Disney zaseknutý v opakování

Warner Bros. se svou sérií komiksů podle nakladatelství DC stále prohrává se studii Disney a Marvel. Zatímco marvelovští Avengers (Iron Man, Spider-Man, Captain America, Thor, Hulk, Dr. Strange, Ant-Man a Strážci Galaxie) mají obrovské množství fanoušků a téměř vždy miliardové tržby, novodobí členové Ligy spravedlnosti od DC jsou na tom střídavě. Superman alias Muž z oceli (2017) mírně nadprůměrně, Batman vs. Superman (2016) špatně, Wonder Woman (2017) velmi dobře a vedlejší projekt Suicide Squad (2016) maximálně rozpačitě. Nyní přichází do kin Aquaman, který se už mihnul v neslané nemastné Lize spravedlnosti, (2017) a ještě se čeká na Flashe.

Nejen že se trh zdá být přesycený superhrdinskými komiksy, ale hlavně se DC a Warnerům nedaří vymyslet dostatečně atraktivní fikční světy, propojit je mezi sebou a navázat na aktuální stav globální nebo americké společenské reality. Zatímco Iron Man je trochu jako miliardářský vizionář Elon Musk a věnuje se třeba konfliktům na Blízkém východě a Captain America řeší spiknutí ve vládě a tajných agenturách a pokaždé najde účelné žánrové naladění, DC zůstává urputně temné a finále filmů se vždy rozplizne do nepřehledných trikových orgií, pro něž se ujal český termín „digibordel“.

Tento styl zavedl do DC Universe režisér Zack Snyder, dříve proslulý spíš extrémním důrazem na zpomalený pohyb. Režisér Aquamana James Wan má za sebou hlavně hororové série Saw, Insidious, V zajetí démonů a sedmý díl Rychle a zběsile, ale nikdy nedělal epický komiks. Jeho výtvarné řešení spoléhá na velmi pestrou, výraznou paletu barev a světel a tón, jenž mnohem více odpovídá fantasy než drsně realistickým detective comics. Charakterově Aquaman ze všeho nejvíc připomíná Thora. Není sice čistokrevný bůh, jen polobůh (plod lásky „mořské panny“ a muže), ale má podobné sebevědomí bez pudu sebezáchovy, rád se napije piva a působí lehounce přihlouple a buransky. Přitom má sám od sebe i dostatečný odstup, nechce být velkým hrdinou, suše hláškuje a v očích má cosi šibalského.

Když mi film Beze stop (Leave No Trace) doporučovali známí na festivalu ve Varech, nebyl jsem si jistý, zda ho chci vidět. Jestli jít do kina na další příběh o tom, jak svobodně uvažující člověk, utlačovaný okolní společností, uteče do přírody a tam vychovává dítě, které se jednoho dne nutně musí vzepřít. Tedy ne že bych takových viděl desítky, ale stačilo mi vzpomenout si na nedávný snímek Tohle je náš svět (Captain Fantastic), kde onoho soběstačného otce, obklopeného smečkou ratolestí, hrál Viggo Mortensen. Nicméně snímek Beze stop – což je původně zálesácký termín vyjadřující, jak tábořit v přírodě, aby člověk po sobě nic nezanechal – je dokonalou antitezí k filmu Tohle je náš svět.

Naposledy se takto důsledně odcházelo nejspíš z filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy. Jakmile přišla druhá část, nazvaná Kruh hoven, kdy nebohé oběti tří fašistických zvrhlíků začnou pojídat fekálie, zvedá se nejprve žaludek a pak půlka sálu. V novince 62letého Larse von Triera Jack si staví dům nadchází podobný moment zhruba v polovině snímku, kdy hlavní hrdina, psychopatický sériový vrah, vezme na romantický lovecký výlet matku se dvěma dětmi a pak je všechny postupně zastřelí a vystaví vedle piknikové deky jako králíky ukořistěné po honu. Naturalistické detaily ustřelené dětské nožky a mozku náhle překročí hranici tabu, kdy část publika vzdává chápání filmu jako černočerného humoru. Další exodus nastane, když Jack ještě coby dítě ustřihne roztomilému kachňátku zahradními nůžkami nožičku a netečně sleduje, jak se zmrzačený ptáček točí na hladině v nekonečných kruzích.

Celé 155minutové dílo, jež má formu filosofické eseje a žánrového pastiše, se lehce vzpírá běžnému vnímání filmů. Vyprávění je dělené do kapitol, pod obrazem často běží abstraktní dialog ze záhrobí, objevují se animované vsuvky a hrdina zcizujícím způsobem občas civí do kamery a odkládá tabulky s klíčovými pojmy, pomocí kterých se dá interpretovat děj. Trier byl po uvedení filmu na festivalu v Cannes obviněn z prázdné exhibice, nechutné onanie, sebevykrádání a kázání, v němž si hýčká pocit vlastní důležitosti. Je to opravdu tak?

Ten příběh tu byl pod stejným názvem už třikrát. Poprvé v roce 1937, poté v roce 1954 a nakonec v roce 1976, přičemž většina lidí si bude pamatovat pouze poslední verzi s Barbrou Streisand a Krisem Kristoffersonem. Mladé ženy, která by za normálních okolností neměla šanci prorazit v showbyznysu, si všimne o něco starší úspěšný hudebník a pomůže jí dostat se rychle do první ligy. Bohužel, muž nese ženin úspěch špatně a stále více propadá závislosti na alkoholu. Všechny verze filmu Zrodila se hvězda (A Star is Born) můžeme brát jako horší variaci na Popelku nebo Pygmalion, jakousi snahu odkouzlit pohádku o tom, že v každé dívce dřímá princezna, již budou obdivovat davy.

Nápad obsadit do novodobého remaku Lady Gaga přišel až poměrně pozdě, před ní se uvažovalo o Beyoncé, Jennifer Lopez, Shakiře, Demi Lovato, Seleně Gomez, Keshe, Rihanně či Janelle Monáe, což by většinou do vneslo do hry etnickou kartu. Nicméně Lady Gaga (vlastním jménem Stefani Joanne Angelina Germanotta) je jednoznačně nejlepší volbou. Podobně jako Barbra Streissand trpěla komplexem kvůli svému velkému nosu, přičemž právě nos coby symbol osobnosti je jedním z leitmotivů filmu. Nestačí mít talent, musíte být krásná podle velmi konvenčních a omezených představ o kráse.

A v jistém ohledu jde o pohádku na druhou, protože to se v tomto případě podaří překonat. Talent vás učiní krásnou, lidé se naučí ocenit vaši výjimečnost. Pro Lady Gaga, jíž je momentálně 32 let a pozici globální superhvězdy zaujímá zhruba jednu dekádu, jde však i o další krok v kariéře, protože musela projevit odvahu k obyčejnosti.