Z toho internetu máme Nerve

V roce 2014 získala Pullitzerovu cenu za fikci více než sedmisetstránková kniha Stehlík (The Goldfinch) spisovatelky Donny Tartt. Román o teroristickém útoku na muzeum umění a krádeži slavného obrazu se držel v žebříčku bestsellerů více než půl roku. Prodalo se ho přes dva miliony výtisků, byl přeložený do dvaatřiceti jazyků a pětapadesátiletá katolička pocházející z Mississippi, jež se do té doby zabývala především převypravováním řeckých mýtů, se stala jednou z nevlivnějších osob amerického kulturního života. Není divu, že se o pár let později někdo pokusil o filmovou adaptaci románu.

Původem irský padesátiletý režisér John Crowley, jenž se specializuje na podobný typ děl dlouhodobě, jej jistě zamýšlel jako podobně významnou filmovou událost. Při nedávné premiéře na festivalu v Torontu, kde se potkal třeba i s českým Nabarveným ptáčetem, však 150minutový Stehlík víceméně pohořel a v září při nasazení do amerických kin strašlivě propadnul – studio Warner Bros. Pictures na něm údajně prodělalo kolem 50 milionů dolarů, což je mnohonásobně více, než by stál onen ukradený obraz, o němž příběh pojednává. Co se stalo, že tento předem daný festivalový či rovnou oscarový hit dopadl právě takto?

Taky vám to zní absurdně? John Rambo, jenž měl podle knižní předlohy zemřít již na začátku 70. let, se v roce 2019 mstí mexickému drogovému kartelu. Přežil Vietnam, Afghánistán, Barmu, několik prezidentů USA a nyní stojí jako druhá zeď proti nájezdu mexických násilníků.

Málokdy se stane, že filmová série změní s přibývajícími díly název. První film, v němž se objevila postava vietnamského válečného veterána Johna Ramba, se jmenoval První krev (1982). Druhý díl z roku 1985 měl superšroubovaný název Rambo: First Blood Part 2 a třetí díl už se jmenoval jen Rambo III (1988). Čtvrtý díl vznikl o dvacet let později a jmenoval se pouze Rambo, bez jakékoli pořadové číslovky, v Česku mu byl ovšem přilípnut dovětek Do pekla a zpět. Pátý, zjevně poslední díl, vznikl o jedenáct let později a jmenuje se celosvětově Rambo: Poslední krev. Co se za oněch téměř čtyřicet let změnilo? A jde vůbec zachránit akční žánr tak, jak jsme ho znali z dob pirátských videokazet?

Existují vážné filmy, které po nás chtějí, abychom je brali vážně. Pak existují komické filmy, které po nás chtějí, abychom je brali nevážně. A pak existují vážné filmy, které nelze brát vážně, a to je záměr. Do této poslední kategorie spadá hororová hříčka Takové krásné šaty, kterou natočil britský režisér Peter Strickland. Motiv šatů, které vraždí své majitele, patří do podobného ranku jako český Upír z Feratu, kde své řidiče likviduje závodní auto. Věci, které neposednou své majitele a donutí je vraždit ostatní, ale zároveň zabíjí ty, kteří je vlastní, do určité míry převrací konvence žánru.

Strickland, jenž má za sebou mimo jiné záznam koncertu Biophilia od Björk či etapu učitele angličtiny v Maďarsku, se vždy věnoval podivným projektům. V Británii v 90. letech režíroval na divadle Kafkovu Proměnu, natáčel krátké bizarnosti jako Bubblebum a založil si hudebně-kulinářské těleso The Sonic Cathering Band, s nímž putoval po světě. Jeho celovečerní hraný debut Katalin Varga vznikal v amatérských podmínkách čtyři roky a teprve se snímkem Barberian Sound Studio o míchání zvuku k fiktivnímu italskému hororu se posunul na profesionální úroveň. Následoval Pestrobarvec petrklíčový (Duke of Burgundy), jenž byl zakoupený i do české distribuce, o zvláštních erotických hrách aristokratky a její poddané. Tady začala spolupráce s podobně výstředním producentem Benem Wheatleym, který sám režíruje fantasmagorické a psychedelické věci, jako je Pole v Anglii.

Strickland je sám cinefilní autor a točí výhradně pro cinefilní publikum – je třeba přistoupit na specifickou poetiku a klíč, kdy jsou daná díla utkána z odkazů na jiné filmy či celé historické etapy; pro režiséra jsou to především 60. a 70. léta. Ostatně sám název Takových krásných šatů v originále – In Fabric – říká něco o tom, že je to v látce, vláknech a švech, ale v zásadě v povrchu, textuře.

Horory jsou obvykle nízkorozpočtový žánr, od nějž se očekává, že mu stačí jen průměrné tržby, aby se zaplatil. Na trhu domácího videa si většinou vede stejně dobře nebo ještě lépe než v kinech, takže se nevyplatí dělat z něj událost pomocí nákladné reklamní kampaně. Spoléhá se na diváckou setrvačnost a potřebu bát se, často i s výběrem úplně naslepo a bez orientace na konkrétní film. Jen málokdy se horor dostane v žebříčcích návštěvnosti vysoko, jako byly Vymítač ďábla a Čelisti v 70. letech nebo Šestý smysl v 90. letech.

Pokud se nevyužije míšení žánrů, v 80. letech například s komedií jako u Krotitelů duchů nebo s akční dynamikou jako u Vetřelců, nemá čistý, notabene nadpřirozený horor téměř šanci překročit na tržbách magickou hranici 100 milionů dolarů v amerických kinech. Tvrdí se sice, že dávný hitmaker Alfred Hitchcock byl „králem hororu“, ale to je snad nejmylnější klišé v dějinách kinematografie; z mnoha desítek Hitchcockových filmů lze za horory označit snad jen Ptáky a možná ještě Psycho, všechno ostatní jsou thrillery a mystery filmy.

Proto je takovým zjevením, že adaptace knižní hororové klasiky TO utržilo jen v amerických kinech přes 327 milionů dolarů. Jde o něco tak unikátního, že se to těžko vysvětluje. Ano, Stephen King je zavedená veličina, nicméně většina filmů podle jeho knih neskončila komerčně moc dobře a za hororovou klasiku je považováno snad jen The Shining, u nějž však režisér Stanley Kubrick hodně změnil předlohu. Panuje dokonce jakési všeobecné srozumění, že King je obtížně zfilmovatelný autor a formát celovečerního filmu jeho dílům nevyhovuje. Čím víc fantastiky a epičnosti (jako u nedávné Temné věže), tím hůře; naopak civilněji pojaté příběhy typu Misery nechce zemřít, Vykoupení z věznice Shawshank či Zelená míle dopadají dobře.

Důvod úspěchu prvního dílu TO spočívá nejspíš v tom, že si jednak dovolil velkorysou stopáž 130 minut a z knihy vykrojil jen její polovinu, přesněji jenom tu dějovou linii, v níž jsou hlavní hrdinové ještě děti. Druhý důvod pak nejspíš souvisí s novodobou oblibou 80. let jako ideálního retro dějiště. S popularitou netflixovského seriálu Stranger Things, jenž letos uvedl již třetí sezónu, vzrůstá naše přesvědčení, že tou nejlepší érou filmových dějin byly osmdesátky, kdy se ještě točily filmy čistě coby zábava. Sedmdesátky jsou oproti tomu moc umělecky ambiciózní, temné a syrové, a devadesátky zase příliš rozjuchané, povrchní a už poněkud sterilní, další dekády pak do žánrových filmů vkládají příliš mnoho podtextů a přesahů, případně děj proplétají složitou kombinatorikou vztahů.

Jenomže právě TO je snad ten nejkomplikovanější horor všech dob; kniha má 1138 stran a jedná se o jakési kompendium hororových motivů a podzápletek a o laboratorium, jak děsit čtenářstvo a publikum. Jinými slovy, lidé jsou na TO nalákáni příslibem čehosi jednoduchého (vraždící klaun v kanálech) a pak jsou vyděšeni tím, jak je to složité. Jak se podařilo druhému dílu završit celé vyprávění a jak se na něm podepsal status blockbusteru, jenž hororu jinak nepřísluší?