KVIFF: Snímek Naše doba jako ultraniterná vivisekce
- 29.06.2019
- Recenze
Sedmačtyřicetiletý Mexičan Carlos Reygadas patří k těm úplně nejoriginálnějším tvůrcům současné kinematografie. Jeho filmy se nepodobají prakticky ničemu, co jste kdy viděli; jeho styl se neustále vyvíjí a zkouší nové prvky. Patří k těm solitérům, jako jsou třeba Bruno Dumont, Gaspar Noé, Lisando Alonso nebo Tsai Ming-liang. Jsou to díla často vyloženě divná, až trochu úchylná, ale jen ve smyslu odchýlení se od bojácných norem. Jinak v nich není nic patologického, naopak často překvapuje jejich čistota a upřímnost, skoro by se chtělo říct „srdéčko a penis na dlani“.
Reygadase bylo nutné milovat už od filmu Japonsko (2002), který vůbec nebyl o Japonsku, ani se tam neodehrával. Souboj s nebem (2005) byl hypersexuální, a přitom i duchovní. Tiché světlo (2007) z prostředí sektářské komunity memonitů zase jen čistě spirituální a lehce magické. Post Tenebras Lux (2012) pak velmi sexuální a výrazně magický až démonický, s nebývalými formálními experimenty (zvláštní formát obrazu, zvukový design, digitální triky). Přitom je základem Reygadasovy poetiky zvláštní druh dokumentarismu a neuvěřitelný cit pro zachycení okamžiků všednosti – v tom se blíží například Terenci Malickovi. Nikdo další neumí tak krásně pracovat s přirozeným světlem, protisvětlem, stmíváním a stíny. Většina obrazů obstojí samostatně jako statické malířské dílo i pohyblivá fotogenická textura.
Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.
Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.
Facebook komentáře