KVIFF: Snímek Naše doba jako ultraniterná vivisekce

Vedle novátorské a pohlcující Naší doby od Carlose Reygadase byl pro mě největším filmovým zážitkem letošních Varů restaurovaná verze archivního snímku Orsona Wellese Odvrácená strana větru, o které má smysl psát i proto, že je snadné vidět ji na Netflixu.  

Pojem „filmový zážitek“ označuje něco jiného, než „nejvíc mě bavilo“, „nejvíce jsem se vžil do postav“ či „zapomněl jsem na okolní svět“. Většina filmů jenom vypráví příběh. Vyprávět ho dobře, je jistě těžké. Ale pořád jsou to jenom příběhy. Jiné filmy dávají zažít dotyk reality, pocit „takto to bylo, takoví jsme byli“. Každý film se pohybuje na hraně fikce a pravdy, mimesis (nápodoby pravdy) a poiesis (stvoření nového světa). Jedno většinou převládá, to druhé si neuvědomujeme naplno. Odvrácená strana větru je dílo, které nám umožňuje vnímat obojí, a to téměř zároveň.

Orson Welles ho s přestávkami točil šest let (1970 – 1976), ale snažil se ho dokončit až do své smrti v roce 1985, což se mu z různých, především finančních a právních, důvodů nepovedlo. Nakonec za něj film dodělali jeho žáci a obdivovatelé a z 96 hodin natočeného materiálu vznikl 122minutový výsledek. Sám Welles zvládnul sestříhat pouze asi 45 minut. Jeho následovníci vycházeli nejen z jeho pracovních poznámek, ale i z různých osobních rozhovorů a vzpomínek. 

Neumím si představit, jak ona frenetická mozaika může působit, když na ni koukáte na jakékoli digitální obrazovce, protože zážitek z kina se překonat nedá. Málokterý jiný film tolik vyžaduje plnou soustředěnost a celkovou mentální čerstvost. Ovšem jeho zhlédnutí se mnohonásobně vyplatí.

Divácká cena (deníku Právo) v Karlových Varech bývá většinou indikátorem strachu před čímkoli nepříjemným. Takže nejvýš se dostanou buď nekonfliktní filmy, často založené na nostalgii a vzpomínání, nebo hravé pitominky, které nechtějí nic sdělovat, jen předávat „lidské teplíčko“. Proto je v momentální top 10 dokument Forman vs. Forman, protože Formana mají všichni rádi. Proto je tu také dokument Pavarotti, proto je tu romantický hudební film Yesterday, složený z písniček Beatles, proto je tu francouzská romantická komedie Láska bez bariér o lidech na vozíčcích. A vlastně ani moc nepřekvapí, že se tu objevuje česká dramatická komedie Na střeše, protože v ní všechno strašně dobře dopadne a je úplně jedno, že je to strašný nesmysl.

Jedná se o projev nekonečné touhy po další Amélii z Montmartru, onom jediném sluncem zalitém optimistickém filmu, který tu kdy soutěžil a vyhrál. Odpovídá potřebě vykompenzovat všechny ty smutné, zádumčivé a depresivní filmy, kvůli nimž festivaly vznikly, a které existují jako protiváha hollywoodské zábavy. Přesto i návštěvníci festivalů taková útěšná šidítka chtějí. Naštěstí na tom nejsme tak špatně, jako tomu bývá na americkém Sundance.

A tak se v letošním top 10 nalézají také jihokorejský Parazit, který je dostatečně zábavný na to, aby vyvážil svou drsnost, a německý Narušitel systému o devítileté holce Benni, která není jen „postrach ulice“, ale všech ústavů a pěstounských rodin. Blonďatý andílek, který se během vteřiny dokáže změnit v nesnesitelnou a nebezpečnou bytost, naráží na limity toho, co zvládne sebeliberálnější systém.

Jestli můžu o nějakém režisérovi říct, že jsem na něm vyrostl, je to 59letý Shin'ya Tsukamoto. Setkání s filmem Tetsuo (1989), který jsem viděl někdy ve svých 18 letech, pro mě bylo zlomové. Díky němu jsem našel zalíbení v japonské bizáru, pochopil jsem, že surrealismus nikdy není mrtvý a že film se může vyjadřovat i jinak než příběhem. Akce nutně neznamená jen to, co někdo dělá na plátně, ale co dělá samotný film jako médium – jinými slovy jakou energii předává, jak to do nás nabuší, jak nám hýbe střevy.

Tsukamoto nyní přichází se samurajským filmem Zabíjení (Zan), který má – jak je u něj obvyklé a nejlepší – jen něco málo přes hodinu, tentokrát 82 minuty i s titulky, jež ovšem skoro všichni dokoukají až do konce. A to nejenom díky tradičně skvělé, temné a zneklidňující elektronické perkusní hudbě jeho dvorního skladatele Chua Ishikawy.

Když někde vidím jméno Gus Van Sant, automaticky očekávám dlouhé záběry a vyprázdněnou naraci, případně jiné experimenty jako ve Slonovi, Gerrym, Posledních dnech a podobně. A když něco uvádějí ve Varech v kině Husovka, bude to stopro experiment, kdo by taky chodil na normální film takhle prudce do kopce? No a Neboj, daleko neuteče je přitom úplně easy peasy filmeček pro pohodové lidičky, tak moc v poho, až se ho skoro bojím doporučovat.