Disney zaseknutý v opakování

Víceméně každá generace dětí dostává klasické pohádky v novém balení. Stačí zhruba deset patnáct let a přijde impulz oprášit tradiční příběh, protože filmová technika jde stále kupředu a i tempo vyprávění se dynamizuje. Pinocchio se takto dočkává již téměř třicáté verze, přičemž ta poslední, animovaná, tu byla v roce 2012 a poslední hraná v roce 2002, obě italské. A hned příští rok se chystá další animovaná tohoto příběhu podoba, tentokrát v angličtině, od mexického režiséra Guillerma Del Tora.

Momentální Pinocchio z roku 2019 – u nás uváděný s malým zpožděním – je dílem 51letého režiséra Mattea Garroneho, jenž má za sebou pozoruhodně pestrou kariéru a patří k nejvýraznějším současným italským filmařům.

Dreyfusova aféra, znovu a znovu, věčná připomínka selhání spravedlnosti i toho, jak dav umí nenávidět ty, jež vůbec nezná. Má smysl natáčet o tom i dnes, nebo se už jedná o historickou veteš? A je lepší podat dávné události modernizovaně, nebo naopak „klasicky“? Snímek Žaluji!, jenž letos vyhrál francouzské Césary, vstupuje do českých kin.

87letý režisér a scenárista Roman Polanski, jenž v dětství unikl jen o vlásek internaci v koncentračním táboře, patří ke světové filmařské špičce již skoro šedesát let. Přestože mnohé jeho filmy jako Hnus, Ples upírů, Rosemary má děťátko, Čínská čtvrť, 48 hodin v Paříži či Pianista byly i značně komerčně úspěšné a získaly řadu Oscarů a nominací, nikdy ho s dalším projektem nezajímalo, zda je dostatečně atraktivní pro široké publikum či posuzovatele výročních cen.

Nejdůležitější pro něj bylo ponořit se do nové látky, obvykle cizího románu nebo divadelní hry, a brát jejich přetvoření na plátno jako výzvu, jak udělat lehce netradiční, ale zpětně kanonickou filmovou verzi. Platí to pro jeho Macbetha, Nájemníka, Tess, Devátou bránu, Olivera Twista či Boha masakru a Venuši v kožichu, i když velká část z nich divácky propadla. Polanského preciznost, umanutost a zároveň věčný status vyvrhela ho takříkajíc předurčily k tomu, aby na sklonku života nově zpracoval slavnou Dreyfusovu aféru z konce 19. století.

Trochu neprozřetelně jsem česko-slovenské Žáby bez jazyka režisérky Miry Fornay zařadil mezi tipy, co si na Letní filmové škole 2020 nenechat ujít. Večer po premiérové projekci mě u výčepu zastavil mladý muž (student filmové vědy a fanoušek surrealismu!) s tím, zda jsem to myslel vážně, a že musel odejít před koncem, protože se to nedalo vydržet. Opakuju, že jsem to myslel jako „tip naslepo“ a „divácký risk“ a že jsem nezaručoval, že půjde o příjemný zážitek.

Upřímně, ani den poté si nejsem úplně jistý, co jsem to viděl a co si o tom myslím. Podobné kognitivní zmatení v sále šlo po skončení titulků téměř krájet a potvrdila to i první otázka z publika: „Paní režisérko, můžete nám vysvětlit, o čem to celé bylo? Já jsem z toho nepochopil vůbec nic.“ A režisérčina odpověď, že mu nepomůže, nebude vysvětlovat celý film a že by se měl sám trochu snažit, působila trochu arogantně, byť byla vyřčena nejspíš z pocitu zoufalství.

U Žab bez jazyka jsem se necítil až tak dezorientovaně, že bych nechápal vůbec nic. Spíš pro mě bylo těžké oddělit od sebe samotný koncept a potom způsob provedení. Zároveň si myslím, že se vyplatí vědět o filmu dopředu co nejvíc, protože se tím předejde značné frustraci. Pustit nepřipravenému publiku takový narativní experiment bez jakéhokoli vysvětlení, znamená riskovat, že ho mnoho lidí nebude ochotno dokoukat nebo v něm hledat jakýkoli vzorec.

Ve zkratce řečeno, Žáby bez jazyka jsou mírně snový příběh o domácím násilí. Snový nikoli ve smyslu ideální, ale naopak noční můra, která paradoxně uklidňuje svou letní slunečnou atmosférou – něco jako nedávný hororový majstrštyk Slunovrat – a úplně ideální titul pro Letní filmovou školu.

Akční film dávno není doménou mužů a vlastně ani nikdy nebyl. Nejprve se ženy přihlásily o svůj podíl na akci v 70. letech, v době rozvoje kung-fu či samurajských filmů. (Ostatně, co jiného inspirovalo Tarantina pro snímek Kill Bill?) Postupně pronikly do městských krimi a nakonec i do špionážních snímků a thrillerů s nájemnými zabijáky. Právě nápad, že ženy využívají kromě „ženských“ i „mužské“ zbraně, tvoří základní napěťový mix – příslib sexu může být smrtící, svádění může být léčka, za maskou chladnokrevného zabijáka se skrývá zlomená křehká duše, fyzické dovednosti a inteligence nezaručují svobodu, ale většinou nechají ženu v osidlech mocných institucí a mužů, kteří se tváří otcovsky nebo jako milenci.

V Asii byl žánr „girls and guns“ rozšířenější dříve a jeho západní podobu rozvinul nejvíc asi Luc Besson, poprvé v roce 1990 s Brutální Nikitou. Postupně coby producent přidal Colombianu se Zoe Saldanou nebo Lucy se Scarlett Johansson, sám nedávno režíroval Annu.

Hollywood přitom stále hledá, kterou ženskou hvězdu by mohl využít nejen v romantickém, ale i v akčním poli. Kromě remaku Nikity pod názvem Zabiják uvedl na scénu Bridget Fondu v roce 1993, Geenu Davis v Dlouhém polibku na dobrou noc v roce 1996 a později to zkusil s Angelinou Jolie ve snímku Salt. Novodobou ikonou se stala Charlize Theron díky Atomic Blonde a trochu psychologičtější variantu zkusila Jennifer Lawrence v Rudé volavce.

Není jisté, co proč přesně vzplála 43letá herečka Jessica Chastain natolik touhou stát se také akční hrdinkou, že ve filmu Ava: Bez soucitu nejenom hraje hlavní roli, ale stala se i jednou z producentek. Až dosud byla spojena především s rolemi, kde působí jak svým půvabem, tak především inteligencí, ale prakticky vždy jsou její postavy sžírány pochybnostmi a nerazí si cestu vpřed lokty.