Padesát odstínů našedlé vanilky

Letošní Oscaři znamenali průlom pro asijské tvůrkyně. Po loňském triumfu jihokorejského snímku Parazit ocenění putovalo k čínské imigrantce Chloé Zhao natáčející v angličtině. Čína o své rodačce v tamních médiích neinformuje, což se nedělo ani u nás za minulého režimu, kdy Oscary dvakrát vyhrál Miloš Forman. Film Nomadland však nemá s Čínou jako takovou nic společného. Naopak se zdá být jakousi splátkou nové zemi či hledáním místa v ní.

Jedná se o jednu z nejúspěšnějších videoherních sérií, jíž se oficiálně prodalo přes 53 milionů kusů, ale hrály ji mnohem spíše stamiliony lidí. Od roku 1992 se dočkala už jedenácti samostatných dílů, z nichž téměř každý znamenal technickou revoluci v předvádění pohybu postav. Zároveň je Mortal Kombat spojený především s fenoménem „fatalit“ – finálních zneškodnění protivníka, které už nerozchodí. Vytrhávání srdce či páteře z těla, všelijaké půlení, čtvrcení, drcení, pálení, zkrátka excesy bolesti, jimiž na nás autoři hry pomrkávají: „Chcete brutalitu? Myslíte si, že hry kazí děti? Tak tady vše dostanete tak přehnané, až to nebudete moct brát vážně.“ Skutečně, hra působila jako chyták na moralisty a zábava pro ironiky či cyniky, kteří si tím pěstují svou otrlost.

Mortal Kombat byla i první komerčně úspěšná adaptace videohry na filmové plátno v roce 1995, k čemuž napomohla brakově pravověrná režie Paula W. S. Andersona, velice dobrý casting a zběsilý elektronický soundtrack. Uplynulo více než čtvrt století a přichází ambiciózně pojatý restart. Jaký typ hry s námi teď tvůrci hrají?

Má cenu v dospělosti znovu navazovat vztah k otcem? Na to se ptá sama sebe hrdinka snímku V úskalí (On the Rocks), který lze zhlédnout na streamovací službě Apple TV, jež je zdarma k dispozici i v Česku pro majitele počítačů značky Apple. Tento kanál si už zabral hororového režiséra M. Nighta Shyamalana a nyní i jednu z nejoblíbenějších režisérek Generace X a mileniálů Sofii Coppolu.

Víceméně každá generace dětí dostává klasické pohádky v novém balení. Stačí zhruba deset patnáct let a přijde impulz oprášit tradiční příběh, protože filmová technika jde stále kupředu a i tempo vyprávění se dynamizuje. Pinocchio se takto dočkává již téměř třicáté verze, přičemž ta poslední, animovaná, tu byla v roce 2012 a poslední hraná v roce 2002, obě italské. A hned příští rok se chystá další animovaná tohoto příběhu podoba, tentokrát v angličtině, od mexického režiséra Guillerma Del Tora.

Momentální Pinocchio z roku 2019 – u nás uváděný s malým zpožděním – je dílem 51letého režiséra Mattea Garroneho, jenž má za sebou pozoruhodně pestrou kariéru a patří k nejvýraznějším současným italským filmařům.