KVIFF: Snímek Naše doba jako ultraniterná vivisekce
- 29.06.2019
- Recenze
Sedmačtyřicetiletý Mexičan Carlos Reygadas patří k těm úplně nejoriginálnějším tvůrcům současné kinematografie. Jeho filmy se nepodobají prakticky ničemu, co jste kdy viděli; jeho styl se neustále vyvíjí a zkouší nové prvky. Patří k těm solitérům, jako jsou třeba Bruno Dumont, Gaspar Noé, Lisando Alonso nebo Tsai Ming-liang. Jsou to díla často vyloženě divná, až trochu úchylná, ale jen ve smyslu odchýlení se od bojácných norem. Jinak v nich není nic patologického, naopak často překvapuje jejich čistota a upřímnost, skoro by se chtělo říct „srdéčko a penis na dlani“.
Reygadase bylo nutné milovat už od filmu Japonsko (2002), který vůbec nebyl o Japonsku, ani se tam neodehrával. Souboj s nebem (2005) byl hypersexuální, a přitom i duchovní. Tiché světlo (2007) z prostředí sektářské komunity memonitů zase jen čistě spirituální a lehce magické. Post Tenebras Lux (2012) pak velmi sexuální a výrazně magický až démonický, s nebývalými formálními experimenty (zvláštní formát obrazu, zvukový design, digitální triky). Přitom je základem Reygadasovy poetiky zvláštní druh dokumentarismu a neuvěřitelný cit pro zachycení okamžiků všednosti – v tom se blíží například Terenci Malickovi. Nikdo další neumí tak krásně pracovat s přirozeným světlem, protisvětlem, stmíváním a stíny. Většina obrazů obstojí samostatně jako statické malířské dílo i pohyblivá fotogenická textura.
Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.
Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.
Další články z této rubriky
-
Moderní fotr je hravý, byť poněkud outdated
Šlo se obávat, že výsledek bude horší. České romanticko vztahové komedie jsou černá díra filmařské kreativity. Muži a ženy se tu povinně musí chovat hloupě, aby bylo z čeho ždímat humor, protože zdejším tvůrcům obvykle nejde vymyslet scénář postavený na zábavné zápletce. Deníček moderního fotra má tu výhodu, že prapůvodně vychází z reálných zkušeností otce na rodičovské dovolené, což je motiv na české poměry dost nezvyklý. Blog Dominika Landsmana se stal v roce 2014 tak populárním, až se postupně přetavil v šest již fiktivněji stylizovaných knih.
-
Muž, který uslyšel
Publikum nového filmu Muž se zaječíma ušima si stěžuje na nesrozumitelnost, těkavost, nesystematičnost, přebujelou a prázdnou artovost. Těžko říct proč. Na novince režiséra Martina Šulíka není zmateného ani přehlceného vůbec nic. Devětapadesátiletý Šulík je nejspíš nejoceňovanější a nejplodnější slovenský režisér. V polovině 90. let minulého století vyhrál první ročník Českých lvů s poetickým podobenstvím Zahrada, dalšího Lva získal za sociální komedii Sluneční stát. Soutěžil na festivalu v Karlových Varech se společenským dramatem Cigán a jeho předposlední, tři roky starý Tlumočník vyhrál tři slovenská Slnka v sieti.
-
Zahraj to znovu, Gunne!
Před pěti lety to bylo fiasko. Studio Warner Bros. chtělo rozšířit své universum komiksových snímků a konkurovat tím úspěšnějšímu Marvelu. Hlavním cílem bylo dát dohromady Batmana, Supermana, Aquamana a Wonder Woman, aby se mohli stát Ligou spravedlnosti. Mezitím ale z hlediska stavby fikčního světa museli přijít s mezičlánkem – filmem o komiksových superpadouších, přesněji takovou béčkovou Ligou nespravedlnosti. Tuto úlohu na sebe vzal snímek Sebevražedný oddíl, kde se objevuje Joker a jeho děvče Harley Quinn, jež brzy dostala vlastní titul Birds of Prey.
-
Film Matky je o českých ženách, které mají vztek
Do dlouho zavřených českých kin vtrhly Matky. A matky. Matky jsou česká, možná romantická, možná komedie a matky stávající, nastávající i potenciální jsou její hlavní diváckou skupinou. Za první víkend snímek vidělo 50 tisíc lidí, a pokud situace vypadala všude jako v kině, v němž jsem byl já, tak převaha žen vůči mužům byla zhruba 20:1. Lze předpokládat, že pokud by nepanovaly postepidemické obavy, návštěvnost by byla klidně dvojnásobná.
Facebook komentáře