak Chloé Zhao vyhnula. Přesto jí to u porotců prošlo.
  • Země nomádů je proto film, který je svým způsobem zvláštní. Vyvolává ale v člověku pouze malé a jen chvilkové emoce. S hlavními hrdiny sice můžete zdálky vlažně sympatizovat, ale vnitřně se ve skutečnosti s nimi jen málokdo ztotožní. Chybí vzájemné propojení, které by diváka uhranulo a rozervalo mu duši. Dílo je ploché jako krajina, po které hlavní hrdinka Fern většinou putuje.

nomadland movie frances mcdormand.jpg

Buchertův text vyvolal velmi ostrou reakci Terezy Domínové a Martina Tremčinského ne webovém deníku A2larm. Článek už svým titulkem Země nomádů, pravice a její nesmrtelné umění zavřít oči před světem srší radikální rozhořčeností. Oba pisatelé nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak prominentní komentátor, který přes dvacet let strávil ve vrcholných mediálních funkcích, nemluví o tom, co ve filmu je, ale jen o tom, co v něm není. Zdá se, že to nejsou levičáci, kdo potřebují „kulturní války“, v nichž vyzdvihují práva menšin proti většině, ale naopak právě domnělí pravicoví konzervativci, již dovedou vidět svět pouze touto optikou, a pokud ve filmu nejsou menšiny, tak v něm nedokážou vidět nic. Pouze se překvapivě negativně vymezí a nechápou, jak něco takového mohlo dostat cenu v prostředí, jež je podle nich posedlé vyzdvihováním menšin a „politikou identit“.

Domínová s Tremčinských píšou s jistou jízlivostí: „Jen stěží bychom dnes hledali jiný film, který se tolik věnuje problémům bílé střední třídy, oněch „normálních lidí“, za které se pravice tak deklarativně bije. (…) Film Země nomádů je totiž především obžalobou současného neoliberálního kapitalismu, jenž se odmítl postarat o pracující třídu, která ho vybudovala. Je o lidech, kteří v důsledku ekonomické krize přišli o svá zaměstnání, své domovy, a dokonce o svá města a byli vyhnáni na nikdy nekončící cestu pouští. Toto je ovšem stránka filmu, kterou Buchert coby milovník golfu, doutníků a zahradních restaurací (jak o sobě sám píše v redakčním medailonku, pozn. KF) nevidí. (…) Nám, kteří ve filmu vidíme hrozivou předzvěst vlastní budoucnosti, rve film duši až běda. Oba jsme třicátníci a za svůj život jsme prošli řadou pracovišť od loděnické Gramofonky přes celní sklad aut, nákupní centrum, pobočku fastfoodového řetězce až po redakci novin. A všude jsme viděli lidi, kteří se mohou každý den ocitnout ve stejně prekérní situaci jako hrdinové Země nomádů. Možná sice nebudou projíždět v karavanu americkou pouští, ale také budou kočovat. Budou se protloukat Českou republikou mezi ubytovnami, od fabriky k fabrice, od skladu ke skladu, od zakázky k zakázce. (…) Chápeme proto, že se Buchert nedokáže podruhé dívat na to, jak jeho milovaný způsob fungování společnosti selhává i v nejzákladnějších lidských právech, jako jsou právo na bydlení, právo na důstojné stáří nebo právo na stabilní domov. A chápeme, že se mu nelíbí, že snímek v některých pasážích připomíná dokument, protože se mu taková dokumentace naší doby nezamlouvá. (…) Buchert tu bezděčně odkrývá povrchní faleš, se kterou se pravice staví za problémy běžných lidí. Byl mu naservírován film, který už nemohl být bělejší, už nemohl být normálnější, už nemohl být více o životě pracujících. A jediné, na co se Buchert coby divák zmohl, bylo odvrátit zrak a hledat přízraky „ultralevicového nepřítele“ všude kolem."

nomadland true story

Na Facebooku polemika pokračovala. Martin Šrajer ve svém statusu napsal: „Stejně tak si ale nezaslouží být označována za kritiku nebo obžalobu neoliberalismu, protože nic takového nedělá. Vypráví o vyrovnávání se s žalem, svobodě a individualismu, ne o práci a pracovních podmínkách ve vykořisťovatelských, proti-odborářských, na zdraví zaměstnanců kašlajících firmách jako Amazon, který z filmu vychází jako úžasně čisté a bezpečené místo, kde by chtěl každý pracovat (zvlášť oproti ostatním pracím, kterými si Fern později přivydělává). Přestože se Země nomádů odehrává v komunitě moderních nomádů, nevysvětluje ekonomickou podstatu jejich situace a nezohledňuje, že se octli bez domova kvůli kapitalismu a globalizaci. Nomádství a prekarizace z filmu vycházejí jako věc osobní volby. Jestli chcete vidět hezký, lehko stravitelný film o lidech, kteří se nevzdávají, a po jehož skončení se budete cítit povzneseně, Země nomádů je pro vás a jako takové jí nelze moc vytknout. Jestli byste rádi skutečné sociální drama, ukazující nejen následky, ale také příčiny a snahu něco změnit, pusťte si něco od Kena Loache."

Oponuje mu Pavel Sladký: „Podle mě film vykresluje práci v Amazonu sice opatrně, ale celkem jasně konstatuje, že je to kapitalistická pásová rutina 3.0, a to, že Fern vypadá po takovém jobu (na rozdíl od těch špinavějších sezonních prací jako například v tom kempu) dost zničeně. Kritika kapitalismu Nomadland primárně není, ano, taky film vidím jako story životního přelomu, ale v pozadí tam ten svět naprosto bez je pořád. Nakonec I worked my whole life, raised two childrem, I was getting close to 62, I checked my security benefits and it says 550 dollars. I couldnt believe it předchází jako základní mantinel tomu, že pak dojde k volbě nomádského života. U všech tam. (A i to odmítnutí nabídky na bydlení od sestry lze podle mě vidět trochu jinak, než jako že dává přednost svojí svobodě a seberealizaci. Třeba jako odmítnutí sdílet prostor s těmi, kteří se obchodováním s nemovitostmi a dalšími praktikami podílí na vytlačování celé části společnosti na okraj – to je to, o čem se tam zmíní švagr.) Je to portrét života vyštvaného na okraj, obdivuhodného v tom, že ty lidi se dokážou soustředit na sebe, ne na to, aby jen po zbytek kritizovali a nenáviděli systém atd. Zhao se soustředí na ty lidi, ne na ten systém, který je tam dostal.“


Zlatá hodinka inkluze

Zaznamenávám tu tyto ohlasy v takové délce, aby bylo zřejmé, že každý z mluvčích uvažuje o filmu trochu jinak. Vyvolal ve mně i vnitřní polemiku. Sám se cítím být filmem osobně nezasažen, protože mi přese všechno přijde poměrně nevýrazný, nevzrušivý a lehce esteticky banální. Příliš často se tu venkovní scény snímají za tzv. golden hour, kdy je denní světlo před soumrakem nejpříjemnější a nejmagičtější. Příliš často, snad pětkrát za celý film, zazní doprovod jemné klavírní hudby, která svou typizovanou křehkostí a repetetivností přechází v až svého druhu „independent kýč“. Film střídá poměrně rychle atmosféru syrovosti a poetizace. Od herců – a to ani profesionálních – nechce mnoho. Neříkám, že bych Frances McDormand nepřál třetího Oscara v kariéře, ale oproti Fargu a Třem billboardům za Ebbingem nemusela mnoho předvést. Posun v intimitě je snad jen v tom, že tu dvakrát vylučuje, jednou močí a jednou vykonává velkou potřebu.

nomadland 104 NML 00346 R2 rgb 2 scaled 1

Samotná Fern je ale spíše stínem člověka, přičemž si myslím, že film spíše chce, aby byla „plnokrevná“. Film je natolik antinarativní a antiklimatický, že mě – stejně jako Viliama Bucherta – nestrhnul. A to mi jeho text přijde nádherně slepý a bezzubý, opravdu až jaksi štítivě nechápavý, přičemž mi ta nechápavost připadá i jako výsledek autosugesce. Nelze si totiž představit, že by si v Reflexu kdokoli dovolil mluvit o chudobě jako o problému či dokázal říct, že ožebračení střední třídy není důsledkem „příliš levicové politiky“, ale naopak zesílením efektů dnešního kapitalismu a jeho snahy po efektivním šetřením na všem a všech. Psát o tom do Reflexu by ale znamenalo popřít svůj status a cestu, jak se k němu Viliam Buchert dostal, ocitá se tak v pasti nové dnešní normalizace, kdy se musí stále sebecenzurně hlídat. Nomadland rozhodně není aktivistický film, ale to, co v něm vidíme, je z větší části obžaloba systému. Pouze se tu popisuje typ lidí, kteří jsou zvyklí si nestěžovat a jsou zvyklí makat. Proto film nežaluje jejich ústy, ale svými obrazy. Těžko ho ale nazývat apoteózou lidské nezdolnosti či podobně.

S chladnějším pozorovatelstvím a bez estetizujících berliček to kdysi dokázal Steven Soderbergh ve snímku Bublina (Bubble, 2005 https://www.csfd.cz/film/221167-bublina/prehled/), ten však prošel bez jakéhokoli zájmu a ocenění. Nyní se na Oscarech začínají oceňovat filmy, které dříve vyhrávaly nezávislý festival Sundance nebo předoscarovou show Spirit Award. Ty měly jít proti oscarové pompě, měly být připomenutím toho, čeho si nevšimnou akademici. Nyní se Nomadland stal vítězem při hledání toho nejameričtějšího filmu – už jím nejsou westerny, už jím nejsou muzikály ani gangsterky, ale road movie a sociální drama, jehož imigrantská autorka si tímto zajistila další práci v podobě komiksového blockbusteru Eternals. Inkluze završena!

Hodnocení:
neutralní

bodytest

 

datova zurnalistika

Země nomádů / Nomadland
Drama
USA
, 2020, 107 min
Režie: Chloé Zhao
Předloha: Jessica Bruder
Scénář: Chloé Zhao
Kamera: Joshua James Richards
Hudba: Ludovico Einaudi
Hrají: Frances McDormand


Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account