Rambo: Sám doma a vrásčitý

Jedná se o jednu z nejúspěšnějších videoherních sérií, jíž se oficiálně prodalo přes 53 milionů kusů, ale hrály ji mnohem spíše stamiliony lidí. Od roku 1992 se dočkala už jedenácti samostatných dílů, z nichž téměř každý znamenal technickou revoluci v předvádění pohybu postav. Zároveň je Mortal Kombat spojený především s fenoménem „fatalit“ – finálních zneškodnění protivníka, které už nerozchodí. Vytrhávání srdce či páteře z těla, všelijaké půlení, čtvrcení, drcení, pálení, zkrátka excesy bolesti, jimiž na nás autoři hry pomrkávají: „Chcete brutalitu? Myslíte si, že hry kazí děti? Tak tady vše dostanete tak přehnané, až to nebudete moct brát vážně.“ Skutečně, hra působila jako chyták na moralisty a zábava pro ironiky či cyniky, kteří si tím pěstují svou otrlost.

Mortal Kombat byla i první komerčně úspěšná adaptace videohry na filmové plátno v roce 1995, k čemuž napomohla brakově pravověrná režie Paula W. S. Andersona, velice dobrý casting a zběsilý elektronický soundtrack. Uplynulo více než čtvrt století a přichází ambiciózně pojatý restart. Jaký typ hry s námi teď tvůrci hrají?

Má cenu v dospělosti znovu navazovat vztah k otcem? Na to se ptá sama sebe hrdinka snímku V úskalí (On the Rocks), který lze zhlédnout na streamovací službě Apple TV, jež je zdarma k dispozici i v Česku pro majitele počítačů značky Apple. Tento kanál si už zabral hororového režiséra M. Nighta Shyamalana a nyní i jednu z nejoblíbenějších režisérek Generace X a mileniálů Sofii Coppolu.

Víceméně každá generace dětí dostává klasické pohádky v novém balení. Stačí zhruba deset patnáct let a přijde impulz oprášit tradiční příběh, protože filmová technika jde stále kupředu a i tempo vyprávění se dynamizuje. Pinocchio se takto dočkává již téměř třicáté verze, přičemž ta poslední, animovaná, tu byla v roce 2012 a poslední hraná v roce 2002, obě italské. A hned příští rok se chystá další animovaná tohoto příběhu podoba, tentokrát v angličtině, od mexického režiséra Guillerma Del Tora.

Momentální Pinocchio z roku 2019 – u nás uváděný s malým zpožděním – je dílem 51letého režiséra Mattea Garroneho, jenž má za sebou pozoruhodně pestrou kariéru a patří k nejvýraznějším současným italským filmařům.

Dreyfusova aféra, znovu a znovu, věčná připomínka selhání spravedlnosti i toho, jak dav umí nenávidět ty, jež vůbec nezná. Má smysl natáčet o tom i dnes, nebo se už jedná o historickou veteš? A je lepší podat dávné události modernizovaně, nebo naopak „klasicky“? Snímek Žaluji!, jenž letos vyhrál francouzské Césary, vstupuje do českých kin.

87letý režisér a scenárista Roman Polanski, jenž v dětství unikl jen o vlásek internaci v koncentračním táboře, patří ke světové filmařské špičce již skoro šedesát let. Přestože mnohé jeho filmy jako Hnus, Ples upírů, Rosemary má děťátko, Čínská čtvrť, 48 hodin v Paříži či Pianista byly i značně komerčně úspěšné a získaly řadu Oscarů a nominací, nikdy ho s dalším projektem nezajímalo, zda je dostatečně atraktivní pro široké publikum či posuzovatele výročních cen.

Nejdůležitější pro něj bylo ponořit se do nové látky, obvykle cizího románu nebo divadelní hry, a brát jejich přetvoření na plátno jako výzvu, jak udělat lehce netradiční, ale zpětně kanonickou filmovou verzi. Platí to pro jeho Macbetha, Nájemníka, Tess, Devátou bránu, Olivera Twista či Boha masakru a Venuši v kožichu, i když velká část z nich divácky propadla. Polanského preciznost, umanutost a zároveň věčný status vyvrhela ho takříkajíc předurčily k tomu, aby na sklonku života nově zpracoval slavnou Dreyfusovu aféru z konce 19. století.