Systémové upozornění

Filtr

100
Hlavní informace

8 hlav šílenství úplně mimo i totálně v sobě

11. 10. 2017
Recenze

Srovnávat utrpení ruské novinářky a básnířky Anny Barkovy, jež strávila na dvacet let v gulazích, s utrpením režisérky a scenáristky Marty Novákové, která o ní devět let připravovala a čtyři roky točila životopisný film, a utrpení diváků, kteří 107 minut sledují výsledek tohoto tvůrčího zápasu, je nemožné. I když to bereme jako žert, každá tato bolest má zcela jinou kvalitu.

Barkova byla označována za jeden z největších talentů své země, dokud její verše nebyly shledány jako pobuřující, nihilistické a „formalistické“, jak zněly tehdejší hříchy v dobách tuhého sovětského socialismu. Do lágrů se dostávala opakovaně, „když si na mě vzpomněli“, a přes své chatrné zdraví byla nasazována na těžké nucené práce.

Je s podivem, že po ní zbyly vůbec nějaké verše, protože většina z nich skončila v archivech KGB. Pro generace ruských písničkářů, ale vlastně i českých hudebníků (Vladivojna La Chia, Lenka Dusilová, The Kittchen) v čele s Anetou Langerovou, jež si tu zahrála hlavní roli, však zůstává inspirativní svou absolutní vnitřní svobodou. I v době nejtužšího útlaku psala o zakázané lesbické lásce a její básně byly naplněné něhou a smyslností, přičemž z nich nikdy nezmizel hrozivý kontext. Odehrávají se v jakémsi horečnatém vytržení, neboť Barkova trpěla téměř ustavičně zvýšenou teplotou.

Blade Runner 2049 odhaluje bolestnou pravdu o lásce

9. 10. 2017
Recenze

Během pětatřiceti let, které uplynuly od premiéry sci-fi filmu Blade Runner, se svět zlehka přiblížil jeho (tehdy) futuristické vizi. Rozhodně se mu ji podařilo „odhadnout“ lépe než desítkám jiných, často i výrazných snímků stejného žánru, a proto si dodnes uchovává svou životnost. Děj filmu, který se odehrával v roce 2019, nabízel kulisy, do nichž se proměňuje architektura některých současných měst jako Tokio, Hongkong, Bangkok nebo Kuala Lumpur, kde mrakodrapy třímají obří pohyblivé reklamy. Blade Runner však nevypovídal jen o tom, že se západní svět poasijští, ale pomocí výpravy, kostýmů, rekvizit i různorodých jazyků používaných v dialozích vytvářel spíše vizi globalizovaného multikulturalismu, nového Babylonu, antiutopie, v níž vládu nad světem převzaly korporace a politici, jimž policisté spíše slouží.

Smíšení mnoha civilizačních a dobových znaků, kvůli nimž byl snímek zároveň předjímáním budoucnosti s létajícími auty i ohlížením se zpět do minulosti, kdy detektivové chodí v dlouhých pláštích, vytvářelo základní pole pro kladení otázek: Co nás činí lidskými a jedinečnými? Jak dokážeme odlišit skutečné od umělého, autentické od napodobeniny, přírodu od technologie, dobro od zla? Vše se tu zdá být dvojznačné.

 Hlavní hrdina Rick Deckard, který má lovit rebelující uprchlé replikanty (téměř nerozeznatelné kopie lidí, tedy žádné kovové roboty nebo kyborgy s umělými součástkami), je kladná, nebo záporná postava? Je v pořádku, když se muž zrozený z mateřského lůna zamiluje do replikantky vyrobené nadnárodní korporací? A je hlavní hrdina vůbec člověk, nebo také replikant?

Druhý Kingsman ukazuje své slabiny

25. 9. 2017
Recenze
předvádí tolik hereze, že ji vystřihli v několika zemích Latinské Ameriky a v Indonésii. A vrcholem všeho bylo, že ty strašlivé věci provádí zcela nepravděpodobný akční hrdina, král anglických gentlemanů Colin Firth, spojovaný spíše s romantickými komediemi Pýcha a předsudek, Deník Bridget Jonesové a Láska nebeská nebo s psychologickými dramaty Králova řeč či Single Man.

Nicméně o Colina Firtha a jeho agenta Galahada tu ani tak nejde. Kingsman je především pygmalionským příběhem o tom, jak se z britského teenagerského páska („čáva“) stane kultivovaný chlapec v obleku, čili v zásadě přehnaná verze toho, jak musel vyspět i James Bond. Bonda máme dnes sklony chápat jako příslušníka vyšší, aristokratické třídy, přitom to byl v knižní předloze rváč a sirotek z ulice, jemuž vlast, královna a šéfka M nahrazují chybějící matku, pro niž je ochotný zabíjet. (Tento motiv se v silné podobě vrátil s nástupem Daniela Craiga.) Tento nápad se u Kingsmenů dost posouvá. Přestože mají v názvu slovo „king“, nejsou spojeni s královskou rodinou ani s oficiální vládou. Operují mezinárodně zcela tajně, nezávisle a samostatně. Jediné, co je pojí s britskou tradicí, jsou odkazy k artušovským rytířům kulatého stolu.

První díl při nákladech kolem 80 milionů dolarů utržil celosvětově zhruba 415 milionů a bylo nasnadě, že se dočkáme pokračování a nejspíš dlouhodoběji běžící franšízy. Dvojka pak nabízí to, co dnes bývá standardem – více hereckých hvězd (nyní například Channinga Tatuma, Jeffa Bridgese a Halle Berry), více druhů prostředí, rekvizit a taky stopáže. Nynější 140minutová nálož se už pohybuje na hranici snesitelnosti, kdy tolik zábavy ani nejde ve zdraví a bez únavy pojmout. Oproti jedničce, založené na hodně pubertálním humoru, jenž odpovídal tomu, na co myslí kluci při akčních filmech (anál s nejhezčí holkou na plátně, of course), se dvojka co do sexuálních narážek zdá být uměřenější. Celkově ale pokračování vyznívá nejen méně morálně zkaženě, ale i méně kreativně a více předvídatelně.

IT a id na americkém maloměstě

11. 9. 2017
Recenze

Sotva jsme si otřeli slzy zoufalství nad adaptací fantasy románu Temná věž a už je tu další film natočený podle knihy Stephena Kinga. Tentokrát jde o jeho zřejmě nejoceňovanější hororové dílo To (ideálně psáno jako TO). Rozdíl mezi těmito krátce po sobě jdoucími filmy ale nemůže být markantnější. Zatímco Temná věž se zoufale pokusila nacpat osmidílnou knižní sérii do hodinu a půl dlouhé stopáže, autoři, co mají na svědomí nové filmové TO, naopak vzali jen půlku více než tisícistránkové knihy a přetavili ji ve 130minutovou podívanou. (S tím, že případný druhý díl je možný, pokud bude mít jednička úspěch.)

Zdá se tedy, že snad poprvé v dějinách dostal převod nějaké delší Kingovy knihy adekvátní prostor. Pokud se totiž nejednalo o krátké povídky, jimž vyhovuje celovečerní formát, pociťovali fanoušci literárních předloh značné zklamání z toho, co všechno bylo vykráceno. Prakticky vždy přitom dostane na zadek psychologie postav a kresba prostředí, zatímco hororové výjevy bývají zachovány. Působivost Kingova psaní ale spočívá právě v tom, že hrůzné šoky a nervydrásající chvíle přicházejí až poté, co se seznámíme se zázemím a nitrem postav natolik, abychom se o ně dokázali bát a případně se rovnou cítili v jejich kůži.

Díky TO, jež natočil z pozice několikátého náhradníka 44letý argentinský režisér Andy Muschietti, máme šanci zažívat při pohledu na filmové plátno velmi podobné pocity, jako když sedíme nad knihou. Nějaká „ale“ by tu ovšem byla...

Vidlácká verze Dannyho parťáků

30. 8. 2017
Recenze

Čtyřiapadesátiletý režisér, scenárista, producent a dokonce i kameraman a střihač Steven Soderbergh je mistr odchodů a návratů. Již tolikrát říkal, že s natáčením celovečerních filmů do kin končí, až to připomíná pohádku o pasáčkovi, co volá: „Pomoc, vlk!“ Oním zlým vlkem je pro Soderbergha celý hollywoodský systém, který tvůrce omezuje v rozletu. Soderbergh se přitom v rámci něj naučil dobře žít, neustále balancuje na hraně mezi chytrou komercí (jako jsou lupičské komedie Dannyho parťáci nebo apokalyptický thriller Nákaza) a dosti úletovými nezávislými projekty (jako třeba Bublina nebo životopis Che Guevary). Těmi prvními si vydělává na ty druhé, ale zdá se, že už ho to přebíhání přestalo bavit.

Chvíli dokonce vyhlašoval, že se bude věnovat jenom fotografii a malbě, ale přitom usilovně pracoval pro televizi. Stal se jednou z hlavních osobností americké kinematografie, která nepohrdla televizním médiem, jež bylo donedávna považováno za zcela úpadkové. Svým televizním snímkem Behind the Candelabra o slavném, velmi excentrickém gay klavíristovi Liberacem, jehož ztvárnil Michael Douglas, ukázal, že televize je ideálním místem pro projekty, které se třeba v 60. a 70. letech běžně točily pro kina a které nyní pomalu mizí. Jeho seriál Knick: Doktoři bez hranic byl zase potvrzením toho, že televize snese dlouhé románové vyprávění a drobné experimenty s formou realismu. Příběh z 19. století o počátcích medicíny má mimořádně věrnou dobovou výpravu, ale zároveň zvláštně odlehčenou kameru a moderní hudební doprovod – zkrátka žádná sázka na jistotu, ale pokus o přiblížení minulosti co nejnovějšími metodami.

Temná věž jako ochablý falický symbol

28. 8. 2017
Recenze

Stephen King měl vždycky trochu nesoudný přístup k délce svých románů. Není sice placen od slova, ale jako by byl. Pozici literární superhvězdy, pro niž neexistují běžná omezení, využívá naplno a vrcholem jeho rozepsanosti se stala osmidílná fantasy série Temná věž, inspirovaná částečně Pánem prstenů a částečně spaghetti westernem Hodný, zlý a ošklivý. King tu smíchal dohromady vážnou mytologii o vzniku a fungování univerza s mnoha propojenými světy a odlehčené pistolnické brakové čtení, přičemž v obojím nalézá nějaké základní vzorce vyprávění o boji dobra proti zlu. Poněkud rozvleklé opus magnum vyznačující se častým blouděním po poušti i dlouhými odskoky do minulosti postav ukazuje, že mnoho míst a motivů z předchozích autorových knih se odehrává v jednom časoprostoru.

I ve filmové verzi během pár minut najdeme odkazy na Osvícení, To, Christine, Cuje, Mlhu, Prokletí Salemu, Pytel kostí, Srdce v Atlantidě, Poslední boj a další, zkrátka to má být takový King v kostce. O adaptaci Temné věže se v Hollywoodu pokoušeli celých deset let a během té doby se na ní vystřídali tři režiséři: J. J. Abrams (Ztraceni, Star Trek), Ron Howard (Apollo 13, Šifra mistra Leonarda) a nakonec 44letý Dán Nikolaj Arcel (původní švédská verze Mužů, kteří nenávidí ženy a historické drama Královská aféra).

Paradoxem je, že výsledný snímek má pouhých 95 minut i s titulky, ačkoli ideálem by byla televizní minisérie v délce osmi až deseti hodin. Není divu, že zároveň vzniká i seriál, protože fanoušci nemohou být filmovou verzí uspokojeni. Naplno zde vyvstává rozdíl mezi filmovým a televizním médiem, respektive mezi požadavky na trikovou akčnost a pomalost vyprávění. Filmová Temná věž ztělesňuje od počátku neproveditelný experiment nacpat do krátké stopáže maximum děje. Nad výsledkem se dá smát i plakat, ale jediné, co dílo nedovede vyvolat, je původně zamýšlená hrůza a bázeň.

Opatrné našlapování po strništi

12. 8. 2017
Recenze

Filmy otcovsko-synovské a scenáristicko-režijní dvojice Zdeňka a Jana Svěráků v Češích dlouhodobě vyvolávají smířlivé nálady. Otázka je, s kým nebo s čím se máme smiřovat. Obecně řečeno asi s našimi dějinami, národní povahou a osobními slabostmi. Možná ale, že žádná národní povaha sama o sobě neexistuje a že ji spíše popisují a imaginárně vytvářejí právě určité filmy. Každý ze svěrákovských snímků nás utvrzuje v něčem jiném a v době svého vzniku sehrával jinou úlohu. Jejich zřejmě definitvně poslední společný snímek Po strništi bos je vyvrcholením vědomých i nezáměrných snah po tomto smiřování všeho.

Valerian, Laureline a tisíc zázraků popkultury

31. 7. 2017
Recenze

Režisér, scenárista a producent Luc Besson už má své místo v dějinách jisté. Je pravda, že umělecký vrchol má za sebou z přelomu 80. a 90. let, kdy v rychlém sledu vytvořil Podzemku, Magickou hlubinu, Brutální Nikitu, Leona, Pátý element a Johanku z Arku. Jeho filmy byly tou nejvytříbenější komercí, v níž byl často patrný psychologický přesah a zároveň hravý nadhled. Besson je dítě vyrostlé na popkultuře, které ji chce ve vlastní tvorbě povýšit na neobarokní umění.

Všeho hodně, všechno intenzivní, všechno propojené sítí odkazů na jiná díla. Jeho filmy vypadají jako oživlé komiksové sešity, kde má každý panel/záběr zvláštně vychýlenou perspektivu nebo opulentní rámování. Podstatné je, že se Besson obejde bez superhrdinů a má rád spíše nepravděpodobné, obyčejnější, i když trochu duševně vyšinuté hrdiny – hlubinné potápěče, feťačky, lolitky, mentálně opožděné „čističe“, opilecké taxikáře, středověké schizofreničky s božskými vidinami. Všichni nějak na okraji společnosti, nerozpoznaní ve své výjimečnosti.

Bessonův nejnovější počin Valerian a město tisíce planet po období značného autorského tápání či úplných vyšinutostí typu Lucy (kde Scarlett Johansson začal fungovat mozek na 100 % a divákům musel přestat fungovat tak na 1 %) představuje návrat k bezpečné a v tom nejlepším slova smyslu dětské zábavě. Být mi znovu kolem deseti let, bude pro mě Valerian nejoblíbenější film na světě. Odpustím mu, že má nelidskou délku a že se do něj nacpalo děje na dva snímky, protože dávat si „dvojité představení“ za jedny peníze je celkem fajn. Někomu může připadat divné až podezřelé, že Valerian je takovou „francouzskou“ verzí Hvězdných válek, ale to musíme hned uvést na pravou míru...

Ze Spider-Mana je konečně puberťák

19. 7. 2017
Recenze

Spider-Man patří spolu s Batmanem a Supermanem do trojice nejoblíbenějších komiksových superhrdinů. Na rozdíl od nich ale musel čekat až do roku 2002, než vznikla jeho důstojná celovečerní verze do kin. Akrobatické kousky, kdy pomocí vystřelovacích pavučin létá mezi mrakodrapy, totiž nelze natočit v reálu, ani za použití jakýchkoli tradičních triků. Spider-Man vždy nejlépe ožíval v kresleném médiu a teprve díky moderní počítačové grafice mohl přemostit dosud nepřekonatelnou hranci mezi hraným a animovaným filmem.

Zároveň byl vždycky tím nejzamilovanějším komiksem, neboť hlavní hrdina je ve věku, kdy prožívá svou první nesmělou lásku. S trochou nadsázky – a dnes už spíš pro pamětníky – to byla taková akčnější verze fotoseriálu z Bravíčka. Ano, časem i ve Spider-Manovi vstoupila do děje osudovost a nečekaná smrt Gwen Stacey byla zlomovým momentem v dějinách tištěných komiksů, jenomže filmové verze Spider-Mana se temnoty spíš zalekávají. Jistě, třetí díl od Sama Raimiho sice byl přímo o temné hmotě, která požírá hrdinovu duši, jenomže právě proto už další film přišel s restartováním celého příběhu. Nový režisér, nový hlavní představitel a jedeme celou „original story“ od začátku.

Čekání na opicokalypsu

17. 7. 2017
Recenze

Na počátku stál satirický román Pierra Boulleho, kde opice nosily obleky jako angličtí gentlemani. První, podstatně dramatičtější americká filmová adaptace z roku 1968 představila opičí civilizaci jako směs středověku a orientální despocie a přišla s nepřekonatelnou pointou, kdy americký astronaut objeví na pláži zasypanou Sochu svobody, z čehož si vyvodí, že není na vzdálené planetě, ale na postapokalyptické Zemi. Planeta opic nás poučila o tom, jaké to je, když se převrátí antropocentrická převaha a lidé se najednou stanou ohroženým živočišným druhem.

Několik následujících filmů pracovalo s motivem cesty zpět časem, kdy potomek opic z budoucnosti způsobí v naší současnosti zvířecí revoluci. V podstatě jde o alegorii třídního povstání těch, co jsou na společenském a evolučním žebříčku níž oproti nynější vládnoucí třídě. Nová (dosavadní) trilogie, jejíž první díl přišel do kin v roce 2011 a druhý v roce 2014, vše restartuje. Není jisté, co bude v budoucnu, ale sledujeme, jak lidé vědeckými experimenty na zvířatech způsobí vlastní zkázu – rozšíření původně smrtícího viru, který v nové mutaci proměňuje lidi na nemluvná zvířata, zatímco opice se naopak stávají stále vyspělejšími.

Třetí díl již zachycuje situaci, kdy inteligentní šimpanz Caesar vede v severoamerických lesích několikasetčlennou tlupu různých druhů lidoopů, z nichž většina ovládá alespoň znakovou řeč, jízdu na koni a střelbu ze samopalu a někteří dokonce dovedou vyslovit i pár slov. Proti nim coby zástupci lidí stojí již pouze zfanatizovaní vojáci pod vedením plukovníka McCullougha (v podání tradičně vyšinutého Woodyho Harrelsona). Oproti hodně akčnímu druhému dílu si v třetím stejný režisér Matt Reeves zakládá na pomalém, emocionálně vypjatém vyprávění, kdy víceméně v každé scéně zkouší různě zrcadlit vztahy mezi zvířecími a lidskými kategoriemi. Co všechno nám Válka o planetu opic říká ne snad o stavu naší společnosti, ale o tom, s jakými kódy a šiframi dnes pracují velkorozpočtové hollywoodské filmy?

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account