Z toho internetu máme Nerve

Věční spolurežiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník se narodili ve stejném roce, vystudovali spolu televizní žurnalistiku a letos se přehoupli k jednačtyřicítce. Mají za sebou řadu dokumentů a mírných provokací v mezích zákona; některé získaly i ocenění, jako třeba Ženy SHR v Jihlavě nebo K oblakům vzhlížíme na Českých lvech. Dušek z této dvojice tíhne spíš ke komice a mystifikaci (viz jeho Mein kroj nebo Mufíme si pomáhat, různé díly Ano, šéfe!), Provazník naopak spíše k dramatu (kriminální seriály Mamon a Dáma a král), a i vzhledem a projevem jsou černá a bílá. Zkrátka jinjanoušci, spolu chyceni, spolu pověšeni.

Snímek Staříci, který prezentovali před oficiální kinopremiérou v Karlových Varech a na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kombinuje obojí naturel: smrtelnou vážnost i trapnou směšnost. Dva (asi) osmdesátníci, kteří byli oběťmi perzekuce v 50. letech, se někdy po roce 2000 rozhodnou pomstít se soudci, jehož zvůle je stála roky v kriminálu a postihla hrdelními tresty i další nevinné lidi. Tento soudce přitom po revoluci unikl justiční spravedlnosti. Vzhledem k jejich věku už ale tato pomsta nemá tak akční průběh jako ve většině jiných mstitelských filmů a plouží se šnečím tempem jako jedna z nejpomalejších road movie všech dob.

Dušek s Provazníkem tu vlastně najednou odvážně tematizují hned dvě v současnosti nepopulární věci – vykonstruované soudní procesy v 50. letech za socialismu a dožívání starých lidí v reálném kapitalismu. Málokdo by si asi vsadil na to, že z toho vyjde jeden z nejlepších tuzemských snímků tohoto roku.

Je to až omšelé tvrzení – v Česku (a Československu) nevznikaly a nevznikají akční filmy ani dobré akční scény. Jako by tato krajina byla prokletá odkazem dobrého vojáka Švejka, který říká: „To chce klid,“ jako by u nás byli muži hlavně chcípáci, co ohýbali hřbet před režimem. Zač byste tu chtěli bojovat, co byste chtěli zachraňovat? Ti nejakčnější hrdinové, bratři Mašínové v 50. letech, se chtěli hlavně prostřílet ven. Udělali však při tom i věci, které nebyly hrdinské, a nikdy už se nevrátili vybojovat bitvu s komunismem, což sice nebyl přímo projev jejich zbabělosti, ale akční film s happy endem z toho neuděláte. Téměř všechny akční scény v české kinematografii vycházejí z parodie a ironie: Kdo chce zabít Jessii?, Limonádový Joe, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Konec agenta W4C… Vždycky jde jakýsi sen a náhražku za originální akci: za western, komiks, bondovku. I ten nebohý hrdina z Jáchyme, hoď ho do stroje se učí všechno nápodobou západní kinematografie a většinu svých judistických chvatů použije na úplně bezbranného člověka. Jistě někoho napadne zmínit Atentát (o parašutistech, kteří zabili Heydricha), Krále Šumavy nebo pár dílů Majora Zemana, případně nejpomalejší honičku všech dob v Mravenci nosí smrt, ale ani v tomto případě nejde mluvit o čistokrevné akci. Akční film je tu totiž pro potěšení z pohybu, je to žánr, kde se samotná akce stane atrakcí a nejde ani tolik o to, že vede k cíli.

Takže ono volání po české akci se pořád míjí účinkem. Po revoluci se to zkusilo s Nahotou na prodej, parta kaskadérů si natočila Cestu peklem a syn jednoho z nich později Kajínka. Všem je jasné, že jde o pouhý second hand. Mezitím různí amatérští filmaři a studenti filmových škol vymýšlejí, jak dostat akci do zdejšího prostředí. Jedním z nich je i dvaatřicetiletý Jan Haluza, který na LFŠ v Uherském Hradišti představil svůj půlhodinový kraťas První akční hrdina. Jaký smysl má dělat v době multiplexů a VOD půlhodinový film a co vlastně toto dílo znamená v dějinách české kinematografie?

Nyní již jednaosmdesátiletého Hynka Bočana mám zafixovaného jako tvůrce, který naplno nevyužil svůj potenciál. Po Soukromé vichřici a Pasťáku, které z něj udělaly pozdního příslušníka československé nové vlny (nemusíme se hádat o přesném zařazení), se stal autorem banálních normalizačních filmů a nejskvělejší moderní pohádky S čerty nejsou žerty. Po revoluci se pak vyprofiloval jako takový podnikatel v oboru antikomunismu – natočil solidně syrový Bumerang a nekonečnou Zdivočelou zemi podle scénáře Jiřího Stránského. Jistě by šlo vykreslit i poněku plastičtější obrázek, ale na letošní Letní filmové škole jsem si ho doplnil zatím jenom jedním střípkem – historickým snímkem Čest a sláva z roku 1968.

Démonická panenka Chucky z doposud sedmidílné hororové série Dětská hra, jež započala v roce 1988, patří k nejoblíbenějším hororovým padouchům společně s Freddym Kruegerem z Noční můry v Elm Street či Jasonem Voorheesem z Pátku třináctého. Stejně jako Freddy a Jason i Chucky umí neustále vstávat z mrtvých, protože může svůj duch přenášet do jiných a jiných panenek. Vrah odsouzený k smrti dokázal pomocí voodoo rituálu unikat definitivě smrti vlastně až do aktuálního restartu série. Teď se totiž radikálně změnila pravidla.