Z toho internetu máme Nerve

Mezi pěti režiséry nominovanými letos na Oscara byl jeden Mexičan (Alsonso Cuarón za černobílou, španělsky mluvenou Romu), jeden Polák (Pawel Pawlikowski za černobílou, polsky mluvenou Studenou válku) a jeden Řek – Yorgos Lanthimos za historický snímek Favoritka. Taková sestava tu už dlouho nebyla. Oscarová akademie těmito nominacemi naznačuje, že éra angloamerické filmové nadvlády je v oblasti divácky náročnějších filmů neudržitelná. Nelze předstírat, že pět nebo i deset nejlepších filmů roku vytvořili v USA domácí tvůrci.

Díla, která by dřív byla pouze v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film, se derou i mezi anglicky mluvené snímky. Favoritka měla celkem deset nominací – za nejlepší film, režii, scénář, kameru, výpravu, kostýmy, střih a pro všechny tři hlavní herečky, což je dost výjimečné. Roma jich měla stejný počet, přičemž její hlavní tvůrce Alfonso Cuarón získal zlatou sošku za režii a kameru a neproměnil nominace za produkci a scénář. Favoritka, stejně jako Roma, jsou rovněž silné ženské filmy – první vypráví o složitém politickém a milostném trojúhelníku na britském královském dvoře na počátku 18. století, druhý o služce v chudnoucí středostavovské rodině v mexickém hlavním městě během 70. let minulého století.

Na Jiřího Mádla jsem byl zlý už při jeho debutu Pojedeme k moři v roce 2014. Jedenáctiletý kluk v něm cosi točí na kameru a náhodou mu z toho vyjde hluboký příběh s velkým překvapením na konci, až na to, že není žádná šance, aby takový příběh mohl jakýmkoli způsobem vzniknout, pokud by chlapec nebyl úplný psychopat nebo celý film nevytvořil on, ale bůh. Přestože by si to mnozí přáli, nezrodil se nový zářivý talent ani noví Páni kluci.

A chtě nechtě musím být na Mádla zlý i kvůli jeho druhému snímku Na střeše. Vím, že mě to staví do opozice vůči většině, nicméně je jasné, že ji vlastně tvoří poměrně málo lidí. (Snímek má po dvou týdnech v kině 18 tisíc diváků, přičemž druhý týden zaznamenal silný pokles zájmu – až o 58 %.) Jiří Mádl je sice poměrně známý herec – jemuž navíc nejde upřít spontánní talent a sympatickou roztomilost –, ale jeho režijní počiny rozhodně nejsou typicky komerční díla. Spíše se pokoušejí o vyplnění formátu solidní artovky, jaké dělal od 70. let do 90. let třeba Karel Kachyňa. Jedná se tedy nikoli o debatu, zda nemáme přehnané nároky na oddechovou zábavu, ale o to, zda má Jiří Mádl dost scenáristického a režijního talentu na ambicióznější počiny. A zatím nic, co vytvořil, nepřekračuje stín pouhého nadšenectví.

Na střeše je komorní psychologické (napůl) komediální drama ze současnosti o bývalém učiteli v penzi, který se ujme vietnamského imigranta, jemuž hrozí deportace. Původně měl hlavní roli hrát 80letý Jan Tříska, jenž se ovšem den před začátkem natáčení zabil při pádu z Karlova mostu do Vltavy. Náhradu našel režisér v 79letém Aloisi Švehlíkovi, jenž už dlouho nedostal ve filmu velkou roli. Dlužno dodat, že kdyby se k nesmyslnosti scénáře dodal ještě Třískův herecký patos a macha, kterou trpěl v posledních letech, byl by film zřejmě ještě o něco nesnesitelnější. Se Švehlíkem mu zbývá přece jenom trocha humoru. Přechody mezi nerudností a šibalstvím profesora Rypara, jenž nemá žádné křestní jméno (a příjmení si vypůjčil od autora hudby snímku Reného Rypara), sice nejsou nijak zdůvodněné a působí, jako by šlo o dvě osoby, nicméně Švehlík zvládá obě polohy výborně. Jinak se ovšem o snímku Na střeše nedá říct nic jiného, než že je to vrcholná vycucanina z notně odumřelého prstu.

České romantické komedie posledních let vznikají ze dvou základních tvůrčích dílen. První model představuje Marie Poledňáková se svými Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel, v nichž se více postav z více generací proplétá ve vztahové troj a víceúhelníky a do toho se jim různě motají pod nohy děti. Primárními postavami jsou ženy středního a vyššího věku, které už nechtějí být jen pragmatické, ale touží po troše romantiky. Ne že by se jim to úplně dařilo, ale to je jejich cíl.

Druhý model zastupuje Jiří Vejdělek se Ženami v pokušení a Muži v naději, kde se opět rozvíjejí vícegenerační víceúhelníky. Muži i ženy se zde učí nebýt moc romantičtí, ale naopak pragmatičtí, ukájející krátkodobé slasti. U Vejdělka mají hlavní perspektivu muži a mužskou optiku přejímají i některé ženské hrdinky – například věčně nadržená důchodkyně Vilma v podání Elišky Balzerové. Vztahy se zde nahlížejí jako druh výhodné směny. Poledňáková nechává postavy potkávat se na dovolené, Vejdělek je strká do jednoho domu nebo na jednu pavlač.

Jistěže jsou tu další sérioví výrobci jako Tomáš Svoboda (Hodinový manžel, Manžel na hodinu, Jak se zbavit nevěsty, Dvě nevěsty a jedna svatba) nebo Milan Cieslar (Láska je láska, Život je život, Špindl, Věčně tvá nevěrná), ale těm se nikdy nepodařilo prosadit jeden model vyprávění a jejich filmy nemají ani výrazný kulturní zásah. Občas se sem přimotají i snímky z jiného světa typu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, jež vypovídají hlavně o zoufalství svých tvůrců, kteří zapomněli, že 90. léta už dávno skončila. Přicházejí také dílka, v nichž se hlavní hrdinky musí co nejvíc trestat vztahy s majetnickými pitomci (Všechno nebo nic), nebo snímky, kde jsou zdánlivě trestáni machističtí samci (Po čem muži touží).

Zdá se ale, že ona počáteční hrubost, rozjívenost a promiskuita, zabalená do lákavého obalu, jež vládla na počátku této dekády, už není v kurzu. Sám Jiří Vejdělek přišel s mnohem upejpavějšími filmy jako Něžné vlny a Tátova volha, v nichž bylo najednou méně nahoty a sexu (případně žádný) a jeho dvorní producent Tomáš Hoffman dokonce přesedlal na úplně neviňoučké snímky, jako jsou Bezva ženská na krku (kde se dospělí lidé chovají jako čtrnáctileté děti bez přístupu na internet) a nynější Ženy v běhu. Martin Horský psal u prvního scénář, u druhého celovečerně debutuje jako režisér.

S Ženami v běhu není na první pohled nic špatně. Neříkají se tu hrubé sexistické vtipy, nepronášejí se žádné pitomé teorie o vztazích a touhách, ženy nejsou pouhé objekty mužského pohledu a nevěra nejenom, že není žádoucí, ale nikdo z hlavních postav o ní ani neuvažuje. Přesto je tu cosi hrozně podivného, co opět ukazuje, že čeští tvůrci v podstatě vůbec nechápou, co je jádrem současných romantických komedií.

Warner Bros. se svou sérií komiksů podle nakladatelství DC stále prohrává se studii Disney a Marvel. Zatímco marvelovští Avengers (Iron Man, Spider-Man, Captain America, Thor, Hulk, Dr. Strange, Ant-Man a Strážci Galaxie) mají obrovské množství fanoušků a téměř vždy miliardové tržby, novodobí členové Ligy spravedlnosti od DC jsou na tom střídavě. Superman alias Muž z oceli (2017) mírně nadprůměrně, Batman vs. Superman (2016) špatně, Wonder Woman (2017) velmi dobře a vedlejší projekt Suicide Squad (2016) maximálně rozpačitě. Nyní přichází do kin Aquaman, který se už mihnul v neslané nemastné Lize spravedlnosti, (2017) a ještě se čeká na Flashe.

Nejen že se trh zdá být přesycený superhrdinskými komiksy, ale hlavně se DC a Warnerům nedaří vymyslet dostatečně atraktivní fikční světy, propojit je mezi sebou a navázat na aktuální stav globální nebo americké společenské reality. Zatímco Iron Man je trochu jako miliardářský vizionář Elon Musk a věnuje se třeba konfliktům na Blízkém východě a Captain America řeší spiknutí ve vládě a tajných agenturách a pokaždé najde účelné žánrové naladění, DC zůstává urputně temné a finále filmů se vždy rozplizne do nepřehledných trikových orgií, pro něž se ujal český termín „digibordel“.

Tento styl zavedl do DC Universe režisér Zack Snyder, dříve proslulý spíš extrémním důrazem na zpomalený pohyb. Režisér Aquamana James Wan má za sebou hlavně hororové série Saw, Insidious, V zajetí démonů a sedmý díl Rychle a zběsile, ale nikdy nedělal epický komiks. Jeho výtvarné řešení spoléhá na velmi pestrou, výraznou paletu barev a světel a tón, jenž mnohem více odpovídá fantasy než drsně realistickým detective comics. Charakterově Aquaman ze všeho nejvíc připomíná Thora. Není sice čistokrevný bůh, jen polobůh (plod lásky „mořské panny“ a muže), ale má podobné sebevědomí bez pudu sebezáchovy, rád se napije piva a působí lehounce přihlouple a buransky. Přitom má sám od sebe i dostatečný odstup, nechce být velkým hrdinou, suše hláškuje a v očích má cosi šibalského.