Systémové upozornění
Hlavní informace
neumela-scenaristicka-demence

Když chce autor nezávazných teenagerských blbin Snowboarďáci, Rafťáci a Ro(c)k podvraťáků předvést, jak filmařsky a mentálně dospěl, mohl by nejprve začít nějakým lehčím žánrem než technothrillerem o nebezpečí umělé inteligence. Klidně by stačila i obyčejná romantická komedie, ale vlastně ani ta se mu nepovedla. Snímek Důvěrný nepřítel, v němž Vojtěch Dyk marně předstírá, že umí programovat, a Gabriele Marcinkové nezbývá než se neustále svlékat, abychom neusnuli nudou, se tak stává spíš příkladem scenáristické demence.

Kromě toho, že plagiátorsky připomíná zápletku speciálního čarodějnického dílu 13. řady seriálu Simpsonovi, „půjčuje“ si absurdní motiv ze zastaralého devadesátkového snímku Síť se Sandrou Bullock a supermoderní počítač nechá komunikovat pomocí obstarožního fontu, selhává především v základní věrohodnosti děje. Pokud to shrnu velmi jednoduše, jde o to, že mladý pár – český programátor Andrej a slovenská sochařka Zuzana – se nastěhuje do experimentálního domu kdesi v horách a lesích, který se má svým majitelům co nejvíce zavděčovat; načež on se rozhodne, že nejlepší bude ošukat zanedbávanou manželku a zabít manžela. A minimálně v tom prvním neselže, protože jí do vany pustí hodně bublinek… Nejsme náhodou zpátky u teenagerské komedie? Akorát že u toho hřímá orchestrální hudba Ondřeje Gregora Kuchaře Hanse Zimmera Brzobohatého.

I pro chytré hlavičky sci-fi spisovatelů či hollywoodské scenáristické týmy bývá problematické představit si, co by dělala artificial intelligence, kdyby dosáhla stavu tzv. singularity. Od chvíle, kdy je A. I. schopnější než lidský mozek, nedokáže naše mokrá mozková hmota emulovat tento vyšší systém, jenž provedl kvantový skok do jiné dimenze myšlení. Proto je také většina zápletek technothrillerů a kyberthrillerů dost hloupá (nejlepším příkladem bude Transcendence) nebo konce podivná (Oko dravce, Lucy, Ex Machina). Notabene, když scénář píšou dva lidé, z nichž jeden dostal ránu snowboardem do hlavy a druhý stojí za nejhorším slovenským filmem všech dob Cinka Panna.

Jediný český recenzent, který je plně kompetentní posoudit technickou nesmyslnost celého scénáře, je nejspíš programátor František Fuka, který si Důvěrného nepřítele dává opravdu s chutí. Jeho text doporučuju k přečtení, nemám moc věcného, co bych dodal. I vy, technicky méně zdatní, si povšimnete, že film absolutně neřeší, jestli se děj odehrává na Slovensku nebo v Česku, jak velké jsou vzdálenosti mezi jednotlivými lokacemi (kdo by platil za taxíky do práce přes dvě republiky) a že se nijak neukazuje, jak by onen inteligentní dům měl vařit jídlo (ten croissant se do mikrovlnky dostane jak?). To, že máte kamery-oči a hlas, vám s vařením nepomůže, když nemáte ručičky, že ano…

Je vyloženě pozoruhodné, že za nemalé peníze mohlo vzniknout něco tak nepromyšleného, co padá na úplně základních věcech, dokonce i na psychologii postav. Například Zuzana, která se v domě cítí silně v ohrožení, se do něj neustále vrací, přestože ji varuje i šéf vývojářské firmy, že by měla aspoň na pár dní odejít. Ale v tomto filmu nikdo nemá příbuzné a i citlivá umělkyně, jíž má Zuzana být, se kamarádí pouze s povrchní afektovanou kancelářskou kravkou. Chemie mezi ústředním párem je nulová, téměř záporná, až to vede k úvahám, jestli si nemáme utvořit hypotézu, podle níž se Andrej chce Zuzany zbavit tím, že ji pomocí onoho domu dovede do blázince. Možná to byl záměr, možná jen Vojtěch Dyk nevěděl, co má hrát, a tak hrál tradičně namistrovaného dicka.

SPM758a9a dyk


Primitivní technofobie

Důvěrný nepřítel je primitivně technofobní film, z něhož ani nejde odečíst, čeho a proč bychom se měli bát. Cokoli se v domě stane nad rámec běžné chyby, například nepochopení příkazu, je čirý výmysl, který by nemohl nastat za žádných okolností, bez ohledu na to, jak technologie pokročí. Dům, který přijme jméno Alfred, totiž začne na dálku ovládat jiné přístroje a mechanismy, například vlakové závory nebo tramvaje. Ty jsou totiž nejspíš na Slovensku napojeny na síť, na niž ale Alfred nemá mít přístup.

Je to už čistě magické myšlení – cokoli je elektrifikované, je zároveň podle autorů tohoto filmu i digitální a online. Je možné, že někdy vlakové závory a tramvaje budou součástí nějakého počítačového okruhu, ale jakákoli umělá inteligence, která má digitální podstatu, nikdy nepronikne do čistě analogových mechanismů. Představa, že jakási nehmotná myšlenka může na dálku ovládat hmotu, patří do pavědeckého arzenálu. V roce 2018 rozhodně nemáme jakýkoli výhled, že by nějaký kvantový stroj mohl infiltrovat atomovou strukturu čehokoli a ovládat ji nikoli na atomární úrovni (např. měnit náboje částic), ale na úrovni, která má lidský rozměr – např. zmáčknutí čudlíku (tedy celé vyšší hmotné struktury).

jakl1

Můžeme spekulovat, nakolik jsou autoři snímku hloupí, když to nevědí nebo nechápou, dohadovat se, proč k psaní nepřizvali nějakého odborného poradce nebo schopného dramaturga, či se smířit s tím, že to dělají schválně, protože se to podle nich dá „v rámci žánru“ nějak přijmout. (Karel Janák mimochodem vystudoval ČVUT, obor fyzika pevných látek.) Nejspíš jim jde primárně o to, strašit naivní lidi v duchu paranoidních konspirací: ‚Sice to není pravda, ale mohla by být.‘ Když se apokalypsa nekoná, musíme si ji vymyslet. Tím, že Alfred uchvacuje i věci, které jsou analogové a nezapojené do počítačové sítě, vzniká obraz pohlcování starého, hmotného, reálného světa do jakéhosi digitálního víru a černé díry virtuality. Důvěrný nepřítel neukazuje příchod něčeho nového; nic, na co se lze těšit, ačkoli to má nějaké vedlejší mouchy. Podstatou jeho strašení je, že nové virtualitě podlehne i dřívější realita, kdy nezůstane kámen na kameni.


Strašidelný pouťový dům

Jistě, archetyp nebo topos strašidelného domu, v němž hrdinové a hrdinky můžou nalézt smrt, se v hororech vyskytuje dlouho. Ostatně, dodnes bývají součástí některých lunaparků. Oživení věcí je základem dětské animistické fantazie, která může přinášet uklidnění, že se vším lze komunikovat, a zároveň děsit, že i nehybné věci mohou skrývat nějaké záměry. Jenomže Důvěrný nepřítel není nadpřirozený horor, je to thriller. Jeho nakládání s technologií je čistě magické, pokleslé a iracionální. Kdyby se na konci odhalilo, že dům byl postaven na nějakém indiánském pohřebišti a všechny trable způsobili zlí duchové, dával by děj mnohem větší smysl.

Nepochybuju, že autoři pokládají za svůj majstrštyk s hlubokou myšlenkou finále, v němž se zjistí, že dům Alfred celou dobu vyhledával podvědomá přání Zuzany, nespokojené ve vztahu, která touží po projevech lásky (proto jí Alfred objednává květiny) a vášně (proto Alfred bublá ve vaně). Zároveň by od Andreje chtěla odejít a někde v hloubi duše by ho i zabila. Nápad, že by Alfred přes Andrejův e-mail najal vraha, je absurdní už jenom proto, že by si Andrej, sedící od rána do večera u počítače, nejspíš nekontroloval e-maily – a rozhodně by nemohly být smazány, když je policie tak snadno našla. Idea o čtení podvědomí je jistě svůdná. Možná, že v nějaké epizodě seriálů Krajní meze, Twilight Zone nebo Black Mirror by z toho lepší scenáristé vytěžili více a celkově by v syžetu lépe rozeseli dostatek náznaků. V Důvěrném nepříteli tato informace spadne dost z nebe.

1df68480 aaa2 11e8 8e7d 000c29a578f8

Podstatným a neřešitelným problémem však je, že pokud přistoupíme na existenci podvědomí, musíme počítat s tím, že k jeho obsahu se i zkušení terapeutové dostávají pouze tehdy, pokud je klient dostatečně upřímný a otevřený. Ze spleti zastřených významů dostane původní obsah podvědomí až dlouhodobý dialog, založený na vzájemné důvěře. Způsob, jakým nedůvěřivá Zuzana komunikuje s Alfredem, nedává žádný prostor pro to, aby pomalu se učící umělá inteligence získala empatii a vůbec důvod pronikat k něčemu, co není explicitně vyřčeno jako přání. Alfred totiž ne příliš dobře plní i jednoduše dávané příkazy, evidentně je chybový, špatně vyhodnocuje nebezpečí, a přitom exceluje ve čtení myšlenek. Opět jde o to, že se jakýsi software napojuje na něco, k čemu nemá hardwarový přístup – Zuzana nemá v hlavě žádné drátky, a i tak by bylo pro jakýkoli software těžké dekódovat, co se děje v jejím wetwaru (hlavě). Neurony a biologické buňky nejsou totéž, co čipy, nefunguje tu jednoduchá strukturální analogie a nepoužívá se identický kód.

Proč jdu s takovou terminologickou výbavou na dílo, u jehož tvorby se myslelo jenom na povrchní efekt? Řekněme, že mě otravuje, když se někdo pokouší napodobovat Hollywood, ale neuvědomuje si, že k tomu nestačí kopírovat jen nějaké formální postupy, ale že pro dobrý výsledek musí svému tématu věřit a nastudovat si ho. Je poměrně značný omyl, že hollywoodské thrillery automaticky obsahují spoustu vědeckých a logických chyb. Ty nejlepší filmy typu Matrix nebo děl Davida Cronenberga či Christophera Nolana se velmi dobře drží moderních vědeckých poznatků a teprve na jejich základě si dovolují spekulovat. Přičemž výsledkem je poměrně komplexní obraz či model světa, v němž se dostáváme na křižovatku našeho poznání.

Filmy zjednodušují, extrapolují, kondenzují a vykreslují jevy v jisté nadsázce nebo jim slouží jako metafora. Nic z toho ale neplatí u Důvěrného nepřítele. Správný brak je na svou brakovost aspoň hrdý. Toto je navoněný brak, který se tváří, že se díky němu vyvíjí i česko-slovenská žánrová kinematografie. Leda kulové!

Hodnocení:
negativní

bodytest

 

datova zurnalistika

Důvěrný nepřítel
DramaMysteriózníThriller
Česko
, 2018, 108 min
Režie: Karel Janák
Scénář: Ľubomír Slivka, Karel Janák
Kamera: Martin Šácha
Hudba: Ondřej Gregor Brzobohatý
Hrají: Gabriela Marcinková, Vojtěch Dyk, Zuzana Porubjaková, Ondřej Malý, Ady Hajdu, Roman Luknár


Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account