Systémové upozornění
Hlavní informace
vejdelkova-volha-jede-na-divackou-jistotu

Pětačtyřicetiletý režisér a scenárista Jiří Vejdělek se u publika zapsal jako tvůrce divácky „všeobjímajících“ snímků, a to od roku 2006, kdy měl premiéru jeho film Účastníci zájezdu. Od té doby nás vytrvale zásobuje svými příběhy o životě „obyčejných Čechů“, jejichž jedinými starostmi je, s kým kdysi spali a s kým by mohli spát teď – vždy pojato v rozverném a tělocvičně-výkonnostním duchu. Ženy v pokušení (2010) a Muži v naději (2011) zformovaly jakýsi etalon, jak se dělá velký tuzemský hit – přijít s košilatým námětem, nechat postavy mít životní úroveň zhruba jako Francouzi, Němci nebo Švýcaři, odhalovat soukromé erotické archivy starších hrdinů a každou druhou minutu pronést zásadní moudro, kterak to máme v životě vést, přičemž pokud to tak neděláme, jsme nudní suchaři a pokrytci.

Je pravda, že Jiří Vejdělek nejspíš nikdy nechtěl skončit jako pouhopouhý prasečkářský hitmaker a rád by potěšil maminku či další příbuzné i tím, že umí udělat něco okoukaně duchaplného. A tak natočil třeba Václava (2007), v němž pracuje s rainmanovským schématem prosťáčka božího, či Roming (rovněž 2007), v němž se nám všem snaží dokázat, že není rasista, a proto do hlavních rolí Romů obsadil Bolka Polívku a Mariana Labudu. Když se v Něžných vlnách (2013) pokusil propojit voyeurismus s duchaplností a přišel s příběhem erotického pubertálního zrání na sklonku minulého režimu, kde rande způsobí listopadovou revoluci, byla návštěvnost náhle asi čtvrtinová. Zdálo se, jako by se výdělečná značka jaksi zadrhla.

Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.

Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account