Systémové upozornění
Hlavní informace
suicide-squad-umira-na-coolovitost

Komiksová adaptace Sebevražedný oddíl zapadá do skupiny filmů, které zaujmou svou reklamní kampaní, ale nakonec to nejlepší, co po nich zůstane, jsou bohužel právě upoutávky a historky ze zákulisí. Stávalo se to už dřív (vzpomeňme jen na zklamání z filmu Terminátor Salvation) a dokazuje to, že i ze špatného filmu se dá sestříhat skvělý trailer. Jenomže problém se Suicide Squad spočívá v tom, že jeho špatnost byla zakódována už ve způsobu produkce. Má být totiž součástí velkého DC Extented Universe (DCEU), čili filmového vesmíru podle komiksů nakladatelství DC, kde však od počátku vykročili špatnou nohou. Důvody, proč je Suicide Squad nepodarek (joj, tento slovakismus už jsem chtěl použít dlouho), si vyjmenujme hned na počátku. Potom stojí za to bavit se vážněji o tématech příběhu.

Suicide Squad měl tak špatné recenze jako už dlouho žádný letní velkofilm. Fanoušci filmu dokonce sepsali petici, aby byla příslušná stránka databáze Rottentomatoes.com, kde se negativní reakce shromáždily, kvůli své předpojatosti uzavřena. (Komické na tomto tvrzení o předpojatosti bylo, že autoři petice snímek ještě neviděli.) Suicide Squad ovšem není film, který by poškodily špatné recenze. Poškodil se sám. Krátce po premiéře, ze dne na den, jakmile se rozšířila šuškanda mezi běžnými diváky, prudce opadl zájem a návštěvnost klesla o více než 40 % (obvykle bývá propad kolem 10 až 20 %).

Týmovka, v níž nespolupracují superhrdinové, ale superpadouši, měla být jakýmsi zakladatelským antikomiksem, tak jako třeba Divoká banda v roce 1969 založila subžánr antiwesternu. Vyprávění stojí na schématu náboru podobně jako Sedm statečných nebo Tucet špinavců (těmi se tvůrci nejspíš inspirovali nejvíc). Snad nikdy v dějinách se ale nestalo to, že po by seznámení s výraznými a excentrickými postavami nenásledovalo nic následováníhodného.

Tedy, rozhodně ne ve snímku za 175 milionů dolarů. Jistěže velká část prostředků šla na honoráře (zvláště pro Willa Smithe), spousta materiálu byla vystřižena a přetáčelo se, takže velká část nákladů nemůže být vidět na plátně, nicméně snímek působí celkově dost „béčkově“. Bloudění týmu ve vylidněném nočním městě chvílemi připomíná něco od Johna Carpentera, který ovšem s omezenými prostředky zacházel cíleně.

Kvůli tomu, aby film neměl vysoký rating nepřístupnosti R, ale příznivější PG–13, se v rádoby drsňáckých akcích nedočkáme téměř žádné krve a většinu protivníků tvoří anonymizovaný shluk černých morfujících pixelů. Prakticky se tu nedá mluvit o vyprávění – pouze v první části se jako korálky na šňůrku navlékají oddělené „videoklipy“ a ve zbytku děje se tápe. Suicide Squad je film, který stojí pouze na set upu a na letmém náčrtu fikčního světa, ovšem úplně se zapomnělo na zápletku a její rozřešení.


Hrdinové, kteří neřeší, ale vyvolávají krizi

V jiném případě by mohlo jít o překvapivý motiv, ale zde ústřední zvrat působí spíš nelogicky. Vládní agentka Amanda Waller se pokusí dát dohromady skupinu vyvrhelů, „protože by mohli být jedinou nadějí lidstva, kdyby příští Superman nebyl úplně hodný“. Prakticky se ale stane to, že právě při předvádění schopností čarodějky Enchantress se probudí největší hrozba a ona se vymkne kontrole. Samo ustavení preventivního týmu tak způsobí problém, který ale někdo tak inteligentní jako Amanda Waller mohl předpokládat.

suicide-squad-will-smith-deadshot-margot-robbie-harley-quinn

Celý nápad ale vyznívá prapodivně: jak by kdokoli z týmu Suicide Squad mohl bojovat se Supermanem? Zázračný střelec Deadshot, který nikdy nemine, je nepoužitelný, protože Supermanovi střely nevadí a odrážejí se od něj. Vykolejená Harley Quinn má Supermana umlátit baseballovou pálkou nebo vizuálně omráčit svými minikraťásky a pak ho škrtit mezi stehny? K čemu je zmutovaný člověkokrokodýl, který umí plavat v kanálech, potetovaný týpek vypouštějící oheň nebo zloděj zručný v házení bumerangem? Sorry, tahle skvadra má na to bojovat leda tak s Krokodýlem Dundeem a možná, kdyby se nějak zázračně uměli dát dohromady, což jim jako zapřísáhlým individualistům moc nejde, dokázali by snad zkrotit Batmana. Ale Superman nebo Flash či jakýkoli superhrdina s nadpřirozenými schopnostmi je mimo jejich možnosti.

Už tato počáteční neefektivita Sebevražedného oddílu je otravná a z díla čiší strašlivá samoúčelnost – „obrátíme póly dobra a zla, respektive jednoznačné dobro vyzmizíkujeme a budeme relativizovat padouchy jako potenciální hrdiny“. Na tomto nápadu není nic až tak odsouzeníhodného, relativizace dobra a zla je překvapivě základem komiksového žánru desítky let (a nevšimla si toho maximálně vaše babička). Potíž je v tom, že Suicide Squad nejde za tento nápad a spoléhá na to, že antihrdinové jsou jednoduše cool sami o sobě a stačí jim pózovat, případně utrousit nějakou tu hlášku.

Zmatky přicházejí i v rovině stylu. Snímek chvíli bliká bláznivými barvičkami, aby zdůraznil svou karnevalovost a odlišnost od vážného ladění posledních Supermanů a Batmanů, ale nedaří se mu uniknout celkově temné pochmurnosti. Měla by to být ujetá jízda, ale nikdy se nerozjede natolik, aby z toho byla anarchistická zábava. Dokonce se tu otravně natahují moldánky kvůli roztomilé Deadshotově dceři nebo milostnému vztahu vojáka Ricka Flaga a antropoložky June Moone, v jejímž těle přebývá zákeřná Enchantress. Jestli bylo cílem ukázat, že každý drsňák v sobě skrývá citlivou a měkkou stránku, šlo to udělat méně mechanicky.


Kazisvět Snyder

Většina recenzentů se shodne, že DC Extended Universe táhne dolů to, že jeho základní parametry nastavil režisér Zach Snyder, a to Mužem z oceli v roce 2013 a letošním titulem Batman vs. Superman. Padesátiletý Snyder není jasně rozklíčovatelný autor, minimálně jeho Úsvit mrtvých, Watchmen a Sucker Punch jsou totiž podnětnými kousky, jimž nechybí energie překopávat žánrové konvence.

Vedle toho má ale zcela vážně fašizující 300: Bitvu u Thermopyl a svými posledními díly z DCEU nás utvrzuje v nesoudném megalomanství. Neustále bývá zmiňována jeho nehumornost, bezstarostný sexismus, operně předváděné násilí, záliba ve videoklipových montážích, hlučnosti akce a obrazovém „digibordelu“, kdy hrdinové bojují proti tmavým šmouhám. Není úplně od věci vidět právě v něm „komiksového superpadoucha, který pošpiňuje a požírá naše uctívané hrdiny a zanechává za sebou města srovnaná se zemí a sklíčené fanoušky“, jak popisuje například Steven Rose z Guardianu.

6nxdwqi-1200x1093

Snyder sice Suicide Squad nerežíroval, ale jen spoluprodukoval, ovšem 48letý režisér David Ayer, jenž zatím dělal převážně kriminálky (scenáristicky S.W.A.T. a Training Day, režijně Drsný časy, Street Kings a Patrola), jednak neměl s komiksy žádnou zkušenost, jednak musel respektovat nastavený trend, protože Suicide Squad mají fungovat jako mezičlánek mezi Batman vs. Superman a Justice League. Už jsem to někde zmiňoval a nezbývá než zopakovat, že hollywoodské filmy poslední doby, jež se pokoušejí vytvářet velká fikční univerza, přestávají mít hodnotu samostatných děl, ale slouží jenom jako nekonečné trailery na další filmy. Kultura trailerů znamená slibování, očekávání věcí příštích, vyďobávání nejlepších detailů, ale celek a skutek utek.


Patologický vztah, který nevidíme

Většina figur v příběhu nedostane moc příležitostí, prakticky se vše točí jen kolem Deadshota a Harley Quinn a dost se očekává od „ohniváka“ Diabla, až se konečně projeví, ale ostatní dělají stafáž a ani se už od nich neočekává, že by měli být něco víc. Možná to nejhorší, co Suicide Squad potkalo, bylo zkrácení dějové linie vztahu mezi Jokerem a Harley Quinn. Tvůrci usoudili, že na jeden akční film by byly dvě milostné linie příliš, a tak neomylně vybrali tu méně zajímavou – Ricka Flaga a June Moone. V ní ani nejde poznat, že modelka Cara Delevingne (June Moone/Enchantress) je docela dobrá herečka, jak dokázala třeba v dramatu S tváří anděla.

Naopak téměř jednohlasně sklízí dobré ohlasy (od dob Vlka z Wall Streetu) nejoblíbenější mrkací panenka Hollywoodu Margot Robbie coby Harley Quinn. I podle komiksových tvůrců typově zapadá do jejího charakteru a má v sobě kombinaci sex appealu, šílenosti, nebezpečnosti a zranitelnosti. I tady budu za škarohlída. Ano, Margot Robbie toto všechno skvěle hraje, jenomže ve filmu její vztah s Jokerem nedává smysl. Představa, že se psycholožka z blázince zamiluje do svého pacienta, který je psychotický vrah, naráží na to, že základem podobné terapie je držet si od pacienta odstup.

Vyžadování realistické motivace v komiksu by asi bylo přehnané, kdyby právě Harley nebyla postavou, která do tohoto žánru vnesla novou úroveň psychologické preciznosti. Na to, abychom pochopili, co se nebohé doktorce stalo, musíme znát její příběh Mad Love (1994), kde se ukáže, že má titul z psychologie jenom přes postel a svou mentální úrovní by měla patřit spíše mezi pacienty. Mad Love – mimo jiné oceněná Eisnerovou cenou pro inovativní dílo – pak líčí, jak Harley patologicky propadá Jokerovu zvrácenému kouzlu a nechá se zneužívat. Odhaluje, že ve skutečnosti nezvládá být doktorkou a s Jokerem si při terapii

.

Harley Quinn je tedy postava, která se dá interpretovat jako

, bláznivě zamilované ženy, která nevidí skutečnou povahu svého trapiče. Z určitého hlediska ji ale v různých komiksech, kde se osamostatňuje, můžeme vidět jako feministickou ikonu – ženu, která si může dovolit být stejně hnusná k ostatním, jako si dosud dovolovaly jen mužské postavy.

Obrovské napětí plyne také z toho, jak tragický je v jádru vztah mezi Harley a Jokerem, a přitom jak komicky vypadají oba na povrchu – jako klauni. (Což obzvlášť vynikne v kreslené a animované verzi.) V hraném filmu se Joker jen mihne v několika scénách a Harleyin vztah k němu není ničím podložený. Prázdnota Suicide Squad tak bije do očí a téměř znemožňuje se u něj bavit, protože není čím.


Co reprezentují antihrdinové?

Aspoň v něčem Suicide Squad posunuje dosavadní pohled na superhrdiny. Jak říká režisér a scenárista David Ayer: „Všechny batmanovské filmy jsou vyprávěny z Batmanova úhlu pohledu. On je ten dobrý. Je hrdinou vlastního filmu ve všech snímcích, jež jsme viděli. Když se ale podíváte na to, jak Bruce Wayne vytvořil Batmanovu personu, jeho ideou bylo terorizovat kriminálníky. Je to druh psychologické války proti zločincům. V Suicide Squad poprvé vidíme Batmana z pohledu kriminálníků a je strašidelně děsivý.“

Jedná se o jedinou sekvenci, na jejímž konci Batman s bezvládným tělem Harley Quinn nakládá tak, jako by se ji chystal znásilnit – což znepokojilo některé publicisty, pochybující o tom, zda má jít o druh zábavy. Osobně mi to nepřipadalo tak zásadní, mnohem víc mě celou dobu trápilo to, že v jednotlivých členech Suicide Squad nevidím nic, k čemu by bylo možné je typově vztáhnout a co by měli reprezentovat.

Antihrdinové každé doby v sobě mají něco příznačného, zastupují určitý typ člověka nebo celou sociální skupinu, která je nějaký způsobem vylučovaná ze společnosti. Antihrdina přitom překonává svou exkomunikaci tím, že sám sebe nevnímá jako outsidera a oběť, ale jako někoho samostatného, kdo si určuje vlastní pravidla. Diváci mají antihrdiny rádi. Připomínají jim, že nelze dosáhnout spravedlnosti pro všechny. A že ani za služby, které mohou zachránit svět, nelze vždy očekávat ocenění většinou společnosti.

suicide-squad.0.0

Proto nás z různých důvodů fascinují Han Solo v Hvězdných válkách, Dirty Harry, Snake Plisskin v Útěku z New Yorku/L.A., Mad Max nebo král všech antihrdinů, taxikář Trevor Bickle v podání Roberta De Nira. Mohli bychom vždy najít hlubší kulturní a historické souvislosti, jak vyjádření odporu k autoritám učinilo sympatickými i zločince Bonnie a Clyda; víme dost přesně, jaká společenská atmosféra dala vzniknout Alexovi z Mechanického pomeranče, Patricku Batemanovi z Amerického psycha, vypravěči z Klubu rváčů či Lisbeth Salander z Mužů, kteří nenávidí ženy.

Narazíme určitě na méně pochopitelné a dost vyprázděné postavy, jako je Riddick v podání Vina Diesela nebo kapitán Jack Sparrow, kterého ztvárnil Johnny Depp v nesnesitelně dlouho nastavované franšíze Piráti z Karibiku. Ale třeba Dieselův Xander Cage z xXx, byť nejde o geniální film, spolu se sérií Rychle a zběsile jasně ukazuje, jak lze určité prvky adrenalinové kontrakultury využít pro posílení statu quo. Je nám jasné, proč někdo najme na určitou práci Xandera Cage či Snakea Plisskina nebo proč Dirty Harry musí porušovat zákon, aby někoho ochránil.

Komiksové filmy mají už dlouho tradici prokletých antihrdinů, kteří se nesmějí z různých důvodů ukazovat na denním světle: Spawn, Punisher, Hellboy, Blade, Hulk, Ghost Rider, Constantine, Wolverine, Deadpool... Motivace těchto jednotlivců, jejich tragédie a omezení jsou poměrně jasné, jejich případné zapojení v nastolování řádu také. Ale co reprezentují šuldové ze Suicide Squad? Deadshot by mohl být něco jako třeba Deadpool, až na to, že ten není jenom nájemný vrah, který zabíjí padouchy, ale především postava, která se svými zcizujícími komentáři posmívá klišé komiksového žánru, čili reflektuje svou pozici v rámci fikce. Killer Croc není zdaleka jako Hellboy, který sám coby nadpřirozená bytost přistupuje k paranormálním jevům jako k všedním. A mohli bychom pokračovat... Suicide Squad není jednoduše špatný nebo zapomenutelný film, je principiálně bezvýznamný.


Oběti vězeňsko-průmyslového komplexu

Svou otrávenost musím ale trochu korigovat. Ano, Suicide Squad je nešťastný příspěvek do DC Extended Universe, sestříhaný na rozpolcenou PG–13 podívanou, která neví, jestli chce být temnou, nebo pouťovou, s celkově ne moc dobře vymyšlenými postavami, které jsou ale většinou dobře zahrané.

Bezvýznamnost se určitě týká postav, ale nakonec překvapivě ne děje. Ten je sice celou dobu víceméně slabý, opakuje už zmiňované schéma „bojujeme proti hrozbě, kterou jsme sami stvořili“, ale přece jenom je tu ještě jistá pointa. Spoiler alert!

Politický komentátor Matthew Rosza na stránce Salon.com popisuje, že Suicide Squad je filmem, který dobře vystihuje současnou éru nadvlády „vězeňsko–průmyslového komplexu“ v USA. (K získání rychlé představy, oč jde, doporučuji článek o „válce s drogami“, která vede k novodobému otroctví a k úpadku celých komunit.)

Podle Roszy už úvodní scény ukazují, jak dozorci ve věznicích zneužívají svou moc a sadisticky mučí vězně. Poté sociopatická státní úřednice vymyslí plán na ustavení týmu superpadouchů, čímž potvrzuje nekompetentnost a nedůvěryhodnost státu postarat se o své občany standardními prostředky. Film nastoluje morální ekvivalenci mezi vládou a gangem padouchů a vypráví nikoli příběh o souboji dobra a zla, ale příběh o mocenském zápasu mezi těmito dvěma skupinami, z nichž žádná není lepší. Jestliže v Batman vs. Superman šlo o to, že nemáme věřit spravedlnosti v rukou jednotlivců, u Suicide Squad jde spíše o nedůvěru k moci v rukou vlády.

Monstra ze Sebevražedného oddílu nás pak nutí vidět je jako lidské bytosti s jejich tužbami, sny a strachy. Nejzásadnější je ale konec příběhu. Ačkoli je členům týmu slíbeno, že budou propuštěni na svobodu, poté, co splní svůj úkol (což mimochodem není v původním komiksu), se tak nestane. Ukazuje se, že vláda drží lidi pod zámkem jedině díky tomu, že nedrží své slovo. Zachování řádu pomocí jeho porušování by se možná dalo nazvat praktickou dialektikou, fakticky ale dílo natolik vyjadřuje hlubokou nedůvěru vůči vládě a státu, že v divácích podvědomě podporuje touhu žít mimo sféru politiky či veřejnou diskusi o čemkoli a být zalezlý někde ve svém doupěti.

Tento postřeh mi připadá trefný. Myslím, že v lidech po zhlédnutí Suicide Squad jako jediný přežije déle než jeden dva dny.

Hodnocení:
negativní

bodytest

 

datova zurnalistika

Suicide Squad
AkčníDobrodružnýKomedieKomiks
USA
, 2016, 123 min
Režie: David Ayer
Předloha: John Ostrander
Scénář: David Ayer
Kamera: Roman Vasyanov
Hudba: Steven Price
Hrají: Will Smith, Jared Leto, Margot Robbie, Ike Barinholtz, Viola Davis, James McGowan James McGowan


Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account