Jak moc jsou Addamsovi odlišní?

Film Bourák, jenž režíroval Ondřej Trojan, ve kterém hraje jeho bratr Ivan a k němuž napsal scénář Petr Jarchovský, se měl stát prvním lákadlem k tomu dostat více lidí do českých kin. Místo toho se stane mementem, jak filmy pro masy nedělat. V době psaní tohoto textu má Bourák na ČSFD hodnocení kolem 30 %, čímž se zařadil mezi nejhůře hodnocené české snímky poslední dekády spolu s Kameňáky, Babovřeskami, Bastardy, Bony a klid 2, Létem s gentlemanem nebo Donšajny a nejspíš se z této společnosti nikdy nevyhrabe. Víkendová návštěvnost přes 16 tisíc lidí není malá, ale ani skutečně masová, a o osudu titulu rozhodne až druhý týden, až začne fungovat šuškanda.

Trojanové přitom vždy (i každý z nich samostatně) byli zárukou, že vynakládají energii na něco jiného než rychle vyprchávající zábavu; sbírali České lvy i nominace na Oscary, stanovovali si vysoké cíle. To, že se nyní pokusili o něco zcela nezávazného, však není samo o sobě diskvalifikující. Jejich společné dílo vzhledem, tónem a způsobem vyprávění není ukřičeně troškovské ani neumětelsky magnuskovské, ani hanzlíkovsky, olmerovsky či menzelovsky senilní. Je to film krize středního věku, který se ji cíleně snaží podat natolik stylizovaným způsobem, aby všechny skeptiky okradl o jejich zbraně. Cokoli bude vytknuto, se dá vysvětlit jako záměr. Film tak působí jako řidič na dálnici, jenž v rádiu slyší: „Pozor, jeden nebezpečný šílenec jede na D1 v protisměru!“ Na což odvětí: „Jak jeden? Všichni!“

Co je tedy důvodem tohoto filmového karambolu, jaký se v porevolučních dějinách naší kinematografie stal naposledy s Wilsonovem? Budou k tomu potřeba i spoilery…

Strašidelný snímek Neviditelný se donedávna v kinech promítal jenom pár dnů. Nyní, co se uvolnila karanténa, je možné ho znovu zhlédnout na velkém plátně. Jedná se totiž vedle Majáku, Slunovratu a Díry o jeden z nejoriginálnějších hororových filmů z poslední doby.

V době celosvětové karantény se zvýšila sledovanost internetových VOD kanálů zhruba o 40 %, což způsobilo, že některé země musely přistoupit k omezení kvality přehrávaného videa asi o 25 %. Lidé se ze zoufalství dívají už úplně na všechno, co není zpravodajství o počtu nakažených a zemřelých na covid-19. Nejspíš i to je důvodem, proč se jedním z nejsledovanějších pořadů v dějinách Netflixu stala pětihodinová sedmidílná dokumentární série Tiger King, v české verzi uváděná jako Pán tygrů. (Netflix tvrdí, že během čtyř týdnů sérii vidělo 64 milionů domácností, což z něj činí nejsledovanější dokument všech dob a vyrovná se tak klidně i sci-fi megahitu Stranger Things 3.)

Prvotním záměrem dvojice filmařů Rebeccy Chaiklin a Erica Goodea bylo vytvořit vhled do toho, jak jsou chována divoká zvířata v zajetí. Jenomže při tom narazili na několik podivných lidí zapletených do tohoto byznysu, kteří vykolejili původně přírodopisnou linii někam směrem ke kriminálce. A to tím nejméně problematickým člověkem v příběhovém řetězci byl bývalý gangster, podle nějž byla natočena Zjizvená tvář. Nejbizarnější postavou není ani muž, který si přezdívá Doktor, tváří se jako duchovní guru, ale přitom má okolo sebe postavený sexuální kult, kdy si ženy nejprve hladí jeho tygříky, pak už musí hladit i ho a stanou se zaměstnankyněmi u něj v parku. Hvězdou celé show, jejíž natáčení zabralo přes pět let a téměř denně přicházela nová překvapení, je majitel soukromé oklahomské zoo, muž s přezdívkou Joe Exotic.

Tento excentrický padesátník je gay v barevných košilích, milující zbraně, výbušniny, kokain, pervitin, alkohol, piercingy v obličeji a v přirození, tetování po celém těle, zpívání tklivých country songů o tygrech, mladé chlapce, které si sériově bere za manžele a ještě spoustu dalších věcí. Do toho nesnáší svou konkurentku, zdánlivě velmi éterickou a duchovní ženu Carole Baskin, o níž je přesvědčený, že nechala svého dřívějšího manžela, multimilionáře, sežrat tygry, aby shrábla jeho peníze. Joeova nenávist ke Carol, která tvrdí, že chce zvířata chránit, zatímco on je jenom cynicky využívá k výdělku, jde tak daleko, že si založí vlastní reality show o tom, že ji chce zabít. Nakonec se rozhodne kandidovat i na prezidenta USA, a když to nevyjde, tak alespoň na guvernéra státu Oklahoma.

Judy Garland zůstává stále nejpopulárnější „Judy“ při vyhledávání v Googlu i na Wikipedii. Kousek za ní je jen „televizní soudkyně Judy“, předchůdkyně české „soudkyně Barbary“. Podle Amerického filmového institutu patří Judy Garland mezi deset největších hvězd klasického období americké kinematografie, a to díky filmům jako Čaroděj ze země Oz (1939), Setkáme se v St. Louis (1944), Zrodila se hvězda (1954) či Norimberský proces (1961), v nichž postupně prokázala svůj univerzální hudební, komediální a dramatický talent. Jinak řečeno, film o Judy Garland má pro Američany zhruba stejnou či spíše větší důležitost a předem zaručený zájem jako u nás film o Lídě Baarové.