Jak moc jsou Addamsovi odlišní?

Málokterá rodina se tolik zapsala do dějin americké popkultury jako ta Addamsova. Společně s Flintstoneovými a Simpsonovými vytvářejí globální představy o tom, co to znamená být rodinou. Přitom ani v jednom případě nejde o standard nebo konvenci, ale o exces, který však nenarušuje rodinnou soudržnost. Lhostejno, co vyšinutého zažijí a jak se sami liší od zbytku populace, zůstávají spolu. Addamsova rodina, ačkoli je nejstarší, naplňuje tuto maximu nejvíc a jde ve své odlišnosti nejdál.

V duchu viktoriánské gotiky žijí mimo většinovou společnost ve zchátralém domě u hřbitova a bažiny a vyžívají se v morbidních rituálech, aniž by přitom byli v jádru zlí. Zvolená stylizace nejnovějšího animovaného snímku, který jde právě do kin, vychází nikoli z předobrazu u nás dobře známých hraných filmů z 90. let, ale právě z komiksových stripů, které začal karikaturista Charles Addams kreslit pro New York Times v roce 1938 a vydržel až do své smrti v roce 1988.

Postavy jsou buď velmi tenoučké, či naopak velmi kulaťoučké, ostré hrany má pouze dům; většina minizápletek a scének má pointu v tom, že se převrací běžně zažité způsoby chování. Addamsovi po celou dobu své existence poskytovali identifikační vzorce pro spoustu lidí všech generací, kteří se cítí být jiní a nepřijímaní okolím. Addamsovi zkrátka předběhli svou dobu a zároveň byli nadčasoví. V době, kdy se v Hollywoodu teprve ustavoval horor jako seriózní žánr v podobě Draculů, Frankensteinů či vlkodlaků, v komiksovém médiu už nastal posun k sebeparodičnosti.

V Česku máme velmi málo zavedených režisérek. Vedle dokumentaristky Heleny Třeštíkové a po smrti Věry Chytilové je tou nejvýraznější 59letá Irena Pavlásková. Její filmy si říkají o pozornost vypjatou hysterickou energií, což ale nakonec vede až k tomu, že se pohybují na hranici bulváru.

Začala slibně v roce 1989 snímkem Čas sluhů, za nějž si dokonce odnesla cenu z Cannes a udělala jím symbolickou tečku za érou socialismu. Příběh o manipulaci, kariérismu a komplexu méněcennosti s dokonale zvrácenou ženskou antihrdinkou byl svého druhu zjevení. Pak už to bylo jen horší a horší. Přepjatě ambiciózní Corpus delicti (1991), nepovedené volné pokračování Času sluhů s názvem Čas dluhů (1999), vyloženě brakový Bestiář (2008), směšně nevěrohodný pohled na disidenty Zemský ráj to napohled (2009) a obludně přepálený 130minutový životopis Jana Saudka s názvem Fotograf (2015).

Tyto střídavě komerčně úspěšné a neúspěšné tituly pro kina proložila o něco kultivovanějšími televizními snímky a dokumenty. Nikdy by vás ale nenapadlo, že právě Irena Pavlásková získá práva na zfilmování románu jemnocitně intelektuálního Philipa Rotha. Ovšem, když se jmenuje Pražské orgie, to už je jiná, to si určitě budete umět představit dost živě.

A právě v tom se pletete nejvíc. S jistou nevolí musím přiznat jednak to, že se jedná o nejlepší film od Pavláskové od Času sluhů, a jednak to, že s námi Pavlásková hraje typově stejnou hru jako sám Roth – láká na rajcovní titul, přičemž ve filmu jde o něco úplně jiného.

V Česku jsme dosud z oficiální distribuce znali v podstatě jenom dva jihokorejské režiséry – vyhraněně artového, minimalistického Kim Ki-duka (3iron, Luk, Čas, Dech, Pieta) a okázale manýristického Parka Chan-wooka (Oldboy, Nebohá paní pomsta, Komorná). Oběma jsou společné často extrémní náměty a otevřené záblesky násilí a sexu prokládané poetickými výjevy; nicméně pouze první z nich operuje s minimálními rozpočty a jeho filmová řeč má rysy samouka, zatímco druhý má vysoké náklady a bohatou výpravu a napodobuje kdekoho. Momentálně ale všechny přebil Bong Joon-ho se svým snímkem Parazit. Již nyní je na ČSFD hodnocený jako nejlepší jihokorejský film všech dob a nutno podotknout, že je i nejtypičtějším korejským filmem, který za dlouhou dobu vznikl.

Nejde zdaleka jen o způsob vyprávění a pestrou paletu stylistických prostředků. Parazit je film s několika zásadními narativními zvraty, po nichž nahlížíme předchozí děj výrazně jinak. Zároveň se tu velmi rychle střídají žánry od černé komedie přes sociální satiru až po thriller a téměř i horor. Je to film, jenž má jistou designovou eleganci, velmi dobře odsýpající tempo, skvěle vede diváckou pozornost a dovede zaskočit nečekanými zápletkami. Čím je ale tento překvapivý vítěz letošních Cannes a jeden z největších favoritů na Oscara za neanglicky mluvený snímek tak totálně korejský a zároveň originální?

V roce 2014 získala Pullitzerovu cenu za fikci více než sedmisetstránková kniha Stehlík (The Goldfinch) spisovatelky Donny Tartt. Román o teroristickém útoku na muzeum umění a krádeži slavného obrazu se držel v žebříčku bestsellerů více než půl roku. Prodalo se ho přes dva miliony výtisků, byl přeložený do dvaatřiceti jazyků a pětapadesátiletá katolička pocházející z Mississippi, jež se do té doby zabývala především převypravováním řeckých mýtů, se stala jednou z nevlivnějších osob amerického kulturního života. Není divu, že se o pár let později někdo pokusil o filmovou adaptaci románu.

Původem irský padesátiletý režisér John Crowley, jenž se specializuje na podobný typ děl dlouhodobě, jej jistě zamýšlel jako podobně významnou filmovou událost. Při nedávné premiéře na festivalu v Torontu, kde se potkal třeba i s českým Nabarveným ptáčetem, však 150minutový Stehlík víceméně pohořel a v září při nasazení do amerických kin strašlivě propadnul – studio Warner Bros. Pictures na něm údajně prodělalo kolem 50 milionů dolarů, což je mnohonásobně více, než by stál onen ukradený obraz, o němž příběh pojednává. Co se stalo, že tento předem daný festivalový či rovnou oscarový hit dopadl právě takto?