Padesát odstínů našedlé vanilky

Horory jsou obvykle nízkorozpočtový žánr, od nějž se očekává, že mu stačí jen průměrné tržby, aby se zaplatil. Na trhu domácího videa si většinou vede stejně dobře nebo ještě lépe než v kinech, takže se nevyplatí dělat z něj událost pomocí nákladné reklamní kampaně. Spoléhá se na diváckou setrvačnost a potřebu bát se, často i s výběrem úplně naslepo a bez orientace na konkrétní film. Jen málokdy se horor dostane v žebříčcích návštěvnosti vysoko, jako byly Vymítač ďábla a Čelisti v 70. letech nebo Šestý smysl v 90. letech.

Pokud se nevyužije míšení žánrů, v 80. letech například s komedií jako u Krotitelů duchů nebo s akční dynamikou jako u Vetřelců, nemá čistý, notabene nadpřirozený horor téměř šanci překročit na tržbách magickou hranici 100 milionů dolarů v amerických kinech. Tvrdí se sice, že dávný hitmaker Alfred Hitchcock byl „králem hororu“, ale to je snad nejmylnější klišé v dějinách kinematografie; z mnoha desítek Hitchcockových filmů lze za horory označit snad jen Ptáky a možná ještě Psycho, všechno ostatní jsou thrillery a mystery filmy.

Proto je takovým zjevením, že adaptace knižní hororové klasiky TO utržilo jen v amerických kinech přes 327 milionů dolarů. Jde o něco tak unikátního, že se to těžko vysvětluje. Ano, Stephen King je zavedená veličina, nicméně většina filmů podle jeho knih neskončila komerčně moc dobře a za hororovou klasiku je považováno snad jen The Shining, u nějž však režisér Stanley Kubrick hodně změnil předlohu. Panuje dokonce jakési všeobecné srozumění, že King je obtížně zfilmovatelný autor a formát celovečerního filmu jeho dílům nevyhovuje. Čím víc fantastiky a epičnosti (jako u nedávné Temné věže), tím hůře; naopak civilněji pojaté příběhy typu Misery nechce zemřít, Vykoupení z věznice Shawshank či Zelená míle dopadají dobře.

Důvod úspěchu prvního dílu TO spočívá nejspíš v tom, že si jednak dovolil velkorysou stopáž 130 minut a z knihy vykrojil jen její polovinu, přesněji jenom tu dějovou linii, v níž jsou hlavní hrdinové ještě děti. Druhý důvod pak nejspíš souvisí s novodobou oblibou 80. let jako ideálního retro dějiště. S popularitou netflixovského seriálu Stranger Things, jenž letos uvedl již třetí sezónu, vzrůstá naše přesvědčení, že tou nejlepší érou filmových dějin byly osmdesátky, kdy se ještě točily filmy čistě coby zábava. Sedmdesátky jsou oproti tomu moc umělecky ambiciózní, temné a syrové, a devadesátky zase příliš rozjuchané, povrchní a už poněkud sterilní, další dekády pak do žánrových filmů vkládají příliš mnoho podtextů a přesahů, případně děj proplétají složitou kombinatorikou vztahů.

Jenomže právě TO je snad ten nejkomplikovanější horor všech dob; kniha má 1138 stran a jedná se o jakési kompendium hororových motivů a podzápletek a o laboratorium, jak děsit čtenářstvo a publikum. Jinými slovy, lidé jsou na TO nalákáni příslibem čehosi jednoduchého (vraždící klaun v kanálech) a pak jsou vyděšeni tím, jak je to složité. Jak se podařilo druhému dílu završit celé vyprávění a jak se na něm podepsal status blockbusteru, jenž hororu jinak nepřísluší?

Uplynulo deset let od doby, kdy finská firma Rovio Mobile vydala hru Angry Birds, jíž se potom na různých platformách a v různých verzích prodalo přes 100 milionů kusů. Úkolem hráče nebo hráčky je pomocí obřího praku vystřelovat různé druhy opeřenců, kteří boří domečky zeleným prasatům. Roztomilá grafika a snadné ovládání, kdy se hráč víceméně spoléhá na řetězovou reakci pádů jednotlivých objektů na sebe, udělaly z Angry Birds globální fenomén. Zpracovat tuto čistě fyzikální hříčku do podoby celovečerního dějového filmu pak znamenalo podobnou výzvu jako zfilmovat Tetris coby existenciální drama.

První snímek Angry Birds vznikl v roce 2016, stál kolem 70 milionů dolarů a v kinech utržil celosvětově kolem 350 milionů. Na Disneyho, který navíc nedávno spolknul nejlukrativnější animační studio Pixar, nebo na konkurenční DreamWorks proslulý sériemi Shrek, Madagaskar či Kung-fu Panda, se Angry Birds komerčně vůbec nechytají. Každá nová disneyovka a pixarovka nyní míří k tržbám kolem miliardy dolarů a cokoli pod tři čtvrtě miliardy by bylo považováno za propadák. Animační divize studia Sony, která má na svědomí Angry Birds, hraje spolu s animační divizí studia Fox, jež stojí například za čtyřdílnou Dobou ledovou, vyloženě druhé či třetí housle.

V portfoliu Sony najdeme jako největší hity třídílný Hotel Transylvánie, dvoudílné 3D Šmouly či dvoudílnou ztřeštěnost Zataženo, místy trakaře. Tedy filmy, na něž se nikdo opravdově netěší a nikdo nevyžaduje další pokračování. Nicméně, když už se v nabídce kin objeví, rodičům nic moc jiného nezbývá, než jít se svými ratolestmi a tiše oněch pár desítek minut protrpět. Překvapivé je, že druhý díl Angry Birds k nám už přichází s pověstí, že je lepší než jednička. Jak poznamenala jedna americká recenzentka: „I prasata mohou létat a dvojky se můžou povést lépe než první pokusy.“

Šedesátiletý francouzský filmař Luc Besson patří už čtvrtou dekádu mezi nejproduktivnější evropské i světové tvůrce. Má na svém kontě absolutní klasiky jako Magická hlubina (1988), Brutální Nikita (1990), Leon (1994) či Pátý element (1997) a zároveň se po roce 2000 stal synonymem nejen pro pásovou výrobu spotřebních akčních filmu typu Taxi 1–5, Kurýr 1–4 s Jasonem Stathamem, 96 hodin 1–3 s Liamem Neesonem či solidních mlátiček Polibek draka a Utržený ze řetězu s Jetem Li, ale taky zbytečností, jako je remake Fanfána Tulipána či ženský western Sexy Pistols.

U spousty těchto totálně výplachových snímků, které nerežíroval, si z pozice všemocného producenta v titulcích připsal roli scenáristy, i když panují pochyby, zda dotyčná díla napsal. V posledních dvou letech byl také v devíti případech obviněn ze sexuálního obtěžování, napadení a znásilnění – a jednalo se zřejmě o největší rybu v evropském filmovém průmyslu v rámci vlny MeToo. V únoru 2019 byl ovšem všech obvinění soudně zproštěn pro nedostatek důkazů. Sedm žen – asistentky, castingové režisérky a studentky herectví – odmítlo vystoupit z anonymity a vypovídat veřejně, další, modelka Karin Isambert, nechtěla podat oznámení na policii, a u poslední z nich, herečky Sand Van Roy, jež Bessona obvinila z opakovaných útoků a pokusů o znásilnění, policie nepodpořila její výpověď dostatečnými fyzickými důkazy. Besson je tedy nyní oficiálně nevinný a jeho případ zavdává důvod myslet si, že podobná obvinění bývají často falešná, což ve větším statistickém měřítku ovšem není pravda.

Věční spolurežiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník se narodili ve stejném roce, vystudovali spolu televizní žurnalistiku a letos se přehoupli k jednačtyřicítce. Mají za sebou řadu dokumentů a mírných provokací v mezích zákona; některé získaly i ocenění, jako třeba Ženy SHR v Jihlavě nebo K oblakům vzhlížíme na Českých lvech. Dušek z této dvojice tíhne spíš ke komice a mystifikaci (viz jeho Mein kroj nebo Mufíme si pomáhat, různé díly Ano, šéfe!), Provazník naopak spíše k dramatu (kriminální seriály Mamon a Dáma a král), a i vzhledem a projevem jsou černá a bílá. Zkrátka jinjanoušci, spolu chyceni, spolu pověšeni.

Snímek Staříci, který prezentovali před oficiální kinopremiérou v Karlových Varech a na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kombinuje obojí naturel: smrtelnou vážnost i trapnou směšnost. Dva (asi) osmdesátníci, kteří byli oběťmi perzekuce v 50. letech, se někdy po roce 2000 rozhodnou pomstít se soudci, jehož zvůle je stála roky v kriminálu a postihla hrdelními tresty i další nevinné lidi. Tento soudce přitom po revoluci unikl justiční spravedlnosti. Vzhledem k jejich věku už ale tato pomsta nemá tak akční průběh jako ve většině jiných mstitelských filmů a plouží se šnečím tempem jako jedna z nejpomalejších road movie všech dob.

Dušek s Provazníkem tu vlastně najednou odvážně tematizují hned dvě v současnosti nepopulární věci – vykonstruované soudní procesy v 50. letech za socialismu a dožívání starých lidí v reálném kapitalismu. Málokdo by si asi vsadil na to, že z toho vyjde jeden z nejlepších tuzemských snímků tohoto roku.