Systémové upozornění

Filtr

126
Hlavní informace

Ženy v běhu pod čepec

5. 2. 2019
Recenze

České romantické komedie posledních let vznikají ze dvou základních tvůrčích dílen. První model představuje Marie Poledňáková se svými Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel, v nichž se více postav z více generací proplétá ve vztahové troj a víceúhelníky a do toho se jim různě motají pod nohy děti. Primárními postavami jsou ženy středního a vyššího věku, které už nechtějí být jen pragmatické, ale touží po troše romantiky. Ne že by se jim to úplně dařilo, ale to je jejich cíl.

Druhý model zastupuje Jiří Vejdělek se Ženami v pokušení a Muži v naději, kde se opět rozvíjejí vícegenerační víceúhelníky. Muži i ženy se zde učí nebýt moc romantičtí, ale naopak pragmatičtí, ukájející krátkodobé slasti. U Vejdělka mají hlavní perspektivu muži a mužskou optiku přejímají i některé ženské hrdinky – například věčně nadržená důchodkyně Vilma v podání Elišky Balzerové. Vztahy se zde nahlížejí jako druh výhodné směny. Poledňáková nechává postavy potkávat se na dovolené, Vejdělek je strká do jednoho domu nebo na jednu pavlač.

ZENY V BEHU 16 1

Jistěže jsou tu další sérioví výrobci jako Tomáš Svoboda (Hodinový manžel, Manžel na hodinu, Jak se zbavit nevěsty, Dvě nevěsty a jedna svatba) nebo Milan Cieslar (Láska je láska, Život je život, Špindl, Věčně tvá nevěrná), ale těm se nikdy nepodařilo prosadit jeden model vyprávění a jejich filmy nemají ani výrazný kulturní zásah. Občas se sem přimotají i snímky z jiného světa typu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, jež vypovídají hlavně o zoufalství svých tvůrců, kteří zapomněli, že 90. léta už dávno skončila. Přicházejí také dílka, v nichž se hlavní hrdinky musí co nejvíc trestat vztahy s majetnickými pitomci (Všechno nebo nic), nebo snímky, kde jsou zdánlivě trestáni machističtí samci (Po čem muži touží).

Zdá se ale, že ona počáteční hrubost, rozjívenost a promiskuita, zabalená do lákavého obalu, jež vládla na počátku této dekády, už není v kurzu. Sám Jiří Vejdělek přišel s mnohem upejpavějšími filmy jako Něžné vlny a Tátova volha, v nichž bylo najednou méně nahoty a sexu (případně žádný) a jeho dvorní producent Tomáš Hoffman dokonce přesedlal na úplně neviňoučké snímky, jako jsou Bezva ženská na krku (kde se dospělí lidé chovají jako čtrnáctileté děti bez přístupu na internet) a nynější Ženy v běhu. Martin Horský psal u prvního scénář, u druhého celovečerně debutuje jako režisér.

S Ženami v běhu není na první pohled nic špatně. Neříkají se tu hrubé sexistické vtipy, nepronášejí se žádné pitomé teorie o vztazích a touhách, ženy nejsou pouhé objekty mužského pohledu a nevěra nejenom, že není žádoucí, ale nikdo z hlavních postav o ní ani neuvažuje. Přesto je tu cosi hrozně podivného, co opět ukazuje, že čeští tvůrci v podstatě vůbec nechápou, co je jádrem současných romantických komedií.

Aquaman zachraňuje svět hezky, ale zbytečně

28. 12. 2018
Recenze

Warner Bros. se svou sérií komiksů podle nakladatelství DC stále prohrává se studii Disney a Marvel. Zatímco marvelovští Avengers (Iron Man, Spider-Man, Captain America, Thor, Hulk, Dr. Strange, Ant-Man a Strážci Galaxie) mají obrovské množství fanoušků a téměř vždy miliardové tržby, novodobí členové Ligy spravedlnosti od DC jsou na tom střídavě. Superman alias Muž z oceli (2017) mírně nadprůměrně, Batman vs. Superman (2016) špatně, Wonder Woman (2017) velmi dobře a vedlejší projekt Suicide Squad (2016) maximálně rozpačitě. Nyní přichází do kin Aquaman, který se už mihnul v neslané nemastné Lize spravedlnosti, (2017) a ještě se čeká na Flashe.

Nejen že se trh zdá být přesycený superhrdinskými komiksy, ale hlavně se DC a Warnerům nedaří vymyslet dostatečně atraktivní fikční světy, propojit je mezi sebou a navázat na aktuální stav globální nebo americké společenské reality. Zatímco Iron Man je trochu jako miliardářský vizionář Elon Musk a věnuje se třeba konfliktům na Blízkém východě a Captain America řeší spiknutí ve vládě a tajných agenturách a pokaždé najde účelné žánrové naladění, DC zůstává urputně temné a finále filmů se vždy rozplizne do nepřehledných trikových orgií, pro něž se ujal český termín „digibordel“.

rev 1 AMN TRL 89421 UM High Res JPEG

Tento styl zavedl do DC Universe režisér Zack Snyder, dříve proslulý spíš extrémním důrazem na zpomalený pohyb. Režisér Aquamana James Wan má za sebou hlavně hororové série Saw, Insidious, V zajetí démonů a sedmý díl Rychle a zběsile, ale nikdy nedělal epický komiks. Jeho výtvarné řešení spoléhá na velmi pestrou, výraznou paletu barev a světel a tón, jenž mnohem více odpovídá fantasy než drsně realistickým detective comics. Charakterově Aquaman ze všeho nejvíc připomíná Thora. Není sice čistokrevný bůh, jen polobůh (plod lásky „mořské panny“ a muže), ale má podobné sebevědomí bez pudu sebezáchovy, rád se napije piva a působí lehounce přihlouple a buransky. Přitom má sám od sebe i dostatečný odstup, nechce být velkým hrdinou, suše hláškuje a v očích má cosi šibalského.

Beze stop dramatu

25. 10. 2018
Recenze

Když mi film Beze stop (Leave No Trace) doporučovali známí na festivalu ve Varech, nebyl jsem si jistý, zda ho chci vidět. Jestli jít do kina na další příběh o tom, jak svobodně uvažující člověk, utlačovaný okolní společností, uteče do přírody a tam vychovává dítě, které se jednoho dne nutně musí vzepřít. Tedy ne že bych takových viděl desítky, ale stačilo mi vzpomenout si na nedávný snímek Tohle je náš svět (Captain Fantastic), kde onoho soběstačného otce, obklopeného smečkou ratolestí, hrál Viggo Mortensen. Nicméně snímek Beze stop – což je původně zálesácký termín vyjadřující, jak tábořit v přírodě, aby člověk po sobě nic nezanechal – je dokonalou antitezí k filmu Tohle je náš svět.

Trierův chrám potměšilosti

9. 10. 2018
Recenze

Naposledy se takto důsledně odcházelo nejspíš z filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy. Jakmile přišla druhá část, nazvaná Kruh hoven, kdy nebohé oběti tří fašistických zvrhlíků začnou pojídat fekálie, zvedá se nejprve žaludek a pak půlka sálu. V novince 62letého Larse von Triera Jack si staví dům nadchází podobný moment zhruba v polovině snímku, kdy hlavní hrdina, psychopatický sériový vrah, vezme na romantický lovecký výlet matku se dvěma dětmi a pak je všechny postupně zastřelí a vystaví vedle piknikové deky jako králíky ukořistěné po honu. Naturalistické detaily ustřelené dětské nožky a mozku náhle překročí hranici tabu, kdy část publika vzdává chápání filmu jako černočerného humoru. Další exodus nastane, když Jack ještě coby dítě ustřihne roztomilému kachňátku zahradními nůžkami nožičku a netečně sleduje, jak se zmrzačený ptáček točí na hladině v nekonečných kruzích.

Celé 155minutové dílo, jež má formu filosofické eseje a žánrového pastiše, se lehce vzpírá běžnému vnímání filmů. Vyprávění je dělené do kapitol, pod obrazem často běží abstraktní dialog ze záhrobí, objevují se animované vsuvky a hrdina zcizujícím způsobem občas civí do kamery a odkládá tabulky s klíčovými pojmy, pomocí kterých se dá interpretovat děj. Trier byl po uvedení filmu na festivalu v Cannes obviněn z prázdné exhibice, nechutné onanie, sebevykrádání a kázání, v němž si hýčká pocit vlastní důležitosti. Je to opravdu tak?

Zrodila se unplugged Gaga

6. 10. 2018
Recenze

Ten příběh tu byl pod stejným názvem už třikrát. Poprvé v roce 1937, poté v roce 1954 a nakonec v roce 1976, přičemž většina lidí si bude pamatovat pouze poslední verzi s Barbrou Streisand a Krisem Kristoffersonem. Mladé ženy, která by za normálních okolností neměla šanci prorazit v showbyznysu, si všimne o něco starší úspěšný hudebník a pomůže jí dostat se rychle do první ligy. Bohužel, muž nese ženin úspěch špatně a stále více propadá závislosti na alkoholu. Všechny verze filmu Zrodila se hvězda (A Star is Born) můžeme brát jako horší variaci na Popelku nebo Pygmalion, jakousi snahu odkouzlit pohádku o tom, že v každé dívce dřímá princezna, již budou obdivovat davy.

Nápad obsadit do novodobého remaku Lady Gaga přišel až poměrně pozdě, před ní se uvažovalo o Beyoncé, Jennifer Lopez, Shakiře, Demi Lovato, Seleně Gomez, Keshe, Rihanně či Janelle Monáe, což by většinou do vneslo do hry etnickou kartu. Nicméně Lady Gaga (vlastním jménem Stefani Joanne Angelina Germanotta) je jednoznačně nejlepší volbou. Podobně jako Barbra Streissand trpěla komplexem kvůli svému velkému nosu, přičemž právě nos coby symbol osobnosti je jedním z leitmotivů filmu. Nestačí mít talent, musíte být krásná podle velmi konvenčních a omezených představ o kráse.

A v jistém ohledu jde o pohádku na druhou, protože to se v tomto případě podaří překonat. Talent vás učiní krásnou, lidé se naučí ocenit vaši výjimečnost. Pro Lady Gaga, jíž je momentálně 32 let a pozici globální superhvězdy zaujímá zhruba jednu dekádu, jde však i o další krok v kariéře, protože musela projevit odvahu k obyčejnosti.

Neumělá scenáristická demence

2. 9. 2018
Recenze

Když chce autor nezávazných teenagerských blbin Snowboarďáci, Rafťáci a Ro(c)k podvraťáků předvést, jak filmařsky a mentálně dospěl, mohl by nejprve začít nějakým lehčím žánrem než technothrillerem o nebezpečí umělé inteligence. Klidně by stačila i obyčejná romantická komedie, ale vlastně ani ta se mu nepovedla. Snímek Důvěrný nepřítel, v němž Vojtěch Dyk marně předstírá, že umí programovat, a Gabriele Marcinkové nezbývá než se neustále svlékat, abychom neusnuli nudou, se tak stává spíš příkladem scenáristické demence.

Kromě toho, že plagiátorsky připomíná zápletku speciálního čarodějnického dílu 13. řady seriálu Simpsonovi, „půjčuje“ si absurdní motiv ze zastaralého devadesátkového snímku Síť se Sandrou Bullock a supermoderní počítač nechá komunikovat pomocí obstarožního fontu, selhává především v základní věrohodnosti děje. Pokud to shrnu velmi jednoduše, jde o to, že mladý pár – český programátor Andrej a slovenská sochařka Zuzana – se nastěhuje do experimentálního domu kdesi v horách a lesích, který se má svým majitelům co nejvíce zavděčovat; načež on se rozhodne, že nejlepší bude ošukat zanedbávanou manželku a zabít manžela. A minimálně v tom prvním neselže, protože jí do vany pustí hodně bublinek… Nejsme náhodou zpátky u teenagerské komedie? Akorát že u toho hřímá orchestrální hudba Ondřeje Gregora Kuchaře Hanse Zimmera Brzobohatého.

I pro chytré hlavičky sci-fi spisovatelů či hollywoodské scenáristické týmy bývá problematické představit si, co by dělala artificial intelligence, kdyby dosáhla stavu tzv. singularity. Od chvíle, kdy je A. I. schopnější než lidský mozek, nedokáže naše mokrá mozková hmota emulovat tento vyšší systém, jenž provedl kvantový skok do jiné dimenze myšlení. Proto je také většina zápletek technothrillerů a kyberthrillerů dost hloupá (nejlepším příkladem bude Transcendence) nebo konce podivná (Oko dravce, Lucy, Ex Machina). Notabene, když scénář píšou dva lidé, z nichž jeden dostal ránu snowboardem do hlavy a druhý stojí za nejhorším slovenským filmem všech dob Cinka Panna.

BlacKkKlansman je složeninou slov i žánrů

17. 8. 2018
Recenze

Na festivalu v Cannes zazněl po skončení projekce snímku BlacKkKlansman šestiminutový potlesk a 61letý režisér Spike Lee se klaněl na otevřené scéně. Vzápětí dostal cenu Ekumenické poroty a snímek natočený podle velmi neuvěřitelných skutečných událostí se dal na cestu po světových kinech a festivalech. I v Karlových Varech měl u publika obrovský úspěch. V záplavě vážných filmů je cokoli, co zavání komedií, přijímáno s úlevou a působí léčivěji než doušek z termálních pramenů. Je pravděpodobné, že i v polovině srpna bude při premiéře v široké české distribuci sbírat tisíce spokojených diváků a divaček. Neboť, jak říkají některé kritické hlasy, Spike Lee natočil „černošský film pro bělochy“. Ti ostatní si myslí, že Lee nevytvořil tak skvělý snímek nejméně deset let – v českých kinech se hrál například Spojenec (2006) a 25. hodina (2002).

Ve filmu zachycený příběh se odehrál v roce 1972 v Colorado Springs, kde první černošský policista v tamějším policejním sboru jen tak ze zvědavosti zavolal na telefonní číslo novinového inzerátu, verbujícího nové členy Ku-klux-klanu. Předák místní rasistické buňky nepoznal, že se baví s černochem, jenž si z něj dělá šoufky, a přijal ho. Vzhledem k tomu, že se brzy vyrojily náznaky, že Ku-klux-klan hodlá svést teroristickou rasovou válkou se zdejšími radikálními černošskými studenty, bylo nasnadě onen zprvu nevinný vtípek dále využít a infiltrovat danou organizaci bílých supremacistů.

Jenomže, jak by se mohl důstojník Ron Stallworth se svým obřím afrem dostat mezi bigotní vidláky, kteří si myslí, že jsou bílí rytíři? Jeho jedinou šancí bylo využít jiného kolegu. Shodou okolností byl jediný svolný Flip Zimmerman, Žid jako poleno. Přesto se jim podařilo vydávat se několik měsíců za jednu osobu, která strašně nenávidí „negry, židáky, buzny a všechny liberály“, a postupovat v klanové hierarchii nahoru, a dokonce se velmi zalíbit „hlavnímu čaroději“ Davidu Dukeovi.

Tomík je i pošesté impossible

4. 8. 2018
Recenze

Filmová série Mission Impossible je s námi již 22 let. Předcházel jí seriál, uváděný v televizi v 60. a 70. letech, zatížený kontextem studené války. V současné době již v dramatických zápletkách není hlavním nepřítelem Rusko, ale různé tajné organizace, které se snaží rozložit celosvětový řád – ať už jím myslíme jednotlivá náboženská společenství, kapitalismus jako celek nebo ekosystém planety. Vždy se pod rouškou nějakého „vyššího dobra“ vyjevuje nové, nečekané zlo. Poznávacím znamením ústředního kladného hrdiny Ethana Hunta je to, že pro něj má život jednoho člověka stejnou cenu jako životy milionů, a vždy se proto rozhoduje tak, aby nebylo ublíženo nikomu nevinnému.

Mission Impossible nepochybně je přehlídkou neskutečně vypilovaných akčních scén a zároveň globální procházkou (respektive průjezdem a průletem) po atraktivních lokacích – tentokrát po deštivém Irsku, sluncem zalitých metropolích Paříž a Londýn a zasněženém Kašmíru. Dokonce se může zdát, že jde o přehlídku samoúčelnou, kdy má Tom Cruise předvést co nejvíce fyzicky náročných výkonů, u nichž se většinou nenechá zastupovat kaskadérem. Kamera přitom schválně co nejnázorněji ve velkých celcích snímá i jeho tvář, aby bylo potvrzeno, že herecká megastar riskovala svůj život a pánové z pojišťovny si nervózně mnuli ruce.

MI6 Fallout

Ostatně, Cruise si při jednom skoku mezi střechami domů zlomil kotník a natáčení muselo být na několik měsíců přerušeno. Seskok z letadla z osmi kilometrů se zase točil více než stokrát, protože ideální světlo na natáčení bylo pouhé tři minuty denně. Není divu, že Cruise teď zahraniční recenzenti přirovnávají k Busteru Keatonovi nebo Jackiemu Chanovi a určitě jde tvrdit, že v mnoha směrech překonal i Jeana-Paula Belmonda. Cruisova energie a vzhled zavdávají ke spekulacím, zda se mezi záběry koupe ve fontáně mládí nebo v krvi panen, případně si ve scientologickém centru dopřává kvalitní ozónové klystýry a pěstuje si v sobě onoho „vnitřního mimozemšťana“. Vypadat v šestapadesáti jako udržovaný čtyřicátník vskutku není normální, i když občas vyhlíží spíše jako někdo, kdo na sobě nosí gumovou masku Toma Cruise. Až v závěru se tvůrci odhodlají ukázat na skráních potlučeného Ethana Hunta šedivé vousy, jimiž potvrdí, že i on stárne.

Všechno bude. I cena z Varů?

5. 7. 2018
Recenze

Když slyším frázi „všechno bude“, okamžitě se mi vybaví scénka ze Skřivánků na niti (návštěva začíná někdy v 1:21:00), kde senilní ministr kultury Zdeněk Nejedlý říká muklům v pracovním lágru: „Všechno bude, chleba bude, máslo bude, i smetana bude… Ano, Smetana…“ A tak bych touto cestou rád poprosil filmaře, aby nedávali svým dílům názvy jako Nikdy nejsme sami, Nic jako dřív nebo Všechno bude, protože, kdo si to má, krucipísek, pamatovat, a to jsou všechny jmenované tituly dobré.

Koneckonců, i Všechno bude má mnohem lepší titul pro zahraniční distribuci – Winter Flies (Zimní mouchy). A ty mouchy tam jsou mnohem častěji než věta: „Všechno bude.“ Ona věta zazní snad jenom jednou, zatímco omámené zpomalené mouchy se tu promenádují, poletují a vstávají zasypané z cigaretového popela mnohem víc. Jenom si nejsem jistý, jestli malátnost neuspaných či předčasně probuzených much odpovídá mentálnímu stavu obou hlavních hrdinů, kluků na útěku před rodiči a nudou. Možná se tím myslí, že daleko neuletí, nebo je pro ně jejich prostředí podobně nehostinné jako pro mouchy, nebo snad i to, že je od sebe všichni odhánějí jako obtížný hmyz.

Chlapáctví Dukly 61

25. 6. 2018
Recenze

V ohlasech na dvoudílný televizní film Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka se objevují převážně tři témata. Zaprvé, že se České televizi konečně podařilo vyrobit něco, co připomíná moderní západní „quality TV“. Zadruhé se probírá, nakolik herci a herečky zvládli ostravský (respektive havířovský) přízvuk, nutný pro dojem autenticity celého příběhu. A konečně se mluví o tom, nakolik jde o přínosnou historickou reflexi dříve tabuizované události, která na dlouhá desetiletí negativně ovlivnila celý hornický region. Neštěstí v dole Dukla v roce 1961, při němž zemřelo 108 havířů, nebylo téma, jímž se socialistická republika chtěla chlubit. Obzvlášť proto, že jeho příčinou bylo zbrklé a zaslepené plnění předem daného nerealistického plánu práce.

Za sebe bych to vyjádřil tak, že ve všech třech případech jde zhruba o šedesátiprocentní úspěch, což není na tuzemskou produkci málo. Jestli se ale nějakému motivu většina diskutérů vyhýbá, tak je to Ondříčkova zjevná fascinace tradiční maskulinitou. Že to nemohlo být jinak a že „havíři prostě byli a jsou takoví“? Přitom právě tento argument si svou nezvratností a nemožností pojmout věci jinak zasluhuje kritické prozkoumání.

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account